trudoš komentáře u knih

Paradoxně jsem román otevřel s přesvědčením, že jde o poslední knihu Jamese Rollinse, kterou si kdy přečtu. Asi jsem dospěl do fáze, kdy se má intelektuální bohyně pokusila chytit opratí a udělat ze mě vyspělého čtenáře. Jenže ouvej, Rollinsovu přímočarému a na nic si nehrajícímu akčnímu stylu vyprávění se tak snadno propadá. A když na mě vytáhnete nacisty, usilující o obnovení Třetí říše, zpravidla mě máte na lopatě dřív, než dítě řekne: „Praha-Brno-Paříž, Hitler patří za mříž.“
Na rozdíl od prvních svazků Sigma Force zde autor více pracuje s ústředními hrdiny, třebaže stále formou spektakulárního blockbasteru. Skupina se každopádně proměňuje a rozpadá na jednotlivé figury, z nichž každá má osobitý charakter, jenž vás něčím okouzlí. Také se upouští od potřeby pátrat v minulosti a odhalovat šokující fakta z historie toho kterého národa. A tak jediné, co dokážu vytknout, je skutečnost, že až moc dlouho trvá, než se scenérie ustálí a všechny rozehrané motivy konečně zapadnou na své místo.

Pěkně napsané drama o sériovém vrahovi, pátrajícím po jiném sériovém vrahovi. Patrick Horvath si dobře uvědomuje, že i ty největší bestie se dokážou chovat hezky a tak si jeho sociopatický hrdina pomalu omotává čtenáře kolem prstu, abyste v okamžiku, kdy dotyčný rozkouskuje naprosto nevinného člově… pardon kačera, k němu pocítili jisté sympatie. V tomhle ohledu je autor opravdu zvrácený, protože čtenářovu morálku obrací naruby a ještě se na ni s úsměvem vymočí, přesto nedokážete od dalšího vývoje událostí odtrhnout oči a ke své hanbě ještě navíc držíte tomu široko daleko největšímu psychoušovi palce. A i když vyvrcholení atmosférického thrilleru není nikterak překvapivé ani šokující, rafinovanost, s jakou vás autor přinutí přistoupit na jeho pravidla hry je fascinující. Možná s tím mají co dělat všechna ta roztomilá zvířátka v idylickém maloměstě, která primárně řeší jen to, jak potěšit souseda a nebýt nikomu na obtíž. Potom trocha toho explicitního násilí umí vyniknout o to výrazněji.

Carissa Orlando je Sam Raimi filmového hororu. Umí být nechutná v krvavých scénách, stejně jako hrůzyplná v nevyřčených detailech. Jádro pudla je ovšem v její schopnosti pracovat s žánrovými pravidly, ve správnou chvíli převracet očekávání a posouvat hranice zaběhnutých klišé. To vše na prostoru tří set sedmdesáti stran s tím nejotřepanějším motivem, jaký si jen umíte představit – strašidelným domem.
Jeden by řekl, že s tímhle materiálem toho moc vymyslet nejde, přesto se autorce od prvních stran daří překvapovat novými nápady. Zároveň to dělá s nadšením fanouška a s nezbytnou dávkou černočerného humoru, který dokáže i ty nejošklivější momenty decentně odlehčit. Stále přitom umí skrývat mezi řádky ošklivá malá tajemství. Chvílemi je sice znát, že natahuje vyprávění, aby zaplnila počet stran, ovšem plně to vynahrazuje nečekaně brutálním finále, které dává jasně na srozuměnou, že horor si naštěstí ještě stále nemusí brát servítky vůči jakýmkoliv figurám. Tohle bych rád viděl jako film.

Nezajímavá postava a nezajímavé příběhy, které jsou jaksi všechny na jedno brdo – fňukání superhrdiny nad tím, proč je takový jaký je a že si nezaslouží být obdivován.
Jako představení postavy ovšem dobrý, v tomhle ohledu kniha neselhává. Tentokrát dostáváme hned několik možností, jak poznat Wonder Mana i když je to pokaždé prakticky stejné. První příběh je přitroublý ve své podstatě, druhý se snaží víc rozehrát vztahy mezi hrdiny, a třetí je kapánek nudný. Závěrečná trojice nové a moderní série navíc nepředvede nic, než další naříkání nad vlastním osudem, neustále odkazující na jakési Lokus a Mefista, o kterých víme kulový. Alespoň, že Kamenný kolos je fajn.
Přes drobné výhrady funguje album víceméně samostatně, takže epizodní věci jsou vyřešeny a klíčové otázky zodpovězeny. Že bych se ale stal Wonder Manovým fanouškem, to opravdu ne. Nejmocnější hrdina Marvelu asi tak třetí, možná čtvrté kategorie. Pochválit však musím kresbu a to jak práci Dona Hecka, tak Sala Buscema a George Peréze.

Dvanáctý případ Oty Finka dokonale ilustruje to, v čem byl Jaroslav Velinský jako detektivkář výjimečný. Nikdy pro něj totiž nebylo nejpodstatnější šokovat čtenáře závěrečným odhalením a představit zlovolnou důmyslnost pachatele. Pokaždé je sice klíčová tajuplnost celého zločinu, ale vše, co se odehrává po úvodní rozehrávce, je pouze sled fantastických dialogů, náhodných setkání a hrdinových impulzivních rozhodnutí. Vrahem nebývá ta nejméně pravděpodobná figura, ale někdo, jehož motivace zůstávají skryté do poslední stránky a jde jen o to je zavčas odhalit. Svou roli pak hraje Velinského schopnost vrátit čtenáře několik desítek let do minulosti a společně s ním sledovat proměny krajiny, města i kultury. Těžko se pak určuje, která z knih je lepší než ostatní, protože v důsledku jsou si všechny podobné a jde jen o to, která se vám atmosférou, lokalitou a protagonisty trefí do vkusu nejvíc. A právě díky ideální shodě všech tří jmenovaných u mě patří Dívka s copem k těm lepším kouskům.

Na můj vkus krapet sterilní historie počítačových her, která si užívá nostalgické zobrazování pixelových klasik (jež ovšem není schopná pojmout zdaleka všechny), a míň apeluje na dějinné přesnosti a zajímavosti. Tím však nechci říct, že by informační hodnota byla nulová. Byť je text chvílemi až zbytečně únavný a často se vrací k již jednou řečenému, základní myšlenky nutí čtenáře problematiku uchopit z nového úhlu a zamyslet se nad ní jinak, než dosud. Přesto výsledek připomíná takový upovídaný „výcuc“ z wikipedie. A byť je chvályhodné, jak rozsáhlé jsou závěrečné dodatky, kromě toho, že odkážou na to, kdo co skutečně řekl a která ilustrace odkazuje na kterou hru, nic víc v nich vlastně není.
Zkrátka mi přijde, že víc jak na obsahovém sdělení – hraní je fajn a může nás posunout ve vývoji – záleží autorovi na tom, aby jeho dílo bylo dostatečně multikulturní, bezbariérové a genderově vyvážené. Ostatně tohle jsou body, jejichž opomíjení vyčítá Edward Ross tvůrcům herních světů nejčastěji.

Slovenka Jela Abasová je literární čarodějka. Nejde přitom jen o to, že chápe rozdíl mezi větou jednoduchou a rozvitou, ale že skrze stylistiku dokáže dát v průběhu několika řádků charakter nejen světu, ale i postavám a jejich počínání. Tři čtvrtě na šílenství tak není jen o kouzlu fantastiky, ale strhne i samotnou formou zpracování.
Stran zápletky si pak na sebe autorka upletla trochu bič. Svůj debutový román rozdělila do čtyř částí, z nichž každá funguje zcela svébytně, přičemž spojení všech linií spočívá ve čtveřici sourozenců, kteří ve světě plném magie (kterážto zde zjednodušeně řečeno nahrazuje moc páry) zažívají zběsilá dobrodružství. Něco se přímo prolíná, něco naopak funguje zcela samostatně. Zvláštní je, jak se spisovatelce podařilo každou z částí napsat maličko jinak; nenápadně tak dotváří osobitost té které hlavní postavy.
Je to kniha plná úžasných nápadů, ohromující jazykovými prostředky a parádní atmosférou, jež se umí brát stejnou měrou vážně, jako být svéhlavě zábavná.

Mou chybou bylo, že jsem od komiksu čekal zásadní přelom v žánru. A ona je to vlastně devadesátková kyberpunková střílečka v duchu Gunsmith Cats a Blade Runner. Dobrému dojmu moc nepomohlo ani to, že jsem se v příběhu průběžně ztrácel, měl zmatek v tom, co se na panelech odehrává a především pečlivě četl autorovy poznámky pod čarou, jež jsou však často jen zbytečným plkáním, jak ovšem tvůrce sám v úvodu upozorňuje.
Takže ač přelomové dílo, k nám se dostalo s takovým časovým zpožděním, že přelomit už může málokoho. Ostatně on Shirow Masamune není ani přelomový vypravěč, jednotlivé kriminální příběhy představují standard žánru a i když se snaží apelovat na chemii mezi ústředními hrdiny, nemůžu říct že by si oblíbil někoho jiného než Bóta a Opičáka.
Když se však oprostíte od potřeby dostat z mangy i něco víc než výbušnou podívanou, je vlastně fascinující, jak akční linka srší nápady a zvraty. Třebaže to občas znamená, že má čtenář problém zpětně rekapitulovat příčiny a pochopit následky.

Řemeslo, kterému po formální stránce nelze nic vytknout. Rozbíhají se tu dvě linie a Alex Cross se dostává do časového presu, kdy musí řešit několik případů naráz. Oba vyšetřované zločiny pak fascinují nejen svou brutalitou, ale i zdánlivou nemožností dopadnout pachatele. Napětí se pak díky velmi krátkým kapitolám řítí vpřed a adrenalin průběžně stoupá. To všechno je v pořádku, promyšleno do nejmenšího detailu. Až na jediný problém. Nefunguje to.
Alespoň na mě. S třetí knihou v sérii dosáhl James Patterson určité sterility, jejíž vinou vlastně po celou dobu čtení nezažívám jediný okamžik, kdy bych měl obavy o osud hlavní postavy. Zároveň koncept zápletky spočívá v tom, že detektivové jsou po celou dobu vyšetřování s rozumem v koncích a teprve v závěru, kdy dojde na konfrontaci, čeká na čtenáře překvapení, jež vyvrátí všechny unáhlené závěry. Takže vlastně nuda, podbarvená fádními charaktery a nulovou autenticitou. Až si říkám, čím si mě vlastně kdysi získal román A pavouk přichází.

Mně tematicky asi nejbližší autorčino album a to jak z pohledu dítěte, tak z pohledu dospělého. Jenže podobně jako v předchozích knihách, i zde mi chybí dějová linka, která by celému vyprávění dávala smysl. Příběh má sice osnovu – cesta ze západního pobřeží a zase zpátky –, ale jde vlastně jen o sled epizod ze života dvou sester do věku cca 9 let a 14 let. Je to vtipné a ze života, avšak že byste sledovali vývoj zápletky, to zase ne. Sestry se zkrátka hádají tak dlouho, až v poslední kapitole najdou společnou řeč. Tolik k pointě příběhu. Jinak ale milé čtení, přičemž každý kdo kdy vyrůstal se sourozencem, se v tom nějakým způsobem najde.
Co úplně nechápu, je způsob jakým Raina Telgemeier nakousává témata, jež vzápětí opouští, takže celek působí jako koláž, nabývající na významu jedině s předchozími alby Úsměv a Drama; potom autorčinu rodinu začnete brát za svou. Krásné na tom zase je, že dospívání popisuje takřka bez temných stínů reality. Možná proto si ji mé děti toliko oblíbily.

Vážně bych si přál napsat, že jde o román, který na víc jak čtyř stech stranách popisuje dobývání nedobytného města. Zápletka jak dělaná pro řádně heroickou fantasy. K. J. Parker (alias Tom Holt) ovšem důmyslně obchází zaběhnutá klišé a skrze vyprávění pragmatického hrdiny převrací koncept toho co je epicky hrdinské a co obyčejná vypočítavost.
Právě postava plukovníka ženistů Orhana dělá příběh tak atraktivní. Jeho pohled na válečnou mašinérii je prost nějakých ideálů a víc, než o záchranu lidských životů mu jde především o ten jeho vlastní. Přesto je nakonec dohnán k zodpovědnosti, o kterou nejenže nestojí, ale ani pořádně neví, jak si s ní poradit. Nemluvě o tom, že při obraně je třeba spolupracovat s různorodými lidmi, a to je často boj ten nejtěžší. Obzvláště, když se komplikuje všechno, na co jen šáhnete.
Šestnáct způsobů, jak bránit opevněné město nabízí dobrodružství, které pobaví stejně jako dojme; komplexní, uzavřené a nutící přemýšlet nad pochybnou historií, minulou i budoucí.

Příběh na hranici hororu a psychologického dramatu s typicky absurdní japonskou zápletkou. Co se zpočátku zdá jako nesmyslná domněnka hlavního hrdiny – tedy že jeho dětský přítel byl nahrazen někým úplně jiným – se brzy stává skutečností, se kterou se musí vyrovnat nejen ústřední postavy, ale i čtenář samotný. A ejhle, právě ta pomalost vyprávění a tísnivá atmosféra poklidného městečka na kraji temných hvozdů dodává příběhu nejen na autentičnosti, ale především na strhující tajuplnosti.
Léto, kdy umřel Hikaru pracuje s motivem, který jako by vypadl z hrůzostrašných historek 19. století, z per mistrů jako Ambrose Bierce či H. P. Lovecraft. Zasazení do současnosti pak dává příběhu o to děsivější rozměr. Je to přesně ten typ hororu, kdy vás ani tak neděsí to co vidíte, jako to, co zůstává skryto. A právě s tajemstvím umí japonský tvůrce Mokumokuren pracovat na výbornou, protože odpovědi dávkuje v tak malých dávkách, že člověka nenechává ani na vteřinu v klidu. Jeden díl rozhodně nestačí.

Jiří Klečka rozehrává temný thriller, pracující s nelehkým tématem dětských únosů. Dokáže věrohodně pracovat s českými kulisami i vyšetřovatelskými postupy, byť s totalitní patinou osmdesátých let. Vážně ovšem nečekejte Modravu, 1. oddělení nebo Eden, tohle je detektivka jiného ražení. Tísnivější, psychologicky propracovanější, a především na české poměry neuvěřitelně funkční.
Černý kos nestaví na týmu policistů, kteří kromě vlastních problémů řeší i hrůzyplný zločin. Nepitvá se v explicitních detailech, ale přirozeným způsobem popisuje historii děsivého únosu a následků, jaké zanechal v obyčejných lidech. A třebaže zápletka skáče v časových liniích, postupně vše zaklapává na své místo a do posledních řádků udržuje autor napětí. Vystačí si přitom s komorním počtem hrdinů, jejichž postavy mají v ději své místo i logiku a v závěru přichází s odhalením, které přinutí čtenáře k zamyšlení.
Čekal jsem všelicos a o to víc byl překvapen, jak dobrý thriller může v tuzemských kulisách vzniknout.

Ačkoli krátký rozsah sliboval akčnější případ Kate Shugakové, nakonec to sklouzlo do obligátních kolejí, pročež charakter zápletky se začal formovat až po první stovce stran. Do té doby autorčiny osvědčené ingredience – mrazivá Aljaška, svérázní obyvatelé a pro jednou víc emočních projevů u Kate, než jsme dosud zažili. Jako kdyby jaro bušilo na dveře a nedávalo hormonům na vybranou. Což bylo stejnou měrou zábavné, jako maličko únavné, především pro nezvyk, neboť dosud se Dana Stabenow držela ohledně vztahových propletenců sympaticky zpátky. Pod tíhou sněhu tak nabízí slabší obsah, než předchozí díly, čistě pro tu skutečnost, že chybí výraznější zvraty a odhalení. Na druhou stranu, po dlouhé době díl, u kterého jsem nemusel sahat po kapesníku a utírat slzy dojetí, a to vlastně ve svém důsledku vnímám jako plus. Ostatně, co na téhle sérii obdivuji, je právě ta rozdílnost jednotlivých knih, byť ústřední zápletky bývají jednou slabší, jednou silnější. Tohle je tentokrát první kategorie.

Ema se má. Žije sama, může si dělat co chce a nikdo ji kvůli tomu nesoudí. Nemusí se holit, nemusí sportovat, nemusí vyvařovat, nemusí dodržovat společenský bonton. Jenže namísto toho, aby byla šťastná, je z nějakého důvodu věčně ospalá – buď proto, že jí nebaví práce, nebo možná celý život. Ale bere to s úsměvem a odhodláním celoživotního optimisty, pročež se nedá říct, zdali její život single je in nebo out. Ostatně, ono se vůbec dá těžko odhadnout, co se Iveta Merglová snažila komiksem Ema sa má vyjádřit. Dost možná vůbec nic a celé to bylo myšleno jako krátký humoristický skeč beze slov; že život samotářské plnoštíhlé třicátnice nemusí být zákonitě plný slz a deprese. Naneštěstí je to na můj vkus trochu málo. Pravidlo, že jaký si to uděláš, takový to máš, mi brání se nějak ztotožnit. A jestli v tom bylo něco víc existencionálního, minulo se to v mém případě účinkem, protože na rozdíl od hrdinky nemám práci, která by mi připadala zbytečná, a ani můj život není prázdný a beze smyslu.

Asi to celé začalo jako dobře myšlená detektivní hříčka na intelektuální úrovni, poukazující na výjimečnost i pokleslost žánru. Jenže takových už bylo na trhu víc, lépe či hůře zpracovaných, pročež Dann McDorman sklouzává nechtěně do kategorie tvůrců, kteří chytračili tak dlouho, až přišli o obyčejného čtenáře.
Záhada klubu West Heart je rozehrána po vzoru spořádané detektivky, ale už první kapitola dává jasně najevo, že se úplně tradičně vyprávět nebude. No, a jakmile se začne měnit vypravěč, forma i styl, začíná být čím dál více jasné, že na nějakou odpočinkovou četbu můžeme zapomenout. Opak je naštěstí pravdou, třebaže to nejzajímavější na textu není paradoxně kriminální linie – k uzoufání nezajímavá – jako spíše autorovy poznatky o detektivním žánru, historii a nepsaných pravidlech, byť nic z toho nepřekračuje hranice informací, ke kterým se lze dostat mnohem méně sofistikovanou cestou. A tam, kde by celý záměr mohlo zachránit alespoň řemeslné zpracování, není bohužel z čeho brát.

Netvrdím, že jsem Gaimanův fanoušek, ale také nemohu říct, že bych k jeho věcem přistupoval s despektem. Ten člověk je v mnoha ohledech génius, především v převedení všedních emocí a pocitů do obrázků a slov. Díky tomu mě praktický žádná z jeho věcí nikdy nezklamala, a přitom má na kontě pár skutečných podivností. Tentokrát jsem však narazil. Ovšem nenechte se mýlit, není to ani tak kvalitou komiksu jako takového, ale spíš mou neochotou přistoupit na autorovu hru. Přesvědčování obrýleného klučiny o výhodách a nevýhodách magie by bylo fajn, kdyby mě to zajímalo. Vyprávění navíc chybí nějaká dějová linie, lépe řečeno zvrat, který by příběhu dával jiný tvar, než popis výletu po divech magie.
Takže vlastně nakonec jediné, co mě skutečně bavilo, byla role Johna Constantina a jeho nejednoznačný post v DC univerzu. Výtvarná stránka bezesporu parádní, přestože to není úplně můj šálek kávy a to v případě ani jednoho z tvůrců. Celkově fajn, a to je vlastně všechno, co jsem si z komiksu odnesl.

Pád do reality vznikal dlouho a na rozsahu je to znát. Staré postavy se znovu představují, zasazené tentokrát do nového kontextu, se kterým buď můžete souznít, nebo vám bude naopak proti srsti. Já osobně jsem se do poslední stránky nedokázal srovnat s Walterem, ztrácejícím své původní kouzlo slizkého nekrofila, jenž na můj vkus prošel nejvýraznější proměnou.
Ale zpět k zápletce – jak je těch tři sta sedmdesát stran dlouhých, tak v jádru jde o h***o. Až jsem si říkal, jaká magie to způsobila, že počet stran tolik nakynul. Paradoxně to nelze svézt na úmorné uvádění do děje, protože tomu se autoři kulišácky vyhnuli – takže jestli neznáte předchozí sezónu, budete lítat v pojmech, dojmech i souvislostech. Vyprávění se pomalu vleče, než konečně nabere konkrétní grády, které si naštěstí v krvavosti nezadá s předchozími historkami. Felix Jonáš opět překračuje nepřekročitelné, Klaudie hraje podivnou dvojí hru, Walter žongluje se hořícími motorovými pilami a Vincenc… Vincenc je mrtvý. Zatím.

Kdo pamatuje na 30 dní dlouhou noc, ví, že od Stevea Nilese se dají čekat ledasjaké věci, což Údolí zrůd jen a jen podtrhuje. Na rozdíl od atraktivní krvavé řežby zvolil tentokrát autor cestu přemýšlivého hororu, ve kterém sice o nějaké to násilí a krev není nouze, paradoxně to však nejsou monstra, kdo je jejich strůjcem. Ano, celé to atmosférou i vyzněním trochu připomíná O myších a lidech Johna Steinbecka, jen je tu mnohem menší prostor na kontroverze v charakterech nebo činech. Linie mezi zlem a dobrem je jasně stanovena, jen je zcela v rozporu s tím, na co jsme běžně v hrůzostrašných příbězích zvyklí. Velkoformátové provedení a stylizovaná kresba Grega Rutha pak dodávají příběhu šmrnc výjimečnosti, což si tenhle u nás tolik opomíjený žánr (alespoň v komiksu) pouze a jen zaslouží. S přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o samostatnou historku, je prakticky povinností každého fanouška Údolí zrůd alespoň přečíst. Pak už je na jeho vlastním svědomí, jestli si jej pořídí do knihovny.

Důmyslný thriller s atmosférou špionážních románů Johna Le Carrého, osazený bizarními figurami jak vystřiženými od Christophera Fowlera a prodchnutý sžíravým britským humorem Bena Aaronovitche. Mick Herron staví na čtenářově inteligenci a jeho literárních zkušenostech s tajnými službami, takže příliš nevysvětluje, co s čím jak souvisí a rovnýma nohama vás hodí do ulic moderního Londýna, kde se to hemží bombovými atentátníky a nacionalistickými štváči. Co však dělá ze čtení skutečný požitek, je tým vyvrhelů uprostřed nejprestižnějších a nejparanoidnějších zastánců spravedlnosti. Skvěle funguje chemie mezi hrdiny, kteří se nepotřebují vzájemně plácat po zádech, protože v životě i zaměstnání selhali tak katastrofálně, že pro sebe i druhé mají už jen pohrdání. Přesto, když dojde na lámání chleba, není radno podceňovat jejich schopnosti. A už vůbec ne odhodlání stran toho, jak hluboko jsou ochotni ještě klesnout…
Škoda jen té obálky, která do celého světa křičí: „Tohle doma fakt nechceš!“