VikyKleinik komentáře u knih

Sto třiceti stránkový monolog muže, který nemá rád jiné lidi a nejradši by byl od nich distancován. Ačkoliv se Stressmeyer může starat jenom o vlastní pohodlí a má čas celé dopoledne přemýšlet o tom, co si dá dobrého k obědu, tak jeho odpor vůči vegetariánům, Židům, hrubým taxikářům, Jugolidem, co grilují za každého ročního období, pejskařům, co utírají prdelku svýmu pejsku heřmánkovým kapesníkem jsem chápal a dokonce jsem s tím odporem sympatizoval. Bruno Stressmeyer má pravdu, ačkoliv sám není žádným ideálem. Kniha je to však poměrně samoúčelná a jednoduchá. Baví, ale to je tak všechno. Více asi ani nelze, když vypravěčem je někdo, kdo nechce být úplně zdraví, ale docela nemocný, protože kdyby mu zbývalo jen 10 let, tak by to bylo dobré. S deseti lety by věděl, co si počít.

1 24.10.2019

Oceňuji snahu o psychologické provedení protagonisty skrz jeho myšlenkové postupy, ale nezdálo se mi to příliš zajímavé, ani zábavné a kvůli afektovanosti závěru ani věrohodné.

Den Opričníka se mi hned dostal pod kůži, ale do Vánice jsem se musel vyloženě nutit. Kniha mě pobavila až po 50 stranách (když trpaslík mlynář nadával Kuckovi do čůráka), což je bída. Opričník měl úžasný slovní projev, jenž kombinoval archaismy s moderní mluvou a číst ho byla radost jak kvůli formě, tak kvůli obsahu, protože protagonista byl prostě prase, strážce totality a bylo zábavné skrz jeho smýšlení a denní rutinu poznávat Sorokinův svět. Obsah vánice mě ale nebavil. Doktor Garin i Kucka nejsou zajímavé postavy a jejich vztah oddaného sluhy a občas arogantního pána nebyl natolik poddajný. Pousmál jsem se až v momentech, kdy se doktor naštval a začal prostému Kuckovi nadávat:
"Celý život aby člověk poslouchal pitomce a ptáky!"
"Proč si proboha takový dobytek?"
Bohužel to není tak časté, aby to tvořilo celý koncept nějakého humorného aspektu knihy.
Prvek Vánice, která funguje jako nepřítel, mi byla na obtíž stejně jako těm postavám. Podle Sorokina je prý Ruský systém taky takovou vánicí, takovým nepřítelem - souhlasím, ale vymáčknout z toho šlo snad více. Na druhou stranu, co s tím udělat? Od vánice vím co čekat. Bude ukrutná zima, nebude vidět na cestu, pohyb bude obtížnější - to nejsou atraktivní problémy z hlediska narace. Nudí mě i otravuje číst o tom, jak postavy zase ztratily cestu, jak se jim zase zlomila sanice u samohybu...
Na druhou stranu kniha měla pár momentů, které mi radost udělali. Tak třeba Sorokinova vymyšlená droga (pyramida) a celý ten stav. to je nejlepší moment knihy, ačkoliv droga z Opričníka byla o něco zajímavější. Zprvu se zdá, že příběh se odehrává v minulosti, ale následně se objevují futuristické výdobytky, které se však na světě okolo ani na myšlení obyvatel nijak nepodepsali. To mě vedlo k myšlence, že Rusko jest zakletým územím, jenž je odolné vůči pokroku budoucnosti. Vtipně doplněno zprávou z holografické televize, že automobilka vyrábí auta, pro které jsou pohonem brambory.

1 28.09.2019

Některé povídky jsou úžasně absurdní, rázné, syrové i úchylné. Některé jsou jenom bezbarvým výplachem. Jindy jenom kecá o dostizích a říká svý přihlouplý holce, ať si stáhne sukni. Ačkoliv zrovna Bukowski si mohl dovolit psát o dostizích, to je pravda. Nemám to Bukimu za zlý. Stejně psal hlavně pro sebe a já jeho styl žeru.

1 12.08.2019

Celou dobu to na mne však působilo poměrně zvláštně vychcaně. Možná za to může celý strojený dialog, který jakoby fungoval přesně tak, jak má, aby byly sděleny přesně ty myšlenky a prupovídky, kterými Platón chce čtenáře poučit. Proč ale? Tak schválně:

Sokrates nechtěl Hermogena poučovat, nýbrž s ním nacházet správnost věcí. Přitom se zdá býti vypočítavým. Pokládá jednoduché otázky, které vedou k souhlasu. Staví jedny příklady k druhým, a ačkoliv 2+2 a 4+4 jsou si v mnohém podobné, tak výsledkem jednoho je 4 a druhého 8. Celé se mi to zdá manipulativní a Sokrates byl za takové činy později odsouzen k smrti a jinými nazván sofistou, jenž ze slabších důvodů činí silnější a naopak. Přesto se však samotný Sokrates nepřímo označuje za dialektika (muže schopného odkrývat struktury pravd a neupírám mu, že toho vlastně schopný je), který může posuzovat správnost jmén, páč on je ten, jenž umí pokládat otázky a předestírá správné odpovědi, které jsou v souladu s pravidly jeho logiky. Řekne i Hermogenovi, ať platí a je vděčný sofistům/učitelům moudrosti (filosofům), kteří mu pomohou odkrýt správnost jmen a kteří ho vzdělají. Vsadím se, že Sokratovi by se nějaká ta sumička hodila, protože on na práci moc nebyl. Ta nebyla nic pro dialektika, jehož nejvyšším zájmem bylo bosí pobíhati po Athénách a dokazovati všem, že nic neví.
Hermogen však nebyl bohatý a tak mu Sokrates poradil, ať odpovědi hledá v textech básníka Homéra, kde jak lidi, tak i Bozi jmenují věci a tím diskuzi ukončí.
Nelze přeci pochybovati o správnosti, když tak jmenují věci samotní Bohové.
Není-liž pravda?
Tento motiv mi však čtený text činil značně zábavným. Sokrates/Platón manipuluje, ale ty texty by nebyly tak relevantní, kdyby v nich nebylo i mnoho pravdy.

1 18.06.2019

Kniha o klukovi, kterého spousta věcí štve, nemá žádné vyhlídky do budoucna, prostě se chce jenom tak svobodně bavit, zamilovávat se do holek, smát se a dělat voloviny, které jsou mu zrovna po chuti. Kontinuita povahy protagonisty je mlhavá. Osobně to vnímám jakožto střep, který se snad dotkne jen tohož, kdo je stejného tvaru. Osobně v tom zla shledávám méně než hloubky. Nevím, proč to Chapmana inspirovalo k zabití Lennona. Na druhou stranu možná právě v té bezprostřednosti chování a postoji k světu se určití lidé viděli a řekli si, že Holden je sympaťák, že je jako oni. Já v tom uzřel , jistou duševní rozmazlenost a nedisciplinovanost, což jsou taky osobností rysy hlavní postavy. Těžko říct. Možná jsou tací, kteří to nevzali jako své nedostatky, ale jako prostou nesynchronizaci se systémem, do kterého byli vrženi a ve kterém nedostahují výsledků, které si podle vlastních soudů zaslouží. Těžko říct. Jenom tak plácám.

1 27.03.2019

Alespoň nebyl Deadpool zase největší trapák v historii komiksu, ale stejně mě tenhle příběh nebavil. Co k tomu říct. Očekavl jsem něco velkého, když o tom lidi básní jako o nejlepším Deadpoolovském příběhu. Dostal jsem jen malej né moc zajímavej příběh, kterej se mě snažil dostat skrz několik smutných scén, vnucených Deadpoolovi do charakteru z ničeho nic.
Pochybuji, že Deadpool začal mít zájem o nějakou dceru a ženu, které vošukal, před desítkami let. Navíc mě jako diváku může být u prdele, co se s nimi stalo. K těm postavám jsem blízko neměl, tudíž mě zajímat nemohli.

1 10.06.2017

Jedno z nejlepších UKKček. Konečně jsem četl příběh Marvelu, kde umírají hrdinové, kresba je hezká i přehledná a akce je vyvážená s dialogy. Přidejte si k tomu skvělé morbidní hlášky Venoma a jediné, co sráží toto dílo je fakt, že je to jen začátek něčeho většího.

1 17.11.2016

Hned na začatku vstanou mrtvý prezidenti USA z hrobů a řeknou, chceme zníčit Ameriku. Žádné zdržování. Hlavní je akce, takže většinu komiksu jen koukáme, jak Deadpool zabijí prezidenty. Z toho jen jeden za něco stojí "Theodore Roosevelt". Žádnej příběh nečekejte. Je to tak povrchní tak nucené. Musel jsem se nutit, abych Deadpoola dočetl. Hláškující postava, která není vůbec vtipná - je to zkrátka sračka (jako film).

1 01.10.2016

Úpění tří tisíc stran.
Pomník nebývalého rozsahu a hloubky sovětských represí a vězeňského života.
Solženicyn sepisoval dílo deset let a komplexně v něm vylíčil cestu od zatčení přes vyšetřování, „soud“, transport, tábor a vyhnanství. Nepojednává však jen o své zkušenosti, nýbrž všechny tyto části doplňuje popisem osudů a zkušeností dalších vězňů a obětí i celých vyhnaných národů, které během dekád vyslechnul či pátral v archivech. Rozebírá také sovětské zákonodárství, pozastavuje se nad jeho absurditou i rozjímá nad vězeňským životem, bídou, útlakem i snášením onoho útlaku.
Jedno z nejdůležitějších pojednání, co kdy bylo sepsáno.

Přiznávám že jsem se né vždy dostatečně chytal, ale to jsou mé mezery ve vzdělání. Chvílemi se to taky docela vleče, ale to fakt neberu jako reálný nedostatek. Vzhledem k předsevzanému předmětu to lze vnímat i jako estetický záměr a určitě se to nevleče jako dekáda v sibiřské věznici. Nechci si tedy stěžovat, protože toto pojednání si zaslouží jen respekt a obdiv!

Souostroví Gulag je zkrátka dílo, které by měl každý přelouskat, aby si věci náležitě zarámoval.
Osobně se mi protiví takové ty zhýčkané zápaďačky, které se brání všemu negativnímu, protože je to nepříjemné a věnují přehnanou pozornost různým zkráčlovacím a kosmetickým prostředkům. Aby si ale přečetli Arcipelago Gulag, to ne... Sic mě otravuje jejich naivita, tak je nepovažuji za toliko problematické jako ty hysterické omezence, kteří ve své zpovykanosti nazývají režimy západních zemí "novou totalitou" (Babiš) nebo "demokratickým fašismem" (dezolát v komentech na FB), protože nemůžou zcela beztrestně projevovat svou zhovadilost. Taková individua poznamenají, že "Orwell se v hrobě obrací", když zjistí, že nemohou beztrestně podporovat třeba Wágnerovce během současné války na Ukrajině.
Tohle nesoudné rámování a zcestné užívání pojmů považuji za nechutné a opovrženíhodné, protože to znehodnocuje vážnost toho, co se dělo ve 20. století (nejen) v SSSR.
Ano, i demokratický režim v sobě nese jistou míru autoritářství, protože každý režim má nějaké vynucovací prostředky k tomu, aby udržel svůj řád. Ta svoboda se relativně bezpečně realizovat v demokratických společenstvích není zadarmo - žádá si nějakou míru zodpovědnosti. Zpovykané lůze by každopádně prospělo, kdyby nazřeli, jak ta skutečná totalita vypadá.

Už jenom ten začátek množstvím výpovědí vpravdě ukazuje, co to ty velké čistky let 30. vlastně byly. Přijde mi, že v sovětském vyvraždování se hodně projevoval onen ruský cynismus a neúcta k lidskému životu. Nejen, že museli být popravování ti, kteří se režimu nehodili, nýbrž byli popravováni i mnozí ti, pro něž ani sama Čeka nenacházela hned dobrého důvodu (nechala je ale napsat nějakou stať na nějaké téma s tím, že ono už se tam něco najde). Šlo o to, vykázat činnost. Paranoidní Stalin by asi neuvěřil, že se někde nedějí spiknutí, takže byli odsuzováni lidi třeba jen pro to, aby se naplnily tabulky, aby tajní prokázali svou oddanost a píli... Šlo o vykonstruované monstrprocesy, při nichž byla přiznání vynucena nejrůznějším mučením.
Celé je to tak absurdní, ale Solženicyn to sepsal s takovou smířlivou tíží a fundovaností, že na čtenáře dýchá spíše tragika z toho, kolik dobrých lidí ten cynický ruský totalitní režim pozřel. Kolik potenciálu byla zardoušeno.

Myslím, že my tady v Evropě máme tu představu, že zlo je symbolizováno německým nacismem a ztělesňováno Hitlerem, ale nyní se mi potvrzuje, že bolševický socialismus je ještě zhoubnější. Ponechme teď stranou, že zlo a dobro jsou do značné míry konstrukty, které používáme dost relativně - ovšem pokud za zlé lze něco označit, tak zhoubné režimy, které favorizují zabedněné omezence, demagogy a šíří nespravedlnost, lži i neštěstí kamkoliv jim je dovoleno vkročit.
Otázka, který z těchto dvou režimů byl horší, je lehce pofidérní. Můžeme říci, že oba režimy byly stejně zlé, protože byly utvářeny stejnými znaky zpátečnictví a útlaku... Jen tyto parametry byly trochu jinak zacílené a měly trochu jinou výkonnost. Němci jsou pracovití, takže když se pustili do vyvražďování, tak byli dost efektivní, ale tisíciletá Třetí říše trvala jen 12 let, tak v celkových počtech zůstává pozadu. Sovětský socialismus/komunismus trval skoro 70 let, než se vyčerpal a zhroutil.
Ovšem zdá se mi, že nacistické Německo mělo aspoň nějaký "pozitivní" program (jakkoliv byl zcestný); čistota rasy, jistá podoba Evropy... Sovětský socialismus (symbolizovaný hlavně Stalinem, ve funkci 1922-1952) se sice zaštiťoval komunistickou utopií, ale reálně šlo jen o to, aby se Bolševici dostali se k moci, okradli ostatní a sloužili jen vlastním mrzkým zájmům. V praxi byl nově nastolený režim protkán oním slavným ruským cynismem a nihilismem.
- Ten můžeme pozorovat i dnes, když jsou Rusáci vtaženi do agresivní války na Ukrajině, do Putinových imperiálních choutek a namísto toho, aby vzdorovali, tak se podřídí, ochotně umíraj a tvrdí, že nakonec vyhrajou, protože "nás je mnoho". Vzhledem k tomu, že Rusku se furt sere do díry v zemi, nic moc dobrého je tam nečeká a Západu jsou pro smích, tak jisté potěšení lze alespoň načerpat ze škodolibé činnosti. Spokojenost je relativní. Je to otázka zarámování; Než aby Rus bojoval za ušlechtilejší podobu vlastní země, tak bude radši škodit ostatním. Pokud se budou mít všichni na hovno jako on, tak on se bude mít lépe, ačkoliv si sám nijak nepolepší.

Mnoho let se již směji Rusku, ruské vládní garnituře i jeho bídáckým, zbabělým, debilním a alkoholem nasáklým obyvatelům. Tyto stavy jsou ovšem výsledkem toho neustálého útisku a vyvražďování inteligence, kterým bylo Rusko vždy tak signifikantní.

04.06.2024

Druhé Palermo je o něco méně strhující než první díl, který by měl bohatě stačit otevřené mysli pro pochopení toho, proč je Babiš (potažmo jeho ANOfert) nevolitelný i k zvědomění souvislostí.

Druhý díl je více faktografický a Kmenta se v něm věnuje kmotrovi Faltýnkovi (babišově pravé ruce), kauze Stoka (ovlivňováním zadávání veřejných zakázek na Správě nemovitostí Brna-střed) a palermu na dopravě. To vše v kontextu Babišovo původního rámování hnutí ANO jakožto protikorupčního. Ukazuje se, že za Babiše je ta korupce větší, což není tím nejhorším. Nejhorší je, že přes všechnu tu zhovadilost, lži a zlodějnu je Blbiš neodvolatelný a jeho voliči (důchodci) mu ty lži stále baští jak bábovky, protože ho vnímaj jako svého spasitele. Přitom 20. století nás mělo skrze své diktátory (případně Herbertovu ságu Duna) naučit, že poddávat se domnělým spasitelům je cesta do pekel.
Dříve byli politici buď vykroužkováni u voleb anebo museli odstoupit. Babišova sekta však není demokratickou stranou, nýbrž politickou silou, která má sloužit pouze jemu a jeho obchodním zájmům. Neexistuje tedy, že by ho strana vypekla, když tam má jenom bezskrupulózní kariéristické sluhy.

Závěrem chci panu Kmentovi poděkovat, že nám ty informace takhle uceleně zprostředkovává.
Dodávám už jen, že se mi to četlo lépe než Boss Babiš, v němž jsem se ztrácel.

07.04.2024

Četla se dobře tato zpověď a bylo zajímavé nahlédnout do vnitřního prožívání člověka poměrně slušného a morálního, jen sexuálně založeného na malé chlapečky... Víc bych se však bavil, kdyby byl Alexa větší úchyl a deviant. Jelikož to byl, tedy až na tu pedofilii, poměrně slušnej člověk, tak tato kniha není tak "zábavná" (ve smyslu intenzivní a šokující), jako třeba šílení Otroci Sexu.

06.05.2022

Knihu jsem četl kvůli kurzu k základům logiky, kde se mají z předpokladů vyvozovat důsledky. Detektivka je k tomu jako dělaná, ale obávám se, že jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, jak si kurz žádal. Detektivky mě často totiž šíleně nudí, protože se vše motá kolem záhady (vraždy, loupeže...), která je mi však ukradená. Nejsem zainteresován do postav a žádnou jinou výpovědní hodnotu, nad níž bych mohl rozjímat, to nemá. Je to holt žánr, v němž musím počítat s nižším poměrem zajímavých příběhů. Věřím však, že jednoduchý děj může být jen kostrou, na níž lze navléci zajímavá témata. Zde tomu tak ale není. Většina čtenářů opěvuje atmosféru blat a napínavost případu, ale já nepocítil ani jedno.
Takové knihy jsou mi pouhou ztrátou času a to i přes to, že autor píše švihácky a případ je asi dobře vymyšlený. Za to ale nedávám ruku do ohně, páč jsem mu v samé nudě věnoval jen pramalou pozornost. Hledal jsem však v knize něco, k čemu bych mohl upnout svůj zájem, ale nic nenašel.
- Škvár je více zaměřen na postavu detektiva Veleina než na jeho roztodivné případy, nemluvě pak o Bukiho nesmrtelném drsném stylu a vytříbeném buranském smyslu pro humor.
- Film Seven má zase zajímavý koncept série vražd podle smrtelných hříchů.
- Pes baskervilský je příliš spotřební záležitost pro fanoušky Sherlocka Holmese, do jehož bezpředmětných případů snad už nikdy nebudu musiti zabrouzdati.

Jednoduché poučky. Řadu z nich jsem věděl či minimálně tušil. Přesto dobré, praktické - hlavně teda pro různé marketéry, realiťáky, obchodníky či vedoucí.

19.09.2021

Zmizelá je zajímavá, propracovaná a skvěle vygradovaná kniha. Tohle je lacinej brak, kterej v žádnym zmíněným aspektu nefunguje.

Platónovi dialogy jsou prý jako chrámy. Mají mnoho zákoutí a chodeb. Znalý čtenář v nich uvidí víc než začátečník. Vyznačují se mnohovrstevnatostí.
- Sokrates rozmlouvá s Faidrem o lásce a žádosti k tělu, přičemž mezi jimi samotnými je erotické napětí, jenž čtenář může vycítit mezi jejich dialogy. Faidros nejdříve započne číst Lysiovu řeč, jež tvrdí, že člověk by měl být raději po vůli příteli než milovníkovi, páč ten je spíše city pomatenou pijavicí a způsobuje mu strádání na duši, jelikož ho chce mít jen pro sebe.
Sokrates usoudí, že Lysiova řeč neni technicky příliš zdařilá, čímž Faidra pobouří a nasledně je jím vyzván, aby přednesl řeč lepší na stejné téma.
Sokrates věru složí strukturovanější, obecně lepší řeč, ale zarazí se, protože mu je z toho, co říká na nic.
Tyto první dvě řeči mi byly dobré. Nelze je chápat plošně, páč existují milostné vztahy, které jsou lepší než jakákoliv přátelství. Přesto poukázali na jité dění v rámci tzv. toxických vztahů a jisté věci jsou platné do dnes.
- Sokrates dále nehodlá hanobit boha lásky Eróta a pokusí si ho opět naklonit díky palinódii (básni, která odvolává původní báseň) a právě palinódie mi byla odpornou. Není v ní příliš relevance a zní mi jako emocionální výblitek, kde se složitou stylistikou mluví o duši, v kterou přirozeně nevěřím. Ano, prý v ní není příliš rozumového. Celá řeč má být spíše krásnou formálně, ale to nejsem schopen posoudit, protože překlad je trochu kostrbatý a jednotlivá souvětí mnohdy bývají příliš roztříštěné a myšlenkový proud neplyne s takovou hladkostí. Avšak já se tím prokousal a nyní soudím, že to byla sračka. Tato Sokratova snaha udobřit si Boha je směšná a niterně se mi příčí. Prý že by neměli hanobit lásku, páč ta je ztělesňována Bohem a co je božské, nemůže být špatné. Nejsou právě řečtí bohové zajímavý tím, že chybují a jsou více lidští? Krom toho tento úzkostlivý strach z bohů je k zechcání. Jistě se stával i stále stává patologickým u některých jedinců.
Nečetl jsem Platónových dialogů zas tolik a Sokrates mi byl doposud sympatický. Jeho pozici v obraně Sokrata beru jako ideál a on se mi v ní jeví jako idol. Nutno mít však odstup, protože Platónský Sokrates pravděpodobně není zcela věrný skutečným Sokratem a někteří ho považovali za sofistu, který rozmělňoval základy tím, že řečnicky dělal ze slabších důvodů silnější (a naopak) pomocí dvojznačnosti, sylogismů i jiných triků, dále klamal a manipuloval i tomu učil druhé.
Sokratova druhá řeč nemá být rozumově založená, ale přesto ji formálně i obsahově ji považuji za odpudivou hromadu smrdutého hnoje. Snad je dobré ji znáti pro kontext. Představa duše se vyvíjela a křesťanské chápání vychází právě z toho řeckého. Já však vidím v konceptu posmrtné duše mnoho špatného a zavrženíhodného, což historie mnohokrát potvrdila (ok, možná to vidím hlavně proto, že to historie mnohokrát potvrdila) a tak se mi to přirozeně příčí. Připočtěme si k tomu důvod, ze kterého Sokrates řeč pronáší i její obsahovou relevanci. Není divu, že mi je z toho do blití. Takové kecy. Já se u těch 20 stránek trápil dva dny, protože mě šíleně vytáčelo, že se nutím do čtení takových nesmyslů, které bytostně zavrhuji. Tato část dialogu Faidros byla jednou z nejnudnějších a nejotravnějších srač*k, co jsem za dlouhou dobu četl, avšak pro kompletnost jsem to přelouskal.

- Druhá část textu pojednává o rétorice (předchozí dvě témata rozložila základy pro uchopení a poznání tohoto tématu). Rétorika je vedení duší, která je založena na umění činit všechno všemu podobný. Nutnost znát skutečnou pravdu o věci je příliš náročné. Stačí znát podobnosti. Je to umění přesvědčovat druhé. K tomu je potřeba znalost jejich povah/duší i schopnost vidět podobnosti. Díky těm je řečník schopný malými krůčky dospět u posluchače k přesvědčení. To však může být na škodu, jelikož by posluchač mohl být uveden v nepravdu a pod svým nabytím domněním natropit zlé sobě i druhým. Podmínkou krásné řeči je tedy vědění pronášejícího. Aby řeč byla krásná, musí být založena na skutečnosti. Musí být založena na dialektice, na poznání pravdy.
Část věnující se řeči mi přišla mnohem zajímavější a užitečnější. Dobře se mi v ní orientovalo a přelouskal jsem ji rychle. Škoda jen, že toto téma nebylo rozvětveno více. Zde se mi zdá být snad pouhým základem. Nedivil by se ale, pokud by se tomu Platón věnoval i v jiných spisech.

11.01.2021

Obtěžuje mě číst stovky stran nudy, ale tohle jsem přelouskal, protože mi to pučila přítelkyně s tim, že by se mi to mohlo líbit. Pár básníček pobavilo, ale 99% z nich jsem přečetl bez špetky emočního pozdvižení. Báseň, o které po dočtení nezpozoruji vzrůst zájmu, pobavení nebo nedetekuji žádnou výpovědní hodnotu, považuji za zbytečnou sra*ku.
Krchovský se baví nad svou vlastní mrzkostí. Někdy se mu to podaří a pobaví i mě, ale většinou jsem byl tou jeho pózou a variováním už jím řečeného (mnohdy i líp) znuděn.
Aby sbírka uspěla jako dílo, musí mít větší výpovědní rozsah a kadence kvality musí být vyšší.

17.11.2020

V závěru se tato sága dosti odchýlila od původního tématu samotné Nadace a zašla tam, kde mě její obsah nijak nebavil. Ani jeden díl neni dokonalý, ale původně mě facinovalo téma a jeho nosný rámec, který je schopný utáhnout zajímavé příběhy. Ten poslední je však těžce neuspokojivý. Asimov asi dokázal propojit svá Robotí díla a vytvořit univerzum, ale přesto ponechal osud galaktické říše nedořešený. Dle mého moc spěchal v prvních třech knihách a pojmul jen malou část historie Nadace, přičemž prvek, který ji narušil (Mezek) přišel příliš brzy a koncept nemohl dále stát. Zbytek knih přišel až o desetiletí později a se značnou odchylkou od svého původu. Poslední díl je pak ze všech nejhorší. Hledání zapomenuté planety Země nebylo zábavné. Postavy byly spíše otravné. Dění nepříliš vábné a rozpor mezi lidskou individualitou a jednotou lidstva jakožto superorganismu nijak zvlášť zajímavě rozpracované.
Nudilo.

20.09.2020

Je to velmi grafické a zábavné. Jistě nejsem jediný, kdo Americké Psycho shledává jako skvělé satirické dílo. Filmovou adaptaci zbožňuju - je to film jisté dávky preciznosti - ale knihy jsem se trochu obával, protože jsem slyšel stížnosti na dlouhé nezábavné popisy oblečení jednotlivých postav. Nemám rád, když musím číst něco, co není nijak důležité a je to o to horší, čím víc toho je. Čím jsem však knihou prostupoval, tím více mě bavila. První kapitola neni nikterak úderná, ale s dalšími kapitolami kniha jen nabírá na kadenci výlevech Batemanovi vyjebanosti, u který jsem se zkrátka výborně bavil. Netrvalo dlouho a uznal jsem, že snad pokaždé, kdy knihu otevřu, tak se u ní rozesměju (převážně u konverzací).
Baví mě však samotný fakt, že Patrick Bateman je fyzicky dokonalej - perfektní kondice, neodolatelný odstín pleti, čistá pleť, ale psychicky je naprosto rozesranej.

06.08.2020

Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící.

Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu).
Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout)
Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna.
/Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem.
-Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné.
To už se zakecávám.

Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.

09.07.2020