Snoopi komentáře u knih

Kniha příjemná na omak: svěží, voňavá a uhlazená jako čerstvě vyžehlené šaty. Krásná na pohled, ušitá z nejkvalitnějšího materiálu, zdánlivě dokonalá, až se stává... poněkud nudná. Hlavní hrdinka, dívka Rézi, představuje tak trochu ztělesnění "amerického snu", ovšem v českých podmínkách. Vyrůstá jako polosirotek v nuzných podmínkách, žije jen se svou maminkou, švadlenou, která se má co ohánět, aby obě uživila. Jejich vztah je plný lásky a porozumění - a aby na tu maminku těch těch starostí nebylo tolik, Rézi se nabídne, že bude ve svém volnu vypomáhat ve vyhlášeném Labutím domě. Sní o tom, že jednou bude také navštěvovat podobné kavárny jako zde, ale asi nejvíce ji pohání představa, že se prosadí jako uznávaná švadlena. Spolu s ní sledujeme osudy jejích dvou přátel, příjemného, nadaného a též cílevědomého Pavla a lehce vzdorovité Madly.
Autorce se podařilo skvěle zachytit atmosféru doby první republiky: život tehdejších salónů, kaváren a vyšší společnosti a spolu s tím i to, co s sebou přinášel nezbytný pokrok - rozvoj automobilismu a vědy, filmového průmyslu, ale i počátky emancipace a dalších společenských změn. Učinila tak ovšem bohužel na úkor samotného děje, který je poněkud upozaděný: ve vyprávění chybí nějaké zásadní zvraty, konflikty nebo výrazné zápletky - čteme pouze příběh dívky, která si šla za svým, a díky své vůli a štěstí, jehož měla k dispozici snad až podezřele moc, svého cíle dosáhla. Díky té všudypřítomné průhledné motivaci typu "když něco umíš, máš na to se prosadit a bude ti přáno" se text stává značně přeslazený, čímž si však paradoxně může získat srdce mladých čtenářů, jimž je přednostně určen, neboť podobným šťastným koncům ještě rádi věří.
Kniha zároveň tak trochu balancuje na hranici klasického příběhu, určenému dětem, a románu pro dívky, v něhož nakonec vyústí: zdá se mi, jako by autorka odmítla svou hrdinku "opustit včas", a tvrdošíjně ji provází i obdobím dospívání. Také postavy jsou poněkud plytké: podle popisu si můžeme udělat solidní představu o jejich zevnějšku, ale o jejich nitru se zase tolik nedozvíme, a je velká škoda, že Madla ani Pavel nedostali v textu více prostoru. O to víc asi vynikne profil slečny Vranitzké, která Rézi učí francouzštinu a vybraným mravům.
Příliš se mi nezamlouvalo ani další jasné poselství knihy - šaty dělají člověka: stačí, aby Pavel radikálně změnil své image a dostane se mu přijetí u nadřízeného... Těch pohádek tu na mne bylo až příliš, ale jako příjemné zpestření a zajímavý vhled do jedné etapy naší historie se kniha četla hezky. Navíc je v ní mnoho krásných ilustrací.

"Když maminka brala do ruky lžíci, Rézi si všimla, jak má nateklé prsty. A unavené oči. Rézi dobře věděla, že kdyby maminka měla šicí stroj, prsty by jí tolik neotékaly a oči nepálily. Kdyby měla šicí stroj, mohla by šít doma a nechodit po lidech. Zařídila by se pro sebe. To by bylo báječné! Všechno by bylo mnohem snazší. Jenomže šicí stroj stál hotové jmění."
"Jen Tonička Kaplanová byla čilá. V Toničce Kaplanové to vřelo. Dneska ráno se dozvěděla, že nedostane vánoční pochvalu od pana ředitele. Nejlepší žákyní v mateřském jazyce byla totiž Rézi. Ta hubená holka z pavlače, co chodí do školy v sešmajdaných válenkách a přešitém kabátě ze zašlé vlny. Ne ona, Tonička, jak byla zvyklá ze své staré dívčí školy, ale tahle ušmudlaná chudinka. To Toničku nesmírně hnětlo. Takovou věc nemůže nechat jen tak. O přestávce se jakoby ledabyle přišourala k Rézině lavici. "Tak co, šmudlo," prohodila jedovatě, "dneska jdeš za hastroše?"
"Po svatbě se rodiče odstěhovali do Prahy. Tatínek tady dostal velmi dobré místo. A byli přece Češi! Už šest let měli svůj vlastní stát! A moudrého pana prezidenta."
"Cítila, že Kristu těší, že ji má na povel. V její řeči však poznávala maminčina slova. "Nejdál dojdeš s poctivou prací, holčičko moje," říkávala jí. Na nepoctivém jednání se nedá stavět. Poctivý člověk si svým jednáním získá úctu lidí a dobré přátele. Nepoctivec vždycky skončí v hanbě." To Rézi rozhodně neměla v úmyslu."
"Většina dětí z Rézina okolí rodičům tykala, vykání se pomalu vytrácelo. Ale Rézi tykání rodičům pořád připadalo takové divné, takové... hulvátské. Copak takhle se mluví s rodiči? Jako všechny děti z pavlačového domu mamince vykala. Dobře věděla, že děti, které svým rodičům nevykají, považuje maminka za nevychovance. Pro tuhle novotu neměla pochopení. Všechno, co je moderní, nemusí být vždycky správné, říkávala. Úcta k rodičům je základ rodiny. Rézi ale už několikrát napadlo, že úcta a tykání se možná nemusí vylučovat."
"Víš, Pavle, z chování člověka se dá poznat spousta věcí, které si vůbec neuvědomujeme. Ty ses naposledy cítil v kanceláři klidně a sebejistě, a to bylo z tvého chování znát," vysvětlila mamka. "Pokud člověk působí dostatečně sebejistě, budí v ostatních dojem, že něco umí, že něco dokáže. Když si nevěří, působí jako neschopný nekňuba, i kdyby toho uměl dost. A ty jsi teď dobře zapůsobil nejen na úředníky, ale i na pana konstruktéra. Ty toho totiž umíš hodně, Pavle. Jen bylo zapotřebí to také ukázat lidem kolem tebe. Prosadit si možnost to ukázat." Pavel zářil: "Mockrát vám děkuju! Vážně, bez tohohle skvělého obleku, té košile..." Pavel si bezděčně pohladil košili. "I bez té košile, Pavle, i bez té košile by to šlo," přerušila ho maminka. "Jistě by ses postupně prosadil, i kdybys měl jiné šaty. Ale ztratil bys čas a připravil se o řadu příležitostí. A to by byla škoda."

79 18.12.2023

Miluji slovníky všech druhů... Sbírám ty, které se týkají oborů, které mě zajímají, nejvíce jazykovědné a literárněvědné. Pokud je nemám doma či je z různých důvodů nemohu vlastnit, ráda se po nich poohlédnu na regálech knihoven: s chutí pak jimi listuji, nadšeně hladím jejich stránky a mazlím se s nimi s trochou lítosti, že jim "nemohu nabídnout trvalý domov". Přitahují mne přímo magicky: ráda vstupuji do nabízeného kouzelného světa slov, nechám se jím unášet, zkoumám jejich uspořádání, baví mě hledat poučení i zajímavá hesla a nepřestává mne udivovat mravenčí práce, která stála za vznikem každé takové publikace. Věřím, že s rozvojem "e-kultury" působivost jejich stránek fyzicky nezanikne, i když uznávám, že mnohé z nich jsou skutečně "cihly" a nemanipuluje se s nimi zrovna lehce :-)
Tento slovník je naopak lehký, praktický... a nesmírně užitečný. Ve své knihovně by jej měl mít každý uživatel češtiny: hodí se všem, kteří sepisují jakoukoli písemnost, záleží jim na kvalitě daného textu a chtějí se vyhnout častým klišé či nadužívání nějakého slova.
Patří mezi synonymické slovníky, bez nichž se neobejdou učitelé, studenti, novináři, redaktoři, překladatelé, ba ani spisovatelé a básníci. Obsahuje více než 22 000 hesel a asi 40 000 synonym: ke každému heslu jsou přiřazeny jeho synonymní výrazy, tedy slova, která mají stejný význam a která lze v příslušném kontextu vzájemně nahradit. U víceznačných hesel nabízí i synonyma ve významových řadách a u frekventovaných a důležitých výrazů i jejich antonyma.
Mám k dispozici vydání z roku 2001, které je druhou, aktualizovanou verzí slovníku z roku 1994, a jsem s ním velmi spokojena. A to i přesto, že se v době svého vzniku ještě neopírá o korpusová data. Když něco hledám, stačí jen zalistovat... a nikdy nezklame :-) Zaujme už svou obálkou: líbí se mi ten typ moderních "abstraktních oblečků", do nichž své skvělé jazykové publikace odělo Nakladatelství Lidové noviny po roce 2000.

85 18.12.2023

Říká se, že lidé se buď dělí na milovníky koček, nebo milovníky psů - já miluju oboje. Fascinuje mě také svět koní, kteří ve mě však vzbuzovali poněkud rozporuplné emoce: respekt, úctu, ale i lehkou paniku. Slovo "kůň" ve mně pokaždé asociovalo scénu, jak se náš vlčák zuřivě vrhá na sousedovic kobylu, zatímco já za ním bezmocně vlaju na konci vodítka. Tuto očividnou provokaci si ona čtvernohá "dáma" rozhodně líbit nenechala a jen díky duchapřítomnosti jejího jezdce jsme toto "nedorozumění" ustáli všichni, bez újmy na zdraví.
Není divu, že tihle úctyhodní obři pro mne ještě dlouho zůstávali tajemní a nedostupní a já si od nich udržovala patřičný odstup. Možná by se tak dělo až dodnes, kdyby... kdybych se před lety neseznámila s kamarádkou, která jednoho vlastnila, a tak dlouho o něm básnila a pěla na něj ódy, až mě přesvědčila k návštěvě.
"Ale to si pamatuj - NIKDY, nikdy před ním nesmíš vyšilovat, hlavně žádný zmatky, pěkně v klídku, jasný?" kladla mi na srdce před tím osudovým setkáním. Jenže to se snadno řekne, když srdce bije na poplach a nohy by nejradši vzaly roha, panická ataka jak vyšitá. Stála jsem u ohradníku a němě přihlížela, jak se k nám řítí nejmíň tunový kolos. Kolem hlavy cosi jako dredy, tělo pokryté jakousi cementovitou hmotou, bahno od kopyt stříká do všech stran. Tohle že je ztělesnění elegance? A než stačím vykřiknout, ta hora svalů zaparkuje tak akorát přede mnou. "Valach, Kinský kůň, jménem Hebouš... no není nádhernej?" dme se pýchou kamarádka a hned mne uklidňuje: "Jen si ho pohlaď, on je mazlivej..."
Některé okamžiky jsou nezapomenutelné. Některé okamžiky přetrvávají věčnost: zaryjí se nám hluboko do duše a zůstávají v nás, zakonzervovány v hlubinách paměti, a ubíhající čas neubírá jejich kráse.
Když jsem mu pohlédla do očí, zatajil se mi dech: točil se se mnou svět, a já se propadala kamsi do hlubin, já se v nich topila a ztrácela, tak maličká, tak neskutečně malinká v těch zornicích, jako v nějakém bizarním zrcadle...
Ty nádherné, obrovské, černé oči mne rentgenovaly, díval se na mne tak zvláštně, jak kdyby viděl až na dno mé duše a ještě dál, až do těch nejtemnějších zákoutí... a já pochopila, že jsem ztracená, nadobro, dočista. Ne, nesejmul mě kopytem. Stačil mu jen jeden jediný pohled: nechal se hladit a evidentně si to užíval.
A tak jsem se nechala zlanařit: kamarádka musela na rok odjet pryč a já jí slíbila, že se během té doby o milého koně, který se brzy stal mým "koníčkem", postarám. A nebylo to nijak složité: krmiva i prostoru měl dostatek, mým úkolem bylo pouze čistit výběh, přidávat seno a sem tam ho vyhřebelcovat, navíc jsem na tu péči nebyla sama.
Hebouš byl absolutní flegmouš a pohodář, bez jakýkoliv známek agrese, a vůbec nevadilo, že jezdit na něm neumím: jeho blízkost a starost o něj mi bohatě stačily. Byl skvělý, jen jeden nešvar měl: moc rád se rochnil a bahnil. Sotvaže jsem ho vzorově umyla, vyhřebelcovala a učesala, vzdorovitě pohodil hlavou - a uháněl na konec výběhu, kde bylo bahniště, v němž se s požitkem vyválel. Milovala jsem ho a on to dobře věděl: mé laskání přijímal jako svátost a projevy mé péče si neskutečně užíval.
Občas jsem mu dopřála i procházku po okolí a jednou mi snad všichni čerti nakukali, abych se s ním "jen tak proběhla". Jak jsme tak spolu kráčeli po malé asfaltce, zachtělo se mi náhle pořádně se rozběhnout, ne, přímo letět, dopřát si radost z pořádného pohybu... a tak jsem zrychlila. Ta extáze byla nepopsatelná: endorfin si podával ruce s adrenalinem, chtělo se mi křičet blahem, smála jsem se, pusu od ucha k uchu v nádherném momentu štěstí: sladit pohyby a jako jedno tělo, jedna duše rozrážet vzduch, nést se prostorem, nadšením přivírat oči a smát se, pořád se smát, dokud... se mi z rukou nevysmeklo vodítko. Ano, je snadné uvést koně do cvalu, ale zastavit jej, to je horší, kůň není pes - a tak jsem jen bezmocně přihlížela, jak se nezadržitelně blíží k hlavní výpadovce do města, a chtělo se mi křičet bezmocí a nevydala jsem ani hlásku... Ale on dobře věděl, kde najít dobroty, sladkosti spadlé z nebe, čerstvé plody jabloní - zastavil se u sadu a ještě po mně hodil vyčítavý pohled, kde se jako toulám... Ještě dnes se musím smát, jak se mi ulevilo...
Je to už pěkných pár let, čas ho přivál, čas ho odvál, ale vzpomínky, ty zůstávají. Vybaví se mi, kdykoli se podívám na tuto knihu, kterou jsem tehdy dostala od kamarádky jako dárek. Hodí se nejen všem milovníkům koní a chovatelům, ale i těm, kteří se o koně zajímají. Najdou zde ty nejzákladnější informace, zajímavosti a poučení.
Kniha je rozdělena do několika částí. V části první se dozvíme něco o původu a vývoji koně, jak se dostal k lidem, o jeho smyslech, anatomii a chování. Část druhá je zaměřena na péči, co je pro něj zásadní a na co by případný majitel nesměl zapomínat. Třetí část se věnuje péči o zdraví, probírají se v ní různé druhy onemocnění a jak jim předcházet. Čtvrtá část je zaměřena na jezdecký sport, jaké jsou typy drezury a podobně, zabývá se i koni pracovními. V páté části se dozvíme vše podstatné o plemenech koní a jejich členění, část šestá je zaměřená na koně slavné, jakou roli sehráli v dějinách a kultuře. Nechybí ani slovníček, užitečné rady a další doporučená literatura. Pro všechny zájemce o tematiku koní mohu jedině doporučit.

84 12.12.2023

Tato kniha o teenagerech pro teenagery je těmi "teenagery" bohužel poněkud opomíjena. Je to škoda, určitě stojí za povšimnutí a nepohrdne jí ani rodič takového budoucího puberťáka. Svou roli hraje zřejmě fakt, že vznikla o něco dříve než v současnosti tolik populární série podobného ražení. Mládež, jíž tu autor líčí, je trochu jiná než jakou ji známe dnes: mladí při řeči nekoukají do displejů všemožných "ufounovitých phonů", rukama nervózně nesjíždějí obrazovky chytrých přístrojů, necvakají miliony seflíček, natož aby všude pípaly došlé sms.
Nenajdeme zde žádné moderní vymoženosti jako internet, facebook, instagram a spoustu dalších sítí, marně bychom zde hledali "chytré" telefony či přístroje řízené odkudsi zdaleka: je to svět naprosto jiný, přestože se děj odehrává minulosti ne tak vzdálené, o 20 let dříve. Technické vymoženosti se mění, mnohé časem i zastarávají - avšak duše teenagera zůstává stejná: pořád bude řešit podobné problémy, s nimiž se v jeho věku potýkali už jeho praprarodiče.
Autor měl doma také syna v pubertě - a aby mu připomněl, že jeho potomek rozhodně nebude jiný, rozhodl se mu napsat tuto knihu. Určitě muselo být velmi náročné sestoupit do hlubin dospívající mysli a dobrat se samotné její podstaty, ale svého úkolu se zhostil se ctí - ve výsledku se při čtení budou skvěle bavit nejen puberťáci, ale i jejich rodiče. A to je hlavní smysl této nenáročné a vskutku zábavné knížky: zasmát se světu, sobě, své vlastní hlouposti a aspoň chvíli nazírat na svět kolem sebe s potřebnou dávkou humoru a nadsázky.
Těmi "telecími léty" jsme si přece museli projít všichni, řešili jsme stejné problémy - a pokud to někdo náhodou popírá, nalhává něco i sám sobě: vždyť kdo s hrůzou nesledoval beďary na své tváři, kdo neměl šoky z toho, že se ztrapní před svým idolem, kdo nebojoval s pocitem méněcennosti a dalšími citlivými faktory, které z dospívání dělají tak složité období.
Autorovo pojetí představy o teenagerovské duši, kterou ztvárnil v podobě čtrnáctiletého Simona, je obdivuhodně realistické. Zároveň komika celého románu stojí na hyperbole - nejde jen o problémy, které zveličuje sám hrdina: najdeme zde i motivy, parodizující scény laciných románů, od slavných gangsterek a westernů ve chvílích, kdy těm učiněným "klaďasům" šlo o život, po červenou knihovnu: "Tohle je poslední varování, ty vřede mrňavej," vrčel a kroutil mi vázanku od uniformy tak, že jsem sotva dejchal. "Jestli tě ještě jednou uvidím balit tu holku, tak se bojím, že ti budu muset přeorganizovat všechny zuby, jeden po druhým. A natrvalo. Rozumíš?"... "Tak zítra?" zeptala se a hleděla na mě tklivýma očima oddané laně...."
Simon je věčný smolař s geniálními nápady, jejichž realizace spouští řetězce nečekaných událostí, s nimiž nemohl nijak počítat. A o úsměv není nouze, přestože nám je hrdiny tak trochu líto. Nemá to zrovna lehké: jeho domov "okupuje" nová otcova přítelkyně s dcerou, s níž Simon vykope válečnou sekeru hned od první chvíle. Chodí s holkou, ale spíš si uvědomuje tu pořádnou "nakladačku", kterou mu může uštědřit její bratr, pokud se s ní rozejde. Neskutečně se mu líbí nová spolužačka, jenže je tak těžké se k ní přiblížit... Není divu, že řešení své "děsivé existence" vidí - v útěku. Zatímco však jeho smělé plány krachují, daří se mu utíkat pouze do světa vysněného, který sám vytvořil: své problémy vtipně komponuje do formy komiksu a jeho anonymní kresby ve školním časopise mají nebývalý úspěch.
Čeká ho ještě dlouhá cesta, plná tápání, hledání, váhání... své štěstí musí nejprve objevit - a poté jej i obhájit. A nebude to mít věru lehké, zvlášť když si uvědomí, že svět nemusí být takový, jak si jej představoval. Ač jsou některé zápletky poněkud průhledné a konec si odvodíme ještě před závěrečnou scénou, příběhu to na čtivosti nijak neubírá. Použité přirovnání a výrazy možná již nepatří do slovníku současných puberťáků, ale i tak jsou neotřelá a stojí za povšimnutí: "A má fousy, dlouhý. Plancají mu z tváří jako mrtvej jezevec... Chodíme spolu už děsně dlouho - aspoň měsíc... Teď si bude myslet, že jsem fakt hotovej vaďas... To nás kluky teda fakt rozbrnkalo."
Metoda zapisování zážitků a myšlení puberťáka v ich-formě ve spojení s humorným komiksem je velmi působivá a v současnosti značně populární. Knihu lze zařadit mezi série typu Deník malého poseroutky, Velkej frajer Nate, Tom Gates, Dostaňte mě odsud a další.
Při čtení jsem se nesmírně bavila. A o to šlo především. Pevně doufám, že kniha si k těm svým "tápajícím" teenagerům přeci jen cestu najde. A nejen k nim.

"No já jsem si teda myslel, že táta je chlap."
"Simone, vždyť on čte komiksy."
"Ale mami, to nejsou komiksy, to je klasika."
"Simone, Nadějné vyhlídky jsou klasika. Ostrov pokladů je taky klasika. Stříbrný surfař a Batman jsou komiksy."
"Tak to jsou klasický komiksy."
Máma mě tehdy zpražila pohledem. "Komiksy," opakovala, "obrázkový příběhy. On je ještě malej kluk."...
...Méďu mám odjakživa. Zažili jsme toho spolu fůru. Učil jsem ho plavat v žabím jezírku. Nebyl z toho nadšenej a víc se mu líbilo nasáknout a klesnout ke dnu. Učil jsem ho dokonce i lítat. Vzal jsem duši z kola, přitloukl jsem ji hřebíkem k okennímu rámu a vystřelil jsem ho ven. Doletěl až do sousedovy zahrady. Kdyby mával tlapkama, určitě by dolítl ještě dál. A jednou jsem ho pohřbil. Chtěl jsem vědět, jaký to je stát u hrobu a plakat, jak jsem to párkrát viděl v telce. Tak jsem Méďu pohřbil a stál jsem tam, ale brečet se mi vůbec nechtělo, tak jsem ho zase vyhrabal a šel jsem domů a divil jsem se, proč z toho dělají takovej nervák...

76 09.12.2023

Autorka v krátké novele skrze optiku mladé dívky velmi zdařile zachycuje realitu 50. let 20. století. Lenka, čerstvá absolventka vysoké školy, si přeje zůstat v Praze, odmítne umístěnku kamsi do pohraničí, "vygenerovanou" systémem tehdejší moci - naopak tvrdohlavě zůstává ve velkoměstě, kde se živí příležitostnými překlady, a sní o jediném: o vlastním pokojíku. Ta představa pro ni znamená metu nejvyšší, jí obětuje vše. S prosbou o podnájem se obrací na své přátele a známé, kteří se od ní ovšem časem distancují. Lenka přestává rozumět světu kolem sebe, a díky svému tvrdohlavému postoji se stává solitérem, téměř až vyvrhelem: z centra dění se postupně přesunuje na jeho okraj: přespává, kde a jak se dá, a celá její existence se nakonec scvrkává na jediné - touhu získat "pokojík", místo, kterému by kralovala jenom ona sama, kde by mohla být konečně sama sebou.
Máme možnost nahlédnout do její duše, celou situaci vnímáme jejíma očima. Ovšem tragiku jejího postavení si plně uvědomíme až v dialozích, které vede s ostatními lidmi. Právě na nich je nejvíce vidět, jak se Lenka dostává do přímé konfrontace s postoji ostatních a zažívá celou škálu negativních reakcí od nepochopení, egocentrismus, přetvářku po jasný nezájem, distanc, odmítnutí a odsouzení. Ocitá se v začarovaném kruhu, v situaci, z níž není úniku... a není divu, že nakonec sáhne po východisku, které se jí nabízí jako jediné nejvhodnější...
Kniha nám podává obraz pádu lidské existence: v přímém přenosu sledujeme přeměnu člověka aktivního, který se stále snaží zvrátit dosavadní nepřízeň, v pasivní, nemocnou, poddajnou a křehkou bytost bez vůle se vzepřít.
Novela vznikala v 60. letech minulého století. Způsobem výpovědi možná působí lehce neupraveně až syrově, nabízí nám úsporný, značně osekaný text, v jehož rámci si naopak mnohé musíme domýšlet. A právě v tom tkví kouzlo autorčina specifického stylu, prokládaného hovorovou, mnohdy až pokleslou češtinou. Není snadné se textem prokousávat: je založený za asociacích, zachytávání myšlenkových procesů hrdinky, v jednotlivých pasážích se složitě mísí přítomnost s minulostí, okořeněné představami ideálního světa, který si hrdinka vytváří.
Jde o dílo se silně autobiografickými prvky, autorka vychází ze své zkušenosti, z níž dokázala vytěžit maximum. Navíc se jí povedlo neuvěřitelné: do velmi malého prostoru vměstnat drama člověka, které by obsahem vydalo na román. Čtenáři nakonec nezbývá než s pomyslným "Munchovským výkřikem hrůzy" po dočtení knihu zavřít - jenže šok jako hlavní emoce v něm rezonuje ještě dlouho, neboť podobných nešťastných osudů této éry bylo mraky.
Je škoda, že spisovatelka zůstala tak trochu "ve stínu" jiných, protežovaných autorů a děl té doby, a dnes je její dílo prakticky neznámé. Už jen samotný osud jejího krátkého života by vydal na román. Kniha se ke mě dostala prakticky náhodou, jsem ráda, že jsem ji v knihovně objevila. Jako bonus beru to, že nedávno jsme měli přednášku, týkající se právě reality 50. let 20. století v tehdejším Československu - díky těmto poznatkům jsem mohla obsahu knihy lépe porozumět a zároveň mi tehdejší dění ještě více přiblížila. Takže ke čtení mohu jedině doporučit.

"Že tě eště ruším," začne Milena. "Vod ledna u mě můžeš klidně někdy přespat."
"Ty máš podnájem?" posadím se. "Pokoj?"
"S ústředním topením..." zakývá hlavou i nohama.
"Člověče. A jaks ho sehnala?"
"Přes tetu. U jedný její známý. Já už sem si taky zažila svý," chápe mě. "To bylo zoufalý. Přijedu z Bulharska, stojím na nádraží a nikde nikdo. Ani živá duše. Představ si, rok seš v cizině, myslíš si, že tě každej přivítá s votevřenou náručí, a pak... Dva obrovský kufry. Na koleji bylo samozřejmě zavřeno, klepu, ale mrtvýho bys dřív vzbudila, než naši vrátnou. Už tam taky skoro nikdo nebyl. Teta mimo Prahu. A to sem měla za tři dny dělat zkoušky. Dyby táta hned druhej den nepřijel, tak sem snad rovnou z mostu skočila do Vltavy."
- - -
"Všechno by se dalo snést, kdybych měla aspoň svůj pokojík, napadne mě a věřím tomu. Mohla bych v něm nerušeně pracovat. Malinký, někde v podkroví, s bílou prkennou podlahou a s úzkým vysokým oknem. Podlaha by byla rozhodně nenatřená, se širokými prkny a s velkými škvírami. Stál by tam jen stůl a postel, ani ubrus bych si nekoupila, aby mi nezpohodlňoval ovzduší. Nesmělo by tam být nic, co by mě odvádělo od práce. Všude by ležely knihy, samé knihy, na stole, na židli, na okně. Večer před spaním bych je sundala z postele a ráno bych je tam zas narovnala. A když bych večer přišla, zavřela bych za sebou dveře, a všechno, všecičko by zůstalo za nimi. A já bych to ani neslyšela, jak venku fičí vítr nebo padá sníh, ne, náhodou bych přemýšlela a podívala bych se před sebe do okna a venku by se točily veliké bílé vločky a pomaloučku by padaly k zemi. A já bych se na ně dívala a v hrdle bych dlouho měla zajíkavou radost. Pak bych soustředění psala. A až k ránu bych šla teprve spát."
- - -
"Zabíjet desetitisíce nevinných lidí pro ně není chyba. Je to zločin a je správné to zločinem nazvat. A zločin se neodpouští, rozčiluju se v duchu. Nikdy. Nebo, když je něco deset let svaté, jak to může být najednou jen brak? Mlčím. Nezačínám s nimi diskusi, bojím se, že by o mně řekli, že jsem malověrná a křikloun. Rozešli bychom se úplně. Zůstala bych úplně sama. A možná, že nechci mluvit, protože bychom se pohádali a už bych k nim nemohla přijít na noc? podezřívám se."
... "Já bych tě z fleku vzala k nám," opře se tělem o můj stůl. "Ale dyž u nás je to hotovej blázinec. To máš, naši dva," zalamuje prsty," teďka Hanka s Jirkou, jako ségra s manželem, a já. To máš hnedka pět lidí v jednom pokoji s kuchyní. My dyž se večer sejdem, tak tam sme narvaný jako slanečci," zasměje se. A ke všemu Hanka čeká malý. To nechci vidět, až se narodí."
"U nás to taky nejde," zvedne od rukopisů hlavu paní Zábrahová. "Muž dělá externě fakultu a vysedává po večerech," zamyslí se. "A teď má zrovna před zkouškama. Je z toho nervózní a já z něj. Aby to už měl za sebou."

81 07.12.2023

Kniha vyšla v roce 1938 přepracováním Seifertovy předchozí sbírky "Na vlnách TSF", z níž vyňal pár básní grafického rázu. Je psaná v duchu poetismu - dýchá z ní radost ze života, požitek ze samotného žití. Jeho verše jsou spontánní, hravé, smyslové, lehké, s nenáročnými metaforami, které nijak nezatěžují čtenářovu pozornost. Velmi obdivoval Apolinaira, jehož také překládal a pod jehož vlivem tvořil. Není divu, že verše této sbírky jsou proudem volně řazených asociací, obsahující rýmy jen náhodně či sporadicky.
Sbírku lze rozdělit na dvě části - "Svatební cesta" a "Zmrzlé ananasy". První část je inspirovaná autorovou cestou do zahraničí, název odkazuje na pomyslné básníkovy "zásnuby se světem", jímž je nadšen a okouzlen: všechny věci na světě jsou krásné a poezie by o tom měla zpravovat, lyrik se ocitá ve středu těchto krás. Nad citovým rozechvěním brzy převažuje jistá senzacechtivost a dobrodružství. Objevuje se zde hodně exotických motivů: moře, přístavy, lodě, hory, nechybí však ani fascinace vynálezy, které svět spojují a zrychlují komunikaci. Autor do relativně malého prostoru krátkých, úderných vět vkládá celý svět: Paříž /"je zrcadlo Evropy"/, Yellowstone, Afriku, Itálii...
Druhý oddíl je více založený na asociativnosti, hře, básně získávají podobu lyrických anekdot. K exotickým motivům se přidávají motivy zábavné - cirkus, kavárny, láska jako hra... Autor zde již vůbec nepoužívá interpunkci, do básní komponuje cizí nápisy z reklam, slova z cizích jazyků /výňatek časování slovesa v italštině, Eau de cologne.../.
V básni "Zloděj a hodiny" si pohrává s homonymem kohoutek, které v jednom případě znamená věc, ve druhém živého tvora: "Kohoutek někdy kokrhá a někdy spouští/ kdož chtěli svádět, byli svedeni." A pokračuje dále ve své hře, tentokrát se slovem vedeni: "Kdož chtěli svádět, byli svedení/ A jako svého času vedl Mojžíš Židy pouští/ my máme elektrické vedení."
Hra je typická pro celou jeho sbírku: název básně "Zmrzlina poezie" odkazuje na konkrétní požitek, který se však týká duše, báseň "Krása" se zase týká neživého předmětu, panny v krejčovském salonu, která má důvod se ironicky usmívat: zatímco ženy-zákaznice stárnou, ona zůstává krásná navěky. Opakují se motivy ženy, očí, krásky, hvězd, klaunů, provázané s motivy smyslovými /vůně, smysly, chutě/ a také i motivy biblickými /Salomé, Herodes, Mojžíš, hlava na stříbrném podnose/. I přesto zde vnímavý čtenář může vycítit melancholické až tklivé tóny smutku, od něhož se autor nedokáže odpoutat: "Svět je plný křehkých krás, ale i plný hrůzy."
Sbírka mě mile překvapila, nabídla mi zase jiný rozměr poezie. Na Seifertovi obdivuji právě tu spontánnost a nenucenost - hraje s námi hru, která se nikdy neohraje, vždycky objevíme něco jiného a zajímavého, co nám předtím uniklo. I proto se k těm básním budu vracet.

Moře
Když se nám stýská po dálce,
říkáme si:
vlny moře, vlny moře,
svou lásku vyznáváme v růžové obálce,
a líbajíce potom měkké dívčí vlasy,
říkáme si:
vlny vlasů, vlny vlasů.

Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne,
Moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou,
námořník, rozhlížeje se v lodním koši,
začne si zpívati jinou.

Vlny a vlny se vlní a vlní
a na pobřeží zhynou.

ŽÁROVKA
Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon.
A pan Edison,
zvednuv své oči z knihy, kterou čet,
se usmívá.
Jakému množství nočních můr zachránil život!

POČITADLO
Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie.
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie.
Jak mám rád toto počitadlo lásky!

BÁSNÍK
Zpíval a zpíval o smutné náladě,
o mládí, které je mrtvo,
a zatím mu ještě tekla po bradě
mléčná dráha.

FILOZOFIE
Vzpomeňme moudrých filozofů:
život není nic než okamžik.
A přece, když čekávali jsme na své milenky,
byla to věčnost!

80 06.12.2023

Skvělá příručka pro všechny, kteří mají co do činění s literaturou, nebo se jí chtějí zabývat. Nabízí základní přehled těch nejdůležitějších pojmů teorie literatury, které by měl ovládat každý maturant, zároveň je rozšířena o další výrazy, díky čemuž je vhodná i k přípravě na přijímací zkoušky na humanitní obory. Na vysoké škole se může stát pomyslným odrazovým můstkem k hlubšímu zkoumání světa literární vědy, k čemuž slouží zase jiné /a daleko odbornější/ publikace.
Existuje mnoho způsobů, jak se dá teorie literatury vykládat, jak uchopit toto obrovské množství látky, které nabízí ke zkoumání: tím nejzákladnějším postupem je dělit literaturu na žánry poezie, prózy a drama, popř. lyrickoepické žánry, a pak přidat abecední seznam jednotlivých pojmů. Autor se tohoto přístupu v podstatě drží jako klíště, i když na několika místech je zcela nabourává. V úvodní kapitole se pozastavuje nad samotným pojmem "Žánr", v jehož rámci vyčleňuje žánry lyrické, epické a lyrickoepické. Svůj výklad pak doplňuje slovníkovou částí, heslem "adaptace" počínaje, pojmem "žákovská/vagantská/ poezie" konče.
Ve druhé části vytyčuje žánry "dramatické a další pojmy s nimi úzce související". Ve třetí části již poněkud vybočuje od tradičního dělení - vymezuje totiž tzv. "Církevní žánry a další pojmy s nimi úzce související", od antifony po žalm. Ve čtvrté části se zaměřil na vysloveně "Publicistické žánry" - v krátkém úvodu vysvětluje rozdíl mezi "publicistikou" a "žurnalistikou" a dále se věnuje pojmům s tím souvisejícím, od causerie po zprávu.
Čtvrtou část poněkud netradičně zasvětil oboru "Frazeologie a idiomatika" - nabízí zde nepřeberné množství často používaných výrazů jako "floskule, fráze, klišé, rčení..."
Pátou část nazval "Tropy a figury aneb Umělecký text pod drobnohledem." Tak trochu zabrousil do oblasti významové složky jazyka /osvětluje pojmy denotát, konotát, explicitní, implicitní/, zabývá se metaforou, metonymií a epitetem, další část zasvětil pojmům "Alegorie, mýtus, symbol" a v poslední části řeší "Figury".
Závěrečnou část publikace nazval "Teorie verše anebo Praktické poetické slovníčky": řeší zde základní pojmy, prozodické systémy v české poezii, hlavní metrické systémy sylabotónického verše, tradiční verše a některé tradiční strofy a útvary složené z několika strof. Pro lepší přehlednost pak na úplný konec přidal nezbytný Rejstřík.
Publikace rozhodně patří do rukou středoškoláků, kteří si chtějí dané pojmy osvojit: autor nabízí jejich nekomplikované vysvětlení a používá k tomu i šikovné příklady. Přiznávám, že do ní občas nahlédnu, když si nejsem jistá ve versologii, a v tomto ohledu mi poskytla cenné informace. Ovšem pro hlubší studium literatury nabízí skutečně jen ty nejdůležitější stavební kameny. Publikaci bych asi vytkla roztřídění látky do uvedených kapitol, které je poněkud nešťastné a nepřehledné. Samotný výklad pojmů je však na poměrně vysoké úrovni, vedený tak, aby jej na vhodně zvolených příkladech pochopil každý čtenář.

84 29.11.2023

Kniha, která snad ani nepatří do rukou dětem. Temná obsahem, ponurá atmosférou, brutální líčením násilných scén. Ze své čtenářské zkušenosti jsem zvyklá na ledacos, v knihách už jsem se setkala opravdu se vším /ne/možným... ale ještě se mi nestalo, že by se mi nad popisovanými scénami v některé z nich dělalo chvílemi až fyzicky nevolno. Což mne nutilo knihu odložit jako nedočtenou, ale nakonec jsem ráda, že jsem tak neučinila: cosi mě neustále ponoukalo číst pořád dál. Zaujala mě totiž hra, kterou se čtenářem autor rozehrál - nabídl dílo mnoha vrstev a bylo opravdu zábavné je všechny postupně sloupávat a odkrývat: dobrodružné putování plné nebezpečí, nástrah a ohrožení... rytířský román s drsným líčením krvavých bitev... drastický bildungsroman o postupném sebeuvědomění a těžkém přerodu chlapce v muže... hrdinský epos... a další.
Nabídl nejen fantaskní svět popletených pohádek, drsnějších než ty původní od bratří Grimmů, depresivnějších než ty Andersenovy, ale i bizarní svět podivných mutantů, a krvelačných příšer, bažících po moci. V jeho pojetí se prvky světa reálného prolínají se světem snovým: žádný z nich není dokonalý a nenabízí klid ani pokoj: příběh toho skutečného se odehrává v Anglii na počátku 2. světové války, příběh světa fantaskního se odehrává v blíže nespecifikované zemi, v níž chřadnoucí král postupně přichází o moc a očekává svého nástupce.
Autor se zároveň nebránil jisté absurditě, vzbuzující úsměv, kterou dokonale ztvárnil v postavách trpaslíků, zarytě vyznávajících ideály komunismu. A nebál se přidat i závažnější téma, téma homosexuality, letmo naznačené v postavě rytíře Rolanda. Nechybí ani téma proměny - David, 12iletý chlapec, se v cizí zemi ocitá sám, bezbranný a ustrašený, zprvu potřebuje ochrannou ruku, ale postupem času se vymaňuje z moci okolností, iniciuje odpor vůči nepřátelské síle, která zemi ničí, a překonává i sám sebe. Postavy Dřevorubce a rytíře Rolanda mají zprvu jen "doprovodný charakter", kdy jej mají chránit, zároveň však hrají důležitou roli jakýchsi "vypravěčů" příběhů, v nichž Davidovi předávají cennou moudrost. Postava podivného "Hákáče" je asi nejzajímavější: dodává textu příchuť tajemna a čiré hrůzy, vzbuzuje spousty otázek a jeho význam není až do závěrečné scény zcela jasný.
Bavilo mne v textu vyhledávat bohaté zdroje autorovy inspirace a narážky, které používá: kromě klasických bájí, mýtů a pohádek se zde objevuje celá řada aluzí na díla jako Nekonečný příběh, Jack a stonek fazole, Alenka v Říši divů a za zrcadlem, Letopisy Narnie, Harry Potter, Čaroděj ze země Oz, Most do země Terabithia, Bratři Lví srdce... každý si najde svoje, záleží na čtenářské zkušenosti. Ač jsem s autorem mnohdy nesouhlasila a kniha ve mě chvílemi vzbuzovala téměř fyzický odpor, ráda jsem do jeho fantazijního světa zavítala. A protože nešlo o pohádku, vzhledem k době, kdy se děj knihy odehrává, příběh nespěje k umělému happy endu, ale dostává se mu poměrně reálného vyústění.

"Válka je pro lidi jenom záminka, aby se nemuseli ovládat a mohli beztrestně vraždit. Války byly a budou, jenže problém je, že lidé mezi sebou bojují a ubližují si, mrzačí se a zrazují jeden druhého, i když žádná válka zrovna není, protože to zkrátka dělali vždycky."
"Zbytek odpoledne strávil tím, že listoval starými knížkami Jonathana Tulveyho. Seděl ve výklenku arkýřového okna a myslel na to, že možná i Jonathan v něm čas od času sedával. Procházel těmi stejnými chodbami, jedl jídlo ze stejné kuchyně, hrál si ve stejném obývacím pokoji, a dokonce spal i ve stejné posteli jako David. Možná že v Davidově době se Jonathan míhal neviděný v podobě ducha, aniž si kdy uvědomil, že spí každou noc v posteli s cizím člověkem. Při tom pomyšlení se David zachvěl, ale současně pocítil i radost, že je spojuje takové pouto, když si byli navzájem tak podobní."

89 20.11.2023

Vyprávění balancující na hranici pohádky a motivační knihy, které v poslední době hodně získávají na popularitě. Samotný příběh není nikterak složitý: pojednává o tom, jak se malá holčička Františka rozhodne "objevovat i jiné světy" - vykročí z nudného světa šedi, v němž dosud přežívala, a dostává se do říše Fantazie, která jí doslova vyrazí dech. Není to však lehké: musí překonat svůj strach i obavy a se svým objeveným darem - vidět svět barevně - se musí naučit zacházet. Zprvu je jen zvědavá, ale postupně dospívá k závažnému rozhodnutí: vnést barvy i do nudného světa své rodiny. A tady její úsilí málem ztroskotává, když naráží na zeď v podobě autoritativních rodičů, kteří dívce - v dobré víře - jakékoliv prožitky zakazují.
Textu docela škodí absence stoupajícího napětí - chybí v něm pořádná zápletka, zásadní moment, který by mu dopřál větší sílu. Jde spíše o vrstvení dojmů a zážitků, které se postupně zintenzivňují tím, jak Františka poznává moc své vlastní fantazie. Vyprávění je to poklidné, bez zbytečných konfliktů, protkané jasně formulovanými myšlenkami a úvahami, které mají čtenáře nutit k hlubšímu zamyšlení. Body mu ubírá i přílišná snaha o edukaci a výchovný charakter díla - naštěstí je tato tendence dovedně ukrytá v dialozích postav a nepřekračuje rámec přijatelné motivace. ("Máš Františce všechno vysvětlovat, ne se chvástat tím, co umíš. Učíme se nápodobou.")
Největším kamenem úrazu celého textu se však stává používaný slovník. Opravdu pochybuji o tom, že by sedmileté dítě rozumělo pojmům jako "energie, intelektuál, polemizovat, elegantní, finta, optický klam, intuice, rozšafně, placebo, ingredience"... a spoustě dalších abstraktních výrazů.
Jinak musím vyzdvihnout autorčinu vlastní představivost a kreativitu, jíž využila při vytváření jmen postav i ilustrace zákulisí - restaurace Příběh, pan Trudný, slečna Slaměnka, byliny letounka letní a žabákovník, pokrm jáhlovníček, podivní "strachobylové", cupekárna, píšťalka Sněžilka... Jen některá přirovnání se jeví poněkud neobratná: "Potopil se hluboko pod vodu", nebo: "Jak to tak bývá, Vánoce utekly rychle jako projíždějící vlak."
Šikovně se zde mísí svět fantazijní s tím skutečným: nepochybně se inspirovala knihou "Nekonečný příběh" Michala Endeho, z níž převzala některé motivy - ukradenou knihu, létajícího psa, samotnou říši Fantazie. Tu svou říši však naštěstí zabydlela spoustou dalších vlastních postav a postaviček. Úvodní setkání s hadem Otakarem, který v ději působí jako iniciátor, vyvolává asociace v podobě Malého prince... a paralel s jinými díly bychom zde určitě našli hodně.
Podstatné je, že dílo si po celou dobu zachovává ráz pohádky - a pohádkově i končí. Záměr autorky - ponoukat čtenáře ke změnám, vytyčovat si cíle a nebát se překonávat překážky při jejich plnění - je jasný, přičemž ve výsledku je to kniha milá, hřejivá, působivá a motivující, s překrásnými ilustracemi, které si spisovatelka sama vytvářela.

"No tak se posaď. Na co čekáš. Čaj ti dám. A deku. Samozřejmě. Asi to nebyla moc příjemná cesta. To se rozumí. Ale člověka takovéto události tuží. Můžeš si pak dosyta vychutnat ty blaženější okamžiky. Jakpak by sis chtěla užívat teplo, kdybys neznala zimu? Řekni."
..."Rodiče nemají rádi déšť. Pokaždé jim něco zkazí," přiznala Františka.
"Přesně tak, Františko. To, co bychom měli vnímat jako krásné, vnímáme jako ošklivé a škodlivé. Po dešti touží všechny rostliny a země, jinak by nic nekvetlo a nežilo. My zatracujeme déšť, protože nám nevyjde slunné počasí na koupání. Mohlo by se ti podařit ukázat rodičům, že život je pestrobarevný a krásný, to by byla nádhera!"
..."Nechtěj nikoho změnit. Můžeš mu jen ukázat cestu, nabídnout rodičům svůj vnitřní barevný svět. Máš odhodlání, Františko?" Františka se muži podívala do očí. Věděla jistě, že jestli něco skutečně vlastní, je to odhodlání."
..."Je jenom jeden svět, není jich spousta. Ale je mnoho a mnoho pohledů na svět. Každý ho vidíme a vnímáme skrze naše smysly, tudíž je to pohled ryze osobní. Nacházíme se na místě, kde normálně stojí váš řadový domek, kde se teď asi ukládá k spánku tvá maminka a tatínek. Ale oni sem nepatří, protože žijí jiný život. Žijí černobílý, bezbarvý život. tohle je stejný svět jako ten tvůj, jen jsi našla jeho jinou podobu. Jestliže se tvým rodičům podaří vrátit vnímání barevného světa, váš dům tady bude stát."...

86 05.11.2023

Velmi zdařilý výběr Halasovy poezie, který v celé šíři zachycuje a obráží pestrost a rozmanitost jeho tvorby. Sbírku začíná lyrickoepický text "Já se tam vrátím" z roku 1947. Inspirací mu byla milovaná rodná krajina u Kunštátu, místo, kam se často a rád vracel.
Na relativně malém prostoru se snaží co nejlépe vystihnout a popsat své vzpomínky a dojmy, výsledkem čehož je pak zvláštní, hutná koncentrace poetických výrazů a obratů, jimiž šikovně šimrá čtenářovu představivost a probouzí v něm chuť do jeho světa vstoupit také. Nabízí lehce zidealizovaný obraz poklidného domova, viděného dětskýma očima. Inspiraci čerpá i z lidové slovesnosti, vyzdvihuje lidové tradice a zvyky, jako např. přástky, draní peří, atd.. A nezapomíná ani na přírodu, s níž je člověk provázán, jejíž síly jej doprovází od narození až do smrti.
Svému textu dal sice podobu prozaického útvaru, ale tím, jak své věty umně vyšperkoval četnými básnickými obrazy a prostředky, jej povznesl na vyšší úroveň. Stavbou věty místy připomíná slova dětské říkanky či rýmovačky z dětského slabikáře (Majko, Majko, dej mi masti na bolesti), místy naopak odkazuje k vyšším hodnotám, hlavně sepjetí člověka s přírodou, koloběhu lidského života od jara do zimy (Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy.).
Ve sdělení samotného textu lze vycítit jisté napětí: obsah lehce osciluje mezi konkrétnem a abstraktnem - na pojmy "domov" a "dětství" je nahlíženo z hlediska konkrétních vzpomínek a obrazů, zároveň zde fungují i jako zcela zásadní hodnoty lidské existence.
Myslím si, že jde o neprávem opomíjený klenot naší literatury. Čtenáři se tu nabízí tolik asociací a motivů, zvláštních spojení a obrazů (v čase mezi skřivánkem a sovou... lípy budou pobzukovat chorál... bude přištěbetáno jaro...) Typická je i jistá zvukomalebnost, aliterace - a mnohokrát, v četných obměnách, zde básník pateticky proklamuje: "Já se tam vrátím!", neboť tu krajinu svého dětství nade vše miluje a ze všeho nejvíce touží zde spočinout (...jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás.)

Sbírka "Naše paní Božena Němcová" vyšla prvně v roce 1940. Je inspirovaná 120. výročím spisovatelčina narození. Básník její utrpení zpodobnil s utrpením národa - už jen v názvu sbírky "NAŠE paní..." ji přibližuje všem. Vytváří z ní téměř ikonu, v jeho pojetí se stává symbolem porobeného lidu.
Znázorňuje ji jako ženu statečnou, bojující s osudem, zároveň i jako oběť tragických okolností, její nešťastný osud se mu svým způsobem "hodí do karet" - může jej šikovně využít při působení na čtenáře. Jeho verše jsou velmi úderné, stručné, strohé a rázné, hojně využívá infinitivů, jednoduchých vět, nekomplikovaných obrazů. Často také odkazuje ke známým pohádkovým postavám /Popelka, Smolíček Pacholíček, kmotra Liška/, které se díky sběratelské činnosti B. Němcové staly jakýmsi ústním tradovaným národním pokladem.
... Devatero hlav
sťala bídě sama
První
Kouska chleba není
Druhá
Co na sebe vzít
Třetí
Nářek dětí z nachlazení
Čtvrtá
Jak zaplatit byt
Pátá
Botky nadranc rozbité
Šestá
Z uhlí spálen prach
Sedmá
Kdypak ten dluh splatíte
Osmá
Nemoc v útrobách
Devátá je
Láska za horama
Ale Pánbůh chodil za ní s pokladničkou
jak už chodí za chudáky...
... Paní
chlebem, plátnem voníte nám celá
pohádkám jste ústa otevřela...
Paní
pláč Koruny české srdce nám tak svírá
kde by byla bez Vás paní naše víra...

Sbírka "Tvář" vyšla poprvé v roce 1940, od 4. vydání v roce 1946 rozšířena o oddíly "Hořec" a "Tiše". Je věnovaná Josefu Horovi, umělci. Obsahuje melodické, kratší básně, jejichž forma se ustálila na pravidelných tří a čtyřverších. Básnický subjekt se vyznává ze svých milostných prožitků a horoucích citů, ze vztahu k dětství - odkrývá nám bohatý intenzivní vnitřní svět, ovšem ke konci sbírky již lze vystopovat jasné tendence odklonu od introspekce a reflexivnosti. Opakují se zde motivy plamenů, těla, krve, noci, dítěte, květiny, prázdna, ale i občasné narážky na dávnou mytologii /Sphynx, Léthé/.

88 04.11.2023

Název tohoto výboru Hlaváčkova díla jakoby přímo evokoval rys, který je pro jeho tvorbu typický: hudebnost a melodičnost. Kniha se skládá ze čtyř oddílů, jejichž jména též záměrně odkazují ke světu hudby: Preludium, Věta první, Věta druhá a Torzo věty třetí.
Preludium obsahuje výběr veršů, předcházejících knize Pozdě k ránu - jde o čtyři básně z jeho básnického debutu Sokolské sonety a několik dalších ukázek jeho rané tvorby, které uzavírá básnicky reflexivní text Byl o tom hluboce přesvědčen. Druhá část obsahuje celou jeho druhou sbírku Pozdě k ránu, jejímž textovým východiskem je první vydání. Ve třetím oddíle najdeme celou druhou Hlaváčkovu sbírku Mstivá kantiléna, vycházející též z prvního vydání. Závěrečná část pak přináší verše, které byly uveřejněny až po autorově smrti, a vycházejí ze závěrečného období jeho života. Mezi první a druhou částí je vložen výběr z Hlaváčkovy milostné korespondence s Marií Balounovou a mezi druhým a třetím oddílem najdeme pásmo ukázek Hlaváčkových výtvarných referátů, uveřejňovaných v časopise Moderní revue v letech 1896 - 1898. Doplňkem tohoto pásma je básníkova předmluva k cyklu vlastních kreseb Prostibolo duše.

Karel Hlaváček je trochu zvláštní osobnost, často přirovnávaná k Máchovi - nejen svým tragickým osudem, ale i tím, jak rozporuplně byl přijímán dobovou kritikou: odsuzovali ho za provokaci, F. X. Šalda dokonce o jeho verši prohlásil, že je "zvětralý". Je spjatý s časopisem Moderní revue, s nímž v roce 1894 navázal spolupráci.
Na jeho tvorbu mělo vliv hned několik faktorů: studia francouzštiny a překlady poezie Prokletých básníků, z nichž také čerpal inspiraci... ztotožnění se s ideály sokolského hnutí... velmi intenzivně prožívaná láska k učitelce M. Balounové... brutální realita vojenské služby v Tridentu... zájem o výtvarné umění a snaha o seberealizaci i tímto způsobem... a nakonec vážná nemoc v podobě tuberkulózy, jíž bohužel podlehl příliš mladý, v pouhých 24 letech.
Pro celé jeho dílo je typický určitý rozkol a rozpolcenost ve spojení s roztříštěností - na jedné straně člověk plný sil a života - a proti němu člověk sice mladý, ale ztracený, neustále hledající sebe sama, tápající a nejistý. Do své tvorby vnáší revoltu, spojenou s literárním experimentem, jakým v té době volný verš byl, ovšem na pozadí tradičních forem /alexandrin/, a pozorný čtenář v jeho básních objeví četné odkazy i na P. Verlaina, Rimbauda a další francouzské básníky té doby.
Asi nejvíc mě zaujala sbírka "Pozdě k ránu". Sám ji považuje za nehotovou, nevyrovnanou, jako "víno teprve kvasící". Obsahuje 23 básní s volným i pravidelným veršem, objevují se dokonce naratologické postupy, typické spíše pro prózu, např. předmluva... V básních lyrický subjekt zachycuje nálady a pocity, které zažívá během dne, převažuje u něj pesimismus, melancholie, osamění a bolest ztráty, bázeň, stísněnost, marnost, ale i ironie, která mu pomáhá vyrovnat se s prožívanými emocemi... Pohybuje se v tajuplné krajině, postupně ztrácející jasné obrysy, rozmělněné do nejasných kontur... ocitá se v jakémsi snu a bloudí...
Jeho poetika je založena na libozvučnosti, zpěvnosti, melodickém opakování hlásek, často užívá refrénů... slova skládá do různých celků, které různě přeskupuje, navíc hojně užívá i francouzských výrazů, bez jakýkoli vysvětlivek, což je asi jeho záměr, ať si čtenář s textem pracuje, jak chce, ať luští symboliku, s níž ve verši volně nakládá... K častým motivům pak patří jakási pohádková zahrada, rostliny, ušlechtilí psi, konkrétně chrti, aristokracie - básník v převleku za aristokrata...
Podstatné je, že se ve své tvorbě hodně vymanil z převažujícího vlivu poezie 19. století, pro níž byly nejdůležitější hodnoty národa a lidstva s pevně vymezeným místem pro člověka. Svými postupy pak dále ovlivnil básníky Vítězslava Nezvala a Jana Zahradníčka.

Ironie
Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý,
a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,
mé myšlénky, jež zvečera již usínaly,
svým vytím probudí - dva chrti mdlí a zrosení...

Je jisto: půjde opět s kytkou u fleretu
a ponese si pro vše v kapsách vonnou šarpii,
bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii.

Ač na dnešek ho sami zase vyzývali,
vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,
dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,
poběhnou před ním, schváceni a mdlí a zroseni.

84 29.10.2023

Fascinuje mě svět ptáků. Obdivuji lehkost, s níž se pohybují prostorem, ať už různě máchají, plácají či třepotají křídly, nebo jen tak klouzají a plachtí vzduchem kdesi vysoko nad našimi hlavami. Uchvacují mne svou elegancí, s níž vzdorují gravitaci, i odvahou a odhodláním, s nimiž se každý rok vydávají na dalekou, dobrodružnou pouť. Podmaňují si mne svým zpěvem a já jim ráda naslouchám. Zvlášť když se oteplí, sedávám na lodžii u šálku kafe, kolem mě to švitoří a cvrliká a někdy se nestačím divit, jaká dramata se před mýma očima neodehrávají, kolikrát i doslova...
Letos mamka celé zábradlí opět ověsila truhlíky muškátů a jejich vůně sem nalákala nejen hejna opylovačů - všimla jsem si, že sem čím dál častěji zalétávají dva ptáčci. Zprvu jen sporadicky, při sebemenším vyrušení totiž hned odletěli pryč, postupně se však osmělovali čím dál víc. Jako by je to místo přitahovalo nějakou zvláštní, magickou silou: ve stavu podobném rauši se doslova mohli přetrhnout, jak se předváděli se svými tanečními kreacemi, a tím svatebním trylkováním div nepřišli o hlas, což jim bylo dočista ukradené - oči měli jen pro sebe.
Z příruček jsem vyčetla, že se jedná o konipase luční, vzácnější formu druhu konipasů. Nestačila jsem se divit: oba dočista zapomínali na přirozenou plachost, vůbec jim nevadilo, že se za záclonou občas mihne něčí stín. Nejčastěji nalétávali do skuliny mezi dvěma rostlinami, kde se asi cítili nejvíc bezpeční a chránění, a tady započali své budovatelské úsilí.
Byli úžasní. Napřed v hlíně uprostřed truhlíku vyhloubili kruhovitou jámu. Neopomněli ji patřičně vyztužit a zateplit stébly trav a dno pak vystlali chuchvalci psí srsti, které samozřejmě netahali našemu Rexovi přímo z kožichu, ale jak líná, nalézali je všude možně na zemi. Ve svých rolích se hezky střídali: zatímco jeden stavěl, druhý zpovzdálí přihlížel, hlídal a "kolaudoval", a jen zřídkakdy na sebe "zvýšili hlas", když se jim něco na práci toho druhého nezdálo. Fascinovaně jsem sledovala jejich úsilí a obdivovala jejich vytrvalost, ale i sílu vzájemné náklonnosti a pevnost jejich pouta - opravdu jsem jim držela palce.
Když pak samička do toho pracně zbudovaného zánovního "hnízdečka lásky" snesla pět vajec, opravdu mě to dojalo. Na lodžii jsme přestali chodit, abychom mladý pár nevyrušovali a dopřáli jim soukromí. Sameček svou družku často krmil, a rozhodně to nevypadalo, že by nějak strádala. Z celé snůšky se nakonec vylíhla tři mláďata a já jen zírala na sílu té lásky, která se přetransformovala do lásky rodičovské, neboť u krmení se již střídali oba.
Zvykli jsme si na sebe: nevylekala jsem je, ani když jsem občas k jejich hnízdu přistoupila - jen někdy oba odletěli na okolní dráty, kde rozčileně čiřikali, "nadávali" a zlobili se, že ruším jejich kruhy. Bylo to lepší než ten nejnapínavější film, jaký jsem kdy viděla, bylo krásné sledovat, jak ptáčata postupně rostou a sílí - moc jsem jim fandila.
Jenže tenhle příběh nemá happy end: příroda je nemilosrdná - jakoukoli chybu tvrdě potrestá. Jejich hnízdo bylo příliš vysoko na to, aby se z něj sotva opeřená ptáčata dokázala dostat bez nehod: konipasi si staví hnízda daleko níže, u břehů potoků a řek. Když jsem tedy zaregistrovala poplašný vřískot samičky, bylo již pozdě: jedno mládě dost nešťastně spadlo na betonový chodníček na zahrádce a svůj kaskadérský kousek nemělo šanci přežít. Druhé ptáče ho za pár dní následovalo: dopadlo sice do měkkého, jenže po něm ihned chňapla naše kočka a než jsme stihli zareagovat, bylo pozdě. A to poslední... Rodiče jej opečovávali snad nejlépe ze všech a když jsem truhlík přesunula na bezpečnější místo, mohlo klidně poskakovat po lodžii, z dosahu všech predátorů... Avšak touha létat byla silnější - než jsem se nadála, udělalo frrrrnk!, přeletělo celou zahrádku a přistálo v trávě kdesi za potokem. Popřála jsem mu hodně štěstí a doufala, že tentokrát se zadaří... Ale druhý den nám ta naše lovkyně složila k nohám ptáče, jemuž už nebylo pomoci... Nemělo cenu ji trestat, lov je její přirozenost. A tak jen doufám, že z neúspěšného vrhu se mladý pár stihl nějak poučit a příště se jim podaří mláďata úspěšně odchovat...
Na této příručce oceňuji hlavně ilustrace. Díky nim jsem mohla jasně určit některé druhy, které jsem dosud neznala a které se u nás objevily. Jako základ pro pozorování ptáků a uvedení do problematiky kniha postačí: informace zde uváděné jsou ale kusé a přinášejí skutečně jen to nejnutnější. K hlubšímu zkoumání slouží jiné, daleko obsáhlejší publikace.

93 24.10.2023

Asi nejlepší ze všech těch různých herbářů, které doma máme. Je výjimečný i z estetického hlediska - nabízí nespočet překrásných ilustrací, které umně doprovázejí text. Občas po něm sáhnu /už jen svým formátem láká k vytažení/, abych se pokochala a našla zde trochu poučení. Když mi na něj padne zrak, vybaví se mi vzpomínka z léta: mamka právě sklidila bohatou úrodu bylinek, které si vypěstovala, a všechny je rozložila na kuchyňský stůl. Jak božsky to tam hned zavonělo! Těch léčivek bylo opravdu hodně, jenže si s nimi poněkud nevěděla rady: k zasázeným semínkům, získaným od přátel, totiž zapomněla napsat cedulky.
A tak se celá akce ihned zvrtla v jedno velké detektivní pátrání, jaký že "předmět doličný" to právě svíráme v rukách. Za tím účelem jsme tedy vybrakovaly naši knihovnu a při horečnatém listování všemi těmi příručkami se nejvíce osvědčil právě tento herbář. Byla to sázka na jistotu: díky detailním ilustracím i popisu jsme všechny druhy bylinek určily bez potíží a s úkolem jsme se tak vypořádaly se ctí.
Kromě notoricky známých bylin zde najdeme rostliny se zvláštními názvy jako: krkavec menší, planika obecná, pískavice řecké seno, rozchodník nachový, ožanka kalamandra, kyprej vrbice, hulevník lékařský, drnavec lékařský, brutnák lékařský, posed dvoudomý a další...
Napřed se dozvíme něco o zrodu klášterní medicíny a historii nejvýznačnějších opatství. Následují kapitolky věnované samotným rostlinám: jejich věcné biologické roztřídění, tabulky sběru a rady pro jejich trhání a přechovávání, fakta v podobě seznamu účinných látek, informace ohledně výroby preparátů a nezbytný slovníček lékařských pojmů. Samotné jádro knihy tvoří podrobný popis asi 120 bylinek spolu s kapitolou o kytici prostých květin. V závěru pak nechybí podrobnější popis chorob včetně bylin, které je mohou léčit, příprava krémů a mastí a něco málo informací o aromatických bylinkách v kuchyni. Knihu uzavírá rejstřík.
Hodí se nejen všem, kteří se o léčitelství zajímají více a nějaké znalosti již mají, ale i těm, kteří se o bylinkách chtějí něco dozvědět, popř. nějaké rostlinky identifikovat. Při jejím čtení rozhodně nikdo nesáhne vedle.

88 23.10.2023

Tu knihu jsem darovala své mamce, potrefenou specifickým druhem poklidné a pohodové mánie - zálibou v pěstování rostlin. Je to vášeň tichá: sdílejí ji nejen nepřístupní introverti, kteří se svými úspěchy kochají kdesi v ústraní, ale i komunikativní extroverti, kteří se naopak svými výpěstky nadšeně chlubí, a všechny spojuje jediné: láska ke všemu, co roste, slouží užitku, okrase a hlavně neškodí. Je to vášeň neškodná: tihle blázni se od jara do pozdního podzimu hrabou v hlíně, vedou vážné diskuze o tom, jak vyhánět ze svých zahrad krtky a další "podvratné živly", a když svou úrodu sklidí a udeří mrazy, ani doma nijak nezahálejí a svou péči zaměří aspoň na "tropy a subtropy", nastrkané do květináčů.
Mamka svým květinám skutečně rozumí: ví, co každá z nich opravdu potřebuje, zná jejich bolesti a umí léčit jejich rány a neduhy - občas mám dojem, že ty rostlinky rostou jen kvůli tomu, aby jí tu péči mohly vracet. A pak ta nepokrytá radost, když na jaře zasázená semínka vyklíčí... když rozkvetou všechny orchideje... když v létě balkón oživne truhlíky plné muškátů... když se svět rozzáří pestrou škálou barev kvítků, jimž pomohla na svět... to je panečku štěstí! A rozumím tomu i já, přestože takhle vášeň mě jinak zcela míjí.
Mamka má doma spousty příruček o pěstování rostlin, ale vlastně do nich ani nemusí nakukovat - péči o rostliny zvládá s přehledem. Trochu jsem se tedy obávala, jak knihu přijme, ale nakonec v ní listujeme obě. Příručka není příliš obsáhlá, zaujme však svým obsahem a úžasnými fotografiemi. Jednotlivé kapitoly se věnují trvalkám na slunce, trvalkám do polostínu, trvalkám do stínu... letničkám, dvouletkám, cibulovinám, dřevinám - a nakonec pokojovým rostlinám. Některé květiny dobře znám - hluchavka, chrpa, růže, kdouloň, kala, asparágus... Jiné mě nepřestávají fascinovat už jen svými názvy: janeba, bělozářka, čistec, srdcovka, dlužicha, třemdava, udatna, krásenka, mračňák, štěničník, kořenokvětka, popelovka... Takže i to srdce lingvisty zaplesá :-)

86 20.10.2023

Pro všechny zapálené vyznavače přírodní medicíny, ale i pro ty, kteří kolem tématu jen krouží a chtějí se o léčivých rostlinách dozvědět trochu víc. Najdeme zde shrnuty ty nejdůležitější informace, který by měl každý "bylinkář" či milovník bylinek znát: kdy léčivky sbírat, jak je nejlépe uchovávat, jaké terapeutické účinky a vliv na lidské zdraví mohou mít, v čem nám mohou pomoci či naopak uškodit. Příručka samozřejmě obsahuje i spoustu praktických rad a návodů, jak si připravit účinné čajové směsi, bylinkové masti, vína, likéry, masážní oleje a různé léčivé tinktury.
Jednotlivá hesla nejsou uspořádána abecedně, ale chronologicky podle měsíců v roce.

83 19.10.2023

Zajímavá exkurze do vzrušujícího světa hub. Znamenitá praktická příručka, která vhodně doplňuje knížku "Atlas hub a houbařské recepty" z edice Receptáře. Určená pro všechny milovníky "kloboučků s nožičkou", tedy nejen těm, jimž se sbírání sametových kopečků v lese a jejich konzumace stalo zábavou, vášní a požitkem, ale i těm, kteří je nechtějí pracně vyhledávat a přejí si je sami vypěstovat.
Receptů sice není mnoho, některé z nich jsou však velmi netradiční i originální a díky krásným fotografiím se nám nad těmi chuťovkami a předkrmy, polévkami a hlavními jídly určitě budou sbíhat sliny. Leckteré názvy doslova podněcují naši zvědavost či rovnou vzbuzují údiv a překvapení: Plátky pana nadlesního, Podruchelská klouzanda, Zelenina po šanghajsku, Zlatí úhoři Oty Pavla, Sejkory s opeňkami, Křemenáče "na ježka", Chuťovka pro unavené hosty, Lišky utopené v sýrové smetaně... Kromě rad, jak s houbami správně nakládat, se dozvíme i něco málo o nejrozšířenějších houbařských pověrách. V závěru pak nechybí důležité informace ohledně jejich pěstování, abychom se nakonec neochudili o radost z jejich úrody.

78 19.10.2023

Pro všechny, kteří rádi cestují, láká je kraj dolního Posázaví a chtějí se svézt Posázavským Pacifikem. Najdeme zde důležité informace a odkazy - včetně ubytování a stravování - nechybí krásné fotografie a samozřejmostí jsou i mapy.

74 19.10.2023

Když jsme nedávno jeho sbírku "Svítání na západě" dostali jako téma jednoho literárního semináře, radost jsem zrovna neměla a rozhodně jsem nezáviděla tomu, kdo si ho na referát vytáhl jako "Černého Petra".
Jako autor mě děsil. O jeho díle jsem samozřejmě nějaké ponětí měla, byť je to již řádka let, co jsem se s ním seznámila... a moje čtení se tehdy podobalo spíše "nucenému" zápasu.
S obavou a velmi opatrně jsem tedy knihu otevřela... a musím přiznat, že jsem byla mile překvapena. Jako by ze mě někdo sňal prokletí, které mne ve spojení s podobnými básníky provázelo, a mé emoce, namíchané z bázně, posvátné úcty, obav, strachu a předsudku, že "takovým dílům nikdy neporozumím", vzaly brzy za své. Jak jsem zjistila, nejsou vůbec na místě.
Ale číst takové velikány není jen tak: předpokládají čtenáře zdatného, zkušeného a poučeného; nárokují si jej celého, vyžadují jeho maximální pozornost, spouštějí celou řadu asociací, vyvolávají řetězce otázek bez možnosti dopátrat se těch správných odpovědí - a vůbec zkouší jeho trpělivost, když mu na ramena nakládají břímě svých slov. Zvlášť Březina nikoho nešetří. Vrstvení vzletných metafor, jimiž víří prach naší obrazotvornosti , magie slov a kosmického čarování, s nímž nás bere do jiných světů, odkazování k čemusi tajemnému, mystickému a nedosažitelnému, síla paradoxů, s nimiž se v životě setkáváme, obracení se k entitě, kterou nazýváme Bohem... a vedle toho náš všední život s vědomím konečnosti, smrt jako nový začátek, bolest, samota, láska, naděje, smíření...
Zalíbil se mi pobyt v tomto jím stvořeném světě. Užívala jsem si, jak pracuje s jazykem, s metaforami... Bavilo mě "překládat si" ty jeho "věčné anakoluty spletitých, dlouhých vět" do běžné řeči, abych mu aspoň trochu porozuměla. Zaujala mě krása jeho oxymór, nečekaných synestézií a dalších výrazových prostředků... a nejvíc mě uchvátila ta preciznost, na níž vystavěl svůj verš.
Jsem moc ráda za lektory, kteří nás trpělivě zasvěcují do problematiky výkladu jednotlivých děl a autorů, ukazují nám cesty, jimiž se naše interpretace mohou ubírat, a zároveň nás šikovně ponoukají k interpretacím vlastním. K nemalému pochopení mi pomohl i komentář J. Vojvodíka, zmíněný v závěru této knihy, a studie Miroslava Červenky, které doporučuji všem, kteří se o téma zajímají hlouběji.
A těm, kteří váhají, vzkazuji: nebojme se poezie. Nebojme se děl "velkých" básníků. Nebojme se žádných básníků. A rozhodně se nebojme interpretace. Úkolem čtenáře opravdu není "nadrtit se" nějaká fakta, metody a postupy, a pak je bezhlavě "aplikovat" na dílo nějakého básníka. Čtení poezie není pitva. Není to "flákota masa", jíž je třeba dle daných instrukcí "rozřezat co nejprecizněji", abychom od "operace" dostali, co potřebujeme, tedy jednotlivé "součástky" v co nejlepším stavu.
Samozřejmě že vnímání specifického básnického jazyka od nás vyžaduje jisté znalosti, hlavně tedy dobové souvislosti včetně kontextu díla. Neměli bychom se však bát otevřít bránu vlastním dojmům a své asociace si plně užívat. Neexistuje "jedno jediné a správné možné" řešení - poezie není matematika.
I proto doufám, že si Březina najde své obdivovatele, přestože jej někdo může považovat za autora dávno přežitého. Má co říci i dnes - a věřím, že své čtenáře bude nacházet dál. Těžko říct, jak by jeho tvorba vypadala, kdyby se skutečně věnoval tomu, s čím původně začínal - psaní realistických románů. Takhle však máme velkého básníka - a přestože jsme malá země, můžeme klidně říct, že autora světových rozměrů.

...Zpívaly hořící hvězdy
Každou vteřinou, vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
V zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich
aureolami zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extázi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž leží nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.

77 19.10.2023

Zajímavá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Je určena převážně maturantům: obsahuje menší počet autorů, jsou zde však zastoupeni ti nejvýznamnější. Oproti předchozím dílům je tu věnováno více prostoru ukázkám, což umožňuje podrobnější rozbor děl - hodí se tedy i pro práci v literárním semináři. Navíc obsahuje jména, která v dosavadních učebnicích chyběla.
Autor nám v úvodu naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu - načrtne celou historii 2. poloviny 20. století:
zmíní politický, umělecký a společenský vývoj po 2. světové válce, ale dotkne se i oblastí rozvoje vědy, výzkumu a techniky. V následujících čtrnácti kapitolách pak tematicky rozebere nejvýznačnější autory světových literatur (anglická, americká, francouzská, italská, německá, ruská...), upozorní na významné představitele "malých" literatur a nakonec zamíří do domácích vod, kde rozvíří hladinu povědomí o známých i méně známých autorech, kteří utvářeli naši literaturu do konce 20. století.
Závěrečná příloha obsahuje nezbytný slovníček, rejstříky a seznam autorů, kteří v letech 1944 - 2004 obdrželi Nobelovu cenu za literaturu. Jako velmi podnětný pro studenty považuji přidaný návod na sepsání školní eseje.
U každého tvůrce je uveden stručný medailon a charakteristické ukázky díla, obohacené o citace literárních kritiků. Jako hlubší vhled do problematiky v jednotlivých kapitolách fungují menší podkapitoly: "Úvahy a názory", "Tipy pro četbu" a "Literární obzor". Je sympatické, že kniha čtenářům nabízí značnou svobodu v interpretaci - v žádné z kapitol nechybí velmi podnětná část "Námět k zamyšlení", s otázkou, vybízející k zamyšlení, a je ukončena stručným seznamem doporučených děl.
Nemohu posoudit, do jaké míry kniha sama o sobě postačí obsáhnout výuku 4. ročníku středních škol, to ponechám jiným, každopádně mě mrzí, že se mi nedostala do rukou již během mých středoškolských studií. Věřím, že díky ní bych spoustu faktů z probírané látky viděla v jiném světle a jistě by mi pomohla získat potřebné kritické myšlení a nadhled.
Líbí se mi, že se nejedná o žádný suchopárný výklad: texty skvěle doplňuje bohatá tematická fotodokumentace, dobové obrázky, fotografie obálek knih i karikatury autorů.
Rozhodně se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium a samostudium. Pokud si zvykneme na její koncept, není nijak složité se v ní orientovat a patřičné informace se dohledávají velmi snadno. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - vhled do dějin české i světové literatury, podklady k četným zamyšlením a úvahám - a přiznám se, že některé zmiňované autory jsem ani neznala. Příručku mohu jen doporučit - a moc bych si přála ji sehnat do své knihovny, což je v současné době bohužel nemožné.

Pro zajímavost dodávám několik citací z výše zmiňovaného návodu na sepsání školní eseje. Myslím, že mnozí tvůrci zdejších "recenzí" by se jimi mohli klidně řídit:
"Při popisu literárního díla užívejte přítomný čas historický..."
"Varujte se výrazů jako "Já myslím", "Zdá se mi", "Mám dojem", "Podle mého názoru" - uvědomte si, že to jsou "pouze" vaše osobní pocity a názory, a nemají tudíž žádnou objektivní platnost (účelem práce není podávat zprávu o sobě, o svých náladách a pocitech). Očekává se od vás, že dokážete konkrétní fakt zjistit, pojmenovat, nalézt souvislosti, rozlišit skutečnou hodnotu od zdánlivé, zkrátka že z věcných zjištění vyvodíte logický, obecně platný závěr. (Samozřejmě máte právo i na subjektivní pohled, máte projevit osobní vkus, ba máte právo i na nejistotu, ukazuje-li se možnost několikerého výkladu a interpretace faktů - ale užívejte toho ve svém textu jen jako vzácného koření.)"
"Když hodnotíme smysl a význam umělecké výpovědi, etická složka je nepominutelná."

101 11.09.2023

Knížka malá velikostí, dalo by se říci až kapesní, ohromí silou svého vyprávění a barvitým líčením prostředí.
Příjemná jednohubka, jistojistě vhodná i pro předčítání dětem - některé motivy a slova se opakují, v textu se objevují verše a lehké rýmovačky, četné citoslovce a zdrobněliny, takže mu nelze upřít jistou melodičnost. Personifikované postavy - kocour Simpkin a zpívající myšky - dodávají nevelké próze ráz pohádky.
Čtenáři se zpočátku může ze všech těch látek a krejčovských pojmů (hedvábí, satén, taft, brokát, tyl, žinylka) poněkud zamotat hlava, ale když se rozkouká, rozvíjí se před ním krásný příběh nečekané solidarity, přátelství a napravené zlomyslnosti: vždyť se odehrává v kulisách Vánoc! Díky autorčiným původním ilustracím, které text doprovázejí, si uděláme přímo plastický obrázek o celkové atmosféře a prostředí, kde se děj odehrává. A klidně by mohl být i o něco delší...

"V dobách, kdy se nosily meče a paruky a nabírané kabátce s květovanými klopami - kdy pánové nosili krejzlíky a hedvábné či taftové vesty se zlatým krajkovím - žil v Gloucesteru jeden krejčík. Od rána až do tmy sedával se zkříženýma nohama na stole v okenním výklenku malé dílničky v ulici U Západní brány. Celý dlouhý de, dokud mu stačilo světlo, šil a cvakal nůžkami, stříhal satén, květovaný brokát a lesklý taft; za časů gloucesterského krejčíka měly látky cizokrajná jména a byly drahé."
"Fidli fidli na housličky, vyhrávaly dvě kočičky... Všecky kočky z Gloucesteru - jen já ne," naříkal si Simpkin."

95 10.09.2023