tweed komentáře u knih

Satira, která nám připomíná, že když chceme udělat něco dobrého, musíme více než na sebe myslet na toho, pro koho to tzv. dobro děláme.
Zábavný příběh, kde dva běloši soutěží v tom, kdo je méně rasista, uprostřed toho se nám potácí Emira, která se snaží najít vlastní život tam, kde se jí ho neustále snaží najít někdo jiný.
Mi se to líbilo, místy jsem zažila cringe tak velký, že jsem musela od knihy udělat pár kroků dozadu, byl to zážitek, doporučila bych dál!

Doufala jsem, že se více ponimráme v těch klinikách. Jelikož je hlavní postavou autorovo alterego (nebo tak něco... ta kniha je na můj intelekt skutečně přebytečně kombinovaná a často jsem měla nad hlavou akorát tak otazníčky) je asi logické, že nás v příběhu zajímají jen evropští bílí muži, ale tím to bylo taky docela nudné a pro mě nepříliš záživné. Nicméně pár zajímavých myšlenek by se tam našlo, kus knihy, kde Gospodinov dává na odiv své znalosti Evropské historie je i k obdivu, ale celkově mě to moc nenadchlo. Nicméně se těším až to zdramatizují Na Zábradlí (což je taky důvod, proč jsem na tuto knihu vůbec sáhla). V divadelní formě to očekávám pro sebe jako stravitelnější kousek.

Obávám se, že ve srovnání s filmem neobstojí. Nebo minimálně u mě. Bong Joon Hoa z knihy skutečně vymlátil všechny zajímavé myšlenky, které tam být mohly, ale nebyly. Byl to zábavný a docela odpočinkový poslech, hodnotím jako: v pohodě, ale nic moc.

Je smutné, jak moc nám v českém veřejném prostoru chybí tento pohled na současné dění. Kromě příběhů palestinských osob či těch českých s palestinskými kořeny dostaneme i krátký vhled do historie a toho, jak se v Česku formoval pro izraelský (v mých očích nelze říct jinak než) extremismus v němž teď žijeme. Já jsem vždy byla přesvědčená, že "nemusíme řešit, co se stalo před 50+ lety, abychom viděli, že to co se děje teď, není obhajitelné", ale někteří lidé evidentně žijí v úplně jiném vesmíru. Nejen těm, ale hlavně těm, doporučuji, aby si ve svém životě udělali místo i na hlas, který tady nedostává téměř žádný prostor, hlas, který se mnozí nezdráhají nazvat nelidským.

Upřímně mě nenapadá člověk, pro kterého by přečtení této knihy nebylo přínosem, takže si ji přečtěte všichni.

Miller vypráví o tom, co prožívala jako oběť znásilnění, často jsem měla flashbacky na to, jak se mluvilo o Ferim ("Člověk by řekl, že takový najde spoustu holek, které o něj budou stát. Namísto toho si ničí život něčím takovým? Nechce se tomu věřit")

Je mi smutno, že i v roce 2024 musíme řešit, jak moc si za co můžou holky a ženy samy, že když projde nový zákon o znásilnění, musíme pak číst vtípky na formuláře o konsentním sexu... podaří se nám vůbec někdy porazit kulturu znásilnění? Doufám, že ano! Ale minimálně v Česku to vidím spíše na vzdálenější budoucnost.

"Říkají nám, že taková napadení jsou častá, ale když se nebudeme vyzývavě oblékat, můžeme snížit pravděpodobnost, že se to stane právě nám. Jenže to problém neodstraní, jen to nasměřuje útočníka k jiné, nic netušící oběti, na níž si vybije násilí"

Beletrie inspirována tím, co Petra Procházková viděla a zažila během své novinářské práce, ale je podle mě důležité si říct, že toto není reportáž.

Toto bych asi normálně nečetla, nicméně mi to hodil na stůl můj šéf s tím, že mě to bude zajímat a zajímavé to bylo, ale reálně teď potřebuju terapii, ať můžu na ulici potkávat muže bez toho, aniž bych měla náladu jim useknout hlavu O:) To samozřejmě trochu přeháním, ale je to zlo a já vím, že někdo si z této knihy vezme poučení, že Islám je špatný, takovým lidem bych doporučila sledovat např. pod svícnem či tiktok. Tady v této knize max tak vidíme jak to dopadá, když mají muži systémovou oporu v tom se chovat nadřazeně a majetnicky. Not all men, ale evidentně to stačí, bleju.

Já nevím jak to mám vysvětlit, ale tohle tak moc očividně napsal muž. Z nějakého záhadného důvodu jsem zignorovala u autora křestní jméno a myslela jsem si, že mám scifi psané ženou, což nebylo výběrové kritérium pro nákup tohoto audia, chtěla jsem akorát něco vtipnýho, ale po pár hodinách poslechu jsem si říkala >>TO SNAD NENÍ MOŽNÉ, ABY TOHLE PSALA ŽENA<< a googlila jsem si, co to je za člověka, jaký je její příběh, že píše tak, že si jako autora představuju týpka, nad kterým bych v nejlepším případě kroutila očima? Prosímvás google mi to vysvětlil, je to proto, že autor je muž. Vtipné je, že kdybych do toho nešla s touto (mým mozkem vytvořenou) dezinformací, zřejmě bych se nad genderem pisatele nijak zvlášť nepozastavovala. Nicméně doposlechla jsem to a bylo to ok, ale já si nevybavím přesné příklady a jako audio to nemám vypsáno, ale já zkrátka chovám nenávist k humorům jako "haha dystopie, musíme podepisovat smlouvu o konsentním sexu :P" Nenávist je silné slovo, prostě mi to přijde trapný a celkově se celým příběhem nesou obavy a nápady, které se objevují v hlavách lidí se kterými jsem zřejmě v ideologickém nesouladu a docela mě to otravovalo, pardonek.

Ohníčky jsem dost dlouho odkládala, a pak mi konečně do cesty skočila audiokniha načtená Anitou Krausovou. Anitu MILUJU, takže bylo okamžitě rozhodnuto o tom, v jaké podobě budu tohle číst.
Obvykle, když se kniha hodně dotýká mateřství, nic moc mi to neříká a zívám si, nicméně v Ohníčcích mě to vůbec nenudilo, asi i proto, že do toho celého dost vstupuje i téma sociálních vrstev, což mě naopak zajímá velmi a celkově se mi líbí, jak byla rozebrána privilegia a strasti různých rodin. Za mě doporučuji.

Sbírám veškeré sebeovládání, abych tady napsala více než: "lol, nuda", takže:

Zaznamenání přebytečného žití hogofogo snobíků (ale neironicky a neuvědoměle, takže bleh a zív)
Do toho tam máme zapleten romantický příběh mezi Cleo(patrou) a Frank(enstein)em. Cleo by i mohla být zajímavá postava, ale tady se soutředíme na to, že je femme fatale, což je její hlavní příběhová funkce. Cleina existence (a vlasy) mění život! Frank je tak toxic, že se divím, že má vůbec nějaké kamarády, natož Cleo. Jejich seznámení v první kapitole je velký cringe, pár kapitol jsem si pak vydržela říkat - toto je karma za ty vaše trapné kecy, jojo. Ale zas tak silný, aby mi to vydrželo až do konce, to ne.
Všechny náhodné střípky života, které nám kniha podstrkuje, nevedou nikam (nebo vedou do hajzlu (mrk mrk)), nevím proč by to někdo četl (ale v podcastovém Shameless book club mají opačný názor a dokonce si myslí, že je Frank CHARISMATICKÝ ???, tak..... asi.. dobrý . . . . pro někoho?)

/Mi přijde vždycky příliš přísné dát 1*, chtěla jsem 2, ale to mám zařazeno jako "bylo to ok" a to teda nebylo, takže BOHUŽEL. Nicméně pokud z toho bude seriál a Cleo bude hrát někdo hot, je dost možné, že se podívám./

Abyste si užili tuto knihu, musíte mít vysokou bullshit toleranci, protože se v ní stane milion hovadin. Navíc jsem to četla anglicky ušima a interpretku jsem si moc nezamilovala. Vadila mi její intonace, divné pauzy na zasmání, byla to otrava. Tak či tak jsem si knihu překvapivě užila na 4*. Je to klasická oddechovka, která je navíc vtipná - pro radostné chvíle s vypnutým mozkem ideální!
Finlay je spisovatelka v krizi. Její krize je životní, vztahová i tvůrčí a do toho všeho se omylem nechá objednat jako nájemná vražedkyně. Pokud u toho budete chtít přemýšlet, tak si na každé stránce budete říkat NO TAK TOTO BY SE NESTALO, ale tuhle knížku na přemýšlení nemáte DUH. Až jednou vyjde další díl, je pravděpodobné, že si jej pořídím.

Já jsem si dlouho myslela, že Klara and the Sun bude něco jako film Her, takže jsem si Klaru automaticky představovala jako hot ženu. Po pár desítkách stránek mi došlo, že jsem se pomýlila nejen v žánru, ale i v samotné představě Klary. Klara není krásná sofistikovaná robotka, ale přitroublý přisluhovač pro teenagery. Ukázalo se, že já velmi špatně nesu přitroublé AI. Proč Klara vůbec nechápe, jak funguje svět? Jak má pak pomáhat lidem? Proč jsou lidé, kteří s ní sdílí svět /a tudíž musí znát její (ne)schopnosti/, ochotní jí asistovat v jejich random nesmyslných nápadech? A všeobecně - jakou pomatenou dystopii beze smyslu v této knize lidé žijí? Toto a další nezodpovězené otázky jsou tím, co ve mně po této knize zůstane.

Knihy z Goodreads choice awards jsou má pravidelná dávka zklamání, ale Tomorrow & Tomorrow & Tomorrow se mezi ně nezařadilo. I když tedy na začátku mělo dost naběhnuto!
Přinesla mi kniha nějakou novou živnot perspektivu? Ne.
Poznala jsem postavy, které bych si chtěla vzít do svého života? Ne.
Přesto (!) jsem si to poměrně zamilovala.
Kniha je o třech kámoších, kteří spolu vyvíjí hry. Má to dost young adult vibes, spousta věcí by se vyřešila tím, že by postavy byly schopné komunikovat, klasika. Dost mi to připomínalo mé velmi neoblíbené "Normální Lidé", přesto si Tomorrow pomalu provrtávalo cestu do mého srdíčka, v průběhu jsem si zvládla i na pár místech poplakat, což u knih nedělám moc často. Chci si zahrát všechny ty imaginární hry! (fyi EMILY BLASTER EXISTUJE!!)
Druhá část knihy si mě získala mnohem více, než ta první, celkově mám pocit, že do ní dala autorka více lásky a kreativity. Všechny ty detaily, jako pojmenování A/B sides kapitol v jedné části a podobná klišé, perspektivy, které jsem nečekala, že dostanu a vlastně i příběh, který jsem nečekala, že se do této knížky vleze.
Mám co vytknout, ale nechce se mi, zkrátka a jednoduše doporučuju.

První komiks nominovaný na Booker prize a já se ptám PROČ?
Začnu kresbou - není to úplně můj vkus, ale to by nevadilo. Co však podle mě vadí je to, že reálně všechny postavy vypadají víceméně stejně.
Co se týče příběhu, tak nerozumím, čím porotu ohromil. Je to takový náhodný výběr věcí, které se každý den dějí kolem nás bez jakékoliv přidané hodnoty navíc.
Nerozumím.

Gray má skvělý smysl pro humor, který nenuceně vkládá do chlípného příběhu a já vím, že jsem ne až tak dávno všem musela velkoryse odpouštět, že máte rádi Houellebecqa, ale evidentě když je problematický obsah zajímavý, tak ho zvládnu ocenit i já. Přepla jsem si mozek do módu - budu si to představovat jako CNC fantazii a vše bude v pořádku. Bylo to (většinově) v pořádku a bylo to hot.
Kromě představ pana chlípného Alasdaira Graye (on si to v doslovu přiznává, takže bez urážky) dostanete i pohled do různých sociálních vrstev společnosti, podle mě i kritiku kapitalismu, takže pokud jste po prvních řádcích čekali pornografii, vymažte si to z hlavy, ať nejste zklamaní.
Každopádně protip pro nepamatováčky jmen a vztahů - pište si kdo je kdo. Já jsem pořád listovala do předchozích kapitol, abych si připomenula - Kdo je ta umělkyně? Jak se jmenovala ta, která šla nakupovat? ATD

Kniha vám dovolí nahlédnout na terapeutická sezení s autorčinými klienty, což uspokojilo mé špiclovací choutky, navíc mě to sem tam přimělo i k zamyšlení nad mým mozkem a životem, ale bez toho, abych z toho měla úzkostný záchvat, kdo by řekl, že to jde?

Já mám Vonneguta ráda a nevím, proč mě k druhé knize od něj musela dotlačit až reklama na derniéru divadelní adaptce.

Vonnegut je vtipný, má zajímavé nápady a myšlenky, kde na tohle chodí? Miluju! Do Galapág jsem šla naslepo, takže když na mě najednou vypravěč vybalil, že je o milion let napřed, byla jsem docela v šoku, každopádně celkově souzním s tím, že bez velkých mozků by byla větší pohoda, chci být lachtan!

Je třeba mít na mysli, že Vonnegut je pán narozený v roce 1922, takže sem tam pronese něco, nad čím si v roce 2023 pozvedneme obočí, ale na házení knihy z okna to (minimálně pro mě) nebylo.

V tomto příběhu je toho tolik, že ani nevím čím začít a co zmínit. Řeknu tedy jen to, že Shafak ve mně vyvolala opravdu velké množství dlouhodobě nepocítěných emocí. Například intenzivní nenávist jsem neměla docela dlouho, ať už při čtení či v reálním životě. Tady mě přepadla ve chvíli, kdy jsem postavy ještě ani pořádně neznala. Je to místy poměrně napínavé čtení, pořád jsem čekala, proč jsme vlastně začali s mrtvou Leilou v popelnici a v průběhu jsem z vraždy podezřívala spoustu nahodilých lidí. Nakonec jsem se stejně netrefila, ale na tom tady vlastně vůbec nezáleží. Jediné na čem záleží je to, kým jste, a to až do chvíle absolutního rozkladu. Bohužel.

Já jsem chtěla něco roztomiloučkého a zajímavého.
Něco zajímavého jsem dostala, ale ta roztomilost byla ředěná lidským konáním.
Celá kniha je rozčleněna do kapitol, přičemž každá se věnuje nějakému jinému zvířeti. Cooke nám vypíchne, co nám na tomto zvířeti v dávných dobách nedávalo smysl, a pak nám říká, jak jsme tento oříšek (například - jak se zvládají netopýři pohybovat ve tmě) rozlouskli. A já jsem jen na chviličku zapomněla, jak lidé rozlouskávají záhady (Odstřihneme netopýrům oči a uvidíme!), což mírně nabourávalo mou životní pohodičku.
Nicméně Cooke vybrala zajímavá zvířata, zajímavá fakta a zvládla to podat velmi čtivou a zábavnou formou. Pokud vás zvířátka aspoň trochu zajímají, trošku se obrňte a počtěte si.

M I L U J U

Tato kniha je epická! Je vtipná, i když je naše hlavní noname postava (nemám ráda, když postavy nemají jména, ale odpuštěno) celou dobu akorát v depresi. Najde si nejhorší psycholožku ever, která si sice není schopna zapamatovat ani rodinnou situaci naší noname, ale za to jí zvládne napsat kupu prášků. A tak může noname začít se svým plánem dát si rok oddechu! Kdo si nikdy nepředstavoval, že by zbytek života strávil v posteli, nikdy neměl depresi. /je to podobné pravdilo, jako: kdo neskáče, není Čech/

Přiznejme si: noname je povrchní kravka - bohužel jsem v ní občas spatřovala kousky sebe. A to nejen mou láskou k izolaci se od lidí.

Taky když máte blbou náladu, tak občas v duchu soudíte úplně všechny lidi na světě, i o těch nejhodnějších a nejlepších si říkáte, že jsou kreténi a dementi? Anyone? A N Y O N E ?

Zkrátka BOHUŽEL mám pro naši noname pochopení, i když ji trochu nesnáším (a trochu miluju a hodně se směju).

Chvíli jsem zvažovala, zda bych si neměla otevřít mezinárodní nakladatelství, aby se tato kniha dostala ke každému na světě, no ale pak mi došlo, že kdybych měla přebytečné peníze, tak si raději dám rok ležení v posteli a rozhodně nebudu otevírat nějaké nakladatelství a běhat po světě, že ano. Každopádně toto by byl skvělý svazek číslo jedna!

Jsem trochu smutná, že zrovna taková pipina je moje částečná soulmate, ale it is what it is, dávám 5*

Skvělý příběh o rodinných vazbách, o tom co mohlo být a nebylo, ale i o tom, co by teoreticky nemělo být a bylo! O tom kolika cestami se nás život může ubírat a o tom jak si (ne)můžeme být blízcí na základě blízkosti našich genů. Když mě Polovina tebe opustila bylo jasné, že chci více! Chci vědět jak pokračovaly životy a vztahy postav žijících v této knize! To však neznamená, že by se příběh zdál nedokončený. Vše, co mělo být řečeno, řečeno bylo a každý drobek pochybnosti jen zajistí, že se vám kniha v hlavě zabydlí i po dočtení poslední stránky. A to je ten stav, který mám po dočtení moc ráda! Tedy - většinou, ale zrovna pro Polovinu tebe to platí.