RobertRoberts komentáře u knih

Bílé noci v sobě obsahují zvláštní atmosféru snu o štěstí, atmosféru snu fantastického a mámivého, jako jsou ony noci samotné. Je to skutečná báseň v próze, z které sálá lítost za pravým životem kterého jsou lidé zbaveni a byl jim nahrazen neplodným, samotářským sněním. Je to vyprávění o hluboké abnormálnosti a zvrácenosti podobného snění, o potlačování skutečného života a také o tom, že je nemožné, aby se romantický snílek vrátil ke skutečnosti. Byl to také kouzelný obraz dívky, plné života a lásky, která zůstává jen marnivým přeludem, který onoho člověka na chvíli zlákal. Autor jakoby říkal: Jak krásný je život na zemi, kdyby všichni lidé byli tak dobří, něžní, lidští a milující až k sebeobětování, jako moji hrdinové..

„A znovu se ptáš sama sebe: Co jsi udělal se svými nejlepšími lety? Kde jsi pohřbil svůj nejlepší čas? Žil jsi či nežil? Pohleď, říkáš si, pohleď, jak svět vychládá. A léta uběhnou a za nimi přijde chmurná opuštěnost, o holi přijde třaslavá staroba a za nimi teskníce žal. Vybledne tvůj fantastický svět, odumřou, povadnou tvé sny a opadají jako žluté listí se stromů. Ó, Nastěnko! Bude tak smutné zůstat samoten, naprosto samoten, a nemít ani čeho litovat - ničeho, vůbec ničeho - protože všechno to, co jsem ztratil, všechno to, všechno nebylo než hloupá kulatá nicka, bylo to jen snění!“

5 22.03.2015

Směrem od první k poslední povídce se jejich hrdinové stávají stále více protřelými, oprýskáni neustálými souboji sice s menšími nadějemi, ale stále větším stoicismem a také cynismem. Emil Hakl, vrah přebytečných slov, nakrájel své příběhy na stejně velký tvar hovězích kostek - všechno ze stejného masa jednoho chlapa, který se pomalu vaří do finální podoby osamělého pozorovatele života. Hakl váží každou svou slabiku a rytmus svých povídek jako básník kterým nakonec také je. Buší do čtenáře jako Héfaistos do kovadliny, ale jakmile má chuť tuto drsnost vyvážit, vystřihne momentku nebo perspektivu detailu přírody, hospody, případně vám naservíruje homeopatickou dávku lásky. Anabáze hrdiny začíná výpravou do socialistického Bulharska, naplánovanou jako lék na ochladlé mladé manželství, hop nebo trop, či spíše trop v jasné ofenzívě. Neschopnost zvládnout každodennost se nezlepšuje. A tak utíká se spacákem do přírody trochu hledat sám sebe, jenže v lese je všechno možné jen ne jeho pravé Já. Opakuje se motiv vztahových trojúhelníků, dále na parníku potkává podobně životem omletého přítele, který má místo nefunkčních vztahů dysfunkční a jelikož je těžké vybrat co je lepší, bude nejlepší na to přidat nějakou tu lysohlávku.

Někteří muži, kteří jako mladí či už dospělí zažili změnu režimu si sice vychutnávali tu divokokou a free atmosféru let devadesátých s následně pocítěným kapitalismem, ale nezapadli, nenaskočili do onoho vlaku s názvem Bohatý do rakve. Možná na to neměli schopnosti, možná žaludek, snad odvahu. Uvízli ve vlastním mikrokosmu svých kamarádů, ohlušujíc se alkoholem, jídlem, ritualizovanými řečmi o všem a o ničem, sem - tam ještě zkoušejíc štěstí u žen, ale většinou už jen pozorujíc všechno z dálky. Filosofové a lůzři..

Vypravěč tvrdí, že není na útěku, ale na ústupu. To dělají podle přísloví ti moudřejší. Přežívá stěží sám, sotva vydělá na nájem a pivo a neumí zabezpečit dítě, které cestou někde vyprodukoval. Muži Emila Hakla jsou však rádi tací jací jsou. Mají hluboko do kapsy, jsou trošku osamělí, svobodní outsideři, avšak volní jako ptáci. To, jak jejich život vypadá není ranou osudu, je to jejich vlastní volba. Nevyhovují jim trvalá pouta a platí za to samotou. Pocit, které jedny děsí jim přináší úlevu a klid. Jestliže jsou sami, nemůžou nikoho zklamat.

Uznávám, že tato kniha je především pro Husákovy děti, ale musím se smát dnes náctiletým pipinám či nagelovaným blbečkům, kteří tuto kniho kritizují a bagatelizují. Zůstaňte raději dál u svých Harry Potterů a Padesáti odstínů šedi, protože kdo nezažil - nepochopí a vlastně ani neví o čem se v této knize píše. Hovězí kostky jsou totiž především generační výpovědí! a na poměry české literatury napsány hodně slušným nadprůměrem..

6 20.03.2015

Tahle utlá knížka by měla patřit mezi základní literární díla z nacistických lágrů a to z vícero důvodů. Například pro svou stručnost a jednoduchost. Především však z důvodu, který vyslovuje její podtitul „Psycholog prožívá koncentrační tábor.“ Jak píše Frankl jsou dva druhy čtenářů: ti kteří koncentrák přežili a ti ostatní! Kniha by mohla být pro obě tyto strany naprosto zbytečná: ti první přeci všechno zažili na vlastní kůži a ti druzí to stejně nebudou schopni pochopit. A právě proto se Frankl rozhodl psychologicky objasnit to, co v koncentračním táboře prožíval běžný vězeň, přičemž si to většinou neuvědomoval, a zároveň popsat jeho prožitky tak, aby tomu mohl porozumět i ten, kdo tuto zkušenost nemá.

Každého kdo knihu přečte, dotkne se nejen realita koncentračních táborů, ale zřejmě to zasáhne i jeho vztah k vlastnímu životu. Frankl dokázal v lidském pekle vydestilovat nejzásadnější myšlenky o lidské podstatě, které mají univerzální platnost a zároveň se mu podařilo zprostředkovat děsivou skutečnost těchto lágrů. Šokující je například to, že holokaust ve své nejtvrdší formě nebyl uzavřený plotem z ostnatých drátů - k vězňům se v podstatě stejně přistupovalo i za zdmi tábora, když pracovali pro stavební firmy od kterých se jim dostávalo jen minimum “stravy“ v očekávání vysokého pracovního nasazení. Frankl se také zmiňuje o psychologii sadistických dozorců, kápů a udavačů. Čtenář také možná přijde na to, že my všichni, ať už si to připouštíme nebo ne, žijeme v perspektivě koncentračních táborů..

Tím nejpodstatnějším a nejobdivuhodnějším na celém příběhu se mi však jeví to, že po skončení války netoužil po pomstě (i přes všechny ty hrůzy kterými si prošel, i přes všechno co mu válka vzala a způsobila) a sformuloval svou filozofii naděje, víry a smyslu života za každých okolností! A o tom je tato kniha především!!

-----

“Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“

“Korunován je prožitek navrátilce líbezným pocitem, že se po všem tom protrpěném už ničeho na světě nemusí bát – ničeho, kromě svého Boha!“

10 19.03.2015

4/5 a to jen z důvodu, že jde o divadelní hru, která tedy patří především na divadelní prkna a já nejprve viděl její brilantní televizní adaptaci v podání Abrháma, Hanzlíka, Šafránkové, Konvalinkové atd. a ať jsou knižní dialogy sebeskvělejší, tak živé zpracování navíc mistrně sehrané posouvá tuto hru přeci jen ještě o level výš. Pouhá kniha oproti tomuto zůstává jen “chudou“ příbuznou ať je to jak chce..

1 19.03.2015

Každý zřejmě tuto knihu Silvie Plath začne číst s pocitem, že jde v první řadě o básnířku. Což je samozřejmě pravda, ale byla to také vybroušená mozkovna s nadprůměrným IQ a sledovat její doslova nezadržitelně řítící se vlak úvah, názorů a myšlenek je hodně náročné. Kniha má poměrně jednoduchý děj a o to větší důraz klade autorka na emoční stránku svého díla. Její schopnost výstižné metafory je zachycená už v názvu díla - pocit, že je uvězněná pod skleněným zvonem, který v průběhu děje náležitě rozvíjí. A rozhodně bych litoval, kdybych si nechal ujít byť jen její pasáž o smyslu básní v lidském životě:

"Esther, víš, co je to báseň?"
„Ne, co?" já na to.
„Smítko prachu."
A sotva se začal usmívat a tvářit se pyšně, odvětila jsem: „To jsou i ty mrtvoly, co pitváš. To jsou i ti lidé, co si myslíš, že je léčíš. Jsou jenom prach a prach. Dobrá báseň podle mě vydrží mnohem dýl, než sto takovejch lidí dohromady. Lidé si je můžou zapamatovat a v duchu opakovat když budou nešťastní, když je bude něco bolet nebo když nebudou moci usnout."

A i tato kniha je takovým smítkem prachu, které vede alespoň k částečnému pochopení ženy tak zranitelné a sebedestruktivní, jakou byla Sylvia Plath.

11 18.03.2015

Dobový román vyprávý skutečný příběh vznešené, vydržované ženy. Při čtení této knihy jsem se nemohl zbavit pocitu, že muzikálový film Moulin Rouge čerpal námět právě z tohoto díla. Oba příběhy mají stejnou dějovou linii - nádherná a žádaná kurtizána se zamiluje do hezkého, nemajetného muže a chce opustit bohatsví a přepych ve kterém doposud žila. Nakonec pro vyšší zájmy od své lásky odchází a znovu se vrhá do světa peněz a prodejné lásky. Silný a dojemný příběh však neodsuzuje dívku, která prodává své vlastní tělo, ale hledá především důvody proč tomu tak dělá! Hlavní hrdinka Markéta je rozumné a milující stvoření, které se počas celého děje vyvíjí. Od dívky do větru, až po člověka se srdcem překypujícím láskou.

Dumas v této knize bravurně vykreslil čistotu a oddanost lásky dvou mladých lidí a v žádném případě nejde o jakýsi laciný erotický příběh jak by se mohlo zdát. Dumasové ve Francii jsou pro mne totéž co Shakespeare v Anglii.

1 17.03.2015

Příběh francouzského mima českého původu Jana Kašpara Deburaua, přináší nejen zajímavé reálie ze života Paříže v období napoleonských válek, ale je i poutavým obrazem životní pouti hledajícího a po lásce toužícího člověka, který byl v období útisku i poslem naděje. Knihu nakonec hodnotím plným počtem i když ještě pár stran před koncem jsem byl rozhodnut “pouze“ pro čtyři hvězdy.

„Jejich čtyřikrát devět franků, jež se rozhodli platit tak dlouho, než ho divadelní svět objeví a porozumí mu, zachránilo divadlu Kašpara Deburaua. Jejich čtyřikrát devět franků, které každého devátého zazvonily v Kašparově v kapse, umožnily mu žít a hrát.“

5 16.03.2015

Bukowski byl ztělesněný nadhled. Píše jasně a čistě bez zbytečných klišovitých keců. Svět je jednoduše hnusný, nechutný a zkažený místo, ale je zapotřebí brát to tak, jak to leží a běží a v tom je právě ono kouzlo..

2 14.03.2015

Romantickou představu moudrého starce obklopeného knihami z kterých dokáže kdykoliv citovat - tak tu přesně Hanťa nesplňuje. Hovno na lyži Mančinky, zakrvácené papíry z řeznictví, pivní smrad, naturalismus cikánky, touha po zachování osobního přístupu k práci a také samozřejmě Hrabalův nezaměnitelný styl je tím, co dělá tuhle knihu tak dobrou..

3 13.03.2015

Manipulace, tyranizování, citové vydírání, sebeláska, sebestřednost a bezcitnost. Opravdu si myslíte, že víte s kým žijete?

11.03.2015

Kniha o úspěšné brněnské herečce, která zřejmě prodělala kompletní lobotomii. A nikdo ji o zákroku poté neinformoval. Bezmozek - jediný název pro hlavní hrdinku. Svobodná matka, která sbalí neúspěšného nezaměstnaného herce, velmi úspěšného v oblasti alkoholismu a násilí. Nastěhuje si ho k sobě, nechá se jím vyžírat, mlátit, zamykat. On je žárlivý, majetnický, uráží ji a ona to snáší „ve jménu lásky“. Pak si ho i vezme a čeká s ním i dítě. Co na to říct. Stupid bitch. V jedné větě tam říká něco jako. „Ještě že dnes malý není doma. Hlavně aby nás příště neviděl jak mě mlátí a kope do mě. I když - co když žádné příště už nebude?“. Znám ve svém okolí několik podobných žen a můžu na to jen říci „Každý svého štěstí .....“

Každopádně se o žádné převratné literatuře mluvit nedá, ale naprosto chápu, že může ve svých knihách mluvit z duše leckteré ženě a snad i proto byla u nás svého času nejprodávanější českou autorkou.

4 11.03.2015

Oscar Wilde byl autorem především divadelních her a Obraz Doriana Graye je jeho jediným románem. Jde však o nadčasový román, který zapadá do období viktoriánské éry, ale svůj odkaz odevzdává dodnes. Je ukázkou toho, jak zrádná a slepá může být krása, hon za mladostí a požitkářstvím. Pokud dáte člověku peníze a moc, začne si hrát na boha, ztrácí skutečné hodnoty a záleží mu jen na hmatatelných věcech. Jsou to věci, které dokážou změnit i tu nejčistší duši. Dorian Gray počas svého života ochutnával bohatsví, ale zakusil i příkoří bídy. Nenáviděl pokrytectví vyšší společnosti a ta mu to dávala náležitě pocítit.

Dorianova životní cesta by se dala nazvat obětí života za život. Obětoval ten krátký - čistý a krásný život smrtelného člověka za věčný, no v konečném důsledku však hříšný a smutný život. Krása mu přinešla vše, po čem toužil, ale vybrala si svou daň v podobě zohyzděné duše.

Ale co kdyby jsem měli každý svůj portrét jako naše zrcadlo? Jaký by to byl pohled?

3 08.03.2015

Nietzsche má velmi osobitý styl na který je potřeba si zvyknout, a pokud se to člověku nepodaří tak tuhle knihu jednoduše nepřečte. Ale pokud se to podaří - bude to pro vás naprosto skvělé čtení. Kniha tedy rozhodně není pro všechny! Jde o intelektuální četbu a na pochopení této knihy je potřeba mít za sebou víc než jen filozofickou propedeutiku. Myslím také, že pro podrobnější informace a fakta, která mohou podmínit úhel pohledu na toto dílo, je potřebné přečíst si minimálně stručný Nietzscheho životopis. Nejenže hodně prozradí, ale také vám napoví, za jakých podmínek a především za jakého duševního rozpoložení svá konkrétní díla napsal.

Předpoládám, že silně věřící člověk s ní může mít určité problémy. Kniha působí silně náboženským, ale zároveň i protináboženským tónem a celá je zpracovaná způsobem, který v člověku nechá vyklíčit hluboké otázky o životě. Vyjadřuje jeden z vrcholů lidského myšlení a je nabitá takovým nábojem jako málokterá jiná kniha.

Doporučuji všem, kteří knihy jen nekonzumují, ale nechají se jimi měnit..

10 03.03.2015

Dopisy Mileně jsou plné lehkosti, humoru a nadhledu, a to i přes to, že je Kafka napsal v době kdy trpěl nevyléčitelnou tuberkulózou. Vysmívá se v nich sám sobě, své nemoci a také smrti způsobem jemu vlastním. Je v nich však především mužem dvořícím se ženě kterou nadevše miluje a snaží se ji zároveň i pobavit. Onou ženou byla Milena Jesenská, Kafkova životní láska, intelektuálka, překladatelka některých jeho děl do češtiny, ale také vdaná žena, která nakonec zemřela pár let po něm v koncentračním táboře Ravensbrück.

Kafka píše své dopisy s neuvěřitelným šarmem, nalézá v Mileně obrovskou oporu, milující ženu a také svého nejintimnějšího zpovědníka. Zároveň v nich odkrývá své nejjemnější pohnutky vlastní mysli a bojuje se svými city, které jsou pro něj za všech okolností ve kterých se oba nacházejí téměř nesnesitelné. Psaní milované ženě se kterou se ve skutečnosti setkal jen dvakrát mu však navzdory tomu dává sílu dál žít a bojovat se svou nemocí. A i přes tuto svou nemoc a bezútěšné pobyty v nejrůznějších sanatoriích nikdy neztratí svůj smysl pro humor.

Současně však na Milenu naložil neuvěřitelnou existenční tíhu a to nejenom díky svému váhání a strachem před jakoukoli pevnou vazbou, ale také proto, že byla vdaná za Ernsta Pollaka. Navzdory tomu, že ji její manžel zanedbával a byl ji prakticky celé jejich manželství nevěrný, ona na něm byla zcela závislá a odmítala ho opustit. Za jeho slovy je také i díky tomuto faktu mnohdy cítit zoufalství a úzkost. Velmi často se ji také snaží od sebe odradit, je tady jeho nemoc, jejich věkový rozdíl - On má 38, Milena 24, navíc on je žid a ona křesťanka, žijí v rozličných finančních poměrech a jejich okolí jim také příliš nežehná. Milena Jesenská se paradoxně se svým manželem rozešla krátce po Kafkově smrti!

Dopisy Mileně jsou příběhem velké lásky, kterou přerušila smrt a také dramatem závěrečné etapy života Franze Kafky. Dle mého názoru patří k tomu nejkrásnějšímu a nejpravdivějšímu ve světové literatuře a stávají se tak jednoznačně tím největším literárním pokladem v mé knihovně ke kterému se budu často a velmi rád vracet..

6 16.02.2015

Václa Hrabě žil pouze pro dvě věci - klarinet a poezii. Věčná škoda, že zemřel tak mladý. Jakoby smrt v mladém věku byla géniům souzena. Nadčasová sbírka a můj vůbec nejoblíbenější český básník.

5 14.02.2015

Henry Rollins určitě není spisovatelem v pravém slova smyslu. Jeho jazyk je přímočarý, strohý, ale jeho závěry a myšlenky jsou však smrtelně přesné. Bez příkras vám nasevíruje výpověď o tom, kým je nejen on, ale i kdokoliv z nás. Ve svých textech naplno přiznává hněv, závist, komplexy, slabost i zuřivý smutek. A přesto všechno vás při čtení dokáže přimět k pocitu, že v podstatě narážíte na své vlastní myšlenky a stavy, ovšem podané tak, jak to vy sami nejste schopni přes vlastní bariéru slov vyjádřit. Jakkoliv se vám může zdát jeho svět černý, nesklouzává k otravnému fňukání a patosu. Tam kde jiní obviňují všechny a všechno okolo, tam si Henry sám strká odjištěný revolver do pusy a je to právě jeho JÁ, které je příčinou oněch sužujících pocitů izolace a odcizení. Na místech která jsou bolestí a smutkem přeplněná tolik, že nemůžete téměř dýchat, odlehčuje obsah sarkasmem, nejhrubší ironií a brutálním černým humorem.

Blues černýho kafe zcela jistě nenabízí východiska, naděje, nemá sklony poučovat vás ani rozdávat rozumy. Ale paradoxně po téhle knize sáhnete při svých vlastních neutěšených stavech a stane se pro vás něčím co vám pomůže trochu postavit se na nohy a znovu na chvíli vzdorovat proudu. A dobrá rada na závěr? Nemilosrdně rozdupávejte všechny své klíčící falešné iluze už v zárodku..

3 12.02.2015

Díky Bohu, že se mi tato kniha dostala do ruky jako půjčená od kamarádky (která zřejmě žije v domnění, že jsem po dvojité lobotomii) a nikoliv jako koupená za mé vlastní peníze, protože bych byl dlouho nasrán sám na sebe, za jaký paskvil jsem to vyhodil dvě stovky a nehodil je raději do futrálu bezdomovcům před Kauflandem! Za mě je to jednoznačně jedna z největších hovadin, která se mi dostala do ruky. Dobře, myšlenky jsou možná v jádru dobré, ale je to tak hrůzostrašně napsané a podané, až se mi z toho chtělo zvracet. Autor si snad musí myslet, že čtenář jeho knihy je dement, když tytéž věci a myšlenky v knize opakuje defakto stále dokola. Celkově jde o stylisticky uboze napsaný rozhovor dvou chlápků, kde jeden z nich prezentuje ty “duchovní“ hodnoty a ten druhý na každou jeho větu reaguje jako Horst z teleshopingu a primitivně se diví každé banalitě. Prostě stupidní až běda. Tohle není ani zdaleka literatura, tohle je sračka, která navíc nemá s východním moudrem pranic společné..

To mám zřejmě za to, že nečtu anotace: "Tato úchvatná knížka, která přináší potěšení i poznání, jak se o ní vyjádřil Paulo Coelho, byla přeložena do třiačtyřiceti jazyků a inspiruje miliony čtenářů na celém světě."

O téhle knize už toho bylo napsáno tolik, že by to vydalo na její další dvě stejně obsáhlá pokračování. Kdybych ji chtěl hodnotit musel bych se rozepsat poněkud obsáhleji. Ale přeci jen si neodpustím krátký komentář: Karenina měla smůlu?, že v době kdy žila neexistovala žádná antidepresiva. Žen s podobným osudem, s podobným „krevním oběhem“ je v dnešní době jako máku. Mají však to „štěstí“, že mohou navštívit cvokaře, který je pěchuje prášky dokud neztratí svou duši. Bohužel v ten moment však přestávají být sami sebou a jejich skutečné Já, jejich skutečné pocity pomalu mizí v nenávratnu s každou spolknutou pilulkou antidepresiv, jejichž účelem je pouze umocnit vaši únosnost pro bludy a navodit vám pocit falešné spokojenosti se sebou samým a s životem jaký vedete. Navenek možná dál spolehlivě fungujete dle představ a nároků svého okolí, ale zevnitř jste jen hnijícím torzem svého bývalého JÁ. Neměla to Karenina nakonec štěstí?

A na závěr si dovolím položit jednu otázku: Kdo by neměl duševní potíže, kdyby si opravdu, ale opravdu přebral svůj život? Kdo z nás ho má tak skvělý?

----------------

„Ach, jak je to odporné! Všechna ta přetvářka a falešná existence, aby se člověk zdál lepší před lidmi, před sebou, před Bohem. Aby všechny oklamal. Ne, již se k tomu nepropůjčím! Ať jsem raději špatná, ale nebudu alespoň lhářka a podvodnice!“

„Ale koho máte za podvodnici?“ zeptala se Váreňka vyčítavě. „Říkáte to, jako když...“

„Já nemluvím o vás, o vás vůbec ne. Vy jste dokonalá. Ale co dělat, když já jsem špatná? Nic by se nebylo stalo, kdybych nebyla špatná. Tak nech ať zůstanu jaká jsem, ale nebudu pokrytecká! Ať si žijí, jak chtějí, a já také, jak chci. Nemohu být jiná... A to všechno není to pravé, není to ono!“

Jeden z nejlepších příběhů z prostředí SAS, navíc podle skutečných událostí. Není o čem..

2 21.01.2015

Skvělá knížka, která se mi líbila a bez mučení přiznávám, že hodně věcí jsem vůbec netušil. Ačkoliv jde o odbornou literaturu, tak vás svým dějem zcela pohltí. Třeba z informací o Johance z Arku jsem vážně nalomený a na vážkách, jak to tedy ve skutečnosti bylo...:-) Obsahuje mimo jiné i dobové ilustrace ze zmiňovaných událostí..

21.01.2015