thorir
komentáře u částí děl
Povídka zasazena mezi „Jedině smrtí“ a „Krvavý spolek“. Gaunt je léčen po extrémních zraněních, která utrpěl v bitvě o Hinzerhaus. Obsahuje některé zajímavé momenty a postřehy, jinak spíš průměr.
Kromě názvu, který se mi z nějakého důvodu líbí, je tenhle kousek spíš průměr. Chvíli mi trvalo, že jsem pochopil příběh a směřování děje, chvílema mi to připadalo trochu zmatené a až příliš obskurní. Ale jsou tu chaos kultisté dědice Asphodela, titáni, Adeptus Mechanicum, takže fajn. Nakonec lepší průměr.
Za mě nejlepší povídka sbírky. Ukazuje Volponský pluk v akci v boji s nákazou Chaosem. Je to pecka, konečně pořádně odporné a krvavé Ničivé síly. Nákaza se šíří, korumpuje nezkorumpovatelné, naděje ubývá, Chaos je nablízku. V příběhu se objeví opravdu zajímavé a výrazné postavy, např. kapitán Hauke a jeho oddíl jakési divošské jednotky Imperiální gardy. Možná trochu spojler, ale závěrečná bitva v jeskyních prosáklých chaosem stojí za všechny hvězdičky. Hrdinství a smrt!
Jedna z těch lepších, trochu paradoxně. Hlavní postavou je Larice Asche z knihy Dvojitý orel – proto paradoxně, kniha ve mně až tak skvělý dojem nezanechala. Prim hrají opět piloti a letecké bitvy. Tentokrát je to však přece jen zábavnější, víc zaměřené na postavy, na interakce, na samotnou Larice. Čtenář poznává Apoštoly, elitní jednotku z Dvojitého orla, fungování jednotky, interakce s okolím, víc se seznámí se samotnou Asche a stejně jako ona nakonec pozná skutečné krédo Apoštolů.
Tohle je pecka. Čtenář se vrací na Balhaut, hluboko do historie křížového tažení a prožívá legendární poslední boj vojevůdce Slayda a stejně legendární bitvu o Balhaut. Parádní začátek v podobě mučení čarodějnicí krvavého spolku. Hrdinský boj, a ještě hrdinštější Comodus Ryland, zásadní imperiální artefakt, hrdinství, mučení, krvavý spolek, železné masky. Je to super, téměř učebnicový Warhammer 40k.
Povídka ze samotných začátků, zasazená po událostech „Tvůrce Duchů“, odehrávající se na planetě Voltemand. Příběh z dob, kdy duchové Gaunta ještě hromadně nesnášeli. Zajímavé to je, líbí se mi název. Vlastně je to o něco lepší, než jiné „trojky“ ve sbírce, nicméně stále spíš průměr.
Opět spíš průměr, nemastný neslaný, bez rozuzlení. Opět spíš nevyužitý potenciál. Protagonista pátrá po stopách přítele na planetě Verghast, děj se odehrává po událostech v „Nekropolis“. Na scénu vstupuje Adeptus Arbites, lehce nějaký Chaos. Přes jistý potenciál je to opět spíš zapomenutelné.
Možná nejslabší kousek, byť s obrovským potenciálem. Příběh se odehrává na planetě obsazené arcinepřítelem. Skrze protagonisty sledujeme zoufalé snahy odboje o přežití. Potenciál obrovský, ve finále bohužel spíš zapomenutelné.
Není to špatné, vlastně to vůbec není špatné, zaujalo mě to. Nosná myšlenka je zajímavá, krutá, nehezká, smutná, ale hlavně krutá. Příběh je vyprávěn v náznacích, ale o to víc zaměstnává představivost. Konec poskytuje jisté zadostiučinění. Aniž bych něco prozradil, kdo ví, co to bylo za monstrum? Kolik nohou? Kolik chapadel? Ještě horší věci? Představivost je nekonečná. Největší zádrhel je, že je to krátké. Příliš krátké. Příběh by se dal parádně rozpracovat.
Tahle povídka začíná skvěle, strach, paranoia, hrůza, vše je hmatatelné. Příběh velmi rychle graduje a celkově je nesmírně intenzivní a nekompromisní. Tématem jsou opět infiltrátoři, imitátoři a další s tím související odpornosti. Dobrá povídka, bavilo mě to.
Povídka od R. A. Heinleina, dalšího velikána sci-fi, ale nepoznal bych to. Tentokrát trochu vedle. Čtivost pokulhává, možná je to prostředím. V hlavní roli je protagonista stižen jakýmisi bludy, možná schizofrenií, halucinacemi, ale možná ne tak úplně. Objevují se úvahy o marnosti a zbytečnosti života a pocity extrémní samoty a osamělosti. V rámci sbírky spíš lehký podprůměr.
Nepochopil jsem, proč je vlastně tato „povídka“ součástí sbírky. Vlastně je vůbec otázka, zda se tomu dá říkat povídka – je to spíš kraťoučký článek. A horor to není už vůbec. Jakkoliv je autorem mistr Asimov, tohle je nesmysl.
Není to špatné, ale opět, není to ani moc sci-fi. Na druhou stranu se to čte velmi dobře a čtenáře to nepochybně zaujme. Je to svižné, násilné, mysteriózní. Rozuzlení na konci jsem nečekal.
Rozhodně povídka se zajímavým nápadem podivné choroby, která postihla celé lidstvo. Děj se soustředí na dva přeživší – prozatím přeživší – snažící se přežít každý další den. Určitě by se dalo rozpracovat dále, není to úplně horor, ale úzkostné je to dost.
Tohle je čtivé a od začátku zajímavé, je to konec konců Simmons. Místy je to dost odporné a umím si představit, že na citlivější jedince to dost zapůsobí. Aniž bych chtěl cokoliv prozrazovat, autor rozpracovává téma halucinací, paranoie, ale zároveň jakéhosi spasitelství, tváří v tvář nevratné změně, tváří v tvář téměř neporazitelnému nepříteli. Není to vůbec špatná povídka.
Tahle povídka mě bavila dost. Odehrává se na Marsu a rozpracovává atraktivní téma archeologických průzkumů pozůstatků pradávné mimozemské civilizace. Skupinka průzkumníků se vypraví do labyrintu chodeb pod povrchem Marsu, hledá artefakty zmizelé civilizace a přitom probudí něco, co mělo navždy zůstat spát. Následuje všeobjímající hrůza, temnota, zoufalství a opravdu pekelné a hrůzostrašné konce pro členy výpravy. Takhle nějak si představuji spojení hororu a sci-fi. Text je možná zastaralý, zcela překonaný, ale zároveň je to jedna z těch povídek, co by mě dokázala nalákat k další autorově tvorbě.
Klasika všech klasik, dvakrát zfilmovaná, vč. nadčasové a kultovní Carpenterovi adaptace z roku 1982. Příběh asi netřeba komentovat. Skupina polárníků čelí nepředstavitelnému nepříteli. Nosnými prvky jsou izolace, sníh, led, mráz, zima, bílá smrt, paranoia, nedůvěra, skrytý nepřítel, infiltrátor – dokonalá bytost na úplném vrcholu potravního řetězce. Příběh je skvělý, intenzivní, téměř detektivní. Nepřítel je nelítostný, čas je na jeho straně. Text je zcela oprávněně jedním ze základních kamenů žánru.
Bez diskuze nejlepší povídka sbírky (Hrůzný čas), možná o několik řádů a hlavní důvod celkového hodnocení. Už samotný název je tajemně geniální, chytlavý, mysteriózně vábivý, ponoukající, odzbrojující a jednoznačně přitáhl moji pozornost. Příběh se hned rozjede a je k nezastavení. Je to čtivé, až překvapivě s ohledem na to, kdo jsou hlavní postavy a o čem to vlastně celé je. Nechci prozrazovat, je to součástí výjimečného zážitku. Je to cesta do šílenství, cesta do hlubiny, do temnoty, do propasti, a je vyprávěna naprosto nekompromisně. Postupná proměna a postupující psychóza je parádně temná, dokonale expresivní jazyk ilustruje postupný rozklad mysli, cestu do agonie, šílenství a bolesti, našeptávání samotného pekla. Jedna z nejlepších povídek, co jsem dosud četl. Jedna z těch, kdy mi doslova běhal mráz po zádech. Závěr od určité chvíle možná není tak nepředvídatelný, ale přesto do čtenáře udeří silou rozjetého parního vlaku. Intenzivní, nekompromisní, nezapomenutelné.
Britský voják se potkává s podivnou rasou, která ho zatáhne do své podzemní říše. Tohle vlastně nebylo nic moc.
Závěrečná povídka, opět Cormac Mac Art a Wulfhere, tentokrát zachraňují princeznu Britonů ze spárů Mořského krále a Piktů.