RobertRoberts komentáře u knih

Filmové zpracování této knihy jsem viděl nesčetněkrát a nezastírám, že jde o mou doslova srdeční záležitost. Jedná se o audiovizuální orgasmus (ne nadarmo obržel tři! Oskary - za kostýmy, kameru, výpravu) navíc s jedním z nejkrásnějších soundtracků jaké kdy spatřili světlo tohoto světa a i proto jsem ke knize kterou jsem se odvážil vzít do ruky až po dlouhých deseti letech od jeho premiéry přistupoval s mírnou skepsí. A bohužel jsem se nemýlil. Snažit se totiž pouze slovy vykreslit všechny ty nádherné scenérie světa ve kterém Gejši žijí, jenž jsou doslova pastvou pro oči je totiž téměř nemožné. (Byť třeba jen dechberoucí záběry japonských reálií či pestrobarevných kimon které Gejši oblékají). Tenhle svět totiž musíte vidět na vlastní oči, nestačí o něm jen číst. A pokud ho jednou spatříte tak cokoliv jiného bude v porovnání s tím pouze lacinou kopií. Pakliže zachycení tohoto světa pomocí slov možné je, tak si bohužel konkrétně tento autor dle mého ukrojil až příliš velké sousto. (Doslova mistryní v popisování reálií a vytváření takříkajíc živých obrazů za pomoci pouhých slov je např. spisovatelka Jarmila Loukotková). Bohužel mu nepomohlo ani jeho studium umění se specializací na Japonsko kde dokonce i nějakou dobu pobýval. Tohle je přesně ten případ kdy film předčil knihu a to ve všech ohledech. Ale kniha napsána špatně rozhodně není, to určitě ne... Btw: S Japonci mám jedno společné. Stejně jako oni šílím z odhalené ženské šíje..

„Nemůžeš si říkat pravá Gejša, dokud nedokážeš zastavit muže jediným pohledem..“

„Oslavuj tento okamžik Sayuri. Dnes v noci všechna světla v Hanamachi svítí pro tebe..“

2 01.01.2016

Možná, že znáte takové ty autobiografie, kdy obdiv autora vůči popisované osobě mnohdy přerůstá do heroizace až mystifikace a vzniká spíše hrdinský epos než dílo samotné, a možná že znáte i existující biografie kde je na jedné stránce tolik latinských slov, že pro samé stromy nevidíte les a nakonec ty drbů a laciných senzací chtivé slátaniny kdy už jen jejich obálka připomíná design prášku na praní a naznačuje pro jaké spektrum čtenářů je určena. Nic z tohoto se však netýká této knihy...

Milena Jesenská byla nejen vynikající novinářkou a spisovatelkou s nádherně propracovaným a vytříbeným jazykem, ale také odvážnou, obdivuhodnou, silnou a velmi inteligentní emancipovanou ženou (mimochodem jejího intelektu se většina mužů bála a Franz Kafka byl jedním z mála kdo s ní dokázal v tomto držet krok) žijící vlastním, pestrým a pozoruhodným životem s pohnutým osudem, který nebyl ušetřen dopadů a tragických zvratů historie první poloviny 20. století a já se při čtení knihy nemohl zbavit pocitu, že nečtu literaturu faktu, ale román! Sepsat příběh této ženy takovýmto lidským a živým způsobem na jedné straně, avšak i dostačně věcným a neutrálním na staně druhé považuji za největší kvality tohoto díla. Linie prezentování faktů a nabízení interpretací bez podsouvání a vnucování vlastních názorů a přesvědčení je narušována jen na několika málo nepodstatných místech jistou mírou feminismu, který však bezpochyby k biografii tak silné osobnosti jakou byla Milena Jesenská prostě patří.

Nezastírám, že jde o jednu z nejlepších biografií jaké jsem kdy četl (zřejmě i jednu z nejlepších knih tohoto roku), navíc doplněnou množstvím dochovaných fotografií. Na závěr si dovolím tvrdit, že nejde o knižní novinku pro široké masy, ale lahůdku pro opravdové fajnšmekry, kteří ji zcela jistě spořádají za jediný večer stejně jako já. (Knihu jsem si zakoupil dnes dopoledne a recenzi píši nadšený a nadmíru spokojený tentýž den večer)

5 28.12.2015

Když jsem se před napsáním tohoto komentáře podíval (a já věděl, že to nemám dělat) na zdejší „Žebříček 100 nejlépe hodnocených knih“ byl jsem mírně řečeno rozčarován. Pochopím, že tam není ani jedna kniha od Nietzscheho, ale ona tam není kupříkladu ani jedna od mého milovaného Dostojevského a s tím se smiřuji jen velmi těžce! Mám sto chutí tuto stránku ignorovat do konce svého života. Stejně tak jako ignoruji ženy, které nečtou Dostojevského. Tedy alespoň pokud hledám něco hlubšího..

-----

Pro kompletní Nietzscheho dílo jde podle mne o zcela zásadní knihu, kterou v jistém smyslu vidím jako jeden z nejpevnějších pilířů. Sic rozsahem útlá kniha, ale svým obsahem by dokázala zaplnit hned několik knihoven. Pro mě jde jednoznačně o jeden z vrcholů filosofie vůbec. Vždyť jen jeho definice svobody je v několika málo větách napsána tak, že ani nejlepší pasáže liberálních autorů ve vrcholné formě se ji nemohou rovnat. A to už jsem jich pár přečetl.

„Čím se měří svoboda u jednotlivců i u národů? Odporem, jejž třeba překonati, námahou, kterou stojí udržeti se nahoře. Nejvyššího typu svobodných lidí bylo by hledati tam, kde se neustále překonává největší odpor: pět kroků od tyranie, na samém prahu hrozícího zotročení. Hodnota nějaké věci není mnohdy v tom, co se jí získá, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí – co nás stojí.“

1 26.12.2015

Hned na první pohled mě na této knize upoutal její přebal společně s informací, že jde o román první, veřejnosti nejméně známé manželky E.H., které literární historie nevěnuje příliš velou pozornost a musím říci, že autorka knihy udělala velmi dobře, když nechala tento příběh vyprávět samotnou Hadley. Jejími slovy a životní cestou představuje Hemingwaye jak ho doposud neznáme - jako mladého citlivého muže, zranitelného a lidského, probouzejícího se po nocích ze svých děsivých snů z první světové války a také současně začínajícího ještě nevydaného autora.

V první třetině této knihy se dozvíte, že Headley i Hemingway jsou poznamenáni svými traumaty z dětství. Headley se nikdy nedokázala vyrovnat s tragickou smrtí své starší sestry a dominantní matky a také sebevraždou svého tatínka. Ale protože vypravěčkou je právě Headley, je to především její příběh, je to osud viktoriánsky vychovávané Američanky z malého města, která se ocitne s egocentrickým a komplikovaným Hemingwayem v tehdejší bohémské Paříži a tak jako Paříž byla pro Hemingwaye doslova láskou na první pohled, byl naopak mladý Ernest ztělesněním lásky a štěstí pro tehdy osmadvacetiletou dívku s pochmurným dětstvím, která tyto pocity až do této doby vůbec nepoznala. Headley se však také na druhou stranu jen těžko seznamuje s životem tehdejší bohémy, protože ji vůbec v ničem nepřipomínal její dosavadní život na starém kontinentu. A i když měla ráda konverzace na inteligentní úrovni, velmi postrádala finesu evropanek...

Zatímco Hemingway se chtěl stát známým spisovatelem, ona toužila po stabilním manželském životě a rodině - tedy po všem čeho se Ernest tolik bál. Jinak si však velmi dobře rozuměli a navzájem se doplňovali. Ernest ji značně rozšířil obzory a nabádal ji k spontánnosti, ona pro něj byla domovským přístavem a stálicí, kde se cítil v bezpečí. A přestože bohémská opilecká setkání a diskuze do ranních hodin nevyhovovaly její představě rodiného života tak svého manžela v jeho tvořivé práci podporovala. Právě vytrvalé a trpělivé Headley vděčí Hemingway za své úspěšné začátky! Nakonec i ve svém memoáru Pohyblivý svátek se zmiňuje o tom, že častokrát v životě litoval své zrady vůči Headley a jeho rozvod s ní byla jedna z jeho největších životních chyb a byla to také právě Headley, které jako jediné! před svou sebevraždou (život ukončil výstřelem z brokovnice) zavolal. Byla to také jeho jediná manželka (celkem byl čtyřikrát ženatý), která nebyla novinářka..

Tento román má zcela jistě drobné vady na kráse, a odborníci na Hemingwaye mohou sem tam zapolemizovat. Jenže v tomto případě nejde o knihu pro akademiky, ale o knihu pro příznivce kvalitního a zajímavého čtení, pro ty kteří čtou pro potěšení a toho se právě těmto lidem dostane měrou vrchovatou..

-----

Dobře,“ souhlasil. „Jen se snažím říct, že nikdo nejspíš nechápe, že já tohle potřebuju. Potřebuju tě.“ Sedl si a pak mi pohlédl do tváře, až jsem měla pocit, že se pod jeho pohledem rozpustím. „Doufám, že budeme dost šťastní na to, abychom spolu zestárli. Člověk na ulici potkává takové ty páry, které jsou spolu už tak dlouho, že jednoho od druhého sebe nedokážeš rozeznat. Jaké to bude?“

„Chtěla bych vypadat jako ty,“ řekla jsem. „Chtěla bych být tebou.“

2 23.12.2015

„Kdyby té lásky, té poezie ve mně nebylo, jakže bychom my spolu žili? To by to bylo se mnou špatně dopadlo, neboť jsem všecku důvěru k tvému srdci a úctu před tebou ztratila; kdybych nebyla přišla k lepšímu rozumu, bylo by to tak zůstalo. To však je pravda, že když jsi vzdálen, se mi zdáš pěknější a že po tobě častěji si zatoužím. Je to přirozené a tobě snad také tak je. Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné, nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy ani poezie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí, - a to je, co se mi protiví.“

4 17.12.2015

Nezbytnost pro každého člověka, který chce tvrdit, že myslí. Můžete tuhle knihu milovat, možná se ji i pokoušet kritizovat (z jaké asi pozice?), můžete ji odmítnout (a tedy vlastně přijmout!), ale nemůžete ji obejít. Jde o Nietzscheho vrcholné dílo, které převyšuje problém morálky a předznamenává rozhodující otázku pro filosofii 20. století - tedy problematiku všeobecných, objektivních pojmů, a to především pojmu PRAVDA. Mnoho lidí se domnívá, že Nietzscheho filosofie je filosofií beznaděje a ztraceného lidského individua ve světě nekonečné relativity a chaosu, ale právě tahle kniha by měla každého chápavého čtenáře přesvědčit, že Nietzsche se celý svůj život pokoušel o osvobození našich stoletími uvězněných lidských myslí a lidských individuí a o jejich vyzdvižení na dosud nepoznanou úroveň..

3 29.10.2015

Pokud čekáte knihu plnou zvrácené erotiky budete zklamáni, žádné oplzlosti se nekonají - jen šíleně zvláštní perverznost a láska. Příběh je napsán s lehkostí která vás pohltí a ocitnete se tak v hlavě člověka, který bojuje proti svým démonům. V průběhu čtení pocítíte každé jedno rozhodnutí Humberta a na vlastní kůži prožijete jeho radost i bolest. Budete cítit každou jeho výčitku a strach, nikoliv však z toho, že ho potrestají, ale že ji jednou navždy ztratí. Napříč knihou, napříč Amerikou se ztratíte v hlubinách Humbertovi lidskosti. Chvíli budete nenávidět jeho, jindy naopak nenávidět ji. Ano, tohle všechno ve vás dokáže Nabokov, doslova mistr psaného slova vyvolat. Co víc dodat. Snad jen čtěte a prociťte tu bezmeznou bezmocnost ve vzduchu..

8 25.10.2015

Tak tohle byl opravdu monumentální blábol. A to ještě o třídu větší než „Mnich, který prodal své Ferrari!“. Kniha o sobě hrdě hlásá, že je postavena na moudrostech starých Toltéků což má ovšem zcela zásadní vadu. Existenci oněch údajných Toltéků totiž nikdo nikdy věrohodně neprokázal! Je tedy postavená na lži a výmyslech, kterými se někdo snaží oblbovat lidi na celém světě a to i přes to, že sama razí upřímnost a nelhaní. V zásadě tedy jde jen o komerční mýtus jehož cílem je vydělávat peníze. Miguel Ruiz je prachsprostý podvodík podobně jako Jaroslav Dušek, kterému z toho navíc hráblo v makovici.

Toltékové a obzvláště tato kniha je taková kytara pro ty, kteří si chtějí zašukat, ale nemají hudební sluch..

Baudelaire je jako touha žít a zemřít v jedné minutě. Je jako něco co křísíme každé ráno, jako pravda a spravedlnost, touha a chtíč, jako vítězství i síla; a všechno co najde dokáže sesbírat ze země, chrstnout lidem do tváře a přitom se tváří jako pravá ruka Šalamounova. Je však i prokletí, ponížení, marnost a hanba. Je jako náš svět, tak půvabně odporný až člověk přestává dýchat.

Přijde čas kdy dekadence tohoto básníka bude tím nejkrásnějším na světě..

14 14.09.2015

Kdo nemiluje poezii není člověk..

5 25.05.2015

Nejpůsobivějším uměleckým obrazem v této knize je zevšeobecněné vyobrazení trpícího, zotročeného lidu, pozbývajícího všechna práva pod nadvládou svých trýznitelů. Právě tento obraz vytváří hluboce humanistickou, ušlechtilou, pravdivou a čistou atmosféru celého díla. Je to obraz lidí, jejichž charakter je znetvořený nekonečným utrpením a ponížením; a přeci tito lidé - při všech často nesmírně podstatných nedostatcích, slabostích a neřestích osob, v díle vyobrazených - povstanou nad nimi jako moudří, silní, nadaní, okouzlující, k uskutečnění jiného, spravedlivého, rozumného života. Svým humanistickým významem se tato kniha bezesporu vyrovná nejlepším dílům světové literatury, která vyobrazují ušlechtilý charakter lidí.

2 10.05.2015

Vztah mezi Nětočkou a Káťou, který prochází bouřlivými přeměnami od vzájemné ignorace po oboustranně důvěrný vztah; silné přitažlivosti po absolutní odpudivost. Láska (ne nutně ve formě zamilovanosti mezi mužem a ženou) se stává směsicí složitých, protichůdných pocitů, sklonů, tužeb, slov, gest i činů.

„Kvůli mně tě zavrhnou, zahrnou tě pohrdáním, posměchem, protože jsem pro ně tak bezvýznamný! Jak jsem vinen tím, že jsem tě nebyl hoden.

Nauč mě - víš, já to nechápu, nepochopím, nijak to nepochopím - nauč mě, jak roztrhnout život vejpůl, jak si vyrvat srdce z prsou a žít bez něho? Když si jen pomyslím, že tě už nikdy neuvidím, nikdy, nikdy!

Až na tebe zvednou kámen, kdo první ho zvedne? Nebudou se rozpakovat, zvednou tisíce kamenů! Opováží se toho, protože vědí jak. Zvednou je všechny najednou a prohlásí, že jsou sice bez viny, ale hřích vezmou na sebe!“

1 25.04.2015

Tahle kniha je v podstatě jako já. Poetická, melancholická, tak trochu romantická, ale skrze to všechno neúprosně prosakuje tvrdá realita života. A jediné co s tím můžete dělat je brát věci tak jak přicházejí a čekat na Smrt..

„Ty rozumíš mně a já tobě, a v tom je ta naše bída.“

3 20.04.2015

Hlavní hrdina jako egocentrický sociopat, jenž se ožení z prospěchářství aniž by tušil, jaká plavba oceánem šílenství ho čeká. A autor knihy J. Havlíček? Bez nadsázky český Dostojevskij! Díky za tento mistrovský kousek ke kterému se ještě určitě vrátím..

5 06.04.2015

Chris McCandless dokázal překročit vlastní hranice a splnit si své sny bez ohledu na jejich následky. Udělal to, o čem většina lidí jen sní a nebo tlachá v hospodě u piva! Ukázal záda civilizaci ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho budoucnosti, nepodlehl vábení konzumní a plastické společnosti, dokázal opustit vyšlapané cesty a vydal se strastiplnými chodníky prvních průkopníků. A i když jeho únik skončil tragicky, má můj hluboký obdiv za to, že přetvořil své sny ve skutečnost. Tato kniha je oslavou života, je o překročení vlastního stínu a zbavení se okovů civilizace. Říká nám, že i když zdánlivě nemáme na výběr, vždy existuje možnost volby a je jenom na nás, jakou cestou se vydáme a že i dnes je možný návrat k přírodě, jen nesmíme zapomenout, že jsme sice její součástí, ale nestojíme nad ní! Podcenění její síly se totiž většinou rovná ztrátě vlastního života.

Ironií se mi zdálo být, že Chris nejprve společnost odsuzoval, uvědomoval si její negativa, ale později si na svých cestách díky své přátelské povaze vytvořil mnoho silných přátelství. Ale mám za to, že to bylo tím jak postupem času zrál. Nakonec si uvědomil, na samém sklonku svého života, že "Happiness is only real when shared", tedy že - Štěstí je jen tehdy skutečné, je-li sdílené!

btw: Kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se nebojí měl by vědět, jak v lese přežít. Kde je autobus, tam totiž bude pravděpodobně i cesta...

11 29.03.2015

Smysl a obsah samozřejmě chápu, ale styl jakým je příběh napsán mne vůbec neoslovil..

3 27.03.2015

Na literatuře všeobecně je krásné to, že je v ní neustále co objevovat. Já právě objevil Lermontova a ruský romantismus je mému srdci zase o něco blíž. Nakonec musím zopakovat větu, kterou jsem již použil v hodnocení u Václava Hraběte: Jakoby smrt v mladém věku byla géniům souzena..

„Jak únavné je po čase
hledat smír v marném zápase
a marně prahnout po spáse.
Hned nechtít nic, hned na všem lpět,
vše chápat, znát, mít rozum břitký,
vše zatracovat bez výčitky
a nenávidět celý svět.“

4 26.03.2015

S hodnocením této knihy jsem poněkud v rozpacích. Autorka mi připomíná našeho věhlasného “kuchaře“ Babicu (ten je mimochodem schopný umíchat i Ebolu), který se rozhodl, že uvaří své nejlepší jídlo, které bude hodno minimálně jedné Michelinské hvězdy! A chce toho dosáhnout tak zoufale moc, že do jednoho hrnce nahází všechno co najde v kuchyni a jejím nejbližším okolí - nebo ještě dál. A stejně tak milá paní Barbery nahází do toho svého hrnce plno odkazů na francouzskou, americkou, ruskou či japonskou kulturu - od skladatelů, spisovatelů, přes filmy až po básnické haiku. Jenže stejně, jako z Babicova tak i z jejího hrnce nevzejde v tomto případě i při sebelepší snaze nic jiného než guláš. Prachsprostý, obyčejný guláš, kterým pokud někdo bude chtít zaujmout mne, tak má jednoduše smůlu. Pokud budu mít opravdu hlad tak si ho dám, ale o nášup si rozhodně neřeknu. A na mém nevalném úsudku o jeho kulinářském umění už vůbec nic nezmění ani nevábně vypadající dezert z pytlíku ozdobený šlehačkou ve spreji, který v tomto případě zastupuje onen kýčovitý příběh s ještě kýčovitějším koncem. Dvě hvězdy za snahu, ale určitě ne Michelinské. Navoněná bída.

11 25.03.2015

Tuto hru vidím především jako kritiku náboženské a rasové nesmiřitelnosti, ale vůbec ne jako nějakou pohádku, nebo dokonce komedii jak se někteří o tomto díle vyjadřují. Jde o dílo, které vyobrazuje antisemitistické počátky, jenž postupem času odsoudí celou židovskou rasu k likvidaci. Klíčová je replika ve které Shylock zdůvodňuje, proč chce maso a ne peníze.

„Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako křesťanovi? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Když nám ubližujete, nemáme se mstít? Když ve všem ostatním jsme jako vy, budem stejní i v tomhle.“

Jinak jsem se znovu přesvědčil o tom, že ČÍST divadelní hry není můj šálek kávy. Divadelní hra patří na divadelní (potažmo filmová) prkna. Teprve tam získává tu správnou šťávu (gesta, mimika, skutečné emoce) a ne jinak je tomu i v tomto případě v podání vynikajícího Al Pacina!

1 25.03.2015

Tak tohle byla doslova drtivá ofenzíva na mou nebohou mozkovnu. Tím hůř, že jsem tuto povídku četl před spaním a ještě dlouho do noci jsem měl závity rozpálené do běla z toho, jak jsem se snažil tento odbržděný a nemilosrdně řítící se vlak úvah alespoň částečně rozklíčovat. Někdy nad ránem můj mozek tento marný boj konečně vzdal a já mentálně vyčerpán upadl do vysvobozujícího komatu.

Dostojevskij mne zavedl do nejhlubších zákoutí lidského vědomí, do bahnité smradlavé kanalizace plné páchnoucí krysích děr. Do světa existenciálního trápení a odcizení. Měl jsem možnost na tomto místě spatřit ten nejvíce znepokojující obraz člověka jaký jsem kdy viděl. A bez rozpaků přiznávám, že v některých jeho částech jsem viděl sám sebe. Tohle totiž není jen příběh, to je nastavené zrcadlo a někdy mnohdy děsivé a znepokojující. Naprosto geniální záležitost a jeden z klíčů do Dostojevského složitostí!

Na závěr se ptám: Co je lepší? Laciné štěstí, nebo vznešené utrpení??

2 24.03.2015