thorir komentáře u knih

Na rovinu, tahle kniha mě docela dostala. Autor si mě okamžitě získal živým stylem psaní (část kreditu jde samozřejmě za překladatelem), uměním trefně pojmenovávat věci a jevy, ironií až sarkasmem, i když některé výpady proti akademické sféře jsou možná za hranou (nebo jsou hrané). Již jen pojmenování „Sovětsko-Harvardské intelektuální kruhy“ hovoří samo za sebe a jsem přesvědčen, že mnoho z těch, na které je namířeno, se ráčilo rozhořčeně ozvat, přesně jak ta příslovečná „potrefená husa“. Autor však také na mnoha místech zmiňuje své ne zcela optimální vztahy s běžnými akademiky. Možná je to vážně póza, nicméně kniha je díky tomu vážně zábavná. Text je někde na pomezí ekonomické literatury faktu, filosofie, životního přístupu a dnes tolik moderní „self-help“ příručky. Ne, kniha čtenáři neříká, jak má žít a co dělat, z textu však plyne, že je dobré snažit se být, když už ne „antifragilní“, tak alespoň „odolný“. V tom vidím „self-help“ faktor a jednoznačně velkou dávku životní filosofie. Autor je zastáncem používání zdravého selského rozumu (v textu maskuje výrazem „heuristiky“), již to v dnešním světě hovoří samo za sebe a není třeba dodávat další příklady.

Je zřejmé, že studium nahodilosti je v autorových očích dosti okrajová záležitost. Autorovi vývody, v podstatě opačné v porovnání s hlavním proudem, ukazují, že je buď geniální osamocený vizionář, odsouzený přihlížet, jak okolní svět opakuje neustále ty stejné chyby, nebo podivín, zcela na okraji vědecké obce. Text vede čtenáře, ve vší skromnosti, k první možnosti. Autor se věnuje neuvěřitelnému množství témat, aplikuje nahodilost na různé vědní obory, od klasické ekonomiky po zdravotnictví.

Velkou část knihy jsem váhal mezi čtyřmi a pěti hvězdami, aby mě autor v samotném závěru, v poslední kapitole, zaměřené na etiku, přesvědčil, že méně než plné hodnocení si nezaslouží. Svými názory, osobními vsuvkami, odkazy na autory a knihy, které čte, si mě opravdu získal. Kniha jednoznačně stojí za přečtení, doporučuji všem.

Na závěr několik vtipných citací:

Jaké knihy číst? „Pokud možno nic, co není staré alespoň dvacet let, až na knihy o historii, které nepojednávají o posledním půl století.“

„Svého lékaře se nikdy neptejte, co máte dělat, místo toho se ho zeptejte, co by udělal on, kdyby byl na vašem místě“. Byli byste překvapení, jak rozdílné odpovědi to mohou být.

Pro marketéry. „Jak se říká, nejtěžší je přesvědčit o své velikosti vlastní služku.“

„Jakékoliv zboží, které vyžaduje masivní marketingovou kampaň, je buď nekvalitní, nebo přímo škodlivé“.

A zcela na závěr. „Budete-li si někdy muset vybrat mezi zárukou ze strany mafiána a státního úředníka, volte mafiána. Bez výjimky. Smysl pro čest může mít jedině jednotlivec, nikoliv instituce.“

5 03.02.2019

Ani nevím, kde s komentářem začít. Možná, přes všechen respekt k erudici autora, malým rýpnutím? Kdeže je ten konec historie pane Fukuyamo? Teď vážně, kniha je nesmírně rozsáhlá, autor prokazuje neuvěřitelné množství znalostí. Při čtení jsem si vypsal několik stran poznámek. Do komentáře vše nevtěsnám. Obecně, tento typ knih mě opravdu hodně baví, jediný problém, který vždy mám, je, že mi po přečtení neustále narůstá seznam „chci číst“. Stejně tak tomu bylo v případě této knihy. Autor se, jak název napovídá, věnuje politickým systémům napříč světem. Proč to někde funguje a proč jinde ne? Na tuto otázku se kniha snaží nalézt odpověď. Čtenáře zavede do Evropy, obou Amerik, samozřejmě Asie a pochopitelně do Afriky. Putování je to fascinující. Popisuje jednotlivé politické systémy, upozorňuje na klady a zápory, spekuluje, co mohlo být příčinou úspěchu a co naopak příčinou neúspěchu. Co někde funguje a jinde nefunguje. Pro mě byl zcela objevný zejména detailní pohled na politický systém USA, do té doby jsem měl mylné představy o tamní efektivitě. Zcela zásadní je pak poslední kapitola zabývající se politickým úpadkem. Vysvětluje dnešní společenské fenomény. Jednoznačně doporučuji.

Jednu zásadní připomínku k českému vydání bych přesto měl. Autor napsal, mimo jiné, „The Origins of Political Order“, která funguje jako „první díl“, a na kterou autor v textu neustále odkazuje. Ze mě naprosto nepochopitelných důvodů se český vydavatel rozhodl vydat pouze druhý díl. Co k tomu dodat ... ??

7 03.02.2019

Když jsem se o této knize dozvěděl, dlouho jsem neváhal, k tématu mám trochu osobní vztah. Kdysi dávno na vysoké jsem psal semestrálku na podobné téma, průzkum ledového oceánu na měsíci Europa. Tehdy jsem pochopitelně navrhl použití cryobota, který se protaví vrstvou ledu. Autor má v příběhu samozřejmě vyšší ambice, více viz anotace. Kniha se čte dobře, příběh nikde moc nezadrhává, autor má celkem živý styl psaní. Příběh nijak nepřekvapí, fanoušci SF nepochybně poznají jiná populární díla. Potěší občasné kresby. Postavy sice nejsou moc výrazné, člověk si k nim možná nevytvoří vztah jako v jiných dílech, nicméně neurazí a svou roli v příběhu splní. Trochu mi nesedli „žabomyší“ války posádky na Ganymedu, jejich motivace není příliš jasná, dá se to však snadno přejít. A samotný konec … no … ok. Jeden čtenář níže poukazuje na množství vtipných citací, souhlasím a na závěr taky jednu přidám:

„Těžký skafandr Belaton garantuje člověku šestiminutovou ochranu před nemocí z ozáření, lehký skafandr jeden duchaplný výrok pro historii …“

10 03.02.2019

Volné „pokračování“ předchozí autorčiny knihy zaměřené na východní kmeny a východ Evropy vč. blízkého východu. Čechám je věnováno minimum prostor, což oceňuji, od toho jsou jiné knihy. Vyzdvihl bych část věnující se arabskému poloostrovu před příchodem Muslimů, vč. základních informací o tamních náboženských představách. Dozvěděl jsem se velké množství pro mě dosud zcela neznámých faktů. Pro někoho může být opět trochu problém autorčin obtížný styl psaní, ale lze si na něj po chvíli zvyknout. Nevím o jiné, rozsahem podobné, původní české práci. Jednoznačně doporučuji.

5 03.02.2019

Doba stěhování národů je zkrátka fascinující, na jedné straně se rozpadá Římská říše, monolit, který přetrval stovky let, na druhé straně se v rámci subkontinentu přesunují masy a do Evropy proudí nové kmeny z východních stepí. Do toho všeho zasahuje počínající Christianizace. Doba kdy vznikají legendy. Doba, kdy Řím sice na mapě ovládá polovinu Evropy, ale o barbarských kmenech toho přesto dnes příliš mnoho nevíme. Projevuji možná přehnané nadšení, tehdejší obyvatel vesničky vypálené a zotročené Huny by semnou určitě nesouhlasil. Nejsem však profesionální historik, takže si trochu toho nadšení snad mohu dovolit. Kniha je zprvu obtížně čitelná, je třeba si zvyknout na autorčin styl složitých a dlouhých souvětí. Odměna se dostaví v podobě příběhů, které autorka následně rozvíjí, a které jsou nesmírně zajímavé. Navíc jde o původní českou práci, tedy jednoznačně doporučuji.

7 03.02.2019

Zvláštní trilogie na pomezí SF a Fantasy. Autor si bere inspiraci v severských mýtech, legendách a ságách. Svět/vesmír je rozdělen do množství světů/planet, analogicky k severskému Asgardu, Midgardu, Niflheimu a dalším. Existuje zde množství různě mocných „bohů“, najde se zde ekvivalent „Valkýr“. Přes tento podivný mix se to nečetlo vůbec špatně a inspirace severskou mytologií je to co mě k trilogii přilákalo. A pak je tam pár docela dobrých nápadů, nechci moc spoilovat, např. brnění a bitvy v první knize, vážky a valkýry a pár dalších. Každá kniha sleduje vlastní příběh, napříč světy, přičemž existuje několik společných linií a postav, prostupujících celou trilogií. Ve třetím díle pak dochází k jakémusi uzavření jednotlivých příběhových linek. Příběh nijak závratně nevystupuje nad průměr, zároveň je ale pořád dostatečně zajímavý a styl psaní nenudí. Komentář je společný pro všechny tři knihy.

2 06.01.2019

Zvláštní trilogie na pomezí SF a Fantasy. Autor si bere inspiraci v severských mýtech, legendách a ságách. Svět/vesmír je rozdělen do množství světů/planet, analogicky k severskému Asgardu, Midgardu, Niflheimu a dalším. Existuje zde množství různě mocných „bohů“, najde se zde ekvivalent „Valkýr“. Přes tento podivný mix se to nečetlo vůbec špatně a inspirace severskou mytologií je to co mě k trilogii přilákalo. A pak je tam pár docela dobrých nápadů, nechci moc spoilovat, např. brnění a bitvy v první knize, vážky a valkýry a pár dalších. Každá kniha sleduje vlastní příběh, napříč světy, přičemž existuje několik společných linií a postav, prostupujících celou trilogií. Ve třetím díle pak dochází k jakémusi uzavření jednotlivých příběhových linek. Příběh nijak závratně nevystupuje nad průměr, zároveň je ale pořád dostatečně zajímavý a styl psaní nenudí. Komentář je společný pro všechny tři knihy.

2 06.01.2019

Zvláštní trilogie na pomezí SF a Fantasy. Autor si bere inspiraci v severských mýtech, legendách a ságách. Svět/vesmír je rozdělen do množství světů/planet, analogicky k severskému Asgardu, Midgardu, Niflheimu a dalším. Existuje zde množství různě mocných „bohů“, najde se zde ekvivalent „Valkýr“. Přes tento podivný mix se to nečetlo vůbec špatně a inspirace severskou mytologií je to co mě k trilogii přilákalo. A pak je tam pár docela dobrých nápadů, nechci moc spoilovat, např. brnění a bitvy v první knize, vážky a valkýry a pár dalších. Každá kniha sleduje vlastní příběh, napříč světy, přičemž existuje několik společných linií a postav, prostupujících celou trilogií. Ve třetím díle pak dochází k jakémusi uzavření jednotlivých příběhových linek. Příběh nijak závratně nevystupuje nad průměr, zároveň je ale pořád dostatečně zajímavý a styl psaní nenudí. Komentář je společný pro všechny tři knihy.

1 06.01.2019

„Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy.“

Každý si zaslouží šanci, bez ohledu na to jak moc sám sebe uzavírá do svých vlastních vnitřních vězení, železných kamen, pokřivených temných představ, melancholie, deprese. Román se nečte snadno, čtenáře však zvláštním způsobem odmění. Je výpovědí o naději na konci. Nemá smysl psát tu další a další superlativy o autorově schopnosti vystihnout vnitřní stavy protagonistů, propracovat psychologické pozadí, pocity a motivace. Při čtení jsem měl několikrát „balvan“ v břiše a věřím tomu, že nejsem jediný na koho text takto zapůsobil. V tom, domnívám se, tkví právě to kouzlo. Totiž v uvědomění si, že ať je naše osobní situace a pocity sebetemnější, možná tam někde daleko je nějaká naděje.

27 06.01.2019

V žádném případě netvrdím, že jsem autorovy vývody bezezbytku pochopil, zejména počáteční úvahy jsou pro mě dost neuchopitelné až zmatené. Přičítám to však primárně svému omezenému rozhledu a utvrzuje mě to v přesvědčení, že mě čeká ještě dlouhá cesta studia historie, filosofie a pramenů. Kniha se rozhodně nečte snadno a myšlenky je obtížné pochopit. Přibližně od druhé poloviny, možná poslední třetiny se již text zdá jasnější. Důvodem je, myslím, soustředění se na vnější projevy politických náboženství a jejich srovnání s teistickými předchůdci. Zde vidím hlavní přínos pro laika. Další přínos spatřuji jednoznačně v tom, že text nutí člověka se nad hlavní premisou zamyslet a možná hledat paralely. A pokud čtenář hledá a nalézá tyto paralely v dnešním světě, pak kniha splnila svůj účel a autor svůj úmysl sepsat univerzální pojednání.

Osobně již delší dobu sleduji podobnost západní regresivní levice (postmodernismu) s fanatismem klasického náboženského vytržení. Donedávna jsem to neuměl pojmenovat. Hrozba, kterou autor spatřoval v kolektivních ideologiích a identitarismu první poloviny 20. st., se nijak nezmenšila. Náboženské dogma, dříve připisováno božské moci, je dnes nahrazeno souborem arbitrárních hodnot, v myslích následovníků „morálních“ pravidel. Tato pravidla, stejně jako náboženská dogmata, nepřipouští kritiku a vychází z kolektivní identity. Jednotící entitu Boha (bohů) nahrazuje kolektivní idea. Stejně jako klasické náboženství má i dnešní levicová ideologie svoje proroky, bratry, sestry, kněžský stav. Dogma (postmodernismu) zatím není pevně ukotveno, jednotlivé frakce spolu stále bojují, kdo sleduje dění na západě, boj mezi konzervativismem resp. klasickým liberalismem a postmodernismem, ví o čem píšu. Důvodem, domnívám se, je relativní mládí „církve“. Úvaha platí pro jakýkoliv moderní –ismus, přičemž, dle mého názoru, pro budoucí vývoj je největší hrozbou moderní regresivní extrémní levice.

7 06.01.2019

Kniha by možná mohla mít podtitul: jak se stát cizincem ve vlastní zemi. Byť to možná zní až příliš radikálně a depresivně. Depresivní je však celý text, tak proč si něco nalhávat. Realita je krutá. Lze prohlásit, že pro ty z nás, kteří sledují světové dění i jinde než v mainstreamových českých médiích, text nepřináší nic objevného. Odhlédnu-li od toho, autor strukturovaně shrnuje dění v Evropě za posledních několik desítek let, od prvních migračních toků do poválečné Evropy až po dnešní dobu, migrační krizi roku 2015 a její následky. Domnívám se, že česky takto ucelený popis situace, snad krom nějakých blogů, nelze nalézt. Již jen pro to text důrazně doporučuji. Je třeba říct, že autor nenabízí žádné řešení, nevysvětluje důvody chování elit, pouze popisuje stav. I to je potřeba, mnoho lidí tuto historii nezná, možná někomu pomůže otevřít oči. Vysvětlení ani řešení nelze čekat od jednoho spisovatele, to musíme vymyslet sami.

Dvě poznámky, které mě při čtení napadly:

Revoluce průmyslu 4.0 je v podstatě za dveřmi, automatizace a robotizace se týká stále většího a většího počtu zaměstnání, každý rok vychází několik nových studií, kolik že pracovních pozic v blízké či středně vzdálené budoucnosti zanikne díky robotizaci a automatizaci. Překotný rozvoj AI trend potvrzuje. Stále se tu však najdou tací, kteří fanaticky tvrdí, že Evropa migranty potřebuje k udržení ekonomické síly a náskoku. Již před lety jsem mluvil se známými z Německa, kteří mi říkali, že největšími proponenty uvolněné migrace jsou průmyslové koncerny, nejbohatší Němci, vlastnící a ředitelé průmyslových podniků (a následně lobbují u politiků). Pokud je to tak, pak je to ve světle výše uvedeného velice krátkozraké. Co se s těmi všemi lidmi bude dělat, až jejich pracovní místa zaniknou? A pokud se na to dívám touto optikou, s uvážením, že lidé na vysokých politických a managerských místech jsou velice inteligentní (byť si o nich můžeme myslet cokoliv jiného), se spiklenecké teorie o záměrné výměně původního evropského obyvatelstva (tzv. Coudenhove-Kalergiho plán) najednou zdají podivně blízké realitě (ale pořád jsou to spiklenecké teorie, jimž není radno věřit).

Pominu-li všemožné levicové aktivisty, od Antify po Open Society Foundations, apod., od kterých se to tak nějak očekává, čím dál silněji si uvědomuji, že za dnešní situaci v Evropě nesou značnou část viny mainstreamoví novináři a média spolu s „celebritami“ a jinými „elitami“. Pro pár kliků a peněz z reklamy (počtu prodaných výtisků před internetem), nebo pozornost v médiích, jsou ochotni prodat budoucnost. Jakoukoliv snahu otevřeně mluvit o problému migrace a islámu otevřeně napadají, zneužijí, ve snaze obrátit veřejné mínění proti mluvčímu. A proč? Jsou snad pomatení? Nemocní nějakým myšlenkovým virem? Nebo prostě jen chamtivci? A co z toho je horší? Doslova hýkají (sic!) při každém projevu sebetrýzně / sebemrskačství / pokání kvůli prvotnímu hříchu rasismu / kolonizace / imperialismu, kterého se bílý člověk stejně nemůže nikdy opravdu zbavit (v jejich pokřivené mysli). Nechápu to! Nebyl jsem na světě když se děli údajné zločiny kolonizace apod.. Proč za to mám nyní nést morální odpovědnost? Doteď mi to nikdo nevysvětlil. Tohle nemá nic společného s lidskými právy ani s evropskými hodnotami.

Na závěr jednu citaci k autorově postřehu ohledně ztráty důvěry většinové populace v mainstreamové politické strany (to v závorce jsem doplnil, bez kontextu to nemusí být zřejmé):

„Především by nás (občany) však měli (politici) ujistit, že společnost opravdu zničit nechtějí“

Knihu jednoznačně doporučuji.

42 01.01.2019

Nenápadná kniha, o to zásadnější, zvlášť v dnešní rozpolcené době. Máte pocit, že dnešní (západní) svět je politicky a ideologicky rozdělen jako nikdy předtím? Pak neváhejte a začtěte se do téhle knihy. Pomůže pochopit polarizaci a motivace jedinců, potažmo společnosti.

Autor nejprve rozebírá altruismus a cnost z evolučního pohledu. Na příkladech ze zvířecí říše ukazuje, proč se tyto vlastnosti vyvinuly a k čemu nám během k těch statisíců a milionů let lidské evoluce sloužili. Úvahy vedou k docela paradoxním závěrům. Altruismus je vlastně sobecká vlastnost, jejímž cílem je buď uplácet svědomí (dělám dobře sobě), nebo v budoucnu očekávám nějakou společenskou výhodu, například posun na společenském žebříčku směrem výš (reciproční altruismus). Je jasné, že se tento závěr nečte snadno. Bylo by však skutečně zajímavé zjistit, nakolik všichni ti co prohlašují „uprchlíci vítejte“, ono pověstné „Wir shaffen das“, apod. si jen podvědomě plní své sobecké touhy po uplacení svědomí, nebo očekávají odměnu v budoucnu v podobě např. zvýšení společenské prestiže? Pánové pak možná očekávají více sexuálních partnerek z řad podobně stižených dam? I v tom může být evoluční strategie.

Možná ještě důležitější je druhá polovina knihy, která se snaží ukázat důsledky výše uvedeného na jedince fungujícího ve velké lidské společnosti. Od altruismu, přes vězňovo dilema po tribalismus. Poslední kapitoly již zcela nepokrytě popisují ateistická skupinová náboženství, autor si vybral jako konkrétní příklad enviromentalismus. Šlo by aplikovat i na další společenské jevy: sociální spravedlnost, politickou korektnost, radikální feminismus, i další -ismy. Jevy zcela přesně zapadají do tribalismu „my vs. oni“ popisovaných v předchozích kapitolách. Kdo není s námi, je proti nám. Člověk má tohle „my vs. oni“ zakódováno stovkami tisíc let evoluce. Beru si z toho závěr, že západním člověk odmítl teistické náboženství, ale takto bezprizorní dlouho nevydržel a raději si hned, nevědomě, našel tyto ateistické nástupce.

Za zmínku též stojí, že autor, možná nevědomky, nebo lépe, nezamyšleně, skvěle ukazuje, proč komunismus inherentně nemůže fungovat. Argumentaci v textu lze použít v neprospěch všech co tvrdí variace na „komunismus je nejlepší politická forma, bohužel se ho zatím nikdy nepovedlo doopravdy zavést, nikdy to zatím nebyl pravý/ideální komunismus“. Vítejte v realitě, člověk není a nikdy nebude ideální bytost. Vězňovo dilema všechny tyto úvahy rozboří a ukáže jejich nesmyslnost.
Na druhou stranu je zřetelná stejně evolučně dána neustálá snaha rovnostářství zavést, lidský druh je dle autora až obsesivně rovnostářský již od dávných lovců a sběračů, až fanaticky tabuizuje chamtivost. Toto evoluční naprogramování se odráží v reálném světě.

To co dnes vidíme skrze současné společenské jevy, ať již politickou korektnost, sociální spravedlnost, genderismus, je zjevný návrat ke kulturnímu determinismu, tj. názoru, že člověk je od narození nepopsaný list, který lze vychovat/utvářet k obrazu libovolného diktátora nebo sociálního inženýra. Tedy myšlenkový směr, který se v minulosti ukázal být tragicky mylný. Za svědky tohoto mylného tvrzení budiž minimálně těch sto miliónů obětí komunistů. Kniha tento tragický omyl kulturního determinismu ukazuje v plné nahotě.

Kniha dává, zejména v závěru, odpovědi na otázky, které mě v poslední době napadají. Co je špatně s dnešním světem a proč existuje tak značná politická roztříštěnost. Přijímám autorův závěr ohledně přílišné byrokratizace a nárůstu státní moci, tolik v rozporu s lidskou přirozeností. Jednoznačně doporučuji.

8 01.01.2019

Krátká knížečka pojednávající o známém konfliktu. Popisuje události vedoucí ke konfliktu, roli Stalina, Mao Ce-tunga a konečně Kim Ir-sena, déle lehce samotný konflikt a samozřejmě následky a snahy komunistické propagandy shodit vinu za konflikt a počáteční agresivitu na Jižní Koreu, potažmo Spojené Státy. Jak napovídá název, byla to skutečně Kim Ir Senova a poté Stalinova hra, hra s několika miliony mrtvých. A všichni tito mrtví padají jen a pouze na hlavy těchto pomatených komunistů. Kniha se čte snadno, je rozdělena do krátkých, chronologicky řazených, kapitol. Za zmínku stojí popis role Československa během diplomatických jednání v průběhu války a posléze během kontroly dodržování míru. Pokud jste, jako já, ohledně války v Koreji vždy tak trochu tápali, nevěděli jistě, jak a proč byla vyvolána a co jí předcházelo, s touto knihou máte skvělou šanci si své znalosti utřídit a fakta doplnit.

4 30.12.2018

Bájná Nadace je dnes již klasika žánru. Bezesporu patří do knihovny každého milovníka SF. Obsáhlejší komentář netřeba, nebylo by v něm nic objevného. Kniha se čte velmi snadno, autor měl dar psát komplexní texty velmi jednoduše. Příběh je chytlavý, pozadí galaktických událostí a pád impéria, velkolepé a přímo fascinující. Za zmínku též stojí neuvěřitelné nadšení atomovou energií, je krásné číst dnes něco takového.

12 27.12.2018

„Možná se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí“.

Útlá knížečka, o to zásadnější. Dojem, který zanechá je nepopsatelný, slabší jedinci snad aby raději knihu odložili. Vidím zde dvě roviny, vlastně tři. První je přímočarý příběh malého odlišného chlapce v průběhu druhé světové války, jeho boj o přežití, každodenní zápas s předsudky okolí. Naturalistické popisy situací, do kterých se dostává, jsou víc než výmluvné. Svět je krutý, hnusný, zlý. Životu dominuje násilí, mučení, hrůza a zase mučení, týrání, psychické a fyzické. Šílenství, ale zároveň v podstatě náboženské vytržení („desetitisíce odpustků nashromážděných v nebi, určitě si tam toho někdo už musel všimnout!!“). Čtení je čirá deprese, naivní pohled dítěte v kontrastu se syrovou hrůzou. A když už čtenář nabude dojmu, že nadešla chvíle bezpečí a klidu, nečekaně, během několika málo vět je znovu vržen do hurikánu násilí, syrovosti, krutosti, často vůči protagonistovi.

Druhá rovina, kterou vidím, je skrytá. Kam až je člověk schopen zajít při absenci práva a autority? Kde je hranice lidské krutosti? Právo a civilizace, myšleno instituce, tedy jedna forma násilí jako hráz proti nekontrolovanému násilí. Nebo právě naprostá absence násilí (práva) a tímto uvolněná cesta jakýmkoliv krutostem (násilí)? Zde opět platí, že „člověk je lidský pouze v lidských podmínkách“ (Gustaw Herling-Grudzinski). A kam do toho zapadá kolektivní ideologie? Bez ohledu na –ismus, popř. to zda je ideologie teistická nebo ateistická. Lze srovnat v proměně chlapce v závěru knihy. Proměna nevinnosti ve zlobu, Bůh zemře, aby ho nahradil jiný bůh = Stalin a Marxismus. Za povšimnutí stojí též úvahy o kolotoči páchání zla a stupňujících se „odměnách“, jednoduše vyjádřeno větou „Stěží jsem si dovedl představit odměnu, jakou by si zasloužil člověk, kterému se podařilo vštípit všem světlovlasým a modrookým lidem trvalou nenávist ke všem ostatním lidem snědé pleti“.

Třetí rovina je pak čistě faktická. Zážitky korelují s poznatky historiků o silné prevalenci antisemitismu mezi běžnou neněmeckou populací (vesničani, plní strachu, pověrčivosti, víry v nadpřirozeno) tehdejší Evropy. Autor to vyjádřil víc než jasně větou „Konečně Bůh Židy potrestal za to, že ukřižovali Ježíše a jako prostředníky si vybral Němce“. Doporučuji výbornou knihu Černá zem od T. Snydera, kde se tomuto autor věnuje detailněji vč. historických zdrojů, vč. úvah proč právě židovské populace v tehdejší východní Evropě zaplatili tak strašlivou cenu.

18 09.12.2018

Zdánlivě volné pokračování autorovy předchozí knihy Sapiens. Stejně čtivé a plné myšlenek. A stejně subjektivní, plné autorových představ a názorů, přestože se autor úporně snaží o objektivitu. Některé Harariho vize, hlavně v závěru knihy, jsou jako předtucha společenství Borgů ze Star Treku. Ale o tom dále. V textu je nepochybně množství nesmírně zajímavých myšlenek. Vyzdvihl bych pojem „intersubjektivní entity“, kolem kterých se v podstatě vše v lidské společnosti točí (alespoň dle autora, smysl to nepochybně dává). Další zajímavé téma je popis toho, jak fungují revoluce, a že obvykle nevyhrává ta strana která má nejvíc podporovatelů, ale naopak ta strana, která se v mocenském vakuu dokáže nejrychleji efektivně organizovat. Je to logický závěr, ale vysvětluje mnohé, nejen z naší vlastní historie. Aneb, proč obvykle vyhrají různé oligarchistické skupiny … V knize je toho samozřejmě mnohem víc.

Na druhé straně je tu však opět Harariho zvláštní pohled na svět. Skutečně vyzívá k tomu, aby nadnárodní korporace typu Facebook, Google, Twitter a další, algoritmicky rozhodovali o osudech uživatelů? Kam to vede, vidíme nyní. Aneb, těšíte se na sociální skóre jednotlivce po vzoru autoritářské Číny? Dnešní realita mazání nepohodlných účtů, cenzura konzervativních, pravicových a klasicky liberálních názorů jasně ukazuje, kam svět směřuje a Harariho, až naivní, proklamace o odevzdání našeho soukromí nadnárodním entitám je v tomto světle dost strašidelná.

Některé úvahy a myšlenky jsou podnětné. Některé zcela mimo. Zmínky o možné cestě k nesmrtelnosti / „bezsmrtnosti“, nedokážu komentovat, teprve budoucnost ukáže, kam biotechnologie pokročí.

Zaráží absence nějakého varování před nastupující totalitou progresivní levice, diktaturou multikulturní dystopie a politické korektnosti a s tím související cenzurou / autocenzurou nepohodlných názorů, tolik prosazované v západních zemích. Tam kde mluví o dataismu se nějaké náznaky zmínek cenzurních zásahů objevují. Vše v rámci možného konfliktu mezi přívrženci dataismu a jeho odpůrci. Kam v této dichotomii patří dnešní nadnárodní internetoví giganti FB, Google a další se silou mazat nepohodlné názory a přímo či nepřímo ovlivňovat milióny uživatelů, s jednoznačně politicky motivovaným korporátním vedením? Je opravdu zvláštní, že tohle Harari nepředvídá. Náznaky tohoto vývoje se začali objevovat mnohem dřív než v době prvního vydání knihy, tj. v r. 2015, alespoň tedy pro ty kdo je chtěli vidět.

Každopádně, jako obvykle, času stráveného s knihou v žádném případě nelituji, čte se stejně snadno a svižně jako předchozí Sapiens a obsahuje množství látky k přemýšlení.

9 09.12.2018

Na první pohled útlá knížečka, která vypadá skoro jako by byla vydána v nějakém samizdatu, vlastním nákladem, ostrakizovaným autorem (autora neznám, jaká je realita nevím). Na druhý pohled docela zásadní a objevný text plný myšlenek, které si zaslouží další úvahu a rozpracování. Z počátku jsem měl velký problém se zvolenou formou. Rozhovor, byť zajímavý nápad, zpočátku působí velmi strojeně, uměle, největší potíž vidím ve způsobu, jakým se vyjadřuje „nefilosof“. V zásadě vůbec jako „nefilosof“ nepůsobí. Přesto, ve světle dalšího, toto považuji za drobnost nemající vliv na celkový dojem z knihy. Knize bych vytkl, stejně jako podobné knize Prolomení Hradeb od Petra Hampla, absenci zdrojů. Až na to, že autor k tomu tentokrát přistoupil docela mazaně. Nevede výklad z pozice autority, kniha je forma rozhovoru, dialogu. Za stejné absence jakýchkoliv odkazů/zdrojů se mi tato forma výkladu, alespoň subjektivně, přijímá snadněji. Přičemž je třeba poznamenat, že autor se často a hojně odkazuje na jiné filosofické práce přímo v textu.

Text je plný myšlenek. Plný úvah a argumentů. Za zmínku stojí např. velmi důležitá kritika kulturního relativismu, snadná a pochopitelná argumentace v neprospěch tohoto myšlenkového konceptu. Autor se záměrně ptá hlasem nefilosofa na kulturní témata, které rezonují společenským diskurzem. Někdy je to až nápadně zřejmé, chce vyprovokovat diskuzi, která je dnes obvykle v režii levicově regresivně smýšlejících „elit“. Uvádí do kontextu doby a vysvětluje marnost a zoufalost fenoménů jako „neomarxismus“, „hate-free culture“, „pluralitu“, „politický islám“, „západní hodnoty“, „kulturní relativismus“, „kritické myšlení“. Některá vysvětlení jsou jasná a jednoduchá, jiná již méně přímočará, a několik jich je přímo mlhavých. Vyzdvihl bych kritiku multikulturalismu, zdůrazňuje fakt, že z definice popírá sám sebe a poukazuje na logické kotrmelce nutné k jeho obhajobě.

Další velmi zajímavá kapitolka je věnována kritice polemiky kolem původu totalitarismu a neschopnost většiny dnešních intelektuálních elit překročit schopnosti fenomenologie při odhalování původu jeho podstaty.

V žádném případě netvrdím, že jsem vše pochopil, ani zdaleka. K textu se budu muset časem vrátit. Samotný text je obtížný, je nutné sledovat každé slovo, každý obrat. Množství cizích slov a myšlenkových konceptů je pro nefilosofa mnohdy skličující. Přesto všechno je v textu něco co jsem již delší dobu hledal, totiž náznak vysvětlení, respektive pokus o možné vysvětlení. Do jaké míry relevantní, nechám na vzdělanějších. Pro mě je však text objevný, důležitý jako rozcestník. Kniha mi poskytla množství podnětů k přemýšlení a množství tipů k dalšímu studiu.

Dvě poznámky na závěr. V dnešním propojeném světě je velmi snadné pro jedince stižené mentálním virem kolektivistického regresivního neo-marxismu šířit své extrémní politicko-společenské názory a do sebe zahleděná mainstreamová média jim za pár kliků (rozuměj peněz) ráda dají prostor. Je nesmírně snadné jen pomocí tweetu, příspěvku na FB, blogu, článku na kdejakém obskurním, ale i mainstreamovém zpravodajském serveru, šířit svůj nemocný pohled na realitu. Naopak prostoru pro konzervativní hodnoty a zpravodaje ubývá. Západní Evropa a zejména anglosaský svět je na tom zdaleka nejhůř, skoro bych řekl, že tam již není cesty zpět.

Druhá poznámka se týká ještě krátkého srovnání s již zmíněnou knihou od P. Hampla. Kniha Prolomení Hradeb není v zásadě vůbec špatná, s autorovými závěry, že současný zmar západu mají na svědomí byrokratické elity na všech stupních společnosti, souhlasím. Tato mi toho však subjektivně dala mnohem víc. Tam kde Petr Hampl předkládá fakta a tato fakta vysvětluje v souladu se svým názorem, Roman Cardal předává přece jen o něco víc, alespoň v mých očích. Jde mnohem hlouběji k základům původního myšlení západní kultury, odvolává se na starořecké (a další) autory/filosofy, nesnaží se o myšlenkové zkratky. Alespoň pro mě je tento způsob mnohem přínosnější. Možná by se k tomu mohlo přistoupit tak, že Hamplova kniha je určena pro čtenáře problematikou nezasažené, kdežto Cardalova je již pro mírně až středně pokročilé.

9 09.12.2018

Kniha o Rusko – Japonské válce 1904 – 1905. Ucelený popis konfliktu. Kniha je rozdělena do několika tematických celků/kampaní: Příčiny války a politická situace, obléhání Port Arthur, dobývání Mandžuska soustředěné do bitvy u Mukdenu, námořní bitva u Cušimi, mírové vyjednávání. Kniha je čtivá a přístupná širšímu okruhu zájemců. Za sebe vyzdvihuji shrnutí příčin vzniku konfliktu, předválečné situace a vztahy Ruska se sousedy na dálném východě, Čínou a Japonskem a dále též kapitolu věnovanou poválečným mírovým rozhovorům a vyjednávání. Subjektivně autor možná působí trochu zaujatě proti ruské straně, neustále zdůrazňuje neschopnost ruského velení. Lze porovnat s Cušimou od J. Kovaříka, která působí mnohem objektivnějším dojmem. Na druhou stranu, chování a jednání ruských elit bylo v řadě případů dost zarážející, odtržení od reality přímo hmatatelné a jako předzvěst událostí bolševické revoluce nepopiratelné. Pro zájemce o námořní část konfliktu bych doporučil spíš již zmíněnou geniální Cušimu od J. Kovaříka, soustředící se zejména na stejnojmennou námořní bitvu a to co jí předcházelo.

7 02.12.2018

Kniha je nepochybně velice čtivá, autor má dar v jednoduchých větách vystihnout poměrně komplexní myšlenky, některé analogie jsou vážně povedené. Není to žádná vědecká práce, cílová skupina je zcela zřejmá. To v žádném případě nepovažuji za negativum, minimálně pro shrnutí a utřídění myšlenek a též jako rozcestník posouží i pokročilejším čtenářům. Styl psaní, kromě zajímavého tématu, výrazně přispívá k čtivosti knihy. Subjektivně, za účelem hodnocení, si knihu rozděluji na dvě části.

V první části jsou kapitoly věnovány vývoji lidstva, myšlení, kultury. Hodnotím 4-5*, jednotlivé kapitoly čtenář téměř prolétne, nicméně neměl jsem pocit, že jsem zjednodušováním o něco ochuzen. Výběr témat / příspěvků je povedený. Zcela jistě jsem měl výraznější pocit souvislého toku dějin než třeba v sérii Dějiny světa https://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-sveta-vysehrad-dejiny-sveta-1-128498 .

V druhé části se autor zabývá, více či méně, moderními dějinami. Kulturním posunem vlivem průmyslové revoluce a moderní doby, Impérii, různými –ismy, dotkne se i náboženství. Přes veškerou snahu o objektivitu (tu opravdu nelze upřít) autor nedokáže skrýt své, alespoň částečné, zaujetí proti „západnímu imperialismu“. Ať již skladbou vět, volbou slov nebo prostě jen volbou témat. Kromě výše naznačeného textem probublává tématika ochrany přírody, exploatace přírodních zdrojů, týrání zvířat. Problematika západního/evropského imperialismu je zde v přímém protikladu k např. Civilizaci od Nialla Fergusona. Postmodernistický způsob uvažování se projevuje též v problematice genderu a globalismu a náhledu na budoucí vývoj globální společnosti. Uznávám však, a nečte se to lehce, že plíživé omezování svobod, omezení manévrovacího prostoru jednotlivých států a postupný zánik národních států autor pravděpodobně odhadl velice přesně a zřejmě je v kontextu dnešní doby nevyhnutelný. Závěrečný nástin dalšího vývoje, zejména biotechnologií, jsou pak již čiré spekulace. 2*.

S doporučením váhám, druhá část knihy se konzervativně smýšlejícímu jedinci nečte snadno, byť, znovu připomínám, s mnohými myšlenkami nelze objektivně nesouhlasit. Přesto, jako obvykle, času stráveného s knihou v žádném případě nelituji. Minimálně poskytla mnoho látky k přemýšlení.

12 18.11.2018

Starší text (vlastně mě docela překvapilo, jak starý), přesto má stále svoji hodnotu. Některé formulace jsou v dnešní době úsměvné, zejména charakteristiky a dnes zejména „politicky nekorektní“ popisy skupin obyvatel/národů. Autor knihu rozdělil do několika logických kapitol, od původu Normanů, přes interakce s okolními společenstvími (Francie, Anglie), dále přes významné panovníky (zejména Vilém Dobyvatel, ale i další), po velmi zajímavé kapitoly o jižních Normanech a jejich království v jižní Itálii a Sicílii. Kniha je překvapivě čtivá, není třeba se bát archaických větných konstrukcí. Tohle je zcela jistě též zásluhou kvalitního překladu. Zde oceňuji množství vysvětlujících poznámek překladatele. Přestože dnes existuje množství novějších zdrojů, času stráveného s knihou v žádném případě nelituji. Zájemcům o toto historické období knihu doporučuji.

6 18.11.2018