Sisssi komentáře u knih

První díl je ještě takový ani ryba, ani rak. Většinou značně realistický děj je sem tam ozvláštněný snovostí. Vypravěčka je typický "hledající" člověk, který se rychle pro něco nadchne, u ničeho dlouho nevydrží a stále potřebuje někoho, kdo ho bude řídit, ke komu bude vzhlížet a pak se cítí podvedený, když zjistí, že se mu toto dětinské a nevyzrálé chování vymstilo.

Je zajímavé pozorovat, jak je autorka nejprve plna nadšení pro cestu, ale toto nadšení postupně vyprchává a na konci je již kritická i k věcem, které by na počátku hodnotila kladně.

Kniha by se měla jmenovat spíše "Kořeny ženské spirituality tak, jak by se nám zamlouvaly" nebo "Kořeny ženské spirituality jak si je představujeme/jak jsme si je vysnily, aby odpovídaly našemu ideálu a zvedaly nám sebevědomí". Musím říct, že když jsem do ní před pár lety nahlížela poprvé, musela jsem si ji dávkovat, protože mě velmi odpuzovalo množství zkreslení a dezinterpretací, které autorka přebírá ze svých velmi jednostranně zaměřených zdrojů.

Ačkoli Dubinová přiznává, že nejde o žádný odborný text, přesto často manipuluje s fakty a tvrdí, že někdejší převaha ženského živlu je vědecky doložená věc. Není. Naopak, daleko víc důkazů či alespoň náznaků hovoří proti ní. Přesto se určité feministické kruhy nehodlají své iluze vzdát (jak z podobných knih vidíme) a odmítají práce, které jsou k někdejšímu výlučnému postavení ženy ve společnosti kritičtější, jako je například (autorkou nelibě vnímaná) kniha Cynthie Ellerové "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why an Invented Past Won´t Give Women a Future".

Žasnu nad tím, jak autorka (hebraistka!) může uvádět tak hrubé chyby, jako například, že v době Ježíšova ukřižování byl císařem Augustus. O vylíčení počátků křesťanství nemluvě, to se v jejím podání scvrklo na obvyklá klišé o zlé církvi, která potřela všechny výdobytky prvotního křesťanství. O široké škále herezí a skutečném vývoji počátků církve není v knize ani zmínka. Tvrdí, že Marii Magdalenu uctívali "kataři a albigenští", jenže kataři je alternativní označení pro albigenské, Dubinová se tedy neorientuje ani v základních pojmech. A to už vůbec nemluvím o tom, že přisuzovat katarům víru v blízký, až manželský vztah Magdaleny a Ježíše, je rovněž nepodložená domněnka, která pochází z pera vyšetřovatelů. O tom, co si o vztahu Magdalena a Ježíše mysleli sami kataři, žádné zprávy nemáme (např. kniha "Pokřtěni ohněm" od Davida Zírala).

Všimněte si, jak často dnes ženy autorčina typu používají raději výraz "joni" než pochva a podobně. Před čím utíkají, proč se před těmito slovy schovávají? Raději nějaký cizí, vzdálený název než otevřít ústa a čelit svému strachu z českého slova?

Občas je text opravdu absurdní. Dubinová třeba popisuje "nepatriarchální" verzi mýtu o Gaie, aby čtenářkám přiblížila onu starou ženskou historii - a vzápětí v poznámkách přizná, že tato verze mýtu je novodobá smyšlenka! Dokazovat cokoli něčím smyšleným to chce opravdu hodně velkou absenci soudnosti. "Proč si myslíte, že je tahle osobnost/událost důležitá?" - "Protože jsem si to tak vymyslela a teď věřím, že to tak opravdu bylo." Budeme podobný přístup uplatňovat třeba i na současné osobnosti a události?

Plastičtější představu o labyrintech si udělejte spíše z knih Umberta Eca nebo Craiga Wrighta (třeba přechod bludišť do středověké architektury vypadal dost odlišně od toho, jak si to představuje Dubinová).

V jedné části textu autorka doporučuje jiným začít studovat a probrat se z myšlenkové zakrslosti. Já bych totéž doporučila jak jí samotné, tak lidem, co jejímu textu věří.

Když Gilgameš neposlechne Inannu a místo postele vyřeže paličky a bubínek, je to solárně orientovaný ignorant, který nectí bohyni, škodlivě oddělený od ženského živlu (ale podívejte se schálně do českého překladu Eposu o Gilgamešovi od Matouše - není tam, že by buben a paličky vyřezával Gilgameš, ale ona - Inanna, to docela zásadně mění situaci! Překlady jsou však ošidné, není jasné ani to, zda v básni zmíněný strom je vrba, dub či něco jiného, stejně tak vyřezané předměty nemusí být buben a paličky, ale třeba palice a koule, schválně se podívejte do vícera překladů, nejen českých, Gilgameš navíc není v básni obyčejným smrtelníkem, člověkem Inanně podřízeným ale je nazýván jejím bratrem, dále pak bohyně není o svůj trůn a lože ošizena, Gilgameš jí dřevo dá, dokonce z kmene, zatímco své předměty si vyřeže z kořene, tedy vlastně ze zbytků, někdy je to podáno dokonce tak, jako by oba předměty dala přímo Inanna Gilgamešovi za odměnu - a tohle všechno nám Dubinová a její pseudofeministické zdroje zamlčují. Jen tak mimochodem, ona divoženka Lilit v kořenech posvátného sromu vůbec není Lilit, v originále je na tabulce výraz "ki-sikil-lil-la-ke", což může být jakýsi duch (i vodní), sova a podobně, s Lilit tohoto tvora spojil Samuel Kramer, jak známo velký lilitofil, který viděl Lilit i na onom známém Burneyově reliéfu, ač má jít spíš o bohyni Inannu samotnou). Když neposlechnou Boha Adam s Evou a ochutnají zakázané ovoce, je to považováno za jejich "první odvážný a samostatný čin". Proč? K čemu ten dvojí metr, jiný na Gilgameše a jiný na Adama a Evu? V podobném duchu je koncipována celá kniha. Neobjektivní agitka, která má posílit ženské sebevědomí. Ale k čemu? To už opravdu nemáme zapotřebí. Je to, jako když si v 19. století nacionalistické kruhy potřebovaly dokazovat slavný původ svého národa a vymýšleli si slavnou historii prostřednictvím falz (Ossian, Rukopisy,...). Pokud chcete hlouběji nahlédnout do problematiky mužů a žen v pravěku, sáhněte raději po knize Kamily Remišové-Věšínové (mimochodem, také velké feministky) "Gender a pravěká společnost".

V závěru autorka říká, že končí doba Bible, jíž je třeba poděkovat, přijmout ji jako svou minulost a propustit. Nevím, zda se smráká nad Biblí, ale mám spíš dojem, že bychom takto měli naložit s Velkou bohyní. Nač zakládat svou hrdost a sebevědomí na uměle a účelově vytvořeném konceptu?

Jedna z knih, ke kterým má člověk chuť se vracet. Miluji Ecovu moudrost, miluji Ecův humor! A také labyrinty, ať už je to labyrint Théseův, manýristický či labyrint/síť/rizoma.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 498): Když autor dopíše, měl by zemřít.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 499): Tvrdí-li autor, že byl stržen insparcí, pak lže. Genius is twenty per cent inspiration and eighty per cent perspiration.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 501): Přítomnost znám jenom z televizní obrazovky, zatímco středověk znám bezprostředně.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 504): Prní rok práce na románu jsem věnoval budování světa.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 510): Tady hrozí nebezpečí "salgarismu". Salgariho postavy utíkají, štvány nepřáteli, do pralesa a zakopnou o kořen baobabu. A ejhle, spisovatel přeruší děj a podá nám botanický výklad o baobabech.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): Vejít do románu, to je jako jít na výlet do hor_ člověk se musí naučit správně dýchat, zvolit správný rytmus chůze, jinak daleko nedojde.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): ...erotická scéna v kuchyni je vytvořena z citátů náboženských textů, od Písně písní před svatého Bernarda a Jeana de Fécamp až po svatou Hildegardu z Bingenu.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 516): ...na smlouvě s ďáblem je nejkrásnější právě to, že ji člověk podepíše, i když velice dobře ví, s kým má co dělat. Proč by taky jinak byl odměněn peklem?

Umberto Eco - Jméno růže (str. 518): Chtěl jsem, aby se čtenář bavil. Alespoň tak, jako jsem se bavil já.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 522): Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci napsala už Liala.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 524): Se kterou ze svých postav se ztotožňuješ? Panebože, s kým by se tak mohl autor ztotožňovat? Samozřejmě s příslovci.

Knihu jsem přečetla letos znovu po více jak deseti letech spolu s Ecovým Jménem růže a shledala Browna ještě naivnějším než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní císaři proti papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.

Tuto knihu jsem četla po více jak deseti letech a bavila mě stejně jako poprvé, snad ještě víc a je mi jasné, že pokud se k ní dostanu někdy potřetí, najdu v ní zase nové a nové věci, který jsem si na podruhé a na poprvé nevšimla. Jaký to rozdíl oproti Brownově Šifře, kterou jsem (stejně jako Jméno růže) letos po více jak deseti letech znovu přečetla a shledala ji ještě naivnější než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.

6 06.08.2023

Jedna z knih, u kterých se buď smějete nahlas (jako zrovna teď já), nebo zmateně koukáte, co že to vlastně ten Eco píše? Ačkoli mnohé věci již zastaraly (diskety, fax, drobné přístroje, nabízené v osmdesátkových katalozích a staré mobily,...), princip zůstává stejný. V eseji o spiknutí se dotkne Fucoultova kyvadla i Dana Browna a ukazuje, jak jsou nám obecně známé věci prezentovány jako senzační historické objevy a teorie o světovém spiknutí obsahují "z 90% brak omílající stále totéž dokola". V eseji o snaze uniknout každodennímu karnevalu přibližuje, jak byl karneval kdysi pro běžné obyvatelstvo nevšedním zážitkem, vytrhujícím je z celoročně zajetých kolejí, kdežto dnes nám nemá moc co nabídnout, protože všechna lákadla karnevalu jsou pohodlně dostupná celoročně. Trefně popisuje, jak jsme zahlcováni zbytečnou mnohomluvností zbytečných textů o ničem. Ukazuje, jak kloužme z extrému do extrému, od vyznávání ideologie pokroku (dějiny postupují stále k lepšímu a dokonalejšímu) ke klanění se tradici (skutečnou pravdu pochopily už dávné civilizace, k jejichž moudrosti se máme pokorně vrátit) a nakonec naznačuje jakousi střední cestu "zkoušení znovu", kterou by chtěl vidět jako téma k vyučování na školách.

Jak napsat úvodní slovo: Tento sloupek by nebyl možný bez stálé pomoci mé ženy, která, vždy připravená s uklidňujícím ujištěním o zbytečnosti všeho, snášela a snáší nálady a rozmary vědce, jenž je nepřetržitě posedlý největšími problémy bytí. ... Velkou oporou mi byly mé děti, které mi poskytly lásku, energii a víru v dokončení mého úkolu. Díky jejich naprostému a neutuchajícímu nezájmu o moji práci, po každodenním boji s definicí role intelektuála v postmoderní společnosti, jsem získal sílu tento sloupek dokončit.

Jak trávit čas: ... dostaneme výsledek 666 hodin, což znamená jednu hodinu a čtyřicet devět minut denně, kterou jsem věnoval: sexu, konverzaci s přáteli a rodinou, pohřbům, lékařské péči, nakupování, sportu a divadlu.

Jak používat web, když se snažíte na něco si vzpomenout: Scalfari si všiml, že je to právě zploštění způsobené umělou on-line pamětí, jež způsobilo, že celá jedna generace trpí zapomnětlivostí. ... Scalfari ale necituje tu pasáž z Platonova Faidra, kde faraon spílá bohu Thovtovi, vynálezci písma, že vynalezl technologii, kvůli které lidé zapomenou na dobrý zvyk používat paměť.

Jak přežít mediální chaos: Kdyby se mě někdo zeptal na moudrou radu, moudrost by mě přinutila říct, že žádnou nemám.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Předně je autorka hodně mimo s dobovými reáliemi. Děj pendluje mezi několika časovými rovinami, nejčastěji 12. a 18. století. Ani jedno z nich není bohužel dobře a věrohodně vylíčeno. První život Vesny a Morany je opravdu vše jiné než středověký. Nemají rodiče, nemají poručníky, přesto si dvě mladé dívky kolem 15-17 žijí spokojeně samy v domě. Nemusí se o nic starat, žádná práce, žádné pole, žádná domácí zvířata. Morana údajně chodí lovit, ale spíš to vypadá, že obě jsou živy z ničeho, samy od sebe. Vesna má spousty šatů a stará se jen o parádu. Jak podivně nestředověký a nakašírovaný obraz. Vyvrcholením je, když si tuto chudou dívku z lidu vezme princ - jako by neexistovaly žádné společenské rozdíly, jako by neexistovala žádná hierarchie.

Nejvíce mě však pobavil závěrečný Velesův výstup na vysoké škole, který trumfnul i pseudovědecký rozhovor dvou etnoložek v Žítkovských bohyních, který jsem do té doby považovala za nejvíc mimoňský pokus o náhled do vědeckých sfér ztvárněný v naší moderní literatuře. Už jen to naivní zkoušení, kdy "profesor" Veles chce, aby mu žáci vyjmenovali nejdůležitější slovanské bohy a jejich pole působnosti - opravdu si autorka (která sama vystudovala angličtinu a anglickou literaturu a němčinu a německou literaturu) myslí, že rozhovor vyučujícího se studenty na VŠ vypadá tak, jak je popsán v knize? Vždyť to spíš připomíná základní či střední školu - jasné odpovědi, o kterých se nepolemizuje, žádné hlubší přihlédnutí k různých verzím, žádné zkoumání pramenů, žádné nejasnosti, žádné možnosti interpretace. Proč? Navíc považuje za jisté a ověřené takové věci, jako například skutečnost, že Vesna a Morava byla bohyně a sestry. Nic z toho není doloženo. Jav, Nav, Prav rovněž ne, jde o výmysl z tzv. Velesovy knihy, což je padělek.

Neumann knihu napsal už v 50. letech a je to na ní hodně znát. je na pováženou, že k dílu jako je toto, není nakladatelstvím doplněn komentář nikoho z dnešních odborníků, kteří by uvedli na pravou míru omyly v knize se vyskytující a kteří by vyvrátili Neumannovy (Jungovy,...) teorie, které jsou ve vědeckých kruzích již dávno passé, ale laická veřejnost je teprve začíná s velkým humbukem objevovat a bohužel jim nekryticky věří. Ačoli sám Neumann mluví v knize o matriarchátu jako o psychologické kategorii a zpochybňuje existenci matriarchální společnosti jako reálně existujícího sociologického systému (na rozdíl od Marxe a Bachofena), zdá se, že v textu samotném na to často zapomíná nebo to alespoň nezmiňuje dost často, což je na škodu u rozborů jednotlivých uměleckých artefaktů. Plete dohromady západ a východ, Evropu, Asii a Ameriku, pravěk, středověk i svou současnost a vůbec si neuvědomuje, že i věc, která vypadá na první pohled stejně či podobně, může mít v závislosti na době, místě, společnosti, vrstvě,... jiný význam. přibližme si to na příkladu kříže. Sice ho bereme jako symbol křesťanství, ale to neznamená, že by neexistoval dávno před vznikem tohoto náboženství. A ani to neznamená, že by všichni křesťané byli jednotní a vnímali ho stejně (katolíci x evangelíci x pravoslavní křesťané,... , koneckonců i křesťané, vyznávající oficiálně úplně stejnou víru, mezi sebou vedou války). A pak ten kříž otočte a udělejte z něj symbol satanismu - je to tentýž symbol, záleží jen na jeho konkrétním umístění, orientaci. A to je další věc, kterou Neumann zcela opomíjí (jak to bylo v jeho době ještě běžné či alespoň časté) - nálezový kontext artefaktu, který je pro archeologické zkoumání zásadní. Vykopete-li sošku pravěké "bohyně" (což je značně nepravděpodobné) a přinesete-li ji do musea, aby vám řekli, co to vlastně je, ošidili jste se o valnou část její výpovědní hodnoty, protože její původní uložení nám může říct daleko víc než samotná soška vytržená z kontextu.
Další věc je, že Neumann bere (v čemž je dítětem své doby i 19. století) vše, co se k artefaktům váže, jako posvátné, rituální, mysteriózní, velmi vážné. Přitom se zdá, že vtip a humor hrál v dávných dobách v náboženství daleko větší roli, než si myslíme (viz např. článek Radka Chlupa Vtip a náboženství v časopisu Religio).
Koncept celosvětově uctívané Velké matky nebo Velké bohyně je nedoložený a neprokázaný, stal se však součástí mainstreamu a široká veřejnost tyto fantazie nadšeně a bez přemýšlení polyká i s navyjákem.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Ze sedmi knih s tématem slovanské mytologie, které Fragment vydal, se Legenda o Ladě asi nejvíce snaží vycházet z historických faktů, přesto narazíme na spoustu nedostatků. Kniha se má odehrávat v době knížete Vladimíra, tedy patrně někdy koncem 10. století, popisy prostředí vesnice a bydlení však připomínají spíš ruský venkov novověku (popisy interiérů, obydlí, bílé halenky, sarafány,... vlastně i ta Iljova ušanka je dosti podivná).

Při popisu hladomoru je uvedeno, že byl hlad tak strašný, že si matky odtrhávaly od pusy, jen aby mohly nakrmit své děti - nikoli, hladomor je tehdy, když není co si odtrhávat od pusy.
Po Moraně přebírá vládu Lado - nikoli, toto spojení (domnělých) slovanských božstev s roční dobou je moderní inovace. Když babička vypráví příběh o rodině, kde matka umírá, ale dcerka přežije, malá vnučka to považuje za smutný příběh. Jenže časté umírání bylo ve středověku bohužel velmi častou součástí života, takže podobný případ by byl spíš příběhem s dobrým koncem, v případě špatného by spíš vymřela rodina kompletně.

Perunova socha má huňaté obočí - těžko, při pohledu na některé dochované idoly je vidět, že řezby byly příliš hrubé na to, aby zachytily takové detaily.

Jména věšiny postav nám dnes sice zní "východoslovansky", ale ve většině případů jde o jména, přejatá až s křesťanstvím, tedy by je těžko mohli nosit nepokřtění obyvatelé pohanské vesnice.

Lada sní o tom, že by mohli s Iljou odejít na jih, poznávat nové kraje. Ne že by lidé v dávných dobách necestovali, naopak spíše cestovali více, než si dnes obecně myslíme, ale jejich cesty byly motivovány spíše nějakým smysluplným účelem, například obchodem, ale cestování za účelem poznávání a kochání se cizími kraji je dost moderní. Navíc člověk, který se živil zemědělstvím, si vždy velmi dobře rozmyslel, zda své hospodářství opustit, protože šlo o jeho zdroj obživy. Zdá se, že Lada a její matka mají všehovšudy 10 slepic. Dosti podivná představa o hospodářství ve středověku, z čeho byly obě ženy živy?

Když přijíždí křesťané, jsou popsaní jako bojaři. Ale přitom jde o pár mužů, bez jakéhokoli dalšího doprovdu, což je u velmožů dosti podivné, na konci knihy si dokonce sami nasazují kolo u vozu (a jeden chválí druhého, že vzal ve vesnici správnou velikost kola - ale kola neměla nějaké dané velikosti, dělala se prostě na míru konkrétního vozu). Společenské rozdíly v knize očividně neexistují. Celé vylíčení násilného pokřesťanšťování vyznívá dost neuměle a neohrabaně, neznalost reality christianizace je na textu velmi znát. Postavy dokonce mluví o SVATÉM Vladimírovi, ale on byl prohlášen za svatého až o několik století později (jak už to tak bývá). Jedna z postav knížeti vytýká, že zaprodal svůj lid i víru pro první výhodnou nabídku k sňatku - ale očividně mu vůbec nevadí, že také nechal odstranit svého bratra. Jeden z bojarů říká, že kníže jim dal za úkol přivést bezvěrce na cestu dobra - ale Vladimír ve skutečnosti přijal novou víru z politických důvodů, těžko by mu záleželo na pokřesťanštění nějaké jedné malé vesničky, ale spíše na demostrování toho, že se jeho zem stává křesťanskou, proto ty hromadné křty městského obyvatelstva v řekách, které známe ze středověkých textů.

A nakonec k Nestorovi - dnes už víme, že Nestorův rukopis nenapsal žádný Nestor, ale podílelo se na něm několik autorů, dokonce z několika různých generací.

Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě).

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě?

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu...

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.

Autorka občas používá slova, kterým nerozumí. Například žlutolící oči jsou nesmysl, také význam slova skrupule a drožka je autorce nejspíš neznámý, jinak by je neužívala tak, jak je užívá.

Občas si kladu otázku, proč někteří lidé píší knihy, když jejich text je jen suchým popisem toho, co se děje, vůbec nevyužívají to široké spektrum možností, které literatura nabízí. Popisy soubojů jsou dlouhé, otravné a působí na mě dojmem starých počítačových her (spíš arkáda než adventura).

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Vystavění celého fikčního světa je velmi podobné fantasy světu počítačových her, ač se má děj odehrávat v jakémsi slovanském dávnověku, je to dost zvláštní slepenec, kde jsou prvky různých dějinných epoch poskládány tak, jak se to autorce zrovna hodilo. Představa světa, kde je několik království s pevnými hranicemi a velkými městy připomíná spíš vrcholně středověkou pokřesťanštěnou Evropu než doby předkřesťanské. Proč se asi děti učí o kolonizaci, o zakládání měst na zeleném drnu, proč se učí, co byla lhůta a lokátor,... protože ani velká opevněná města, ani přesné hranice tehdy ještě nebyly.

Nejnesmyslnější je však vylíčení panovnického hradu. Předkřesťanský středověk, kde jsou obrazárny s portréty ve zlatých rámech? Vážně? Kde jsou salonky, křesílka, vázy, kytice, skříně, koberce, ba dokonce i toalety s keramickými umyvadly? Vážně? Středověk, kde se lidé ohřívají o hrnečky čaje? Chtělo by to trochu prostudovat středověkou každodennost a dějiny hmotné kultury.

O inspiraci slovanskou mytologií nemůže být moc řeč, jde jen o inspirace tím, co někteří mylně považují za slovanskou mytologii a co je daleko víc jen naše romatická představa. Rovněž Kroq/Krok, Kazi/miera, Teta/Theodora, Lada/Libuše a Svatoplukovy pruty, prvky z pověstí, nejsou dál nijak využity. Dragovit je pojmenován podle veletského vládce, jehož si podrobil Karel Veliký. Název Gockov byl inspirován Chockovem (Gützkow), kde působil Ota Bamberský a kde se měla nacházet nová, drahá a umělecky bohatě vyzdobená svatyně.

Nádherná a nezapomenutelná kniha, magická, realistická a především hluboce lidská.

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 273): "Teda vy jste mi spolek, vy baby!"

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 278): Ze všech těch běd sa pohrom, co mě postihly, jsem se stala čarodějnicí.

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 370): Tato Bangova gesta měla zřejmě naznačovat, že hodlá svého pána utěšit a že je ochotem čelit neštěstí společně s ním. Totéž se pes pokoušel vyjádřit pohledem, hledajícím oči prokurátorovy, i bystřě vztyčenýma hrotitýma ušima. Takhle ti dva - člověk a pes - ve svorné lásce uvítali na kolonádě sváteční noc.

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 457): ...provnile se tváří každý kocour! Není to tím, že by kocouři byli lotři, ale tím, že se bojí, aby jim některý z tvorů silnějších než oni - třeba pes nebo člověk - nepřičinil nějakou újmu nebo křivdu.

11 05.04.2023

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Stejně jako v Pánovi prstenů, i zde narazíme na brambory, které evropský středověk ještě nezná. Bogoústá Yalka je oděna do spousty kůží, ověšená náhrdelníky z kostí a zubů a pochopitelně jí nesmí chybět čelenka z paroží, dřeva a tesáků šelem, což více než středověku odpovídá dnešní romantickým představám o pohanství, složeného ze směsky pravěku i středověku, jak se nám to hodí. Rovněž to, jak žena při svém vyprávění oživí zem a trávu, aby z nich udělala "animaci", na který se děti dívají jako na televizi je prvkem, z něhož modernost přímo čiší. I origami ptáček složený z papíru je něco vemi nestředověkého. Papír a pergamen byly drahé, lidé je nenosili po kapsách, šlo o luxusní zboží, ke kterému se nedostal jen tak někdo, navíc většina lidí pro ně stejně neměla využití. Ještě úsměvněji působí plátky masa, zabalené v mastném papíru. Bogobor/Belek, který si po močení myje ruce sněhem je adept na nejvtipnější moment celé knihy. Na straně 173 čteme o jakémsi odkouzlování světa, kdy lidé zapomínají na nadpřirozené bytosti a ty mizí. Těm, kdo mají dojem, že se odkouzlování děje v mysli lidí (v jejich představách, imaginaci) už ve středověku s nástupem křesťanství, doporučuji více studovat středověk, který je plný divoké fantazie, bájných zemí, zvířat i bytostí, které najdeme třeba i na zdech středověkých katedrál. A neméně doporučuji Danielu Tinkovou, která píše o odkouzlování v době osvícenství.
Dalším naprosto nestředověkým prvkem je Sivin kroj. Bělostná sukně s rudým lemem je pro vekovanku středověku nesmysl, obarvit lásku na bělostně bílou je luxusní záležitost úzké vrstvy bohatých, proč myslíte, že se za renesance nechávaly vykukovat košile z průstřihů? Protože se bílá a spodní prádlo konečně začaly stávat běžnější záležitostí, mohlo si je dovolit více lidí, ale stále jen těch lépe situovaných. Halena s širokými volánovými rukávy a přes ni černý šněrovací živůtek s výšivkou - to středověk neznal, lidový kroj se šněrovačkou je totiž venkovská, zpožděná nápodoba šlechtického oděvu baroka a rokoka.
Strana 206 - Siva vzpomíná, jak Yalko přivolávala z lesa slabé kusy zvěře, které by stejně nepřežily, a obětovala je Mrazovi. To je naprosté nepochopení přístupu pravěku, starověku a zčásti ještě i středověku k obětem a obětování. Obětovat slabý kus nemá smysl, taková oběť je bezcenná. Žádám-li hodně (přežít zimu, dobrou úrodu, zažehnání nemoci), musím za to také hodně nabízet, něco cenného, jinak přeci nic neobětuji, pro tehdejšího člověka šlo o obchod mezi ním a božstvem.
Také vylíčený přístup k víře je značně moderní. Svět, "který hlásá svobodnou vůli od smotných bogů" je moderní kočkopes - božstva se vzdát nechci, ale musí to být bůh, který ospravedlňuje mé samostatné jednání. Když bogové nevyplní prání lidu, nepřinesou jim to, za co se modlí, lidé se od nich odvrátí a začnou uctívat své vládce - chci všechno, teď, hned, rychle a přesně podle mého přání, tohle pojímání bohů jako někoho, kdo je tu vlatně jen proto, aby plnil má přání, je velmi moderní. A přitom se vlastně nic nestalo, jenom zemřel pár dobrých panovníků, to je přece běžná realita, ne důvod k náboženské reformě.
Strana 335 - "Žádný smrtelník by neměl rozhodovat o osudech jiných." - proč pisatel zasazuje děj svého příběhu do starších dějin, když tam takovýto přístup ke světu a životu existoval jen jako úlet, anomálie, názor ojedinělých jedinců?

Proč musí všechny postavy v tranzu měnit hlas ala Trelawneyová v Harry Potterovi? Jedwiga ala Melisandra z Hry o trůny, vodník pootevírá ústa, aby pozřel Sivinu duši ala mozkomor, království se rozpadlo a bohové je nadobro opustili či odešli do zemí Neznáma, daleko na sever, kam lidé nemohli - ala odchod elfů za moře v Pánovi prstenů (a Bogobor na straně 318 mluví jako Glum). Jako další byly použity motivy z pohádek o ptáku Ohnivákovi, o Budulínkovi a o
Popelce, asi i o Mrazíkovi (Bogobor/Belek změněný v medvěda).

Skvělá kniha! Vyvrací tolik přežilých klišé a nesmyslů, upozorňuje na nekriticky přijímané omyly, rozhodně by neměla chybět žádnému serióznímu zájemci o dějiny čarodějnictví.
Kreuz je sice takový Šalda (zkritizuje až na pár výjimek každého), ale pořád lépe, když se vymezuje a uvede proč, než aby jen ocitoval bez hodnocení a: čtenáři, udělej si obrázek sám, jak je to dnes v módě a pokud sami nejste v daném tématu již odborníkem, nedá vám text nic. Bohužel je (asi z nějakých citových důvodů) jedním z Kreuzových oblíbenců Čechura, nad čímž mi zůstává rozum stát.

4 29.03.2023

Proč jsme tak na/štvané? A neměli bychom se spíš ptát "A jsme skutečně?" Ve většině případů jsem naštvaná zcela jinými věcmi než pisatelka a její manipulativní rétotika, s níž najisto počítá s ženskou na/štvaností, mi není sympatická. Je tohle feminismus nebo pseudofeminismus? Opravdu velmi naštvaná musela autorka být, když psala pasáže o tloušťce, z těch přímo kouká rezignace na objektivnost a nevyřešené vlastní problémy.

Co některým lidem vadí na modré menstruační krvi v reklamách? Budou dámy požadovat stejnou realističnost i v reklamách na plneky, léky na nadýmání nebo na průjem? Nebylo by spíš chytřejší si uvědomit, že reklama je prostě reklama a očekávat od ní relističnost je nesmysl?

Autorka citovaná na straně 34, která důsledně píše i*y by si měla zopakovat češtinu na ZŠ, protože měkké i zahrnuje i ženy a děti, psát tedy i*y je tedy zbytečné.

Poznámka o tom, že by si autorka přála, aby se její děti nebály ve škole zpochybňovat autoritu učitele, je poněkud úsměvná. Jen "ocuď pocuď", stačí si představit, co by se děti naučily, pokud by každé neustále zpochybňovalo vše, co učitel řekne.

V dnešní době často zmiňovaný test Bechdelové je opravdu hloupá škatule, která o kvalitě knihy nic nevypovídá (v největší míře podmínku testu naplňují nejtriviálnější ženské románky, nestálo by za to se nad tím zamyslet?). Rovněž absence většího počtu kvalitně ztvárněných ženských hrdinek v současném filmu není důsledkem jakési misogynie, ale prostě tím, že současná filmová tvorba zkrátka není příliš kvalitní. Co třeba podívat se na mužské postavy? Stejně ploché a schematické jako ty ženské.

Všichni máme právo dělat a myslet si co chceme - ale když se Petr A. Bílek vyjádří k současným českým autorkám a jejich hlavním hrdinkám (že prý jsou divné - s čímž souhlasím a nepovažuji to za negativní hodnocení), autorce se to nelíbí. Není to pokrytecké? Když se k něčemu vyjádří žena, je to vnesení svěžího ženského pohledu, když se vyjádří muž, je to špatně a ženám prostě nerozumí. Proč je v literární kapitole zcela opomenuta Petra Hůlová? Asi moc nezapadá do autorčiných škatulek té správné ženské prózy.

Společenský konstrukt, spojení autorkou nezdravě nadužívané. No, ono všechno je do určité míry společenský konstrukt. Ale to nic nemění na tom, že se do těchto konstruktů promítá i biologický rozměr pohlaví, zkrátka to není jen výmysl, který nám vnucuje nějaký zlý, ošklivý systém, který může za všechno zlo světa.

K zapojení žen po narození dítěte zpět do původní profese by bylo především třeba říct, že největším nepřítelem je čas. Věda se prostě nezastaví, nezpomalí jen proto, že paní doktor si na pár měsíců odskočila k dítěti. Čas prostě nedoženete a váš objem výzkumu či prostudovaného materiálu prostě bude nižší než u mužského kolegy, který podobným zdržením netrpí. Možná by to chtělo, aby se ženy zkusily podívat na problém i z druhé strany. Mně zase přišlo sobecké, jak autorka kvůli svým cca dvěma pracovním dnům v týdnu nechala matku, aby odešla dříve do důchodu, aby jí tuto "legraci" mohla dopřát. Možná by to chtělo myslet i na ostatní, ne jen na sebe a podívat se na to zvenčí. Ony se ty menší úvazky v mnoha profesích prostě nevyplácí (mnohdy ani těm ženám samotným).

Vyjádřit by se k něčemu dalo skoro na každé stránce, vyvracet, komentovat, ukazovat, jak autorka manipuluje a dělá totéž, co vytýká ostatním, ale byla by to ztráta času. Ne, tohle není objektivní pohled na postavení ženy v naší dnešní společnosti, je to opravdu jen takové naštvané povídání a tak by se k němu také mělo přistupovat - se shovívavostí. A hlavně to všechno nebrat vážně.

Nevím, proč knihy s námětem pohanství (vlastně spíš pseudopohanství 21. století) jsou si všechny tak podobné. Strašidla, tetování, blázniví venkované, ploché a jednoznačné postavy, dialogy, co mají k běžné mluvě na hony daleko. U této knihy jsem navíc měla dojem, že je to jak přeložené z angličtiny. Ty obraty, fráze... brr, to opravdu není pěkná čeština. Zkrátka, hlavně, aby to bylo tajemné, napínavé, hlavně, aby tam bylo zlé okolí, které hrdinům nepřeje a nesmí chybět nadpřirozené bytosti, které podezřele připomínají mozkomory, což tady bylo už mnohokrát.
To podivné nářečí-nenářečí je dobrou metaforou pro celou knihu. Stejně nekonzistentně, výběrově a neuceleně totiž působí i celý příběh, doba, postavy i jejich jména. Tetování jako prostředek identifikace s tím, kým člověk je, kam patří a odkud pochází stejně jako přesvědčení o tom, že víra je osobní a soukromá záležitost, patří k našim iluzím o fungování dřívějších dob. Poněkud to vykrádá řecké báje (Ariadnina nit), Alenku (bílý králík), Harryho Pottera (mlžný svět za branou, běsi ala "mozkomorové") Karkulku, ač je děj asi zasazen do starší doby (po válce?), postavy smýšlí zoufale moderně, je to takový slepenec a konec je úplná fantasmagorie, jejímž výsledkem jsou jen stokrát omleté fráze o postavení se tváří v tvář svým démonům a strachům. Má to být kniha pro young adult, ale myslím, že by si mladí čtenáři zasloužili víc.

Romány o císařovně Sisi se v poslední době zvrhávají v neobyčejně laciné romance. S Alžbětou to opět nemá příliš společného, charakteristiky postav, doba, móda, to vše je jen bezbřehá fatazie autorky, nutno dodat, že dosti neoriginální a tuctová. Podobných moderních pseudo-Sisi, které s císařovnou 19. století mají společné jen jméno a pár náhodně zvolených drobností už bylo dost, chtělo by to změnu - k lepšímu, ke kvalitě, k touze pochopit Alžbětu jako osobnost, ne si do ní pouze promítat nějaká dnešní klišé.

Své dospívající dceři nebo neteři bych knihu bohužel nemohla s klidným svědomín doporučit. Ano, cyklus ženu určitým způsobem ovlivňuje, ale stejně tak ji ovlivňuje i spousta dalších faktorů, rozhodně to není tak přímočaré a zaškatulkované, jak autorka popisuje.
Chvílemi jsem měla dojem, jako bych četla něco na způsob budovatelské agitky. Sára pochází z té správné (=cyklicky uvědomělé) rodiny, proto nemá s menstruací problém, zatímco Terka trpí potížemi, protože její matka cyklus ignoruje a nepředala tak dceři správný model. Její potíže ustoupí teprve poté, co je "napravena" v té správné, Sářině rodině. Rozhovor obou děvčat na straně 101 o tom, jak se jim ostatní holky smály ("Ale my se nedaly. My jsme věděly co víme, a jakou to má sílu. A dneska? Dneska už to ví skoro všechny holky od nás ze třídy a většina z nich má doma magnetky. My víme, co jsme. Jsme Ženy s velkým Ž!"), je jako vystřižený z Majora Zemana nebo nějaké podobné propagandistické lahůdky, kde si ti, co stojí na "správné" straně notují, jak tu svou úžasnou vizi rozšířili mezi ty méně uvědomělé a ukázali jim, jak je ten nový systém skvělý. Kéž by vše fungovalo tak snadno, jak si to autorka představuje. Vše je až příliš idylické, až přehnaně zalité sluncem. Sářina maminka je neustále k dispozici a dobře naladěná, snad denně čeká na dceru s obídkem či svačinkou (kdy provozuje to podnikání z domova?), neustále má čas a chuť na ženské povídání, s dcerou mají ničím nezkalený a naprosto otevřený vztah. Jenže toto vše je ideál, který v reálném životě dostává vážné trhliny (nedostatek času, stud, pubertální vzdory,...). Ale pokud vím, kniha má být pomůckou pro reálný život, takže... jak?

Kniha si navíc v mnoha směrech odporuje. Maminka klade důraz na zdravou stravu, ale pak se pořád chdí/posílá pro pizzu, upozorňuje se na důležitost zapojení tatínka, ale pak je tatínek odejit předtím, než se začne mluvit o ženském orgasmu. Proč? Tvrdit, že "když si dospívající holky uloží do hlavy jako fakt, že menstruace nebolí a je pohodová, pak ji mají v dospělosti pohodovou a přirozenou" mi připadá opravdu hloupé, dokonce lživé, řekněte toto těm kvantům žen, které si menstruaci s ničím špatným nespojovaly a přesto každý měsíc trpí? A na druhou stranu, řekněte to těm kvantům stydlivých a nervózních žen, které dobré mínění o menstruaci neměly, ale přesto je při menstruaci nic nebolí. Ne, v těchto věcech neexistuje žádná přímá úměrnost a spravedlnost (jako ostatně v ničem). A pokud má autorka na menstruaci opravdu tento jednoduchý názor, proč tedy na konci knihy několikrát mluví o tom, jak je fajn, nechat dívku každý měsíc den či dva doma? Pokud je něco takového nutné, pak přeci nejde o pohodovou menstruaci a je asi na místě vyrazit k lékaři.

Autorka sice přiznává, že každá žena to má trochu jinak, ale celkově jsou popisy jednotlivých fází velmi pevně nalinkované, jako by třeba další části těla nebo nedejbože záležitosti zvenčí nehrály roli. Ne, opravdu bych nechtěla být otrokem svého cyklu a plánovat si podle něj činnosti, to je přehnané a popírá to ženskou variabilitu a svobodu.

Co mi však připadá nejvíce nepřijatelné, jsou líbivé pohádky o jakési ideální společnosti, kde lidé žili mírumilovně a v souladu s přírodou, ženy si bezvýhradně rozuměly, pomáhaly si a podporovaly se. To jsou dávno vyvrácené představy (jde o tzv. zpětnou projekci některých feministických směrů) a bylo by třeba přestat před historií zavírat oči. Ženy v pravěku a starověku se dožívaly daleko nižšího věku, dožít se přechodu byla výjimka, dívka měla před dětmi jen pár cyklů, v lepším případě let na to, aby se s fungováním svého těla seznámila, pak ji čekala řada těhotenství, potratů, kojení (kdy vlivem horších podmínek, nedostatečné výživy a tělesně náročné práce často trvalo daleko déle, než se jí vrátila běžná menstruace) a měsíční krvácení si neužila zdaleka tolikrát, jako dnešní ženy, které se přechodu dožijí téměř všechny a navíc mají za život třeba jen jedno či dvě děti, takže nějaký pravěký/starověký ženský život v souladu s cykly je mýtus nebo spíš ojedinělá záležitost, rozhodně ne běžná norma.

Lákavý vzhled, líbivé obrázky, pro zažehnutí jiskry zájmu o problematiku ideální kniha. Pro hlubší zájem o biblické ženy je to ale dost povrchní, ony slibované pohledy z antropologie, lingvistiky, politologie, psychologie, kulturní historie (a ještě bych dodala feminismu, ten autor neuvádí) často chybí či se zcvrkávají v až pseudovědecké přepisování původního biblického textu. Často je pak Bibli podsouváno něco, co tam ve skutečnosti není, naopak ambice pochopit a popsat, o čem vypovídaly příběhy v době, kdy vznikly, nebyla naplněna téměř vůbec, protože svět biblických dob autorovi dost uniká. Škoda, že uvádí jen samé zahraniční zdroje, přitom i u nás by se našly práce, které se ženami v Bibli zabývají, ačkoli spíše ve formě článků a kvalifikačních prací než knih. Uvítala bych, kdyby autor více vycházel z Bible samotné a méně podléhal moderním, tendenčním výkladům této knihy. Nebo kdyby se k nim snažil sám častěji vyjádřit, místo pouhého nekritického přebírání (ne vždy brilantních) myšlenek.

Doporučuji vzít si ke čtení bibli, nejlépe více verzí, třeba kralickou i moderní, ekumenický překlad. Jen pro ilustraci - autor, potažmo jím citovaná Edwardsová, dělá z Evy upovídanou ženu, která se ze všeho snaží vykecat. Ale když nahlédnete do Bible, zjistíte, že Eviny promluvy nejdou nikterak v převaze, naopak, Adam toho napovídá dokonce víc. Nebo je v tomto směru anglickojazyčný překlad Bible tak diametrálně odlišný?

Uvažovat o Evině barvě kůže je anachronismus. Touto myšlenkou se můžeme zabývat my, v dnešní globalizované společnosti, ne starověký či středověký člověk, který se s lidmi jiné barvy kůže buďto nedostává do styku, nebo je nepovažuje za lidi sobě rovné. Sám autor říká, že Bible neuvádí popisy postav, ale charakterizuje je pomocí jednání a řeči, proč by tedy měla barva kůže být zmíněna? Tato úspornost ohledně vnějších popisů je navíc i jedním z faktorů, proč je křesťanství tak snadno přenositelné do téměř jakékoli společnosti, která je alespoň na úrovni neolitického způsobu života (aby pochopila přirovnání z oblasti zemědělství a pastevectví).

Ochutnáním zakázaného ovoce Adam a Eva "propadnou smrti a přijdou o pohodlný život v Edenu" - nikoli, naopak, tehdy teprve začínají Adam a Eva skutečně žít! Teprve na konci pozemského života je čeká smrt. Většina mýtů o stvoření světa pracuje s představou nějakého ideálního stavu, z něhož je člověk vytržen, dostává se do našeho neutěšeného světa a útěchou je mu představa návratu k ideálu (po smrti, po skončení našeho světa, po posledním soudu,...). Ochutnání ovoce poznání tak je nezbytným prvkem, jakousi kolizí (řečeno terminologií dramatu), která posunuje děj od ideálu do reálu, je naprosto nezbytný, aby se v příběhu vůbec něco dělo.

Stvoření Evy je podáno jako křivda na ženách, které mají nižší ontologický status proto, že Eva byla stvořena z Adamova žebra. Ale stvořit jednoho z druhého je přece důkazem jejich blízkosti a neoddělitelnosti, nikoli snaha o snížení významu ženy, to je až náš moderní pohled. Navíc jsou i mýty, kde nejrůznější bohové tvoří lidi z hnoje, holubů z nosu či dokonce ze svého vlastního ho... trusu. Co asi jejich ontologický status :-D?

Lilith vydá na samostatný rozbor, kolem této "postavy" se hemží tolik nepřesností a zkreslujících informací, že se divím, že se jí ještě nikdo nezabýval podrobněji.

Nenašla jsem v různých Biblích nějaký zásadní rozdíl v tom, jak vcházeli a vycházeli muži a ženy z Noemovy archy, takže ono zdůrazňované dovnitř muži, pak ženy a ven všichni společně se patrně vůbec nekoná. Zná někdo hebrejský originál?