-Pečivo- komentáře u knih

Většina knihy se čte jako za sebe poskládáný statusy takový tý pipinky, kterou má každej na Facebooku mezi přáteli a která si myslí, že je reinkarnace Baudelaira s kozičkama a člověk čte ty její statusy ze sebemrskačatví. Ale 250 stran těchle výtoků je moc.

Ale jak by řek mladej Durrell: "Její ústa jsou jako popelníky plný vajglů odtažitosti." Bohužel je ale většina knihy jeden velkej popelník, se kterým jsem měl co dělat, abych ho dočetl. To, že to napsal Durrell ve 24 letech a pochválil mu to Henry Miller je sice fajn, ale moje babička taky říká, že dobře vařím. Ale já vím, že vařit neumím. Krom ohřejvání, to mi jde dobře i na pánvi.

Příběh party divných lidí ze čtyřicátých let žijících v britským hotelu zdánlivě dává vzpomenout na Tři truchlivý tygry, který vloni vyšly u Fra - zdánlivě znamená, že jsem to sem napsal, aby ta recenze nebyla moc krátká. Todle je totiž 3/10 a víc ani vajgl. Apropo Fra a hotelový pokoje - odpočivej v pokoji Frajto!!

3 28.04.2017

Kniha jak lusk pro zfilmování Wingding Refnem - scéna, kdy si mladá nevěsta nandá jako návštěvnice v bordelu dlouhý rudý rukavičky a vypráví svou minulost nějakýmu cizímu Mirkovi, zatím co ji on lehce rabuje kasičku, je úplně jak malovaná buď pro něj, nebo pro Víta Olmera.

V tomto duchu se sice nenese celá kniha, ale o podobné scény v tomto italským špagetyrománu, není nouze. Špagetyromán ne jako alegorie na špagetywesterny, ale protože je to italská knížka a v Itálii se jí špagety. Občas se Bariccovi zadaří a použije i špagetyvětu typu "Chvíli se namáčel v marinádě obdivu". To se musím přiznat, že jsem se při čtení podobných klenotů přistihl, že se namáčím ve stejný marinádě.

Příběh jinak velmi jednoduchý - mladá nevěsta se jednoho dne ocitne na prahu domu, kde hledá svého nastávajícího, kterej ale není doma. Kdyby byl, tak by to totiž byla úplně jiná knížka! On ale doma není. Zato ale jeho matka, otec, sestra, strýc a domovník. A kolotoč bizarností se roztáčí. Zdaleka nenabíra rychlosti Kavčiaka, Viana, nebo toho pána jak napsal to o tý sardince a vydalo ho Rubato, ale i tak je to velmi dobrý a já dávám osmery špagety carbonara z deseti.

1 20.04.2017

Jsem ročník 1985 - to znamená, že jsem už plešatej a nemám rád komunisty. Taky to ale znamená, že jsem asi ještě zažil dobu, kdy Slovenština nebyla tak vzdálenej jazyk češtině, kdy se ještě objevovala pravidelně v českých médiích, kdy to hovado Škrtel ještě neběhalo po hřištích a Peter Bondra bruslil jak čučamrda. Krom Eugena Kordy si ale z toho nepamatuju zhola nič. Hlavně teda ta Slovenština šla uplně mimo mě.

Novoročný výstup na Jaseninu vydalo Rubato v originále, tudíž v jazyce slovenském. Četl jsem za svůj předlouhý život spoustu knih v různých jazycích, ale toto byla premiéra. A zároveň i derniéra. Naštěstí má Juhásovo debut pouhých 90 stran a tak jsem se v tý cizojazyčný mlze ještě úplně neztratil, ale i tak bych nedal ruku do ohně za to, že vim, co se do detailu v knize stalo.

Juhás vykresluje slovenskou vesnici a osudy v ní, jak postupem času obyvatelstvo buď mizí za prací jinam, nebo zůstává a leje. A pak mu hrabe. Tomuto fenoménu vějnuje ale jen pár stránek, víc se autor soustředí na vykreslování krajiny. A to se mi moc nepáčí teda. 7/10 i tak.

17.04.2017

Z nějakýho důvodu jsem si vždycky myslel, že tato kniha je milník meziválečný literatury v Německu, že popisuje společenský rozkol třicátých let v hlavním městě, dekadenci vyfrkaný berlínský smetánky a plížící se hnědnutí společnosti ústící ve vzestup toho magora. No a to jsem si myslel blbě.

Berlin Alexanderplatz je příběh Franze Biberkopfa, kterej se potlouká po Berlíně a živí se tim, co se mu zrovna namane. Odseděl si 4 roky za vraždu manželky a snaží se vést spořádanej život. Prodává noviny, pase svojí holku a při tom občas zajde do putyky. Problém je v tom, že je to celý příšerně nudný. Döblin nepopisuje skoro vůbec atmosféru města a soustředí se jen na hlavního hrdinu.

Knihu jsem četl v českým překladu a celý to připomíná německou verzi Švejka. Všichni mluví jak strašný vidle a do toho si kurzívou pořád něco pozpěvujou. Kdybych to byl věděl předem, tak bych muj výtisk dal někomu k narozeninám. Takhle budu muset k narozeninám zase něco vymejšlet. Filmové zpracování musí být absolutní peklo. Něco jako absolutní protipól Rychle a zběsile. Hitler knihu dle mého spálil proto, protože si ji přečet a byla příšerná a ne kvůli tomu, že by obsahovala nějaký ideje, který by se mu nehodili do reichskrámu.

2 17.04.2017

Na světe existujou spravedlivý ocenění, jako třeba zlatá hokejka pro Jardu Jágra, a nespravedlivý ocenění, jako například cokoli co se týká zpívání a Richarda Krajča. Nobelova cena za literaturu pro Alexijevičovou definitivně patří do první skupiny ocenění. Její Zinkový chlapci jsou sbírka osudů sovětských matek, vdov a vojáků z afghánský války. A už za tohle by si zasloužila Nobelovku.

Afghánská válka se většinou v žebříčkách válek nedostává úplně na vysoký pozice a proto se nevyskytuje ve standardních českých školních osnovách. Nebo možná jo, co já vim, dyk je mi přes třicet. O co teda v týdle válce šlo? Sovětský svaz se podobně jako v 68 vydává pomáhat za hranice. Tentokrát afghánskému lidu skoncovat s feudalismem. To že byl Sovětskej svaz zmrd, ví snad až na Semelovou každej. Alexijevičová používá pro odůvodnění pošahanosti války jen výpovědí matek, kterým se vrátili synové v zinkový rakvi (Povinnost je povinnost synku), vojáků, který popisujou vraždení, krev, fet a život po návratu (Člověk se nemění ve válce, ale po válce. Mění se, až když se divá těma očima, kterýma viděl to, co bylo tam, na to, co je tady.) a zdravotních sester, úřednic a dalších ženských, který se vydaly bojovat za velkou Rus.

Alexijevičová to všechno poskládala tak, že je až neuvěřitelný, že se tohle nepoužívá jako univerzální knížka proti začátkům válek. Protože kdybych chtěl rozpoutat válku a přečet si todle, tak bych ji určitě nerozpoutal, protože by mi došlo, jaká to je blbost. Poslední třetina knihy pak popisuje soudní tahanice v Bělorusku, kdy některý protagnisti žalovali Alexijevičovou za urážku na cti, protože otiskla to, co přesně řekli a to se neslučuje s obrazem vojáka v Sovětským svazu.

Moje druhá Alexijevičová a dalších 10/10.

19 27.03.2017

Francek zůstal při manévrech pod tankem, Bohuš skočil v Ostravě z nového křivého okna, protože prohrál v kartách, Láďa je v Indii, pod Vinckem chytla od cigarety matrace a on se udusil. Takhle popisuje Vaculík v Sekyře svoje kamarády z mládí a já tak musim dát rovnou hvězdičku navíc, protože takhle přesně zněj Paliho historky o kamarádech z Hostima.

Vaculíkova Sekyra je autobiografickej příběh komunistický rodiny ze Slovenska. Otec byl po válce nějakou dobu v Iránu a jeho děti s mámou čekali doma. Když se otec vrátí stane se předsedou JZD a mladej socialistickej intelektuál Vaculík, vystudovanej novinář z Prahy, líčí jak je celej ten kolektivistickej konstrukt pošahanej. Chápu, že v roce 1966 to byl podobnej literární dynamit jako moc velký prsa v moc malý podprsence.

Hodně se mi líbilo slovenské přísloví "Dal vzal, kočce řiť olízal”. Celkem 7/10, protože zjišťuju, že s přibývajícím věkem mám slabost pro českou literaturu s touto tématikou. A taky pro láhev dobrého bebénu.

4 14.03.2017

Od Paliho jsem si nedávno půjčil první výtisk Nezvalova Monaca z roku 1934 a tak jsem pro zachování dobrého stavu knihu nečetl na záchodě. Znovu jsem se ujistil, že je to docela pruda a čtení na záchodě je v žebříčku hodnot vysoko nad sbíráním brambor a srovnatelné se surfováním na internetu při kadění.

Nezval v tomto krátkém románu názorně ukazuje proč se používá výraz krásná literatura. Bohužel jsem ale před ne moc dlouhou dobou četl Kavčiakovu Nejbohatší ženu a tak mi bohužel Nezvalův příběh až příliš často evokoval tento literární brak. A to jen díky tomu, že se oba příběhy odehrávají v Monte Carlu. Tam ale naštěstí paralela končí. Tam, kde Kavčiak vytahuje svůj erotický literární palcát: "Myslel si, že se vrací Patty, proto otevřel zcela nahý. 'Jak tak na vás koukám, chováte asi trpasličí jezevčíky,' zažertoval Hassler.”, ukazuje Nezval jak funguje elegance: "Noční vzduch v Monte Carlu nedovoluje abychom nebyli nazí, jsme-li sami.” Elegantní jako já.

Román obsahuje dvě roviny, v první popisuje Nezval proces sepsání příběhu v Praze a ve druhé samotný příběh, jehož je protagonistou, v Monte Carlu. Příběh se točí okolo kasín, buchtiček (nebo jak Nezval občas píše - kokoty), snů a zase buchtiček. Je to tak trochu detektivka, tak trochu okultismus, velmi lehké surreálno a trochu nuda. Forma za 10, obsah za 6, tudíž krásných 8.

01.03.2017

Poslední díl Fosseho trilogie o lásce je čistej a přímej zásah do pečiva. Završení milostného příběhu Asleho a Alidy je vyprávěnej její dcerou. Ano, jeho dcera to neni. Dcera už je ale sama velmi stará a tak kniha dost připomíná druhou část Fosseho Melancholie. Stařenka si neni jistá tím co je ještě realita a co už není, i když je stále při smyslech, aby si dokázala dát dohromady, že její mozek s ní hraje banány. Možná je to tim, že moc nečtu knížky, ve kterých se vyskytujou starý lidi, nebo je to tim, že Fosse je génius a spouští ve mne přesně ty hejbátka, který mne nutí se u toho dojímat.

56 stran završený koncem, kterej byl epickej jak gól v Naganu. Za mne 10/10, přečteno na posezení. Kdybych právě neležel na gauči, šel bych to ven vydejchat.

2 26.02.2017

Nějaká paní na goodreads napsala recenzi "it's nuts. I liked it." a já nemůžu než souhlasit. Je to úplně ořechy. Stejně jako je ořechy třeba Dan Nekonečný, čokoládový máslo, Ovčáček, buráky v těstíčku a pan Brambora.

A navíc krátkých 60 stran. Já dávám plnou tašku ořechů!

1 22.02.2017

Druhá kniha za sebou, kde se svačí dvacet
deka vlašáku a tři rohlíky! Tím ale bohužel veškerá pozitiva končí. Moje třetí a poslední Bellová.

Monolog zhrzelý ženský, na kterou se vykandí veřejně známý nadsamec - neradovat se, bohužel ne doslova - a ona stejně nakonec dosáhne svého. Sice se na ní nevykandí, ale jsou tam náznaky odstínů šedi. Pouta, pytlíky a tak. Ale jen náznaky. Jak šokující.

Bratr schizofrenik, táta homosexuál, máma šíblá, děda oběšenej - druhý dílo Bellový je tak přitažený za vlasy, že jsem rád, že jsem plešatej. 4/10.

2 20.02.2017

Od Kahudy už mám nespočet kadění u záchoda Veselou bídu a to je silný kafčo na pozornost - absence děje a jen lyrický potok slov. Když kadim, tak taky vytvářím lyrický potok, takže to němužu úplně zhejtovat.

Vítr, tma, přítomnost se ale na záchod nehodí. Nehodí se ani moc do vlaku a to proto, že má 720 stran. Oproti Veselé bídě ale kniha obsahuje děj. I když vlastně jen jako kamufláž, aby si čtenář nestěžoval, že tam žádnej děj není. Kahudovo alter ego se vydává po stopách svého dědečka - vývojáře plovoucího tanku!!! - který záhadně zemřel na smrt poté co se gestapo snažilo ho přimět ke spolupráci.

Kahudič tak bere tuto událost k tomu, aby se jako investigativec amatér brodil spletitou síti archivů, internetu a známých a našel tak pravdu. Kdyby se držel jen toho, tak má příběh zfouklej do 200 stran. Kahuda ale kde může odbočuje a spoušti splachovadlo svého tvůrčího psaní. Jako člověk, který rád splachuje jsem to i častokrát ocenil.

Například když si tento několikanásobný mistr světa ve vypadání jako Honza Nedvěd hraje na Henryho Millera a popisuje jak svým zavalitým tělem dobyl nejeden ženský džusík. K tomu samozřejmě používá nádherný sloh: "Fialové leskle kladivo rozviralo hadí ústa na lysé hlavě a lovilo to unikající a znovu kličící poupě klitorisu." Krása.

Taktéž jsem samozřejmě náležitě ocenil pasáže o kadění a tak i zde cituji: "Vysral jsem snad Empire State Building, opakovaně řvalo splachovadlo. Štětkou jsem pěchoval, rozbíjel hovna a cpal je do záchodoveho otvoru. Byl to boj svatého Jiří s drakem." Amen, bratře.

Naopak co oceňuji méně jsou konspirační teorie jichž je kniha narvaná jako ten záchod, který cituji o odstavec výš - Kahuda jako detektiv cestuje kvůli informaci o dědovi celým světem a vypráví jak to vlastně bylo se Sametovou revoluci, s vraždou Kennedyho, smrti Jana Masaryka, co všechno ovládá Moskva, jak to bylo doopravdy s 11. zářím, proč vlastně dopadla 2. světová tak jak dopadla a spoustu dalších konspirací, který možná konspirace vůbec nejsou, protože se je snaží doložit reálnýma osobama a informacema. Problém ale je, že mne tyhle věci moc nezajímají a tak sem odložil gůgl po první konspiraci a četl knihu jako Roman. A Roman čte knihy jako romány.

Hlavní hrdina se tak zamotává do sítě bývalých agentů, donašečů a politických kruhů, který maj tajný informace a já ke konci už nemoh. A na konci ani není žádný šokující odhalení.

I tak ale celkem nadprůměr, 8/10 nejen za obohacení mého slovníku o slovo plešingr.

1 16.02.2017

Málokdy jsem se těšil na pokračování víc než po dočtení prvního dílu Knausgårdova (hustý, právě jsem zjistil jak se píše to kolečko nad a!) a protože žijeme v době internetů a v Německu, tak jsem nemusel čekat, až se druhý díl přeloží do češtiny.

Druhej díl má co se gramáže týče, stejnou váhu jako díl první - 760 stran je velmi nepraktická kniha do tašky přes rameno. Německá vydání neobsahují originální tituly Můj boj #1-6, protože Hitler nezkurvil pro budoucí generace Němců jen křestní jméno Adolf, ale i knižní titul Můj boj, a názvy knih tak jsou - Umírat (díl první), Milovat (díl druhý), Hrát (díl třetí) a tak dále pana krále. Jelikož druhý díl má tučným růžovým fontem MILOVAT přes stříbrný přebal, tak jsem vypadal ve vlaku jako slušná bukvice. Ale což, holku mám.

V Milovat zachycuje Knausgård svůj vztah ke svojí manželce Lindě a věnuje se příběhu jejich seznámení a spolužití. Prvních 300 stran mě uvádělo do rozpaků, protože to je literatura, která by se z fleku líbila i mojí babičce. Romantika jak líbačka v dešti - spoiler alert - takhle opravdu popisuje svůj první polibek se svojí manželkou. Esmeralda a José Armando. Tady moje iritace nejspíš dosáhla maxima.

Poté co Lindu políbil, ji i nabouchal a narodila se jim první dcera. Poté ještě další a pak syn. Momentálně má 4 děti, tak očekávám, že v dalších čtyřech dílech bude vyprávět i o porodu svého čtvrtého dítěte. Oproti prvnímu dílu nepopisuje absoultně žádnou vyhrocenou životní situaci a i přesto člověk nemůže přestat číst. Když došlo k popisu porodu, tak jsem se obával nejhoršího, ale Knausgård se drží celkem zkrátka.

Knausgård řeší svů vztah k manželce, který občas jebe, k dětem, který bezmezně miluje, ke svým pár přátelům, se kterýma diskutuje o všem možným, k literatuře, která pro něj znamená všechno a já stále čekal, že zase někdo začne lejt, nebo že se stane něco zásadního. Nic. Nic, nic, nic. I tak je to čtivý jak pražený mandle. Knausgård nevynechává jediný téma, popisuje všechno co mu přijde na mysl a tenhle literární voyeurismus je velmi zvláštní věc, čtenář je část něčeho tak intimního, že se najednou Knausgård stává velmi blízkou osobou. Já mu říkam Karl Ove.

Celkově je mi ten člověk velmi sympatickej, například v situaci, kdy popisuje svoje dilema jestli v restauraci vrátit polivku do kuchyně, protože chutná jak boty. Rozhodne se to udělat, ale kuchař mu řekne že je to v pohodě, tak se začervená a radši opustí restaurační zařízení. Lol. Nebo když jde se svojí těhotnou manželkou k někomu na partijošku domu a ona se zabouchne v koupelně - místo aby sám vylomil před přihlížejícími dveře, tak radši dojde pro boxera, který je taky na party a poprosího aby to udělal, načež má ze sebe mindrák, že je k ničemu.

Občas má ale i záseky, když například dá plakát Beatles do nově vznikajícího dětského pokoje, nebo je tak šťastnej, že poslouchá Manu Chao. To se samozřejmě normálně nedělá a já si jdu objednat další díl, abych se dověděl, jestli dostal rozum. 8/10, protože první díl nepřekonal. Ale vzhledem k tomu, že Coelho stále píše knížky, tak tohle je vlastně 10/10.

4 15.02.2017

Henryho Millera bych nechtěl mít za kamaráda. Určitě by se mi totiž snažil vojet holku a tomu moc nefandím. Ale tomu, že vojižděl jinejm chlapům skoro před sto lety holky, fandím dost. O tom je totiž Obratník kozoroha.

V roce 2013, kdy jsem čet Obratnik raka, jsem byl ještě mladej a měl vlasy a tudíž nepsal vysoce inteligentní recenze na knížky a tak vůbec netuším o čem to bylo. Ale dal sem tomu 4*. Tenhle Obratník hodnotím obdobně. Je to Millerova prasácká zpověď - o jeho vyrůstání v New Yorku, o jeho rodině, o práci, ale hlavně o prncasení. To je panečku sloveso!

Henry hodně a často kombajnoval ženy. V knize si například stěžuje, že byl nadějný klavírista, ale nikam to nedotáhl, protože "as soon as I was able to play a song the cunts were around me like flies".

Nejen epizoda s chlupatou učitelkou na klavír mi opět ve vlaku dávala zabrat a knihy způsobující erekce mají u mého penisu vždy dveře otevřené. Jelikož je můj penis můj velkej kámoš, tak i já byl spokojen a hodnotim knihu i přes nudné pasáže kladně. A to jsem dlouho nebyl na Kladně.

4 10.02.2017

V této knize se Perec snaží dát dohromady střípky svýho dětství na který nemá mnoho vzpomínek. A já mu úplně rozumím. Sám totiž nevím asi až do mých 10ti let, která bije. A toluen sem nečuchal. Jen párkrat omylem ředidlo, když sem přišel pozdě do školy a musel za trest špachtlí a ředidlem škrabat žvejkačky z podlahy.

Tenhle francouzskej Václav upír Krejčí, co často strkal vidličku do zásuvky, vyrůstal za války ve Francii. Rodiče byli z Polska a taťka to nedal na frontě a mamka bohužel tě pic a nehledej mě víc - nepřežila Auschwitz.

Perec tak vzpomínky dává dohromady jen ze starých fotek a tato autobiografická dějová linka je průměrně čtivá. Kdyby jako malej měl iPhone, tak to má poskládaný raz dva. Škoda, že byl z chudý rodiny.

Ob kapitolu Perec valí ale dějovou linku druhou! A to je popis neexistujícího ostrova v Ohnivé zemi, kde žije uzavřená společnost oddaná sportu a soutěžení. S každou kapitolou se čtenář dozvídá, jak víc a víc mrdlá ta společnost je a že je celej ten jejich efektivní aparát soutěžení vlastně postavenej na hlavu a že to co vypadá jako čestná společnost je vlastně jen pošahaný peklo.

Slušný dílo o holokaustu. Za mne dobrý.

31.01.2017

Kniha knih! Tohle je maximální literatura! Jediná kniha, která je vidět z vesmíru! 900 stran fiktivních memoárů nacistickýho zmagořilce skvostně umíchanýho z ingredincí znamých nacistických zvířat. Tolik hnusu, že už se nemůžu dočkat, až to budu číst podruhý. Littell je bůh.

13 30.01.2017

Se španělsky píšícíma autorama končim. S Marquézem už sem měl dřív problém, protože povětšinou okolo sebe nemám poznámkovej blok, abych si zapisoval všechny postavy, který se v knížce mihnou. Průměr novejch postav na stránku je tak 8 a každá se jmenuje skoro stejně. A ještě k tomu španělsky. A ani jeden neni Fernando Torres a ani Chicharito, takže si to normální člověk prostě nemůže zapamatovat.

Hrdina kroniky ohlášené smrti, říkejme mu pro zjednodušení Fernando Torres je z nějaký jihoamerický díry a na začátku knihy je mrtvej. Postupně čtenář zjišťuje, že ho pobodali dva bráchové jedný nevěsty, říkejme jí pro zjednodušení Chicharita, od který utek o svatební noci manžel, protože zjistil, že už je jetá. Dřív se prej věšely po svatební noci ven prostěradla s červenou skvrnou, na důkaz oddanosti manželky. No a protože už byla vodšpuntovaná, tak se starej ráno nemoh chlubit a odešel. Neštěstí. Chicharita pak celýmu jihoamericku namluvila, že to byl Fernando Torres (i když je od první strany jistý, že to on nebyl) a její bráchové se tak rozhodnou ji pomstít. Celá vesnice to ví, ale nikdo tomu nechce věřit. Konec

Celej příběh vypráví bratranec Chicharity a je to záživný jako tato krátká povídka, kterou jsem právě napsal: "Jde kuře a potká šunku. Ta šunka je silnej kuřák a má čerstvý papíry na motorku. Kuře se zamyslí a šunka pá: Ty vole kuře!"

Dvě hvězdičky za to, že to je krátký a přečet sem to za dvě jízdy vlakem.

3 30.01.2017

"Můžeš dostat chlapce z ghetta, ale nikdy nedostaneš ghetto z chlapce!" - přesně jak říkával muj děda! Volné pokračování Pomejeho "Jak se plave ke dnu" popisuje Zlatanovu kariéru až do přestupu do AC Milán. Musim se přiznat, že po přečtení si získal mé sympatie. Každej kdo trochu sleduje fotbal ví, že je namyšlenej jak Dáda Patrasová, ale zejména po přečtení kapitoly, kde popisuje svůj rok v Barceloně (Guardiola je blbost), čtenáři dojde, že je to vlastně sympaťák. Nikdo kdo má rozum, přece nebude fandit Barceloně.

Zlatan je čirej fotbalovej kapitalismus - kdo dá víc, má Zlatana. Což bohužel asi znamená, že se v Bohemce Zlatana asi nikdy nedočkáme.

Literární hodnota knihy je někde na pomezí návodu na vysavač a Baudelairem. I u této knihy se těším na zfilmování.

2 30.01.2017

Houellebecqa mám rád. Hodně rád. Jako čerstvý preclík na slunci. Ale tady plácá pátý přes devátý. Trochu Program pro přeživší, trochu Adenin, klasicky hodně prcání a zase ani jeden tank.

Hlavní hrdina je komik, trochu starší, lehce obtloustlej, úspěšnej a bohatej. Při čtení se mi vybavoval pořad Louis CK, takže pocud dobrý. Někde vyprcává, pak sou tam dvě osudový ženy a tak dále a tak dále. Pocuď dobrý. Z nudy se přidá k sektě, kterou někdo založil z prdele a kterou teď všichni berou vážně. Pocuď pořád dobrý.

V sektě je ale geniální vědec, kterej najde možnost klonování lidí, resp. jejich oživení po smrti. Ob kapitolu tak čteme příběh 24. klona tohodle komika, kterej je o 2 tisíce let napřed a čte autobiografii toho svého prvního já a vypraví při tom o své pouti po zpustlé zemi. No jdi mi z dílny.. Navíc filozofický cinty ohledně lidský existence tak okatě napsaný, aby to každej teda pochopil, že teda ta západní společnost spěje k záhubě a nedá se nic dělat.

30.01.2017

Příběh o prcájících hraběnkách z Anglie. Chápu, že to moji babičku mohlo před x lety šokovat. Erotická literatura je přežitek stejně jako karavan. Buď chci bydlet (kniha), nebo jezdit autem (Pornhub).

2 30.01.2017

Oproti Markétce a Zápiskům doktora celkem slabota. Ruskej vědec najde v roce 1928 způsob jak pomocí paprsku rozmnožovat žáby. Mezitím začnou jinde chcipat slepice. Nejakej jouda z vlády přijde za vědcem a sebere mu v rámci národního dobra paprsek a s vědomím, že množí slepice, vytvoří monstrhady, který mu všechno podělaj (sežerou manželku a tak).

Takže něco jako Hadi v letadle. Zkoušel jsem si představovat, ze vědec vypadá jako Samuel L. Jackson, ale ani to moc nepomohlo.

Žádnej full frontal, nikde ani náznak vodky. Co je todle za sovětskou literaturu?

1 30.01.2017