RomanTilcer komentáře u knih

Třetí díl černobílýho komiksu o „nejednoznačným hrdinovi“ (ve skutečnosti exotovi v trenclích a kšiltovce, vyzbrojeným paličkou na maso) přináší dlouho očekávaný odhalení, čemu že se to Voleman vlastně věnuje, když se vytratí od své přítelkyně Marie. A není to nic pěknýho…
Kresba je jako vždy výborná a autor využívá zase o něco nápaditější kompozice. Stručně řečeno je to opět pecka jako hrom.
Jediný, co snad zamrzí, je fakt, že některý postavy z předchozích dílů nedostanou tentokrát vůbec žádnej prostor, i když se předtím zdálo, že patří k důležitějším hybatelům děje. Ale čert to vem, skvělej zážitek z téhle stylové úleťárny mi to kdovíjak neumenšilo.

08.07.2017

Příběh vypráví pasáček koz z Terezína, kterej si dřív, než tam vzniklo pietní místo, chodíval s ostatníma děckama hrát do někdejšího koncentračního tábora. Nenuceně líčí hrůzný historky, který se k Terezínu vážou, ale protože odtamtud pochází, má město upřímně rád. Jakmile se naučí pracovat s počítačem, rozjede spolu s člověkem, co se narodil přímo v táboře, projekt, kterej má udržovat strašlivý dějiny v paměti a přitahovat turisty a s nima peníze, aby město a jeho odkaz nezanikly. Projektu se daří, postupem času ale bují do takové míry, že přichází problematická komerce (například prodej takzvané „ghetto pizzy“) a nelibost úřadů.
Jedná se o novelu, je vyprávěná ich-formou a vypravěč je tak trochu prosťák, takže všechno odsýpá a vzniká tu působivej kontrast mezi nepříliš zaujatým popisem a šílenou hrůzností toho, co popisuje. S bobtnáním terezínskýho projektu se pozornost přesouvá k ještě větším příšernostem než u nás, konkrétně do Běloruska, kde došlo k vyvraždění stovek vesnic a časem skončily v hrobech asi čtyři miliony lidí (přičemž jich tam žilo zhruba deset milionů). S tím, jak přibývá už tak neuvěřitelné krutosti, je čím dál neuvěřitelnější i příběh, a to nemyslím hanlivě, ale tak, že působí až surreálně.
Na můj vkus to celý bylo trochu moc rychlý, mám rád, když má autor víc prostoru na budování svýho světa, a jinde si Topol mohl dovolit větší stylistický kejkle, ale jinak je to silná kniha. Doporučuju!

3 05.07.2017

Tahle novela z roku 1972 slibuje v anotaci tak trochu sci-fi, ale aby bylo jasno, lety na jiný planety a další žánrový prvky se tu podobně jako u dalších Fuksovejch knih (Myši Natálie Mooshabrové, Příběh kriminálního rady) víceméně jen mihnou v nějaké té zmínce, ale jinak je na světě všechno při starým.
Fuks rozehrává svý oblíbený téma útisku, kterej postupně přechází ve veřejný mučení, vraždění a posléze i vyhlazování určité skupiny lidí. Jak něco takovýho probíhá, se dozvídáme ze vzpomínek chlapce, co nějak přežil jadernou zkázu svýho města, nebo snad celé Země, a teď v troskách během pomalýho umírání mluví se zvláštním člověkem, kterej se vydává za filozofa. Ten mu odhaluje možnost, jak by mohl pronásledovaný ušetřit utrpení, všechno ale samozřejmě má svou cenu.
Na zpracování základní myšlenky by stačila i kratší povídka, pečlivý rozvíjení téhle novely ale táhne Fuksův vybroušenej sloh, takže pokud vás jeho styl baví, určitě mu to mírný natahování rádi odpustíte. Spíš vás ještě bude mrzet, že se některýma věcma nezabýval o něco dýl. Pro zvědavce je tu ale o osm let mladší Obraz Martina Blaskowitze, kterej je vystavěnej dosti podobně, jen se neodehrává ve vzdálené budoucnosti při konci světa, ale vrací se k druhé světové válce.

4 30.05.2017

Scénář vyloženě neohromí, ale Hub umí stupňovat napětí a je fajn, že hrdinové nedostanou všechno zadarmo.
Kresba byla na můj vkus trochu moc mainstreamová, ale nekoukalo se na ni špatně. V úvodu, při útoku pirátů, kdy se moc nemluvilo, mi situace připadala drobet nepřehledná, ale potom už následovala solidní profi práce.
I když se ke mně tenhle komiks dostal víceméně náhodou a nesedl mi stoprocentně do vkusu, podařilo se mu zaujmout a zhltl jsem ho na posezení, takže na něm něco bude. :-)

4 08.05.2017

V tomhle thrilleru se podruhé setkáváme s Brigid Quinnovou, bývalou agentkou FBI, kterou jste mohli poznat už v románu Běsni a zuř. Zatímco ale první kniha nabízela mumifikovaný mrtvoly, více než jednoho sériovýho vraha a ostrou akci od samýho začátku, dvojka je docela jinde.
Brigid se po smrti švagrové na nějakou dobu ujme sedmnáctileté neteře Gemmy-Kate, a nemálo prostoru se tak věnuje rodinnýmu životu, ve kterým nikdy nebyla zrovna dvakrát kovaná. Do toho se objevujou zdravotní potíže, který jí dávají zabrat jak po tělesné, tak po duševní stránce, a to do takové míry, že nepoznává sebe samu – a nepoznává ji ani čtenář. Namísto drsnýho honu na vraha tu máme podstatně komornější drama, odehrávající se víceméně v kruhu rodiny.
Pozor, to neznamená, že by něco bylo špatně. Autorka se jen obloukem vyhnula čtenářovu očekávání a podobný kousky předvádí v celé knize. Vyzrála v ještě lepší vypravěčku, a i když tu detektivní linka není tak výrazná jako v prvním románu, není ani zdaleka slabá. A co je asi hlavní, neubylo Brigidina jízlivýho humoru, takže pokud se nenecháte vyvíst z míry odlišností od Běsni a zuř, určitě budete spokojeni.

4 23.04.2017

Voleman pokračuje v krasojízdě a druhej díl je ještě lepší než první. Zatímco v jedničce jsme se s každou postavou jen letmo seznámili, tentokrát pozornost tolik neskáče z místa na místo, a je tak víc prostoru pro všechny i pro příběh. Dozvíme se něco víc o tom, co Voleman dělá vždycky, když se na pár hodin vypaří od své přítelkyně Marie, a potěší i fakt, že některý postavy a kreatury, který jste v prvním dílu mohli chápat čistě jako výplň jakési halucinační vsuvky, vlastně nejsou neskutečný a hrajou určitou roli (a podle všeho v tom budou pokračovat i nadále). Co se týče kresby, už v jedničce byla výborná, hlavně pokud šlo o postavy a jejich mimiku, ale mám pocit, že v tomhle dílu si Jiří Grus dal o něco víc záležet se zpracováním prostředí a taky s vymýšlením zajímavějších úhlů pohledu a rozvržením panelů. Sečteno a podtrženo: ďábelsky zábavnej komiks!

08.04.2017

Uf, uf, uf, u téhle knihy jsem se natrápil... Zkoušel jsem se začíst několikrát, abych byl správně naladěnej, ale nepomohlo to, dočítal jsem se zaťatýma zubama.
Hlavní hrdina narazí v antikvariátu na knihu psanou neznámým písmem. Když se o ní snaží zjistit víc, dozví se, že vedle Prahy, kde žije, existuje takzvaný „druhý město“, zvláštní místo, o kterým lidi nemají tušení, protože ho prostě přehlížejí. Je to něco jako Gaimanův Podlondýn nebo Miévillův neLondýn, zkrátka svět sám pro sebe, kam se nedostanete jen tak a kde je všechno trochu jinak, než jsme zvyklí (všechno je tam samozřejmě fantastičtější, dobrodružnější a tak dále). Problém je, že zatímco Gaimanovo i Miévillovo alternativní město mělo nějakej řád, byť podivnej, Ajvazův druhej svět je ujetej až běda, míchá pátý přes devátý, možný je v něm úplně všechno a jistí si nemůžete být vůbec ničím. Surreálno předchází až v absurditu.
Oporu neposkytuje ani příběh – nedá se mluvit o pořádné zápletce, je to spíš takový to pohádkový putování, hrdina prostě jen jde dál a dál, občas potká někoho na způsob kouzelnýho dědečka, a když se dostane do ohrožení, vyřeší to jednoduše odchodem. Situaci nezlepšujou ani postavy, protože jakmile dojde na přímou řeč, začne se na vás valit tolik nesouvisejících informací, že za chvilku ani nevíte, kdo vlastně mluví, co chce říct a proč. (Bonus: všechny postavy mluví stejně.)
Ajvaz prohlašuje, že kultura potřebuje lidi, co se vydávají tam, kam se nikdo jinej nevydává, a zkouší, co nikdo jinej nezkouší, jinak by zakrněla, a to je pravda. A i když si dovedu užít řádnej úlet (jako třeba Rimbaudovo čistokrevný třeštění v Sezóně v pekle), tahle kniha mi hrubě nesedla. Je sice napsaná pěkným jazykem a nabízí spoustu poutavejch snovejch obrazů, jenže sdělení je tak roztříštěný a zavalený zbytečnostma, že pokud někdy dám Ajvazovi druhou šanci, tak nejdřív za pár let.

11 02.04.2017

Voleman je taková česká verze superhrdiny – pobíhá po Praze v trenkách, tričku „po někom“, s kšiltovkou na hlavě, vyzbrojenej paličkou na maso… zkrátka je to solidní individuum. V prvním dílu se toho o něm moc nedozvíme, jen je nám vylíčeno, co ho přimělo nosit tu kšiltovku a paličku, následující strany jsou potom věnovaný převážně představení dalších postav. Dojde při tom na pár úletovejch situací, ale o nějaké dějové lince nemůže být řeč, ta se (snad) začne klubat až příště. Mně osobně to ale nijak nevadilo, protože i tak jsem se královsky bavil.
Jiří Grus skvěle ovládá postavy v pohybu, ale hlavně dokonale pracuje s mimikou. K tomu si přičtěte vtipný a autenticky znějící hlášky v bublinách a slušnou dávku různě poschovávanýho humoru, a nemůže vám z toho vyjít nic jinýho než opravdu výživná nálož. Jiří Grus je prostě pán, absolutní česká špička. Už se těším na další díly!

31.03.2017

Většinu povídek tvoří příběhy různejch okultních badatelů, v několika případech se jedná o příspěvky k mýtu Cthulhu, za kterej vděčíme H. P. Lovecraftovi. Co se ale týče stylu, moc podobností s Lovecraftem nenajdete, Howard přistupuje k věci docela jinak, jeho povídky jsou výrazně dějovější. Obvykle nás vrhne rovnou do akce a o postavách se dozvíme jen to nejpodstatnější, za běhu, z přímé řeči. A hrdinové jsou tu opravdu hrdinové – nejlepší obrana je pro ně útok.
Některý postupy v povídkách už drobet zestárly, nebo spíš za těch několik desítek let natolik přešly mezi klasiku, že už jsou pro dnešního čtenáře předvídatelný (na druhou stranu z nich dýchá nezaměnitelný kouzlo starejch časů). Když ale pomineme občasný vysvětlující monology a pár podobnejch záležitostí, dá se o Howardovi říct, že je příjemně nadčasovej, jelikož vypravěčský řemeslo ovládá na výbornou, umí čtenáře vtáhnout a nezdržuje se zbytečnostma. Takže ano, vřele doporučuju. :-)

5 02.03.2017

Ekhö se drží rámce, kterej nastavil už první díl. Scénář pořád šlape, kresba je pořád stejně dobrá, ne-li lepší, snad i trochu přibylo vtipu. Jediný, co mi chybělo, bylo další objevování světa, protože úvodní seznamování s ním stálo za to a teď už jsme prostě jen na místě a řeší se jednotlivý případy. I tak ale tahle rozverná a lehce erotická fantasy detektivka stále plní roli dokonalé oddechovky.

3 16.02.2017

Až na pár čarodějnickejch povídek se jedná o příspěvky k takzvanýmu mýtu Cthulhu. Derleth využíval všechno, co k Lovecraftovi patří, dokonce i s různým úspěchem napodoboval jeho sloh – mě osobně to ale nijak neuráželo, jelikož zjevně choval Lovecrafta v hluboké úctě a celý to působilo jako pocta jeho dílu. Co by ale mohlo některejm čtenářům vadit, občas přidal i něco vlastního, například postavil prastarý vesmírný božstva do souboje dobra a zla, zatímco u Lovecrafta byly tyhle entity k nějaké morálce zcela lhostejný.
Lovecraft to zkrátka není, ale když už máte Lovecrafta načtenýho, může se vám tahle kniha postarat o příjemnej návrat do jeho světa, dýchá z ní ta správná nostalgie.
Mimochodem, je to slušná bichle, a ještě bych zmínil, že v ní najdete i pár zdařilejch ilustrací od Johna Coultharta a poměrně rozsáhlý poznámky ohledně vzniku jednotlivejch příběhů a různý další zajímavosti.

9 05.02.2017

John M. Synge v téhle hře pokračuje ve snaze o pravdivý zobrazení Irů a humornou formou kritizuje nízký myšlení. K tomu mu slouží kulisy jedné Bohem zapomenuté, nicméně pobožné vesnice. Když do ní přivandruje kluk odjinud a začne všem vykládat, že rozsekl svýmu ukrutnýmu, nesnesitelnýmu otci hlavu rýčem, rázem se stane jejich hrdinou. Vynášejí ho do nebe, holky po něm touží, chlapi ho obdivujou. Pak se pochopitelně ukáže, že se zabitým otcem to bylo trochu jinak, a při konfrontaci s prozaičtější a ošklivější skutečností se hrdinská iluze hroutí. Sympatie se mění v antipatie, vesničani se cítí podvedeni a zuří.
V době uvedení hry (to jest v roce 1907) zuřili i irští vlastenci a katolíci, v tomhle přepínání názorů a dalším rouhání a nemravnostech totiž viděli urážku irské národní povahy. Synge tak vyvolal nejslavnější rozbroje v dějinách irskýho divadla, došlo i na pouliční bitky a otevřela se veřejná debata o svobodě slova.
Jak vidno, je to provokativní dílo a není v něm nouze o konflikty, jak se patří, mě ale nejvíc bavila jadrná mluva irskýho venkova, respektive solidní překladatelská práce Martina Hilskýho.

2 25.01.2017

Železný anděl je druhá kniha skotskýho spisovatele Alana Campbella. Zároveň se jedná o druhej svazek trilogie, ovšem znalost prvního dílu (kterej se jmenuje Zjizvená noc a vyšel už před sedmi lety) není nutná – Campbellův debut byl zamýšlenej jako samostatnej, uzavřenej román a až po jeho úspěchu se autor nechal přesvědčit, aby se do jeho světa vrátil ve dvou dalších knihách.
Žánrově jde o směsici temné fantasy, new weirdu a steampunku, přičemž každá z těchhle složek má v jedné třetině románu navrch (temné fantasy patří první část, útěk z Hluboké brány, new weirdu pobyt v Bludišti alias pekle, steampunku vlaková jízda po Pandemerii).
Na prvním místě není příběh – Campbell klidně nechá postavy na delší dobu zmizet, aby upřel pozornost jinam, a ani se nijak zvlášť nezabývá jejich psychologií. To ovšem neznamená, že by to byla špatná kniha, jen těžiště zábavy leží jinde – a to v propracovanosti jejího světa. Campbell pořád přichází s něčím novým (ať už je to nějakej protivník, zajímavý místo, schopnost, věc) a všechno to má svoje názvosloví. Člověk si až říká, že by z toho bylo parádní RPGčko. :-)
Kolem a kolem je tahle kniha drobet náročnější na pozornost, příběh se nedá přirovnat k blesku, ale spíš k pomalejšímu spodnímu proudu, můžete se ovšem rochnit ve velehusté a silné atmosféře.

2 04.01.2017

Nejdřív to nejdůležitější: Hilda je skvělá! Připomene totiž to nejlepší z dětství – bloumání po městě, toulání po lese, stanování, objevování, hry...
Hilda je modrovlasá holčička s patřičnou dávkou zvídavosti, díky které naráží v severské krajině a tentokrát i ve městě na různý bytosti, jaký dospěláci obvykle nevídají – na trolly, pidimužíky, obry, skřítky a tak podobně. To všechno nám Pearson servíruje jemnou kresbou v tlumenejch pastelovejch barvách. Radost pohledět! Jediný, co mi trochu chybělo, byl porůznu skrytej humor, jakej umí do komiksu propašovat třeba Dan Černý… Hilda ovšem hraje hlavně na rozkošnost, a té má na rozdávání, především když dojde na výrazový schopnosti jejích velkejch kukadel.
Náležitě rozkošnej je i překlad.
Ať jste staří, nebo mladí, tohle byste měli zkusit!

9 04.01.2017

Tahle malá antologie mladýho nakladatelství Gnóm! nabízí šest povídek, který se vyznačujou především tím, že je napsaly ženy a ženy taky vystupujou v hlavních rolích. Jedná se o drobnej průřez ženskou sférou americké fantastiky, a texty tak nejde označit ani za čistokrevný sci-fi, ani za čistokrevný fantasy, spíš za ne-realistickou literaturu, pro kterou je na prvním místě dobře zvládnutý vypravěčství. Máme tu civilní indiánský sci-fi se strojem času, cestopis vedenej představivostí, cosi jako pohádku naruby, magickej realismus, příběh o předpovídání budoucnosti… a na závěr potom povídku, ve které se fantastickej prvek neobjevuje vůbec. K tomu míří moje jediná výtka. I když se všechny příběhy četly pěkně, ten poslední mi do antologie neseděl. Čekal jsem šest povídek od šesti autorek, nakonec ale bylo autorek jen pět a text bez žánrovejch prvků mi připadal jako takovej menší podraz. Jeho přítomnost si vysvětluju tím, že Jakub Němeček, kterej antologii sestavil a kterej taky všechny příběhy přeložil - a to dobře -, chtěl dát jasně najevo, že si bude dělat věci po svým. (Což se mi jinak líbí, přišel s něčím, co tu ještě nebylo, a jeho nakladatelství slibuje do budoucna skvělý čtenářský zážitky. Snad se mu bude dařit!)

5 04.01.2017

Dlouho jsem přemýšlel, jak stručně shrnout postavu Loba, a nejlepší na to bude hláška, že „má rád držkobití, chlast a ženský – přesně v tomhle pořadí“. Lobo si říká Velkej šéf, je to poslední Czarnian (poslední proto, že svou planetu vyhladil) a živí se jako lovec lidí (a taky všemožnejch mutantů). V téhle komiksové sbírce nám CREW nabízí čtyři dávno vyprodaný příběhy.

„Pěkně prsatý propadák“ je o tom, jak Lobo dělá ochranku na soutěži o královnu krásy a jak se to celý zvrtne. Scénář (Alan Grant) pěkně sviští, ovšem kresbu jsem si užil ze všech čtyř příběhů nejmíň. Jim Balent je dobrej v detailu, ale utíkají mu proporce.
„Gauneři“ jsou sled historek o Lobovi (třeba jak odkrágloval Santu Clause), který si vyprávějí jeho budoucí oběti. Tuze dobrá záležitost, kresba Val Semeiks.
„Lobo dobývá Hollywood“. Kresba (Christian Alamy) na Loba možná trochu moc uhlazená, ale jinak opravdu kvalitní. Lobo se dozví, že se o něm točí film, a protože Hollywood všechno zprasí, musí Velkej šéf osobně zjednat pořádek (tzn. sejmout např. Tima Buřtoně, Robocopa či King Konga).
„Kostěj nesmrtelný“ patří lidožravejm šnekům a Lobově výpravě do záhrobí, za duchem maníka, kterýho omylem odpráskl dřív, než měl. Naprostá klasika s výbornou kresbou Carla Crichlowa.

Lobo je legenda, vynikající požitkářská oddechovka plná nekompromisního humoru.

4 04.01.2017

Poslední dobou jsem měl pocit, že jsem ztratil schopnost vychutnat si poezii, ale Hrabal mě bavil, i když hlavně proto, že oba texty jsou napsaný volným veršem, a nejen díky tomu mají blízko k próze. Ostatně Krásná Poldi se dočkala stejnojmenné prozaické verze a motivy z Bambino di Praga Hrabal využil v povídce Kafkárna. Tady se jedná o dvě básnický pásma (autor je nazývá eposy) z roku 1950, kdy pracoval v kladenskejch hutích. Říká, že „totálně realisticky psal o tom, co tam viděl,“ což mu naprosto věřím, ale jako obvykle se věnuje především krajnostem, takže když smrt, tak pěkně hnusná (v jeho pojetí vlastně krásná), a když láska, tak zběsilej sex. Útočí na pudy a na nic moc jinýho nezbývá prostor, ale jeho jazyk a obrazy mají pekelnou sílu

2 04.01.2017

Pokud Sláina ještě neznáte, je to keltskej rubač, kterej se ohání obří sekerou Mozkohryzem, a doprovází ho prohnanej zakrslík Ukko. Válečníkův úsvit představuje souborný vydání jeho prvních příběhů z let 1983–1984.
Na pozici kreslíře se tu vystřídali tři lidi. Sláinovu podobu určila Angie Kincaidová. Její kresba mi připadala rozkošně neohrabaná, není to vyloženě bída, ale je na ní znát, že zestárla. Kincaidová ovšem získává plusový body za to, že vymyslela Sláinovu hlášku „Polib mi břiť“.
Velkou část příběhů nakreslil Massimo Belardinelli – od pohledu profík, ale trochu trpí tím, že u něj všechny mužský obličeje vypadají stejně. Co ale zvládá na výbornou, jsou lebky a kostry (v kom je aspoň kousek metalisty, musí se roztíkat blahem), jeskyně a lesy. A taky obdařil Sláina úletovou křečí obludnosti. (To už si zájemci dohledají sami).
Dost prostoru dostal i poslední kreslíř, Mike McMahon. Jeho kresba je nejmodernější, má šmrnc, jen je místy drobet nepřehledná, protože tenhle člověk zásadně nedělá černý plochy a všechno pokrývá šrafura. Sem tam připomene styl mýho milovanýho Simona Bisleyho, zkrátka je to borec.
Osobně mám radši barevnýho, novějšího Sláina, ale i tohle byla velmi výživná strava.

1 04.01.2017

Parádní komiksová oddechovka, kterou jsem si náramně užil nejen díky půvabům hlavní hrdinky (ta mě naopak rušila, když to kreslíř přehnal s plností rtů nebo jí podivně protáhl obličej – ale to byly opravdu jen výjimečný případy). Mravenu Draapulovou a Jurije Podrova, náhodný spolucestující, to přenese z letadla do alternativní reality, kde je to samej drak a podobná havěť. Nefunguje tam elektřina, zato se tam čaruje a všemu šéfujou prikóni, mluvící veverky závislý na čaji (moje srdce zjihlo). Naši hrdinové ze začátku vůbec neví, která bije, Mravena se ovšem dozvídá, že zdědila uměleckou agenturu, a aby toho nebylo málo, posedají ji duchové. K tomu všemu přimíchejte slušnou porci lehké erotiky a nemůže to dopadnout špatně.

4 04.01.2017

I když mám Gaimana rád, tohle mi nesedlo. Je to sbírka povídek a básní, dalo se čekat, že narazím na subjektivně slabší kusy, ale tady jich prostě bylo moc. Často to byly jen takový hříčky a haluze, mnohdy bez pořádnýho konce. Mám radši, když Gaimana můžu brát vážně (jako v jeho románech), na krátké ploše jsem se na něj nedokázal naladit. (Když jsem četl jeho první sbírku – Kouř a zrcadla –, zažíval jsem podobný pocity, nakonec ale převládla spokojenost. Druhou sbírku – Křehké věci – jsem ani nedočetl.)
Navíc mě dráždil skřípající překlad – nadbytek přivlastňovacích zájmen, krkolomný vyjádření, přehnaná spisovnost v přímé řeči. (Aby bylo jasno, nepřekládala to Ladislava Vojtková, která do češtiny převedla většinu Gaimanovejch knih.) Ale ať nežeru, sem tam jsem si od toho odpočinul, protože veškerou poezii a jednu povídku přeložil Richard Podaný a jednu povídku taky Viktor Janiš.

1 04.01.2017