Vidlička
komentáře u knih

Lázeňské radovánky naší známé partičky, kde bych určitě chtěla být účastníkem!
Ano, není to Jirotka, je to Macek, ale celý je to nenáročně moc príma čtení. Je mi docela líto, že už to definitivně končí. Dokud se pokračování nechopí někdo další...?!
"Já, jsa milovník vína, pivo nepiji, ale mlčel jsem a jen jsem si v duchu pomyslel, že staří Řekové měli svého Dionýsa, víno a radost ze života, kdežto dnes máme Freuda, pivo a komplex méněcennosti. Nicméně též uznávám, že ve víně je pravda, v pivu svoboda a ve vodě bakterie."
"Ještě horší je to pak s popisem vzhledu, kdy existuje pravděpodobnost hraničící s jistotou, že 'půvabný diblík' je vrásčitá babka a 'mladá dáma, dle soudu jiných krásná' je pavlačová drbna, kterou někdo ohodnotil slovy: 'No, ty kráso!'"
Já se bavila!


(SPOILER) Takhle špatnou knížku jsem už dlouho nečetla! Fakt nevím, jestli se smát nebo brečet. Anotace vypadá fajn a čtenář se řečeného i dočká. Ale v tak mizerném hávu! Pominu, že hrdinovi se vždycky v pravou chvíli dostane do rukou buď nápověda, dokument nebo ta pravá osoba, nezbytná pro vyřešení záhady, ale dílko je tak strašně poplatné režimu (Bělorusko/SSSR, rok "výroby" 1964), že by jeden blil. Na každé, skutečně na každé stránce je pliváno na šlechtu, jací jsou to degeneráti, vyžírky a zmutovanci, až už brzo začnou autorovi docházet synonyma. Fór je navíc v tom, že hrdinova milá je podle mě ten nejhorší případ, jenže se (SPOILER) na konci vykoupí tím, že spolu v záři vycházejícího slunce, nebo spíš rudé hvězdy, odvrhnuvše vše staré a přežité, odjíždějí žít nový a užitečný život! Groteska, fakt.
Pozitiva: žádný velký crcání se s postavama, skoro všichni umřou; skutečně perfektně jsou vylíčena nezdravá, vlhká, ponurá blata, jakože baskerville hadr; a přece jen je čtenář dost zvědavej, jakže to vlastně teda je...
Doporučení: nečíst.


Mongolsko je prý země, kterou každý, kdo ji jednou viděl, ještě po letech dokáže okamžitě poznat i na obrázku, a jejíž obyvatelé mají pro označení barvy kožešin svých zvířat na tři sta výrazů (je to skutečně pravda jako s tím inuitským sněhem?).
Dál se ještě čtenář dozví, že z proslulého Čingischánova hlavního města Karakorumu zbyla pouze prasklá socha želvy, a že orli mrkají vertikálně (schválně jsem si to hledala a není to pravda tak úplně, mrkají sice opravdu vertikálně z vnitřího koutku ven, ale pouze mžurkou, třetím víčkem; to jen pro zajímavost). Pak už ale nic moc navíc, co už bychom nevěděli z Objektivu.
Celé je to takové studené a neosobní. Žádné vtipnější historky, jak autor třeba někde přimrznul při odskočení nebo něco takového. Jen to, že je na jedné fotce moc podobný Putinovi, a proto se jim nehodila do reklamy.
A tradičně - bídná mapka, nedokonalý překlad (ach ta dokonavá a nedokonavá slovesa a ten sajdkár byl vrchol!), málo fotek málokdy souvisejících s textem, překlepy...
Knížku jsem koupila na loňském SK jako super kauf za pajdu. Přečetla jsem si jí moc ráda, ale jak říkám, žádná extra sláva, takže půjde zase do světa.


Dveře do Výzvy, protože na Dveřích do léta mi v Městské sedí 11 rezervací na jeden kus, takže letos asi nehrozí...
Knížka je to nádherná, plná zvířátek a domácí pohody s nezbytným mravoučným ponaučením. Ilustrace jsou fakt krásný. Roztomilý i vtipný zároveň, svišť hází nejlepší xichty! Než jí vrátím do knihovny, párkát si jí ještě projedu.


Ciwe, Jaz je fakt hroznej kikot. To neni možný, kam na to chodí. Brečela jsem smíchy už na třetí stránce a do konce knížky se to nezměnilo!
Karel IV. se radí s panem Lorencem, jestli to postaví; Ferda Mravenec s Beruškou jdou na večeři, ta se ptá, kde je vlastně ten druhej blp, a když se nad talířema zeptaj vrchního coto ě za poblifku, ten se stoickým klidem odvětí, že s Pytliku, a ještě Ferdovi ze lžíce trčí to kuličkovaný tykadlo; a největší mazec, když si Jáno Šik v bufetu objednává zbonjické rebro a hrach bokom a bába šup naběračkou pod nohy a prej Páčisa!
Jako do Oprásků jsem fakt zamilovaná, kupuju si i ty deskový hry a furt to každýmu cpu. Svému idolu Zmikundovi se dokonce přibližuju i tím, že i když jsem velká, mám Uhri.
A upozornění: Při prátci na títo kňise ňigdo nebil upálen...


Konečně mě napadla odpověď na otázku, se kterou slavnou osobností bych ráda šla na večeři! To by bylo žraso! Mohla bych se s klidem cpát jak nezavřený prase a ještě by byla sranda :-D
Nad prázdným akvárkem:
J: Další sežraná rybička. -- Jen pomysli na ty peníze, které mě stály.
G: To jo. -- Mohl jsi našetřit a koupit mi pstruha.
U televize:
TV: Dnes v pořadu "Vaření pro kočku": zdravé saláty! -- Tak smícháme zelí, mrkev, rajčata... -- a přidáme veverku.
G: Mám rád organickou stravu.
Na krásné vyhlídce:
J: Co tě napadne při pohledu na takovou krásnou scenérii, Garfielde?
G: Pizza -- A ten pařez támhle mi připomíná lasaně.
Je to prostě můj kluk!


Nevím, proč jsem měla za to, že jsou Děti o nějakých čekistických mučících technikách, a on je to přitom mistrovsky napsaný psychologický román. To ovšem nic nemění na hrůznosti toho všeho.
Mě psychologické romány nebaví, ale tenhle byl perfektní. Žádná sentimentalita, až na Sašovu matku žádné citečkování, jen krásně zřetelně viditelné uvažování postav a jejich případný vývoj. Čtenář jejich "logickým argumentům" musí dát za pravdu a pochopit je, dokonce i JEHO.
Neukončenost dějových linek taky příběh pozvedá, protože život jde přece pořád dál. Ale do Třicátého pátého se nejspíš nepustím, dosť bolo Ocelového...
Právem je Arbat tak velmi ceněný.
"Sejdeme se pod stolem."


Takhle příjemně bych si o češtině mohla číst do nekonečna. Obzvlášť od majstra jako je pan Oliva, který taky politickou korektnost považuje za blbost (natož tu lingvistickou), používá slovní obraty jako "notorické kverulantství", a o prvním dopise každého z nás se naprosto geniálně vyjádřil, že "vzdoruje archeologické probírce ve sprašových vrstvách paměti". Dozvíme se taky proč jen proč se ten zpropadený dům jmenuje U dvou slunců, a kdeže se vzal náš kroužek na "u". Slovem paráda!


Další sbírka nepřeberného množství fantazie, humoru a člověčiny páně Křesťana. Jen mi tahle kompilace připadá poněkud urputnější, už ne tak svěží jako ty starší, proto tentokrát jen čtyři hvězdičky... Ale i tak Ruda pořád válí!


Já ke knize přistupuju ne prakticky, ale ryze z nostalgických a hobby důvodů, takže jsem si prohlížení moc užila a nasmála se hlavně u těch koupelen!


Tu více, tu méně zábavné povídky se sci-fi či mysteriózním nádechem, nejlépe se asi hodící do škatulky "odpočinkové". Nijak super objevné nebo geniální sice nebyly, ale obsahují spoustu chytrých nápadů. Já bych sice přivítala o něco víc humoru, ale protože jsou většinou na literární téma, vystupují u mě z průměru o něco víc. Akorát na to, že Jidáš byl ufon, se mohl autor zeptat mě a nemusel k pátrání povolávat Roberta ;-).


Jedná se o studii meziválečného působení Milana Hodži z ekonomického pohledu pod hlavičkou VŠE, takže samozřejmě nečekejte žádný životopis typu narodil se v chudé chaloupce atd...
Co si budeme povídat, člověk zná většinou z období první republiky pár jmen, takže i pro laika jde o počtení rozšiřující obzory. Sumář je, že šlo o pracovitého inteligentního muže s utopickou snahou o zlepšení poválečné ekonomické spolupráce prostoru "mezi Německem a Ruskem", v které se mu ale bohužel stavěly do cesty mimo jiné strach či vlastnopísečkářství ostatních zúčastněných států a jak to skončilo, víme všichni.
Nicméně i v takto odbornější studii se dočkáte autorovy hezké práce s češtinou a vtipných či poetických obratů. Já mám navíc ráda, když se k označení vlád jednotlivých států používají jména hlavních měst (Bukurešť nesouhlasila a tak Praha odpověděla...). Editorská práce ale bída, protože na šedesáti stranách se taky potkáme s trapným množstvím překlepů.
"Osobně se domnívám, že zde se v tehdejších reálných podmínkách jasně projevil Hodžův v lepším případě utopismus, na kterém nic nezmění, jestli ho dnes budeme z jakýchkoli důvodů vzývat jako vizionářství. Milan Hodža snil svůj sen o racionálně smýšlejících a chovajících se národech a politicích na území, jehož politickou mapu právě od základu překreslila globání válka, tedy jeden z nejiracionálnějších projevů lidství v poznaných dějinách. Navíc tento sen snil v době, kterou ruský terorista Uljanov, řečený Lenin, otrávil další nebetyčnou iracionalitou, když svým Dekretem o míru vnesl do vědomí světového společenství a následně i do mezinárodního práva tzv. právo národů na sebeurčení. Shrneme-li: zkusit tehdy navrhnout středoevropským národům, aby se vzdaly byť jen části své právě získané suverenity, mohl jen od reality odtržený snílek, nebo intelektuální narcis a politický exhibicionista."
Je to holt furt stejný a politika je svinstvo. Howgh.


Pět tisíc hvězdiček!!
Tohle je přesně moje gusto - sci-fi, sranda, hlášky a méga dlouhý souvětí!
U Součka mám ještě hodně velký dluh!
(koukám, zase komentář s milionem vykřičníků!)
Veliká škoda, že z dílka opravdu není seriál. Byl by určitě můj oblíbený, stejně jako Adama Bernaua!!


Tenhle typ anglické klasické satiry, kdy se autor obrací přímo na čtenáře a společně si dělají srandu z postav, ze skutečných lidí a společnosti a života vůbec, mám moc moc ráda. Takže knížku si zařadím na čestné místo pěkně do společnosti Pickwicků, Tristrama Shandyho, Toma Jonese a jiných. Dokonce ani mamutí rozsah nedokázal ubrat nic na zábavnosti.
A protože jsem četla také do výzvy jako "Kniha, kde jsi viděl/a nejdřív filmové zpracování", tak k filmu: jeho autoři si přečetli knihu, zapsali si jména postav a průběh děje... a pak natočili cosi úplně o něčem jiném než je v předloze! Hlavně že to má historické kostýmy, milostný příběh a hvězdu v hlavní roli, prostě typickej holyvůd. A já to bloud normálně neprohlídla, až než jsem se začetla do knížky. Telátko fakt.
Takže na film klidně jukněte, je vizuálně fajn (a hraje tam Jonathan Rhys Meyers ;-)), ale pak ho v hlavě ukliďte do škatulky Vyřízeno a utíkejte rychle pro Thackerayeho!


Anotace je vyčerpávající. Jen dodám, že se povětšinou jedná ale jen o jakýsi výčet, nicméně velmi zajímavý z tohoto hlediska pohledu na meziválečnou ekonomiku. Publikace je tedy spíš vhodnější pro odborníky jako doplňkový pramen. Velmi mrazivé jsou pak samozřejmě u mnohých osobností ty otazníčky místo data úmrtí a jako zdroj Databáze obětí...


Vidlička má konečně svůj vlastní panelák!!!
Moje obsese byla alespoň částečně uspokojena, když jsem si mohla secvakat vlastní paneláček a vystavit si ho pěkně do poličky :-)))
Mimo to si ještě stručně počtete z čeho a jak se ve východním bloku stavěla sídliště.
Teď mě jeste čeká poslepovat si ikonické modely budov (jako v Ábíčku) z knihy Brutal East od fantastického nakladatelství Zupagrafika.
Jsem nadšená. Máte taky ještě někdo tuhle úchylku?


Geniální scénář ke geniálnímu seriálu. Už nikdy nedokážu otevřít slovník, aniž bych nehledala abatyši. Pokud umře elektřina, mám tuhle knížku. Ale proteď nedočítám, protože mám vychytralý plán: jdu si pustit seriál!


Celou dobu jsem měla na mysli Figesovo Šeptem.
Co to jenom v lidech je, že vytvářejí taková společenství, že je potom nutno psát takovéhle knihy a řadit je mezi nejvýznačnější lidská díla?!
"Dovedete vy vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je to smutné. Mohla by být mostem mezi lidmi - pokud by byla dobrovolná, ano - pokud by ji dávali jako dar a přijímali jako dar. Není to zvláštní, ze všechno ztrácí hodnotu, jakmile to přestane být darem - dokonce i pravda?"
Na těhle starších dílech se mi líbí, že oproti dnešku, kde je mechanika líčeného světa opindávána na dvou stech stranách, tady je nastíněn jen velmi hrubý obrys a čtenář přesto ví první poslední. A co se týče děje, tak se v podstatě nedozvíme skoro nic, natož nějaký konec, nicméně rozpohybuje to ty naše šedivky víc, jak epický sedmisetstránkový výbuch. Uspokojivé.


Kotleta rozklepaná hodně natenko, aneb když se Leoš snaží psát pro "normální" lidi. Detektivka no...
Ale myslím, že i spisovatel jako on (to slovo si asi dovolím použít), by to měl dát po sobě někomu přečíst, aby se vyvaroval těch hrozných lapsů, které jsem mu tam našla: nafukovačka a karimatka nejsou jedno a totéž; když papír složím a dám do kapsy, nemůžu do něj o dva odstavce dál koukat; ten věk Justýny tam nějak hodně skákal, ale hlavně - nikdo, skutečně nikdo by dneska neřekl pomoci místo pomoct, a navíc ještě dvakrát!
Nápad hezký, jeho věrohodnost si netroufám posuzovat, klasické fórky, hlody a popkulturní odkazy, ale už to holt mrská jak Baťa cvičky a je to čím dál tím víc znát. Saturninovské téma nedostatečně vydojené. Průměr.


Veselé historky z vysoké školy z pohledu kantora a jeho tajuplného a naditého notesu. Z vyprávění prýští autorova láska k učitelování, studentům, ženám, kolegům a životu. Na mě sice někdo malilinko sucharské, ale moc milé, a kde účinkuje profesor Penízek, i velmi vtipné povídání.
Jak je to podle vašich zkušeností - jsou větší suchaři lidičky od humanitních nebo přírodních věd?
"Jezte méně a častěji."
"To druhé už mi jde!"
