Sparkling komentáře u knih

Marně čekám, kdy se v české literatuře znovu objeví autor, který přinese něco nového místo stokrát omílaného a přežvykovaného tématu a stylu. Opět jeden ničím nezajímavý příběh o jedinci zrozeném v dysfunkční rodině a následně se utápějícím v dalších dysfunkčních vztazích.

3 13.09.2023

Stává se mi opravdu zřídkakdy, že lituji peněz a času, které jsem vložila do literatury, ale u této knihy se mi to "poštěstilo".
Při čtení jsem měla neodbytný a neutuchající pocit dejà vu, jako bych se se všemi aspekty příběhu i stylu vyprávění a vyjadřování už setkala v jiných knihách českých spisovatelů dnešní doby (zoufalá neoriginalita většiny současných českých autorů je kapitola sama pro sebe). Musela jsem se pousmát, když jsem v tiráži postřehla jméno Miloše Urbana jakožto odpovědného redaktora, protože se mi zdá, že Koudela v textu vykrádal právě jeho poměrně výrazným způsobem, ačkoliv ne právě zdařile (na mysl mi při čtení knihy opakovaně vyvstávala především kniha Sedmikostelí).
Co se týče jazykové korektury/redakce textu (bohužel mi chybí znalosti týkající se rozdělení zodpovědnosti za kontrolu textu), někdo by si zasloužil dostat výpověď. V textu se to hemží chybami pravopisnými i stylistickými. Nevím, jak to vnímají jiní čtenáři, ale mě dohání k šílenství, když se v textu objevují pravopisně chybně psaná slova jako například "chlorofil", neustále se opakuje citoslovce "he he", nebo se střídá spisovný a nespisovný tvar přídavného jména v rámci jednoho souvětí (a to nejsou jediné nešvary, které vás v textu můžou vyděsit).
Charaktery postav jsou vykresleny nevěrohodně, chovají se křečovitě, nepřirozeně.
Co se týče příběhu samotného, byl plytký a beze stopy invence, stejně jako styl vyprávění. Měla jsem pocit, jako by se jednalo o text účastníka kurzu tvůrčího psaní. Co mě však zaujalo, byly kapitoly věnované Věře a Petek, ty se autorovi opravdu povedly a věřila jsem mu každé slovo. Škoda, že byly utopené ve zbytku textu, který za moc nestál.

2 11.09.2023

Opět jednou použiju slova Virginie Woolfové, protože výstižněji bych se vyjádřit nedokázala: "I finished Ulysses, & think it is a mis-fire. Genius it has I think; but of the inferior water. The book is diffuse. It is brackish. It is pretentious. It is underbred, not only in the obvious sense, but in the literary sense. A first rate writer, I mean, respects writing too much to be tricky; startling; doing stunts. Im reminded all the time of some callow board [sic] schoolboy, say like Henry Lamb, full of wits & powers, but so self-conscious and egotistical that he loses his head, becomes extravagant, mannered, uproarious, ill at ease, makes kindly people feel sorry for him, & stern ones merely annoyed; & one hopes he'll grow out of it; but as Joyce is 40 this scarcely seems likely. I have not read it carefully; & only once; & it is very obscure; so no doubt I have scamped the virtue of it more than is fair. I feel that myriads of tiny bullets pepper one & spatter one; but one does not get one deadly wound straight in the face as from Tolstoy, for instance; but it is entirely absurd to compare him with Tolstoy."

Mannem představený koncept literárního subžánru "časový román" je alespoň pro mě něčím převratným a velice silně na mě zapůsobil. (Proto jsem se také rozhodla napsat komentář, přestože se tomu už nějakou dobu spíše vyhýbám pro opakovaný pocit šroubovanosti vlastního vyjadřování a abslutní neschopnosti formulovat, co mám v úmyslu sdělit.)
Když ponechám stranou, že román Kouzelný vrch je použitím jazyka, mnohovrstevnatostí a komplexností textu, provázáním příběhu jednotlivce s okolními přírodními jevy a velmi podrobným popisem prožívání hlavní postavy jaksi předurčen k tomu, abych si ho zamilovala, právě ono zaměření na čas je onou třešničkou na dortu, díky které knihu vnímám jako vrcholnou literaturu. Mě osobně čtení moc bavilo a dělalo mi radost opravdu od začátku do konce, přestože filosofické disputace bych určitě subjektivně nehodnotila jako vrchol knihy.
Pátečňátko Hans Castorp mi postupně přirostl k srdci, přestože rozumím vůči němu zaměřeným výtkám ve starších komentářích - rozhodně se nejedná o nějakou veskrze pozitivní postavu a autor sám v textu často zmiňuje, že Hansův charakter a chování i s jeho motivy nehodlá nijak přikrašlovat. A když nad tím tak přemýšlím, i všechny ostatní postavy jsem si postupně oblíbila jako staré známé, u kterých už tak nějak víte, co čekat, a když to skutečně přijde, jen se s porozuměním pousmějete.
Jak už jsem ale zmínila výše, aspektem knihy, který mi definitivně vyrazil dech, je časem se zabývající rovina románu. Mann si se čtenářem hraje, sice s ním explicitně sdílí svoje myšlenkové pochody zaměřující se na čas a jeho specifické vlastnosti, na jeho paradoxy a místy až chaotickou povahu, zároveň ho však na skryté úrovni s postupujícím dějem knihy posouvá téměř až do role zúčastněného diváka, který si lebedí v luxusu bezčasí a líně se převalujících vteřinách, minutách a najednou i letech společně s Hansem a dalšími obyvateli Kouzelného vrchu, aby ho několika závěrečnými stranami, které jsou v poměru ke zbytku knihy z hlediska kvantity úplně nicotné, surově vrátil zpět do reality.

9 10.03.2023

Jedno velké klišé.

2 11.02.2023

Tak tohle byla vážně ukrutná nuda. Nevadí mi pomalu plynoucí, spíš na myšlenkách a pocitech než na ději založené knihy, ani si nemyslím, že bych byla nějaký analfabet líný přemýšlet, ale proklestit si cestu Hrou se skleněnými perlami bylo pro mě vážně utrpení. Nechápu, jak je možné, že jsem si cca před 10 lety jeho knihy užívala, pravděpodobné je, že a) s přibývajícím věkem hloupnu, b) ostatní Hesseho knihy jsem četla ve věku, kdy jsem měla tendenci vyžívat se v pseudofilozofování a rádoby hlubokých a podnětných souvětích a vůbec jsem jeho texty nevnímala jako povrchní plácání v plytkých myšlenkách o "duchu", "intelektu", "morálce" naroubovaných na buddhismus, hinduismus a další východní náboženské směry, c) obojí platí.

1 16.11.2022

Kniha na mě hluboce zapůsobila, a to ve všech myslitelných směrech. Poetický jazyk, věty košaté i jednoduché, ale vždy dokonale vystihující pocity, imprese, které ač obvykle zůstávají nevyslovené, bývají člověku někde hluboko pod kůží dobře známé. Kromě roviny vyprávění zaměřené na vztahy mezi hlavními postavami a vykreslení historických událostí, které těmto vztahům vytvářejí neméně významný podkres, se kniha explicitně a často i implicitně dotýká mně velmi blízkému tématu MÍSTA: Cílkovými slovy krajiny vnitřní i vnější, budovy a ohraničený prostor stejně jako prázdno a absence hranic, domov, útočiště, hrob, svatyně. Pasáže věnované nucenému hromadnému opouštění domova Núbijci mi vehnaly slzy do očí.
Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdami, protože Lucjanovy monology už za mě místy hraničily s patosem, ale vzhledem k celkovému dojmu, který ve mně kniha zanechala, a úctě chované k autorčiným jazykovým schopnostem i pečlivě provedeným rešerším, jejímu obtisku, v textu jasně patrnému, volím nakonec plný počet.

13.10.2022

Telenovela, které dodává zdánlivou hloubku jen zasazení do historických událostí. Jako bych četla další knihu od Mornštajnové. Čtivost se ale knize nedá upřít.

5 11.12.2020

(SPOILER) Není příběh Sačiko ve skutečnosti příběhem Ecuko pozměněným tak, aby byl pro ni přijatelný? Převyprávěný v lehce upravené verzi, kterou by Ecuko mohla ve vzpomínkách na svůj životní příběh snést a kterou je schopna integrovat do svého sebeobrazu bez pociťování příliš silné, zahlcující bolesti?

9 11.11.2020

Kniha je poměrně obsáhlá, ale pro mě málo strukturovaná a hlavně v některých ohledech zastaralá. Co se týče kapitol o vzdělávaní a profesním uplatnění, obsah knihy je úzce provázaný s americkým systémem a na ten český se nedá uplatnit. Výhodou jsou naopak praktické příklady.

1 10.10.2020

Kdysi mě humanistická psychologie velice oslovovala - empatie, bezpodmínečné přijetí a autenticita, dodnes věřím tomu, že tyto faktory stojí (nebo by stát měly) v popředí každé psychoterapie. Jenže časem mi stále více docházelo, že přesně tak to i je, tyto tři podmínky jsou využívany i v ostatních psychoterapeutických směrech, akorát jejich autoři necítí potřebu je zmiňovat, tak jim přijdou samozřejmé. Knihy humanisticky orientovaných autorů na mě v některých případech působí jako nepřetržité omílání několika základních myšlenek v různých nepatrně odlišných obměnách. Bohužel tato kniha patří mezi ně, s výjimkou asi dvou kapitol.

2 18.07.2020

Často zmiňovaná podobnost s Proustem je podle mého názoru patrná pouze v kvantitativní rovině (obě knihy jsou označovány pojmem "monstrromán"), kvalitativně se v mých očích jedná o naprosté protipóly. Proustovo Hledání ztraceného času plyne lehce a přirozeně, přestože bych jeho styl psaní neoznačila jako odpočinkový či jednoduchý. Muž bez vlastností je na druhé straně krkolomný, křečovitý a souvětí často působí, jako by se do nich autor snažil násilím nastrkat co nejvíc přirovnání, sarkasmů a odboček.
Čtení knihy jsem mnohokrát přerušovala, a to i na dlouhé měsíce, což u mě není obvyklé. Celkové pocity jsou ambivalentní - při čtení se u mě střídaly fáze nadšení s okamžiky totální nenávisti.

6 29.03.2020

Autorčin styl psaní je čtivý a "technicky" bezvadný, ale tak nějak bez života. Kromě toho je zvolené téma v kontextu české literatury sázkou na jistotu, a to bohužel takovou, která mě už dávno omrzela - nebylo by lepší zariskovat a přijít s něčím novým, nezasazovat příběhy knih stále znova na pozadí světových válek a do doby komunismu? Druhá část knihy se mi zdála nadbytečná.

7 06.10.2019

Stupidní "historická" pohádka pro dospělé. Tak primitivní strukturu děje už jsem dlouho neviděla: Arnauovi se daří, daří, daří - BUM, vše se pokazí ranou osudu, on ale zůstává pokorný, zabojuje a vypracuje se ještě výš, daří se mu, daří... PRÁSK! A tak pořád dokola.

6 10.09.2019

Úžasný psychologický román. Jediné, co mě rušilo, byla přítomnost doktorovy manželky a komické prvky, které do románu (ať už chtěně či mimovolně) vnesla.

4 04.09.2019

Velmi podrobná, ale zároveň i velmi náročná kniha. Informací jsem načerpala mnoho, ale forma mi místy připadala zbytečně složitá. Chápu, že psychoanalýza hovoří svým vlastním jazykem, ale některá dlouhá souvětí informace spíše ještě složitěji zaplétala, než aby je objasňovala - přitom by je v některých případech bylo možné shrnout do jedné srozumitelné věty.

1 19.06.2019

Dobrý základní přehled, bohužel poněkud povrchní. (Četla jsem zároveň s poměrně detailní a náročnou knihou Psychoanalytické teorie a v této kombinace se informace skládaly do celku pro mě ideálním způsobem.)

19.06.2019

Mám podezření, že Camus napsal humoristický román zahalený do hávu existencialismu. A pak se nejspíš smál všem, kdo knihu s vážným výrazem rozebírali a hledali v ní všemožné morální vrstvy a nejrůznější poselství. Nebo možná byla hlavní postava míněna jako mentálně postižený, což se z některých náznaků dá předpokládat. Pokud by ale ani jedna z těchto hypotéz nebyla správná, ztratila by kniha veškerou zajímavost a byla by jen a pouze ubíjející.

Moje oblíbená pasáž (rozesmála mě): "'Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.' Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit."

5 19.04.2019

Je to zvláštní, ale když jsem byla obdarována touto knihou, došlo mi, že to bude moje první Poirotovka. A to mám seriál Hercule Poirot zkouknutý tam i zpět přibližně milionkrát a k detektivovi i jeho přátelům chovám hluboké (!) city. Možná mělo zůstat u sledování seriálového zpracování - jazyk knihy je spíše jednoduchý, charaktery postav působí povrchně a poslední Poirotův čin jako by šel proti veškerým faktům, které jsme o Poirotovi během jeho dlouhé a bohaté detektivní kariéry měli možnost sesbírat a pospojovat. Přesto si ale anglický venkov a dům plný rozmanitých lidí a myšlenek na násilnou smrt zachovává svoje kouzlo.

2 26.01.2019

Severskou atmosférou prodchnutá kniha. Mlha, mrazivo, borovice, cigarety a levný alkohol, touha po blízkosti. Matka, syn, vedlejší postavy (z pohledu syna vedlejší, matčina optika je zjevně rozdílná). Zní to jako recept na knihu, která má všechny předpoklady mě nadchnout, z nějakého důvodu se tak ale nestalo. Pettersenova kniha Na Sibiř se mě dotkla a zůstala ve mně, u této knihy to říct nemůžu.

3 26.01.2019