pet-kyval komentáře u knih

[037/11] Britové a Rusové se pro mě stávají ucelenou skupinou, která ke zfilmování přímo láká, ale když se to hlouběji promyslí, prostě to nejde a nikdy nepůjde. Dokud nebudou plátna kin páchnout formaldehydem, podzemní stokou a pšouky Fomorianů, nepůjde to a film bude propadák. Neumím si představit, jak by dokázali vyprodukovat snímek, který by pobral všechny podstatné události celé série, protože vyobrazit stále se měnící tvory, ze kterých hlavní hrdinové zvrací tak, aby zvraceli i diváci… To nepůjde a jsem za to upřímně ráda.

(049) ,,Ve vesmíru je příliš mnoho divů, příliš mnoho informací. To nejlepší, v co můžeme doufat, je, že si vytvoříme vlastní, individuální pohled na to, jak do sebe věci zapadají. Ačkoliv většina lidí se nejspíš nebude obtěžovat s ničím, co přesahuje rámec jejich každodenního života..."

Postapokalyptický svět, který neohrožují mimozemšťané a nebo chodící nemrtví, je prostě cool a, i když jsem to četla poněkolikáté - teď si uvědomuji, že dokonce třikrát – nepůsobí to lacině. Základní kostra by se dala docela dobře přirovnat k putování Společenstva, ale Mark Chadbourn na mě působí daleko více dospěle a uvolněněji než Tolkien, a možná to je právě tím, že hrdinové jsou už smíření s faktem, že když se to podělá, tak se to prostě podělá a nic se na tom nezmění, což u Tolkiena neplatí. Žádné emocionální vydírání, a to jestli si účastníky oblíbíte záleží jen a pouze na vás. Nikdo na pilu tlačit nebude. A přesto tam pořád někde vězí ten hlodající zub podezření, že někdo ve skupině není čistý jako to zářné lilium.

(108) ,,Přestaň říkat ne, nebo ti zarazím hlavu do krku."

(239) ,,Každý z nás si vytváří svoje vlastní peklo. Mnoha způsoby, mnohokrát za den."

Takže ano, jsem zaujatá tím, že jsem pro sebe alespoň dočasně našla ideálního spisovatele tohoto žánru. Na druhou stranu ale musíte uznat, že kvůli objektivnímu hodnocení zde jsem si to přečetla ještě jednou. No, smůla, názor se nezměnil, i když v poslední knize září slovo “parchant“, jako tamten u mučení.

(192) ,,Víš, pořád slyšíš lidi skučet, že je svět taková hromada sraček. Přitom si za to můžou sami. Kdyby chtěli, aby byl jiný, něco by pro to udělali."

2 07.05.2011

[040/11] (ebook) Nejspíše nebudu jediná, kdo si všiml, že každé století literatuře přináší specifický slovník, s určitým množstvím výrazů, které si můžete přečíst v každé druhé knize. Pro dvacáté první století to bude - mezi mnoha dalšími - krkavice, na kterou narážím až nevkusně často. Žádné hrdlo, hrtan, hltan, ohryzek, ale vždy krkavice, jako by meč, srp, kosa, dýka, ostří a nebo kemr říšského protektora, nemohl zasáhnout jinou část toho, co drží hlavu (někdy) tak nepatřičně vysoko.

Jakého jsme dosáhli pokroku tentokrát? Žádného. Pouze úpadku a sprostého vykrádání sama sebe a co hůř, prznění sama sebe. Barb Hendee porušila jeden ze základních faktorů: nemůžeš měnit vlastní pravidla, když už byla vytištěna. Mimo jiné, zapomíná, že její upíři z prvního svazku nesmějí vstoupit do budovy bez dovolení. Tato část mytologie se vypařila s velkým !PUF!.

Některé odstavce působí, jako by je pomocí ctrl+c okopírovala z předešlých dokumentů. Hrdinové reagují nepřirozeně a někdy to působí opravdu směšně a naivně na to, jak vážně se celá kompozice tváří. Zbytečné a zdlouhavé popisy všeho, od honosných sálů, po nočník pod postelí a neuvěřitelná lehkost léčení alkoholismu, to vše podporuje punc braku.

Další, co ještě zmíním, jsou naprosté nesmysly. Nábytek v hradu rozkradli a nebo odvezli před cca 25 lety a sotva před 2 lety je nahradili novým, ale naši hrdinové po zřícenině běhají jak smyslů zbavení a hledají tajné dokumenty v dutinách nohou stolů a židlí, ve falešných zásuvkách a dnech. O “tajemné“ komnatě a stabilitě budovy ani nemluvě. Proč, Bieja, nenechá vychládnout jídlo, aby ho později rekům přihřála? Místo toho se pálí nesmyslně nad ohněm. A vůbec se to tváří jako “velkolepý americký kýč“.

Nejvíc mě ovšem dostalo umění překladatelky: …most byl statný… . V životě jsem takovou hovadinu neslyšela. Statný most? Už jen čekám, kdy hrad bude otylý.

2 05.05.2011

[039/11] (ebook) Rozhodně to bylo lepší, než ‘Barva kouzel‘. I když Dvoukvítek, tak nějak přišel o schopnost nerozumět místnímu dialektu, tempo se mírně zpomalilo. Autor nejspíše zjistil, že jeho svět bude mít do budoucnosti velký úspěch a pro popsání celého světa si usmyslel napsat nekonečnou telenovelu o fantastičnu. Nedokázal se ubránit stále stejně neoriginálním situacím, které se snažil prošpikovat absurdním humorem a tím získat právě trochu té originality.

(SPOILER?) Vůbec se mi nelíbilo téměř finální vystoupání na věž, kde jakýsi druhořadý “bídák“ listuje knížkou pro pohonění vlastního ega, které se řídí tím primitivním a naprosto kýčovitým pravidlem, že, co směřuje po schodech nahoru, musí také krutým pádem dolů. A tak nemusíte číst posledních X stran, protože už předem víte, že konec knihy bude takový jaký bude..

S ohledem na humor zase žádný zázrak, ale uvědomuji si ten posun a odlehčenost. Hlavní postava mi ani tentokrát nepřirostla k srdci a kdybych náhodou o jeho další existenci byla zpravena jen a pouze prostřednictvím parte s fotkou jeho skonu, vůbec by mi to nevadilo. To už mě více zaujal malý šotek v "kouzelné škatuli" a částečně perverzní vztah obětní panny se starou hromadou seschlých steroidů, než jeden hloupý mág, který se dohaduje se svou hlavou o naprostých blbostech.

Jinak Smrť mě zklamal. Vždy když jsem zahlédla CAPS LOCK doufala jsem v nemalý zázrak, ale zase nic. Při tom to je až neuvěřitelně originální charakter a v prvním dílu měl úžasný potenciál. Měla jsem tendence smát se jeho vtipům a gestům. Kdyby měl obličejové svalstvo tak možná i grimasám. Ale text a autor mě nedokázali dostat do bodu zlomu dělící humor od průměrného vypravěčského příběhu a tak o to větší bylo mé zklamání, že jsem to neviděla ani tentokrát. Ne, nerozesmál mě a snad na mě i působil o něco více ochable, až sklesle. Možná ztratil šťávu a šmrnc.

Teď tedy čekám na příští díl, kdy mě to konečně rozesměje, protože zatím, zatím se mi to opravdu ještě nestalo. Tuším a čichám nějakou čertovinu, snad dokonce průs... průšvih, ale s tím teď zhola nic nenadělám. Vybízím tedy Zeměplochu: ,Zkus mě přesvědčit o svých, alespoň mírně nadprůměrných kvalitách, protože to, že úžasná ve skutečnosti nejsi, vím už od prvního dílu.'

2 30.04.2011

[038/11] (ebook) Když jsem poprvé slyšela audio-nahrávku, docela mě zarazil ten časový posun od ‘Hrdého Budžese‘ a upřímně, moc se mi to nelíbilo. Ale čím víc, čím častěji, jsem to poslouchala, tím víc jsem se dostávala do té tehdejší atmosféry obklopující puberťáky čerstvě se zbavující dětskosti a, i když se celkově naše společnost tváří, jak je svobodná a uvědomělá, svoboda projevu není ani dnes a nebo alespoň ne bez cenzury (alespoň mezi studenty).

(EB str.: 006) „Co se tady sakra pořád motáte? Já tady dělám jak blbej a vy se mi tu furt motáte!“
„Tak zkuste dělat jako chytrej. Hned budete mít lepší náladu.“

‘Oněgin byl Rusák‘, se u mě časem upřednostnil nad první knihou a ani netuším, jak a kdy se to stalo. Asi je to tím, že malá Helenka už není malá a pokračování o její životní pouti není tak profláknuté a v povědomí lidí. Vlastně jsem ani neměla v plánu si knihu přečíst, ale tak nějak se sešel internet s počítačem, a už to bylo.

(EB str.: 049) Tuhle si jeden chlapeček chtěl sebrat ze země barevnej lupen, krásnej, červenej, vůbec jsem se mu nedivila. Jenomže maminka s ním začala cloumat a řvala na něj: „Dělej, Roberte, sakra! Co blbneš pořád? Já se z tebe poseru.“
A když začal brečet, třásla s ním ještě víc a křičela: „Neřvi! Slyšíš hergot! Co řveš?“
A vlepila mu pohlavek, až mu spadla čepice na zem.
„No vidíš, co děláš,“ řekla mu potom.
Víc už jsem toho neslyšela a ani bych nechtěla. Chudák Robert. Ale on až vyroste, tak jí to spočítá. Třeba ji zabije, až bude potřebovat na cigára, to se klidně může stát.

U knihy jsem se nasmála, hlavně v pasážích, které jsem ještě neznala. Ti křečci… Určitě si ji ještě někdy přečtu, protože kvalitní humor bez trapných vulgárností, se hledá dost těžko.

(EB str.: 043)
...
Píšu to psaní potmě vstoje
jen měsíc zírá do pokoje
jenom ta luna prokletá –
jak by řek ňákej poeta.
Co vůbec mají básníci
na tomhle blbým měsíci?
...

9 28.04.2011

[036/11] (ebook) Kombinace Alenky a Narnie funguje vcelku solidně a samotný autor má příjemně vypsanou ruku, ale mě nebavila jak Alenka, tak ani Narnie a proto mě nemohla nadchnout ‘Koralina‘. Jelikož film jsem neviděla a anotaci si nečetla, jen jsem letmo tušila a tak výsledek je takový, jaký je.

Spoléhám na to, že v ’Nikdykde‘ se Neil Gaiman ukáže v lepším světle, protože slýchám, až moc často, jak je to skvělý spisovatel. Mám ale takové tušení, že to dopadne podobně, jako s Pratchettem a mé nadšení opadne rychlostí londýnského metra. Zjistím, že kultovní záležitosti globální fantasy a science fiction jsou jen laciné kýče, které mě neuspokojí ani v nejmenším. Ale nemalujme čerta na zeď.

‘Koralina‘ je v dětském žánru do desíti let poměrně drsnou záležitostí, ale přiznávám, že mě nevtáhla a neupoutala. Neuvěřitelně často jsem od textu (možná to bylo tou formou ebooku) odcházela, někdo by to zveličil na prchala, a věnovala se jiným záležitostem. Asi 10x (na tak kraťoučký text je to síla) jsem se přistihla, že nedávám pozor, že některé řádky čtu vícekrát a nebo, že přemýšlím nad něčím dočista jiným a číst jsem úplně přestala. Vlastně si teď už ani nepamatuji, co se dělo od vysypání truhly s hračkami v “negativním“ pokoji, až po jakýsi záblesk o nalezení třetí kuličky. Pak mám zase okno a finální úprk do reality. No, číst to znovu rozhodně nebudu.

2 25.04.2011

[035/11] (ebook) Začátek solidní. Říkala jsem si, že po slohové stránce se to liší od zbytku knih jednadvacátého století, určených pro mládež dychtící po fantastice a už jsem si malovala rekordní čtyři hvězdičky, ale pak se autorka začala opakovat s pochybnostmi hlavní hrdinky o realitě a Vee se projevila jako čistokrevná slepice. Vůbec jsem nepochopila, čím si vysloužila být její nejlepší přítelkyní. Mít vedle sebe někoho takového, oběsím sebe a nebo ji a vůbec, ale opravdu vůbec, mě nebude hryzat svědomí.

Z toho můžete usoudit, že jsem při čtení zrovna nadšením nelevitovala. Dobře, sloh je přiměřený prvotině. Autorka nezapadla do fronty na banány určené pro stálé opakování jednoho, až tří slov. Dokonce i to její matení čtenáře (kdo je padouch) by se dalo pochválit, i když to zbaběle zamaskovala velkým počtem charakterů, ale celkově to ve mně nevzbudilo žádné pořádné nadšení.

Je ovšem pravdou, že krapet té originality se tam najde a dokonce se to dá považovat za vcelku nejlepší fantasy-romanci pro náctileté, kterou jsem doposud četla. Ale mám takové tušení, že existují jen dvě varianty. Blbé a do toho čtivé. Vcelku vkusné a při tom nepoutavé. Co si z toho vybrat? Kdo ví? Každopádně se druhého dílu nebojím, když bude série celá prodchnutá thrillerovou atmosférou. No, Becca, možná má potenciál.

2 25.04.2011

[034/11] (ebook) Čtení této série se stává, v pozdějším “kritickém“ hodnocení, často kamenem úrazu. A to pak bývá těžké si utvořit samostatný a naprosto individuelní názor na danou záležitost. I když se nedá se spoustou názorů zde nesouhlasit, našla jsem si k tomu svůj vlastní přístup a i když to nemá žádnou šanci dostat Nobelovu cenu za literaturu, přiznávám, že jsem se během celého čtení usmívala jako skřítek na roztopené vatře. Sentimentálně jsem si zavzpomínala na dospívání a slepičárnu okolo citových záležitostí a došlo mi, že ono se to od reality nijak moc neliší. Holky jsou opravdu tak trhlé, naivní a v mnoha ohledech blbé, což si časem uvědomí každá a ještě ráda na to zavzpomíná nad šálkem kávy. A možná právě to je jeden z kladů, který mé nazírání na celý počin docela pozitivně ovlivnil a nebojím se sáhnout po druhém dílu a započít sebevražednou masochistickou mašinerii proti vlastnímu egu.

Styl psaní je naivní. To bez debat. Edward se usmívá celých čtyři sta stran svým typickým “pokřiveným úsměvem“ a opakovaným zatínáním čelistí jsem si připomněla blížící se návštěvu u zubařky. Všechno vím. Všechno si uvědomuji. Dokonce i tu “překrásnou andělskou tvář vytesanou do mramorového kvádru“, ale řeknu vám, že to mohlo být horší. Mohlo ve větříku povlávat jemné chmýří na zarostlém hrudníku a ve vzduchu šermovat zduřelý úd (,… a zlý pryč.‘).

Klasický nosferatu z obecních kronik se dozajista řeže smíchy, ale nebyla tahle nadpřirozená zoofilie součástí literatury už dávno? Mýty, legendy, báje a pověsti… Jen se na to pozapomnělo a teď po letech se to zase vrací, což ale není žádný div, když tak milujeme pořekadlo: ,Historie se stále opakuje.‘ No, za pár let tenhle boom pářících se upírů, andělů, vlkodlaků a nadržených ptakoještěrů zase opadne a přijde něco mnohem horšího, tak si užívejme téhle vcelku nevinné a sympatické legrácky dokud jsme mladí a relativně mentálně zdraví.

(Protože co je nejlepší? Nejlepší je sestupovat do pekla hezky svižně.)

5 24.04.2011

[029/11] (ebook) Co se kvality textu týče: šok. Tak mizerný poklesek, od někoho, od koho jsem čekala naopak vzrůst a konečně dosažení jiskřičky, která zažehne ten plamen zájmu, to se mi už dlouho nestalo. Nakonec jsem ráda, že jsem do této série neinvestovala, protože představa, že bych vyhodila peníze za obálku, ale textem samotným si nemohla být jista s každou další stránkou… ne, to fakt, ne. Na druhou stranu, ale můžu být ráda za ebooky, protože díky nim mám odvahu číst už úplně vše. Vezměme to po pořádku:

První, co mě zápachem rozkladu udeřilo do tváře, bylo schéma dějové linie, které se, až na malé odchylky, nijak moc neliší od první knihy. “Vykillení“ rodinky nemrtvých je možná cool hned napoprvé, ale v druhé fázi je to jako… no nic. Dále, autorka miluje požáry. Možná v ní sídlí duch zakrslé žhářky a nebo se jen ráda kouká pod krbovou římsu, každopádně to trochu přehání. Dialogy jsou nudné, zmatené, mnohdy úplně zbytečné a postavy si s oblibou protiřečí. Neustále je vysvětlováno, co by napadlo i blbého po ráně holí a postavy se chovají nelogicky a nepřirozeně. Aby toho nebylo málo, autorka si povymýšlela zdlouhavá jména v rádoby exotické elfské hatmatilce a s oblibou do nich plete symboly ¨ a ‘ . Uf…

Když budu pokračovat… Leesil byl vychováván technicky vzato u dvora, ale Magiera mu MUSÍ vysvětlovat, jak se chovat k služebnictvu a že se na ně nemá mluvit, nebo jim koukat do uslzených kukadel, kvůli jejich případné rozpačitosti. Při tom Magiera vyrůstala v odpadu společnosti. Otec hlavní oběti se nechová jako otec, ale jako blbec a všichni mají tendence otáčet a protáčet oči, až mě z toho samotnou začaly bolet.

Ve výsledku je celkový pisatelský um ospalý a bez energie, člověk nad tím usíná a občas si musí odpočinout, aby mohl vůbec pokračovat. Nejvíc mě ale rozesmálo zjištění, že když jméno Magiera napíšete ve Wordu, může se vám stát, že to opraví na Megeru a to už opravdu mluví za vše.

3 22.04.2011

[032/11] Richard Gordon nejspíše nebude nikdy patřit k mým “nej“ spisovatelům. Jistá popularita se mu upřít nedá a po slohové stránce je to milé čtení, ale stejně jako u ‘Saturnina‘, i tady vnímám humor jako prvek nadceněný. I když je pravda, že se našlo pár okamžiků, kdy jsem se neubránila smíchu.

(187) ,,Víte - jediné, co člověk může udělat se svým životem, je žít ho."

Anglický humor má několik vrstev. To ví asi každý. Ne každá vrstva je směšná. To ví, nejspíše, také každý.

(233) ,,Ne, pane doktore, já moc nečtu. Na knížky nemám kdy. Když se člověk chce dnes uživit, má celý den plné ruce práce a má se co ohánět."

Brožura ‘Doktor na moři‘ je docela inspirující, ale po dvou seznámeních s medikem, mám takové tušení, že pan Gordon má zdlouhavý rozjezd a na samotné gagy dochází až někde vprostřed papírového numera. Jistě, každá kniha potřebuje rozjezd, ale zde je to běh na dlouhou startovní trať a finišovou klapku střihající upocený koneček právě v tom nejlepším. Navíc mi chybělo pořádné ukončení a sdělení, kam se náš vyštudovaný věčný študent (nejen) se slanou praxí vrtne dál.

(231) ,,S platem dnes člověk na souši nevyjde."

Suma sumárum, až si budu chtít odpočinout a naskytne se mi ke čtení další díl, určitě po něm sáhnu, ale jen tak sama od sebe tohoto autora už nejspíše vyhledávat nebudu. Ale jedna otázka mě stále pronásleduje: (134) Jak je mužský rod od pradlena?

2 19.04.2011

[031/11] Zastávám takovou jednu teorii, která říká, že každý člověk má na světě knihu(y), která ho nějakým specifickým rysem dokáže natolik přitáhnout, že v něm zanechá emoční stopu. Nemusí to být kniha literárně hodnotná, originálností nadčasová, ale pro konkrétní duši je i tak důležitá. Nejsou tím myšleny knihy hodnotně stoprocentní svou myšlenkou, stylem a nebo slávou autora, ale působením na psychiku jedince. Mně se to stalo dvakrát. Podruhé u svazku ‘Neurozená‘.

(069) ,,Člověk musí příjmout skutečnost, že v životě se může stát cokoli a většinou se i stane."

Už dlouho mě žádný text nezaujala takovou lehkostí, takovou upřímností autora a ohleduplností. Nejedná se o žádné prachsprosté emoční vydírání a nebo léčbu šokem, ale vcelku uvěřitelný příběh, který by se hypoteticky mohl stát, i když autor sám upozorňuje na fiktivnost celého dějství, jen lehce(?) inspirovaného historií Japonska.

(026) ,,Sebekontrola je pro život tak nezbytná, že žádná cena není za získání tohoto návyku příliš vysoká."

Největším lákadlem pro mě snad byla ta atmosféra toliko známá z příběhů ‘Gejša‘, ‘Anna a král‘, či ‘Žena, kterou miloval‘. Svým způsobem by se to dalo brát, jako jakási hra na Popelku, ale u mě spíše převládá ta (ne)schopnost infiltrace do odlišného sociálního a kulturního prostředí. Vměšování se lidí z naprosto odlišných částí světa a nebo z jiných společenských vrstev. I když se to možná na první pohled nejeví, i dnes mezi lidmi “uvědomělými“ se nachází jakýsi přirozený odtah od jedinců cizích, divných a nepřijatelných.

(224) ,,Nemůžu si jenom tak zredukovat svoje pocity proto, aby se někdo cítil líp."

Správně by si svazek zasloužil hvězdy čtyři, kvůli poslední třetině, která vypadla z rytmu a je až příliš strohá (chtělo by to ještě alespoň sto dalších stran), ale co se dá dělat, když jsem jednou za deset let zaujatá.

(254) Slova se nemění. Jen lidé.

3 18.04.2011

[028/11] Spousta lidí s oblibou tvrdí, že kniha ‘Jak nevyloupit banku‘ je tou nejlepší z humoristických knih Donalda E. Westlakea. A já Vám s chutí říkám, že to vůbec není pravda. Ty, co u nás vyšly, jsem četla skoro všechny, a opravdu nejvtipnější je stále ‘Jak neuloupit banku‘. Prohodíte pár písmenek a máte úplně jinou knihu.

(093) Nikdy se netahej s kanapem sám do schodů. Nikdy se nezaplétej se škorpiónem, pokud to skutečně nemyslíš vážně. A nikdy neodporuj bláznům.

Recidivista Künde, je vtipálek, ale nemá na smolaře Dortmundera a nikdy na něj mít ani nebude. V knize se najde pár světlých, vtipných okamžiků, ale celkově si odnáším (opět) dojem, že do půli knihy je děj jakýsi utahaný a urousaný a teprve až se začnou vlákýnka spojovat do finální sekvence, humor dostane patřičný náboj. Potom se teprve vezete na příjemné odlehčené atmosféře, ale prostě… prostě to není tak docela ono.

(118) ,,Zmlkni, zvadni a zhebni."

Celkové vzezření textu pak postrádá tu příjemnou dávku absurdity a více než o neštěstí spojené s originálním způsobem bankovní loupeže, se člověk zajímá o podřadnější otázku: Kdo je druhý vtipálek?

(101) Pologramotným se zdá, jako by všechny čtenáře pojilo jakési neviditelné pouto, cosi společného, co zaručuje, že ,si budou rozumět', bez ohledu na to, co konkrétně čtou. Trochu se to podobá přesvědčení bílých, že se všichni černoši znají.

4 15.04.2011

[030/11] Povídky a romány z prostředí pravěkých lidí, doprovázené kresbami Z. Buriana, snad nikdy člověka neomrzí, a pokud si k nim jedinec nalezne tu prapodivnou lásku už v útlém věku, časem se k nim dozajista zas a znovu navrátí…

(012) ,,A mohlo to být ještě horší. Mohl snadno ztratit i život, protože ovládne-li kohokoli slepá vášeň, zakalí mu rozum, zapomene na opatrnost a to ho často vžene do zkázy."

Josef Augusta měl bezesporu talent a fantazii. Z jediného pozůstatku doby před cca 20 000 lety, dokázal sepsat fiktivní, čistě hypotetický, příběh, o práci šamanů a kouzelníků při připravování zdařilého klamného obřadu před zahájením lovu mamutů, bizonů, jelenů, či stáda koní.

(014) ,,Každý snáší své bolesti a strasti jinak. Jednomu je utiší samota, druhý na ně zapomíná uprostřed svých druhů."

Mám však výtku. A to k něčemu, co autor dozajista se svou pozůstalostí nezamýšlel. Celková kompozice povídek je vyhovující, vzájemně spolu harmonizují, ale: chybí nahuštěnější dialogy, neustále se opakující popisy každodenní rutiny života obyvatel pravěku vyvolávají chorobnou nudu a, i když jednotlivá jména se od sebe liší poměrně výrazně, jednoslabičnost z nich dělá jednotnou osobu bez vytváření větších rozdílů.

(082) Lstivost a potměšilost se potulují světem už od prvních počátků lidstva!

Svazek však skýtá i zajímavé informace. Například o nejstarším doloženém místě na světě (v oblasti Ostravy), kde bylo používáno černé uhlí jako topivo, nebo popis různých způsobů ubytování. I když z názvu vyplívá, že se jedná o soubor povídek zaměřených na lovce, nemůžu se ubránit pocitu, že mi chyběla větší zmínka o soužití mužů s ženami.

14.04.2011

[027/11] Pro spoustu lidí to bude nejspíš šok, protože se nejedná o primitivní horor, ale o cynickou výpověď moderní japonské společnosti. Narozdíl od samotných Japonců je nám tento svět naprosto zapovězen.

(064) Žít obyčejně vůbec není jednoduché. Rodiče, učitelé i stát nám vnucují nudný život, který připomíná otroctví, ale nikdy člověku nevysvětlí, co vlastně takový obyčejný život obnáší.

A právě negativní reakce zvnějšku vnímám s pochopením. I špatné hodnocení a zmatenost. Před pěti lety by mi bylo špatně, nerozuměla bych a vůbec bych knihu nedočetla, ale dnes, kdy se den co den snažím proniknout do smyslu a systému Asie, už chápu, (povrchně) rozumím a tamní mentalita mi není natolik cizí a šokující. Vůbec to vše vnímám s jistou dávkou poetiky.

(085) Jsem si jistý, že každý z nás určitě alespoň jednou v životě pocítil zvrácenou touhu někoho zabít. Ale něco vždy zatáhne za brzdu. Zlý úmysl, který se zrodí z lidské prázdnoty, se na dně této prázdnoty zastaví, nakonec je zapomenut a přemění se v cosi jiného, třeba v chuť k práci. Frank takový nebyl. Nevěděl jsem, jestli byl vrah, ale ta jeho prázdnota bezpochyby neměla žádné dno.

Co je pro mě zásadní, že mě kniha nenudila ani při druhém čtení. Zase jsem nalezla něco nového a zajímavého pro rozvoj vlastní osobnosti, zaujaly mě otázky na všeobecnou problematiku lidí a vůbec, násilnosti jsem vnímala úplně jinak, snad z nového úhlu pohledu.

Leckdo může říct, že je to pouhý žvást a snaha jednoho zvrhlého fetišisty na sebe upozornit, ale osobně vnímám něco víc. Něco, do čeho člověk musí dozrát časem.

(100) Proč jenom všichni tak lžou, pomyslel jsem si. Vypadalo to, jako kdyby bez lží nikdo ani nedokázal žít.

7 09.04.2011

[024/11] (ebook) Čím jen začít? Možná tím obrovským zklamáním, kterým se pro mě tato kniha stala. Naběhla jsem si, uvrtala se do něčeho, co se jen díky prolomení bariér mezi východem a západem stalo něčím víc. Je to něco víc jen díky sentimentalitě a rozhodně bych tomu nepřisuzovala takové kvality, jaké jsou všeobecně předestírány. (,Nevěř lidem píšícím recenze. Nevěř lidem nechtějícím vidět chyby. Nevěř zpopularizovanosti.‘)

(EB str.: 010) ,Všichni bohové jsou sviňáci.’

Zeměplocha je určitě zajímavý nápad, zajímavý svět a zajímavé dějiště nejroztodivnějších story, ale to je tak asi vše. Minimálně ‘Barva kouzel‘ postrádá komediální humor a už vůbec neobsahuje parodii! Ano, je tam jeden směšný okamžik (,,!“ řekl cizinec), ale to je tak asi všechno, plus pár, pouze úsměvných, situací se Smrtěm. Postavy mě ničím, kromě již zmiňovaného Smrtě, nezaujaly a z jejich vystupování v jednotlivých dějstvích nijak nevyčnívá individualita a osobitost.

(EB str.: 075) Osud pozvedl obočí.
„A paní, prosil bych nepodvádět,“ řekl.
„Kdo by mohl ošidit Osud?“ usmála se.
Pokrčil rameny. „Nikdo, a přesto to všichni zkoušejí.“

Autorův styl mě nijak zvlášť neuchvátil. Zeměplocha je postavena na zhuštěnosti a co největší dávce absurdností, ale podle mého názoru tam toho je až příliš. Slýchala jsem, že Mrakoplaš je velký zmatkář a absolutní antihrdina, ale na mě nepůsobil ani jeho antiheroismus a ani schopnost se dostat každých pět stran do průseru. Podle mého názoru nesplňuje ani roli samotné hlavní postavy. Nevím vlastně ani proč, ale kdykoliv se snažím rozpomenout na jeho postavu, vidím pouze bílé místo, které zastiňují všechny ostatní postavy, dokonce i ty nejvíce vedlejší.

Chtěla bych si přečíst Zeměplochu chronologicky a právě to bude ten kámen úrazu. Chronologicky. Počítala jsem, že to bude nevybroušené, neohrabané, ale doufala jsem někde tam úplně vzadu, že to alespoň zachrání humor. Nestalo se tak. Parodovat znamená něco jiného než to, co je tak vehementně podáváno v Zeměploše a nevšimla jsem si, že by si mě dokázal podmanit totální smích. Ne, pánové a dámy, na Zeměploše opravdu nic moc není a ani ten britský humor mi nepřipadal příliš britský.

(EB str.: 120) „Vždycky, už odmalička jsem si přál vidět draka. Draka, který se vznáší na nebi a chrlí plameny...“
„Draci se uměli akorát tak čvachtat v močálech a jediný, co jim šlo z huby, nebyly plameny, ale smrad.“

Co z toho plyne? Zklamání. Zklamání obrovské, až za hory sahající, ale stále si uchovávám naději, že to celé nepošlu do háje, že na tom opravdu TO něco je, že to není jen přeceňovaný kýč a že příště, snad, pookřeji. Snad…

5 07.04.2011

[026/11] Donald E. Westlake, alias Richard Stark, mi poprvé zmrazil úsměv v tváři, a přitom to není nic proti ničemu, ale naopak zdařilý záměr. Věděla jsem o jeho hrdinech té nebezpečnější části zločineckého (zlodějského) podsvětí, ale nečekala jsem, že to bude takový rozdíl. V porovnání s ostatky jeho ostatních svazků docela dostačující masakr.

(008) Anděl vypadal zbědovaně, měl strach, cítil se trapně a byl nešťastný. A taky to byl debil.

Je pravdou, že styl psaní pisatele bezpečně identifikuje a osobně z textu cítím ten urputný boj dvou osobností pana Donalda a slyším to vnitřní zapírání se: ,Ne, nesmíš to tam napsat. Když to tam napíšeš, budou se čtenáři smát a to by definitivně Parkera odepsalo.‘

(049) No, pracuješ, s kým musíš.

Krev… bože, to je něco tak nového… Dřív to znamenalo spadnout do kanálu za prchajícím centem a odřít si koleno, a přitom tady… tady se střílí a mrtvá těla se stávají jen jakousi samozřejmostí. Prostě úplný “headshot“ mojí zvědavosti. Ale nedá se říct, že bych za to platila. Spíše mi byla oplacena drobná investice.

(066) ,,To nesmírný množství debilů na tomhle světě mě nikdy nepřestane udivovat."

Je to taková variace na honičku kočky s myší, ale přitom se to celé tak nějak motá a chvilku je šelma ten a jindy zase onen. Myší se stává každý svým specifickým způsobem a policajti nejsou vůbec takoví troubové jak by se dalo čekat, ale státní zastupitelé spravedlnosti a zákona, kteří se alespoň snaží plnit své služební povinnosti. I když to snažení je jim ve finále platné jako mrtvému zimník, nedá se upřít právě ta snaha chytit zlodějíčka páchajícího zločin na nekalém “svatém mužíčku“.

(113) ,,Já ti neodpouštím, Georgi. Vím, jakej jsi parchant. Ale za ty roky jsem už pracoval se spoustou lidí, se kterýma jsem se mimo práci nechtěl ani vidět. Kdybych měl pracovat jenom s džentlmeny, nikdy bych nepracoval."

2 06.04.2011

[025/11] Další zářez do pažby anglického humoru. Každý národ má svou specifickou svrchnost kultovní literatury, a tak beru za jistou povinnost poznat alespoň některé britské věhlasné autory, když už toliko Angličanů miluje našeho otce robotiky, “Čárlse Šapka“.

(036) ,,Jenom kvůli ženám muži šplhají na velehory, vedou války, chodí do práce a vystavují se podobným nepříjemnostem."

Richard Gordon, je spisovatelem velmi populárním, ale nepřipadá mi, že svým humorem z prostředí nemocnic - určených pro lidskou populaci - dosahuje takové úrovně svěžesti, jako James Herriot. I když je pravda, že to má své specifické chvilky a finální skládání závěrečných zkoušek mě rozesmálo raz dva a hlavní hrdina získal mé sympatie, být na místě autora, nebojím se přidat více příhod, zážitků a situací, i kdyby se jednalo o pasáže sebestupidnější.

(182) ,,Život píše romány."

Teď jen doufám, že navazující kniha bude o stupeň lepší. Nechci se totiž zklamat, když filmy byly tak svěží a vtipné.

5 03.04.2011

[014/11] Ho, ho, ho, ho,… Dumas je prostě kádr. V životě jsem snad ještě nikdy nepřála mužskému charakteru oprátku tak upřímně a tak horečně. Při každém jeho výstupu na aférami rozbouřenou scénu jsem litovala objekt jeho fetišismu. Celých (cca) 1 400 stran bylo jako jedna táhlá melodie na zamilovaného muže, trpícího psychickou chorobou a značnou labilitou. Nenáviděla jsem Gilberta a nenávidím ho i teď - hodinu po definitivním zaklapnutí posledního dějství.

(366) Já jsem se nezměnil, ale doba se změnila.

Jest ovšem faktem, že druhý svazek postrádá tu specifickou dynamiku dobového Versailles. Rozjezd je pomalý, místy snad i nudný, ovšem příjemně okořeněný procházkou po pitevně a operačním sále. Hypnóza, prognóza, diagnóza,… Korupce, stagnace a převážně spiknutí. Každý hraje s každým a proti každému, spojenectví je laciné jako přízeň londýnské děv(k)y a povoleným dopingem se stává horká čokoláda. Prostředí jako stvořené pro pletichy.

(573) Pocit viny neospravedlňuje nic.

(525) ,,Není to hezké, když někdo umírá dvakrát denně, a ještě k tomu na veřejnosti."

Nebyl by to ovšem Dumas, kdyby si nezvolil některou z postav, jako zákeřnou a krásnou či zákeřného a nepřitažlivého. Myslím, že tady se dá najít obojí, i když temná stránka není u žádného z charakterů úplná a jednoznačná. Vezměme si samotného Balsama. Na první pohled zákeřný, sobecký a sebestředný parchant, toužící po správně načasované revoluci a na straně druhé, člověk ochotný obětovat část své vědecké moci pro jakési (snad pochybné a povrchní) štěstí s krásnou Italkou.

(425) ,,Italky si nestěžují, Italky se mstí."

Všechny postavy jsou do jisté míry bláznivé. Každá má svůj vrtoch a čas pro šílenství a hysterii, nepromyšlený popud říci vše, co si myslí. Snad mi tam jen neseděla ta stále omílaná filozofie tehdejší doby, že všichni jsou si rovni a panovník není v právu vládnout a být nadřazen lidu, ale to prostě k příběhu tak nějak patří. A finále? No, možná to chtělo pompéznější a dramatičtější zadostiučinění, alespoň pro mou maličkost.

(538) ,,Nikdy nikomu neprozrazujte, jakým způsobem jste zvítězil, protože se vám ten způsob může dobře hodit ještě podruhé..."

3 02.04.2011

[019/11]
Stroncium: ‚,Ha, ha, ha, ha, ha,…"
Já: ,Slyšeli jste to?‘
Stroncium: ‚,Ha, ha, ha, ha, ha,…"
Já: ,Už zase! Opravdu jste nic neslyšeli!? Ne? No, já vlastně také ne.‘

'Stroncium' naprosto postrádá tak typický humor Jiřího Kulhánka. Možná, že se už vypsal. Možná, že jen neměl svůj den. Možná, že už je unavený. A možná to jen bylo tím, že se původně mělo jednat o scénář k počítačové hře. Alespoň něco takového se ke mně doneslo skrz odpovědné tamtamy. Vysvětlilo by to ovšem mnohé.

Autor nikdy nešetřil se zbraněmi, krví a nepřirozenou početní převahou, ale jak už tu bylo řečeno, hlavní hrdina toho přežije až moc i na sci-fi a dokonce i na Kulhánkovce. Jeho nesmrtelnost mi občas připadala přehnaná, dějová linie nevyvážená a vůbec celé rozuzlení, které nejspíše mělo vyvolat pocit matrixové nejistoty, co je co, působilo… prostě divně.

Když jsem to četla poprvé, skončila jsem někde u výpravy na Titan a knihu odložila na neurčito. Nešlo to. Jsem ovšem čtenář, který své resty dohání a doražení se nevyhne u žádné rozečtené knihy a proto jsem to zkusila znovu, pěkně od začátku. Šlo to, ale bylo mi úplně jedno, jak to vše dopadne, co se s kým stane a jestli někomu někdo či něco ustřelí koule. Postupem času jsem si ani nevšímala toho, jestli Longin přišel o ruku, nohu, hlavu a nebo se rozplynul v prach, protože na další stránce se stejně zregeneroval a zbraň si vždy našel.

Chápu, že je to autor kultovní, na naší scéně dnes už nepostradatelný, ale nejsem typ čtenáře, který si u oblíbených autorů nevšímá chyb. Všímám si jich o to víc. Proto bych tomu nikdy nedala známku nadprůměrnou, ani kdyby se celý Luxor stavěl na hlavu.

6 26.03.2011

[023/11] (ebook) Marně jsem přemýšlela nad tím, čemu dát přednost, co preferovat a co uznat za nejlepší variaci. Divadelní inscenace? Zvukový záznam kompaktního disku? Kniha? Každá z verzí má něco do sebe, ale ve výsledku jsem usoudila, že je dobré upřednostnit hru, která mladinké Helence dodá patřičný myšlenko-akustický projev a tím doplní vlastní četbu o styl přednesu - který je mimochodem naprosto nezaměnitelný, a až úplně na konec bych doporučila disk, který se hodí na příjemnou relaxaci od všedního života přehuštěného stresem a tou pitomou pitoreskností.

(EB str.: 009) Doma pak byla veliká nepříjemnost a řekli mi, že kurva je sprostý, ale strašně sprostý slovo. Mnohem víc než třeba vůl a blbec. Je to nějaká hrozně zlá pani, ale stejně je to divný, protože mi nechtěli vysvětlit, jak přesně je zlá.

Každá z verzí zpracování nabízí něco jiného. Nahrávka a hra se vzájemně doplňují, ale i tak si kniha zachovává spoustu dalších, nových, a především vtipných situací.

(EB str.: 041) Jenom se rozčilujou a Kačenka nejvíc. Rozčiluje se a kouří. Řekla jsem jí, že nám ve škole říkali, že kouřit se nemá, protože je to nezdravý a může se z toho i umřít. Ale Kačenka mi řekla, že jsem ňáká přemoudřelá a že už bych mohla vědět, že nám ve škole říkaj všelijaký kraviny. To je teda pravda, ale stejně se mi to nelíbí a mám o Kačenku strach.

Někdy by mě docela zajímalo, nakolik autorka čerpala z reálií kolem sebe. Jestli vycházela částečně ze svého deníčku a citovala sama sebe v těch X letech nefalšovaného a všeho prostého dětství. Hrála si se zvířátky tím “osobitým“ způsobem? Prožívala lásku platonickou, několik set let mrtvou a nebo uslintanou? Podléhala vášni stříhat závěsy a strašila bratříčka peklem? Kdo ví. Každopádně si kniha ponechává jistou realističnost, i když mi někdy připadá, že je toho na jednu malou holčičku, tak nějak moc.

(EB str.: 025) Eliáš si všimnul, že nad jevištěm visej takový ty dvě hlavy, co se jedna směje a druhá mračí, a chtěl vědět, co to je. Tak jsem mu vysvětlila, že to maj bejt masky, který se jmenujou Komedie a Tragédie podle divadelních her, který se taky jmenujou komedie a tragédie, podle toho, jestli jsou spíš veselý nebo spíš smutný, a že jsou udělaný ze sádry. Eliáš byl dost zklamanej, protože si myslel, že jsou to useknutý hlavy trestanců nebo fašistů. Secký mu řek, že je blbej, že je přece úplně jasný, že vopravdický useknutý hlavy to bejt nemůžou, že by se pořád musely vyměňovat, protože by hned začaly smrdět. Ale Eliáš řek, že Vladimír Iljič Lenin, co leží v Moskvě na náměstí, je taky vopravdická stará mrtvola a nesmrdí ani ho nevyměňujou, takže by to určitě šlo nějak zařídit.

5 23.03.2011

[022/11] (ebook) Jedinci ani nepřipadá, že vcelku všední život “obyčejného“ člověka se dá pojmout jako dobrodružství. Nejdříve si připadáme výjimeční, jako superhrdinové, kteří jednoho dne změní svět, ale stačí popustit uzdu toku času a naše ideje se vytratí a nám zůstane jen ta trpká trapná realita bez zromantizovaných nadlidí.

(108) ,,Ty jsi ale vyrostla! Brzy budeš moct dosáhnout Pánubohu na koule!“

A co mi vlastně Marji dala? Lehko na cvičišti. Těžko na bojišti. … No jo, nestačí jen snít a přemítat nad tím, co bychom kdybychom, ale člověk musí ty svý pěsti zatnout, nohy zapřít a zuby zakousnout, aby něčeho dosáhl, a hlavně nezapomínat na to, že kdysi cosi doopravdy chtěl a chtěl pro to něco udělat, a to jestli něco ve finále opravdu udělal, to už si probere se svým svědomím každý sám.
,,To jsou ale kecy…“

5 18.03.2011