Sisssi

Příspěvky

Foucaultovo kyvadloFoucaultovo kyvadloUmberto Eco

Mám ráda chytrý humor a často jsem se u toho tak smála, že se mě okolí vyptávalo, co je na knize tak vtipného - leč bohužel, člověku mimo obor se to dlouho vysvětluje (a než vysvětlíte, máte po pointě). A to je největší výhoda i slabina celé knihy. Za mě skvělé, ale milovníkům konspiračních teorií bych tohle čtivo nepředhodila, stejně by nepochopili, věrni svému obvyklému přístupu k informacím by si vybrali jen to, co by se jim hodilo. Takže vlstně je dobře, že je kniha pro omezenou skupinu čtenářů. A takhle to většinou bývá - kdo hledá velkou záhadu, nakonec zjistí, že měl v ruce akorát obyčejný nákupní seznam.

17.07.2020


19841984G. Orwell (pseudonym)

Chudák Orwell by se asi divil, kdyby mohl nahlédnout do dnešní doby...

15.08.2018


Neopouštěj měNeopouštěj měKazuo Ishiguro

Autorka komentáře v závěru je toho názoru, že dárci jsou vlastně uprchlíci. Dovolte, abych se takové interpretaci zasmála. Proč hned takto adresně? Proč hned hledat konkrétní předobrazy? Pro mě je to alegorie západní společnosti celkově, vždyť co jsme jiného než ovce, které slepě věří, že to, co se "má dělat", se prostě dělá. My všichni přece jdeme slepě za tím, co nám okolí vnucuje jako jedinou správnou cestu a ani se nesnažíme něco změnit. Stejně jako dárci se necháváme vysávat prací a okolními lidmi, aniž bychom hledali únik nebo se snažili cokoli změnit.

10.12.2017


Návrat slovNávrat slovGoce Smilevski

Na knihu jsem se hodně těšila, protože podle popisu vypadala slibně (příběh A. a H., proložený citacemi z filosofických děl, přirovnávaný k Ecovým textům). Již po prvních stranách však přichází zklamání. Přirovnávat tohle k Ecovi je šlápnutí nejen vedle, ale rovnou do něčeho hodně nevábného, reálie pokulhávají a já se (stejně jako u mnoha moderních próz s historickou tematikou) ptám, proč si autoři nejsou schopni nastudovat něco o době, do níž zasazují děj svého příběhu. Mají k tomu bohatou paletu literatury (kterou i sám Smilevski zmiňuje v doslovu, ale očividně nebyl ochoten si z ní něco odnést), myslím, že zvlášť u Francie je to díky práci školy Annales jednodušší než u ostatních zemí.
Heloisina matka přadlena, pracující v něčem, co připomíná tkalcovskou manufakturu, odmítající finanční podporu bratra kanovníka a umírající při vzpouře proti králi by se hodila spíš do 19. století. Rovněž pohled na tehdejší kláštery je dost mimo, stejně jako fakt, že Abélard a Heloisa jdou do katedrály Notre-Dame, která ještě nestojí (mohli jít leda tak do ruin baziliky svatého Štěpána, která byla nedaleko dnešní katedrály). Vyspí se spolu nejen po pár hodinách známosti, ale ještě přímo v katedrále - a tím vše teprve začíná. Škoda, dobrý nápad, ale realizace kulhá.

23.12.2018


Cestou špendlíků nebo jehelCestou špendlíků nebo jehelZuzana Říhová

Proč dnes tolik autorů zasazuje děj svých příběhů na venkov, když o něm nic neví? Představa, že kdo žije na venkově prauje v prasečáku/v kravíně a nezná nic než zbytečnou práci (aby náhodou neměl něco takového, jako je volný čas), hospodu a televizi, je dost zcestná. Uvědomují si vůbec tito autoři, jak setřené jsou dnes rozdíly mezi městem a vesnicí?
Vložit do textu úryvky z pohádek a nahlížet na příběh z perspektiv různých postav by byl celkem povedný nápad, ale realizace je jaksi kostrbatá, neohrabaná. Vzhledem k tomu, že má autorka vystudovanou bohemistiku a působí v AVČR, čekala bych vyšší kvalitu.

03.09.2021


Slovácko sa súdí aj nesúdíSlovácko sa súdí aj nesúdíZdeněk Galuška

Skvělé! Jeden z klenotů naší humorné knižní i filmové tvorby.

20.08.2019


HrdinkyHrdinkyRenáta Fučíková

Kniha mě nemile překvapila primitivním feminismem a řadou klišé, obojí nehodné roku 2020. Vraťme se k Osudovým ženám, Českým ženám nebo Českým královnám, které dovedly dětem přiblížit příběhy známých žen bez okatého zkreslování a zbytečného patosu. Většina medailonků je jako přes kopírák - skvělá, úžasná, ale vlastně neživá superžena, kterou musíme adorovat, ale úplně se tu ztrácí žena jako člověk se svými běžnými životními radostmi a statostmi. Škoda.

28.10.2020


Jsem žena, jsem bohyněJsem žena, jsem bohyněLilia Khousnoutdinova

Taková parnasistní kniha - líbivá slupka skrývá duté, prázdné jádro. Hollý, Pauliny-Tóth, Országh Hviezdoslav, Růžička a podobní nadšenci 19. století, kteří si (do)vymýšleli slovanskou mytologii, by zaplesali, že mají pokračovatelky, které si umí také tak pěkně vymýšlet. Ale opravdu je to i v 21. století nutné? Myslím, že rozhodně ne. U většiny "bohyní" se ve skutečnosti o žádné bohyně nejedná, maximálně o personifikaci nějaké síly/doby, o postavu z folkloru (většinou ne středoevropského, ale východoslovanského) nebo dokonce jen o strašidlo s lokálně značně omezenou působností. Na příkladu Vesny uvedu alespoň pár do očí bijících chyb: 1. jméno bohyně Ostary se podobá ženskému pohlavnímu hormonu estrogenu - nikoli, je to hloupé feministické klišé, Ostara pochází od protoindoevropského výrazu pro úsvit, kdežto estrogen je z řeckého výrazu pro říji, krom vnější podobnosti spolu obě slova nemají nic společného (toto klišé se ale objevuje hodně často v nejrůznější populární literatuře). 2. k novodobým jarním rituálnům prý patří jarní úklid - k novodobým určitě ne, co jiného dělali naši předci po dlouhé zimě? Konečně pořádně větrali, vyndávali mechová těsnění ze všech škvír a vymetali zimní nepořádek. O propojení "bohyní" s dnešními celebritkami ani nemluvím. Brát si takové osobnosti za vzor nebo si posilovat ženské sebevědomí prostřednictvím smyšlených konstruktů mi připadá hloupé,nedospělé a navíc nehodné té autorkami propagované moderní, sebevědomé ženy, která je sama sebou...

08.11.2020


Žítkovské bohyněŽítkovské bohyněKateřina Tučková

Takové... naivní, černobílé, za ten humbuk a řadu cen to rozhodně nestojí. Rozhovor dvou vědkyň etnografek v závěru byl skutečně úsměvný. Jako lehká oddechovka dostačující.

26.04.2021


Naše milá SisiNaše milá SisiGabriele Praschl-Bichler

Autorka je zamilovaná do Habsburků a na jejích textech je to okatě vidět. Největším přínosem je to, že zveřejnila rodinné dopisy, ale její komentáře pokulhávají, navíc se záměrně vyhýbá čemukoli, co by rozbilo její "převratný" pohled na vztah Žofie a Alžběty (např. se vyhýbá neshodám ohledně stěhování dětí císařského páru). Nevěřte, že Alžběta a Sisi měly idylický vztah, ani nevěřte, že mezi nimi docházelo k vyhroceným střetům. Pravda je kdesi uprostřed.

15.03.2018


Egypťan Sinuhet: Patnáct knih ze života lékařeEgypťan Sinuhet: Patnáct knih ze života lékařeMika Waltari

Skvělé. O životě se vší jeho bídou, zlem, samotou, zkázou a bolestí.

05.07.2018


Soumrak dneSoumrak dneKazuo Ishiguro

Velmi pěkná kniha (Neopouštěj mě se mi zdaleka tak nelíbila), příjemné počtení, ačkoli je vám od začátku jasné, že nedojde k žádnému zvratu a nic zásadního se nezmění. Podobně jako Stevens bohužel uvažuje mnoho lidí, ačkoli si to neuvědomují. Promarní svůj život tím, že se neustále ženou za chimérou kariéry a "užitečné práce", která podle nich dává jejich životu vyšší smysl, zatímco ve skutečnosti zanedbávají kvůli nesmyslnným činnostem ty, kteří by si zasloužili jejich pozornost. A najednou je pozdě a po chvilkovém záblesku uvědomění jim tak nezbývá, než se ponořit do nesmyslnné činnosti ještě hloub, stejně jako Stevens se snažil trénovat svůj smysl pro humor. Bylo mi ho líto.

05.05.2019


Mléko a medMléko a medRupi Kaur

Autorce lze jen závidět. Co? Její naivitu a nekomplikovaný pohled na svět, jednoznačné dobro, jednoznačné zlo, jednoduchou feministickou hrdost. Podobně píše leckteré pubertální dítě, jen bez přidané hodnoty indického původu.

03.08.2020


Žítkovské bohyně – Lidová magie na Moravských KopanicíchŽítkovské bohyně – Lidová magie na Moravských KopanicíchDagmar Pintířová Dobšovičová

Ačkoli autorka není zcela objektivní, přesto se jedná o zatím nejlepší práci o tomto profláklém žítkovském fenoménu. Pro milovníky Kateřiny Tučkové by to měla být povinná četba, aby nevěřili románovým smyšlenkám.

20.05.2021


Návrat žítkovských bohyníNávrat žítkovských bohyníVlastimil Hela

Podívat se i na jiné obdoby lidových léčitelek, než jsou ty kopanické? Proč ne, jenže to by tam o nich něco muselo být. Rovněž všudypřítomné ezoterní hlody jsou dost příšerné. Autorův náhled na Kelty (a nejen na ně) je dost naivní.

25.08.2021


Harry Potter a prokleté dítěHarry Potter a prokleté dítěJ. K. Rowling (pseudonym)

Zprvu jsem měla dojem, že jde o slaboučký odvar původních knih, konec mě však přesvědčil, že spíše než o odvar šlo o parodii. Kdyby šlo o fanouškovskou povídku, budiž, ale toto dílko není hodno té staré Rowlingové, která stvořila původní sérii.

24.05.2017


Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha)Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha)Francis Scott Fitzgerald

S filmem má povídková předloha jen málo společného. Tato jednohubka je pěknou demonstrací toho, jak zabedněně někdy lidé pohlížení na druhé, neschopni si uvědomit, že ti druzí nemohou měnit věci, které se jim dějí. Půvabná alegorie lidské neochoty připustit si pravdu, nazývat věci pravými jmény a přijmout druhého takového, jaký skutečně je.

02.09.2017


BaudolinoBaudolinoUmberto Eco

"Nemysli, že jsi jediný vypravěč příběhů na tomto světě. Dříve či později jej někdo, ještě větší lhář než sám Baudolino, určitě začne vyprávět."

Poslední věta je zároveň krásným závěrečným vtipem "většího lháře než sám Baudolino", Umberta Eca. Kouzelné putování za chymérou, která neexistuje, kouzlo nedosažitelného poháru a neméně nedosažitelné lásky, to vše v obyčejném a lidském hávu (grál jako nejobyčejnější miska ubohého starce - a není vlastně památka na zemřelého blízkého naším nejvzácnějším pokladem? Pak je její umístění do sochařské výzdoby městského chrámu krásnou poctou). Vše vrcholí v kontrastu ubohosti života uvězněného jáhna-vládce a v idylické lásce, která se odehrává na nejkrásnějším místě pod korunami stromů (kde se vše v okamžiku zvrhne ve frašku, když zjistíte, že Hypatie je od pasu dolů koza, abyste vzápětí zjistili, že ve skutečnosti nejde o frašku, ale o lásku - naivní, hloupou, sentimentální, kýčovitou, ale takovou, po které vlastně všichni touží). Závěr, kde hlavní hrdina nakonec zjišťuje, kdo zabil milovaného císaře, je roztomilým rozuzlením tohoto oddechového opusu.

14.08.2021


Sestup k bohyni: iniciační cesta ženSestup k bohyni: iniciační cesta ženSylvia Briton Perera

Zneužívání a účelové interpretování historie či mytologie pro účely politiky vadí skoro všem. Zajímavé je, že u (rádoby)psychologických textů to nevadí skoro nikomu, lidé je hltají a věří, že najdou cestu k sobě, k pochopení svých problémů,... Naivní a primitivní femismus, hledání spojnic tam, kde nejsou a opomíjení těch, které existují, vytržení z kontextu a ignorování vývoje dějin (politických, náboženských, kulturních,...) - to je v kostce asi tak vše, co kniha nabízí.
Ne, znásilnění v mytologii není vyjádřením vítězství "patriarchátu", je to častý motiv, který se objevuje v mnoha mytologických příbězích a daleko víc spojnic má s Gaiou než s Persefonou (když už chceme hledat antické analogie).
Místy jde o opravdu zcestné čtivo. Ztracená a zoufalá žena (str. 61), která není schopna se zavděčit otci má nalézt úlevu ve feministickém náhledu na věc: celé ženské pokolení je přece utlačováno, což z ní snímá břímě vlastní nedostatečnosti - to je rada psychologa, vážně? Nahradit jeden komplex komplexem jiným? Od podobných "odborníků" ruce pryč.
Muže asi autorka viděla jen z rychlíku, protože jak jinak si vysvětlit černobílé a jednoduché soudy typu: mužům se dostávalo podpory od vnějšího světa a nezažívali vnitřní konflikt. Rovněž zkratkovité myšlení typu "věřící - inkvizitor - upalování nevinných žen" mi připomíná zjednodušování, jakých se dopouštíme, když se nás malé dítě zeptá na fungování nějkého složitého technického stroje.
Autorka je toho názoru, že jen po přijetí a procítění temných aspektů ženství budou moci muži a ženy prožít opravdový, hlubký, citový vztah. Já myslím, že lidé by spíš měli používat zdravý rozum, lásku, toleranci - a hlavně by sebou neměli nechat manipulovat podobnými nesmysly.

25.09.2021


Wolf HallWolf HallHilary Mantel

Už dlouho se mi nestalo, že bych si při čtení beletrie říkala: tohle si ráda za pár let přečtu znovu. Není to červená knihovna, na jakou jsme u románů o Tudorovcích zvyklí, naopak, je to do detailu propracovaný, spletitý příběh, plný skutečných historických postav, dobře vykreslených, byť ne zcela v souladu s tím, na co jsme zvyklí z naučné literatury. Autorka si vyhrála se spletitým provázáním různých časových rovin. Dobře se jí podařilo i zakomponovat do povětšinou politického příběhu kusy Cromwellova soukromého života včetně občasných vhledů do nejtajnějších zákoutů jeho srdce. I náklonnost k Janě Seymourové, která se ve zkratce jeví jako vlastně velmi banální zápletka, je popsána přirozeně a uvěřitelně.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 50):
Jeho (Tyndaleův) Nový zákon je osmerkového formátu, na umolousaném laciném papíře; na titulní straně, kde by měl být tiskařův kolofón a adresa, jsou jen slova "VYTIŠTĚNO V UTOPII". Doufám, že Thomas More některý exemplář viděl. Je v pokušení mu tu knihu ukázat, jen aby viděl, jak se bude tvářit.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 51):
"Tak si zapiš za uši tohle: žádný divný holandský chlast. Žádné ženské. Žádné zakázané sklepní mše. Já dobře vím, co vyvádíš."
"Nevím, jestli to bez těch sklepů vydržím."
"Dobře, dohodneme se. Když ho nezatáhneš do bordelu, můžeš ho vzít na bohoslužbu."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 103):
Tenhle zvyk citovat je neklamným znamením zmatků v hlavách.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 104):
"Smlouva o věčném míru? Počkejte, kdypak jsme to měli poslední věčný mír? Dávám tomu tři měsíce."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 285):
Vroucně doufám, dodal Norris, že každý z nás alespoň jednou za život tento zvuk z ženy vyloudí.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 290):
A mimoto král není zrovna odborník na posuzování panenství. Sám to přiznává. S Kateřinou mu trvalo dvacet let, než zjistil, že tam jeho bratr byl první.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 403):
Poslední zákon o velezradě se tvořil v dobách, kdy nikdo nemohl svá slova šířit prostřednictvím knih a pamfletů, neboť o knihtisku nebylo ještě ani zdání. Zahlodá v něm závist k mrtvým, k těm, kteří sloužili králi v době pomalejší, než je tato; dnes se plody koupených či otrávených mozků mohou po Evropě rozšířit během měsíce.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 407):
Alice není žádné neviňátko. Ale na tom nesejde. Jen se podívejte, jak končí nevinní; ti, kdo jsou skrznaskrz hříšní a cyničtí, je využijí, vytlučou z nich to, co potřebují, a zadupou je do země.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 422):
Všichni jsme plody téže díry, pomyslí si, a téhož pokoutního vyjednávání: miláčku, vzdej se mi.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 490):
...od Cranacha každý vypadá jako vepř.
To je pravda. Dokonce i ty stříbřité akty, které maluje, mají něžné prasečí tváře, nohy nádeníků a chrupavčité uši.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 501):
Všímáte si, pane sekretáři, té smutné pravdy, že čím je člověk starší, tím pěknější jsou děvčata?

19. února


Alžběta - Císařovna proti své vůliAlžběta - Císařovna proti své vůliBrigitte Hamann

Prozatím to nejlepší, co o Alžbětě vyšlo.

30.09.2016


ŠkvíryŠkvíryMarka Míková

Jen více takových knih pro děti! Myslím, že pro hloubavější, zvídavější malé čtenáře je tohle velmi vítané zpestření mezi všemi těmi sci-fi nebo červenými knihovnami, kterých jsou regály s dětskou literaturou plné. V knize najdeme surrealismus pro nejmenší, cestování v čase a prostoru, opakování leitmotivů, které nás občas zavádí do slepých uliček a na konci zjistíme, že máme více otázek než na začátku... Někdejší Růženka z pohádky Jak se budí princezny vymyslela opravdu povedený příběh Matyldy/Lišky, která nechápe, proč žije jen s tatínkem, velmi zaneprázdněným režisérem, který má krom své práce dosti triviální koníčky (fotbal+pivo). Otázkám na maminku se vyhýbá a (jako vždy) nestihne dceřin klavírní koncert, kde se Matylda poprvé setkává s Medvědem/Davidem. Motiv zvířat se objevuje i v rozhlasovém vysílání (nebo to nebylo obyčejné rozhlasové vysílání?), kde vystrašená liška nalézá klid a pokoj právě v blízkosti medvěda. Další šelmou je fretka Selma, se kterou se Matylda potkává ve světě, do něhož se vstupuje tajemnými škvírami. Obrázek fretky se nakonec stává artefaktem, který si přináší - odkud vlastně? Od maminky z budoucnosti? Ať je tomu jak chce, při prvním výletu skrze trhlinu slyší sama sebe hrát na klavírním koncertu, který tatínek zmeškal, ale stojí přitom v matčině domku, kam se při dalším škvírovém výletu podívá jako dospělá, kdy naslouchá hře své matky, která jí vysvětlí, že od nich odešla kvůli japonskému turné a později je nemohla najít.

17.04.2017


Tanec s drakyTanec s drakyGeorge R. R. Martin

Zdá se, že čím více stran, tím více autor zvolňuje tempo. Děje se toho stále méně a děj se příliš neposouvá, tentokrát dokonce chybí i zvraty v závěru (nebo jsem si již tak zvykla na Martinovy veletoče, že už mě nic nepřekvapuje?).
Chyby jsou už jaksi neodmyslitelnou součástí knižní série:
Str. 124 - "Posílám Fialku pryč," řekl Jon. "Ji a jejího chlapce. Budeme muset najít jinou kojnou pro jejího (správně jeho) mléčného bratra."
Str. 131 - Krasterova manžela (správně manželka).
Str. 136-8 - Jon Sníh rozhodne, aby Janose Slynta pověsili. Ten je nad věcí, má přece vlivné přátele, velitel se toho podle něj neodváží. Prosit o milost začne teprve, když se mu Jon chystá setnout hlavu. Pokud se Marin cítí být inspirován středověkým světem, pak by tomu ale mělo být přesně opačně. Stětí mečem bylo považováno za čestnou smrt, kdežto oběšení za velkou potupu.
Str. 142 - Kachna se vyhoupne na koně, vytáhne k sobě Tyriona, vezme otěže do pravé ruky, udidlo do levé a vyrazí. Koním nerozumím ani za mák, ale nechápu, proč by měl někdo vytahovat koni udidlo z huby a držet je za jízdy v ruce.
Str. 243 - překladatelka píše o době, kdy "svět ovládala bronz," ale bronz je mužského rodu.
Str. 303 - jedno ze západozemských zvířat je překládáno jako ještěrkolev, ale na této straně se setkáváme s ješterolvem.
Str. 322 - divocí dostávají příděly jídla, jedna žena je strčena do zad a věci jí vypadnou z náruče, přičemž sáček s moukou se roztrhne. Neumím si představit, že pouhý pád dokáže tak závažně poničit plátěný sáček, ledaže by byl papírový, ale představa papírového sáčku v pseudostředověkém světě je úsměvná.
Str. 338 - v Půlmistrově řeči chybějí uvozovky.
Str. 355 - údiv Dany nad tím, proč se její rodiče brali, když se nemilovali, působí jako pěst na oko. Co vůbec vede autora k tomu, aby postavě vložil do úst takováto slova?
Str. 382 - volavky jsou prý "majestátné". Majestátní je měkké přídavné jméno podle vzoru jarní a tvrdá podoba tohoto slova se již neužívá, protože je zastaralá. Při překladatelčině inteligenci se mi nechce věřit, že by schválně použila zastaralého tvaru, asi jen prostě neumí přídavná jména.
Str. 414 - Uzle (opět zastaralý tvar, dnes se užívá jen varianta "uzly"), které ho svazovaly, byly příliš těsné.
Str. 440 - Takovým nedůvěřuji ani natolik, aby (správně abych) je pověřil vynesením mého nočníku,...
Str. 499 - Máme mocné přátelé (správně přátele) v Lannisterech a Freyích,...
Str. 517 - Tyrion jí řekl stejná slova už předtím, zpátky (v češtině se příslovce zpátky ve smyslu času takto neužívá) ve Volantisu,...
Str. 618 - "Řekl snad trpaslík něco, čím jsem tě urazil, sere?" - nevím, zda tyto obraty od třetí k první osobě jsou dílem autora nebo překladatelky, jisté je, že jsou strašné.
Str. 648 - stará známá chyba s příšerným a nepřirozeným slovosledem, z celé věty navíc přímo čiší jazyk originálu: Cokoliv se přihodí, až dojde na Zimohradu k bitvě, Aša si nemyslela, že by to mohl její bratr přežít.
Str. 668 - není mi jasné, proč je Quentyn Martell oslovován "princi Dorane".
Str. 713 - Ocitl se sám v bílé pustině, se stěnami ze sněhu tyčícími (chybí se) z obou stran od něj do výše hrudi.
Str. 740 - Měla jedna (správně jednu) ruku...
Str. 744 - z Waldera Freye se náhle stal Walter.
Str. 779 - ne "s padesáti tisíci mečů", ale s padesáti tisíci meči.
Str. 791 - Theon vzpomíná na dva syny uhlíře, které nechal zabít místo Brana a Rickona, v předchozích dílech však šlo o syny mlynáře.
Str. 802 - Missandei žádá Dany, aby Dornům "uštědřila sluchu", aby s ní mohli promluvit. V češtině se užívá spojení "popřát sluchu".
Str. 803 - Ser Barristan líčí Dany, co se dozvěděl od Meris o zběhnutí Větrem hnaných na královninu stranu. Místo, aby se zeptala "čemu věříš", nebo "čemu všemu z toho věříš", Dany pronese nesmyslnou větu: "Kolika z toho věříš, sere?" Kolika čeho? Kolika větám? Kolika lidem? Vždyť o tom mluvil jen s Meris. Překladatelka byla asi opět duchem jinde.
Str. 806 - opět nacházíme ono podivné slovo "vyzásobit".
Str. 814 - Daniny prsty zavadily o rukojeť "jejího" biče. Ale neměl to být spíš bič "jeho" (mrtvého mistra jámy)?
Str. 821 - Jon přemýšlí o postavě, která se jmenuje Matka Krtek, jindy se o ní ale mluví jako o Matce Krtici.
Str. 843 - "... a budu se modlit, abys byla shledána nevinnými (správně shledána nevinnou) z ostatních obvinění."
Str. 845 - ser Kevan mluví s Cersei a říká jí: "Lancel je můj syn, Cersei. Tvůj vlastní synovec (správně bratranec)."
Str. 856 - ser Barristan vypráví Missandei, jak nesnadné je sestřelit draka, jak se o to v Západozemí mnozí snažili a nikomu se to nepodařilo. "Missandei přikývla. Bylo těžké říci, zda ji to ujistilo." - ujistilo o čem? Spíše by se hodilo napsat "uklidnilo".
Str. 887- Kdybych věděl, že se dostanu do tohohle svrabu (správně srabu), otče, možná bych tě nechal žít.
Str. 917 - V angličtině se 1. a 5. pád shodují a je tedy na překladateli, aby se rozhodl sám, který z nich použije. Domnívám se, že v tomto případě měl zůstat 1. pád, protože král spíše jen konstatuje, neoslovuje: "Sestro" řekl Hizdahr zo Loraq strnule. "Sestřenice a bratranče." Ukázal na zakrvácenou hlavu. "Ukliďte mi to z očí."
Str. 965 - jedna z lodí se jistě nejmenuje "Železné křdlo", ale Železné křídlo.
Str. 980 - Arya rovněž milovala citronové zákusky? Domnívala jsem se, že to byla Sansa.
Str. 983 - "Kočka z kanálů prodávala v tamních chrámech srdcovky a slávky, kdykoliv měla Bruskova dcera měsíční krvácení a uchýlila se na lože." - trávit onen čas v posteli nebylo v minulých dobách nic neobvyklého, ovšem jen u žen určitého (dostatečně vysokého) společenského postavení. Dcera obyčejného rybáře (jako byl Brusco) by si takový luxus dovolit nemohla.

27.04.2017


Medvěd, který nebylMedvěd, který nebylFrank Tashlin

Přesně jako ten medvěd si často připadám. Neustále nucená do něčeho, co vlastně vůbec nechci. Jenže na rozdíl od medvěda se nemůžu vrátit ke své přirozenosti a prostě se zahrabat do brlohu a žít si dál svůj medvědí život...

10.12.2017


Zloději zelených koníZloději zelených koníJiří Hájíček

Nejpovedenější je obálka. Jinak je to tuctová kniha plná omletých klišé, jakých dnes vychází spousty. Je opravdu nutné neustále opakovat, že Karolína kvůli průduškám dýchala nosem?

31.01.2018


Tančím tak rychle, jak dokážuTančím tak rychle, jak dokážuBarbara Gordon

Nejšílenější mi autorka připadá ve chvíli, kdy je ve druhé léčebně a najednou ji napadne, že za všechno vlastně můžou ostatní a nic není její vina. Z hlediska psychologického je nepochybně zdravé přesunout všechnu odpovědnost na ostatní, ale z hlediska lidského je to pitomost. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v knize, ale nějak mě ten příběh nedostává, jako by se autorka nedovedla vyjádřit, co se jí vlastně dělo, co vlastně cítila a co prožívala. Další minus dávám za překlad. Velmi pěkný a trefný je pohled na lékařskou péči, což je realita nejen v Americe roku1977. Odbudou člověka prášky, aniž by se o něj a jeho nemoc skutečně zajímali.

Nemohu se ubránit dojmu, že Barbara byla skutečně svým způsobem jen rozmazlené dítě. Vskutku nechápu, proč jí poslední "mozkoškrab" říká, že se diví, že nebyla v ještě větší depresi, když všechno naráz ztratila. Všechno? Ztratila jen muže, který stejně za mnoho nestál, auto a na čas práci. Barbaře zůstali rodiče, blízcí přátelé, byt, dům na pláži, práce jí rovněž byla nabídnuta, ale ona ji sama odmítla, že se na ni ještě necítí. Nechci její neštěstí zlehčovat, ale stačí se rozhlédnout, zamyslet a uvidíte lidi, co se potýkají s mnohem, mnohem horšími problémy.

04.02.2018


Tohle není jen kniha o sexuTohle není jen kniha o sexuC. F. Fever (pseudonym)

Pro dospívající rozhodně užitečné, ale překladatel se měl vyvarovat některých nedostatků (opakování slov, nesmyslné formulace a neobratná vyjádření, u nichž nevím, jestli vychází z originálu, nebo jsou pouze problémem překladu) a také si dát práci se zasazením do české reality (př. autorka píše, že gay je označení muže i ženy, což ale v češtině obecně neplatí). Dalším problémem jsou drobné nedostatky v oblasti anatomie a občasná autorčina naivita. Dále je mi záhadou, proč se kniha jmenuje Tohle není jen kniha o sexu. O ničem jiném totiž není, citová rovina vztahů je značně podceněná.

20.04.2018


Tělo ženy a jiné povídkyTělo ženy a jiné povídkyRjúnosuke Akutagawa

Ač sentimentální, nejvíc se mi líbil Snížek. Pro sdceryvné příběhy zvířat mám slabost.

15.08.2018


Maminka neříká pravduMaminka neříká pravduMichel Bussi

Jako vždy - nejprve to vypadá nadějně, ale ke konci to autor zkazí spoustou nelogičností, včetně té, že letenky přece Amanda vůbec nemusela najít. Nechat odletět ženu s uneseným dítětem by komisařce neprošlo ani náhodou, narafičení celého podniku s plyšákem je kostrbaté a vykonstruované. Bussiho konce jsou vždy přitažené za vlasy a nesmí chybět happyend. Že komisařka skončí s Papym je člověku jasné nejpozději od strany 208.

27.04.2019


Vybledlá krajina s kopciVybledlá krajina s kopciKazuo Ishiguro

Příjemné čtení, má to atmosféru - panovačný manžel a zdánlivě laskavý tchán s kostlivcem ve skříni (skutečné či domnělé ublížení kolegům učitelům), kteří stojí každý na jiné straně barikády (staré Japonsko x západní svět), ačkoli se k sobě snaží být pozorní, ohleduplní a přívětiví. Tchán ze srovnání se synem vychází poněkud lépe, ale to je spíš tím, že je nám líto starého, osmělého člověka. Supermoderní, ale přitom sobecká a rozmazlená dcera Niki. Vrcholem je však nesnesitelná Sačiko, která nad vším ohrnuje nos, nic jí není dost dobré a je neopučitelná, což ovšem vrhá špatné světlo i na vypravčku, protože sousedka je jejím předobrazem.

08.05.2019


1 ...