plomusujonak komentáře u knih

Po téhle knížce jsem sáhnul spíše ze zoufalství kvůli maturitě. Nemohu ale říct, že jsem si ji nějak extra užil, byla pro mě hodně těžká na pochopení a nechtělo se mi ztrácet čas píděním se za myšlenkou, kterou chtěl autor vyjádřit. Pochopil jsem pár básní, nějaké mě oslovily, ale bylo to málo. V budoucnu mám v plánu si od Skácela něco přečíst, ale spíše zkusím jeho básničky pro děti, Uspávanku s Hokusajem od něj mám velmi rád.

23.04.2024

V dnešní době plné fantastických seriálů, filmů a počítačových a stolních her si běžný člověk pod pojmem fantasy představí pohádkově barevné prostředí, všemožné kouzelné bytosti, hejna draků, složitý magický systém a dobrodružství a poklady s nezměrnou hodnotou na každém kroku. A přesto má série Pán prstenů, to původní kultovní dílo fantasy žánru, od této představy daleko. Svět Pána prstenů, to je svět, ve kterém má příroda ve své divokosti oproti civilizaci vysoce navrch, vzdálenosti ve Středozemi jsou obrovské, a tak se tamější kultury setkávají a mísí tak málo, že existence samotných hobitů je považována za mýtickou. Magie tam je, ale tak vzácná a nepopsaná, že ji využívají zpravidla jen vyšší bytosti. Hudba je potom hybatelem tohoto světa. Díky těmto skutečnostem je Pán prstenů dosud nepřekonaný vrchol fantasy literatury.

11 23.04.2024

Až na Chladný vzduch je třetí sbírka skutečným rozvinutím potenciálu pana spisovatele a to, co bylo jen jemně dosud naznačováno, zde rozkvétá v plné parádě. Mám na mysli kosmický horor. Nejikoničtějším dílem z tohoto žánru je bezpochyby Volání Cthulhu. Úděs z kosmických bytostí je o to hrozivější, že jejich rozměry jsou gigantické - větší než hory - a bytostně nepřátelské. Tři následující povídky, Pickmanův model, Podivný dům vysoko v mlze a Stříbrný klíč se zase vrací do Lovecraftovy typické jednoduchosti, tentokrát však s vybroušenou pointou. Naprosto mě pak zaujala novela Snové putování k neznámému Kadathu, u níž jsem překonal svůj rekord čtení v kuse (nyní 5 a půl hodiny). Chápu důvody, kvůli nimž se tento autorův počin nemusí líbit všem, avšak mně osobně toto dílo neskutečně učarovalo. Obsahuje nejdetailnější popis Lovecraftova Snového světa, včetně kultury a náboženství. Zaujalo mě též velké množství charakterů, které v tomto příběhu vystupují, a srdečně mě rozesmálo, když Randolph Carter začal mňoukat, aby se dorozuměl se svými kočičími přáteli. Bohužel je Snové putování poslední Lovecraftův příběh týkající se Snové říše. K případu Charlese Dextera Warda se prozatím nebudu vyjadřovat, protože je v této knize utnutý v polovině, a k jeho dočtení je třeba otevřít druhý díl.

5 23.04.2024

(SPOILER) Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal ke druhému dílu, a přemýšlím, zda jsem neudělal chybu v prodlévání. Snad bych si užil tuto knihu lépe, kdybych nedopustil, aby vyprchal zážitek z prvního dílu. Jinak je tento díl vyloženě horší, než ten předchozí. Začíná sice velmi slibně, buduje zajímavý problém v sexuální zdrženlivosti ze strany Daniela vyvolané jeho negativními zkušenostmi ze školy a z konfrontace s otcem, a líbilo by se mi, kdyby se tohoto tématu kniha celou dobu držela. Ovšem chápu, že vzhledem k tomu, že mají být Koláčky a spiklenci volně přístupné mládeži, by tohle moc nefungovalo, nebo aspoň ne v takovém stylu, v jakém je psaný i předchozí díl. Dobře, máme něco jiného; Danielův otec. Dle knihy však tato záporná postava působí spíše jako přírodní katastrofa, tj. nepůsobí jako člověk, což považuji za spisovatelský nedostatek. Je to jen kombinace těch nejhorších vlastností, jaké může otec mít, je bez charakteru, bez příběhu, bez duše. Tato nevydařená část je ještě umocněná koncem. Daniel se svému otci prostě postaví a přejde ho, jakoby byl jen hodně hnusná bouřka, a jeho otec už se ani v náznaku v příběhu neobjeví, prostě zmizí.

Dále mi vadilo nelogické chování postav, celkově jak se Daniel i Kit utápěli v žalu a nenechali si nic říct ani od kamarádů, respektive mi vadilo, že nebylo řádně vysvětleno, proč se tak chovají. Chybělo mi pořádné líčení psychologických pochodů. Proč Danielovi tak strašně vadila Magdaléna, jsem nepochopil, mně přišla jako naprosto milá, zdravě smýšlející a sympatická osoba.

Připadá mi, že je příběh je psaný tak, že hlavní postavy se musí dostat do dostatečně hlubokých problémů, aby bylo dílo dramatické a bylo o čem psát. A tohle umělé nepřirozené nadstavování děje je mi proti srsti. Vadí mi též, jak je kniha nehorázně ukecaná, mě nezajímá bezobsažná konverzace, jako třeba ta v tom lyžařském areálu. Případný třetí díl už bych nečetl.

3 16.04.2024

Při čtení tohoto skvostu budete přesyceni vjemy a koncepty. V každém díle Duny se prolíná a rezonuje určité univerzální téma. První díl měl jako hlavní myšlenku soužití s přírodou, předcházející druhý se točil kolem hrůzné budoucnosti a tento třetí se týká minulosti. Duna je unikátní v tom, že pokud pomineme obrovitost pouštních červů, narazíme na čistou esenci člověkem vytvořených hrůz mimo naše chápání z lidí a pro lidi. Žádná umělá ani mimozemská inteligence. Když to tak čtete, říkáte si jen, jak malou rybičkou byste byli v takovém oceánu reality. Ti, kteří vládnou, už jen vzdáleně připomínají lidské bytosti, jejich mentální schopnosti jsou nepředstavitelné. Plány a intriky v plánech a intrikách jiných plánů a intrik. A bude hůř. Symbióza člověka s mimozemským tvorem vedoucí k absolutní kolektivizaci lidského vědomí. Záchrana společnosti před jednotlivcem - je to zoufalství. A ten přesah do naší filosofie a religionistiky. Ještě jsem se ani nezmínil, že Leto Atreides II. nemá lidské tělo a kromě svých schopností je zároveň ještě svým otcem a největším vládcem Zlatého věku Země. Tři osoby v jednom - kde jsem to už jen viděl? Určitě kniha stojí za přečtení, ale od té kritiky náboženství si budu muset dát přestávku. Navíc mi přijde, že kvůli svému přebujelému obsahu je nevyvážená, a emoce čtenáře zůstanou po přečtení tak nějak na jednom místě v knize a už se nehýbou.

4 19.02.2024

(SPOILER) Po roční pauze jsem se vrátil k této manze s velikým očekáváním a díl dočítám se smíšenými pocity. Nelze popřít, že byl tento díl opravdu nabitý emocemi a obsahem, ale i když se mi líbil, objevují se v něm věci, které vnímám spíše negativně. Zaprvé snad ta nejdůležitejší událost v celém příběhu, že Norman přežil a nyní vystupuje jako William Minerva. Z tohoto významného zjištění a dojemného shledání mi na pomyslném jazyku zůstává hořká pachuť skutečnosti, že děti jsou na celou tu hrůznou situaci s démony odkázány zcela samy na sebe. S Normanem je dále spojen fakt, že mnou očekávaných dílů mangy popisující do detailu, jak unikl Norman z farmy Lambda, jsem se nedočkal. Není to poprvé, co jsem byl z této mangy zklamaný kvůli tomu, že dostatečně nerozvinula část příběhu a prostě jej přeskočila nebo stručně zmínila. Dle mého to kazí celkový dojem z díla a vytváří nepříjemné mezery. To ale není vše. Naprosto soucítím s Emminým psychickým rozpoložením ohledně myšlenky vyhlazení démonů a pod její tvrzení a obhájení démonské existence, které sdělila Rayovi, bych se podepsal. Vadí mi ale, že samotná manga je napsaná tak, že vede čtenáře k tomu, aby pojal názor, že démoni jsou špatní a měli by se vyhubit, což činí specifickým způsobem. Norman v tomto díle vysvětluje, že démoni jsou původně primitivní organismy přejímající vlastnosti od jiných tvorů. A právě toto přirovnání démonů k nežádoucím bakteriím zajisté evokuje ve čtenářích opovržení jimi a vnímání jich jako odpudivé a přebytečné škůdce. Připomíná mi to utlačovatelské vládní skupiny snažící se zahájit genocidu vůči menšině, například etnické, právě v tomto jejich konceptuálním ponížení na podřadný živočišný druh. A to je prostě špatně a není to fér. Autoři by udělali mnohem lépe, kdyby stejného efektu odpudivosti démonů dosáhli pomocí líčení hrůz jimi páchaných v Lambdě. Tam se mohli vyřádit.

1 04.01.2024

(SPOILER) Bezpochyby jde o nejbrutálnější verneovku, jakou jsem zatím četl. Jde vidět, že dokončení tohoto románu se ujal syn Michel, protože popis toho, jak někomu pádem z výšky praskne hlava, krev vytříkne na všechny strany a mozek vyteče na podlahu, jsem u Vernea opravdu ještě neviděl. Již tento fakt může napovědět, že se jedná o dost záživnou dobrodružnou knihu, a řekl bych, že kdybych dopředu nevěděl o sci-fi technologiích, které na konci čekají, tak bych prožil během čtení pocit strachu z neznáma. Není to chyba předvídatelnosti knihy, ale četl jsem od Verna poměrně hodně knih, takže prostě vím, s jakými motivy pracuje, a jaká témata využívá. Komicky v románu působila angličtina, která byla tak zkomolená, že jsem nebyl schopen pochopit význam frází. Kniha není ani tolik dlouhá, takže ji doporučuji přečíst si jako první všem novým čtenářům díla Julese Vernea, paradoxně přestože jde o jeho poslední.

4 30.12.2023

(SPOILER) Tuto překvapivě tenkou knížkou jsem bral do rukou s představou o drsné pohádce, která ale končí dobře. Už si nepamatuju, odkud jsem tuto domněnku vzal, ale je jisté, že kvůli totálnímu nenaplnění mých očekávání jsem si knihu znechutil. Ale nejen kvůli tomu. Bytostně nesnáším násilí na zvířatech, a to i když zobrazují lidské osoby a povahy, takže jen se zatnutými zuby jsem prolétal Farmou zvířat, abych tu hrůzu měl už za sebou, což bylo jednoduché, protože Farma zvířat je hodně jednoduše napsaná a čtivá. Vlastně až příliš jednoduše napsaná. Je extrémně přímočará, schématická a nepodobá se tak beletrii, jako spíše eseji, a myslím, že George Orwell by udělal mnohem lépe, kdyby místo toho opravdu napsal esej. Farma zvířat ve mně nevyvolala ani zdaleka odpor nebo odsouzení Stalinova režimu, ale touhu si z Napoleona udělat jitrnice, jelítka, tlačenku, buřty a jiné zabíjačkové dobroty. Osel Benjamin se vyjádřil ve smyslu, že situace na Farmě zůstává navzdory všem snahám zvířat stejná, jako byla dříve, a není z této situace úníku, ale já s ním hluboce nesouhlasím, protože si myslím, že za pana Jonese, se měla zvířata v průměru mnohem lépe, než za Napoleona, a u Jonese došlo k úpadku až v posledích měsících. Konec sám je mnohem drsnější, než konec románu 1984 (který je za mě mnohem lepší, než toto dílo) kvůli tomu, že ve zmíněném románu sledujeme část života člověka, který se dopustí zlomyšlení a je režimem učebnicově zlikvidován – znamenaje nejlepší možný scénář pro Stranu a nejhorší možný scénář pro ideozločince. Z toho vyplývá, že se na pozadí knihy 1984 mohlo odehrát mnoho příběhů lidí, kteří dopadli mnohem lépe než Winston Smith. Ve Farmě zvířat tomu tak ale není a špatně končí vlastně všechny postavy, které na Panské farmě zůstaly. Z knihy mi bylo tak zle, že jsem si z ní záměrně ukousl, abych aspoň trochu ukojil svůj vztek a ponížil a pokořil tuto literární ohavnost. Na druhou stranu jsou v tomto díle postavy, které jsem si zamiloval. Jde o klisnu Molinu, úplná ikona, která ze situace vyšla podle mě jako absolutní vítěz, a potom hřebec Boxer, který je úplně zlatíčko a chtěl bych mu pohladit čumáček.

5 14.11.2023

Spasitel Duny je nejkratší a zároveň nejhůře hodnocený díl z původní série románů o Duně od Franka Herberta. A já se ptám, proč tomu tak je, aniž bych si zjišťoval ohlasy ostatních čtenářů. Vždyť druhý díl je, co se týče kvality, obstojný tomu prvnímu, téměř nic mu nechybí. Inteligentní postavy, fantastické prostředí, fascinující příběh i moudrá rčení, kromě tedy nějakých závěrečných pojednáních, ale bez nich je možné se obejít bez problému. Napadá mě, že by nespokojenost mohla také pramenit z absence dobrodružné cesty jako v první knize. Někdo by mohl tvrdit, že se kniha změnila ve výčet složitých politických intrik bez nějakého pořádného příběhu, ale já nesouhlasím, protože zdánlivou nehybnost příběhu a zaměření se na politicko-náboženskou situaci vidím jako zajímavé přenesení konfliktu do abstraktní sféry. Nebo snad kvůli oživení jedné z hlavních postav, Duncana Idaha, přes nepsané pravidlo mezi spisovateli, že se mrtvé charaktery nemají oživovat. Avšak dle mého názoru je oživení Duncana Idaha příběhově dobře obhájeno a nijak to nekazí dojem z četby. Ať je to tedy, jak chce, nezmění to fakt, že jsem si tuto knížku náramně užil.

8 28.08.2023

(SPOILER) Tajemný hrad v Karpatech je jednou z knih, které nejvíc trpí na svou filmovou adaptaci. Nevadilo by to, kdyby se knize dávala přednost před filmem a byla by známější než zmíněný film. Příběh v knize je totiž jemný, o dost jemnější než ve filmu. Chybí vtipné scény, gegy, ale také mnohé šílené vynálezy, postavy i mumifikovaná operní pěvkyně, která mě vždy v dětství u filmu naprosto šokovala. A kromě toho začíná hlavní příběhová linka s hrabětem Telekem až od poloviny knihy, předchází jí totiž část, kdy se o průzkum hradu pokouší lesník Nik Dek a doktor Patak, z jejichž pozdějšího vyprávění (a také z jiných informací) usoudí pak hrabě, že by stálo za to pokusit se hrad prozkoumat znovu. Navzdory tomu, že jde o verneovku, není v knize tak moc sáhodlouhých popisů přírody a pojednáních o historii (neznamená to však, že by v knize vůbec nebyly) a děj svižně ubíhá. Je to vskutku velmi dobrá kniha, která je však bohužel zastřená svojí ještě lepší filmovou adaptací, proto doporučuji si nejdříve přečíst Tajemný hrad v Karpatech a až poté zhlédnout Tajemství hradu v Karpatech. Sám mívám problém si rozpomenout, zda se daná scéna odehrávala v knize, nebo ve filmu, a spíš si vzpomínám na filmovou verzi.

5 17.07.2023

Úžasná Zeměplocha na mě v prvním díle zapůsobila svým originálním humorem, nadsázkou, absurditou a satirou a nemohu vyvrátit to, že tyto aspekty nechyběly ani ve druhém díle, avšak z nějakého důvodu jsem si tuto knihu neužil tolik, jako tu předchozí. Je to, řekl bych, ze dvou důvodů: Ten první je, že mé počáteční nadšení z této série při čtení tohoto svazku již opadlo; a to druhé, že sám spisovatel v této knize nepřišel na nic nového, jsou to stále jen Mrakoplaš a Dvoukvítek unášení na vlnách nezkrotného osudu a náhody.

6 17.07.2023

Po velmi dlouhé době jsem si přečetl knihu z detektivního žánru, který je pro mě v rámci literatury poněkud cizí, avšak, co se týče televize, jsem už od mala díky své babičce fanoušek detektivek a obzvláště Hercula Poirota. Takže před započetím čtení této knížky jsem měl v hlavě myšlenku, že by to mělo být velmi dobré. A po přečtení musím říci, že to bylo ještě lepší než televizní seriálová adaptace, kterou považuji za vynikající. Až na první kapitolu má kniha spádný děj stále a stále se stupňující. A u těch zločinných případů si člověk třeba myslí, že asi ví, kdo je vrah, jenže potom se stane něco nečekaného nebo si Poirot všimne malého detailu, a pak člověk zjistí, že je to nakonec úplně jinak a tím nejméně očekávaným způsobem. Je to extrémní zábava, Agatha Christie je úžasná spisovatelka a já si chci od ní přečíst víc.

11 17.07.2023

(SPOILER) Pokud bychom nakreslili graf vyjadřující celkovou povedenost dílů mangy, byl by poněkud kolísavý, některé díly se povedly, jiné zase moc ne, avšak tento třináctý by byl jedním z nejvyšších vrcholů. Nejprve musím pochválit obrázek na přebalu, který je perspektivně, barevně i stylisticky perfektní. Velice se mi líbí i jedna z vnitřních předělových ilustrací. Druhá polovina souboje, který byl započat na konci předchozího dílu, vyšla velmi povdeně. Závěr byl dokonce tak dojemný, že jsem ronil slzy. Věc, co autor mangy opravdu umí, jsou scény kolem smrtí hlavních postav a tento svazek to pravidlo potvrzuje. Po delší době jsem se také znovu dočkal i děsivých částí. V posledních kapitolách jsou nám navíc představeny nové postavy, na které se do následujících dílů velmi těším.

17.07.2023

Nemohl jsem si přát lepší čas pro čtení Duny než dobu přelomu mezi mým sedmnáctým a osmnáctým rokem, možná jen, abych si mohl tuto knihu vychutnávat v největších letních vedrech, abych se cítil jako Fremen na rozpálené arrakisské poušti. Udivuje mě, jak je toto úžasné dílo málo známé. Ale když se na to podívám podruhé, zjišťuji, že popularita podobná Hvězdným válkám by Duně opravdu neprospěla.

Miluju příběh knihy pro jeho zajímavost a poutavost, historii světa Duny pro její propracovanost a hloubku, postavy v knize pro jejich autentičnost a osobitost a celou knihu pro její originalitu a epickou délku. Paul Atreides je hrdinou, do něhož se čtenář vžije, a zážitek je právě o moc krásnější, když je čtenář dospívající stejně jako on, protože v Paulovi prostě vidí sám sebe. Duna je především román psychologický, zaměřený na myšlenkové pochody hlavních postav a plný nespočtu vnitřních monologů. Takové množství natolik inteligentních postav jsem ještě v žádném jiném díle neviděl. A víc moudrých citátů než Duna, mají už jedině Malý princ či náboženské texty jako bible.

Rozebírat dopodrobna celou Dunu by vystačilo na sepsání větší brožury, a proto zmíním pouze věci pro mě nejpodstatnější. Fascinuje mne, že Duna je zasazena do našeho světa tisíce let po současnosti jako sci-fi příběh postavený na sci-fi příběhu, neboť události na Arrakisu se odehrávají dlouho po vytvoření umělé inteligence, jejím velkém rozšíření, válce lidí proti ní, jejím poražení a zničení a po zdokonalení lidské mysli nad schopnosti umělé inteligence. Od této řady událostí se odvíjí kultura a veliký kus náboženství, o němž nutí kniha čtenáře přemýšlet stejně jako o přírodě a jejím ekosystému a to i ve skutečnosti.

Na knize je zvláštní, že prozrazení velké části děje, jeho konce, začátku ani popisování světa Duny lidem, kteří knihu nečetli, zážitek z četby nepokazí. Jednak je to proto, že se o tom, co se stane, v knize mluví už od začátku, a zároveň, když knihu čtete, jakobyste byli součástí příběhu a kniha Duna byla pouze kronikou popisující podrobně události, o kterých už víte. Důkaz pro to spočívá například v neologismech, jež nejsou vysvětleny v příběhu, ale člověk si je musí najít v příloze slovníku na konci. Moc se mi líbí, s jakou péčí byly tyto termíny autorem vytvořeny a překladateli přepsány, že svým zněním odpovídají svému příběhovému původu. Samozřejmě mě neminulo porovnání filmu s knihou. Ve zkratce jsou mistrovským dílem jak tato kniha z roku 1965, tak i film z roku 2021, ale překvapuje mě určitý detail: baron Vladimir Harkonnen v knize, narozdíl od toho z filmu, nelétá, má jenom velmi lehký krok, což mi přijde trochu škoda, podobně jako nedostatečné prozkoumání rodu Harkonnenů v rámci díla, a přál bych si, abych o těchto charakteristických antagonistech věděl více.

10 29.06.2023

(SPOILER) Tento díl nesplnil má očekávání a musím mu vytknout několik věcí. Zvláště mě zklamala cesta Emmy, Raye, Gildy, Dona, Zacka a Violet do Kuvitidaly. Tuto událost považuji za jednu z nejstěžejnějších a nejzajímavějších z celé série, a tak mě zklamalo, že byla tak nedbale napsaná. Cesta do pouště jim trvala pouhých šest stran, přestože v příběhu uplyne 52 dní, čímž se podobá prostřihu. Emmino vidění mi přijde též nedostatečné; málo rozkreslené a příliš krátké a nepoetické. Avšak ještě horší je to, že místo obsáhlého popisu strastiplné cesty dětí za tajuplnými oblastmi, jež byly Emmě vyjeveny, se děti za pár stran vrátí do bunkru a své dobrodružství vypráví s tím, že vynechají celou cestu tam i zpět a ostrovy se zlatou vodou jen okrajově zmíní. Ani druhá oblast neunikla osekání. Je mi až líto, že se naši hrdinové potulovali po démonském městě převlečení za démony, a přesto se vyhnuli jakékoli epozodní zápletce a popisu geografie a kultury. Knížka končí uprostřed souboje s nepřátelskými vojáky, kteří vnikli do bunkru B06-32, a jde o jeden z nejnezáživnějších soubojů v manze.

27.06.2023

(SPOILER) Příjemně mě překvapilo, když do Goldy Pondu dorazil Šéfík a Ray. Chtěl bych k tomu říct, že tento moment skýtá mimo jiné i určitý symbolismus překonání strachu a minulosti. Díky tomu, že design postavy Arcivévody Leuvise vypadá jako obrovský temný polní strašák s dlouhými drápy a zuby, stávají se tyto kapitoly mangy děsivější. Od konce první části díla je horor vzácnější, což je podle mě škoda, a proto jsem rád za každý takový hrůzný moment. Zaslíbená Země Nezemě nezklamala a souboj s Leuvisem a jeho závěr se nese v duchu logiky, strategie a přemýšlení. Byly tam přítomny mnohé dojemné momenty, z nichž však na mě nejvíc zapůsobila destrukce Goldy Pondu. Jako když jsou zbořeny zdi hrůzného vězení zkropené krví nevinných. Nabytí tolik vytoužené svobody a vytrhnutí se z cyklu nekončící bolesti a utrpení.

27.06.2023

Ruka sahá do poličky v knihovně ve městě a přeje si chopit se takové sbírky, která by se sama jakoby předčítala, že se nebude táhnout v čase jako těžké údy. Na jedné ze stran jakéhosi svazku cosi se chvěje a pyj koně vysouvá si rukáv. Zvědavost je paní podivuhodností a hned nabízí mi jako potulný prodavač náznaky vilnosti. Papírový motýl sklapuje svá křídla a již nesu si domů Smrt a sen a slovo.

Začátek sbírky je krkolomně složitý, čtenář si musí navyknout na proud slov ve velmi složitých větách. Když se ale pracně prokouše přes úvod, naskytne se mu možnost vychutnat si básně s motivy ztracené lásky, smrti, stínu, snů, ticha a tmy v souhře přenádherných obrazů, u nichž se tají dech. Vladimír Holan byl prostě básník. Jakékoli jeho pokusy o sepsání lyriky do kamenných odstavců prózy nepůsobí tak lehce, hravě a něžně, jako básně, které žijí, dýchají a zpívají příběhy. Musím se ale přiznat, že ač byla má snaha velká, ve své sice širší, ale pořád omezené slovní zásobě a nízkých znalostech tehdejší kultury na Holana působící, jsem nepochopil úplně vše, co chtěl autor říci. Snad to bylo také tím, že jsem ještě nepoznal tak dost svět, a nežene mě nutnost vzpomínat na dávno ztracené dětství nebo přemílat pod borovicí o tom, kdy se přidám k těm, kteří jsou mrtví pro živé.

1 21.06.2023

Nedostatek času na čtení povinné četby mě dovedl k výběru dětské knihy od maturitního autora. Je tomu již mnoho let, co jsem naposledy četl dětskou knížku a kvůli Kubulovi a Kubovi Kubikulovi si teď připadám jako jeden z těch dospělých, které potkal Malý Princ, a je mi smutno. Pokud se tato kniha opravdu líbí dětem, skládám hlubokou poklonu autorovi, protože nic takového bych nikdy nedokázal napsat. Při pohledu z dálky na děj považujeme dětskou knihu za přehlednou, ucelenou, jednoduchou a poučnou, ale pokud se podíváme detailně, zjistíme, jak absurdní je. Obecně by se to dalo charakterizovat takto: Osoba A a osoba B řeší problém. Osoba A řekne osobě B, že to bude dobré, osoba B přitaká a od té chvíle už se žádná z nich nepozastaví nad tím, že vůbec nějaký problém existoval. Dále jsou kapitoly až neuvěřitelně krátké - jedna se vleze s obrázkem klidně i na dvě strany. A i když je to dětská kniha, objevují se tam nadmíru znepokojivé motivy. Nejsou to však takové věci, které by děti zajímaly, na to je cílová skupina příliš nízkého věku, ale bál bych se, že by se jim mohly vrýt do podvědomí. Vždyť Burdaburděra doslova vpíchne jehlu do lebky Barbuchovi, jenž je sám entitou, která se živí strachem a vznikla z víry jiné osoby. Takovým bytostem se říká tulpové a jsou to reálné koncepty v hinduismu. Dalším zvláštním úkazem jsou citově zabarvená slova, která bychom v současnosti před dětmi nepoužili. Obecně tedy mohu říct, že nevím, jak se ohledně této knížky mám cítit. Je hezká, roztomilá, má nádherné ilustrace, ale občas je na svůj žánr zdlouhavá, a věci, které postavy řeší, jsou často zbytečné.

5 21.06.2023

(SPOILER) Toto je poslední díl z knižní série Podzemí. Ze série, která se mnou byla od sedmé třídy a doprovázela mě po dobu pěti let a která patří mezi mé oblíbené. V době, kdy jsem s ní začínal, mě uchvátila tajuplnost, brutalita a celkové prostředí, v němž se kniha odehrává. Z prvního dílu si nejdetailněji pamatuji Černé světlo, které mě naprosto uchvátilo. První díl byl především mysteriózní a působil poměrně věrohodně. Druhý díl byl o to bohatší a rozmanitější. Popisoval nepředstavitelně rozměrné jeskynní dómy a propasti zahalené do věčné temnoty. Objevily se nové hlavní postavy - Drake a Elliot - plnící roli archerypů mistra a učně. Mé srdce biologa zaplesalo, když jsem ve druhém díle četl o toxických parazitických houbách. Třetí díl se stále držel kvality, kterou nastolil první a navýšil druhý, dokonce jsem u něj strávil v kuse 4 a půl hodiny, avšak už si z něj nedokážu vybavit žádnou mou oblíbenou scénu. Zároveň se v tomto díle začne přechylovat prostředí z podzemí na povrch a s tím ztrácí příběh tajuplnost a nabývá akčnosti. U následujících tří dílů pak už mohu prohlásit, že název série neodpovídal obsahu, protože se děj odehrával hlavně na Povrchu.

Čtvrtý díl je však zvláštní tím, že obsahuje konec knižní série. Jak je to možné? V poslední scéně zjistí totiž Will s Chesterem, že zápisy Willova otce týkající se podzemního světa přepracovali 2 vysokoškoláci v knihu pro mládež. Bylo to nejspíš v tuto chvíli, kdy se cesty autorů rozešly a na posledních dvou dílech pracoval už jen jeden z nich. Tento konec je sice neuspokojivý v rámci příběhové linie a je také velmi otevřený, ale co se týče jeho síly a emocí, které ve mně vyvolal, je naprosto skvělý. Zbylé dva díly série výrazně mění celkový smysl knihy, například hmyzí povaha Styxů. Je to cool? Ano, ale nehodí se to. To samé platí o jejich mimozemském původu a o tom, že celá planeta Země je vesmírná loď. A tak se největší taj příběhu, jaký je význam symbolu trojzubce na přívěsku od Willova strýce Tama, utopil v změti chaosu a stereotypní sci-fi akce. Nemluvě o tom, že se z Chestera, jednoho z nejmilejších charakterů z celé knihy, stane na konci maniak, který je zabit otravnou postavou, která de-facto vstane z mrtvých, a taky, že situaci na konci knihy musel vyřešit deus ex machina. A poslední pokus o otevřený konec, kdy se z Willa stane Styx (netřeba se ptát jak), je marný a celkem stupidní. Přes všechny tyto nedostatky však musím ohodnotit tuto knihu pozitivně. A s ní i celou sérii. Nad mým úsudkem zase pro jednou vyhrála láska k těmto knihám a nostalgie. Podzemí vám vřele doporučuji. Když se vám nebude chtít číst celá série, budou stačit první čtyři díly. Podzemí mělo velký potenciál, dokonce podle něj chtěli natočit i hraný film, v Japonsku vznikla manga a v Polsku udělali počítačovou hru, ale vše se ztratilo spolu s klesající kvalitou knih. Na závěr ještě jedna rada: jestliže se rozhodnete dát Podzemí šanci, snažte se celou sérii dočíst maximálně do dvou let, jinak hrozí ztracení v ději, postavách a vymizení emocí k nim. Zároveň jak člověk stárne, už si knihu neužije jako dřív, takže věk 12 až 15 let je proto ideální.

3 08.05.2023

(SPOILER) Tento díl je velmi akční, po většinu času se tam totiž bojuje. Ve stručnosti bych chtěl ocenit určité momenty v manze, například vzpomínky na minulost. Před svou smrtí třeba Lord Bayon vzpomíná na dobu přibližně před dvěma sty lety, kdy začal konat ve své zahradě první soukromé lovy dětí, nebo vzpomínky chlapce Olivera, který při vážném zranění vzpomíná, jak se dostal do Goldy Pondu a jak se setkal s Lucasem. Lewis nezklamal a v tomto svazku vede s Emmou pozoruhodný dialog, ve kterém se střetávají jejich přání a pohledy na svět.

1 19.02.2023