plomusujonak komentáře u knih

Překvapilo mě, jak krátká tato báseň vlastně je. Byl bych ji měl přečtenou za den, ale docela jsem ji odkládal. Zjistil jsem u ní, že narozdíl třeba od dramat nebo prózy nelze číst poezii ve více lidech a střídat se, nebo je to aspoň velmi složité. Člověk se musí utišit a zklidnit a samotné čtení básní je spíše jako si prohlížet malbu; čtenář se o dost častěji než u běžné prózy vrací k předešlým frázím a veršům, opakuje si je, některé si čte rychle, jiné pomalu, rozjímá nad nimi, nad jejich rytmem, délkou, rýmem. A právě Máj od Karla Hynka Máchy patří mezi takové básně, které je možno číst snad jedině tímto způsobem. Přál bych si mít Máj doma ve své knižnici. Mít Máj pouze půjčený z knihovny je dobré jedině pro splnění požadavků na povinnou četbu, ale já sám vím, že Máj je takové dílo, k němuž bych se velice rád a často vracel, třeba abych si oživil v paměti nějaký verš. Prostě Máj je v rámci stylu a popisů dokonalým dílem a nevadí mi, že mu jde občas špatně rozumět. Baví mě, že mohu hledat význam použitých slov, zkoumat větnou stavbu a barvitě si všechny ty květnové denní i noční scenérie představovat.

20 29.05.2022

Malý princ. Tato kniha, ačkoli je velmi krátká, je plná různých důležitých životních poznatků, ze kterých si každý čtenář může najít svůj oblíbený nebo ten, který ho nějakým způsobem oslovil. Nějakou dobu po dočtení této knihy jsem vůbec nevěděl, jak ji ohodnotit, to se však změnilo poté, co jsem našel v jiné knize citaci právě z této knihy. Zajímavé je, že se v knize Malý princ opakují třeba na koncích kapitol stejné nebo obdobné věty, aby zdůraznily nějakou podstatnou informaci. Tato knížka je ve všech ohledech velice krásná a není ji třeba doplňovat.

17 07.10.2020

(SPOILER) Tahle kniha byla fakt silná. Netušil jsem, že bude tak emočně nabitá, že se budu dokonce bránit tomu, co by ve mně vyvolala, jinak bych propadl zoufalství. Stále jsem si musel opakovat, že ta kniha je napsaná tak, aby měla špatný konec, ba dokonce co nejhorší. Ale byl to opravdu špatný konec? A v čem všem nás příběh oklamal?

Přeskočím tu část, kde bych mluvil o spojitosti této knihy se světovou politikou. Z takových slov vznikají naprosto zbytečné debaty, které mohou vyústit v hádky, jež už se pak ani zdaleka netýkají tohoto románu. Jen bych chtěl říci toto: román byl myšlen jako odstrašující příklad, nikoli návod, a za druhé, je potřeba se z tohoto hlediska na ni dívat jako na film Rainman – podobnost v těchto dvou dílech spočívá ve způsobu, jak obě díla zobrazují autismus a totalitu – snaží se ukázat všechny možné aspekty v extrémním měřítku v rámci jediného případu (Rainman má všechny známé projevy autismu, ale šance výskytu takového jedince, se všemi symptomy, je nesmírně nízká, jde pouze o umělecké zobrazení; takové to je i u totalitního režimu ve fiktivní Oceánii).

Co však nesmíme v žádném případě opomenout při analýze tohoto románu, je lež. Není běžné, aby se v próze vyskytovaly lži, které nejsou od prvopočátku odhaleny čtenáři. Ale obávám se, že u tohoto díla byl oklamán nejeden čtenář, neboť důvěřoval prvkům v knize, které jsou však hluboce zpochybnitelné. Jak víme, Strana přetváří historii všeho, co se dá, jen aby se to hodilo do momentálního stavu věcí a pro co nejefektivnější ovládání lidí. Takhle dokáže například efektivně zburcovat lid proti čemukoli si zamane jen během pár hodin. A má pod kontrolou i jednotlivce, kterým efektivně vymaže mozek a pak je zničí bez toho, aniž by z nich tvořila „mučedníky“. Vždyť využívá samotný manifest proti jejich režimu jako svou zbraň. A zde je ten háček.

Pokud má Vnitřní Strana přístup ke Goldsteinově Knize, kde jsou vypsány hlavní myšlenky proti nim, a využívá ji jako nástroj pro dokonalé ovládnutí člověka, tak by mohla Knihu využívat, i kdyby nebyla plně pravdivá. Julie se domnívá, že bombardování Oceánie nezpůsobují eurasijské ani sinasijské (eastasijské) letouny, nýbrž ty oceánijské. Kniha sice tuto domněnku vyvrací, avšak ne úplně. Další část v knize, která mě k pravdivosti Juliiny doměnky vede, je fakt, že budovy ministerstev v Londýně jsou oproti ostatním stavbám všude kolem netknuté a nepoškozené nálety. Zároveň se v románu Winston ani jiná osoba nedostane k hranicím Oceánie ani na frontu, neopustí stát ani neprojde celé oceánijské území. Co se v knize přímo neděje, je zpochybnitelné. Oceánie by mohla zabírat mnohem menší území, než je líčeno v Knize, podmínkou však zůstává Británie (logicky) a Severní Amerka, neboť fotografie, která tolik utkvěla Winstonovi v paměti, byla pořízena na stranickém sjezdu v New Yorku. Ostatní oblasti však můžou spadat úplně pod jiné státy, které pro obyvatele Oceánie de facto neexistují. Ani ojedinělé boje mezi třemi světovými velmocemi by probíhat nemusely. Oceánie totiž válčí vždy ve spojenectví proti zbývajícímu státu s občasnou výměnou, ale nikdy nebojuje Oceánie sama, což naznačuje systematickou lež. Mohly by tak existovat státy s jinými politickými systémy, než má Oceánie. Mohly by existovat demokratické státy, v nichž by se ukrývalo Bratrstvo…

Obávám se však, že moje teorie se opírá pouze o příběhové trhliny a nesdělené informace. Bylo by tu více problému například s ambasádami, které jsou z velké části neodmyslitelně spjaté s existencí moderní demokracie (Severní Korea, například, může mít ambasádu v Praze a naopak). V hlavě se mi během psaní této recenze rodí další nápady na teorie ať už více, nebo méně šílené: výskyt Bratrsva mezi proly, stálé zapojení Goldsteina ve Straně, Goldsteinova smrt, ovládání lidí pomocí telemonitorů během spánku, setkání s Winstonovou matkou atd. A to jen proto, neboť se nemohu v hloubi své mysli smířit se špatným koncem románu 1984.

Stále si však udržuji naději, i kdyby se netýkala současné situace v rámci příběhu, ale budoucnosti. Příloha o pravidlech novomluvu je psaná jako vědecký text mluvící o vztahu jazyka k Angsocu v minulém čase. Co když existuje v příběhu jako reálný text napsaný po pádu totality v Oceánii. Co když opravdu prolové pochopili a povstali, nebo povstali a pochopili a svrhli vládu. V Knize je sice napsáno, že se ve vedení střídaly vždy dvě vrchní sociální vrstvy, co když stačí té nejnižší jen více času, když se ty dvě zastaví…

Pochyby o všobecné pravdě v románu nastávají i při zaobírání se jím jako literárním dílem a příběhem zvenku. Byl to opravdu špatný konec? Jeden můj kamarád, který má 1984 velmi rád, mi sdělil, že kniha končí dobře, protože Winston zemře šťastný a smířený s Velkým Bratrem. Tady jsem se musel zamyslet, protože z vlastních zkušeností vím, že konec se smrtí hlavního hrdiny vskutku neznamená špatný konec ani zdaleka. Z těch drastičtějších příkadů bych mohl vzpomenout apokalyptické anime Neon Genesis Evangelion či internetový příběh Návrh uživatele: S. D. Locke. Kvůli spoilerům nemohu prozradit, co se přesně v těchto dílech stane, ale mé dumání jsem ukončil s tou myšlenkou, že na rozdíl od 1984 je osud postav ve dvou zmíněných narativech spravedlivý, protože tak skončí zpravidla všichni z důvodu konce světa. Snad jediná věc, která však chybí románu 1984 k opravdu příšernému konci je záporná postava, kterou bych nenáviděl, O‘Brien mi totiž přijde neskutečně sympatický a mám ho opravdu rád.

13 29.09.2022

Nikoho snad nepřekvapí, že byla tato jedna z českých nejlegendárnějších sbírek básní, mou první, jež jsem celou četl. Zajisté mě nezklamala, byla v mnohých směrech velmi emočně nabitá a prostě velmi krásně napsaná. Často bývá Kytice přirovnávána z dobrých důvodů ke starým hororům, situace v některých příbězích básní jsou totiž velmi nepříjemné a vlastně i děsivé, objevuje se v nich utrpení, bolest, smrt a nadpřirozené bytosti, které předchozí tři zmíněné body způsobují. Snad v žádné není ani náznak vysvětlení, proč se ty věci dějí, nebo odkud se vzaly, a tak působí veškeré fantastické prvky jako něco, co člověka hluboce přesahuje, co tu bylo dávno před ním, a co ho dalece přežije. Když jsem četl například Poklad, běhal mi mráz po zádech. A u mé nejoblíbenější básně z celé sbírky - Záhořovo lože - jsem byl dokonce dojat k slzám. Celkově jsou všechny básně zahaleny jakousi rouškou tajemství. Líbivost básní však nebyla u všech na úrovni. Například tři nejznámější, Svatební košile, Vodník a Polednice, jsem si moc neužil. Možná tak bylo právě kvůli jejich ohranosti. Jiné byly prostě slabší nebo jsem je dokonce nepochopil. Musím však říct, že jsem si čtení Kytice při občasném pohledu směrem k lesu a při poslechu vážné hudby vysloveně užíval.

13 28.05.2022

(SPOILER) Jak to u divadelních her bývá, rychle se čtou, a když se k tomu přidá skutečnost, že Revizor je nenáročná komedie, jde o opravdu pohodvou literaturu. Mám však pocit, že budu mít spíš rád ty starší hry, klasické, s prvky z comedia dell'arte, neboť mi přišly zábavnější. Ve scénáři Revizora mohu s přehledem rozeznat vtipy a skeče, v čem spočívají, proč jsou humorné a tak dále. Ale nesměju se jim. Myslím si, že je to proto, že jsou designované pouze pro jeviště, kde by dle mého fungovaly výborně narozdíl od suchého textu.

Ve hře existuje jedna úžasná postava - okresní lékař. Za celou dobu vydá pouze zvuk něčeho mezi i a e a vyskytne se jen v prvním dějství. Jak zbytečné a přesto zábavné je jeho bytí. Ještě by stál za zmínku samotný konec dramatu, protože poslední věc, kterou se postavy dozví, je, že přijel revizor, avšak nyní už doopravdy, načež klesne opona a zakryje šokované charaktery. Tím se stává postava revizora imaginární, a paradoxně tak nese hra název po charakteru, který de facto neexistuje. Geniální.

12 18.09.2022

Tato kniha dokázala, že i geografie fantasy světů může být nejen převelice zajímavá, ale také velmi vtipná. Příběh v zásadě spočívá na satyře a absurdnosti, avšak rozsah toho, co může nabídnout, je velký a originální, a to i když se jedná o úplně první díl série. Mohu s jistotou říci, že jsem se u žádné knihy nesmál tak moc jako u této. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších. Vrhá na fantasy žánr světlo humoru a odpovídá na otázky, které si klademe o možném běžném životě postav typických pro takový žánr. Nutno také podotknout, že knize přidává na váze také český překlad. Například postava kostlivce s kosou se v originále jmenuje obyčejně Death, ale v češtině je to Smrť (nikoli Smrt). Celá kniha se čte velice dobře a děj rychle ubíhá. Nemohu opomenout ani atmosféru příběhu, která i dlouho po dočtení zůstává v mysli, ani ten krásný pocit, když si na ni vzpomenu. Je jako magické pole obklopující Zeměplochu nebo právě oktarína - barva magie. Barva dobrodružství, barva neznámého, barva větru prohřátého druholetním sluncem vanoucího na travnatých pláních pod dračími horami. Barva této knihy. Barva kouzel.

12 18.11.2021

V dnešní době plné fantastických seriálů, filmů a počítačových a stolních her si běžný člověk pod pojmem fantasy představí pohádkově barevné prostředí, všemožné kouzelné bytosti, hejna draků, složitý magický systém a dobrodružství a poklady s nezměrnou hodnotou na každém kroku. A přesto má série Pán prstenů, to původní kultovní dílo fantasy žánru, od této představy daleko. Svět Pána prstenů, to je svět, ve kterém má příroda ve své divokosti oproti civilizaci vysoce navrch, vzdálenosti ve Středozemi jsou obrovské, a tak se tamější kultury setkávají a mísí tak málo, že existence samotných hobitů je považována za mýtickou. Magie tam je, ale tak vzácná a nepopsaná, že ji využívají zpravidla jen vyšší bytosti. Hudba je potom hybatelem tohoto světa. Díky těmto skutečnostem je Pán prstenů dosud nepřekonaný vrchol fantasy literatury.

11 23.04.2024

Po velmi dlouhé době jsem si přečetl knihu z detektivního žánru, který je pro mě v rámci literatury poněkud cizí, avšak, co se týče televize, jsem už od mala díky své babičce fanoušek detektivek a obzvláště Hercula Poirota. Takže před započetím čtení této knížky jsem měl v hlavě myšlenku, že by to mělo být velmi dobré. A po přečtení musím říci, že to bylo ještě lepší než televizní seriálová adaptace, kterou považuji za vynikající. Až na první kapitolu má kniha spádný děj stále a stále se stupňující. A u těch zločinných případů si člověk třeba myslí, že asi ví, kdo je vrah, jenže potom se stane něco nečekaného nebo si Poirot všimne malého detailu, a pak člověk zjistí, že je to nakonec úplně jinak a tím nejméně očekávaným způsobem. Je to extrémní zábava, Agatha Christie je úžasná spisovatelka a já si chci od ní přečíst víc.

11 17.07.2023

Nemohl jsem si přát lepší čas pro čtení Duny než dobu přelomu mezi mým sedmnáctým a osmnáctým rokem, možná jen, abych si mohl tuto knihu vychutnávat v největších letních vedrech, abych se cítil jako Fremen na rozpálené arrakisské poušti. Udivuje mě, jak je toto úžasné dílo málo známé. Ale když se na to podívám podruhé, zjišťuji, že popularita podobná Hvězdným válkám by Duně opravdu neprospěla.

Miluju příběh knihy pro jeho zajímavost a poutavost, historii světa Duny pro její propracovanost a hloubku, postavy v knize pro jejich autentičnost a osobitost a celou knihu pro její originalitu a epickou délku. Paul Atreides je hrdinou, do něhož se čtenář vžije, a zážitek je právě o moc krásnější, když je čtenář dospívající stejně jako on, protože v Paulovi prostě vidí sám sebe. Duna je především román psychologický, zaměřený na myšlenkové pochody hlavních postav a plný nespočtu vnitřních monologů. Takové množství natolik inteligentních postav jsem ještě v žádném jiném díle neviděl. A víc moudrých citátů než Duna, mají už jedině Malý princ či náboženské texty jako bible.

Rozebírat dopodrobna celou Dunu by vystačilo na sepsání větší brožury, a proto zmíním pouze věci pro mě nejpodstatnější. Fascinuje mne, že Duna je zasazena do našeho světa tisíce let po současnosti jako sci-fi příběh postavený na sci-fi příběhu, neboť události na Arrakisu se odehrávají dlouho po vytvoření umělé inteligence, jejím velkém rozšíření, válce lidí proti ní, jejím poražení a zničení a po zdokonalení lidské mysli nad schopnosti umělé inteligence. Od této řady událostí se odvíjí kultura a veliký kus náboženství, o němž nutí kniha čtenáře přemýšlet stejně jako o přírodě a jejím ekosystému a to i ve skutečnosti.

Na knize je zvláštní, že prozrazení velké části děje, jeho konce, začátku ani popisování světa Duny lidem, kteří knihu nečetli, zážitek z četby nepokazí. Jednak je to proto, že se o tom, co se stane, v knize mluví už od začátku, a zároveň, když knihu čtete, jakobyste byli součástí příběhu a kniha Duna byla pouze kronikou popisující podrobně události, o kterých už víte. Důkaz pro to spočívá například v neologismech, jež nejsou vysvětleny v příběhu, ale člověk si je musí najít v příloze slovníku na konci. Moc se mi líbí, s jakou péčí byly tyto termíny autorem vytvořeny a překladateli přepsány, že svým zněním odpovídají svému příběhovému původu. Samozřejmě mě neminulo porovnání filmu s knihou. Ve zkratce jsou mistrovským dílem jak tato kniha z roku 1965, tak i film z roku 2021, ale překvapuje mě určitý detail: baron Vladimir Harkonnen v knize, narozdíl od toho z filmu, nelétá, má jenom velmi lehký krok, což mi přijde trochu škoda, podobně jako nedostatečné prozkoumání rodu Harkonnenů v rámci díla, a přál bych si, abych o těchto charakteristických antagonistech věděl více.

10 29.06.2023

Spasitel Duny je nejkratší a zároveň nejhůře hodnocený díl z původní série románů o Duně od Franka Herberta. A já se ptám, proč tomu tak je, aniž bych si zjišťoval ohlasy ostatních čtenářů. Vždyť druhý díl je, co se týče kvality, obstojný tomu prvnímu, téměř nic mu nechybí. Inteligentní postavy, fantastické prostředí, fascinující příběh i moudrá rčení, kromě tedy nějakých závěrečných pojednáních, ale bez nich je možné se obejít bez problému. Napadá mě, že by nespokojenost mohla také pramenit z absence dobrodružné cesty jako v první knize. Někdo by mohl tvrdit, že se kniha změnila ve výčet složitých politických intrik bez nějakého pořádného příběhu, ale já nesouhlasím, protože zdánlivou nehybnost příběhu a zaměření se na politicko-náboženskou situaci vidím jako zajímavé přenesení konfliktu do abstraktní sféry. Nebo snad kvůli oživení jedné z hlavních postav, Duncana Idaha, přes nepsané pravidlo mezi spisovateli, že se mrtvé charaktery nemají oživovat. Avšak dle mého názoru je oživení Duncana Idaha příběhově dobře obhájeno a nijak to nekazí dojem z četby. Ať je to tedy, jak chce, nezmění to fakt, že jsem si tuto knížku náramně užil.

8 28.08.2023

Před pár lety bych si vůbec nemyslel, že si někdy přečtu takovou knížku. Shodou mnoha různých okolností jsem ji však nakonec zakoupil a přečetl. Mohu říci, že kniha splnila minimálně všechna má pozitivní očekávání. Navíc mě příjemně překvapila. Obával jsem se před čtením, že příběh bude přímočarý či stereotypní, opak byl naštěstí pravdou a navíc příběh působí poměrně uvěřiteně. Velmi se mi líbilo, že součástí knížky jsou i slohové práce, které hlavní hrdinové psali, že místo toho nebyl jen strohý popis slohových prací a výčet jejich podstatných prvků. Je to velmi romantická knížka, ze které, možná překvapivě, vyniká nad všechny ostatní myšlenky právě obětavost, kterou láska doprovází. Přestože je kniha česká, tak hlavní postavy mají cizí jména, což působí docela uměle. Jediná zmínka o LGBT komunitě se nachází jen na obalu knihy, což si myslím, že je správně, neboť se tak mohl román odpoutat od politické situace a s tím spojených problémů a díky tomu se mohly pasáže knihy víc zaměřit na osobnost jednotlivých hlavních hrdinů, jejich duševní pochody a hlavně lásku mezi nimi. Vždyť je na střídačku každá kapitola popisována z pohledu jednoho z hrdinů, s čímž jsem se ještě nikdy nesetkal, ale velmi se mi to líbí. Přesto jeden stereotyp jsem tam našel; hlavní záporák je typický školní šikanátor z knih pro děti. Během příběhu se čtenáři poodhaluje špatná minulost hlavního hrdiny Daniela, nýbrž není odhalena úplně, což si velmi cením, přidává to jakousi mlžnost minulých událostí. Toto dílo má pro mě velký význam, protože se mi stalo branou k žánru young adult romantiky a množství knih, jež si budu chtít přečíst. Muffin a čaj má i druhý díl, jenž si mám v plánu koupit, a i kdyby nebylo pokračování tak dobré jako první díl, nelitoval bych koupě, neboť jak jinak podpoříte autora v psaní, než že si koupíte jeho knihy. Theo Addair má v literární kariéře velký potenciál a já budu doufat, že toto je teprve začátek.

8 10.11.2022

(SPOILER) Dlouho jsem si chtěl přečíst něco od tohoto zajímavého spisovatele. Již dříve jsem poslouchal mluvené slovo některých jeho děl. Už v té době mě zaujala Lovecraftova schopnost nadnést ve svých dílech tu pravou atmosféru. Dokážu si představit situaci a v hlavě si vytvořit obrázek, a to i když jsou Lovecraftova díla na popisy dosti chudá. Možná je to právě ten důvod, že má mysl není tolik vázaná fyzickým popisem objektů, a tak můžu se svou představivostí brát víc ohled na to, jak na mne tyto věci působí psychicky, čímž se mi daří se lépe vžít do děje. Všímám si, že se u těchto jednadvaceti povídek, které kniha obsahuje, chronologicky zlepšuje kvalita a propracovanost, což bylo pro mě jakožto čtenáře velmi uspokojivé. Mohl jsem se tak stále těšit na lepší a lepší příběhy. Z toho velkého množství povídek bych chtěl poukázat hlavně na ty, jež mi z nějakého důvodu utkvěly v paměti.
Dagon, například, je charakteristický svým prostředím: blátivými páchnoucími rovinami uprostřed moře a prastarou bytostí - rybím králem - jehož jméno jako jedno z mála z lovecraftovského univerza lze vyslovit lidským jazykem, a který tvoří zároveň podivně tragickou postavu. Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona je takovou černou ovcí mezi ostatními příběhy. Neobsahuje téměř žádné fantastické prvky a na zápletku jsem marně čekal až do poslední strany. Povídka Paměť je ze všech nejkratší, ale za to velmi pěkná. Lovecraft zde nastiňuje budoucnost světa a pomíjivost lidí a jejich skutků vůči bytostem jiných světů. Dále příběh Z neznámého světa, který mě fascinoval myšlenkou, že nadpřirozená stvoření mohou být běžnější než lidé, že jsme jimi obklopeni ze všech stran, ale kvůli naším slabým smyslům je nemůžeme vidět. Hrůzný stařec pracuje sice s jednoduchými hororovými koncepty, ale je tak dobře napsaný, že nepůsobí příliš stereotypně. V povídce Chrám jsem se setkal s jednou z nejotravnějších a nejhorších hlavních postav, jakou jsem kdy viděl, je nepříjemně zatvrzelá, chladná, protivná a krutá, působí však jako vhodný element pro sdělení příběhu. Obrázek v domě je skvělou povídkou, ve které se však hlavní hrdina dostává do tak složité situace, že si autor asi nevěděl rady s rozumným zakončením, a tak to, co vytvořil, působí hrozně naroubovaně a celkem to kazí a utíná tok pocitů z příběhu (řekl bych takový deus ex machina). A nakonec Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny v sobě budují záhadu, která je velmi hezky rozluštěna až na konci knihy, a díky níž působí čin hlavní postavy věrohodně a i úměrně.
Ještě bych chtěl upozornit na určitý prvek, který se až příliš opakuje v autorově díle, počítaje až do konce této knihy, a to je podobnost mezi postavami: introvertní muži nad 40 let, kteří vyprávějí příběh o něčem, co si už moc nepamatují, ale co je tak hrozivé že je málem nebo opravdu přivedlo k šílenství, a o čem vlastně raději moc neřeknou.

8 12.05.2022

(SPOILER) Tuto knihu jsem dostal ke svým 13. narozeninám a odkládal jsem ji čtyři roky až do svých sedmnácti. Důvod byl prostý: předsudky. Říkal jsem si: "Není Hrabě Monte Christo náhodou nějaký starý nudný román? Jaký bude rozdíl mezi jeho o kousek novější předělávkou?" Avšak jakmile jsem začal číst, kniha mě nadchla. Přímá řeč a spádný děj začínají hned ve čtvrtém odstavci na první straně. Dále se mi líbí, že první kapitola se týká dvou hlavních postav, které, i když jsou záporné, působí kladně, a jejich pravé barvy se ukážou až v pozdějších kapitolách. Román je rozdělený na pět dílů, z toho každý má cca 8 kapitol. Druhý díl představuje úplně jiné postavy v jiném čase na jinačím místě které se dostanou postupně do děje původního - v prvním dílu započatého. Zápletky této knihy jsou spletité a převážně nepředvídatelné. V románu se stále objevují nové situace, jež příběh posunuí kupředu. Velice rád bych viděl seriálovou adaptaci tohoto díla; mám dokonce pocit, že i sám román ve své podstatě k tomu vybízí. Chtěl bych však vytknout, že jako i v jiných mnohých knížkách od Julese Verna zůstane záporák záporákem (navzdory prvním kapitolám) od začátku až do konce, což může čtenáře ochudit o hezké zážitky a způsobit nestrukturnost postavy. Dále mi přišly přehnané některé schopnosti postav, primárně hypnotické dovednosti doktora Antekirta, sekundárně nadlidská síla Matifouova. A když už jsme u něj, právě dvojice hrdinů - potulných francouzských akrobatů - Pescada a Matifoua - je velice zajímavým a příjemným elementem v knize. Jsou to totiž přátelé na život a na smrt.

8 10.05.2022

Úžasná Zeměplocha na mě v prvním díle zapůsobila svým originálním humorem, nadsázkou, absurditou a satirou a nemohu vyvrátit to, že tyto aspekty nechyběly ani ve druhém díle, avšak z nějakého důvodu jsem si tuto knihu neužil tolik, jako tu předchozí. Je to, řekl bych, ze dvou důvodů: Ten první je, že mé počáteční nadšení z této série při čtení tohoto svazku již opadlo; a to druhé, že sám spisovatel v této knize nepřišel na nic nového, jsou to stále jen Mrakoplaš a Dvoukvítek unášení na vlnách nezkrotného osudu a náhody.

6 17.07.2023

Nemyslel jsem si, že se mi bude tato kniha tak moc líbit. Začátek je sice docela nudný a zdlouhavý, jak to bývá ve starších kníhách, ale asi po třetí kapitole se děj začíná rozjíždět a baví, navíc se knížka dobře čte také proto, že je krátká. Předtím, než jsem ji četl, díval jsem se na český film Tajemství Ocelového města (odkaz na YT: https://www.youtube.com/watch?v=FdSxSv89PyY) a musím říct, že mi to názor na knihu nezkazilo. Hlavní důvod je ten, že se v určitých částech kniha od filmu liší, takže film vytváří prakticky alternativní příběh. Kniha je za mne stejně dobrá jako film.

6 12.07.2020

Až na Chladný vzduch je třetí sbírka skutečným rozvinutím potenciálu pana spisovatele a to, co bylo jen jemně dosud naznačováno, zde rozkvétá v plné parádě. Mám na mysli kosmický horor. Nejikoničtějším dílem z tohoto žánru je bezpochyby Volání Cthulhu. Úděs z kosmických bytostí je o to hrozivější, že jejich rozměry jsou gigantické - větší než hory - a bytostně nepřátelské. Tři následující povídky, Pickmanův model, Podivný dům vysoko v mlze a Stříbrný klíč se zase vrací do Lovecraftovy typické jednoduchosti, tentokrát však s vybroušenou pointou. Naprosto mě pak zaujala novela Snové putování k neznámému Kadathu, u níž jsem překonal svůj rekord čtení v kuse (nyní 5 a půl hodiny). Chápu důvody, kvůli nimž se tento autorův počin nemusí líbit všem, avšak mně osobně toto dílo neskutečně učarovalo. Obsahuje nejdetailnější popis Lovecraftova Snového světa, včetně kultury a náboženství. Zaujalo mě též velké množství charakterů, které v tomto příběhu vystupují, a srdečně mě rozesmálo, když Randolph Carter začal mňoukat, aby se dorozuměl se svými kočičími přáteli. Bohužel je Snové putování poslední Lovecraftův příběh týkající se Snové říše. K případu Charlese Dextera Warda se prozatím nebudu vyjadřovat, protože je v této knize utnutý v polovině, a k jeho dočtení je třeba otevřít druhý díl.

5 23.04.2024

(SPOILER) Tuto překvapivě tenkou knížkou jsem bral do rukou s představou o drsné pohádce, která ale končí dobře. Už si nepamatuju, odkud jsem tuto domněnku vzal, ale je jisté, že kvůli totálnímu nenaplnění mých očekávání jsem si knihu znechutil. Ale nejen kvůli tomu. Bytostně nesnáším násilí na zvířatech, a to i když zobrazují lidské osoby a povahy, takže jen se zatnutými zuby jsem prolétal Farmou zvířat, abych tu hrůzu měl už za sebou, což bylo jednoduché, protože Farma zvířat je hodně jednoduše napsaná a čtivá. Vlastně až příliš jednoduše napsaná. Je extrémně přímočará, schématická a nepodobá se tak beletrii, jako spíše eseji, a myslím, že George Orwell by udělal mnohem lépe, kdyby místo toho opravdu napsal esej. Farma zvířat ve mně nevyvolala ani zdaleka odpor nebo odsouzení Stalinova režimu, ale touhu si z Napoleona udělat jitrnice, jelítka, tlačenku, buřty a jiné zabíjačkové dobroty. Osel Benjamin se vyjádřil ve smyslu, že situace na Farmě zůstává navzdory všem snahám zvířat stejná, jako byla dříve, a není z této situace úníku, ale já s ním hluboce nesouhlasím, protože si myslím, že za pana Jonese, se měla zvířata v průměru mnohem lépe, než za Napoleona, a u Jonese došlo k úpadku až v posledích měsících. Konec sám je mnohem drsnější, než konec románu 1984 (který je za mě mnohem lepší, než toto dílo) kvůli tomu, že ve zmíněném románu sledujeme část života člověka, který se dopustí zlomyšlení a je režimem učebnicově zlikvidován – znamenaje nejlepší možný scénář pro Stranu a nejhorší možný scénář pro ideozločince. Z toho vyplývá, že se na pozadí knihy 1984 mohlo odehrát mnoho příběhů lidí, kteří dopadli mnohem lépe než Winston Smith. Ve Farmě zvířat tomu tak ale není a špatně končí vlastně všechny postavy, které na Panské farmě zůstaly. Z knihy mi bylo tak zle, že jsem si z ní záměrně ukousl, abych aspoň trochu ukojil svůj vztek a ponížil a pokořil tuto literární ohavnost. Na druhou stranu jsou v tomto díle postavy, které jsem si zamiloval. Jde o klisnu Molinu, úplná ikona, která ze situace vyšla podle mě jako absolutní vítěz, a potom hřebec Boxer, který je úplně zlatíčko a chtěl bych mu pohladit čumáček.

5 14.11.2023

(SPOILER) Tajemný hrad v Karpatech je jednou z knih, které nejvíc trpí na svou filmovou adaptaci. Nevadilo by to, kdyby se knize dávala přednost před filmem a byla by známější než zmíněný film. Příběh v knize je totiž jemný, o dost jemnější než ve filmu. Chybí vtipné scény, gegy, ale také mnohé šílené vynálezy, postavy i mumifikovaná operní pěvkyně, která mě vždy v dětství u filmu naprosto šokovala. A kromě toho začíná hlavní příběhová linka s hrabětem Telekem až od poloviny knihy, předchází jí totiž část, kdy se o průzkum hradu pokouší lesník Nik Dek a doktor Patak, z jejichž pozdějšího vyprávění (a také z jiných informací) usoudí pak hrabě, že by stálo za to pokusit se hrad prozkoumat znovu. Navzdory tomu, že jde o verneovku, není v knize tak moc sáhodlouhých popisů přírody a pojednáních o historii (neznamená to však, že by v knize vůbec nebyly) a děj svižně ubíhá. Je to vskutku velmi dobrá kniha, která je však bohužel zastřená svojí ještě lepší filmovou adaptací, proto doporučuji si nejdříve přečíst Tajemný hrad v Karpatech a až poté zhlédnout Tajemství hradu v Karpatech. Sám mívám problém si rozpomenout, zda se daná scéna odehrávala v knize, nebo ve filmu, a spíš si vzpomínám na filmovou verzi.

5 17.07.2023

Nedostatek času na čtení povinné četby mě dovedl k výběru dětské knihy od maturitního autora. Je tomu již mnoho let, co jsem naposledy četl dětskou knížku a kvůli Kubulovi a Kubovi Kubikulovi si teď připadám jako jeden z těch dospělých, které potkal Malý Princ, a je mi smutno. Pokud se tato kniha opravdu líbí dětem, skládám hlubokou poklonu autorovi, protože nic takového bych nikdy nedokázal napsat. Při pohledu z dálky na děj považujeme dětskou knihu za přehlednou, ucelenou, jednoduchou a poučnou, ale pokud se podíváme detailně, zjistíme, jak absurdní je. Obecně by se to dalo charakterizovat takto: Osoba A a osoba B řeší problém. Osoba A řekne osobě B, že to bude dobré, osoba B přitaká a od té chvíle už se žádná z nich nepozastaví nad tím, že vůbec nějaký problém existoval. Dále jsou kapitoly až neuvěřitelně krátké - jedna se vleze s obrázkem klidně i na dvě strany. A i když je to dětská kniha, objevují se tam nadmíru znepokojivé motivy. Nejsou to však takové věci, které by děti zajímaly, na to je cílová skupina příliš nízkého věku, ale bál bych se, že by se jim mohly vrýt do podvědomí. Vždyť Burdaburděra doslova vpíchne jehlu do lebky Barbuchovi, jenž je sám entitou, která se živí strachem a vznikla z víry jiné osoby. Takovým bytostem se říká tulpové a jsou to reálné koncepty v hinduismu. Dalším zvláštním úkazem jsou citově zabarvená slova, která bychom v současnosti před dětmi nepoužili. Obecně tedy mohu říct, že nevím, jak se ohledně této knížky mám cítit. Je hezká, roztomilá, má nádherné ilustrace, ale občas je na svůj žánr zdlouhavá, a věci, které postavy řeší, jsou často zbytečné.

5 21.06.2023

Po stránce týkající se čistě stylu psaní a použití jazykových prostředků je Babička perfektní. Když jsem ji zprvu četl, představoval jsem si ji jako krásný decentní film od mistra animace Hayaa Miyazakiho. Barvitost a detaily vám dokáží v hlavě evokovat obraz venkovského života se všemi vůněmi a pocity a vtáhly by vás do děje knihy, kdyby nějaký měla. Na příběhu Babička pohořela. Začátek je hezký, rozjezdový, pomalejší a vy čekáte, že se dá děj do nějakého pohybu, že to bude mít mírný spád a že to bude i trošku napínavé, a ono nic. Tak pomalé, jako je začátek, to zůstane po zbytek knížky. Nesnesitelná úmorná nuda. Jediné světlé části jsou krom začátku už jen příběh o Viktorce (opravdu skvělý) a konec, u něhož jsem uronil pár slz. Babičku jsem si vybral na čtení, protože ji máme doma a má jen přibližně 250 stran. Ale zdání klame. Vazba je sice poměrně tenká, ale písmenka miniaturní a přímá řeč je ztlačená do řádků v obrovských odstavcích, ve kterých se lehce ztrácí. U knihy jsem mnohokrát nedával pozor ani jsem neregistroval, co čtu, bylo mi to jedno a chtěl jsem to mít za sebou. Je možné, že se babička líbí spíš těm o dost starším - dospělým, co už si něco zažili. Na povinnou četbu si však vyberte něco jiného než Babičku. Silně nedoporučuji.

5 18.09.2022