tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

V roce 2005 mi zcela uniklo vydání třetího dílu, a tak jsem to nyní, ve svém Rychlé šípy - revival období napravila. Po přečtení doslovu se musím trochu kát za své dva předchozí příkré komentáře k uctívačské trilogii. A proto, aby nedošlo k mýlce: Svatopluk Hrnčíř píše pěkně, jeho knížky jsou čtivé, hrdinové sympatičtí, děj napínavý a je zde i výchovný prvek. Jako prázdninová letní oddechovka naprosto ideální čtivo. Proč tedy to nízké hodnocení? Protože Hrnčíř nerozvíjí Foglara, on si jen půjčil jeden jeho motiv (uskupení Uctívačů ginga) a ten si napsal po svém. Samozřejmě, není to hřích, ale pro pravověrné Foglarovce (A Foglarovky? Jak se vůbec říká čtenářkám Jestřábových knih??!) to není Foglar, ale jen volné navázání a vlastní pojetí některých reálií.

S oblibou o sobě říkám, že jsem dítě analogu, a jako takovému mi nevadila absence zasazení do nějaké konkrétní doby, v níž se příběh odehrává. Nebýt některých pojmů, přísahala bych třeba, že Zapletalovy Sedmička, Ostrov přátelství a další se odehrávají v současnosti. Taktéž zde. V průběhu četby mne však několikrát napadlo, jak by na děj nahlížely dnešní děti - když hrdinové hledají místa ze zašifrovaných vzkazů, nepoužívají google. Když Kůk kreslí mapy anebo něco s ostatními hledá v terénu, nemá k tomu chytrý telefon s GPS a online mapami. (Mně to nevadí a na uvěřitelnosti to knihám neubírá, ale pro někoho to může být pravěk.) Stejně tak ty Hrnčířovy hrátky s češtinou a autorské novotvary, tentokrát viditelné už u stínadelských Vos, ale i jinde. Co Vavřich ml. udělal se svým pražským domem? Copak se o něj po jeho zmizení nepřihlásili žádní dědicové? Kolik let je vlastně hlavním hrdinům? Z Káti už je slečna, ve druhém díle dokonce jezdila na motorce s místním borcem, tak se mi nechce věřit, že by jí bylo třináct. Pustili by dnes rodiče dvanáctileté kluky samotné přes noc tábořit do neznáma? A co Fárovo shánění vlastního výtisku Stínadelských pověstí, které měl kromě něj v knize snad každý druhý? To si nemohl zajít do knihovny?

Děj knih jsem si pro sebe zasadila do doby, kdy jsem je četla poprvé, takže nějaká 90. léta, a k RŠ jsem přistupovala jako k prvorepublikové záležitosti. Proto mi poněkud haprovala časová osa příběhu. Kdy se zjevil Struna? Vždyť, co vím, Uctívače založil Štěpán Mažnák. Kde Jastrův turistický oddíl sehnal sazenice ginga, které sázel všude možně po světě? Proč nikoho nenapadlo zasadit gingo nové poté, co to původní ve Svatyni uschlo? Kdy se Dominik druhý vydal na Východ? (Nebyl on takhle náhodou emigrant?) Pokud se knihy odehrávají v 90. letech, byla by Stínadla stále v tak bezútěšném stavu? Nu a pak to, co si na Foglarovu čtvrť narouboval Hrnčíř: co ta černá věž alias Maják? Ze stínadelských pověstí by se mohlo zdát, že alchymista tam žil někdy ve středověku, ale když si čtenář spojí všechny narážky, muselo to být v době ne tak dávné. Věž sice využívala Kaskova mýdlárna jako sklad, ale nikdo ve sklepě nenašel původní alchymistickou výbavu (o kandele nemluvě), na kterou narazil Franta Hurych?

Hrdinové kupu věcí rozluštili a našli díky mnoha náhodám (objev svíčky, Kůkova návštěva starožitnictví, setkání s malířem Zimolou coby dalším spřáteleným dospělým), což možná přijde neuvěřitelné dospělému čtenáři, ale cílové věkové skupině ne. Při čtení mne trklo - a souhlasím v tomhle s Turloghem - že místopis v závěrečné části knihy byl inspirován Protrženou přehradou, čemuž nahrávají už jen ti netopýři.

Docela by se mi líbilo pozorovat Bratrstvo spouštějící boty do díry a pak přicházející na Druhou stranu obuté - neobuté. Proto mě mrzelo, že třetí díl neobsahuje žádný komiks jako ty dva předchozí. To byl, zejména v 1. díle, moc hezký nápad a RŠ i noRŠ byly velmi zdařilé. Líbila se mi i obligátní šifra, kterou jsem rozluštila už jen proto, abych nebyla nařčena, že jsem pohodlný čtenář. Hrnčíř oproti 2. dílu přidal více Stínadel, ale hrdinové stejně nakonec skončí jinde. I když už do klubu více méně přijali i Káťu, záhady opět řeší především klukovský trojlístek, a to navzdory Františkově i čtenářově dojmu, že to vůči Tomášově sestře není fér. V závěru knihy jsem čekala, že kromě Katky do party přibude i Ondra Šír, který by si to už s ohledem na svůj rodokmen zasloužil, ale skutek utek. A vůbec spousta věcí zůstala nedotažených: Co Jork? Anebo Klub obnovující tradice Vontů? Ti se sice na scéně mihli, ale v průběhu děje vyšuměli do ztracena. Alchymistův původ nám SH neodkryl a stejně tak poslední Velký Vont Gabriel zůstal zahalen tajemstvím. Nemělo on být nakonec ještě 4. díl?

Jako pokračování Rychlých šípů je to (zejm. ve srovnání s Velinským) spíše průměr. (Já jsem prostě zatvrzelý skalní Půrýš - původní Rychlý šíp.) Jakožto čistokrevný Hrnčíř to, i když mým favoritem jsou stále především Lovci z Ohňové hory, ale vůbec není zlé. Ten ostravácký jangin bych na vlastní oči viděla moc ráda, a pokud by místní dovolili, sáhla si na něj.

P.S.: Komentáře níže obsahují spoilery, doporučuji pročítat a hodnotit po samotném přečtení knihy.

5 21.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Druhý díl mne svého času zaujal méně, možná proto, že mi přišel i méně uvěřitelný. Předně se mi už jako mládežnici nechtělo věřit, že by někdo něco podobného opravdu reálně prožil a bližší jsou mi knihy, kde čtenář skutečně může zažít to, co hrdinové. Komu z nás se ovšem poštěstí najít nejen tajný srub, ale zejména přes 150 let staré zápisky podivína s Cimrmanovou invencí a výrazně zajímavějšími životními osudy? Pak mi moc nevoněly (a to ani dnes) Hrnčířovy hrátky se slovy, patrné (ale v menší míře) už v prvním díle: norýšové, mašíblové, nyní k tomu Katčiny neologismy typu chlupohrabka apod. Co vedlejší postava, to fiktum faktum další zvláštnost ve vyjadřování, což mělo působit odlehčeně a komicky, ale mně to spíše obtěžovalo, protože v takové statistické míře tak lidi prostě nemluví :-). A pokud si mohu dovolit být ještě chvíli rýpavá, tipla bych si, že Prunus Spinosa by svůj odkaz v té době napsal spíše německy než česky.

Draci v prvním díle mi přišli trochu moc, ale Křivodol, poustevník, pyramida a další v díle druhém na mně působily již přehnaně. Což mi připomíná, že jsem zatím nesplnila svoji osobní výzvu, podívat se do mapy a zjistit, zda uvedená místa skutečně existují. Pokud ano a vše je tam tak, jak autor píše, mé hodnocení nebude zdaleka tak příkré!

Dějová linka s Dominikem druhým ve druhém díle akcentuje to, že Hrnčíř vlastně vůbec nepracuje s Vonty. Vypůjčil si název jednoho z uskupení, vytvořil mu vlastní historii a zvyky a přesadil ho ze Stínadel do Podkrkonoší. Uctívači zde tak fungují spíše jako turistický oddíl Jakuba Struny a názvem natěšení znalci Rychlých šípů tak z četby mohou odejít rozčarováni. Z knihy mi nebylo moc jasné, v jaké době Struna vlastně působil, ale Hrnčíř se tomu možná s ohledem na naše politické dějiny úmyslně vyhnul.

SH píše velice pěkně, čte se dobře a jeho knížka má vše, co od tohoto žánru očekávám - prázdniny, partu sympatických dětí, kterým zdatně sekundují sympatičtí dospělí (ovšem v 99 % případů pouze muži), přírodu i dobrodružné řešení záhad. Jen na ta foglarovská Stínadla navazuje velmi volně, ba spíše nenavazuje.

8 18.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Po letech přečteno znovu a po letech mé hodnocení není již tak příkré. Jak mi dříve vadilo, že Svatopluk Hrnčíř si Uctívače ginga pojal po svém a rozvedl jejich mystiku a rituály, tak mi to dnes přišlo osvěžující a zajímavé. Autor píše čtivě a věřím, že ve své době mohl zájem o původní RŠ u mnohých čtenářů skutečně probudit. Obávám se, že nyní knížka je svými reáliemi už trochu zastaralá, i když styl psaní je pořád velmi pěkný, ve srovnání se současnými autory obstojí a mohl by se dnešní mládeži líbit. (Nevím, tipuji, sama jsem dítětem 90. let. Ale bejsbolka jsme neříkali snad ani tehdy.) Oproti klasické chlapecké literatuře je rozhodně fajn zapojení dívčí postavy, takže i dívčí čtenářky se mají s kým identifikovat. (I když kluci Káťu stále nechávají stranou a de facto NENÍ plnohodnotným členem party na rozdíl třeba od knih Hoganových.) Jednu hvězdičku dolů dávám za zápletku s Kllopokem, která mi přišla už kdysi neuvěřitelná a navíc. (I když si matně pamatuji, že agentura bude hrát roli ještě v dalším dílu?) Stejně tak se mi příliš nepozdávalo všechno to, co děti při svém pátrání v blízkém okolí bydliště objevily, ale na místě jsem nikdy nebyla, a tak nevím, nakolik Hrnčíř fabuloval a nakolik vytesaní draci existují. Říkám si, že průměrné české dítě nebude mít takové štěstí na záhady, což je ostatně nešvar i jiných Hrnčířových knih (např. Talisman spiklenců). Při čtení jsem se přistihla při myšlence, že mě to překvapivě hodně baví možná, že za negativní hodnocení knížek o Uctívačích v mé paměti mohl spíše druhý díl, který mi přišel už hodně přehnaný. (Nyní mám rozečteno, tak uvidíme, jak po letech.) Hrnčíř není Foglar, styl psaní i ladění knížek je jiné, hravější a ne tak temné. Uctívači coby Vontové jsou tu za samostatný spolek, spíše by se dalo říct turistický / skautský oddíl, Hrnčíř jim vymyslel vlastní historii a mytologii, ale pozor, Štěpána Mažnáka v ní nenajdeme. Moc se mi líbil nápad s ukradenými komiksy, které jsou stylem kresby i scénářem hodně věrné předloze. Nicméně za nejlepší knihu od Hrnčíře, kterou mohu číst opakovaně, považuji Lovce z Ohňové hory, právě proto, že mi přijdou mnohem uvěřitelnější a díky tomu i nadčasovější.

7 16.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Vůči téhle autorově knize jsem na základě anotací byla nejvíc skeptická a nechávala si ji na konec. Navíc jsem nejprve nechápala, co je to na obálce, a myslela si, že je to nějaká brambora nebo kámen s anténou. Po přečtení ihned pořizuji domů a doporučuji na všechny strany. S ohledem na možné využití v hodinách českého jazyka / dějepisu / občanské výchovy naprosto geniální titul!

Jelikož jsem usoudila, že to není nic moc pro děti, začetla jsem se do komiksu nejprve sama. Když nejstarší viděl, že opět čtu Pavla Čecha, rovnou si sedl ke mně na zem, že chce číst taky. Přelistovala jsem tedy zpět na začátek a četli jsme spolu, přičemž jsem se tentokrát zastavovala někde, kde mně to bylo prve jasné, ale jemu nyní ne, a nebo si všimla věcí, které mi napoprvé unikly nebo nedošly (např. využití barev v knize). Neuniklo nám, že sopka, kterou maluje na plátno dívka na břehu, je stejná jako ta, co několikrát figuruje v knížce Pro Tebe. Syn "A" úplně nechápal, ale kladl ty správné otázky: "Proč je všude A? Proč ten pán napsal B? Co se s ním stalo? Proč je to tam všechno šedivé? Proč dolů hází ty knížky?"

Pro mne je nejlepším shrnutím úvod komentáře uživatele yarghoul na konkurenčních stránkách, který na mne vyskočil z googlu: "První dojem z knihy: Jan Tleskač se dostal do Orwellovy knihy 1984."

14 04.08.2023

Knížka podobná té O klíči, ale tato je dějem i jednoduchostí obrázků spíše pro mladší děti. Ilustrace připomínají Trnku, příběh je sice jednoduchý, ale moc hezký, a věřím, že pokud rodič předčítá malému dítěti, mohou se u každé stránky zastavit a dlouho na sebe nechat ilustrace jen působit. Četla jsem zatím jen s nejstarším, byl trochu zklamaný, předchozí čtené autorovy knížky daly laťku trochu výš. Ale i tak se mu to líbilo :-). Zajímavé je, že město i kopec jsou velice podobné těm z jiných Čechových knih :-).

Doplněno odpoledne: Knížku jsem ještě četla malým a ty zaujala podstatně víc. U každé stránky děti kladly nějaké dotazy. (Chlapeček: "Jak se jmenoval ten kluk?" Já k holčičce: "Jak se jmenoval?" Holčička, po kratším přemýšlení: "Péťa!" - Jméno starší bratra, o kterém tvrdí, že ho nemá ráda a který jí dneska z tábora přinesl bonbon.) U obrázků tipovaly, jaký tvar mráček má - úmyslně jsem vždy nejprve nechala prohlédnout obrázek, a pak teprve četla. Některé z ilustrací (u nichž obecně jsem obdivovala techniku provedení) v nich vyvolávaly krystalickou dětskou radost, která zase rozradostňovala mně.

14 04.08.2023

Při objednávání z knihovny mě tahle kniha zaujala svoji obálkou. Coby osoba, která navzdory prozaicky se zdražujícímu poštovnému pohledy, zarytě posílá pohlednice a užívá si jejich poetiku, jsem si tenhle balíček prostě musela alespoň prohlédnout. Grafická úprava knihy je nádherná, předsádkou a obsahem počínaje a zadními deskami konče, samostatnou kapitolou jsou známky, každou z nich bych vydržela studovat dlouhé minuty.

Hned první příběh mě přesvědčil, že i tuto knihu musím nutně vlastnit (což je vcelku průšvih, protože je nesehnatelná). Po přečtení Zjevení jsem ihned musela listovat zpátky, abych se podívala, jestli na dveřích bytu bude jmenovka. A byla tam! Příběh o lodičkách - a vůbec motiv lodiček v obrázku (i v Dědečcích) - byl nesmírně poetický a autorovi se něžně podařilo přetavit moji beznaděj v naději a víru v dobro a dobré konce. Příběh s dobrým koncem na mne působil spíše smutně, ale Třešně byly krásné a děkuji za to, že konečně v příběhu figuruje i nějaká žena.

21 03.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY (i z jiných knížek) !!!

Chce se mi věřit, že František, jemuž je kniha věnována, je tentýž z knihy O zahradě. A tentokrát jsem ráda, že je kniha jaká je, protože ze Zahrady jsem měla smíšené pocity a konec mne spíše frustroval. Knihu jsem zatím četla sama, bez dětí, ale jsem si dost jistá tím, že se jim bude líbit a zaujme. Se Zahradou má společný motiv dětského vnímání světa a bezbřehé fantazie, kdy všechno je možné. I když mi té ztráty na konci bylo líto (od začátku jsem tušila, že tam bude) a doufala jsem, že se chlapec s klíčem znovu shledá, závěr měl pro mne smířlivé vyznění a spíše než že by mne rozesmutnil, příjemně mne rozechvěl v očekávání, co přijde dál.

V knížce jsem si užívala drobné detaily: Třeba že ten strašidelný dům na konci ulice jako jediný nemá číslo popisné, ale když se člověk podívá na číselnou řadu, je mu jasné, jaké číslo musí mít. Nebo hned na další straně, že by klíč mohl odemykat třináctou komnatu (náhoda?). Kouzelná zahrada, Umbaj kví divochů, "Chytej, Rodrigo!", detektiv Štika nebo Rychlé šípy odcházející ze školy v obrázku jako komparz pro hlavního hrdinu.

Knížku jsem hned přidala do objednávky. Ač se s nákupem nových knih snažím držet zpátky z finančních důvodů i kapacitních podmínek našeho bytu, knihy Pavla Čecha patří mezi ty, k nimž se zaručeně budu vracet opakovaně.

P.S.: Po přečtení komentářů se musím připojit k poznatku od R.E.M. Vím, že autor byl kdysi chlapečkem, ale nějaká holčička v knížce by neuškodila.

16 03.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Už jen na základě komentářů a pro to téma jsem váhala, zda si knihu pořídit a rozšířit si svoji šípáckou sbírku. Knihu jsem si šla okouknout do knihkupectví a ten velký formát se mi nelíbil. Když mi teď muž štědře dovolil koupit si vše to, co jsem si vyhlédla, vložila jsem knihu do košíku a stále váhala, takže nakonec jsem si ji rozhodla půjčit v knihovně, abych zjistila, zda za tu investici stojí. Protože mezitím jsem se seznámila s další autorovou tvorbou (a zjistila, že to je ON, jehož plán Stínadel nutně musím mít doma), velký formát a pevné desky mi už ani trochu nevadí. A po prvním čtení mohu dodat i to, že za koupi stojí.

ALE:

Je nutné si uvědomit, že ač je to k němu hodně blízko, Foglar to není. Stále je to Petr Čech a takto je nutno knihu vnímat, byť to k Rychlým šípům svádí a čtenář autory snadno zamění. (Ovšem teď, co jsem přečetla několik autorových knížek v rychlém sledu, vidím nenápadná znamení a nitky, které knihy propojují. Věřím, že autor je nezanechává pro vnímavého čtenáře, ale vkládá je do knih hlavně sám pro sebe. Vždyť ta zahrada, kde dívka Červenáčka schovala, je tou z knihy O zahradě. Marně si lámu hlavu, jestli malá vontka není dívkou, co vystoupila z obrazu, ale jsem si jistá, že ten ateliér ve zchátralém zahradním domku patří Čechovi.)

Já totiž předně nevěřím tomu, že by to s klubem takhle dopadlo, neseděla mi ta lhostejnost ostatních členů. Dospívání je přirozený proces a Mirek, Jarka i Jindra s Rychlonožkou by se s ním určitě popasovali mnohem líp. Neseděla mi Rychlonožkova lhostejnost vůči kamarádovi, Mirkovo naprosté ignorování chlapců, za které měl jako vedoucí odpovědnost, nemluvě o tom, že Jindrovou osudovou dívkou je přece Tonča Sedlářová a ne Podkova! Knihu proto vnímám především jako nostalgické ohlédnutí někoho dospělého za něčím, co zažil jako dítě a cítí smutek kvůli tomu, že už to neprožije. V tom se ale s Čechem neshodneme. Jistě, opravdická Stínadla si neprojdu, dlouhého v přilbě neuvidím a dobu první republiky, dřevěných ohrad, hliněných dvorků a pavlačových domů s průchody nikdy neprožiju. Knihy mne ale vždy spolehlivě přenesou v čase a navodí takovou atmosféru, že cítím chlad stínadelské mlhy a při čtení inzerátu o výměně ježka v kleci za motocykl se v předtuše velkých věcí budoucích rozechvěju očekáváním a vzrušením stejně jako Rychlé šípy. Budu s nimi při pronásledování Širokka i při otevírání hlavolamu, roztřesu se nespravedlností nad osudem klubovního psa Bubliny a znovu se budu třást strachy při Cizincově nálezu proutěného koše.

Himbajs šůviks, ten Vránův deník si chci přečíst taky!

I když nevěřím, že byť v dlouhých kalhotách, Červenáčka by si vonťata spletla s dospělým, zajímá mne, zda na brance do zahrady bude zámek nebo bude otevřená. A co za ní Červenáček najde.

17 03.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

První 3/4 knihy se mi neskutečně líbily a říkala jsem si, že každý z těch obrazů si zaslouží, abych se u něj zastavila, přičemž šeptající štuková znamení se mi líbila snad nejvíc. (Dala bych ruku do ohně za to, že se jedná o skutečná domovní znamení!) Když jsem knížku prohlížela s dětmi, ať šlo o nejstaršího nebo o ty malé, shodně začaly počítat schody, kterých se František z knížky nemohl dopočítat. Devítileťák se ptal, zda se město skutečně změnilo v podmořský svět, a nejmenšího zajímalo, kde je ta babička, co vyprávěla o dívce z obrazu, a proč je velryba zelená. Nejstarší se rozhořčil, když viděl pařez u božích muk a asfaltku se značkami, prostřední řekla, že město se jí nelíbí. Příběh jako takový nepochopil žádný z nich, jen dcerka se ptala, jak je možné, že se zahrada proměnila, když předtím byla stará a ošklivá. I proto, že mám doma Františka, který zatím vidí tygry, létající lodě a bezedné studny, všímá si šipek na zdech a byl by ochoten bez váhání jít hledat poklad, dávám jednu hvězdičku dolů za to, jak to v knize dopadlo s Františkem z příběhu.

13 03.08.2023

Když jsem se dívala, co všechno Pavel Čech napsal, tahle knížka mne mezi všemi jeho tituly úplně nezaujala a dědečkové na obálce mi přišli oškliví a ne příliš vzhlední. Když jsem zjistila, že kniha vyhrála Zlatou stuhu, tak jsem ji ze zvědavosti v knihovně objednala také, abych domů šla s přeplněným batohem Čechových knih. Dědečkové skončili v tašce přes rameno, kde jsem nesla další balík knih z Knihobotu, a tak jsem je na ukrácení jízdy ze zvědavosti vytáhla v tramvaji. Vůbec mne nerušilo handrkování mých dětí, na chvíli jsem se v knížce ztratila, abych ji pak znovu vytáhla na hřišti při čekání na nejstaršího, až přijde z tábora. Když jsem pak sledovala svoje téměř devítileté děťátko v interakci s vrstevníky, bylo mi až líto, jak se projevuje. Rozjetý byl ještě u večeře, zatímco já už jela na jiné vlně a chtěla trochu zklidnit a zvolnit. Zatímco jedl, rozevřela jsem před ním nejprve knihu O zahradě a pak Dědečky, první mu četla, druhou ukazovala. Bylo zajímavé sledovat, jak se jeho reakce měnily, kdy ze začátku světácky komentoval "tady vypadá strašidelně!", "Hm, teď levituješ a co", pak se začal usmívat, ptát se a radovat. V průběhu čtení obou knih se naprosto proměnil, jak na něj zapůsobily, přičemž mohu říct, že Dědečkové víc. I když některé příběhy nepochopil (Knoflík), bylo vidět, že ho kniha zaujala, a já dnes experiment zopakovala s mladšími sourozenci. Čtyřletého zaujaly některé obrázky a potřeboval se k nim sám vrátit, takže po dočtení si knížku vzal a listoval si v ní sám. Skoro šestiletá pak komentovala děj, smála se a měla krásné postřehy a interpretace. Oba se shodli, že by si knížku chtěli nechat a že ji mám koupit domů.

Co se mne týče, nejvíc se mi líbila Hruška a Přání. I když nevěřím tomu, že by takhle křehký dědeček zvládl lézt po příčkách po zdi, říkám si, kdo z nás by se ve shonu všedního dne vydal za šipkami, které probudily jeho zvědavost? Při třetím čtení jsem si v knize všimla nových detailů, které mi předtím unikly, a třeba teprve před pár minutami jsem objevila mladší já dědečků z obálky nad jejich barevnými portréty. Zpětně souhlasím s komentářem jadly, že mi v knize vlastně chyběla i nějaká babička. Všichni dědečkové byli osamocení, věkem zkroucení, s trčícími chlupy / vousy / vlasy a dojemní, což je mi teď zpětně trochu líto.

Nejméně mne zaujalo Moře, i když dědečka z tohoto příběhu naprosto chápu a mám to při čtení podobně jako on. Psí bojovníky jsem musela synovi vysvětlit, mladší děti je nepochopily a dívaly se jen na obrázky indiánů. Biograf mne upřímně pobavil a Ještě něco bylo velice poetické, přičemž děti zaujalo asi nejvíc a dost jsme si u obrázků povídali. Příběh Knoflík je silný posledním obrázkem (viz komentář od Mr.Elmo) a při opětovném čtení si člověk všimne věcí, kterým předtím nevěnoval pozornost a jež nyní najednou vidí zcela jinýma očima (lidé stojící u zda a čtoucí vyhlášku). I napoprvé jsem si ale kladla spoustu otázek a říkala si, jaký význam má jeden utržený knoflík, když už má člověk sbalený kufr a dalšího dne odjíždí... Co se stane se všemi těmi ostatními knoflíky v košíku?

Ke knize je docela hezký metodický list čtenářského klubu na stránkách Zlaté stuhy, ale už autorova předmluva mne přiměla zamyslet se nad vlastními dědečky. Dědeček František sice nebyl můj vlastní dědeček, ale pro mě prostě dědečkem byl a v dětství jsem s ním trávila víc času než s dědečkem Jindrou, na kterého teď v dospělosti vzpomínám víc. František se se mnou vracel do svých dětských let, která pro něj už asi byla daleko a která si přibarvoval a já mu to všechno věřila, než jsem si později uvědomila, že ne vše byla pravda a bylo mi ho trochu líto. Jindra mi jako holčičce na Lopůnce sbíral jahody a já ho vidím i babiččinýma očima, která mi později na VŠ psala, jak se seznámili a jak moc se mají rádi. Až když jsem se nad nimi zamýšlela, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec neznám a nic nevím o tom biologickém dědečkovi, co umřel dávno předtím, než jsem se narodila, a že jsem se o něj ani nikdy pořádně nezajímala.

Jsem ráda za to, že moje děti svoje dědečky mají a ještě i jednoho pradědečka, který - budu-li upřímná - jako kdyby z některých těch příběhů Pavla Čecha na mne šibalsky mrkal, protože přesně to by byl i jeho styl.

Doplněno třetího dne: Nejmladší si knížku stále prohlíží a právě se ptal, jestli bych mohla nasbírat takové jablíčko, aby v něm uvnitř byla taky hvězdička. Říkám mu, že ty jsou v každém jablíčku, záleží na tom, jak se rozkrojí, že bych mu to ukázala, ale zrovna žádné jablko doma nemáme. "A můžeš někdy nasbírat takový jablíčko, aby byla uvnitř taky ta hvězdička a my ji taky měli doma?"

28 03.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Jarka Metelka byl mým prepubertálním idolem (valem i díky svému černobílému seriálovému představiteli), a když jsem se dozvěděla, že i další autoři (kromě Hogana, Hrnčíře a Velinského) navázali na Foglara, bylo jasné, že tituly si musím - když už ne rovnou zakoupit, pak alespoň - přečíst. Poselství jsem četla jako e-knihu a hned v úvodu jsem přijala hozenou rukavici a poctivě půl dne luštila šifry v úvodu příběhu a transliterovala si na kus papíru Losnovu tajnou abecedu, aby mi na chytrém telefonu kniha neustále skákala na jiné stránky a já tak bojovala nejen se snahou Velkého vonta co nejvíc utajit poselství ze Stínadel, ale i s technikou. Po přečtení knihu bohužel musím hodnotit nízko - pokud jsem poslední Mornštajnové dala tři hvězdy, tak tohle na víc než dvě nevytáhnu...

V zásadě nejvíc souhlasím s komentářem od Galadwen: Co mi nejvíc scházelo, je příjemná kompaktnost a přímočarost děje původních knih. Zde autor naopak honí příliš mnoho zajíců, ti se mu rozprchli všemi směry a někteří zmizeli ve křoví. Chybí nějaká nosná základní linie, která by děj propojovala. Doslov mi sice v mnoha věcech udělal jasno, především v tom, proč kniha má kompozici, jakou má - původně se jednalo o námět několika celotáborových her, které spojuje vlastně jen ústřední pětice a téma Stínadel. Jednotlivé dějové linky se autorovi nepodařilo poskládat v kompaktní příběh, přestože z textu je zřejmé, že nápady má dobré. Nemohu se ubránit srovnání s Posledním tajemstvím Jana T., u kterého, kdybych nevěděla, kdo je autorem, věřila bych, že je z pera Foglarova. Zde se mi vysvětlení Tleskačova původu příliš nelíbilo, Měcháček ve mně nezanechal (na rozdíl od takového Dymoura, pomateného Derneta či jiných) téměř žádnou stopu. Dějová linka s leteckými motory a špionáží byla spíše na sílu a Mažňákova rekonstruce létacího kola vyzněla úplně do ztracena, stejně jako několik hlavolamů.

Co se Rychlých šípů týče, ty autor ukazuje tak, jak je známe, ale nepřidává k nim nic nového. Postavy jako kdyby uvízly v tom, co napsal Foglar, včetně oblíbených replik či pošťuchování. Neustálé zdůrazňování detektivních vloh mého oblíbeného Jarky mne po několikerém opakování spíše rozčilovalo a Jarku mi zprotivilo. (Jako kdyby ostatní z klubu neměli alespoň selský rozum, když už ne schopnost dedukce.) Rychlonožka sloužil více méně jako komický prvek, sem tam s nějakou replikou přišli Jindra Hojer a Červenáček, jinak to bylo spíše (podobně jako u Jestřába) o Mirkovi a Jarkovi. (Nyní mám rozečtenou třetí Grifinovu stínadelskou knihu a naopak velice oceňuji vykreslení i mimoklubového života starších šípáků, které na mne vůbec nepůsobí rušivě či nepatřičně.)

Skalní fanoušky (ale pozor, mezi ty se počítám i já!) zřejmě potěší výskyt a propojení se jmény, které znají z původní trilogie - za všechny Vrána, který ukryl vontskou kroniku a psal o tom, že "Dymoura ještě nenašli". Kdyby autor s těmito figurami pracoval nad rámec Foglara a přidal jim něco vlastního, byla bych zřejmě nadšená a moje hodnocení by nebylo tak příkré. Grifin ale bohužel nevložil do děje nic, co bych neznala, a to, co bylo z jeho pera, se nepodařilo prodat.

V ději se sice objeví několik dospělých postav, jak ovšem padlo v dalším z komentářů níže (Arminus), kupříkladu inspektor Vrána se objevuje spíše jako Deus ex Machina. Rychlým šípům sám od sebe předává informace, včetně těch, které souvisí s probíhajícím vyšetřováním, aniž by se hoši na cokoli ptali nebo bylo vysvětleno, proč k nim inspektor pojal takovou důvěru. V knize je navíc zásadní lapsus, a to když Vrána vypráví, že se s Tleskačem jako děti osobně znali, aby později mluvil o tom, že po průšvihu ve fabrice se z města odstěhoval. U knihy, kterou vydalo renomované vydavatelství jako pokračování legendy, bych čekala, že podobné renoncy nebudou.

Několikrát zde padlo, že Grifin není Foglar. Není. Musím mu přiznat dobré nápady i jistou čtivost, o výsledku ale nevím, co si pořádně myslet. Pokud bych měla hlasovat, tak důstojným pokračováním je pro mne Velinský. Pokud mělo vydání Poselství ze Stínadel potěšit ty, kteří pamatují celotáborové hry s tématikou Stínadel, pak kniha jistě splnila účel. Nezasvěceným, kteří na knihu nahlížejí jako na pokračování původní trilogie, však může vadit autorova neobratnost a nevyrovnanost jednotlivých linek příběhu. Uznávám, že nápady má Grifin dobré, psát podle všeho taky umí, ale jak jsem psala výše, nepodařilo se mu to prodat a osobně mě kniha do kolen nedostala a působí na mne jako průměrnější fanfiction, která - a teď to možná schytám - nutně nemusela vyjít knižně. Určitě jsem ale po letech dostala chuť přečíst si znovu Foglara.

12 28.07.2023

(SPOILER) Pokračování (OBSAHUJE SPOILERY):

Nešvar druhých dílů spočívá v tom, že zpravidla nepřijdou s něčím originálním, co by vyvolalo stejný haló efekt jako díl první. Většinou jde o rozvíjení již představených motivů a oslí můstek pro závěrečné (a zpravidla grandiózní) finále. Ocelová princezna trpí přesně těmito nedostatky a jak jsem psala výše, vše podstatné šlo shrnout do textu v rozsahu jedné kapitoly, nemusela vznikat celá kniha. (Pořád se mluví o krizi papíru, ale přesto se tisknou podobné tituly. E-kniha by bohatě stačila...)

Konec s informací o Silver měl být šokantní, ale úplně nebyl. Uznávám, že poslední věta zajímavá byla, ale bohužel celou knihu nezachrání a nevím, nevím, jestli si tentokrát jen kvůli ní přečtu i třetí díl. Raději bych snad měla jít dělat něco smysluplného jako zírat do zdi nebo tak. (Pokud se tu jednoho dne přesto objeví můj komentář k trojce, prosím, abyste mne tou knihou profackovali a donutili mne číst Seneku, kterého mi vnucoval můj manžel se slovy: "Ty, která zvládneš číst takhle rychle, ztrácíš čas takovýmhle brakem! Proč si nepřečteš něco pořádného? Takový Seneca by Tě nějak obohatil a něco Ti dal do života!" Slibuji, že teď konečně dočtu ten pád Cařihradu od Waltariho, co čtu už od jara!)

Tak, jak jsem měla potřebu mluvit s postavami nahlas a komentovat jejich pitomé chování, měla jsem i nutkání předčítat ty nejstrašnější pasáže kolegům v práci. Položila jsem řečnickou otázku, jestli britské soukromé školství opravdu vypadá takto, a ironicky dodala, že přesně to, co hrdinka líčí, se dělo i u nás na střední škole, že jde opravdu o popis typického středoškolského prostředí a reálií. Kolega hbitě doplnil: "Ano, i já si pamatuju, že to u nás na gymplu takhle bylo!"

Kdysi v hodinách světové literatury měl spolužák referát na knihu od J. J. Rousseau "Emil čili o výchově", který začal slovy: "Úvodem svého referátu bych vám chtěl říct: Emila nečtěte!" Já bych tedy závěrem chtěla říct, že pokud máte rádi dobrý příběh, který dává smysl, jednání postav není úplně pitomé, byť se autorka neustále snaží tento fakt maskovat, autor / překladatel si hrají s jazykem a výrazy, kniha má nějakou kompozici, pointu a myšlenku, vedlejší postavy jsou co k čemu apod., pak Ocelovou princeznu nečtěte. Pokud nejste tak dogmatičtí a striktní a výše uvedené Vám vadit nebude, pak jí po přečtení třeba zvednete už tak vysoké hodnocení. Za mne v tom nepřeberném množství titulů existují lepší knihy, se kterými trávit čas. (Jedna hvězda z milosti za poslední větu knihy.) A ne, to, že jsem měla potřebu napsat takhle dlouhý komentář, který jsem pro jeho délku musela rozdělit do dvou částí, opravdu neznamená, že na té knize NĚCO JE.

8 19.07.2023

(SPOILER) Vlastně ani nevím proč, půjčila jsem si v knihovně druhý díl, přestože jedničku nedoporučuji, kudy chodím. Nedokážu vysvětlit své vnitřní hnutí a vymlouvat se na zvědavost, protože se mi to opravdu nelíbilo, ale úplně nevysvětlitelné je, že jsem knihu neodložila, přestože jsem se k tomu mnohokrát vybízela, a dočetla. Poprvé po hodně dlouhé době jsem měla při čtení potřebu mluvit s postavami nahlas a většinou šlo o promluvy směrované vůči hlavní hrdince: "Elso, jsi úplně vymletá!" Omlouvám se všem, kteří se v tom příběhu nějak našli, ale za mne se to fakt nedalo.

!!! POZOR SPOILERY !!!

Druhý díl navazuje na díl první, ale většinu času se v něm vůbec nic neděje. Elsa si začíná vzpomínat, Aiden jí sem tam něco prozradí, ale v podstatě 5/6 knihy lze shrnout jen do těchto dvou předchozích holých vět. Vše mezitím je vyplněno popisy tvrdého sexu, který sami aktéři označují v podstatě jen vulgarismy, což by asi nevadilo, ale zcela to postrádá jakýkoli náboj. (U scény, kdy Aiden Else řekne, že jí o*uká pusu, což pak důkladně dělá, hrdinka v ich formě líčí, jak jí všechno bolí a jak se dusí a pod., ale pak vzhlédne a vidí konflikt v jeho tváři, kdy se láska mísí s nenávistí, jsem se v tramvaji musela smát nahlas, jak to bylo pitomé.)

Buď autorka nebo překladatelka, každopádně jedna z nich, mají velice chudé výrazové prostředky, takže sexuální scény jsou opravdu na jedno brdo. Navíc kupa momentů nedává smysl - typu, kdy je Aiden na Elsu nalepený tak těsně, že se tato nemůže hýbat, tiskne ji ke stěně, ale přesto ji nějak zvládne PLESKNUTÍM roztáhnout nohy. A nebo když ji tiskne k autu, jednou rukou ji škrtí, druhou jí surově svírá PŘIROZENÍ, ale Elsa přesto zvládne padnout na kolena a... víte co. Vůbec toho PLESKÁNÍ tam bylo na můj vkus příliš mnoho a slovo PŘIROZENÍ mi přijde příšerné, což je ale asi věcí osobního vkusu.

Autorka text neustále prokládá přívlastky typu zvrhlý, ujetý, pomatený, zvrácený, špinavý či sprostý, ale kdyby si člověk vzal pastelku a všechno to proškrtal, z knihy toho mnoho nezůstane. (Nejvíc mě dojalo, když Aiden Else zacpe pusu a ona vydá vyjeknutí pomatené ženy. Ehm, cože? Stejně tak zmlácená Silver pomateně hledí na Colea - proč pomateně? Proč ne vyděšeně nebo s úlekem? Moje teorie je, že autorka jiná přídavná jména a příslovce nezná.) Ale hlavně: když si to člověk odmyslí, tak chování postav vlastně nijak ujeté, pomatené, zvrhlé či zvrácené není, prostě to holt mají rádi tvrdě a co. Když jim to vyhovuje a nikoho tím neobtěžují... Elsa neustále Aidenovy repliky označuje za sprosté a špinavé, aby z nich byla ale naprosto vzrušená a vlastně se jí to líbilo. Kent tím zřejmě přesvědčuje své čtenáře, že tohle nejsou standardní postelové řeči, ale upřímně? Četla jsem lepší a svým vyzněním byly mnohem sprostší, byť neužívaly za každou cenu vulgarismy.

Elsa si celou knihu neustále zas a znovu otravně namlouvá, že s Aidenem manipuluje, že když se nebude chovat podle jeho požadavků, tak něco zmůže, ale nakonec je to vždycky on, komu roztáhne nohy a nechá se od něj o*ukat a prosí o přídavek, aby vzápětí, co přijde k sobě (neboť zásadně po sexu usíná), zrekapitulovala, jak moc je bolavá a že příště už to fakt bude podle jejích pravidel. (Nebude.)

Co se týče zápletky z její minulosti, ubíralo se to více méně směrem, který jsem odhadla již z prvního dílu, ač se autorka i Aiden mocí mermo snažili mlžit. Jediný, kdo zůstával v nevědomosti, byla Elsa, která se opravdu místy chovala pomateně, protože namísto aby si se svojí tetou a strýcem v klidu sedla a ptala se, tak se chovala vypjatě, hystericky a nelogicky - asi proto, aby kniha měla šťávu. Takže aby kniha obhájila ten počet stran, který má, hrdinka zásadně musela poslouchat za dveřmi, vyslechnout si jen část něčeho, domýšlet se, co to asi znamená, aby si to vzápětí s Aidenem dali, ten jí řekl jednu holou větu z její minulosti, aby si opět lámala hlavu a zase si to zase dali, a tak pořád dokola. Jak říkám: otravné a nevěřím, že kromě Elsy by snad i Aidena tahle hra bavila. Kniha navíc má ten počet stran, který má, protože autorka se vyžívá v krátkých úderných větách, které zásadně píše vždy jednu na samostatný řádek.

Vedlejší postavy tvoří jen kompars do počtu, napadení Silver bylo přes čáru (ale vlastně cajk, protože v téhle knize je přece násilí v pořádku), Knoxova linie vyzněla naprosto do ztracena (takže ani nevíme, jestli ji do toho bazénu strčil on), Ronan byl opět za šaška, Kim za úplně zbytečnou kamarádku (která kdyby z knihy zmizela úplně, všiml by si toho možná jenom Xander) a u Colea byl aspoň malinký náznak něčeho zajímavého, který ale odumřel v zárodku a zřejmě bude rozpracován ve vlastní knižní sérii. Nu a Jonathan, kterého se všichni bojí a hrají jeho hru, byl sice vrčící pes, ale nepochopila jsem, jaké páky na ostatní má, že jsou z něj tak hotoví, a přestože Elsa pořád opakovala, jaký z něj má strach, byl mi vlastně úplně ukradený.

Oceňuji vlastně jen hrátky se jmény hrdinů, což jsem tuším psala už u jedničky, kdy tituly knih a příjmení postav mají v angličtině úzkou vazbu, ale v češtině se trochu ztrácí v překladu.

7 19.07.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Po přečtení nějakých dvou knih jsem si AM na DK dala do oblíbených a těšila se na další knihy, co napíše. Listopád nebyl špatný, ale neseděl mi (alternativní historie), očekávání knižní novinky mi trochu pokazily debaty kolem originality příběhu. Všechny diskuse a obvinění z plagiátorství vyzradily pointu, což mi před čtením tolik nevadilo, ale zpětně si říkám, jestli mi to nemohlo pokazit dojmy z četby a vyznění celé knížky.

Začít musím zpracováním knihy. Překvapilo mne poměrně velké písmo a široké okraje stránek. V době, kdy se hovoří o krizi papíru, mi to od Hostu přišlo jako rouhačství, a kdyby byla menší písmenka a menší okraje, kniha by měla tak pětinovou šířku. Přečetla jsem za několik hodin.

Příběh jako takový mne příliš nepohltil a po celou dobu jsem cítila odstup. Styl i jazyk vyprávění mi přišly jednoduché, jako kdyby to ani nepsala Mornštajnová. Téma, prozrazené na internetu, bylo zpracováno tak jinotajně, že bych ho - dokud to autorka nevybalila "na plnou pusu" - neodhalila ani kdybych chtěla. Asi to bylo vyzrazením pointy, ale šok se nekonal, i když znechucení ano. Z hlediska děje zůstalo příliš mnoho nedotažeností (co se stalo s tátou, proč se nevyřešil Jakub), na což u autorky taky nejsem zvyklá. Hrozné mi přišlo, že když už hrdinka věc pojmenovala, bylo to všem jedno. Žádná katarze a pocit zadostiučinění. A to, jak pak situaci vyřešila, sice po tom všem dávalo smysl, ale čemu tím prospěla? Po té vší délce si člověk jen říká, že skončí v base a co z toho...

Pokud ve mně zůstaly nějaké pocity, tak spíš bezútěšnost a frustrace ze stavby celého příběhu. Vím, že Mornštajnová tvrdila, že chce napsat něco úplně jiného, ale za mne se jí to nepovedlo a kniha mi, navzdory několikaleté přípravě, přišla šitá horkou jehlou. Můj názor je, že by se měla vrátit k "rodinným kronikám ", ve kterých vynikl její jazyk a kterými mne oslnila.

34 08.07.2023

(SPOILER) Grišu jsem zatím nečetla, viděla jsem jen seriálovou adaptaci, po jejímž shlédnutí mi bylo líto, že tenhle svět opouštím. Komiks jsem dala během chvilky, ale dojem z něj byl velmi příjemný. Ilustrace se mi líbily víc než třeba u Psance podle Gabaldonové, příběh byl poměrně jednoduchý, ale obsahoval jeden hodně temný moment (scéna následující po zamrznutí pramenů). Nevím, nakolik komiks sám o sobě ocení ti, co neznají Grišu či seriál, jestli v jejich očích tenhle epizodní příběh obstojí, ale když nic jiného, ukázalo mi to "temného mága" z jiného úhlu pohledu. Jsem zvědavá na trilogii, kterou už mám nachystanou.

17 03.05.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT:
Vše bylo, jak má být.
Nic nebylo, jak má být.

Po knize jsem sáhla kvůli zasazení děje do Liberce (našla jsem ji přes vyhledávání pomocí štítků), aniž bych tušila, že jsem se s autorem potkala na Coniáši 2022. Anotace mne zprvu příliš nezaujala, ale už po první stránce jsem se začetla a nechtělo se mi knihu odkládat. Obálka i hlavní hrdina skutečně svádějí k Četnickým humoreskám, na které jsem si nejednou vzpomněla. Líbilo se mi věrohodné vykreslení doby včetně toho, jak postavy mluvily, jaké slovní obraty používaly. Lomnici nebo Paku tak dobře neznám, ale prostředí bylo vykresleno perfektně, měla jsem pocit, že sleduji film, cítila jsem lezavou zimu a vyloženě se mi do mlhy k Rváčovu v deštíku nechtělo. Co se Liberce týče, budu se muset podívat do starých map, jestli se autor věrně držel tehdejších názvů ulic, ale jsem si skoro jistá, že ani tyhle detaily, které většinu lidí nechají lhostejnými, neopomněl.

CITÁT:
(...) Hartl díky všem těm zprávám, které mu pravidelně chodily na stůl, viděl mnohem větší část zmatené tapisérie, která se jednou v nudných učebnicích dějepisu přetaví v pár řádek o listopadu 1918.

Dokud jsem si nepřečetla komentář níže, vlastně mi vůbec nedošlo, že každá z kapitol začíná historickým exkurzem. Coby absolvent historie a přednášek doc. Rokoského (jehož tímto srdečně a halasně zdravím!) jsem měla povědomí o dějinném kontextu a kapitoly si vyloženě vychutnávala. Plně souhlasím s úvahou jedné z postav, že toto období učebnice dějepisu shrnují do několika vět. Ba spíše bych řekla, že na mnoha středních školách je to (maximálně) jedna věta holá (a to možná jenom v těch částech republiky, kde kdysi samostatné provincie byly vyhlášeny) - spíše se ale o tom vůbec neučí. Chápu, že to pro někoho mohlo být nezajímavé, bez šťávy nebo zdlouhavé (kupř. moje maminka kvůli tomu knihu odložila v samém počátku), ale já si vychutnávala každý detail a opis.

Hlavní hrdina v určité chvíli získal kabátek akčního hrdiny, nikoli však "Švajcika", ale spíše Bruce Willise, který sice neustále dostává přes hubu, ale vždycky se zvedne, utře si pramínek krve z koutku úst, lakonicky pronese nějakou hlášku a znovu jde bojovat za dobrou věc. (Kališ sice nehláškoval, ale za to si občas něco pomyslel.) Textilní dělnice Malíková mi oproti četníkovi k srdci moc nepřirostla, Bandžuch ji minimálně zpočátku líčil spíše jako komickou figuru, místy možná karikaturu, a i když se v poslední čtvrtině knihy zdálo, že její vztah k závodčnímu prochází nějakým vývojem, což jí zjemnilo rysy, vyznělo to v závěru spíše do ztracena.

Stejně tak celá zápletka kolem Marie Farské se v průběhu vyprávění vytratila a z vyšetřování vraždy se stalo odkrývání spiknutí s celostátním (doslova) významem. Bylo to trochu sci-fi, ale vůbec mi to nevadilo a přemýšlela jsem, jaký motiv hlavní padouch k tomu všemu má. A že byl napsaný pořádně tajemně a jen kolem jeho jména se šířila aureola strachu...

Čeho si moc cením je to, že autor ve vyprávění nestranil ani Čechům ani Němcům a i dnes poměrně vyhrocené téma líčil z pohledu rozumu. Zejména Kališ, nadlesní Havlíček či profesor Hartl kladou důraz především na kvalitu člověka, nikoli na jeho národnost (či politické přesvědčení).

Z vyprávění je celou dobu znát, že autor je historikem, a já mu to vůbec nemám za zlé, ba naopak si mne tím získal a mohu jen si jen se slzou v oku představovat, jakou cestou by se moje kariéra vydala, kdybych zůstala na akademické dráze a rozhodla se živit vědou. Jelikož k tomu nedošlo, oceňuji i druhou autorovu stránku, kdy se pouští na pole fikce (a o to víc mne fascinují některé jeho další tituly). To, že se i ve fiktivním příběhu drží faktografie, je něco, za co mu dávám deset hvězd z deseti.

Ač jsem se s autorem osobně setkala na Coniáši (doteď se vzpamatovávám z toho, že Upíra s Düsseldorfu hrál Robert - Peyrac - Hossein), toto literární setkání bylo mým prvním. Pokud bude pokračování o četníkovi Kališovi, tak rozhodně ne posledním.

CITÁT:
Vždyť pro jeden bylo vše, jak má být.
Pro druhý nebylo nic, jak má být.

14 29.04.2023

Že Marek Řeháček umí psát, o tom žádná. Na jeho průvodce jsem natrefila díky jiným knihám, zejména o Ještědu a Jizerských horách, který mi pořídil tehdy ještě ne můj manžel po jednom z výletů terasami Ještědu. Průvodce obsahuje veškeré základní informace o městě jako takovém, kde leží, jaké vody jím protékají, jaká je jeho minulost, jaké jsou jeho nej a tak dále; většinu knih však zabírají popisy různých vycházkových tras městem a jeho okolím. Plusem jsou určitě volné stránky na vlastní poznámky, minus vidím v absenci rejstříků, které by umožnily dohledat konkrétní informaci či konkrétní místo. Je možné, že za deset let nebudou všechny údaje aktuální, v současnosti však knihu považuji za nejlepší a erudovaný zdroj rychlých informací o městě v knižní podobě. Ač autor v anotaci uvádí, že cílem není nahradit seriózní vědecká pojednání, a že knihu je nutno číst tak, jak je napsaná, tedy jako knihu, která má ve čtenáři vzbudit zájem o Liberec, je napsaná odborně a přitom čtivě. Přijede-li nám nějaká mimoliberecká návštěva, balím Řeháčkova průvodce s sebou, abych mohla předat kvalifikované informace a návštěvníky vzdělat a seznámit s tím, kudy kráčejí a co zde vidí. V tomto ohledu mne mrzí pouze měkké desky knihy, průvodce by si zasloužil bytelnější "obal", i když by tím jeho váha v batohu místně narostla.

16 24.04.2023

Kniha vznikla před nějakými 25 lety a díky tomu se stává svědectvím o době relativně nedávno minulé, zejména díky převažujícímu fotografickému materiálu. Obsahuje stručný přehled dějin Liberce, vzpomínky a glosy osobností, které ve městě žijí / žily, a většina fotografií je opatřena důkladnými popisky. Jako průvodce po Liberci dnes již neuspěje, jako vzpomínka na období 90. let je skvělá. Fotografie ukazují např. okolí Soukenného náměstí bez dnes stojícího obchodního centra Forum (stejně tak Tržní náměstí bez hypermarketu Albert, dříve Interspar, na jehož místě dřív probíhaly poutě), zachycují dobovou módu i účesy, tehdejší automobily a nejrůznější další detaily, které jsme jako Liberečáci v průběhu běhu času zapomněli, i když tehdy tvořily naši realitu. Čtyři zasloužené hvězdy za nostalgii a fakta o Liberci, která jsem neznala.

14 24.04.2023

CITÁT: Každý den za rozbřesku, když Éós, sestra slunečního boha Hélia a měsíční bohyně Seléné, otevírá perleťové brány svého východního paláce, modlí se, aby se nadcházející den stal svědkem trójského vítězství

Řecké mýty tvoří jeden z pilířů, z nichž v dětství vyrůstal můj zájem o historii. O Fryovi jsem se dozvěděla více méně náhodou a ihned si Tróju půjčila v knihovně, protože tento příběh patří mezi ty, které mne zajímají v mnoha verzích a adaptacích, a nemohu se ho nabažit. V recenzích byl hodně chválen autorův humor, což ve mně vyvolávalo menší obavy, že bude vážnou látku znevažovat. Tyto obavy se ukázaly jako liché a už po prvních odstavcích jsem věděla, že Stephen Fry a já si budeme rozumět.

KLADY:
- Přebal knihy a vůbec celé její zpracování.
- Časová osa, mapy a přehled postav.
- Doslov autora.
- Autorův humor.

ZÁPORY:
- Překlad.

Kniha je skutečně krásně zpracovaná, laika i toho, kdo se s tématem potkal, potěší nejen časová osa příběhu, ale i rejstřík postav (v samotném ději Fry čtenáře skutečně nešetří a uvádí jméno každé postavy, jež se příběhem jen mihla) či mapky. Mně v závěru radost udělal i autorův doslov, v němž uvádí mj. úskalí chronologie příběhu, a kde poněkud vyvrátil moji představu o Heinrichu Schliemannovi.

CITÁT: Na tyhle a mnohé další otázky se jen těžko hledají odpovědi, protože jakmile se rozhodnete pro jednu časovou linii, nevyhnutelně si tím rozbijete jinou. Celé to působí dojmem nějaké šílené umělecké galerie Jacquese Tatiho: Jak vyrovnáte obraz vystavené na jedné straně sálu, hned zjistíme, že naproti visí nakřivo jiný.

CITÁT: Doba kamenná, doba bronzová, doba železná. Existuje názor, že od konce průmyslové revoluce žijeme v době ropné, která dnes už možná - a není to pro nás žádná výhra - přechází v dobu plastovou.

Oceňuji i personifikaci řeckého božstva, které zasahuje do osudů hrdinů tak, jak jsem na to od malička zvyklá. Autorovo pojetí a jemný anglický humor si mne naprosto získaly, zejména proto, že kolikrát šlo o nenápadnou zmínku či narážku a žertíky a vtípky (snad kromě narážky na cvičební oděv v tělocvičně v poznámce pod čarou, ale i ta mne pobavila) nebyly prvoplánové.

CITÁT: Krása se může zdát velikým požehnáním, ale může být také prokletím. Někteří lidé jsou obdařeni takovou krásou, která jako by všechny kolem nich připravovala o rozum. Naštěstí je nás takových jen velice málo, ale i tak je děsivé, jak krása dokáže lidem zatemnit mysl.

Zprvu jsem byla přesvědčená, že si knihu pořídím domů a s ní i další Fryovy tituly, ale nakonec rozhodla - pro někoho možná - drobnost, že jsem se rozmyslela a zatvrdila. Knihu jsem nečetla v originále, kde by na mne jazyk vyprávění možná působil jinak, ale v českém překladu. Ten se na první pohled pozdával naprosto v pořádku, byla užívána správná slova, obraty a věty dávaly smysl, ale pár zaškobrtnutí mne přimělo podívat se pod povrch, kde se ukázalo, že to není ono. Nechci plivat špínu na překladatele či snad znevažovat jeho práci, ale působilo to na mne trochu jako prohnané lepším překladačem, bez snahy vyhrát si se slovy, trochu se s nimi pomazlit a udělat z české verze Fryova textu klenot. Za oči mne tahalo i české skloňování řeckých jmen (Ty jsi takový svatoušek, Aineiási / Ve Spartě Meneláos Parida, Aineiáse a celou delegaci přivítal / ), které je dnes možná (?) přípustné, ale já ho vnímám jako lajdáctví či neznalost (Aineiás bez Aineia, nikoli Aineiáse). Uznávám, že jsem proti Knihám Dobrovský / Beta Dobrovský zaujatá, ale zatím se mé obavy z jejich překladů vždy naplnily a Trója bohužel není výjimkou.

Čas od přečtení (četla jsem na začátku roku, ale poctivě jsem čekala, až přelouskám i seznam postav, než knihu dám do přečtených) hrany mého zklamání poněkud otupil, takže nakonec dávám 4 hvězdy z 5. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebavila i nedozvěděla něco nového. Ačkoli mne teď trápí a trápit nepřestane otázka, kdo byla Hékabina matka :-).

CITÁT: Zeus si ztěžka povzdychl. Kéž by mě před léty Prométheus nepřemluvil, abych stvořil lidstvo. Už tehdy jsem cítil, že to byla chyba.

15 24.04.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Nechala jsem se nalákat vysokým hodnocením a nadšenými výkřiky v komentářích a knihu za stovku koupila na KD nalákána nějakou drsnější erotikou. Měla jsem poslechnout hlas rozumu, protože co KD většinou masivně samy chválí, to u mne bývá trefou vedle.

V úvodu: příšerná obálka (jejíž trend - soudě dle čerstvě vydaného druhého dílu - bude pokračovat v celé sérii). A pak... Prvních 100 stran jsem četla, protože jsem pořád nevěřícně čekala, co se z toho vyvrbí. Knihu jsem sice dala na jeden zátah, ale nemohu říct, že by to bylo kvůli tomu, že mne příběh pohltil a zápletka vtáhla.

Autorka měla v úvodním varování pravdu v tom, že Aiden je deviant. První den přijde k cizí holce a začne ji veřejně škrtit?? Pro celou školu je to v normě, neustálé verbální útoky a zlomyslnosti jsou celé další dva roky v cajku, protože šikana mezi elitními dětmi jenom kvete a "se s tim smiř". Dobře, vím, že je to fikce, že je to něčí fantazie, ale mně se to nelíbilo. Šikana není v pohodě a to, co Elsa a Kimberly musely prožívat kvůli partě pár vyvolených, ve mně vůči školní elitě rozhodně sympatie nevzbuzovalo.

Ostatně sama hlavní hrdinka nás první polovinu knihy přesvědčuje o tom, že Aiden je psychopat, magor, sociopat a úchyl a autorka se jí to ani nesnaží vyvrátit. (Však nás taky všechny varovala...) Jenže... Elsa zjistí, že jí to vlastně rajcuje. Tohle je obvyklý motiv, ale pro mně tím veškerá věrohodnost končila. Asi nejsou moje fantazie dostatečně submisivní, ale hrůza a vášeň jsou pro mne neslučitelné emoce a nevěřím, že po dvou letech utrpení by hrdince zapálená lýtka (resp. kun*a, abych respektovala jazyk hlavního hrdiny) zatemnila zdravý rozum. Scéna sexuálního útoku (a jinak se to nazvat nedá, a to nejsem žádná bojovnice za ženská práva) byla odporná, ne vzrušující. Jestli tohle je na středních školách v Británii v pořádku, nechci vědět, jací lidé zaplňují vrchní příčky s politice a význačných postech. (Ostatně Elsa sama mlčí, protože se bojí, aby to dědic impéria obchodně nezavařil jejím pěstounům.)

Aby bylo jasno, nejsem proti mužské dominanci v sexu, tu považuji za žádoucí. Nevadí mi ani líčení nějakých drsnějších praktik. Ty v knize vlastně ani tak drsné nebyly, spíše jejich opis mi přišel vulgární a nějak nevěřím tomu, že by nezkušená panna s nadšením přijímala bolestivou kopulaci do krku a přišlo jí to rajcovní. (Nu, pokud přijmu myšlenku, že Aidenovy preference a výrazivo jsou důsledkem zneužívání, autorka nám v zápletce kolem Elsiny minulosti naservírovala vysvětlení, proč to tak hrdinka má - a tím je to vlastně všechno omluvitelné.)

Elsina minulost a spojení s Aidenem bylo asi to jediné, co mne zaujalo, byť se obávám, že z náznaků jsem si to vcelku pospojovala dohromady. Zajímavým twistem by bylo, kdyby se ukázalo, že je do toho nějak zapojená i tetička, jejíž chování je divné. Na druhou stranu se mi nechce věřit, že by strýček netušil o tom, že osudy jejich schovanky jsou spojené s borcem, který s ní chodí. King starší působí jako totální magor, Silver mu zdárně šlape na paty.

S postupujícím dějem autorka opouští motiv šikany a přestože manipulace stále zůstává pod povrchem, Elsa se nechává unášet tím, co v ní Aiden vyvolává a čtenář si zpětně jeho chování omlouvá tím, že "on vlastně není tak zlý a svět je vlastně v pořádku". Stejně neuvěřitelné pro mne bylo i to, že se dvě školní vyvrhelky najednou stanou oblíbenými, zejména Kimberly by byla zcela bez sebeúcty. (Ačkoli, co já vím, co vlastně chudákovi Xanderovi udělala, že ji tak nesnáší - ale stejně miluje, jak je všem kromě Elsy zcela jasné.) I sama Elsa velice rychle zapomene na to, co vše musela prožívat, přestože - jak se díky Xanderovi dozví - za většinou z pomluv a ústrků stál sám její idol, pán a vládce Aiden King. (Nemohu se ubránit myšlence, že hrdinka naplňuje svůj severský vzhled i jméno, neb zcela zjevně trpí Stockholmským syndromem.)

Rina Kent píše čtivě, překlad ovšem místy kulhal a opakovaný motiv přiškrcení mi přišel stejně otravný jako Anino kousání do rtu v 50 odstínech. Stejně tak zasazení do středoškolského prostředí je pro mne nevěrohodné, chci věřit tomu, že takhle se středoškoláci nechovají. Beru, že literatura už má dnes i jiné funkce než čtenáře kultivovat, i u knih, které čtu pro pouhé pobavení a "vyčištění hlavy" ale stejně očekávám, že mi něco dají a něčím mne obohatí. U Zvrhlého krále se obávám, že si z toho někdo odnese maximálně to, že sexuální šikana je vlastně v pořádku...

Oceňuji slovní hříčky se jmény hlavních hrdinů v originálním jazyce (viz název - srov. s 50 Shades of Grey). Z celé knihy se mi ovšem nejvíc líbili Ronan a Cole, zejména za ně dávám ty dvě hvězdy v hodnocení. Druhý díl si - když už ne kvůli nim - možná přečtu, abych si ověřila (ne to, že se z toho bazénu dostane, protože je to trilogie a je jasné, že přežije, ale) hypotézu, jak to tedy bylo s úmrtím Elsiných rodičů, a budu upřímně doufat, že mne autorka nějak nachytá a není to tak, jak se zdá.

19 15.04.2023