Cizinec

od:


KoupitKoupit eknihu

Před více než čtvrt stoletím zúčtoval osud při silniční havárii nedaleko Paříže s Albertem Camusem. I nad tehdejším Alžírem, kde Camus vyrůstal, nad jeho slunečnými bulváry a bezútěšnými uličkami na francouzských lidových předměstích, kudy chodil Mersault, se dávno zavřela voda. Nikdo však nemůže tvrdit, že čas zúčtoval i s jedním z njepozoruhodnějších románů 20. století, s Camusovým Cizincem. Jeho svět tu žije s takovou intenzitou, že si čtenář dlouho ani nevšimne, jak všechno míří vlastně k jednomu: aby se Mersault, který - většinou polohlasem - vypravuje svůj příběh, co nejostřeji konfrontoval s ošklivostí a absurditou světa. Mersault ji přijímá, ale odmítá si ji doplňovat, kompenzovat, vykupovat jakoukoli transcendencí. A v tom, že jí takto čelí, nachází své štěstí....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/80_/80988/cizinec-k3V-80988.jpg 4.21453
Orig. název:

L'Étranger (1942)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (118)

Přidat komentář
m.gena
25. listopadu

Zajímává kniha, která v sobě skrývá problém vzájemného pohled různých kultur
(francouzská společnost vs arabská) A z toho vycházející určitá absurdnost,že spíše než za vraždu araba je hlavní postava odsouzena za neuronění slzy na pohřbu své matky (něco jako neplnění morálních konvencí).

Lessana
14. listopadu

Prvá časť príbehová nenadchne, ale ani neurazí, no druhá svojou údernosťou úplne vyrazí dych!
Krutosť, bezcitnosť a zloba si (vždy) nájde obetného baránka (často nevinnú bytosť), z ktorého urobí prekrútenými výpoveďami vinného a ešte sa tvári, akoby robila ušľachtilý a humánny čin, samozrejme posvätený. História sa opakuje...

heliiinka
09. listopadu

Moc mě bavilo soudní přelíčení. Ale konec už byl nic moc. Možná proto, že jsem sama věřící nebo prostě mi přišlo, jako by knize chybělo ještě několik stran. Na konci jsem si řekla: O čem to vlastně bylo?
Nebylo to o ději, možná ani o volbě jazykových prostředků. Šlo o myšlenku, apatii a nedostatek emocí či lidskosti.

Falquar
30. října

Nechápu, nerozumím. Camus zřejmě poukazoval na to, že společnost hodnotí nikoli činy, nýbrž konformitu pachatele; v případě Cizince tato konformita, jmenovitě empatie, citovost, nalezena nebyla, a proto pachatel skončil tak, jak skončil. Společnost je zlá, hrozná, tečka. Ale opravdu v tomto konkrétním případě pochybila? Cizinci schází víra, city i svědomí; nezná strach ani morálku, nic ho nedrží zpátky, lidi vraždí s klidem, který by se spíš čekal u koupě chleba. Takového jedince nechat běhat po ulici, no, nevím. Samozřejmě by ho správně měli soudit pro vraždu, ne suché oči, ale výsledek nebyl tak od věci (lepší by bylo doživotí, ale co už). Takže za mě silné téma a slabé zpracování (nehledě na úsečné věty, které se hlavně v první části nedaly skoro číst) - fakt nedokážu soucítit s někým, kdo si není ochotnej rozumem zdůvodnit, že lidi by se zabíjet neměli (když už to nedovede "pochopit" pocitově) - natož abych ještě přijala vtipnou tezi, že vlastně za to všecko může společnost, a vrah, ubožátko, padl za oběť konvencím.

mosem
23. října

Větší část příběhu se odehrává jako klidný popis děje, ve kterém není mnoho emocí, pokud je tam lze vlastně vůbec najít. Závěrečná část dává otázku. Je Mersault fatalista, který odevzdaně přijímá události tak jak se odehrávají? Je duševně narušený a nevnímá, co se odehrává - to co udělal, to co se odehrává, ani to co jej čeká? Nebo člověk, který nastalou situaci považuje za možnost úniku ze situace, ve které se nacházel a která mu nevyhovovala? Nabízí se otázky související s vírou v Boha...v průběhu celého života i v jeho závěru. Kniha není rozsáhlá, ale jen díky tomu, že se podařilo z ní vypreparovat všechna nadbytečná slova, že se podařilo vytvořit dílo kde každá věta má svůj smysl a vede čtenáře k zamyšlení.

eliska2669
27. září

Mám hrozně ráda takový ty realistický momenty. Třeba když týpek popisoval, jak je na konci dne v jeho práci mokrej ručník u umyvadla, protože se do něj zaměstnanci utírají celej den. A nebo takový ty veselý, úplně šťastný momenty, nic se nehrotí, všechno je... tak nějak... že by to mohlo bejt depresso, a já si vždycky říkám "woe moe, to je depresso," a on vzápětí napíše, že je šťastnej... a jak se koupali v moři... a pořád si to užívali, ikdyž bydleli u moře...
A pak jak se chtěl rozplakat u soudu, a jak chtěl políbit toho hodnýho Célesta. A jak ve vězení vzpomínal na svobodu a jaký měl myšlenkový pochody o budoucí popravě. A jak mluvil o svý matce jako o mamince. A jak chtěl říct soudci, že mu je sympatický, a že mu záleželo na tom, aby mu byl sympatický taky. Ach...
Byla to taková ta kniha, co v ní vlastně není nic, co by vás teoreticky mělo zasáhnout, ale přesto vás zasáhne.

stumpy
11. září

Nebavilo asi proto že to bylo povinně.

i.snd
04. září

Obyčejný život obyčejného člověka, jež je sám sebou a nemá potřebu nasazovat masku, aby se zařadil do houfu nespokojených, ambiciózních, vystrašených, soudících atd. Přijetí osudu bez výhrad je pro někoho lhostejností či cynismem, pro jiného skrytou moudrostí.

Pauline23
15. srpna

Tuto knihu jsem četla již na střední škole což je skoro 20 let a kdy jsem se zabývala absurditou a existencionalismem...takže kniha je pro někoho utahaná ale pro lidi co se "hledají"byla něco úžasného a stále bude, protože má co do sebe. Je to kniha ke které se vracím a jsem ráda že jí mám v knihovně. Za mě ano:)

Percabethka
14. srpna

Meursault měl naprosto opačný náhled na svět než já, což bylo na jednu stranu zajímavé, ale taky mě to místy docela rozčilovalo, protože jsem se do něj nedokázala vžít a taky... ty jeho názory byly prostě hloupé. Jediné, co se mi u něj líbilo, je právě ta stále zmiňovaná "pravda" a upřímnost. A co se týče knihy jako celku - četla jsem už spoustu knih, nad kterými jsem ještě dlouho přemýšlela, ale tahle mezi ně bohužel nepatří.

Bukovinska
01. srpna

Pri tejto knihe sa možno zamyslíme aj my nad tým ako nás ovplyvňuje spoločnosť. Správame sa tak aby nás okolie neodsudzovalo. Robíme to čo sa od nás očakáva a dosť často nekonáme podľa našich pocitov a vlastných názorov. Mersault sa ale na všetko pozerá inač. Vlastne bez hocijakého zmýšľania koná. Nemá žiadne zábrany. Názov veľmi sedí. Mersault je vlastne cudzinec v spoločnosti.

petrarka72
29. července

"Dobrá, tedy zemřu. Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí." Znepokojivé, vzpírající se pochopení, přitom precizní a vyrovnané. Ráda jsem si připomněla. A uvědomila si, že nebýt Stendhala, nebylo by Camuse - a nebýt Camuse, nebylo by Houellebecqa. Pozorovatel nerovná se asociál. Možná.

Monique07
26. července

Ve své jednoduchosti zvláštně složité. Nutící k zamyšlení. Zpočátku to na mě působilo velice ploše, hlavní hrdina proplouval životem tak nějak samospádem, bez emocí. Napadalo mě slovo sociopat. Až mnohem později jsem ho začala víc chápat a připomínal mi svým způsobem někdy sebe. Přijetím toho co je bez nějakých dalších příkras, okolků a košatých úvah. Zajímavé.

danielpernik
18. července

Knihu velmi oceňuji za rovinu, ve které je psaná. Na tu dobu je to opravdu revoluční pohled. Z pozice dnešní dobou zhýčkaného čtenáře musím ale říct, že byl začátek opravdu utahaný. Byť jsem si vědom jeho role v celkovém kontextu knihy.

Marekh
15. července

Kniha se mi líbila. Jedná se o novelu, má 2 části. Knihu jsem měl přečtenou poměrně rychle.

Mersault se dopouští zločinu, aniž by měl nějaký konkrétní důvod. Následně je zatčen, vyslýchán, v knize je zobrazeno líčení soudního procesu. Zajímavé byly pasáže, kdy kaplan navštívil Mersaulta ve vězení a rovněž rozmluva soudce s Mersaultem.

Mersault byl sám sebou do poslední chvíle, měl svůj názor, který si nenechal nikým vyvrátit. Možná působil jako podivín (mimo jiné také v otázce lásky), ale byl takové povahy, neměl potřebu se měnit, aby se zalíbil ostatním lidem. Lidé mu vyčítali, že se nechoval tak, jak by měl podle správnosti v určitých věcech, našli se však také lidé, kteří ho měli rádi.

Tato kniha určitě nutí k hlubšímu zamyšlení a vybízí k řadě otázek. Myslím si, že kniha stojí za přečtení.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Odpověděl jsem, že nevěřím v Boha. Zeptal se, jestli jsem o tom přesvědčen, a já řekl, že si tuhle otázku klást nepotřebuji: připadá mi bezvýznamná.

Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč.

Albert Camus píše ve své Předmluvě k americkému univerzitnímu vydání Cizince: Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda.. Tak to děláme všichni a každý den, abychom si zjednodušili život...

Shannon
03. července

Bavila a hlavně druhá část knihy.

Verunka_Z
30. června

Kniha se mi četla vcelku dobře, ale až tolik mě nenadchla...

los
17. května

člověk, který nemá potřebu vyjadřovat emoce tradičním způsobem a činit rozhodnutí nad banalitami, nemusí být nutně neempatický (nebo) psychopat, neznamená to, že si cit neuvědomuje

domnívám se, že velikost Camusova Cizince spočívá především v modernosti, kterou dokázal navázat na mnohasetletou tradici rozsáhlé celosvětové literární linie tematizující prožitky odsouzence k smrti

bookemma
22. dubna

Řekl jsem, že to není vyloučené. Ale ať je to jak chce, já možná nemám jistotu o tom, co mě doopravdy zajímá, ale bezpečně jsem si jist tím, co mě nezajímá. A to, o čem mi tu vykládá, mě nezajímá.

Mám moc ráda filosofii existencialismu. Protože jsme všichni tak trochu Mersaultové a jejich Marie.

ThrisaManx
11. dubna

Klasika je totiž téměř vždy zárukou kvality. A ne jinak je to u Cizince. Kniha je psána přímočaře a jednoduše, bez zbytečné omáčky kolem, takže děj odcejpá a kniha se čte rychle. Nutí čtenáře zamyslet se. Je psána er formou, vypráví ji náhodný vrah, který nemá potřebu se obhajovat, ale vystupuje před společností s tím, jaký skutečně je. Bez příkras, jen jeho nahá duše. A za to je společností velice drsně odsouzen. Navíc hlavního hrdinu obestírá taková snová atmosféra, která dílu dodává určité kouzlo. Rozhodně každému doporučuji.

kajunka333
02. dubna

Kniha se mi líbila. Nebyly tam žádné zbytečné kudrlinky, které by text ozvláštňovaly, ztěžovaly a natahovaly, takže se kniha četla rychle. Ovšem po každé kapitole, především ve druhé části, jsem ji musela zavřít a zamyslet se, zrekapitulovat si, co se stalo, abych vše správně pochopila, a přesto jsem si některých věcí všimla až poté, co jsem si přečetla rozbory či jiné práce. Velmi mě zaujala myšlenka knihy: pokud se někdo nechová podle zavedených norem, je nejjednodušší se ho zbavit. Musím říct, že mě šokoval soudní proces, kterým Meursault prošel. Oni totiž neřešili vraždu, ale jeho výstřednosti a chování měsíc před vraždou. Pospojovali neškodné věci dohromady do takového obrázku, že cizinec vypadal chladnokrevně, zle a cize.

_Joker_
31. března

Kniha se velmi dobře čte až jsem byla překvapena. Přidáno do maturitní četby. :)

Peyka
25. března

Vynikajici kniha! Jedna z mych oblibenych klasik. Camus vytvoril nejmene sympatickou, nejvice lhostejnou postavu v historii, ale zapamatovatelnou na desitky let. Mersault je cizincem.ve spolecnosti i sam sobe.

vanilka56
26. února

Na dlouho zůstávám hluboce zasaženým čtenářem...

marketa262
08. února

Upřímně? Fakt nevím, co si o knize myslet.
První půlka mě hrozně nebavila. O to větším překvapením byla druhá, která byla skvělá! Ve výsledku bych knihu určitě doporučila, ale nějak nevím, co víc napsat, jelikož mě zanechala zcela zmatenou - ať už jde o charakter hlavní postavy a její myšlenky a úvahy, či společnost, ve které žije.

dadako
05. ledna

Příběh moderní inkvizice. Nesplňuješ naše očekávání a normy? Vymykáš se? Plevel musíme odstranit. Nečekal jsem že mě příběh Cizince tolik zaujme.

Bonnet
03. ledna

„Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to říkat hlavně víc než to, co je pravda.“ Útlé, neplné a pro mne dech beroucí a pod kůži zalézající. Bohužel se domnívám, že ke strohé literatuře je potřeba velmi dobrá poznámka někoho, kdo čtenáři poodkryje oponu ukrývající hlubší smysl sto stran textu.

Dyaebl
25.12.2017

Jak absurdně ztvárněn pohled společnosti na individualitu a jedinečnost. Pokud se člověk nechová dle zavedených skrupulí a morálních zásad a vyčnívá z řady, není nic jednoduššího, než se tohoto ,,vadného'' článku zbavit. Motiv tak typicky lidský...
Člověk odsouzen za to, že je vlastně pro lidi nepochopeným cizincem, který vlastně smrt vnímá jako určitou úlevu, jenž je zaručená.

omgjako
09.12.2017

Ich-forma..velmi čtivá. Takový příběh jsem vůbec nečekala...
"V podstatě bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let."

Ondrášeček
15.11.2017

Nejzajímavější částí a hlavním tématem této knihy je nepochybně charakter hlavního hrdiny, na kterém mě již od počátku překvapila jeho lhostejnost. Jevil sice zájem o konkrétní situace, neprojevoval ovšem žádné hlubší emoce a také jednoduše bral to, co přišlo. Necítil svědomí za věci, které vykonal. Nevěřil v Boha a smrt bral jako něco, co prostě jednou přijde. Za normálních okolností bychom jej mohli označit za psychopata, na druhou stranu byl ovšem natolik upřímný a mající dobré úmysly, že bych jej za chladnokrevného zabijáka jednoduše označit nemohl. Jedna z částí dokonce naznačuje, že dříve byl ambiciózním studujícím mužem, v knize nebyla jeho absurdní přeměna ovšem vůbec znázorněna. Byly zde i náznaky jeho citů a radosti, které se projevovaly například vztahem k Marii. V jedné pasáži měl dokonce chuť políbit muže. Ve výsledku se mi tedy jeví spíše jako nesmírně racionální jedinec, kterého společnost nedokázala pochopit a který je právě pro svou upřímnost odsouzen k smrti.
Dílko ve mně zanechalo celkem hluboký dojem, děj sice nebyl složitý a kniha byla napsána poměrně jednoduše, charakter hlavního hrdiny byl každopádně něčím, co mě nutilo přemýšlet. Vystihoval totiž ducha tehdejší doby. Byl pro mě osobností, která je pro mě velmi těžko uchopitelná, přesto však jakýmsi způsobem blízká.