VikyKleinik komentáře u knih

Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící.

Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu).
Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout)
Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna.
/Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem.
-Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné.
To už se zakecávám.

Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.

09.07.2020

Říkal jsem si, že si zprvu dám od Burroughse něco lehčího a jeho western se mohl zdát tím správným. Nemám sice nijak zvlášť rád šablony, ale pokud schopný tvůrce dokáže na žánrovou kostru navléci vlastní přirozenost, tak z toho může vypadnou skvělé dílko.

Místo Slepých Cest začalo velmi slibně. Prvních pár stran bylo dost zábavných. Autor představí protagonistu Kima Carsonse, jenž "...je vším tím, co by si měl podle výchovy normální americký chlapec hnusit. Je zlý, sprostý, rafinovaný. Jeho neřesti by se mu možná daly ještě odpustit, mimoto ale propadl rozvratnému uplatňování myšlení. byl totiž nevyléčitelně inteligentní."
Prvních 20 stránek se mi zcela trefilo do vkusu a kniha mi přislíbila sympatického antihrdinu a já si užival ty cynické historky z Kimova života.
Například tuto: Kim s poloretardovanym kámošem Jerrym zalezly do sklepa před tornádem, které odneslo celej dům i s Jerryho bábou, která byla uvázána na lůžku. To však přišlo vhod, že "ten starej smradu pytel," jak jí Jerry říkal zmizel, protože posledních 5 let jí hrabalo, kozy jí vožrala rakovina a neustále museli kupovat morfium, kterym jí nešlo ani oddělat, protože na něj byla tak navyklá, že to bylo jak krmit nějakýho nedožeru.
Takovýto text mi bylo radostí číst, ale v zápětí to asi na 100 stran začne být pětně monotóní a prázdné. Kim občas koupí bouchačky, nebo oprcá nějakýho kluka. O rafinovanosti nemohla být náhle řeč. Já tomu říkám "číst nudu".
Asi na stránce 130 se objeví několik stran, ve které Burroughs vylíčí motiv, pro který jsem se dokázal nadchnout. Kim začal po Americe budovat organizovanou síť tzv. Johnsonů.
"Jedná se o výraz, který měl označovat čestné tuláky a zloděje. Časem se jeho použití rozšířilo i na označení určitého kódu chování. Johnson dodřuje své závazky. Jeho slovo platí, při jednání nepodvádí. Johnson se stará pouze o sebe. Není to čmuchající, pokrytecké individuum, se kterým jsou jenom problémy. Když je třeba, Johnson pomůže.”
Johnsoni žijou v malých městech, která mají působit zcela nudně a typicky, aby každý přicházející byl odrazen pomyšlením si, že jinde bude život zajímavější.
Johnsonům šlo o cílenou likvidaci nepohodlných jedinců napríč státy, kteří svou podstatou zabraňují dosažení jednotného kosmického programu - tedy utopie, ve které štěstí bude vedlejším produktem činnosti. Člověk přikládající vyšší váhu lidskému životu, než je záhodno by řekl, že je to utopie zaplacená noční můrou. Já to chápu, protože vím, že jsou lidé kvalitní a nekvalitní, které dělím na akceptovatelné a na škodnou, kterou je dle mého třeba hubit. Burroughs škodnou názývá sráči, které v několika odstavcích dělí podle svého uvážení na obyčejné zmrdy, kteří přepadávají dostavníky (Jesse James) a na zaryté kriply, jenž jsou nakaženi buněčným parazitem, jenž okupuje centrum pravosti a oni se tedy stávají obligátními xindli prosazující vadné pravdy, jenž kladou klacky pod nohy kosmickému programu.
Toto celé jistě je nadsázkou, ale taky se pod toto autorovo "a dost, vy šmejdi!" podepisuji, protože veškerou příčinou špatností na světě jsou tupí lidé, jejichž omezenost a arogance určuje i životy druhých.

Říkal jsem si, že konečně se autor něčeho chytí a začne vyprávět příběh či formovat vizi nebo větvit myšlenky. On to možná dělá, ale nejsem si tím vůbec jist, protože román se čím dál tím víc tříští a rozpadá. Přišlo mi, že odstavce na sebe nenavazují a jednotlivé kapitoly se neodehrávají ve stejném prostoru ani čase. Třeba jsem ale nevynakládal dostatečnou pozornost. Matně si vzpomínám na zmíňky o nějakém časoprostorovém cestování...
Když však čtu takovýto román, myslím na to, jak neschopným spisovatelem autor je.
Jsem názoru, že film, videohra i kniha musí čtenáže odměňovat a to jak zábavností (entertaiment), tak intelektuálním bohatstvím (vědomosti, estetická krása).
Místo Slepých Cest bylo trápením číst, jelikož se vytratil zábavnostní aspekt a já opět pod vlivem desítek stran roztříštěného a nudného textu ztrácel pozornost. Román se čím dál tím víc zmatenější a já byl čím dál tím víc otrávenější, znuděnější a tedy i přirozeně nepozornější. Zapomínal jsem stránky, kterém jsem přečetl, ale nutil jsem se do pokračování. Nepřekvapilo by mě, kdyby si člověk, který toto čte, řekl: "Měl ses na to vysrat, očividně nemělo cenu pokračovat," ale já chtěl mít relativně čísté svědomí, až se o té knize budu vyjadřovat. Když jsem pochytil, že Kim je na Venuši a jsou tam nějaké metrové stonožky, průhledný hmyz s lidskou hlavou a sosákem, kterým když se přisaje na člověka, tak ho zabijí současně s vlnou rozkoše tisíce orgasmů. Přeživší obět tvrdila, že věděla, že umírala, ale přitom se mu to líbilo. Takovýhle výplody mě po hodinách nudy už nedokázaly ani pobavit. Odškrtl jsem si jenom další vyhoněný a prázdný výjev samoúčelné perverze, jenž je svou přehnaností a nahodilostí spíše banální. Pokračoval jsem však hlavně proto, abych se přesvědčil, jestli to spisovatel opravdu sunul do nějakého sjednocujícího či sjednoceného závěru. Nesunul. Vyznělo to do prázdna.
Možná byl ale konec na začátku. Tam je Kim v přestřelce zastřelen. Jak to zapadá do zbytku opravdu netuším, takže...
...Zpátky k neschopnosti, o které nerad mluvím, jelikož si nemyslím, že Burroughs je špatnej spisovatel. Pravděpodobně jsem si mylně vybral jednu z těch čtenářstky nepřístupných knih.
Pokud jsem tedy nepochopil v důsledku vlastní nepozornosti, tak právě proto, že mě spisovatel nemotivoval pozorným zůstat. Pokud to však Burroughs psal pro sebe a druhé měl v piči, tak mu nic nevyčítám. Mnohokrát to bylo k dobru věci, ale Místo Slepých Cest není tím případem.
Toto bylo mé mírné zhodnocení, do kterého promítám pokoru.
Tvrdší hodnocení by bylo takové:
Horší práci s textem a vedením románu jsem ještě neviděl. Čtenář se nemá čeho chytit. Není linka, kterou lze následovat, Proč se tedy hodiny nudit a trápit u něčeho, co za to absolutně nestojí? Tohle neni kniha určená ke čtení.

05.04.2020

Čtivé a velmi informativně pestré. Bohužel je to obsahově plné středověké teologie, takže dílo nepadlo na úrodnou půdu. Věřím však, že jiné Ecovi knihy mi sednou a já se na ně těším, protože jsem přesvědčen, že tenhle chlapík psát umí.

20.03.2020

Jedna historka jako sidequest z mládí a druhá historka (zakomponována do té první) je takovou pohádkou ze světa Středosvěta. Kniha ve mě nevzbudila žádnou emoci, ani mě o nic neobohatila. Jistě je to čtivé a v pohodě, ale pokud bych to neposlouchal jako audioknihu během pracovní doby, tak bych to musel považovat za ztrátu času a čtení bych zanechal.

Myslím, že kvalitní člověk by měl být inteligentní, schopný, morální a s vytříbeným vkusem. Jednotlivé kvalitativní aspekty lidské osobnosti by měli být aspoň částečně propojeny, protože pokud rozumný člověk uváží, že je pro něj něco dobrého, tak by měl být i schopný to dělat. Vkus pak člověka nutí se obklopovat hodnotnými věcmi, jenž mají pozitivní vliv na jeho "duši".
Johnsonova kniha povětšinou zkoumá lidi, jenž měli bezpochybi vysoký intelekt, schopnosti a vkus. Jen na s tou morálkou na tom však tak dobře nebyli.
(Marx je vyjímka. Ten dle mého neměl ani jedno. Jeho myšlenky se neuchytily kvůli jeho schopnostem je prosadit, ani kvůli prozíravosti, jenž v sobě nesou - protože nenesou, však on ani nebyl schopen psát souvislý dlouhý text. Marxismus se uchytil kvůli tehdejší situaci a taky proto, že jistí chamtivý a mocichtivý lidé rozhodli, že by byl pro ně dobře využitelný)
Zmiňovaní intelektuálové měli problém s vlastním egem. V tom lepším případě používali svůj intelekt k verbálnímu vykrucování se z řetelného pokrytectví či nevděku. Žejo Rousseau? Kázali vodu, pili víno. Častokrát jim idea byla milejší než člověk. Případ Tolstoje, který si myslel, že je starším bratrem Boha a pokoušel se o morální revoluci velký Rusi, kvůli které zanedbával a ničil svou vlastní rodinu. Tento ruský klasik byl i velký chlípník. Nedařilo se mu krotit svou smyslnost a vinil za to převážně ženy. Shelley se pak vyloženě snažil vytvořit spolek lidí, jenž by vzájemně pořádali orgie. Žabák Sarte vyloženě prosazoval monogamii, čímž týral Simone de Beauvoir. Horší však bylo, že podporoval komunismus, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem mluví ("Rusové necestují, protože milují svou matičku Rus"). Jeho život je poznamenán intelektuálním úpadkem.

Nemysím si, že by autor chtěl, abychom intelektuáli odsoudili jako kecali. Jistě, někteří z nich jimi jsou. Někteří svými vadnými myšlenkami mohou škodit (Marx). Někteří byli svině (Jean-Jacques Rousseau), ale jejich myšlenky v sobě nesly kus pravdy, ačkoliv oni sami se jimi neřídili. Každej člověk by měl být souzen a podle toho, by mu měla být přikládána váha.
A hlavně - filosof by měl mít nejvyšší úctu k pravdě.

18.01.2020

Rychle vytřískat co se dá z něčeho, co se už chýlí ke konci. Promluvy ke ztroskotání kultury květin a zlomení se vlny, která se zprvu zdála být nezlomná, mi přišli nejzajímavější.
Kámoš mě docela zaujmul tím, jak protagonista v knize vezme nějakej časák z regálu a přečte si článek, ve kterém si nějakej sjetej týpek vydloubal oči. Říkal jsem si, že Thompson chtěl mluvit o drogách a navlíká takhle nejrůznější promluvy na bizarní příběh.
Ve finále je to spíše rychlá storka o žurnalistovi, jenž má psát reportáže v Las Vegas, které ale nenapíše, páč se radši sjíždí se svým právníkem (který snad ani neměl osobnost). Bohužel málo groteskní, ačkoliv se autor snaží o dramatizování pro zábavností účely. Napsat ale, že na LSD vidíš místo lidí ještěry, mi přijde jako fantazie někoho, kdo nemá vůbec představu o tom, jak fungujou fantastika. To H.S.T. určitě má, tak nevím, proč...
Přišlo mi to málo zábavné i málo podmětné, ale docela dobrý, jestliže se takhle Thompson utrhl. Má pravdu, že je to k neuvěření.
Filmová adaptace je dost věrná - ačkoliv ke konci ztrácí dech, tak ale baví grimasy Deppa. Taky 3/5.

22.10.2019

Krásná edice, kde 85% vybraných komiksů lze považovat za naivní brak, který bylo utrpení číst.

09.10.2019

Dobré téma, ale poměrně ploché a nezábavné. Crews je prostě mechanik, nikoli spisovatel.

02.07.2019

Číst výklady z hodin morální filosofie bylo dobré, ale zbytek autor nedokázal napsat moc dobře.

23.03.2019

Je to starý, takže je to špatný.

10.06.2017

Prvních 140 stran naprosto nečitelných. Starém, trapné příběhy Batmana (který se snažil být vtipný), Robina (který vypadá jak teplouš) a Jokera (mistra zločinu, kterému nikdy nic nevyjde...)

Jsem rád, že žiju v čase dnešních, kdy publikum vyžaduje od komiksů něco lepšího, než je prvoplánové nudné příběhy. Tímto se můžu dostat k 70s/80s kde příběhy už číst šli.
Současné příběhy však považuji za velmi znepokojující a silné. Nádherá propracovaná detailní kresba dává Jokerovi šílené tváři třetí rozměr. Část, kde Klaun Zločinu unesl Robina a projížděl se s ním v autě během noční vánoční atmosféry byly vyloženě děsivé.

Kdyby se kniha skládala jen z nových příběhů, dal bych o bod víc. Chápu, že se jedná o oslavu 75 let této postavy, to však nemění nic na tom, že nějakých 50 let ta postava stála za prd.

10.06.2017

Završení průměrného příběhu. Hulk se vrátil, aby si to rozdal se superhrdiny a jak jsme mohli očekávat, nikdo neumře, tudíž vás nic nepřekvapí.
Všechny postavy jen opakují dávno slyšené kecy "Hulku nikdy by jsme...blablabla" nebo "Všechno jste mi vzali..."
Kéž bych si mohl užít akci, ale opět je tak přemrštěná, že se v ní člověk moc neorientuje a ani vlastně nechce. Většina soubojů má rychlí konec a postrádají logiku.
Zakončení tohoto příběhu je tak průměrné a předvídatelné, že celou tuto minisérii do dvou dnů zapomenu.

Greg Pak napsal příběh, který za moc nestojí. Měli vybrat někoho, kdo má smysl pro kvalitu a ne smysl pro průměrnost.

17.11.2016

Další průměrné pokračování. Neustále se opakující dialogy o tom jak Hulk je osvoboditel planety...blablabla
Příběh je tak slabí a postavy tak nevýrazné, že vám bude ukradené, co se stane. Kdyby alespoň fungovala akce, jenže kresba je opět až moc předimenzovaná, tudíž se v ní špatně orientuje.
Panely kde se nic neděje jsou oku víc přitažlivé, než panely plné výbuchů a drcené země.

17.11.2016

Průměrnej příběh Hulka, který mě ničím neoslovil. Akce a dialogy jsou v poměru 9:1, což by nemuselo být tak hrozné, jenže kresba je přeplácaná. Častokrát jsem kroužil očima nad mainstreamovostí Marvelu.

17.11.2016

V dětství se mi líbila premisa komiksových záporáků, kteří vyhráli nad hrdiny i fakt, že si to nebere žádné servítky. Taky jsem se párkrát zasmál, ale nyní, když jsem si komiks přečetl znovu, v něm vidím tak závažné nedostatky, že jsem hodnocení snížil o čtyři body.

Celý komiks má 3 podařené vtipy. Jednou z nich je třeba Futuristova prupovídka: “Říkáš mi fašoune, jako by to měla být nějaká nadávka. Ty jsi snad někdy slyšel o ženě, která sní o tom, že ji sváže a znásilní liberál?”
Většinou se to však snaží být příliš předrsnělé, avšak autor se netrefuje do černého, kvůli čemuž to hraničí s trapností. Jako děcko jsem to však nedokázal vnímat. Tohle má co dělat s vkusem.

Vadí mi též zkratkovitost a odfláklost obsahu. Příběhový oblouk charakteru protagonisty je jen těžko věrohodný. Mohlo mu být připsáno více oduševnělosti.
"Matka ze mě vychovala slabocha, protože věděla, jaké geny si nesu. Celej život jsem si nechával srát na hlavu, až jsem začal všechny nenávidět." - Něco takového si musím domýšlet, abych pochopil, proč je najednou schopný vraždit nevinné.
Faktem ale zůstává, že je to řádně nesympatická postava. Nejdřív si nechá srát na hlavu a pak se z něj stane arogantní násilník.
Sám umí nanejvýš zacházet se zbraněmi a je smrtelně přesný, ale to by nemělo stačit na to, aby mohl bez větších problému vyčistit místnost plnou superpadouchů s opravdovými superschopnostmi.
V komiksu se mihne celá řada postav, ale prakticky se o nich nic nedozvíme. Až na konci komiksu jsou k nim připsány informace v jakémsi popisku. Tohle by mělo být vtisknuto do obsahu příběhu.

Ve výsledku jsem se docela nudil a chvílema to vrhalo špatný dojem.

PS: Film (Wanted) je mnohem úmírněnější, z předlohy si bere jen pár motivů, ale ve výsledku působí lépe.

01.10.2016

Příběh není nejsilnější, nejsilnější jsou nejrůznější odkazy a detaily, který toto postapo dělají neskutečně poutavé. Spousta skvělých nápadů, opravdu nabušenej komiks.

01.10.2016