Pavlína197 komentáře u knih

Tato knížka už mi doma nějakou dobu ležela a dlouho se mi do ní nechtělo. Sáhla jsem po ní, až když už jsem doma neměla žádnou jinou nepřečtenou prózu pro dospělé. A asi to mělo svůj důvod. K mému překvapení se mi knížka opravdu líbila, vychutnávala jsem si povídky jako bonboniéru. Všechny jsou opravdu tragické, někde jde přímo o smrt, a to dospělých i dětí, někde o pokažený život, někde o osobní tragédii. Každá povídka je jiná, každá je zajímavá.
Balady jsou seřazené chronologicky podle doby vzniku; čím blíž konci knížky, tím ubývá archaismů a tím lépe se čtou. Za přečtení určitě stojí.

8 28.05.2022

Poetické, melancholické, trochu těžší čtení. V paměti mi zůstává krásná otcovská láska.

12 28.05.2022

Petru Braunovou čtu ráda, a to nejen její knihy pro dospělé ale i pro děti. Tato knížka mi nějak unikla, až nedávno se mi dostala do ruky. Kvůli formátu a ilustracím jsem čekala čtení pro mrňata, ale po přečtení bych ji doporučila spíš starším nebojácným klukům a holkám. Knížka mě bavila. Je napínavá, dobře se čte a ještě má výchovný přesah.

10 28.05.2022

Líbí se mi tyto staré knížky o dětech z doby, kdy si ještě uměly hrát. Působí to na mě idylicky a vyvolává nostalgii.

8 28.05.2022

Pocházím z vesnice, ale nemám to štěstí tam žít. Proto si občas ráda přečtu příběh odehrávající se na vsi. Nepilovy historky jsou opravdu povedené, zvlášť chov králíků a zabijačku vystihl přesně tak, jak si to pamatuji, a samozřejmě s humorem. Zaujalo mě vyprávění o práci studentů na polích a u dobytka a moc se mi líbilo i povídání o babičce.

14 28.05.2022

Normálně bych po téhle knížce nesáhla, ale našla jsem ji u kontejneru na odpad a nemohla ji tam nechat; protože knížka na dešti u popelnic - to se prostě nedělá. :-) A když už jsem ji měla doma... Vlastně mě docela zaujala.
Úvodní poetické nicneříkající slovo si vzal František Halas, pak následuje pár stran o Leninově politické kariéře a něco málo ze soukromí; z této knížky se zdá, že Lenin žádný soukromý život snad ani nevedl, dokonce i manželka N. K. Krupská je tu uváděna jako věrná spolupracovnice. Většinu knížky zabírají černobílé fotografie a ilustrace. Fotky z doby ukrývání se ve Finsku jsou zajímavé, Lenin je na nich bez vousů a v paruce. Mně se líbily hlavně obrázky výtvarníků SSSR. Obrazová část je chronologicky uspořádaná, doplněná popisky a celkem podrobně mapuje Leninův život.

8 28.05.2022

Na této knížce mě v první řadě zaujal název a v druhé srovnávání s mou oblíbenou českou autorkou Klevisovou. V anotaci mě mátlo a trochu i odrazovalo slovo netvor. Nicméně srovnání s Klevisovou mě přesvědčilo si knihu půjčit a přečíst. První polovina knihy mi opravdu stylem a prostředím oblíbenou autorku připomínala. Druhá polovina knihy už na mě byla moc... moc krvavá, moc drsná. Bylo pár chvil, kdy jsem knihu odložila a rozdýchávala. Nebýt těchto scén, užila bych si knihu víc a lépe, protože jinak je to opravdu zdařilá detektivka. Každopádně už chápu, proč bylo v anotaci použito slovo netvor.
Podobně brutální příběhy záměrně nečtu a pokud na ně nečekaně narazím ve filmu, přestávám se dívat. Vím, že je to oblíbené a populární čtivo, a to mě zas a znovu přivádí k zamyšlení, proč někdo potřebuje takové knihy psát ( a kde bere inspiraci) a proč je někdo potřebuje číst.

13 28.05.2022

Přečetla jsem knížečku jednou a podruhé a stále mi nějak nedocházelo, co je na ní tak pěkného krom toho, že je to prostě milé psaní s pár zajímavými myšlenkami. A protože se obvykle snažím vytěžit z knihy co nejvíc, zvlášť pokud mám pocit, že mi má něco předat, podívala jsem se i na autorovy internetové stránky. Z textů, videí a fotografií na mě vyzařovala všeobjímající a nekonečná laskavost. Při třetím čtení mi to všechno zapadalo do sebe a dolehla na mě váha autorových slov a velikost jeho osobnosti. Až mi začalo být líto, že už není mezi námi. Na druhou stranu, kdyby byl, tato malá knížečka by nejspíš nevznikla.

PS.: Ráda bych tentokrát připsala zásluhy i překladatelce. Měla jsem možnost nahlédnout do anglického textu a do slovenského překladu a ten český mi přece jen přijde lepší - věrnější a příjemnější. Pro mě je to zajímavý postřeh; v literatuře, která má na člověka emočně zapůsobit je důležitý nejen autor ale i překladatel.

13 02.05.2022

Nechala jsem se zlákat vysokým hodnocením a knihu si přečetla, i když předchozí dvě mě moc nenadchly. Tato bohužel také ne.
Vadil mi naivní až přeslazený styl, nesedí mi to k tématu. Občas se mi kniha zdála přitažená za vlasy, např. když se dívky o čemkoli rozhodovali, určující argument byl slib kdysi daný tatínkovi, přestože zdravý rozum velel zachovat se jinak; nebo když esesák ošetřoval Cibi nohy a ještě jí k tomu uvařil čaj. A pak ta spousta nesrovnalostí, a to jsem si určitě nevšimla všech. Např. zámek kdesi v Německu: uprchlíci tam dorazili začátkem května a na zahradě sbírali zralá rajčata a mrkev (?); uvnitř ležel okoralý chleba, takže někdo odešel nedávno a o pár stránek dál všude ležel prach, takže tam dávno nikdo nebyl (?). Nebo: Cibi a Miška se brali v dubnu 1946 ( text) nebo 1947 ( popisek u fotografie) ? A rozbalování dárků 25. prosince na Slovensku už tu někdo zmiňoval. Už jen vzhledem k tématu by si kniha zasloužila lepší zpracování.
Na druhou stranu oceňuji druhou polovinu knihy, která vypráví o životě Židů po válce. Literatura v nás často vytváří dojem, že s koncem války skončilo i všechno utrpení. Tady máme možnost si uvědomit, že pro vězně peklo ještě pokračovalo, antisemitismus přetrval i po válce a pocity viny si v sobě postižení nesli až do smrti.
Z celé knihy se mi nejvíc líbil epilog, ta rodinná soudržnost, radost ze života a trvající optimismus. Pravděpodobně i to jsou věci, které pomohli lidem válečné hrůzy přežít.

13 02.05.2022

Všechny povídky, až na jednu, se mi líbily. Soukupová, Mornštajnová, Dvořáková a Bolavá jsou mé oblíbené spisovatelky, tam jsem nic jiného nečekala. Příjemně mě překvapila povídka od Epsteina, tentokrát vážně laděná. Stančík není moje krevní skupina. A opravdu moc se mi líbila povídka Ondřeje Neffa.

14 02.05.2022

Při čtení mě provázely dvě myšlenky ( předpokládám, že se příběh zakládá na pravdě): za prvé - kdybych měla desetiletou holčičku, nedovolila bych, aby něčím takovým procházela. Jenže rodiče evidentně netušili, jak to na internátu a konzervatoři chodilo ( chodí ? ). Je pravda, že mě by bylo proti srsti už jen poslat desetileté dítě stovky kilometrů daleko na intr a vidět ho jednou za měsíc, o cvičební praxi, chování profesorů atd. nemluvě; za druhé - balet je krásné umění, ale stojí za ty fyzicky a psychicky zničené lidi?

17 02.05.2022

Touto knihou si autor získal moje sympatie. Líbí se mi, jak nám skrze neuvěřitelné avšak skutečné příběhy přibližuje víru a pomáhá porozumět Bibli.

,,Šťastný člověk může být jen ten, kdo říká to, co si myslí, a jedná tak, jak mluví.´´

13 02.05.2022

Našla jsem v knize něco jiného, než jsem čekala - jsou tu rozhovory s hosty pořadu Čas na TE.BE a několik receptů. Celkově na mě kniha působí jako reklama na pořad a výrobky jeho hostů, ale nevadí, i tak se mi líbila. Dověděla jsem se o několika zajímavých lidech a jejich práci; nadchly mě mozaiky Pavlíny Pecko a papírové květiny Lucie Bielakové.

8 02.05.2022

Pěkná oddechovka. Jak já Julce závidím ranč v horách a tu její dokonalou vyrovnanost! :-)

13 30.10.2021

Zápisník abstinentky se mi líbí víc, než Zápisník alkoholičky; jednak proto, že autorka na mě s druhou knihou působí jako zkušenější spisovatelka, a možná i proto, že abstinence je přece jen pozitivnější pojem než alkoholismus. U obou knih obdivuji otevřenost a upřímnost, jež do nich autorka vložila, odvahu jít s kůží na trh. Líbí se mi i její nápad přetavit takovou zkušenost v pomoc druhým.

12 09.10.2021

Tuto knihu jsem původně z knihovny přinesla synovi, toho ale nijak zvlášť nezaujala. Na rozdíl ode mě, přestože se nejedná o můj oblíbený žánr ( ale už to budu muset asi přehodnotit, letos je to díky výzvě třetí kniha na podobné téma :-)). Příběh mě chytil hned od začátku, připomíná mi Orwellův 1984, jen v takové lehčí, soft verzi. Líbil se mi natolik, že už mám doma další dvě pokračování.

22 09.10.2021

Knížku jsem si půjčila v knihovně, protože jsem chtěla zjistit, jak vypadá grafický román. No, je to prostě komiks! :-)
Každopádně toto dílo pro mě bylo velké překvapení v dobrém slova smyslu. Obrázky jsou jednoduché, barev nenajdete víc než na titulní straně, slov pomálu, a i tak člověk načerpá a hlavně si zapamatuje spoustu informací a pocítí atmosféru zobrazených situací a doby. Kdyby se podobným způsobem psaly učebnice dějepisu, možná bychom byli v oblasti historie vzdělanější. Že Věra Čáslavská byla sportovní gymnastka a olympionička jsem věděla, od teď už si budu kromě jiného pamatovat i to, na kterých olympiádách medaile získala.

18 09.10.2021

To byl tedy příběh! Ještě že je to celé vymyšlené. Obdivuji fantazii autorky - vymyslet takto propletený děj, správně nadávkovat rozuzlení, udržet pozornost čtenáře... I když popravdě na straně sto padesát jsem málem přestala číst, už na mě těch tragédií bylo moc - sebevražda kamarádky, smrt manžela, umírající dědeček, ztracené dítě, adoptované dítě, mrtvé dítě, vážně nemocné dítě... Jenže jsem zvědavá, knížka se dobře četla, děj postupně nabíral spád a já se nemohla odtrhnout, prostě jsem chtěla vědět, proč se to všechno stalo.

14 09.10.2021

Knížka vypráví o vztahu otce a syna, o jejich společném životě, který se točí hlavně kolem jídla a vaření. I když rodiče nejsou dokonalí a děti si z jejich chyb nesou do života drobná i větší traumata, pouto mezi nimi může být silné a trvalé.
Trochu mi vadila forma příběhu - syn v duchu mluví k otci, ale je jasné, že vše je řečeno pro nás, čtenáře. Pro mě to ubralo na věrohodnosti, přestože příběh sám o sobě je věrohodný až až. Takový život prostě je, hodně si toho neřekneme, spoustu věcí neuděláme, a zamrzí nás to, až když už to nemůžeme změnit.

12 06.10.2021

Mně se líbí, jak Martina Formanová píše. Tato kniha není žádné intelektuální čtení, ale fajn oddechovka, a takové knihy jsou také potřeba.

9 05.10.2021