Jak jsem psal u předchozích dílů, série o goblinovi Jigovi, především pak první díl, je pro mě srdcovou záležitostí. Souhlasím, že knihy jsou vhodné hlavně pro začínající fantasy čtenáře, protože přesně tím jsem byl i já, když jsem je poprvé četl. A možná i díky nim jsem si četbu obecně tak zamiloval. Nyní jsem po letech znovu sáhl po závěrečném dílu této série a musím říct, že i přes skepticismus, který jsem cítil po přečtení spíše průměrného Goblina hrdiny, jsem si knihu znovu maximálně užil. Samozřejmě je příběh doprovázen spoustou chyb a nelogičností. Ale vzhledem k celkovému dojmu knihy, která je jednoduše milá, nenáročná a přirozená, nad tím lze jen mávnout rukou. Jsem opravdu velmi rád, že jsem na Goblina ve svém dětství narazil (a pak jsem několik let netrpělivě čekal na české vydání každého dalšího dílu)!
Je pravda, že podobné knížky normálně nevyhledávám. A asi jsem očekával něco trošku jiného. Protože knihu napsal bývalý behaviorální expert FBI, čekal jsem prozrazení sofistikovaných způsobů jak manipulovat a nenechat se býti manipulován. Namísto toho se mi dostalo, věřím, tuctového čtení o tom, jak si hledat kamarády a udržet si vztah/přátelství. Velká část informací, kterou se autor snaží předat, je taková ta všeobecně známá pravda, kterou bereme tak automaticky, že si ani neuvědomujeme, že ji víme. Například popisy podobné tomu, že mračení je nepřátelský signál, jsem neshledal nijak šokujícími. Na druhou stranu se kniha čte poměrně dobře a občas něco zajímavého obsahuje. Hodnotím tedy lepším průměrem.
Program Nosferatu je rozhodně jedno z těch lepších, ne-li nejlepších Zrnek. Dalo by se rozdělit na dvě části: ta první se zabývá specifickým vztahem mezi otcem a dcerou, zatímco ta druhá je čistý horor na způsob S. Kinga. Obě dohromady pak tvoří velmi zajímavý koncept. V pouhých 150 stránkách Miroslav Pech vytvořil plně funkční příběh, během kterého jsem se ani stránku nenudil. A zároveň jsem neměl ani nepříjemný pocit, že je příběh nedotažený a něco mu chybí. To je totiž něco, co v rámci Zrnek temnoty zažívám poměrně často a co obecně považuji za největší nedostatek této edice. Této novele tedy dávám čtyři silné hvězdičky a vřele doporučuji!
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila:
1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony;
4. Král Beznaděje; 5. Oko čarodějnice; 6. Program Nosferatu; 7. Sklíčenost; 8. V pekle jsme všichni Hébert; 9. Billy Silver; 10. Poslední pohled; 11. Vzácný druh; 12. Zůstanou jen skvrny; 13. V zapomnění; 14. Bledá trojka; 15. Troll; 16. Virální životy; 17. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 18. V rozkvětu; 19. Pan Nikdo; 20. Suzy; 21. Naplaveniny
Přečteno v originále. Já jsem se bohužel o možnost překvapivého závěru připravil přečtením příspěvku v diskusi od jedné dobrosrdečné uživatelky... Knihu sice hodnotím pouhými dvěma silnými hvězdičkami, tragická ale vyloženě není. Děj hezky odsýpá a chvílemi je napínavý. Na druhou stranu mi ale nepřišel ničím zvlášť zajímavý. Kriminální zápletka působí spíš jako jakýsi spouštěč a následná výplň příběhu, který se více zaměřuje na mezilidské vztahy. Nevím, jestli to tak v Americe opravdu vypadá, ale postavy mi přišly přehnaně woke. Každá reprezentuje alespoň jednu menšinu, často dokonce více než jednu. Netflix tentokrát neměl takovou práci s předěláváním, stačilo jen jednou změnit barvu pleti. Kniha celkově působí hodně netflixově: nenáročná, spotřební, přehnaně progresivní. Přečtení nelituji, ale za pár týdnů pravděpodobně nebudu vědět, o čem kniha byla. Svou fanbase si však celá série jistě najde (stačí se podívat na místní hodnocení).
Převyprávět osud Djatlovovy výpravy tak, abyste vyplnili ono tajemné neznámo nějakým racionálním vysvětlením a zároveň se držely všech známých faktů, je úkol vskutku nadlidský. To je nakonec také důvod, proč existuje tolik různých teorií vysvětlujících její zánik. Některé to dělají lépe, některé hůře, vždy se ale najde něco, co příslušnou teorii nabourává. Byl jsem proto zvědavý, jak si J. Bates s tímto úkolem ve své knize poradí. Hora mrtvých je napsána velmi čtivým způsobem a má několik výborně fungujících okamžiků. Ale samotné vysvětlení Djatlovova osudu se mi nelíbilo. To je také důvod, proč knize strhávám jednu hvězdičku. I tak bych ji ale doporučil všem fanouškům této záhady, s přimhouřeným okem je to totiž dobrá četba.
Přečteno přeložené do angličtiny. Spíš než ke knize samotné se chci vyjádřit k některým místním komentářům. Opět totiž někteří nepochopili, co čtou. Jak totiž napovídá už samotný název knihy, nejedná se o odbornou studii ani o válečnou reportáž. Jedná se o deník. O deník, který si psala, primárně sama pro sebe, dospívající dívka, která se tím snažila vynahradit absenci nějakého přítele. Tím pádem, komentáře typu "nic se tam neděje", "nezáživné čtení", nebo "komiks je lepší" jsou podle mého názoru naprosto zcestné. Za mě bylo naopak děsivé sledovat Annin "běžný" život v úkrytu s vědomím, že za stále se zkracující dobu přijde poslední zápis a sama Anna krátce nato zemře na tyfus v koncentráku. Doporučuji číst jen těm, co si uvědomují, co od knihy očekávat a co kniha jako taková představuje. Potom je to silné čtení...
Král Krysa byl prvním literárním počinem J. Clavella, který v knize promítal své vlastní zážitky z tříletého pobytu v zajateckém táboře Changi v Singapuru. Přiblížil tak veřejnosti realistický obraz japonských zajateckých táborů, který nebyl v 60. letech ještě tolik známý. Jednou z hlavních postav románu je Peter Marlowe, alter ego samotného autora, díky kterému lze knihu částečně považovat za autobiografickou. Hlavní dějová linka, tedy konflikt mezi Královým pragmatismem a Peterovým idealismem, je ale pravděpodobně čistý literární konstrukt. Osobně se mi tento válečný román líbil a mohu vřele doporučit. Zároveň bych ale upozornil, že není příliš dynamický a spíš jde o psychologickou sondu do extrémního prostředí.
Knihu jsem přečetl v originále. Maxwell se rozhodl ždímat už tak plytkou sérii dál a po čtvrtém, původně posledním, díle napsal ještě jeden. A opět je to tragédie. Budu se opakovat z mých předchozích komentářů. Dialogy mezi postavami, které tvoří významnou část textu, jsou trapné a infantilní. Většinu příběhu se neděje vůbec nic (zde se něco stane doslova až za polovinou knihy!). Zvraty jsou uměle vykonstruované a nerealistické. Například část, kdy hlavní postavy rozjedou investigaci jen kvůli tomu, že nachytají dva lidi souložit, působí dojmem, že knihu napsalo buď dvanáctileté dítě nebo čtyřicetiletý panic. Vrchol veškeré frustrace je, že ke konci příběhu se přece jenom objeví pár překvapivě funkčních momentů, které jsou ale naprosto nelogicky utnuté. Jakoby autora najednou přestalo bavit psát, tak napsal něco ve smyslu "A pak něco explodovalo a všichni umřeli" a ukončil tím celou sérii. Jak jsem již psal, radši se držte od Maxwella dál, psát opravdu neumí...
PS: Celou sérii vystihuje jedno krásné přísloví. V životě se ti může stát, že omylem šlápneš do ho*na. Nemusíš v něm ale skákat.
Poslední pohled je kraťoučké Zrnko, které přečtete v řádu nižších desítek minut. Drtivá většina příběhu sleduje dialog dvou kamarádek, kdy jedna se ptá a druhá odpovídá (tato forma mi lehce připomínala první díl Mafie). Nutno říct, že text je psán velmi čtivou formou a celou knížku jsem přečetl víceméně na jeden zátah. Každá kapitola končí napínavě, příběh rychle graduje a stává se více znepokojivým. Jediným malým vroubkem Posledního pohledu je samotná délka. Kvalitativně je sice na velmi vysoké úrovni, bohužel jsem ho ale přečetl příliš rychle na to, aby ve mně zanechal nějaký silnější dojem. Každopádně všem doporučuji, jedno z těch lepších Zrnek!
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila:
1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony;
4. Král Beznaděje; 5. Oko čarodějnice; 6. Program Nosferatu; 7. Sklíčenost; 8. V pekle jsme všichni Hébert; 9. Billy Silver; 10. Poslední pohled; 11. Vzácný druh; 12. Zůstanou jen skvrny; 13. V zapomnění; 14. Bledá trojka; 15. Troll; 16. Virální životy; 17. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 18. V rozkvětu; 19. Pan Nikdo; 20. Suzy; 21. Naplaveniny
Oslovení z tmy je považováno za Fuksovo nejvíce filozofické dílo. Drtivou většinu textu zaujímá "pouhý" dialog mezi umírajícím židovským chlapcem a mužem v obleku, který se za ním záhadně objeví. Rozebírají spolu spoustu životních otázek, z nichž mnohé jsou dnes (naštěstí) neaktuální a tudíž pro současného čtenáře i hůře pochopitelné. Jak je pro Fukse tolik typické, věci jsou spíše naznačovány a skryty mezi řádky, než aby byly explicitně napsány, což vzhledem k již zmíněné neaktuálnosti činí dílo velmi náročné a těžko uchopitelné. Doporučuji si přečíst diplomovou práci zpracovanou Šimonem Plašilem (název Filosofická inspirace ve vybraných dílech Ladislava Fukse), kde jsou některé prvky rozebírány. Ve výsledku, Oslovení z tmy určitě není pro každého, člověk se u čtení musí soustředit a snažit se pochopit širší kontext. Mně se ale kniha líbila, včetně velmi temných a podařených ilustrací.
Přečteno v originále. Kniha je emočně silnou autobiografií, popisující postupně gradující psychické i fyzické týrání syna od vlastní matky. Po přečtení zůstává spousta nezodpovězených otázek, které by údajně měly být zodpovězeny v následujících dvou dílech. Těžko říct, kolik z nich nakonec autor opravdu vysvětlil, tato kniha ale ukazuje, že sociální psychologie člověka stále často zůstává velkou neznámou. Ať už v tomto případě mluvíme o rezignovaném otci nebo samotné matce, která si veškerou zlost vybíjela na jednom dítěti, ale zároveň se láskyplně starala o tři další. Knihu doporučuji.
Petra Dvořáková v Návratu promítá své vlastní zkušenosti z kláštera, ve kterém strávila čtyři roky. Autenticky popisuje přinejmenším velice zajímavé prostředí, které navzdory očekávání působí dosti smutně a bezútěšně. Kniha ale bohužel zároveň balancuje někde na hraně autobiografie a zcela smyšleného románu. Kdyby to byly pouze opravdové zážitky, hodnotil bych podstatně lépe. Takhle ale těžko říct, jak byly které aspekty inspirovány skutečností. Na druhou stranu, na fikci jsem postrádal nějaký větší příběh, větší drive. Text se mi sice četl dobře, zároveň mě ale nic netáhlo k tomu, abych ve čtení pokračoval. Ve výsledku tedy hodnotím lepším průměrem.
Tuhle knížku jsem si vzal zdarma v Loving Hutu. Říkal jsem si, že si rozšířím obzory o světě veganství (sám veganem nejsem). Bohužel jsem se dočkal jen dokola se opakujících fanatických blábolů, jak pojídání masa může za byť tu nejmenší strast na Zemi. Od globálního oteplování až po válčení a covidovou pandemii. Do toho všeho ještě trocha náboženského blábolení, jak si Bůh nepřeje, abychom dělali to a to, a konec... Nechápejte mě špatně, byť sám veganem nejsem, dokážu s ideologií veganství sympatizovat a často ji i obdivovat. Proto jsem si o tom chtěl i něco přečíst. Ale něco konstruktivního, co by mě obohatilo. Bohužel publikace podobné Láska je jediné řešení vrhají na tuto problematiku velmi špatné světlo, protože každý, kdo má více než tři mozkové buňky, z nich může cítit pouze fanatismus a hloupost.
Moje několikátá přečtená kniha vyprávějící o životě v KLDR. Dosti podobná těm ostatním, zároveň v lecčem nápadně jiná. Pohled vyrůstajícího sirotka, který se musí sám protloukat chudinským prostředím, jsem ještě nečetl. Samotný text je cílen spíše mladším čtenářům, ale číst ho může bez jakýchkoliv obtíží kdokoliv. Poznat to je především na jednoduchých větách. Možná za to ale může prostě jen autorův původ, protože v samotném úvodu upozorňuje na svou limitovanou angličtinu (což se promítne také do překladu). Zajímalo by mě, kolik z toho, co autor v knize popisuje, je skutečně pravda, protože vzhledem k striktnosti tamního režimu mi některé pasáže přišly až neuvěřitelné. Zmínil bych skoro až samozřejmé cestování vlakem (vím, že načerno) a samotný závěr, který na mě působil až pohádkově. Tak či tak, kniha je to dobrá, a mohu pouze doporučit.
Přečteno v originále. Heinlein napsal Hvězdnou pěchotu během několika týdnů jako reakci na pozastavení nukleárních testů v USA. I přes mnohá ocenění (Hugo Award za nejlepší román) byla kniha vnímána jako kontroverzní, především kvůli propagaci militarismu a násilí jako přirozené součásti člověka. Dějová linka je opakovaně přerušována vzpomínáním na filozofické lekce na škole, kdy slova oblíbeného učitele hlavního protagonisty lze chápat jako slova samotného autora. K samotnému hodnocení je potřeba říct, že já jsem velikým fanouškem filmového zpracování, na kterém jsem v podstatě vyrostl. Kniha se sice svým vykresleným prostředím a některými konkrétními okamžiky filmu přibližuje, obecně je však značně odlišná (film je zároveň lehkou satirou své předlohy). Akce je zde kriticky pomálu (první zmínka o Broucích je až za polovinou knihy) a naopak je kladen důraz na deskripci fungování společnosti a především armády v budoucnosti. Kniha mě sice většinu času bavila, chvílemi jsem ale měl popisu výcviku vojáka už dost. Proto strhávám jednu hvězdičku. Kontroverzi kolem díla v hodnocení zanedbávám.
Je zajímavé číst Lovecraftovy povídky chronologicky, protože můžete vnímat různé motivy, které ho v daných obdobích inspirovaly. Také můžete vnímat postupně se zvyšující kvalitu jednotlivých povídek a pomalu se vytvářející, ale rychle se prohlubující univerzum, které je pro Lovecrafta natolik typické. Já jsem "nešťastně" jako první přečetl svazek obsahující ikonické Volání Cthulhu, a zde se mi líbilo nacházet různé střípky, které autor používal mnohdy i opakovaně ve svých pozdějších dílech. Rád bych vyzdvihl některé konkrétní povídky, například Chrám, Obrázek v domě a Výpověď Randolpha Cartera, které jsou opravdu vydařené. Chápu ale i zdejší kritiku, protože Lovecraft nemusí sednout každému. Text je často složitý, zbytečně deskriptivní a napříč povídkami repetitivní (což mně se naopak líbí). Navíc některé povídky (Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona, Ulice) nejsou příliš dobré. Není to tedy čtení pro každého, ale já Lovecrafta můžu.
Přečteno v originále i přeložené do češtiny. Pán much není příliš rozsáhlým dílem, obsahuje přitom spousty podnětů k zamyšlení. Zdánlivě se podobá Orwellově Farmě zvířat, především alegorickým vyobrazením realistické antiutopie prostřednictvím něčeho nevinného (hospodářskými zvířaty X ztroskotanými dětmi). Zatímco Orwell se ale snažil čtenáře upozornit na nebezpečí totalitních režimů, Golding jednoduše nevěřil v lidskou dobrotu a Pánem much kritizoval člověka jako takového. Obě díla, ideologická Farma zvířat a spíše existencionálnější Pán much, tedy vyznívají značně odlišně. V textu Pána much se i kvůli všudypřítomnému pesimismu skrývá spoustu zajímavých myšlenek, často pouze naznačených, a je velmi obohacující si po přečtení této knihy dohledat různé výklady a interpretace jednotlivých atribut a momentů (mušle, brýle, prasečí hlava...). Za mě vřele doporučuji (a naopak nedoporučuji filmovou adaptaci z roku 1990, která je dosti jiná a veškerou symboliku zoufale postrádá).
Přečteno přeložené do angličtiny. Noční dům je sice třetí knihou, kterou jsem od Nesbø přečetl (předtím Nůž a Macbeth), každá ale byla natolik odlišná, že se mi jen těžko hledá autorův styl psaní. Společné je snad jenom to, že se mi všechny četly velmi dobře. Noční dům je přitom údajně prvním hororem autora. Příběh je rozdělen na tři části, z čehož první část zabírá více než polovinu knihy a silně připomíná styl Kinga (pokud můžu posoudit po přečtení To a Lunaparku). Z téhle části jsem byl nadšený. Je ale pravdou, že ty dvě následující jsou více (druhá) či méně (třetí část) zvláštní. Sice bych se bez nich obešel, nijak zvlášť mě ale nerušily a celkový dojem z knihy jsem si zkazit nenechal. Za mě tedy plný počet hvězdiček a vřele doporučuji.
Díky ČV jsem sáhl i po druhém díle této hororové série. A byl jsem opět mile překvapen. Autor se od napsání předchozí knihy ve psaní znatelně zlepšil. Hlavně dialogy mezi postavami nejsou tolik strojené a působí mnohem přirozeněji. Samotný příběh vypráví události před prvním dílem a zdařile tím rozvíjí "universum" celého domu. Kapitoly hezky plynou a děj postupně graduje až do zdařilého finále. Rád si přečtu i díl třetí!
PS: Spousta místních uživatelů píše, že by přečtení prvního a druhého dílu prohodila. Upřímně nechápu proč. Autor napsal knihy v nějakém pořadí a nevidím důvod tuto chronologii nerespektovat. To, že jsou Ďáblovy dveře prequelem k Sídlu hrůzy, vůbec rušivé není.
