Genealogie morálky: polemika přehled

Patrně se jedná o nejlepší knihu autorovu, alespoň tedy v tom smyslu, že obsahuje jasně vyslovené základní postoje a to i za přítomnosti něčeho, co se snad alespoň blíží argumentaci. Naopak, pokud se vám jedná primárně o Nietzscheho poetiku, ani zde ani nikde jinde nebyl Zarathustra překonán. Je mi proto líto, že jsem ji věnoval jen relativně málo času (jiní autoři volají příliš hlasitě, mj, Habermas), budu se k ní muset někdy vrátit - patrně po Mimo dobro a zlo.

Nu ale že by se mi to líbilo, to se mi tedy nelíbilo – což je patrně zapříčiněno tím, že už nejsem náctiletý a Nietzsche se mi tak obecně líbit přestal. Ten podivný človíček vyslovil spoustu strašně zajímavých myšlenek, které bych nezbytně nechápal jako inspirativní, jako spíše edukativní. Zde jsem poprvé spatřil důvod, pro který je Nietzsche považován za praktického zakladatele postmoderny (což je tedy stále nesmysl). Jeho přístup v této knize až nápadně podobná se posléze Foucaultem vypilované archeologii vědění. Samozřejmě je třeba podotknout, že jakkoliv oba byli egocentričtí narcisové, Foucault ten fakt alespoň nenechával ovlivnit jeho dílo. Zato u Nietzscheho z každé stránky tu nafoukanost nelze necítit. Nu ale ad meritum rei - Nietzsche opravdu přichází jakousi genealogií, kterou je docela dobře schopen odkrývat ideologické vrstvy a zdůraznit některé podstatné prvky konceptů jako je svědomí (po Kristu), či askeze.

Potud dobré. Problém je, že Nietzsche sám není samaritánem. On to nedělá proto, aby odhalil zvráceného ducha, dejme tomu, křesťanství. Nic mu není víc ukradené. Nietzscheho knihy nejsou určeny k pomoci zbloudilcům, ale ke konverzi zoufalců. Psal jsem to už jinde, zde to platí stejně - Nietzsche zakládá nové náboženství a jedinou jeho vůlí je vůle pána (zde je cynicky otevřený), jediným pánem je však on. On nechce, abyste přestali věřit. Jen chce abyste věřili jemu. Odtud otevřené útoky na racionalitu. Odtud zpochybnění podoby a místa vůle. Nietzsche pohrdá morálkou potlačení sebe sama a v tom přehlíží fakt, že velikostí člověka je vědomě, vlastní vůli sebe sama omezit. To je nejsnazší cesta vedoucí mezi Skyllou Ježíše a Charybdou nihilismu. Tuto cestu se ale autor snaží zakrýt aby někoho nenapadlo se po ní vydat. Vy musíte jít za ním a jedině za ním. A v tom mi vadí a nikdy patrně nepřestane.

Ale jedna větička mne tedy zaujala přímo mimořádně a jsem za ni autorovi mimořádně vděčný. Není snad nijak zvlášť inovativní, ale zato je naprosto kouzelná: Kantův kategorický imperativ je cítit krutostí.