Set123 komentáře u knih

„Spi Havlíčku, v svém domečku.
Národ zpívá tvou věrnou písničku.
Odpočívej v pokoji. Odpočívej v pokoji…“

A zcela vážně. Karel Havlíček Borovský byl neuvěřitelně zajímavý člověk, který se nebál života a mnohé riskoval, což vedlo k jedinečnému dílu, které je vtipné, ale také až krutě realistické.

Havlíček si neodepřel jedinou možnost rýpnutí si a to je dobře. Nejjasněji je to vidět v Epigramech, ale i Křest svatého Vladimíra a Král Lávra jsou od základu postaveni na satiře. Tyrolské elegie za vtipem a satirou skrývají zase velice smutný příběh a to jim propůjčuje zcela odlišnou, však také velikou sílu.

Některé epigramy a Král Lávra jsou mým oblíbeným výtvorem Karla Havlíčka, za ně se řadí car Vladimír s Perunem a zbytek epigramů. Elegie mě osobně zaujaly nejméně, nic jim to však neubírá na zajímavosti.

Borovského jazyk, styl, i lehkost verše jsou nezapomenutelným zážitkem, který si čas od času opakuji a jistě si jej budu opakovat i nadále. Jsem velice vděčný nakladatelství Fortuna Libri, že tuto krásnou knížečku vydalo.

23.07.2020

Obě dvě díla hodnotím v samostatných komentářích (https://www.databazeknih.cz/knihy/maj-1151 ; https://www.databazeknih.cz/knihy/kytice-588), k této knížečce, kterou jsem nedávno četl – krom jiných vydání Kytice – napíši pouze toliko, že jsem rád, že existuje takovéto pěkné, levné vydání těchto dvou geniálních děl, která se tak stávají levně dostupnými pro kohokoliv.

Obě díla velice doporučuji, Máj potom asi poněkud starším čtenářům, Kytici bez problému i dětem. Každým dalším přečtením Kytice získáte nový náhled na toto krásné dílo.

Máj je prazvláštní kus poesie, jen co je pravda. Na jednu stranu je obecně brán jako jedna z nejúžasnějších česky psaných básní, na stranu druhou se jedná o dílo čtenářsky hůře přijímané, hlavně poté mezi mladšími lidmi – mými vrstevníky.

Báseň je kraťoučká a jednoduchá. Na základní škole mi dělalo poněkud problémy se ve verších zorientovat a když jsem se musel učit zpaměti ono pověstné „Byl pozdní večer – první máj –„, vůbec jsem se nebavil a báseň jsem na šest let odložil k vodě.

Nyní, když jsem se konečně zbavil svého strachu a s tím, že už jsem nějakou tu poesii přelouskal, jsem se u básně nejenom bavil, ale dokonce jsem si ji i několikrát recitoval.
Temnota, která je ukryta ve verších, stejně jako láska, pomsta a mnohý jiný cit, mě ohromila. Vedle krásně popsaných citů, však kniha obsahuje neuvěřitelně krásné popisy přírody a krajiny vůbec. Tyto popisy vyvedené cele dokonale vás vtáhnou do děje a nepustí.

Děj básně je depresivní, konec smutný. Zároveň je však kniha protknuta romantickým citem. Tento cit je však zkalen zklamáním… „ Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“
Když jsem smutný, vzpomenu občas na verše této skvělé básně. Neřadí se mezi mé nejoblíbenější, ale daleko v listu také není. Jsem rád, že jsem si ji přečetl a klaním se před panem Máchou a jeho geniálním talentem.

Až notoricky známá sbírka poesie. Ale to vlastně není zcela dobré označení, že? Kytice je jedna velká báseň, jejíž struktura a obsah jsou dlouze promyšlené, rozvážně rozvržené a geniální myslí vytvořené.

Nemá smysl zde komentovat geniální Erbenův jazyk, či obsah jednotlivých básní, snad jenom zmíním ty, které mám nejraději a které ve mně vzbuzují nejhlubší city.

Sama Kytice je takový hymnus, který by mohl klidně býti státní hymnou. Vím, nehodilo by se, ale bylo by to krásné.

Když jsem byl malý, nikdy jsem nepochytil děj Záhořova lože. Báseň jsem jednoduše nechápal a myslel jsem, že je o ničem. Když jsem ji četl nyní? Bože, to je dokonalé! Téměř k smrti vyděšený lidožrout, který nakonec najde jakéhosi pokání u starého kněze, který viděl na vlastní oči trest nejstrašnější. Jaký? Záhořovo lože. Co to je? Neznámo. Strach z věci, která vyděsí i čerta, proč by však mělo děsit nás? Může to být cokoliv.

Vedle Záhořova lože shledávám naprosto úžasnou – a doceňuji ji více a více – báseň Svatební košile. Symbolika a verše povídky na mne mocně působí a vždy mi leze mráz po zádech, když si některé pasáže pročítám.

Dále bych jmenoval Holoubka, Vodníka a samozřejmě Zlatý kolovrat.

To, že zmiňuji pouze šest básní, nikterak nemá snižovati krásu zbytku. Všech třináct básní má své kouzlo – každá trochu jiné, ale vždy poněkud depresivní. Například Poklad je něco co by si měla každá dnešní maminka před spaním odříkat, svět by byl potom možná o něco lepší.

Vůbec doporučovat Kytici zavání nadhodnocením svého ega, dokonce ani dnes neznám mnoho lidí, kteří by snad Kytici nečetli, ale nemohu jinak. Čtěte, čtěte, čtěte! Je to geniální dílo.

Obecně mám Čapkovy hry velice rád. Tedy konkrétně tragédie. Loupežník jako jeho prvotina, je – proč si to nepřiznat – poněkud horší kniha. Ne špatná, stále se jedná o skvělé drama, ale na jeho jiné hry to nemá.

Komedie je to veselá, svižná a kraťoučká. Některé dialogy se podařily více, jiné méně a rychle se vytratily z hlavy. Na rozdíl od jiných Čapkových dramat ve mně tato kniha nic nezanechala. Žádné hlubší city, žádné dlouhé vnitřní polemiky, či úvahy, prostě nic.

Opravdu se zasmějete, uvolníte se a bude vám všechno na chvíli jedno, milovat tu hru však nebudete. Problematika mladistvé lásky je pěkná, sice je to trošku ohrané téma, ale člověk se v tom stejně dokáže v podání pana Čapka dokáže najít...

Eldest je o trošičku horší knihou nežli Eragon, obávám se. Upřímně, pokud jsem u Eragona psal, že se mi okamžitě po dočtení odpařil z hlavy, Eldest to vzal na úplně jinou úroveň.

Co si pamatuji knihu jsem četl začátkem roku dělí se vyprávění hlavně na dvě části. Eragona a jeho bratra. Bratrovo jméno si nepamatuji. Proč? Protože byly až neuvěřitelně nudné a poprvé u knihy vůbec jsem velice často přeskakoval stránky. (Ani Hugo mě k tomu nedonutil!) Jediné co si z příběhu pamatuji je jeho konec a to věru není mnoho.

Sám Eragon se stává dračím jezdcem a prochází výcvikem. Je nám odhaleno jedno veeeelice nečekané tajemství to nikdo nečekal (opravdu, zcela vážně!) a konec s jeho druhým tajemstvím a odhalením je už podle názvu kniha strašlivě nepředvídatelný

Jo a milostná linka Eragona je taky požitek

Ale dosti sarkasmu. Kniha se mi zdála kolem a kolem naprosto zbytečná a bez reálného obsahu, ALE!

Ale je pravda, že děti, pro které je kniha určena, je to ideální literatura. Pěkná pohádka, nijak extra zlá a temná, která rychle odsýpá a není v ní žádných složitostí. Být já malé dítě a tohle se mi dostat do rukou, byl bych šťastný.

Knihu z literárního hlediska hodnotím nedobře, ale za to může můj zbytečně rýpavý pohled. Bylo mi řečeno, že Brisingr je nejlepší z Odkazu, tak mi třeba zlepší pohled na celou sérii.

P.s.: Veškeré problémy mnou zmíněné u Eragona přetrvávají i v této knize.
P.p.s. A není to bratr, já už to vím!

Tuto knihu jsem ve svých osmnácti letech četl kvůli slečně. Tato slečna byla do Eragona zamilovaná již od svého útlého dětství a potřebovala nutně znát můj názor na něj.
Inu, obávám se, že má pozice byla poněkud nevýhodná – alespoň chtěl-li jsem jí udělat radost. Víte, kdybych knihu četl ve svým deseti, či jedenácti letech, jsem si jist, že bych ji také miloval. Teď, když už jsem o něco starší, byl jsem také o něco kritičtější, protože jsem již o něco zhýčkanější.

Kniha má dvě velice důležité vlastnosti pro to, aby se dětem líbila. Jednak se jednoduše čte. Opravdu, jazyk knihy je neuvěřitelně jednoduchý, sloh nenáročný a svižně čtivý. Druhou výhodou je mládí hlavního hrdiny, což umožňuje čtenářům totéž co Harry Potter – vyrůstat s hlavním hrdinou.

Od této části bude můj komentář poněkud méně pozitivní.

První výtkou, kterou pro knihu mám, je hlavní antagonista. Tím myslím Galbatorixe. Z toho co považuji za „lepší fantasy“ jsem zvyklý na vlastní pasáže hlavního antagonisty, na jeho pořádnou backside story a motivy jeho chování, které jsou alespoň maličko logické. Pan Galbatorix se v knize vyskytuje pouze jako tajemná hrozba, která není vůbec tajemná a všichni se ji bojí, protože je třeba se ji bát. Budiž, je možné, že v dalších knihách bude tento nedostatek napraven, to však nic nemění na tom, že v této knize to chybí.

Dalším problémem je pro mě nezvládnutá psychologie postav a jejich rozvoj. Rovnou to spojím se třetí výtkou – ta kniha má dvojí tvář. Zdá se mi, jakoby jednu část vždy psal mladý pan Paolini – to je část, která udává směr příběhu, ale nemá žádnou hloubku – a druhou část někdo starší, kdo se snaží získat u nás pro hlavní postavy alespoň nějaké sympatie – ne že by se tomu dotyčnému dařilo. A takhle pořád dokola a dokola a dokola…

Ono oslavovaná „hard magic“, která se měla v knize vyskytovat a která je obecně opěvovaná právě u Eragona, podle mě porušovala svá vlastní pravidla nejméně ve dvou případech, ale budiž…

Když se na to však podívám ze širší perspektivy, musím říct, že se mi kniha vlastně celkem „líbila“. Byla to pro mě taková oddechovka, která nebyla nikterak náročná a ihned po dočtení se mi ztratila z mysli, nijak í nezatěžujíc. Pro děti plně doporučuji, pro trošičku náročnější, či zkušenější čtenáře už méně. (Slečně jsem tu knihu vychvaloval o trošičku více, pravda…)

Wilda mám velice rád a snažím se přečíst co nevíce z jeho tvorby. Tato kniha (ISBN: 978-80-7390-978-9) má tu ohromnou výhodu, že obsahuje pěknou sbírku mnoha jeho děl.

Co se pohádek týká… Plakal jsem. Opravdu jsem plakal, což jsem vpravdě nečekal. Slavík a růže, to bylo jasné, znal jsem ze základky, už tehdy se mi to zdálo dosti smutné a nyní, když jsem si v klidu doma přečetl celou povídku? No potěš pánbůh. Jediné, co mě trošičku naštvalo, bylo odchýlení od běžného překladu „Slavík“ na „Slavice“, což se mi zdálo poněkud zbytečné, ale což.

Šťastný princ je neuvěřitelné depresivní, dítěti bych to nikdy nepřečetl. Pohádka de facto říká „Přátelé, s altruismem se můžete jít vys…!“ A opět, konec je při nejmenším stejně smutný jako Slavík.

Sobecký obr je o maličko méně smutný, ale slza stejně ukápne. Příběh o nápravě, s více méně šťastným, symbolickým koncem. Úžasná pohádka.

„Oddaný přítel“ je hrozná věc. Tedy aby bylo jasno, je to dobré, ale hrozně cynické. A to já si o sobě myslím, že jsem pěkná svině, ale mlynář mě jednoznačně trumfnul. Hraboš mi až moc připomínal některé mé známé, takže to celkem bolelo.

Pozoruhodná raketka mě ponechala bez většího zaujetí.

Z „Domu granátových jablek“ bych vyzdvihl jednu povídku, i když i „Mladý král“ byl úžasný. „Dítě hvězdy“ byla pro mě povídkou tak neuvěřitelně bolestivou a krutě realistickou, že i trvalo nějakou tu dobu se z ní oklepat. Rozmazlení dítěte, jeho hrozný charakter, náprava charakteru, šťastný konec. A nebo ne? Co kdyby se šťastný konec nekonal? Poslední odstavec knihy mě zamrazil. Něco tak… skutečného, jsem dlouho nečetl...

Strašidlo Cantervillské je naprosto geniální povídka, stejně tak i Zločin lorda Artura Savila (na Youtube lze najít televizní inscenaci, kde lorda Savila hraje Václav Voska, plně doporučuji.) Sfinga, ani Milionář, na mě tolik nezapůsobily, ale nebyly špatné.

Ne všechny povídky jsou opravdu výborné, ale žádná není špatná a to je opravdu pozoruhodně netypické u povídkových sbírek. A to jak na mě alespoň některé zapůsobily vynáší knize mé nejvřelejší doporučení.

Těžká, opravdu těžká literatura je tento Faust. Řadí se dokonce mezi nejsložitější knihy, které jsem kdy četl. A přes to mám tuto knihu velice rád. Vedle Ztraceného ráje je Faust jediná kniha, kterou mám de facto neustále rozečtenou, a když se chci uklidnit, nebo si přečíst krásné verše, sáhnu dle nálady po jedné z těchto dvou.

Když už jsme u těch veršů… Ano, je pravda, že jsou v některých částech trošičku hrubé, ale tato hrubost se k doktoru Faustovi a Mefistovi dokonale hodí. A vedle těchto hrubších veršů je v knize veliké množství takových, jaké se řadí mezi nejkrásnější, jaké jsem kdy četl. Některé verše jsou veselé a vtipné, jiné – těch je pravda více – jsou tísnivé a depresivní, ale většina jich je krásných.

Dílo se dělí na dva díly a druhý díl na pět dějství. Je pravda, se kterou nelze polemizovat, že první díl, který řeší zaprodání duše a Markétku, je ta veselejší a hlavně čtenářsky přístupnější část Fausta. Když ponechám stranou Předehru na divadle, který jde trošičku mimo dílo, hned první verše Prologu v nebi, mě dostaly. A ty poslední?

„ S tím starým byl bych nerad
rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.“

No řekněte, není to prostě nádhera? Celý prolog, který nás uvádí do problematiky knihy, která je mnohem dokonalejším vyobrazením biblického Joba, nežli sám Job, je úžasný. Bůh dovoluje ďáblu pokusit dobrého člověka. A pokušení začíná. A je silné.
Je fantastické, jak se v průběhu knihy prohazují role, formují postavy a graduje děj, více to však nebudu komentovat, nechceme prozrazovat nic důležitého, že?

V druhé půli knihy jsem musel dohledávat jedno jméno za druhým, hledat historický kontext (ne že by se mi to sebeméně podařilo) a některé části textu číst opakovaně – a to mnohokrát. To však nelze přičítat na vrub knize, ale nám, neobeznámeným čtenářům. Je možné vědeckou studii kritizovat za to, že je plná odborných termínů a pro laika moc složitá? Ne. A stejně je to u této knihy. Když se dříve psaly knihy, počítalo se s rozsáhlými znalostmi čtenáře, protože jenom takový člověk měl čas číst knihy.

Faustův konec a konec knihy samé jsou stejně úžasné jako její začátek. Mefistofeles odchází s nepořízenou, Hospodin si i dále nárokuje právo na Faustovu duši. Je to vlastně vyobrazení jednoho obrazu, z 15. století, na kterém leží dobrý člověk na smrtelné posteli a kolem něj probíhá válka čertů s anděly o jeho duši. Andělé boj vyhrávají a jeho duše odchází do nebe.
Kniha ve mně mnoho zanechala, spousty jejích veršů mě posud provázejí životem (sic zatím krátkým životem) a jsem neuvěřitelně rád, že jsem se již jako relativně mladý člověk dostal k jejímu přečtení a mohu ji číst znovu a znovu a stále v ní nalézat mnohá nová poučení.

„Mrak za mrakem táhne,
mhou hvězdy se halí, a vzadu,
ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli,
už přichází sestra, už přichází – Smrt.“

Sem tam, když se s někým seznamuji, padne mým směrem otázka, zda čtu poesii. (Z úst slečny tato otázka vždy zní líbezně, ne že ne.) Mou obvyklou odpovědí je, že ne, že se poesie bojím a tak s ní občas bojuji. Co nezmiňuji je, že s ní bojuji rád. Mou nejoblíbenější je jednoznačně Miltonův Ztracený Ráj. Za něj se řadí Goetheho Faust. A za nimi? Mno, Božská Komedie je zkrátka úžasná věc. (O pozici se s Komedií pere Havran a jiné básně od Poea, ale to je sbírka, takže ji řadím spíše na jiný list.)

Zároveň je však – nutno si přiznati – knihou poesie, se kterou jsem bojoval v nejkrutějším boji. Zde v komentářích to tak nevypadá, připadám si až trapně, ale je to tak. Pro mě se jedná o nejsložitější knihu, jakou jsem kdy četl (Četl jsem Bibli Kralickou - Šestidílku, aby bylo jasno.). Většinou složitost knihy hodnotím podle množství otevřených složek ve Wikipedii (odrazové můstky pro další bádání) a Božská komedie (sic se jí blíží i Faust), je jediná kniha, u které jsem to vzdal. A to už v Pekle, prosím.

Možná je to nějaká moje obsesivní porucha, ale když pan Alighieri zmíní, že v zástupu šel ten a ten a ten, a už se o nich třeba dále nezmíní, ale já stejně musím vědět – alespoň okrajově – kdo onen „ten“ je. O to větší však byla radost, když jsem věděl. To prostě potěšilo…

Jinak se jedná o naprosto úžasnou poesii. Pravda, Peklo bylo popsáno nejfantastičtěji a bavilo mě nejvíce, ale ani Očistec (ve kterém se mi některé části zdály brutálnější, nežli ty v Pekle) a Nebe nebyly o nic méně působivé.

Kniha je protknuta názory Alighieriho až do neuvěřitelných rozměrů a člověk tak má možnost poznat neuvěřitelně vzdělaného a citlivého člověka, který se účastnil tvorby moderní literatury – konec konců ta jeho se dosud odráží v nejednom moderním díle.
Několik pasáží knihy se řadí k těm nejúžasnějším, jaké jsem kdy četl. Budu zcela neoriginální, ale musím doznat, že Brána je mým zcela nejoblíbenějším – málo co ve mně dokáže vzbudit tolik úzkosti.

Knihu nad mnohé jiné doporučuji, každý člověk, který si říká milovník literatury, by si ji měl přečíst.

P.s.: Četl jsem v překladu pana Jaroslava Vrchlického, což možná poněkud ztížilo možnost rychlého chápání, zato verše znějí – smím-li soudit – naprosto skvěle… Vedle toho jsem slyšel audioknihu překladu od Vladimíra Mikeše, která je jasná a jazykově mile jednoduchá, ale jedná se jenom o jakousi kostru knihy, smrsklou na jednu hodinu a kousek, takže jako náhrada knihy samé rozhodně nestačí.

Vážení, toto nebylo dobré. Nebylo to ani špatné, to ne, ale dobré to nebylo. Postupem času, jednak jak přibývají další a další díly, ale zároveň i jak mám více času nad sérií přemýšlet, začínám být k Temné věži poněkud kritický. Samozřejmě celou sérii jako celek, i s touto kritikou budu komentovat až u posledního dílu, ale nutno podotknout, že zde, ve „Zpěvu Susannah“ začíná nabývat kritika poněkud ostřejšího tvaru.

Ale teď ke knize. Je to knížečka uzoučká – k jejímu štěstí -, po Pistolníkovi nejkratší. A z nějakého důvodu ji mám chuť vedle Pistolníka postavit. Možná dokonce trošičku níže.
Víte, dělba dějových linek je fajn a ani zde s ní nemám problém. Roland a Eddie mají skvělou linku, i když Kingovu přítomnost jsem zrovna dvakrát neuvítal. Callahan a Jake tam jsou jen tak navíc zmíněni (ale ocenil jsem Světové obchodní centrum). A pak je tam Susannah. A Mia. A Detta. A Odetta. (Poslední jmenovaná jenom pomyslně z úst jednoho zviřítka) A to je na mě upřímně trošičku moc. Ve Třech vyvolených jsem ono charakterové rozdělení vítal. Tady je to tak přehnané, že mi to připomíná skoro až Pratchetta – ale u něj je to alespoň zábavné. Vlastně jediná věc, která se mi na lince líbila, bylo jisté prozkoumání vzniku celého univerza a něco mytologie. Silnější přítomnost Karmínového krále byla také fajn, jen co je pravda.

Asi ani nejsem schopen popsat co konkrétně mi na knize vadilo, ale je to tak a upřímně se již těším na konec série (ne, že bych na Věž zanevřel, to ne, ale nic se nemá zbytečně protahovat), ač tuším, že vím, jak bude vypadat. Jediné, v co nyní doufám je, že Temná věž bude kvalitou blíže Čaroději a sklu, než Zpěvu Susannah.

Ankap je téma, které mě trápí již nějakou dobu. Před koupí této knihy jsem viděl několik přednášek a debat s panem Urzou a po celou tu dobu mi bylo jasné, že anarchokapitalistická společnost nemůže fungovat. Od knihy jsem čekal poněkud hlubší a komplexnější pohled na tento systém, byl jsem však zklamán. Předem se omlouvám, za rozměry tohoto komentáře, ale je tu několik věcí, které nemohu nezkritizovat. Těch, které se mi líbí je málo, ale také zde takové případy zazní.

Předem musím podotknout, že je hrozně nefér – a děje se to při popisu ankapu obecně, nejen v knize – porovnávat hypotetický systém, jehož problémy nebyly nikdy zaznamenávány (sám autor je schopen najít jenom dva velice marginální příklady) se systémem, který si prošel mnohou krizí a několika tisíciletími vývoje. Ano, anarchie zde byla před vznikem států, to je pravda. A tato věta samotná nám říká, že lidstvo asi není schopno v takovém režimu existovat. Kdyby bylo, státy by nevznikly. Pakliže tvrdíme, že státy vznikly diktaturou nějaké vyšší, bohatší vrstvy (za všechny zmiňme například patricie v Římě), je třeba si uvědomit, že totéž by se naprosto jistě opakovalo a anarchokapitalismus by vlastně jenom vrátil společenský vývoj do doby před dvěmi tisíciletími.

Ale teď k jednotlivostem. Začnu tím, o čem jsem přesvědčen, že by mohlo po vzoru ankpau fungovat – stále však ve státním zřízení:

Jednak je to školství. Ač nesouhlasím s většinou toho, co pan Urza o školství v knize píše, je pravdou, že oproti tomu nepříliš efektivnímu systému, který máme dnes, by mohlo dojít k jisté diverzifikaci a možnosti širšího výběru. Ač jsem člověk, který tvrdí, že nejdůležitější je rozšiřovat – kontrolovaně a tedy nechaoticky – povědomí lidí o mnohých věcech. Je třeba brát v úvahu rozdílnost jednotlivců a jejich schopnosti, potřeby a touhy. K tomu myslím základní a základní umělecké školy nestačí.

Druhá věc, která mě napadá jako alespoň částečně pravdivá, jsou drogy. Ač považuji za vrchol idiocie požívání „těžkých“ drog, myslím, že oblast těchto regulací je hloupá. Nereguloval bych je však tak jak to dělá ankap, ale tak jak to dělá stát například s cigaretami - spotřební daň bych navýšil až někam do... hodně.

Kritiku budu směřovat hlavně na styl argumentace a psaní pana Urzy, nikoliv na jednotlivé části, na to není prostor.
Autor si opakovaně stěžuje na propagandu ze strany státu, kterou do nás tluče již ve státním školství, sám však používá citově zabarvená slova (vladař, mocnář, poddaný, atd.) čímž zaujímá postoj hanobící svého oponenta – stát. Vlastně takovou negativní propagandu.

V knize se také vyskytuje fascinující ignorace věcí, které jsou důležité. Ne důležité pro štěstí lidí, ale pro svět (tím myslím takovou tu velkou kouli; ach pardon, vlastně geoloid). Tato obecná důležitost pro přežití lidstva – neb zničíme-li například ekosystém, zničíme i lidstvo - je v ankapu potlačována právě kvůli tomu, aby byl každý sluníčkové šťastný. Nevím, to už se mi začíná pozdávat býti na hranici se zločinem… (Já vím, že „zločin“ je vlastně pejorativní označení pro porušování pravidel toho odpudivého tyrana, jenž slove se Stát!)

Zajímavé je, že podle Urzy kapitalismus (a bůh ví, že já kapitalismus mooc rád, takže nic proti němu) řeší úplně všechno a všechno se točí jenom kolem volného toku kapitálu a volný tok kapitálu je vše na čem záleží. V čem je to myšlenka špatná jsem naznačil výše, zde se chci pozastavit nad tím, že Urza podezřele často podceňuje moc kapitálu. Tedy jeho schopnost korumpovat a kazit – ankap tak tedy spoléhá ve společnosti volného kapitálu na čest lidí. Slyšíte to? Čest! Lidí! To je velice odvážná myšlenka, jen co je pravda.

Urza za svůj nejsilnější argument považuje „morálku“ a naprosto ignoruje nekonkrétnost tohoto termínu a to, že každý člověk – doslova každý – chápe morálku jinak. Já například považuji za nemorální, cituji: „Se stejnými úvahami se lze setkat například ve zdravotnictví (lidé předpokládají, že cena nějakého zákroku je fixní a rovna současným nákladům; vůbec neuvažují, že zákrok by měl být prováděn levněji – ač třeba méně kvalitně).“ Zde je říkáno de facto, že je v pořádku, aby byli lidé mrzačení nekvalitními zákroky. Což je fascinující i z ekonomického hlediska, protože nevidí situaci, ve které je to efektivní…

Zde končím, ještě jednou se omlouvám za délku komentáře, ale musel jsem se někde vykřičet. Zmiňuji zde téměř vše, co na mě působilo možné, či pozitivně a snad jenom setinu toho, co se mi na knize, nebojím se říci, hnusilo. Upřímně pro mě kniha byla celkem vzatu zbytečným čtením, nenabízí nic nového, jenom jednu a tutéž „argumentaci“ stále dokola. Musím souhlasit s několika níže komentujícími, že svět ankapu je velice děsivou noční můrou.

Poznámka po několika letech: čtu zrovna jednu z knih, ně které se mistr Urza rád odkazuje - von Misesovo Lidské jednání. A už pomalu vidím problém, ke kterému zde došlo - Lidské jednání je prakticky pozůstatkem osvícenství toho druhu, který většina filosofů 20. a 21. století odmítla. Proč? Protože bylo naivní, inherentně zlé a totalitní. Jsem teprve na začátku von Misesovy knihy, ale osvícenství je tam očividné. To se mi nelíbí.

16 04.07.2020

Ale jó, tohle by šlo.

Celkem jsem očekával, že tato kniha bude trošičku jinde, nežli vše co jsem doposud od pana Kinga četl. A ano, je to jiné. Samozřejmě za to může spolupráce.

Je to takové pohádkové, kouzelné, ale zároveň to poskytuje materiál k úvahám. Neříkám ani toliko k hlubokým filosofickým úvahám, ale člověk se prostě zamyslí nad svým charakterem. A to je opravdu zajímavé. Vezměte situaci vyhnanou do naprostého absurdna, dosaďte sebe sama do rozhodčí role a hle, ta otázka: „Mám já dost silnou vůli?“, potažmo: „A když už jsem v tom, jsem já vlastně dobrý člověk, udělal bych to, či ono?“, je naprosto nevyhnutelná.

Jedná se o kraťoučkou novelku, opravdový charakter v ní mají jenom dvě postavy. První je Gwendy, vlastně celkem sympatické děvče, které má mnohem silnější vůli nežli já, tím jsem si jist.

Vedle ní je tu postava, která nás provázela celou dobu, kniha s ní však obsahuje jenom dva dialogy. A kdo je to? Richard Farris. Náš starý známý a co se mě týká celkem i oblíbený muž v černém. Jeho role zde je vlastně… no já upřímně nevím. Kladná? Ne, to ne. Záporná? To určitě také ne. Ale morálně pochybná je určitě. Nic proti tomu samozřejmě. Já ho mám rád.

Je to opravdu taková pohádka, krásně čtivá a jednoduše napsaná – nejsem si však jist, zda bych ji chtěl číst dítěti. Konec je vlastně – a to jsem opravdu nečekal – velice šťastný.

Nebudu to protahovat, mně se to zkrátka líbilo a jsem rád, že jsem si tuto oddechovku přečetl. Všem doporučuji, je to kniha celkem levná a přečtete ji za dvě, tři hodinky.

Jak?! Jak se vám povede napsat každou postavu tak, aby byla příjemná asi jako rozhovor s Okam… ehm totiž... s nepříjemným politikem? Chápu, že se to podaří u jedné, či dvou postav, ale u všech? Vážně? Snažím se vzpomenout na jednu jedinou příjemnou postavu a napadá mě nakonec jedna. Pan Liton, ten měl alespoň úroveň (občas). Josefa a jeho hlášky nepočítám.

Ale jinak? Jinak to byla lepší kniha, než jsem čekal. Pravda, chování a emocionální pohyby většiny postav byly logické, asi jako kdyby je psal pan Kafka a ona „láska“ – a vyberte si kterýkoliv z případů – byla také poněkud zvláštní, ale budiž.

Knize nejde odepřít bravurní um, se kterým vás vtáhne do děje a hlavně pak do velice atmosferické krajiny kolem Větrné Hůrky a Drozdova. Příběh je temný, okolí je temné a temné počasí knize nepřidává. Přihoďte k tomu spoustu – jak jinak – temných postav a získáte knihu, která vás na ty dva dny velice dobře zabaví, i přes to, že nad postavami budete sténat.

Po dočtení Jakuba Fatalisty jsem byl poněkud nervózní při zjištění, že kniha je vlastně vyprávěním staré služebné, ale ona na rozdíl od Jakuba neměla neukojitelnou touhu příběh trhat a přerušovat, takže to bylo také příjemné. Autorka navíc psala krásným jazykem, sem tam nějaká archaická forma, nějaká zvláštní věta… A to bylo velice příjemné.

No prostě se jedná o velice atmosferickou knihu, kterou vzato kolem a kolem asi mohu doporučit, sám se k ní však již nejspíš nevrátím. Popis občasného chování žen byl na mě až moc realistický, až moc bolestivý…

P.s. v komentáři níže je zmiňováno slovo „pochmurný“. Ano, to sedí dokonale.
P.p.s. Ohledně kladnosti, nebo zápornosti postav. Někdo zde zmiňoval, že "žádná nebyla zcela kladná". To není přesné vyjádření. Já bych řekl, že: "některé nebyly úplně záporné".

Neuvěřitelně úžasná kniha. To je první myšlenka, která mě po jejím dočtení napadá. Osobně nemám rád na deskách, či přebalech knih citace, které knihu vychvalují, nebo jí lichotí, ale nápis: „Opravdu skvělá kniha. Nemá jediný smysl. Má jich tolik, kolik je čtenářů.“, se v tomto případě trefuje do černého.

Skoro až pohádkově napsaná kniha, se svým kolébavým, uklidňujícím a neuvěřitelně poutavým slohem, nám líčí střet třech nejvýznamnějších náboženství v historii tohoto světa a to na pozadí politických a válečných machinací, předvedených sic trochu upraveně, ale to jen pro dobro věci.

Vezměme to popořadě. Onen sloh netřeba příliš komentovat, stačí přečíst první stranu a hned víte, na čem jste. Kupodivu se mi to pomalé a rádoby líné tempo ani po třech stech stranách neomrzelo a konec knihy byl i díky slohu neuvěřitelně mrazivý a smutný.

Střetnutí Islámu, Křesťanství a Judaismu je v knize vylíčeno pro dnešního čtenáře vlastně celkem surrealisticky, o to více jsem za něj však vděčný, protože si mnozí mohou uvědomit, že Islám není o nic horší než zbylé dvě víry a vlastně záleží jenom na tom, jak veliký blbec je ten či onen člověk, který jej vyznává. Nelze tak soudit celou víru na základě jednotlivců. I přes to, že stejně jako každá jiná má i tato mnoho chyb.

Konec konců, v kontextu dnešních dnů jsou papež vyhlašující křížovou výpravu a chalífa, který se vysloveně snaží o udržení míru, představou téměř neuvěřitelnou. Stejně tak se zdá být zvláštní i Islám jako nositel pokroku a Křesťanství jako „barbarské“ tmářské vyznání. Pohled na židy je v knize bohužel nepříjemně podobný tomu dnešnímu. (Jen si přečtěte komentáře u Protokolů sionských mudrců.) Samozřejmě myslím pohled tehdejších plebejců, nikoliv ten filozofický. Věřím, že pro pana Feuchtwangera muselo být velice těžké tuto knihu psát.

Celá kniha je protknutá rozhovory tří mužů, každý zástupce své víry v tom nejlepším (sic u jednoho by se dalo pochybovat o tom „své víry“) a teď po dočtení knihy si představuji soudcovské stolce Rhadamenta, Minose a Eaka - tří soudců z podsvětí - obsazené moudrým Musou, dobrým donem Rodriguem a mladým Benjaminem. Tři moudří mužové, kteří soudí – v pravdě se smutkem – vyznavače příchodu Mesiáše, Krista, i Mohameda.

Není prostor se rozepisovat o historických událostech, tak jenom píši, že se dovíte lecco o soudobém „Španělsku“ – které ještě neexistovalo, Anglii, Francii a něco navíc o Třetí křížové výpravě.

Postavy jsou vykresleny až nepříjemně lidsky a uvěřitelně. Nechovají se nelogicky, nejsou v rozporu samy se sebou, ani se svou dobou, ba ani se svou vírou. Něco na nich máte rádi, něco se vám nelíbí a některé budete nesnášet. Já například nesnáším krále Alfonsa VIII. Ne nadarmo - tuším Musa - v knize přirovnával rytíře k moru. Ale i Alfonsovo jednání je v kontextu pochopitelné a odůvodněné.

Osobně prostě miluji všechny tři již zmíněné mudrce a vedle nich ještě Jehudu Ibn Ezru. Ten je od počátku knihy vržen do nepřátelského bojechtivého prostředí, ve kterým se pokouší udržet mír. A je to v pravdě sisyfovská práce.

Jedná se o jednoduše bezvadnou knihu a už nyní se těším na to, až ji budu číst znovu.

Byl jednou jeden Krysař. A ten Krysař přišel do Hammeln se svou píšťalou. A vybíjel hlodavce. A nebo… Co kdyby Krysař měl IQ o nějakých čtyřicet bodů níže, nežli oni hlodavci, a kocour, který putuje s ním, má IQ zase o dvacet bodů výše, než ti hlodavci?

No, skoro se stydím to říct, ale ta druhá varianta je lepší.

Krysař je velice staré a plošně užívané téma, na které narazíte velice často. Nejznámější variantou Krysaře, je samozřejmě ta Dykova a to celosvětově. Mauric se však více líbí mě osobně, sic postrádá ono lyrické kouzlo, ve kterém byl Dyk výborný. Kouzlo Pratchetta je však stejně dobré, ne-li lepší.

Ne, opravdu, geniální krysy s mazaným kocourem, zblblí měšťané, krysí král… No co ta kniha nemá?

Vtipná je rozhodně, několikrát jsem smíchem nezadržel slzy. Kupodivu je také místy strašidelná, což doposud nechápu, vždyť to je o mluvících krysách!!! Jak se vám to povede udělat strašidelné?

No, já si tu knihu neuvěřitelně užil. Je to krásná, jednoduchá oddechovka, která jde naprosto mimo běžné příběhy Zeměplochy. Pokud máte rádi Pratchetta, budete mít rádi i tuto knihu.

Pátý díl Věže je naprosto odlišný od všech předchozích. Jedná se o takový samostatný příběh, který je v knize započat a také v ní končí, ale v průběhu toho příběhu probíhá míchání karet a jejich rozdávání. Teď už se jenom těšit jak to skončí.

Vlci mají velice silnou, malebnou a depresivní tísnivou atmosféru. Celá Calla je protknuta strachem a nedůvěrou. To se panu Kingovi velice podařilo. Jeho sloh je neměnný, takže pokud Vám nevadí v jiných knihách, i zde budete spokojeni.

Ovšem, je pravdou, že Vlci podle mě nedosahují kvality předchozího dílu. V první třetině jsem se dost nudil. Mia, začátek Callahanova příběhu, ani nedůvěřiví vesničané mi nepřišli k chuti. Druhá třetina, která je prakticky zaplněná Callahanem a zjišťováním toho, co je tajemné prokletí Cally vlastně zač, už byla lepší, lépe se četla a byla zábavnější. A poslední třetina? To už byla pořádá jízda, takže se těch dvě stě stran přečetlo za jedno odpoledne. Pravdou je, že kdyby byla kniho o sto, stopadesát stran osekaná, byla by mnohem lepší.

Nebavila mě linka s Růží, sic chápu její důležitost v příběhu (snad). Na druhou stranu mě kniha velice navnadila na postavu Karmínového Krále, který se jako čepel gilotiny nebezpečně vznáší nad našimi hrdiny. (Tedy lze-li nazvat Rolanda a spol. hrdiny. Možná právě díky této knize to už asi jde.)

Maličko mě štvalo, že si pan King chtěl hrát na tajemného, přes to, že identita Vlků byla již od začátku knihy celkem jasná, ale budiž… pokud ho to baví…

Kdybych měl kvalitou Vlky zařadit, nepřekonali podle mě ani Čaroděje a sklo, ani Tři vyvolené, ale Pustiny s Pistolníkem celkem v pohodě převyšují kvalitou, dějem, i důležitostí.

Závěrem podotýkám, že Callahan je pro mě jednou z nejlepších postav celého kingovského universa a jsem rád, že jsem si před Vlky přečetl Prokletí Salemu. Není to nutné, to vůbec, ale hodí se to.

Tato novela mě upřímně zmátla. Nejsem si ani v nejmenším jist, co si o ní vlastně myslet.

V první polovině, kdy hlavní… inu, řekněme „protagonista“, filosofoval nad ženami a nad jejich společenským postavením, nebo nad fungování nejen manželství, ale vztahů obecně, jsem byl znechucen. Jeho postoj k ženám byl pro mě odpudivý a naprostá nechápavost komplexnosti pocitů a vztahů, pro mě byl u Tolstého naprosto neuvěřitelná. Říkal jsem si, to snad ani není Tolstoj, ten spisovatel, který tak skvěle chápe psychologii postav!

Nu a potom přišla druhá polovina a vyprávění o zániku dvou životů, ať už tím, či oním způsobem. A to už byl ten správný Tolstoj. Naprosto bravurně popsal uvažování v krajních, vypjatých situacích. Geniálně popsal pocit žárlivosti a oné sžíravé nenávisti, která vlastně nemá příčinu.
Posledních dvacet stran jsem byl tak napjatý, jak se mi to u knih nestává, vžil jsem se do vypravěče a… a byl jsem z něj znechucen.

Na knihy lze pohlížet dvěma způsoby. Buď lze dílo číst bez přihlédnutí k vlivu autora – tedy vnímat dílo jenom jako náhodnou knihu a neovlivňovat ji autorovou osobností. – To je můj způsob, tak se snažím většinou na knihy pohlížet - U Kreutzerovy sonáty to ale není tak úplně možné, protože se jedná o až moc zjevnou manifestaci autorových názorů (hlavně v první polovině) a příběh je odsouván na druhou kolej.

Druhá možnost je snažení se chápat text podle autora a autora si definovat podle textu. To je část, do které se většinou pouštím až po dočtení a snažím se podle ní knihu nehodnotit. Zde to však nejde jinak.

Tuto knihu Tolstoj napsal ještě před svým „zbláznením“, před koncem života a nezdá se mi, že by právě on nebyl schopen pochopit čistou lásku. Je pravda, že Tolstoj mi vždy byl nesympatický, ale tohle si o něm nemyslím. Je vidět, že Tolstoj byl při psaní v plné síle a měl čistou mysl, o to více jsou jeho názory podivné. Člověk se vlastně nemůže divit, že se s ním „feminista“ Masaryk neshodl a pohádal. (Sic feminismus nebyl předmětem sporu.)
P.s.: K posledním třiceti stranám doporučuji pustit si Kreutzerovu sonátu, přidává to na dojmu.

K Diderotově Jeptišce jsem nedávno napsal velice kritický komentář. Kniha se mi vůbec nelíbila, ale řekl jsem si, že by bylo poněkud nefér na pana Diderota zanevřít po prvním románu. Koupil jsem si tedy Jakuba fatalistu a jsem za to rád. Diderot si u mě totiž šplhnul. Stále to není má oblíbená literatura a mám vůči této knize spoustu kritiky, ale rozhodně je to vylepšení.

Když začnu od lepšího, velice se mi líbila forma, jakou je kniha napsaná. Dramaticky vyznačený dialog, příjemný jazyk, velice jasně psané bez zbytečných kudrlinek a ozdůbek. Je to opravdu osvěžující literatura.

Z počátku se mi líbilo o autorovo vstupování do příběhu, rozhovory se čtenářem a vlastní postřehy, časem mě to však přešlo. V určitém bodě tyto jeho vstupy začínají vyznívat poněkud egoisticky a namyšleně. Vlastně jsem v tom četl toto: Jiný by to udělal takhle a vy jste takové ovce, že to čekáte, ale nené! Já jsem lepší a udělám to takhle a hrozně vás šokuju, protože jsem originální! Opravdu mi to připadalo otravné a neuvěřitelně repetitivní.

Kniha obsahuje nemálo zajímavých myšlenek, nad kterými lze dlouze uvažovat. Avšak bohužel je tam více myšlenek zastaralých. Autor ve své době samozřejmě neměl k dispozici jisté znalosti, nelze mu to tedy vyčítat, ale také nelze čekat, že kniha bude bůhví jak objevnou.

Už samotný název, ve kterém se vyskytuje slovo „fatalista“, na mě působil maličko nemile. Fatalismus je věc, kterou nemám vůbec rád, protože tato „filosofie“, se sice jako filosofie tváří, ve skutečnosti je to však spíše forma náboženství, ze kterého byla vyňata osoba boha, jeho činy, tedy tvorba „osudu“, či „prozřetelnosti“, však byly zanechány. Fatalismus je pafilosofie, se kterou nelze debatovat, úplně stejně jako to nelze s dogmatickým náboženstvím. A když jediné co Jakub uměl, bylo opakovat „Je to psané nahoře.“, měl jsem já chuť ho zaškrtit.

Ale i přes tuto kritiku je kniha příjemným čtením – ideálním se sklenkou vína –, které působí skoro až meditativně, což je příjemné. U této knihy je možné, že si ji někdy v budoucnu znovu přečtu, což u Jeptišky rozhodně říci nelze.

P.S.
Když jsem knihu četl, poněkud idiotsky jsem si neuvědomil, proč vlastně vypravěč vstupuje do děje. Už mi to došlo, holt jsem maličko pomalejší no. Ale i nadále si trvám na tom, že frekvence těchto vstupů byla přílišná.

Tato útloučká knížečka ve mně vzbudila podivuhodné množství věcí, které chci říci, předem se tedy omlouvám za velikost tohoto komentáře.

Začnu u věcí, které se mi tak úplně nelíbily. Jsou dvě. Jednak to, že pan Rolland ne vždy zcela vystihl ženské myšlení. Nebo spíše ženské chování příliš zevšeobecnil, o ženách se vyjadřoval poněkud jednolitě, což je podle mě zhola nemožné. Nebo v životě potkávám jiné ženy, nežli pan Rolland, to je druhá možnost. Druhou věcí je až příliš přehnaná nezkušenost Petra, který mi svou naivitou, nezkušeností a přecitlivělostí přišel nesympatický. Na druhou stranu je i takový charakter jednou za čas osvěžující.

Tady končí má kritika a začíná chvála.

Autor geniálně popsal duševní devastaci dospívající generace za války, vlastně je to takový slabý, ale romantický odvar Remarquovy Ztracené generace.

Láska je snad nejsložitější cit, který může člověk zažít, proto je obdivuhodné, když se někomu podaří popsat koncentrovanou, dokonalou, plnou a nesmlouvavou lásku, což je věc, která se panu Rollandovi rozhodně podařila. Láska Petra a Lucie je vášnivá a absolutní a sic osobně více obdivuji takovou lásku, jakou Shakespeare popsal v Antoniovi a Kleopatře, působila na mě i zde přítomná láska, která je podobná spíše Romeovi a Julii, velice silně a dojímavě. Cit je navíc umocněn všudypřítomností smrti, která přichází a čtenář, stejně jako postavy, to zcela jistě ví.

Když už jsme u lásky. Mnozí zde komentující píší, že jim vadí přílišná naivita knihy a jejího příběhu. Ale Bože, vždyť ta kniha je o lásce!!! Kdo mohl cokoliv jiného čekat! Navíc o lásce dvou puberťáků!

Vůbec jsem hodnocením knihy dosti překvapen. Už to, že je Petr a Lucie v modré barvě, je fascinující. Kniha nejen že dokonale vystihuje pocity a dobu, ale navíc je psaná plynulým, milým slohem, ve kterém se myšlenky větví a navazují na sebe naprosto přirozeně a logicky. Navíc je to sloh velice poetický. Dosti mi připomíná Ortenovy Elegie. A já mám rád Ortenovy Elegie.

Nejsmutnější mi nepřišel ani tolik konec knihy, jako spíše myšlenka vyřknutá hned v první třetině knihy. Je to touha po troše opravdového, třebas trochu sobeckého štěstí. Ona pasáž na mě opravdu měla citově nejsilnější efekt.

Celková nostalgičnost, poetičnost a romantika knihy (Ano, naivní, ale to je dobře!) na mě působila opravdu silně. Knihu jsem si užil a jsem rád, že jsem se k ní i přes jisté obavy dostal. V pravdě se jedná o skvělé dílo a upřímně se těším na další knihy Romaina Rollanda.