siena komentáře u knih

Dočteno...musím upozornit, že jsem v názoru na tvorbu Jo Nesbø dosti nekritická, prostě pro mne srdeční záležitost. První knihu, Červenka nese smrt, jsem četla v době, kdy se ještě nevědělo, že to je "ten" Nesbø a byla jsem příjemně překvapena stylem psaní i samotným hrdinou HH. Potkali jsme se spolu ve správnou dobu, a později (Nemesis), i na správném místě:)
Pak jsem si dala pauzu a počkala si, až se dostanu k prvnímu dílu série...Mám ráda ta vedlejší vyprávění, v tomto případě o australské "mytologii", historii, i jejich propojení se samotnou detektivní zápletkou. Děj se pravda odvíjí hodně zvolna, ale to je skoro typické nejenom pro J. Nesba, ale pro všechny severské autory, alespoň co mohu posoudit. Velké finále bylo zdařilé, proto dávám 5*. Jak ale píši výše, můj komentář není moc objektivní:)

Dovolila bych si ještě menší poznámku...jsem velmi vděčný čtenář detektivek, neb jsem mírně natvrdlá, vedení mám dlouhé, tudíž se ráda nechám povodit autorem po všech slepých uličkách a ještě si na každé z nich říkám, vidíš, to mne také napadlo:) Proto nejenom že kdo je vrah, ale ani osudy postav, pro mne nebývají dokonale předvídatelné...Tentokrát jsem ale měla náskok, díky "nesobeckým" čtenářům. Protože se i nadále chci nechat překvapovat, vzala jsem si ponaučení, nečíst předem komentáře u detektivek! A jak zjištuji, nejenom komentáře k samotným knihám, ale ani komentáře u spisovatele...

Konec prvního ročníku gymnázia a naše společná brigáda sázení stromků v Krkonoších. Půjčila mi ji naše třídní profesorka a tím začalo mé nerozlučné, osudové přátelství s EMR:) V té knize je všechno...

54 20.06.2012

Pro mne to je jedna z detektivek, kdy "politická" linka byla mnohem zajímavější než samotné kriminální vyšetřování. To mi přišlo drobet zoufalé, nakonec, podobný názor na něj měli i samotní aktéři příběhu.

Ovšem atmosféra Belfastu 80. let minulého století je přímo hmatatelná...až nepředstavitelné, jak konflikt na hranici Irska a Velké Británie, na území Severního Irska, v demokratické části Evropy, probíhal, že k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. Když si člověk čte jaká nenávist byla mezi obyvateli, mezi katolíky a protestanty, i uvnitř těchto komunit, jak zákonitě na to byl napojen organizovaný zločin, tak se ještě nepravděpodobnější potom může zdát, že vůbec ke smíru, v roce 2007, za vlády Tonyho Blaira, došlo. O to víc by se otázka irské hranice, v rámci uspořádání vztahů EU a Velké Británie, neměla brát na lehkou váhu...

36 11.08.2019

".....
20. květen 1821, zámek Arenenberg
Uschlá růže leží na mém stole. Její lístky jsou okoralé, temně rudé žilky nesou známky prasklin a ze žlutého středu se sype prach. K trnitému stonku je přivázán tenký klacík, vedle klacíku dlí malá plechová dóza s pramenem černých vlasů. Císařových vlasů. K těmto třem předmětům někdo přidal list papíru s neznámým rukopisem, který říkal:
Pátého května roku 1821 v 17:49 hodin místního času zemřel na ostrově Svatá Helena generál Napoleon Bonaparte. Jedním z jeho posledních přání bylo odeslat madame Hortensii de Beauharnais tři předměty, jež obdržíte v obálce.
Generálovo tělo bylo v souladu s jeho vůlí vloženo do bezejmenného hrobu u pramene Torbett’s Spring nedaleko Longwoodu, kde trávil své poslední dny vyhnanství.
Hudson Lowe,
guvernér ostrova Svatá Helena

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno vypadalo úplně stejně jako před minutou, a přece se vše změnilo. Lesy kolem zámku Arenenberg, který jsem po šesti letech bloudění Evropou zakoupila a usadila se tu, se stále zelenají, sedmikrásky na okolních lukách stále kvetou a drozd za oknem stále zpívá. Jen mé srdce už… už nebije jako dřív.
„Stalo se něco, mami?“ ptá se Napoleon Louis, z něhož od doby, kdy jsem do deníku naposledy psala, vyrostl statný muž převyšující mě o hlavu.
„Právě zemřel muž, kterého jsem celý svůj život milovala,“ odpověděla jsem, nepřemýšlejíc o svých slovech.
„Monsieur de Flahaut? Jakže? On zemřel? Já myslel, že se mu v Anglii daří!“ vyhrkl a uchopil mou ruku.
Zavrtěla jsem hlavou, ale mluvit jsem nemohla, hrdlem se mi prodíraly první vzlyky. Ukazuji na obálku, Napoleon Louis čte. S každým okamžikem je jeho jemná tvář sinavější.
„Ach, můj Bože, tak přece je to pravda,“ vydechuje a objímá mě kolem ramen. Najednou se kolem mne ovíjí další pár paží. Charles. Můj Charles s Napoleonovýma šedýma očima a jeho nosem. Cítím, jak srdce mých synů bijí a rezonují v mé hrudi.
„Co znamená růže a větvička?“ ptá se po chvilce Napoleon Louis.
„Ach, to už je dávno,“ usměji se, ale stále cítím neustávající proud slz. „Když se vaše babička seznámila s mladým generálem Bonapartem, vzal mě jednoho dne do zahrady v našem starém domě v rue de la Victoire. Vzpomínáte ještě na tu ulici? V té době mi nebyl sympatický, což jsem dávala velmi jasně najevo. On ale boj o mou přízeň nehodlal vzdát. Jednou mi daroval růži, již utrhl z keře v naší zahradě. Celý keř tím připravil o krásu. Později jsem mu vyprávěla o Eugènovi, který mě jako malou učil šermovat. Napoleon nevěřil, že to dokážu, a tak se o tom chtěl přesvědčit. Vyzval mě tedy na souboj, souboj s klacíky, ve kterém jsem vyhrála, on to ale nepřiznal,“ zasmála jsem se znovu. „V ten den jsem se do Napoleona zamilovala,“ přiznala jsem.
„Nikdy jsem nevěděl, že jste… že jsi…“
„Nikdo to nevěděl. Jen má přítelkyně Adéle,“ odpověděla jsem a cítila další ostré bodnutí. Adéle, moje drahá Adéle… „Císař si na ten okamžik zřejmě vzpomněl.“
„A ty ses mu nikdy nevyznala ze svých citů?“
„Ne, ale myslím, že to věděl.“ Musel. Růže a větvička toho byly důkazem. Jsou to poslední slova, která mi určil, poslední nevyřčená slova…
„Měl jsem strýčka Napoleona velmi rád,“ ozval se Charles.
„Ano, to my všichni, zlatíčko.“
„To mu způsobili oni, že, mami? Angličané? Zabili císaře, protože ho nenáviděli. Stejně tak Rusové, Rakušané a Prusové. To oni jsou zodpovědní za jeho osamocený konec,“ pronesl Charles, z jeho hlasu je slyšet vztek.
„Na tom už stejně nezáleží,“ odpovídám a hladím ho po vlasech. Je císařovi opravdu podobný.
Charles se mi vytrhává, bere vzkaz od Hudsona Lowa a muchlá ho v pěsti. „Já ho pomstím,“ říká pomalu a klidně. „Půjdu v jeho stopách a potrestám ty, kteří jsou vinni.“
Okvětní lístek z růže se v jemném tanci vznáší k zemi a neslyšně dopadá. Slova mého syna znějí přesvědčivě.
Je mu velmi, velmi podobný…
..... "

Otevírala jsem tuto knihu s mírnou skepsí, o to více jsem byla překvapená, mile překvapená. Paní Izabela Straková napsala román, kde historie není jen divadelní kulisou pro její příběh. Čehož, bohužel, nemálo současných autorů je schopno, ale i ochotno.
Příběh dcery francouzské císařovny Josephine je napsán formou jejích deníkových zápisků, takže se občas autorka neubránila stylu "... a to bylo tak". Ač sama předem varuje před jistým moderním slovníkem, kromě asi dvou, tří výrazů, mi zvolený jazyk nepřišel nijak rušivý. I dle přiloženého seznamu publikací, které zúročila ve svém vyprávění, je jasná její snaha o co největší autenticitu "svého" příběhu. Dle mého, se autorce povedlo velmi zdařile skloubit romantickou linku příběhu, nenaplněné lásky Hortensie, s vylíčením tehdejší doby, včetně hlavních okamžiků vlády Napoleona Bonaparteho. Jak jsem zmínila na začátku, opravdu velmi příjemné setkání s vyprávěním paní Strakové.

35 31.01.2021

Byla to má první přečtená, opětovně přečtená, kniha po hooodně dlouhé čtecí pauze. Mlhavě jsem si vybavovala zápletku a její hlavní aktéry. Romány pana Dicka Francise se ale dají číst opakovaně, i bez toho pocitu "napětí", protože jsou to především dobré příběhy. Samozřejmě, ne všechny jsou excelentní, ale i ty slabší, mají logickou a celkem uvěřitelnou zápletku. A jsou příjemným důkazem, že i bez "dechberoucí" akce, bez nejmodernějších forenzních metod, dokonce bez mobilních telefonů, lze dopadnout padoucha, zde jednoho "profesionálního" únosce...

“…Obrazy z asymetrických válek budoucnosti: zkroucené copánky kouře z unesených aut, armádní vrtulníky visící nad městem jako komáři nad louží, těžce vyzbrojení vojáci a policisté pohybující se v řadě za sebou po obou stranách ulice v obytné čtvrti…
Padá noc.
Obloha má barvu tmavého piva.
Vojáci mají v rukou poloautomatické samonabíjecí pušky a na sobě plnou výstroj. My, policisté pohybující se v semknutém útvaru, máme na sobě neprůstřelné vesty a v rukou samopaly sterling.
Sledujeme okna a střechy. Jsme roztaženi do rojnice a držíme si odstup od svého souseda, aby nás nastražená bomba nebo reaktivní granát nemohly pozabíjet všechny najednou. …“
…
Epilogem mne, jako čtenářku, autor vrátil zpátky do tvrdé reality života v Belfastu osmdesátých let minulého století. Znovu jsem uvědomila, na těchto posledních pár stránkách, že nejen samotné vyprávění detektivního příběhu tvoří tuto knihu, knihy autora. Detektivní příběhy severské, či italské, ale i ty anglické bývají zároveň i romány sociálními, popisující problémy v té, které době. Pan Adrian McKinty to tak činí velmi dobře, stejně jako např. pan Peter Robinson, paní Phyllis Dorothy Jamesová a další.
Jak už bylo i v komentářích zmíněné, oproti první knize je tentokrát zápletka dobře vystavěná a i vyšetřování postupuje logicky ke svému cíli. Než k němu oddělení Královské ulsterské policie dospěje, musí se vyrovnat i se špionážními službami, včetně FBI. Co jsem již při čtení vnímala, stejně jako inspektor Sean Duffy, jen jako rutinu, kulisu, denního života policisty, vojáka v Severním Irsku, připomnělo se mi opět ve zmíněném epilogu: “Nesmiřitelné sektářské násilí, kde příslušnost k té “správné“ straně má větší cenu než pravda.”
...
“…Procházíme branou hřbitova. Zkušený poddůstojník něco nadporučíkovi šeptá. Nadporučík se usměje a přikývne, souhlasí s poddůstojníkovým návrhem….
Hlídka míří přímo do republikánského sektoru. K hrobům mužů a žen z IRA, kteří zemřeli za Irsko.
Přicházíme k místu posledního spočinutí Bobbyho Sandse. Vrchního mučedníka. Velitele IRA ve věznici Long Kesh, který po šestašedesáti dnech podlehl hladovce.
Seržant vytáhne cosi z kapsy vespod neprůstřelné vesty a položí to na mramorový náhrobek.
Je to balíček dietních sucharů.
Vojáci si smějí.
Já s ostatními policisty se nesmějeme. …“

35 16.02.2020

Wolf Serno vypráví drobet kostrbatým způsobem, ale je to vyprávění podložené fakty o dané době, o povolání/poslání hlavního hrdiny. Po několika zklamání z poslední doby, jsem zase měla pocit, že čtu román, kde historie není jen kulisou pro "současný příběh". Autor knihu opatřil seznamem osob, dokonce podle románové posloupnosti (žádný čtenář se tedy nemusí bát, že by se ztratil:-) ), a označil ty, které opravdu žily. V Doslovu potom vysvětlil, kde si historické a topografické reálie přizpůsobil svému příběhu.

A ještě malou poznámku. Všimla jsem si při občasném zabloudění do německých knihkupectvích, že převládají kreslené obálky knih. Těší mě, že některá naše nakladatelství začala též vydávat.

33 29.08.2017

Autorka na románu začala pracovat na žádost spolku Jahrfeier Völkerschlacht bei Leipzig 1813, a byl vydán k 200. výročí Bitvy národů, bitvy u Lipska. S. Ebertová sepsala velmi obsáhlé dílo, na základě studia historické literatury, kronik a novinových zpráv. Příběh vypráví prostřednictvím smyšlených hrdinů, jejichž životy však propojila s reálnými, historickými postavami. Setkáme se v něm i s malým chlapcem v davu, s Richardem Wagnerem:)
V románu se střídají pohledy na dění ze všech čtyř "válečných stanů", a právě možnost srovnání uvažování a strategie jejich vůdců, činí čtení velmi zajímavým a podnětným. Není to poprvé v poslední době, kdy jsem si uvědomila, že ač nás dělí od tohoto "Armagedonu" již více než 200 let, mnoho jsme se jako lidé nezměnili, bohužel.
Součástí knihy jsou mapky, soupisy jednotlivých aktérů, dle jejich národnosti, či příslušné strany, za kterou bojovali. Nakonec autorka připojila i seznam doporučené literatury.

"Koho v tomto okamžiku zajímají dny naplněné hrůzou, mrtví a potoky krve v ulicích, hlad a bída, která je nevyhnutelně ještě čeká?
Bonaparte je poražen, bitva skončila a jejich město ještě existuje. Všechno bude už jen dobré.
Mír. Svoboda. Bratrství.
Osvobozená, sjednocená vlast.
Nikoho z jásajících lidí na lipském náměstí ani nenapadlo, že nic z toho nebude pravda. Že nejspíš jen vyměnili jedno zlo za druhé. A hlad a tyfus budou brzy v jejich městě řádit ještě hůř než dosud. ...."

30 16.12.2016

Od čtení mne z počátku odrazovalo naznačované "nadpřirozeno". Jsem ráda, že i přesto jsem první knihu ze série otevřela. Protože ta "Záležitost", jak je schopnost komisaře Ricciardiho "vidět" oběti násilných činů a nehod v románu pojmenována, svým způsobem dokresluje atmosféru Itálie 30. let, dobu fašistické vlády Benita Mussoliniho. O ní se dozvídáme v narážkách, při rozhovorech hrdinů, přesto ta stísněnost je cítit z každé stránky, prostupuje celým příběhem. Detektivní vypravování má klasické, italské tempo, sympatického a čestného vyšetřovatele, dottore Ricciardi, který, spolu se svým věrným spolupracovníkem, čelí jak zločincům, tak i svým "nehodným" nadřízeným. Prostředí Neapole, královského divadla San Carlo, operního světa, přidává čtení další rozměr a hodnotu.

"Český překlad této knihy vznikl i díky podpoře pana honorárního konzula České republiky v Neapoli - dr. Angela Ruoppola. Po dvacetileté činnosti honorárního konzulátu a tím i dvacetileté spolupráci se mnou podpořil moji snahu o překlad této knihy, která tak výstižně popisuje jedinečnou atmosféru Neapole." (Helena Schwarzová)

27 23.02.2019

“…Demokracie jako celek si pak může hodnověrně vytknout za své motto zmiňovaná slova: “Neustále to zkoušet. Pořád selhávat. Nevzdávat se. Zkoušet to znovu. Zase selhávat. Selhávat lépe.”…”

O knize jsem se dočetla v jednom ze článků pana Petra Havlíka, kde ji vřele doporučoval. J-H Müller je německý politolog, toho času profesor politologie na Princetonské univerzitě. Přesto, kniha je psána srozumitelným jazykem, příklady v ní uváděné zná každý, kdo i jen občas otevře televizi, rádio, či “noviny”.
V jednotlivých kapitolách se autor snaží objasnit a vysvětlit, co populismus je, kde se bere, jaký je jazyk populistů, jak ti se chovají, když se dostanou k moci a jak s nimi jednat. Na závěr knihy zařadil jakési sedmero jeho zásad.
Při čtení jsem své představy o populismu, koho za populistu považuji, korigovala. Oním jednoduchým, to jsou ti, co říkají to, co jejich voliči chtějí slyšet, nelze vystačit. Pan profesor říká, že populismus tvoří trvalý stín moderní zastupitelské demokracie a také představuje její neustálé nebezpečí. Na jejím charakteru a způsobu vládnutí ukazuje, co populismus je a co představuje, k čemu může vést. Ne, že bych porozuměla, že i přes evidentní rozpor mezi tím, co říkají a dělají, když se tito představitelé dostanou k moci, kdo dokonce sami jsou, to jejich voliči nevidí, dokonce je i hájí. Pochopila jsem ale, že to je určitý zákonitý jev, že se to netýká jen voličů ČR, a s kterým je velice nesnadné polemizovat. Že evidentně nefunguje: nechejme je vládnout, však se ukáže na jejich činech. Autor současně ale varuje, aby představitelé ostatních politických stran, ve snaze zvrátit volební výsledky, nepoužívali stejný slovník, nezačali používat podobnou argumentaci. Cestu vidí pouze v trpělivém poukazování na nesprávné a nebezpečné kroky, které činí, a že tyto kroky konkrétně pro jednoho každého jejich voliče nepřinášejí, neznamenají nic.
V závěru pan profesor Müller, píše: “Populismus není korektiv liberální demokracie v tom smyslu, že přiblíží politiku “k lidem” nebo znovu potvrdí svrchovanost lidu, jak se někdy tvrdí. Ale může být užitečný k objasnění skutečnosti, že části populace se skutečně nedostává zastoupení…To ale neospravedlňuje populistické tvrzení, že pouze jejich stoupenci jsou skutečný lid a že oni jsou jedinými legitimními zastupiteli.”

Lze jen doufat, že podobně k dnešnímu světu budeme přistupovat jak my, voliči, tak naši zvolení zastupitelé...

27 26.08.2018

Tato útlounká a nenápadná knížka nám dává nahlédnout, jak, možná ani netuše, jsme my, Češi, Moravané, Slezani, a Italové vzájemně propojeni. Prostřednictvím evropských panovnických a šlechtických rodů, hudebníků, literátů, stavitelů a architektů, československých legionářů a dalších, sdílíme společný kus historie. Jak je uvedeno v anotaci, ambicí knihy nebylo stát se průvodcem, ani uceleným způsobem podat výklad společných dějin. Je to dílko plné drobných střípků, které určitě přimějí popátrat hlouběji a vzpomenout si na ně, až se vydáme na výlet, ať už po "vlastech" českých či italských...

27 23.06.2017

Před časem jsme slavili "půlkulatiny" nejstarší sestry. My tři jsme si dělaly legraci, že až se sejdeme na těch "celýchkulatinách", tak už nám krémy proti vráskám nepomohou, že to bude chtít spíše balsamovací oleje:) A v té době jsem objevila anotaci na knihu o třech sestrách...
Dostalo se mi hodně emotivního vyprávění o životech tří osobitých žen, do kterých se promítly i "velké" dějiny Německa. Každá si nese svůj osobní kříž, svá trápení, provinění, své pocity ukřivděnosti. Co ale s tím vším, když už nezbývá mnoho času na smíření se s osudem, na smíření se navzájem, když další jejich setkání může být poslední? "Odpuštění je základem nejen k tomu, abychom se smířili s jinými, ale i sami se sebou"...Vždyť jsme přece sestry!

Ale kde má tedy domov? Často se v životě stěhovala....O žádné své bydliště nikdy nebojovala, dokonce ani teď ne. Šlo ji o nezávislost, ať to bylo kdekoliv. Ale najednou si uvědomila, že i ona celý život o něco bojovala, i za těch nejnepříznivějších okolností - o své sestry! Jejím domovem jsou vlastně ony a neopustí je, dokud bude živa.
Možná bych už měla konečně být doma, uvažovala Gertruda a všimla si, že se uklidnila. S tímto rozhodnutím se jí bude dobře spát.

26 03.05.2014

Další kniha, nad kterou si říkám proč?!? Proč mají současní autoři historických románů představu, že když jejich postavy nebudou mluvit současným jazykem, nebudou používat vulgárních výrazů, tak že nebudou pro své čtenáře dost atraktivní?!? Dle mého, je pak docela jedno do jakého století je děj zasazen, jestli se odehrává v minulosti, současnosti. Liší se jen v těch kulisách, bohužel.
Od historické detektivky nečekám žádné "dechberoucí" drama, dramatický a "nebezpečný" byl tehdejší život sám. Zápletka a její vysvětlení bylo takříkajíc typické pro tu dobu. Oceňuji i to, že M. Jensen nepoužil další oblíbené klišé, jeho hrdinové jednají z "normálních" lidských pohnutek. Přesto, jisté zklamání ze čtení tu je.

25 06.05.2017

Honoré, Honoré, nebývala bych si to někdy jen pomyslela, že cosi podobné vyslovím... ale tvá Dívka se zlatýma očima byla k nepřečtení. Občas z textu probleskoval tvůj dar romanopisce, obzvláště v počátku, kdy glosuješ tehdejší mravy francouzské, pařížské společnosti, dle mého, společnosti obecné. Ale byly to záblesky velmi slabé a velmi krátké...

24 26.09.2020

Po přečtení několika stránek jsem si vzpomněla na naši paní knihovnici, která nás zdárně provedla přijímacími zkouškami na střední školu, tak posléze maturitou. Vyprávěla nám, že když se jí konečně splnil sen a mohla se podívat do Věčného města, do Říma, vystačila si se svou milovanou knihou Quo vadis. Stejný pocit mám já po přečtení Spící Venuše. Román je nejenom průvodcem životem a dílem malíře Giorgioneho, Zorziho, ale i renesančními Benátkami, jejich historií. Prostřednictvím obrazové přílohy, dokonale zpracovanými poznámkami, ke kterým připsala vysvětlivky a upřesnění, autorka doslovu Giorgionovské záhady, V. Laudová, je také průvodcem po světových galériích a pinotékách. Zbývá už jen vyrazit...

"...Venku šeptal v révovém listí noční vítr.
Viděl černého pěvce, který se ohlíží po štěstí...Prsty na spinetu ještě nejsou dokončeny...Tizian je asi dodělá...
Ležel se zvrácenou hlavou a cítil, jako by se nad ním otvírala záplava světla. Slyšel zpěv vlámského pěvce; potom ještě výše a ještě vzdáleněji zpěv Ceciliin a znovu mu přejel úsměv po tuhnoucí tváři...
Tak zemřel velký Zorzi, tak odešel vstříc věčnému životu, v němž se všechny velké sny vracejí k svému počátku. ..."

23 16.12.2016

Fanynkou amerického, na rozdíl od "klasického", fotbalu se nejspíš nestanu, ač se autor poctivě a s velkým zápalem snažil. Překladatelka, paní Hollanová, dle doslovu, přistoupila k tomuto fenoménu neméně profesionálně. Výše zmíněné, Parma, celý kraj Emilia-Romagna se svými voňavými a chutnými produkty, jsou zdatnými a rovnocennými "spoluhráči" jednomu quarterbackovi, který až odchodem na Starý kontinent, mezi "amatéry", našel sám sebe a možná i nový domov...jak to už tak, u těchto románů, chodí.

22 17.02.2019

Po dočtení mám rozporuplné pocity. Sicílie, Palermo, příběh, který vypráví co předcházelo krvavému povstání, zvaného Sicilské nešpory, za ně dávám čtvrtou hvězdičku. Zdálo se mi, že román, jeho forma, je drobet nevyrovnaná. Byly pasáže, nad kterými jsem si říkala, zase čtu "poctivý" historický román, samozřejmě s autorčinou licencí, ale od toho historické romány jsou, aby po několika stránkách autorka najela na "dnešní" historický román. Je to škoda, ale za tu snahu přeci jen se "odlišit" od ostatních současných autorů, je hodnocení vyšší, než jaký jsem měla pocit během čtení. Zkrátka, rozporuplné pocity...

21 27.12.2019

Samozřejmě, že to není "bratr Cadfael", přesto, je pro mne příběh sestry Deirdre příjemné překvapení, mám stejný pocit z přečteného jako pan uživatel jprst. Kniha, která ze sebe "nedělá" vice než je, autor nemá potřebu sdělovat "velké pravdy", na rozdíl od mnoha svých současníků, s jejichž historickými romány se nyní roztrhl pytel, a v kterých jsou pro mne zmíněná moudra těžko uvěřitelná a psaná jen na efekt...

21 17.04.2017

Dočetla jsem a ještě dlouho mi bude běhat mráz po zádech a dělat se fyzicky špatně. A nemůže za to "pověstný" krutý styl severských detektivek, ale jeden agent Stasi a její praktiky...Je to druhá kniha M.K. Krefelda a nejspíš poslední, protože nakladatelství Paseka, z důvodu malého zájmu, neplánuje pokračovat ve vydávání.
Jak již bylo zmíněno v předešlých komentářích, samotné vyšetřování, konečné "vyřešení" trochu pokulhává. Autorovou velkou předností je ale brilantní vystavění příběhu. V Tonutí nás přenesl do východního Berlína, do podzimu roku 1989, kdy už lidé na náměstích demonstrují, kdy vedení NDR musí reagovat na změny ve východní Evropě, ale jeden agent zvláštního oddělení tajné policie Stasi se nemíní vzdát...tento ponurý a opravdu děsivý příběh propojil se současným pátráním, do kterého se opět zapojí bývalý policista Thomas Ravnsholdt.
Ocenění si také zaslouží překlad a redaktorská práce nakladatelství Paseka.

20 12.06.2016

Zvláštní, velmi zvláštní kniha a vyprávění. Po přečtení poslední stránky jsem si říkala, že jsem určitě zcela nepronikla do poselství, které nám chtěl autor sdělit. Sáhla jsem po ní především kvůli obdivované Marii Curie-Skłodowské. Pamatuji, když jsem prvně četla její životopis. Byla to pro mne velká a nefalšovaná romantika.
"Amor Omnia Vincit - láska vítězí nad vším - pracovní hypotéza či nejniternější neuralgický bod". Touto tezí příběh začíná a posledními řádky končí jejím naplněním, svým způsobem. Cesta k němu, pro obě protagonistky, není jednoduchá. Lidské společenství dokáže být hodně vrtkavé. Stačí málo a respekt a úcta se promění v zášť a nenávist...

20 24.11.2015