stju komentáře u knih

Před samotným čtením knihy jsem si zde prohlédla názory některých komentujícich a teď, po přečtení, musím konstatovat, že jsem nejspíš i proto, očekávala trochu víc. Ano, Žofiin život v hereckém prostředí nepostrádal zážitky, emoce, setkání, problémy, se kterými se já i většina čtenářů ve svých civilnějších povoláních, s největší pravděpodobností nikdy nesetkáme. Ale navzdory tomu jsem při čtení měla neodbytný pocit, že příběh jen tak plyne, klouže po povrchu... Navíc mi nebyla moc sympatická samotná Žofie, asi i proto, jak zvládala/nezvládala svoji "životní roli" matky. Tady jsem spíš obdivovala její matku Helgu, která ji, naštěstí pro malou Evii, často zastupovala. Co mi přišlo až skoro úsměvné, bylo stálé upozorňování na Žofiin neodolatelný široký úsměv :-).
Nicméně celý příběh nakonec skončil šťastně a já ke čtení " na pohodu" knihu za sebe čtenářům také doporučuji.

4 04.09.2022

Zpočátku mi připadalo, že půjde o takové "lehké" čtení na dovolenou, přesně to, co jsem původně očekávala ... Ale postupně jsem názor musela změnit, protože autorka vystihla to, co ve skutečnosti často platí, že "v každé rodině je něco" a bohužel i smutný postoj mnoha žen, že "ženská sukně schová všechno". Celý příběh - návštěva dcer u rodičů - je vlastně takovou sondou do běžného života rodiny, kdy autorka velmi uvěřitelně předkládá komunikaci, postoje, myšlenky i chování několika členů jedné rodiny. A za sebe musím říct, že mě většina postav zaujala a dokonce jsem se s některými i ztotožnila, bohužel, nejen v tom příjemném... Takže souhlas se spisovatelkou - takový může být život.

13 13.08.2022

Měla jsem chuť na knihu, která by byla opravdu čtivá, tak, abych se do ní dokázala začíst natolik, že bych se příjemně odpoutala od všech současných starostí a problémů. Zkrátka, abych si zas jednou pořádně, u ne až tak náročného čtení, "zarelaxovala" :-). A to se příběhu Seleny a její rodiny opravdu podařilo. Takže jsem se vždy těšila na svoji denní dávku napětí, spletitých vztahů, tajemství, která postavy ukrývaly, nečekaných zvratů v příběhu a nakonec rozpletení záhad a vcelku optimistický závěr.
Musím proto konstatovat, že kniha Lisy Unger mi tentokrát dala přesně to, co jsem právě potřebovala - dík :-)!

4 21.07.2022

Podle mne, kniha pro chvíle, kdy se nechci zabývat žádnými závažnými tématy, jen tak se dozvědět, co nového potkalo Andreu, Jirku, Dášu, Berta nebo Pavla. V některých situacích se poznat, některými se nechat překvapit, s některými názory souhlasit, s některými ne, občas se něčemu zasmát, občas být napjatá, jak to, či ono dopadne... a při tom si při čtení prostě odpočinout. A je docela možné, že právě o to autorovi šlo, takže v tom případě i doporučuji k přečtení :-).

12 15.03.2022

Musím hodně přemýšlet, jaký je vlastně můj názor na tuto knihu...
Začnu tím, čím mě kniha zaujala: Hodně překvapivé bylo zjištění, že jsem vlastně vůbec netušila, jaký byl osud Židů, kteří měli to štěstí, že přežili holocaust. Po přečtení mi to jejich "štěstí" hodně zhořklo. Ani tolik nepřekvapilo jednání Arabů, kteří odmítali Židy přijmout. Pro mne neznámý byl přístup Velké Británie, která svým postojem vůbec neakceptovala pocity Židů, kteří po přežití koncentračních táborů, odmítali žít v zemi nebo jejím sousedství, kde byly vyvražděny jejich rodiny. Co už jsem ale vůbec nedokázala pochopit, bylo chování Židů v kibucu, kteří přežití "nových Židů" chápali jako selhání, dokonce vinu, protože přežívší nebojovali s nacisty jako oni s Araby.
Bohužel vlastní příběh hrdinů knihy mi přišel takový chaotický, včetně turbulencí v milostném životě Leah + Jannek x Ari. Možná to je ale i proto, že mi příliš "nesedl" autorův styl. To se však netýká závěru knihy, kde se stáváme svědky bojů na egyptské frontě. Myslím, že tato část se musí dotknout každého čtenáře. A závěr, ten jsem, jako mnozí, také nečekala. Takže celkový dojem z knihy je "dost velký smutek".

6 03.02.2022

Dočetla jsem...
...a skoro se mi chce zeptat, zda tuto knihu myslel pan Kubeš opravdu vážně nebo má být reklamou na značku jeho luxusního nábytku, který podle mého laického názoru, bude povedenější než tento jeho literární počin. Napovídala by tomu i skutečnost, že spoluautor Oldřich Dudek, mimo jiných dalších svých profesí, se reklamou zabývá.
Takže asi jako "plnohodnotná žena zralého věku", aby mi "necukalo ve tváři" (jako Nikol Morganové), si půjdu dát "koňskou dávku životodárného nápoje" Richarda Bacha a snad zapomenu na:
- nohy, které se k sobě tisknou jako dva bílí hadi
- ptáky, kteří řvou jako by je škubal
- moudře promlouvající moje vnitřní Já
- placatý mozek
- někoho přicucnutého k sedací soupravě, eventuelně sedícího v naducaném křesle ...
a spoustu dalších, stále se opakujících a nesmírně vtipných průpovídek.
-

23.01.2022

Anna, s životem limitovaným nemocí v úvodu a v závěru příběhu a Anuška ve vzpomínkách, ve mne vzbuzuje stejný pocit - obdivuhodně silná, soběstačná, mateřská, obětavá, racionální, ale i navzdory osudu optimistická - taková dokázala být celý život. Ve výčtu vlastností, které mně na ní učarovaly bych mohla pokračovat, ale hlavně bych si přála dokázat to, co ona - přijmout vlastní konečnost a hlavně ten pocit smíření předat, stejně jako Anna, svým nejbližším.

26 21.01.2022

Asi ještě nikdy se mi nestalo, abych měla tak rozdílný pocit z knihy v době, kdy jsem ji začala číst a když jsem ji dočetla. Začala jsem číst s očekáváním, které jsem měla z různých recenzí, očekávala jsem román, kroniku, ságu o téměř mystických postavách kopanických "bohyň". Musím však přiznat, že opravdu mě zaujaly jen ty kapitoly, které byly takové klasicky "románové". Citované dopisy mi připadaly zdlouhavé a někdy až nudné, vložených zpráv, hlášení, zápisů z výslechů, apod., s jejich specifickým úředním jazykem, bylo v příběhu na můj vkus až příliš. Takže ano, životní osudy Dory a celé její rodiny, hlavně Surmeny a Jakoubka, jsem s nimi prožívala, dojímaly mě, ale čekala jsem víc. Co jsem nečekala bylo, jak mě dostanou poslední stránky knihy - setkání s Alžbětou Baglárovou. Všechno, co předcházelo se uzavřelo, jakoby sepnulo a to jsem vážně nečekala. Opravdu mi závěr knihy nabídl mnoho k dalšímu zamyšlení. Určitě se také budu zajímat o osud, životní příběh a tvorbu Josefa Hofera, který je s existencí "bohyň" úzce spjatý a já jsem ho dodnes neznala.

21 14.01.2022

Knihu jsem dostala jako vánoční dárek a přečetla jsem ji opravdu rychle. Dojímavý a dramatický příběh žen z jedné rodiny, které se snaží zvládnout svůj život co nejlépe, ale překážky, na které naráží, jsou často hodně náročné, mě opravdu chytil za srdce. Nejvíc jsem obdivovala Irmu, její obětavost, lásku, sebezapření. Bohužel si myslím, že i dnes zůstává v "toxických" vztazích mnoho žen z podobných důvodů, i když je od Irmina osudu dělí spousta let. Z toho důvodu a také proto, že si kniha určitě nedělá ambice na historický román, mi připadaly skoro zbytečné nebo spíš až rušivé, dokumentární popisy aktuálních historických událostí, které autorka do příběhu vkládala. Určitě však knihu k přečtení doporučuji a už se těším na další - Heřmánkové údolí - které jsem pod stromeček také dostala.

19 26.12.2021

Knihu jsem koupila, protože mě nalákala charakteristika na přebalu knihy, která slibovala, cituji: "Poutavý a psychologicky propracovaný román ". Neříkám to ráda, ale po přečtení je můj osobní pocit značně rozdílný. Upoutala mě ještě celkem první část knihy "Šance", v té jsem docela zvládla příběh sledovat a orientovat se v postavách, ale ve druhé části "Volba" jsem se opravdu beznadějně ztrácela. Možná byl román v takové míře psychologicky propracovaný, že jsem ho opravdu "nepobrala", ale trochu útěchou mi byl komentář od "soukroma" a "Evkae36", které se s podobnými pocity také potýkaly a i s dalšími jejich postřehy a hodnocením se zcela ztotožňuji.
Abych skončila trochu veseleji :-) - na straně 155, kde Frank objednal "pro sebe mizerné martini a pro Winnie jako obvykle jedlou sodu s trochou ananasového džusu" si, podle mne, možná autorka (spíš soda water) a překladatel (baking soda) trochu neporozuměli. Další možnost je i tiskařský šotek, který zaměnil n x l...

2 27.11.2021

Dvě hlavní hrdinky Liza a Beth, střídání dvou kapitol: "Liza" a "Kapitola č. x", střídání dvou fontů písma, střídání reálného života hlavní hrdinky spisovatelky s fikcí = Lizina kniha - tak vypadá konstrukce dvou příběhů této knihy.
Zpočátku jsem se v těchto dvou liniích příběhu trochu ztrácela, ale v zásadě mě reálný Lizin život určitě zaujal, ten fiktivní mi připadal až moc fiktivní..., ale nejsem spisovatelka. A ta si může přeci dovolit být i lhářka.

2 12.11.2021

Na knihu jsem byla docela hodně zvědavá, koupila jsem si ji, protože mě zaujala její prezentace v e-shopu, která však moc nekorespondovala se zdejším hodnocením. Ale byla to jedna z výhodných akcí nakupování knih, tak jsem to zkusila.
Musím říci, že koupě nelituji, začátek mi sice připadal rozvláčnější, ale čím dál víc mě lákalo zjistit tajemství kapitol "Tehdy". Protože se postupně v příběhu začalo zvyšovat napětí, na další čtení jsem se těšila a začala jsem chápat úlohu vzpomínek jedné z důležitých postav. Na rozdíl od některých hodnocení mi Corinne i Ashley byly sympatické, takže jsem s nimi soucítila a prožívala jejich osobní problémy, starosti i radosti. Trochu mě zklamal, za mne, takový nějak ukvapený závěr, ale samotný příběh mě opravdu zaujal a knihu bych pro čtení na odreagování určitě doporučila.

5 12.11.2021

Nechci opakovat to, co už tu zaznělo, takže souhlasím s komentujícími, které kniha zaujala. Mně osobně se zpočátku zdála moc zdlouhavá, ale postupně jsem se nemohla od čtení odtrhnout, jen abych už konečně věděla, jak vše dopadne. Pachatele jsem sice od počátku tipovala, ale rozhodně jsem neodhalila motiv.
Trochu problém jsem měla, jako mám já téměř vždy u severských autorů, se jmény, která se mi pletla :-).
A když jsem u těch jmen... Všichni tu samozřejmě znáte původ pseudonymu, který si autorská dvojice zvolila, ale jako perličku mám otázku. Všimli jste si, že právě příjmení "Larsson" se v knize objevuje hned třikrát?
1. Anja Larssonová - kolegyně
2. Emilie Larssonová - oběť
3. a také nápis "Larssonova masna a uzenářství"
A pro úplnost, jedna z účastnic spiritistických večerů se jmenuje Violet Larsenová. Pokud někdo našel ještě někoho, budu ráda, když dá vědět :-)!

8 18.10.2021

Knihu jsem četla kdysi, asi tak před čtyřiceti lety, matně jsem si pamatovala obsah, ale spíš mi zůstal v mysli pocit, který jsem z příběhu měla. Musím přiznat, že tenkrát by bylo moje hodnocení příznivější, asi to je tím, že jsem v té době měla ve velké oblibě spisovatelky jako Austenovou, sestry Bronteovy, ale i Němcovou, Jiráska a hlavně já jsem byla přece jen "jiná " a především mladá :-), stejně jako hlavní hrdinka.
Rozumím tomu, že ve své době byl tento román významným dílem - dramatický příběh, působivé líčení atmosféry, utajený zločin a další romantické atributy, které musí čtenáře zaujmout. Jenže nyní už nějak nerozumím a nejde mi se ztotožnit s hlavní hrdinkou. Připadá mi taková moc nijaká a naivní, takže mi k ní vůbec nesedí to náhlé rozhodnutí změnit ze dne na den diametrálně svůj život a po té změně zase si dál žít ten svůj ustrašený, submisivní život jen v jiných kulisách. A nakonec, kdy se zdá, že dospěla, nechová se jako zklamané děcko, ale jako dospělá partnerka, to "zabije" a cituji: "Já mám žízeň,: zakňourala jsem." na předposlední stránce.
Takže knihu ke čtení určitě doporučuji, ale už si z ní, snad díky věku, snad díky současné době, nedokážu odnést TEN POCIT jako kdysi.
Na závěr musím ještě doplnit, že kniha v novém vydání z roku 2011 má velmi vydařený přebal od Daniely Benešové.

3 26.09.2021

Nejsem si jistá, jestli tato kniha bude patřit k těm, ke kterým se opakovaně budu vracet, tak moc mě asi nezaujala, ale rozhodně jí nelze upřít, že mě přivedla k zamyšlení.
1. Autorka trpkou první zkušenost hlavní hrdinky s muži podává tak autenticky, že není pochyb o tom, že čerpá z osobního prožitku, bohužel včetně jeho zpracování - stud, strach, obviňování sebe samé, popírání a také nulová pomoc nebo pochopení blízkých.
2. V druhé části knihy mě opravdu zaujal Sářin pobyt v psychoterapeutickém kurzu pod sopkou Stromboli. Trošku mám zkušenost s podobnou aktivitou, takže mi líčení Sářina prožívání, pocitů, ale i vnímání "gurua" Jense připadalo zajímavé a i hodně pravdivé.

4 17.09.2021

Už dlouho jsem nečetla knihu s podobným příběhem, takže bych své hodnocení rozdělila do dvou rovin:
1. V současné době, kdy řešíme problém covidu, migrace, případně klimatických změn doprovázených záplavami nebo dokonce tornády se musím zamyslet nad tím, jak by se každý z nás v podobně nečekaných a hlavně nepředvídatelných situacích zachoval. A nejen to, jak by se s případnými důsledky svého chování vyrovnal.
2. K příběhu - velmi mě zaujal, ale závěr mi přišel nějak překombinovaný, trošku až "do červena", tak aby všichni došli svému štěstí. Jen miminka Paula mi bylo líto...

2 16.07.2021

Když jsem se začetla do povídek Antonína (Zdeňka mladšího) Jirotky, okamžitě se mi vybavily pocity, které jsem vždycky měla při čtení brožovaných knížek, které jsem si dříve kupovala do vlaku nebo autobusu, aby cesta lépe utíkala, případně na dovolenou. Nechci autorovu tvorbu vůbec zlehčovat, naopak velmi oceňuji, že povídky rozhodně nejsou podle jedné šablony: některé jsou vážné, k zamyšlení, jiné humorné, případně nepředvídatelné s nádechem mystiky nebo úplně klasické krimi, ale vždy zaujmou a pobaví. Navic náročnější čtenář v povídkách najde i odkazy na díla i autory klasické literatury, které autora zjevně ovlivnily. Takže za mne - v této době jako čtení na dovolenou rozhodně doporučuji.

16.07.2021

Musím přiznat, že zpočátku jsem se v příběhu docela ztrácela - v čase, v postavách. V momentě, kdy do děje vstoupila Mary se svojí zpovědí, se to změnilo a osudy tří "Robertových žen" mi začaly dávat smysl. Na rozdíl od některých níže komentujících, jsem důvod Robertova činu sama neodhalila, takže setkávání s dalšími zainteresovanými postavami mi postupně odhalovalo tajemství obrazu, kterým příběh vlastně začal.
V knize jsem velmi obdivovala, jak autorka dokázala vykreslit vzhled, povahu, názory, jednání všech tří žen, které spojovalo jedno: malířství a Robert. Přestože byly tak rozdílné, dokázala jsem si je představit a všechny jsem si oblíbila.
Nejvíc mě ale v knize zaujalo barvité a tak výstižné popisování obrazů, že člověk má při čtení chuť si sednout a pokusit se alespoň zlomek té krásy sám namalovat (nebo ještě více, moci přímo jako Mary malovat pod vedením Roberta nebo jako Béatrice spolu s Olivierem) :-).
Kromě toho jsem pochopitelně skutečná díla, malíře, místa, která autorka ve své knize zmiňovala, vyhledávala na internetu.
Jediné, co mi připadalo spíš násilně vložené, bylo těhotenství Mary, dělalo to na mne dojem takové nucené paralely Béatrice + Olivier a Mary + Marlow.
Na závěr jsem si pak znovu přečetla úvodní popis obrazu, kterému jsem na začátku nerozuměla, po přečtení jsem pochopila jeho obsah a tím se vlastně příběh i pro mne uzavřel.

3 27.05.2021

K obsahu knihy, tedy k tomu, co díky " výchově" svého otce, musela prožít malá Maude, se nechci vracet, zasáhne stejně každého, kdo tuto knihu otevře. Chtěla bych raději vyjádřit svůj nesmírný obdiv k tříleté holčičce, která přes všechno, co zažila, dokázala dospět do autorky knihy, jak sama říká "učebnice přežití", kterou chce pomoci všem podobně nešťastným bytostem, jakou byla ona sama. Jsem ráda za ten minulý čas a z celého srdce jí přeji, že díky své síle a pomoci cizích lidí, může ona být normální manželkou a hlavně matkou svým dětem. O to víc je mi líto její vlastní matky, která je stejnou obětí Luise Didiera, jako byla ona sama. A také jsem šťastná, že jsou mezi námi lidé, jako je pan Molin, který v závěru knihy říká : "My dva, moje malá Maude, jsme se uměli dostat z mnohem složitějších situací, ne?"
A co musím zopakovat z mnoha předešlých komentářů - Ano, po přečtení knihy je její obálka skutečně děsivá.

6 25.05.2021

Na přebalu knihy je uvedeno, cituji: "...autorčiny fejetony vycházejí knižně prostě proto, že si o to čtenáři a čtenářky začali psát. Aby je měli pohromadě." Takže kniha osloví určitě především výše jmenované.
Mně osobně přišly některé autorčiny postřehy a názory vtipné a zajímavé, některé méně, s některými jsem se docela ztotožnila, s některými vůbec. Nejistá si jsem u kritiky v komentáři "jesie", která zmiňuje autorčin benevolentní vztah k pedofilům. Také jsem si toho všimla, ale nevím, zda jsem se na ně cíleně nezaměřila, protože komentář jsem četla dříve...
Já osobně času nad fejetony nelituji, ale znovu se ke knize už nejspíš nevrátím. Mluvím však jen za sebe a jak už jsem na začátku uvedla, myslím, že své čtenáře si kniha najde.

1 01.05.2021