trudoš komentáře u knih

Překvapení, především po stylistické stránce. Román je psán pseudoarchaickým jazykem, jenž nepůsobí rušivě a zároveň je v tom spousta chytře použité nadsázky, kterou jistě ocení všichni milovníci historie a češtiny.
Kamenem úrazu je ale zápletka, lépe řečeno, její nevšední využití. Namísto souvislého vyprávění se začíná po vzoru Kosmovy kroniky, a kdybych nevěděl, že jde o samostatný román, počítal bych minimálně s dalšími pěti díly. Jakmile však skončí druhý obraz, začne vám docházet autorův záměr vykašlat se na dějový oblouk a skládat mozaiku pěkně kousek po kousku, aby si po výsledném složení čtenář mohl říci, že i v české historii je pár momentů, na které je třeba být pyšný (ať už jde o fikci, či ne). Ne, že by však šlo o nějakou národopisně nacionalistickou propagandu; Patrick Zandl umí být, co se dobových poměrů týče, krutě střízlivý. Dalším plusem pak jsou dokonale vykreslené bitevní vřavy, stejně jako rytířské potyčky, a ani dialogy se tu nešetří, jako kdyby se rozdávali zdarma.

29 20.11.2023

Ačkoli podnázev komiksu „Hra, která změnila dějiny“ zní na můj vkus nadsazeně, nemohu upřít panu Brownovi cit pro vytvoření zajímavého příběhu o tom, jak se v Tetrisu točily velké peníze, přičemž z větší části šlo vše jen na dobré slovo a to až do okamžiku, kdy někdo chtěl dělat věci legálně. Tehdy se ukázalo, jak moc nelegálně to do té doby fungovalo. Ne, že by všichni účastníci byly hned gangsteři, nemluvě o skutečnosti, že ruská strana přehlednost vyjednávání moc neusnadňovala.
Každopádně tím příběh nekončí, jsou tu ještě další skutečnosti, které vás nenapadne s otáčejícími se kostičkami spojovat. Nejde o velké dějiny, ale pár překvapivých zvratů přijde, ostatně happyend také. Co bych autorově stylu vyprávění ale vytkl, je potřeba všechno to hraní na konzolích zabalit do filozofického podtextu, s drobným výletem do historie, aniž by to přitom mělo s vlastním Tetrisem cokoliv společného. Na druhou stranu, úvahy na téma počítačového a sportovního hraní jsou v jádru docela smysluplné.

26 20.11.2023

Nebýt toho konce, nebál bych se dát plné hodnocení, protože jedno se Elly Griffithsové musí nechat – perfektně umí pracovat s atmosférou a postavami. Průběžné střídání úhlů pohledu a zasazení do univerzitního prostřední mě fascinovalo od prvních stránek, přičemž lví podíl na tom má i nenápadné pošťuchování do základních principů tvůrčího psaní. Nehledě na přiznanou poctu gotickým románům, ačkoli scény s duchy jsou pro zápletku naprosto nepodstatné.
Naneštěstí, jakmile přejde vyprávění do cílové rovinky, fádnost vyústění a konstrukce zločinu mi vysloveně zkazila jinak velmi dobrý dojem z celého románu. Jako kdyby Agatha Christie udělala vraha ze zahradníka, přičemž jeho motivem by byla láska k růžím. Autorka zcela pomíjí hrůznost vražedného činu a tváří se, jako by něčeho podobného byl schopný každý druhý náhodný kolemjdoucí. Opomenu-li však tenhle přešlap, který se skutečně týká jen posledních přibližně třiceti stran, byl jsem navýsost spokojen jak po stránce stylistické, tak dějové.

29 20.11.2023

Vyvrcholení vzestupu a pádu Ignatiuse Ogilvyho už neohromí bůhvíjak vymazlenými zvraty, protože se všechno děje dle zaběhnutých scénářů, jak už to ostatně se všemi Batmanovými padouchy bývá. Porazí Temného rytíře, chystají se ovládnout Gotham, načež Temný rytíř povstane a srazí je tam, kam správně patří – do odpadu. V tomhle ohledu Imperátor Penguin není výjimkou, ovšem pravdou je, že John Layman to umí alespoň podat se správně pochmurnou atmosférou a držet se roviny špinavé gangsterky. Jen to chvílemi zbytečně moc drolí do mozaiky drobných epizod, namísto toho, aby se věnoval jedné konkrétní dějové lince.
Ovšem vydat tohle jako dvě alba namísto jednoho mi, co se smyslu týče, uniká; už jen proto, že většinu příběhu zabírají doplňující epizody a poslední sešit už s ústřední zápletkou v důsledku ani nijak nesouvisí. Chápu potřebu vydat všechno, co s řadou Detective Comics souvisí, ale schopný redaktor mohl obsah klidně osekat na polovinu a jádro vyprávění by pořád fungovalo na výbornou.

23 20.11.2023

Dominik Landsman tentokrát zaplul do vod science fiction, a samozřejmě jak jinak, než s humorem sobě vlastním. Už samotný motiv Hitlerů, bojujících v arénách mezi sebou, dává jasně na srozuměnou, že brát vážně lze v tomto případně snad jen tiráž. Smysl tu totiž nedává nic, třebaže dějová zápletka se zuby nehty snaží třímat příčetnost na uzdě. Daří se jí to se střídavým úspěchem, protože autor zcela opustil potřebu jít na ruku zaběhnutým pravidlům. V některých momentech tak neudržíte bránici v klidu, jindy se zas horko-těžko budete prokousávat zdlouhavým textem, jehož pointa je vám zřejmá od prvního slova. Samotné nápady by pak klidně zasloužily Cenu Karla Čapka, naneštěstí neúměrný rozsah většinu dobrého zazdí množstvím nudného. Navíc je třeba brát v potaz, že jde o cílenou parodii, čemuž je podřízena i stylistika. Přitroublé dialogy, tahající za uši nebo zvraty, jak vystřižené z telenovely, nepřímo shazují celkový zážitek, který by na prostoru stovky stránek fungoval mnohem lépe.

26 16.11.2023

Akční space opera s vychytanou snůškou postav. Ono nezamilovat se do příběhu, ve kterém hříchem nepolíbená jeptiška zdědí pirátskou kosmickou loď, pilota jí dělá gladiátorský ztroskotanec, co v nejlepších letech holýma rukama drtil roboty v arénách a v útrobách lodi se pohybuje podivný android s nejasným posláním, je řečeno dvěma slovy - hodně těžké. A i když se Didier Tarquin proslavil hlavně jako kreslíř, proti jeho scénáři nedokážu říct ani popel – od první strany perfektním způsobem stupňuje napětí, po celou dobu udržuje tajemství a finále zakončuje přesně v tom nejnapínavějším, aby čtenáři nezbylo nic jiného, než zahrnout koupi dalšího alba do svého okamžitého finančního plánu. Stylizace galaktického impéria do kulis Divokého západu je pak pro fanoušky seriálu Firefly Josse Whedona zbožštěnou třešničkou na dortu. Samozřejmě čekáte-li od toho filozofický přesah à la Alejandro Jodorowsky, USS Dolores pravděpodobně zklame. Já si ji naopak pro tu dobrodružnou sci-fi náturu zamiloval.

25 16.11.2023

Spisovatel Vlastimil Vondruška je bezesporu slušný románový vypravěč, avšak jeho vize středověku mi zkrátka nesedne. Ovšem v povídkách je tak bezostyšně neoriginální, až jsem si chvílemi říkal, jestli to není nějaká finta. Texty dlouhé, pointy chabé, průběh vyšetřování nulový, jen gradující události, aby se to ke konci všelijak sešmodrchalo, přičemž autor si na posledních řádkách vyboxuje ještě malý prostor na osvětlení celého toho spektáklu. Co mi přitom vůbec neštymovalo, byly autorovy pokusy o zachycení nejstaršího ženského řemesla a výraziva s tím souvisejícího. Nejen, že to působí amatérsky, ale ono to i amatérské je - představy o chování, jednání a vyjadřování šlapek jsou pak natolik vzdáleny realitě, až jsem měl chvílemi pocit, že čtu nějakou rozprávku, a ne historickou detektivku. Osobně nejvíc mi ale vadily bodré rozpravy Jiřího Adama, jeho poskoka Petra a svlečny Rozárky, které měly vyprávění asi okořenit a osvěžit humorem. V mém případě měly naneštěstí efekt zcela opačný.

31 15.11.2023

Úsměvné povídání o proměně dívky v ženu a snech o prvním sexu, které má daleko k dvojsmyslné erotické komedii jako je třeba Láska ve střihu cosplaye. Scenáristka Mari Okada je sympaticky civilní, zároveň vtipná a s nonšalancí pouličního vypravěče umí perfektně vystihnout ty nejtrapnější okamžiky puberty, aniž by to celé sklouzlo k nějakému obhroublému pitvoření. Právě tohle se mi na komiksu líbilo nejvíc, třebaže je jinak dívčí obsahem i formou. Ještě štěstí, že holky jsou o tolik zajímavější než kluci, takže se nemám za co stydět, když něco podobného čtu.
Naneštěstí jednotlivé zápletky sklouzávají ke krapet obehraným motivům, ale při něčem podobném vám absence originality zas až tolik nevadí. Hrdinky jsou správně střelené, žádná nevyčnívá nad ostatní a každá má nějaké vlastní vnitřní trápení, o kterém ostatní nic netuší. V rámci toho se však trochu děsím délky série, protože jestli je hrdinek pět a každá má nějak dospět k naplnění svého „snu“, čeká nás ještě dlouhá osmidílná cesta.

24 15.11.2023

Na příběhu je znát, že původně šlo o povídku, která byla přepsána na román. Ne, že by se Veronika Pekárková rovnou vrhla na space operu, spíš se drží při zemi pomocí žánru young adult, okořeněném nezbytnou dávkou ekologické uvědomělosti. Spisovatelka nemá věkem k hrdince daleko, takže hezky vystihuje způsob chování a uvažování. Stejně šlapou i slovní přestřelky, ironie v hlase a odhodlanost mladých svými činy něčeho dosáhnout.
Naneštěstí je tu ale také spousta věcí, jež nefungují. Když opomeneme nedostatečnou propracovanost vize budoucnosti, kde se upřednostňuje řešení některých problémů na úkor jiných, je to především koncepce zápletky, která pokulhává. Jádro dějové osy se sice určí záhy, ale jako by nebylo příliš podstatné, protože většinu příběhu zabírá seznamování protagonistky se stejně starými kamarády. Teprve v samotném závěru přicházejí klíčové zvraty. Jenže co v povídce zazní jako výtečná tečka, v románu působí řemeslně unáhleně, protože spousta důležitého nestihne být vyřčeno.

32 12.11.2023

Horor, oplývající náležitou atmosférou a pohybující se na hranici slasheru, jež tu zatím jen vystrkuje růžky. To je v určitém ohledu atraktivní, protože se tím zvyšuje napětí. I přes jasně rozdané karty tak nějak čekáte, že všechno zřejmé možná nakonec nebude tak jednoznačné. Navíc konflikt s mocnou rodinou v městečku, kde kanibalové dávají dobrou noc, působí sám o sobě dost zajímavě. Něco jako když se mladej Jesse Custer musel vypořádat z Hochy z Jihu. Jediné, co tomu výrazně ubližuje, je občas až pubertální humor, opakovaně zdůrazňující velká ňadra hrdinovy manželky (bez toho, že by byla alespoň na ukázku vidět, aby mohl případně sám čtenář posoudit, co je na tom pravdy) a pak v některých okamžicích až příliš okaté psychotické chování jednotlivých členů Gotóovic familie.
Po dočtení tak stále nevím, jak horor spravedlivě zhodnotit, jedno vím ale bezpečně – další díl si musím bezpodmínečně přečíst. Pořád tajně doufám, že z toho vyleze něco víc, než jen unylé pohoštění o čtyřech chodech.

27 12.11.2023

Marc Cameron se snaží o drsný akční román z aljašského prostředí, přičemž drsnota zůstane u chlapáckého mudrování a napínání svalů, a z Aljašky jsem cítil asi tolik autenticity jako z filmů se Stevenem Seagalem. Hlavním problémem ovšem je, že na detektivku se tu příliš nevyšetřuje a dějová osa se odvíjí podle vlastních pravidel, bez toho, že by ji ústřední hrdinové nějak ovlivňovali. Ti pouze řeší situace, které z vývoje událostí samy vykrystalizují a to je nejspíše jediný důvod, proč tu jsou - ne aby vraha vypátrali, ale aby mu v pravou chvíli uštědřili pořádnou ránu na solar. Aljašská divočina pak s příběhem společného nemá vůbec nic; mohl by se odehrávat v jakékoliv lokalitě a na jeho průběhu by to pranic nezměnilo. Tedy, ne že by motiv kolumbijského drogového kartelu, dovádějícího v (pro ně) zcela neznámých vodách, pro mě nebyl dostatečně atraktivní, ovšem v rámci rozehrané zápletky si myslím, že z toho šlo vytřískat mnohem víc, než průměrnou epizodu ze seriálu Odpadlík. Škoda.

27 12.11.2023

Svižný mix špinavého westernu a mysteriózní detektivky, který je efektivnější v technických detailech a výsledné atmosféře, než v zápletce jako takové. Ta je přitom vymyšlená rafinovaně, když vyšetřování brutálního zločinu je zakončeno neméně brutální pointou. Jenže, kde má Stephen Desberg promyšlený příběh, tam mu pod prsty protékají čtenářovy sympatie k hlavnímu hrdinovi. Ten, kromě toho že nepůsobí z celého portfolia postav, jako jediný, příliš přesvědčivě, je v důsledku i protivně antihrdinský. Kasá se morálkou, aby ji hned ve druhém obraze převrátil naruby; tváří se jako drsňák a pak nezasáhne v okamžiku, kdy je ho nejvíc třeba a jeho vyšetřování je spíš sledem neuvěřitelných náhod, než smysluplným pátráním. A nic na tom nemění ani skutečnost, že má ošlehanou tvář Seana Conneryho v nejlepších letech. Vyprávění tak zachraňuje alespoň kresba Enrica Mariniho, na jehož bohatě obdařené dívky je vždycky radost pohledět. Tohle ovšem průměrný scénář na piedestal nadprůměru nedostane.

26 12.11.2023

Pár stran a hned jsem pochopil, proč Charles Dickens patří mezi největší spisovatele světa. Ano, je to staré a zápletka v mnoha ohledech nepřekvapí právě originálním průběhem, ale číst ten takřka dvě stě let starý sloh je vyslovená radost. Autor mistrně stupňuje napětí a zároveň si cynicky utahuje z morálky viktoriánské společnosti a především pak ze samotné lidské hlouposti. Člověk až prožívá všechno to bezpráví na vlastní kůži a když přijde ke slovu smrt jedné z ústředních postav, slzy se derou samy do očí. Ono vlastně ani nevadí, že jednotlivé zvraty očekáváte v okamžiku, kdy se hra rozehraje, a to buď z toho důvodu, že příběh podvědomě znáte z jiných přepisů či adaptací, nebo prostě s potutelnou radostí chcete přistoupit na co největší drama, ať si vaše škodolibé já přijde taky jednou na své. Mě osobně mnohonásobně víc bavil popis života podivuhodné londýnské galerky, než vývoj událostí jako takových. V tomhle ohledu je Oliver Twist ukázkou skutečně unikátního literárního řemesla.

39 12.11.2023

Úvodní příběh s Elrikem patří paradoxně – při Moorcockově slávě – k tomu slabšímu, co album nabízí, především kvůli faktu, že pochmurnou Melnibonskou dekadenci se do komiksu ze sedmdesátých let zkrátka převést nepovedlo. Je to takové to fantastické absurdno, kdy se pro efektní scenérie moc nepřemýšlí nad logikou, protože tady když je něco třeba, objeví se v pravý moment někdo, kdo to kouzly udělá.
Jakmile však přijde ke slovu dobrodružství v Bal-Sagotu a následné válečné tažení proti Makaletu, představuje druhá kniha Archivní kolekce to nejlepší, co Roy Thgomas a Barry Windsor-Smith společně vytvořili. Akcí nabité a atmosférou tajemna prodchnuté příběhy, plné neočekávaných zvratů, netušených intrik a překvapivých úmrtí, dělají z takřka desetisešitové jízdy plnohodnotnou heroic fantasy.
Z bonusů pak stojí za pozornost dopis od Cenzurního úřadu Comics Code Authority, vypisující, co všechno je na povídce Dcera Pána mrazu špatně a musí se předělat, aby nebyla ohrožena počestnost mladistvých.

28 12.11.2023

Ruth Ware je s každý románem lepší a především jiná, třebaže se v základě drží pořád svého. Což je z mého pohledu jediná slabina jinak dobře promyšleného psychothrilleru. Všechno to uvažování nad lecjakou prkotinou, jako třeba co si kdo myslí na základě do vteřiny neodepsané esemesky mě uvádějí spíše v zuřivost, než v detektivní euforii.
Ale k Podnikavé dívce. Tentokrát se vracíme k deset let starému zločinu, o jehož zpochybnitelnosti hrdinka nikdy ani na vteřinu neuvažovala. Jenže nové skutečnosti a nevysvětlené detaily ji nutí přehodnotit vše, o čem si dosud myslela, že jsou pravé vzpomínky na jedinou přítelkyni, jakou kdy měla.
Příběh je rozvržen právě tak důmyslně, aby s každou kapitolou čtenáře nutil nad vším přemýšlet a kombinovat možné varianty, přičemž je samozřejmě jasné, že ta, co se nabízí sama, musí být zákonitě mylná. Středoškolské prostředí, zpětná rekapitulace událostí a finální překvapení pak dává vyprávění právě ten záhadný drajv, který detektivky dělá detektivkami.

38 29.10.2023

„Drahý osude, můžeš jít laskavě do prdele a nechat mě být?“
Kupodivu všední počtení. Zaklínačské propriety zakomponované do prostředí Země vycházejícího slunce a komiks nakreslený na japonský způsob – tedy zprava doleva, od konce po začátek. Dějově ovšem standard, což ještě korunuje překvápko v podobě plánovaného pokračování. Takže kromě epizodních soubojů s různou fantastickou faunou, které jsou proloženy nějakou tou cynickou notickou o lidech a jejich skutečné povaze, ve finále ještě zjistíme, že příběh nekončí a všechny náznaky roztroušené kolem únosu a pronásledování byly pouhou vějičkou na další možnou knihu. Zklamáním pak je, že scenárista Rafał Jaki po celou dobu nepředvádí nic, co by člověk neznal odjinud, lépe provedené a možná i lepé rozvedené.
Rónin tak působí pouze jako fanouškovský doplněk, hrdě se hlásící k japonské kultuře a skromně využívající možnosti, které kulisy nabízejí. V ten moment ale proč taky? Vždyť už by to najednou byl úplně jiný příběh s úplně jinou postavou...

29 29.10.2023

Military space opera mého mládí, která ani po takřka čtvrtstoletí neztratila nic ze své atraktivity. Autorské duo Allan Cole a Chris Bunch pracují jako dokonale sehraný tým, přičemž perfektně kombinují vesmírné dobrodružství s příznačným vojenským humorem. Na rozdíl od jiných se přitom drží poměrně zkrátka a namísto velkolepých kosmických bitev se raději soustředí na práci speciálních jednotek, špiónů a záškodníků, kteří dokážou přesnými chirurgickými zásahy ve společnosti vyvolat mnohem větší masakr, než by dokázal cílený útok. Dějová osa je přitom právě tak prostinká, jak u podobných titulů bývá; aneb Jak šikovný rekrut k armádnímu štěstí přišel. Naštěstí se tvůrci drží akční roviny vyprávění, kdy zelené mozky jsou spíš tím, z čeho se dělá legrace, protože pravidla a řády jsou především pro ty, kdo je hodlají dodržovat. Což Karl Sten rozhodně není.
Nový překlad Zdeňka Uherčíka pak ideálním způsobem předpřipravil hrdinu (a jeho peripetie s Impériem) pro nové století a nové čtenáře.

Scenárista John Layman se vrací k tradici Detective Comics a spíš než velkolepé akční příběhy napříč několika řadami staví své epizody na rámcově uzavřených kriminálních zápletkách. Člověk tak nemusí znát nazpaměť všechny detaily kánonu a ani se přesně orientovat v ústřední linii, odehrávající se o sérii vedle (rozhodně ale nezaškodí znát Smrt rodiny Scotta Snydera). Kontext každopádně zůstává zachován a vy si tak můžete plnými doušky vychutnat vzestup jednoho z vedlejších padouchů netopýřího univerza, který však působí natolik atraktivně, až je skoro škoda, že se k postavě Ignatiuse Ogilvyho tvůrci příliš často nevrací. Na druhou stranu, Oswald Cobblepot alias Penguin může být na scéně jen jeden, to dá rozum.
Kromě nové figury autor také moc hezky rozehrává psychologii patologických následovníků šíleného Jokera, přičemž mrazí v zádech, jak nepříjemně blízko pravdy je – stačí chvilku sledovat zpravodajství a s hrůzou sledovat, čemu všemu jsou fanoušci chaosu ochotni provolávat slávu.

26 29.10.2023

„Malý, sporý, nakrátko ostříhaný blonďák se zlomeným nosem“ mě bude ve fantazii pronásledovat ještě dlouho. Ovšem ani ne tak proto, že by mi zaimponoval – spíš pro autorovo neustálé opakování jeho popisu. Už po pár měsících nevím, jak se hrdina jmenoval, ale jak vypadal, to můžu odříkat i ve dvě ráno, náhle probuzen literární zásahovkou.
Každopádně: obsahově zklamání, především kvůli zbytečným kudrlinkám kolem, které z jednoduché detektivky dělají málem sociální drama. První příběh Dwur má sice hezký rozjezd, ale nakonec se zamotá do spleti dávných příčin. Následné Kruhy pak patří k tomu v knize nejslabšímu, kdy postup vyšetřování a závěrečné mysteriózní vyústění vedlejšího motivu působí jak ze špatného vtipu. Závěrečná Čtverka je naopak tím nejlepším v knize, za což ovšem dost možná může skutečnost, že si člověk po dvou stech stranách na autorův styl vyprávění zvykl. Každopádně detektivní pátrání i finální odhalení jsou dobře vymyšlené a dávají postavě také konečně nějakou hloubku.

29 29.10.2023

Cyberpunk 2077 znovu nezklamal. Po atmosférickém Trauma Teamu z roku 2021 přichází na trh neméně brutální jízda, tentokrát v hávu staré dobré noirové gangsterky. Zápletka je opět jednoduchá jak zákon káže, rychlý vývoj událostí však vystřídá tolik nečekaných zvratů, že to zvýší koeficient neočekávaného o sto procent. Celé to samozřejmě stojí a leží na propracovaných charakterech hrdinů a především pak nemilosrdnosti, s jakou přistupují k životu. Některá odhalení pak mohou působit přehnaně - jako třeba mafiánská vražedkyně v důchodu -, ale abych pravdu řekl, čím jsem starší, tím spíš fandím těmhle nezlomným herkám, než naivním hříbatům s vizí zachránit svět a morálně jej uzdravit.
Bartosz Sztybor se jednoduše trefil přesně do mého vkusu; syrovou absurditou příběhu, stejně jako cynickou notickou: „Máš moje slovo.“, vinoucí se coby červená nit celým vyprávěním. Aneb slibem nezarmoutíš a věřit se v budoucnosti nedá ani nejlepším přátelům, natož rodině. Nedej bože nadnárodním korporacím.

29 29.10.2023