Paulus.1987 komentáře u knih

Jednoznačně pětihvězdičkové ohodnocení. Nemohu se ubránit srovnání s Čapkovými Hovory s T. G. Masarykem, čímž samozřejmě nechci a ani nemohu srovnávat tyto dvě osobnosti otce a syna, natožpak jejich přínos pro naši zemi. Pan prezident Masaryk byl filozof, proto pro mě bylo místy obtížné se v některých jeho myšlenkách a názorech orientovat. Naproti tomu myšlenky pana ministra Masaryka byly právě vzhledem k jeho osobitému (dalo by se říci prostému) stylu vyjadřování skvěle srozumitelné. Byly to myšlenky plné moudrosti, laskavosti, lidskosti, a v některých případech také humoru, takže jsem se při četbě nejednou nahlas zasmál. Například hned na začátku, kde Masaryk definuje nekonstruktivní kompromis aneb jak sedlák zvolil zlatou střední cestu... :-)
Pan Fischl stvořil úžasné dílo, které v budoucnu rád znovu otevřu. Pokud si je nepřečtu celé, tak jím budu aspoň listovat.

8 05.10.2017

Kdysi jsem viděl filmové zpracování, které jsem považoval za kvalitní, a vzhledem k velice slušnému hodnocení knižní předlohy jsem se rozhodl, že si ji také přečtu. Kniha je zajímavá v tom ohledu, že příběh popisuje pohledem devítiletého chlapce, proto se svým stylem psaní podobá knize pro děti. Hlavní hrdina okolní události vnímá svýma očima, nerozumí jim, nechápe pravý význam toho, co se kolem něj děje... ale dospělý čtenář alespoň částečně znalý historie samozřejmě ví a chápe. O to víc šokující je závěr. Stejně jako mnoho dalších čtenářů si knížku umím skvěle představit ve školních knihovnách základních škol. Jednoznačně doporučuji knihu i film.

8 12.08.2017

Zatímco autorovu románovou tvorbu jsem přečetl téměř celou, jeho povídkovým sbírkám jsem se dosud vyhýbal z obavy, že povídky budou kvůli svému nevelkému rozsahu kvalitativně slabší.

Mé obavy byly naštěstí liché, Frederick Forsyth umí svým vypravěčským talentem i v případě povídek rozehrát na několika odstavcích takový příběh, který dokáže zaujmout, a čtenář tak netrpělivě očekává další vývoj děje a závěrečnou pointu, kterou autor umí rovněž skvěle.

Autor mě tedy ani v tomto případě nezklamal a velmi se těším na Kvintet. Nejvíce se mi líbily povídky Žádné stopy, Peníze pod pohrůžkou, Jako důkazu proti vám, Výsada a Pečlivý člověk.

7 05.05.2024

Tematicky a emocionálně velmi náročná, ale zároveň ojedinělá kniha. Nevím o žádné jiné publikaci, která by se v takové míře věnovala tématu politických vězňů 50. let a jejich rodin. Autorova sedmiletá práce je rozhodně znát.

Na základě výpovědí politických vězňů a jejich rodinných příslušníků autor podrobně popsal celý proces zacházení komunistického režimu s politickými vězni - od jejich zatčení, brutálních výslechů, soudů, pobytu ve vězení nebo lágru přes šikanu rodinných příslušníků až po návrat do společnosti (pokud k němu vůbec došlo). Zvláštní kapitolu autor věnoval ženským vězeňkyním, v rámci které jsem si vzpomněl na román U severní zdi.

V kapitole, která je věnována otázce společenského (ne)vyrovnání se s komunistickými zločiny, nemusí čtenář s autorem vždy souhlasit, ale jak sám autor uvádí v předmluvě, své názory nikomu nevnucuje. Závěr knihy, který se věnuje psychologickému vztahu věznů k jejich osudu, sahá do sféry filozofie a pro čtenáře může být tato část knihy poněkud náročnější.

V průběhu četby se u mě střídaly především negativní emoce v podobě odporu, zhnusení a vzteku nad popisovaným bezprávím. Knihu jsem četl nepřiměřeně dlouho, ne vždy jsem v sobě našel dostatek sil a tu správnou náladu. S ohledem na celkovou informační a vypovídací hodnotu jsou případné nedostatky knihy marginální.

7 07.04.2024

Myslím, že v hodnocení této knihy hraje velkou roli nostalgie čtenářů, kteří ji četli v dětství. Mě osobně Bigglesova dobrodružství v dětství minula, takže jsem nucen knihu hodnotit z pohledu dospělého čtenáře.

Knížka jako taková se mi četla moc hezky, některé příběhy byly skvělé, napínavé nebo s překvapivou pointou, některé mi naopak přišly tak směšně absurdní a přehnané, až jsem se v duchu ptal sám sebe, jestli to autor myslel vážně.

Jako dospělému čtenáři pro mě bylo obtížné vybudovat si k hlavnímu hrdinovi Bigglesovi bližší vztah. Působil na mě totiž jako kombinace Ramba, Jamese Bonda a komiksového superhrdiny - veškeré nesnáze neohroženě překonal, všem záhadám přišel na kloub, rozséval smrt a zkázu, že div sám nevyhrál celou válku, a vše patřičně glosoval vtipnými poznámkami. Na druhou stranu věřím, že byl prototypem hrdiny své doby.

Rozpaky ve mně budily i ilustrace pana Sněhuleho. Ačkoliv byly barevně a esteticky zajímavé, vyobrazené postavy vypadaly jak z kresleného Večerníčku. Předpokládám, že původní ilustrace Zdeňka Buriana byly na úplně jiné úrovni.

Knížka jako taková je opravdu kratochvilné a odpočinkové čtení, u kterého čtenář nesmí příliš přemýšlet, obzvlášť pokud už o 1. světové válce něco četl. Kdybych Bigglesova dobrodružství četl ve svých 12 letech, nejspíš by mé hodnocení bylo jako u většiny ostatních čtenářů vyšší.

7 06.09.2023

Knihu jsem bohužel nestihl přečíst v době, kdy byl generál Boček naživu, takže jsem tak z pietních důvodů učinil až nyní.

Dá se říct, že vše již napsali čtenáři přede mnou. Kniha se skládá ze dvou částí - z vyprávění pana Bočka, které je na konci každé kapitoly doplněno autorovým odborným komentářem.

Nepřísluší mi hodnotit život pana Bočka, ale způsob jeho vyprávění se v žádném v případě nedá srovnat např. s vypravěčským talentem pana Fajtla. Dá se souhlasit s tím, že pro čtenáře a zájemce o leteckou historii se nemusí jednat o atraktivní čtení, ale zde je třeba brát v úvahu, že pan Boček započal s operačními lety až v říjnu 1944, tedy prakticky na sklonku války.

Souhlasím i s kritikou odborného komentáře, který byl spíše suchopárným souhrnem faktů, dat, počtů a statistik. Rovněž mě mrzela absence popisů vložených fotografií (nikoliv obrazové přílohy), které v knize nakonec sehrály roli pouhého vizuálního doplňku.

7 21.04.2023

Na tuto knihu jsem byl podle zdejších nadšených ohlasů velmi zvědavý a ačkoliv je mi to vnitřně líto, nedokážu se s nimi ztotožnit. Byl jsem poněkud zklamán. O Putinovi a současném Rusku už jsem pár knih přečetl, takže mám možnost srovnání.

Předně mi tato kniha přišla děsně nezáživná a těžko stravitelná. Ruské politické rošády mi přišly nezajímavé a ve velké spoustě jmen jsem se ztrácel, často jsem zapomínal, kdo je vlastně kdo. Ale to může být můj čistě subjektivní problém. Co mě však mrzí více je to, že kniha nenabízí příliš odpovědí. Např. o Alexandru Litviněnkovi se tu nedočteme vůbec, o Anně Politkovské, divadle Na Dubrovce, škole v Beslanu jen v několika větách, o sestřelení letadla MH17 pouze v jednom odstavci. V případě vraždy Borise Němcova autor nepřímo ukazuje na Ramzana Kadyrova, ale to zásadní „proč“ jsem se v knize nedočetl. A tak bych mohl pokračovat.

Autorův závěr o tom, že Putin, jak ho známe, takový ve skutečností není a že je spíše produktem svého politického okolí, ve mně zanechal spíše skepsi a vnitřní nesouhlas. Čtvrtou hvězdu autorovi dávám za nezpochybnitelnou odvahu a skutečnost, že na knize pracoval 7 let.

7 28.06.2022

Od Jiřího Šulce jsem dosud četl romány Dva proti říši a Zrádci. Na obě tyto knihy a jejich autora nedám dopustit, proto mi udělalo radost, když mi letos Ježíšek mimo jiné nadělil další Šulcovu knihu Operace Stonewall.

Na první pohled mě zaujalo, že je kniha oproti předchozím docela útlá a ačkoliv se v ději opět střídá několik linií, není román tolik košatý. Také rozjezd je docela pomalý, dlouho se v knize nic moc neděje. Jednu dějovou linii však tvoří posádka bombardéru z 311. československé bombardovací perutě RAF a jakmile tato posádka se svým liberatorem vzlétne s úkolem potopit lamač blokády Alsterufer, dostává kniha ten pravý spád a je pak těžké od ní odejít. S ohledem na to, že se jedná o historickou událost, byl jsem opět dojatý odvahou těchto našich hrdinů.

Jak už ve svých komentářích napsali jiní, autor svými předchozími romány nasadil laťku vysoko a v porovnání s nimi může Operace Stonewall působit slabším dojmem. Navzdory tomu se podle mého názoru v rámci žánru v české literatuře jedná o nadprůměrné čtení. Já jsem spokojen.

P.S.: Rovněž mě velmi potěšila krátká humorná zmínka o Richardu Husmannovi (Filip Jánský), pozdějším autorovi Nebeských jezdců.

„Počkej, počkej.“ Doležal ho uchopil za rameno a zastavil, aby se mu mohl podívat do očí. „Co máš proti panu prezidentovi?“
„Naprosto nic,“ zavrtěl Procházka hlavou. „Samozřejmě si ho vážím. A na rozdíl od Franty ho vůbec neznám. Jen si dělám starost, kam to jeho slovanské bratříčkování s báťuškou Stalinem povede. Oldo, já jsem tam byl. Zažil jsem to. Země, kde zítra již znamená včera, nebo jak to napsal před válkou ten jejich novinář. Všechno jsou to kecy. Je to hnusnej režim, který se neštítí zabíjet všechny, kdo jsou proti.“

7 29.12.2019

Politické působení Pavla Tigrida v 90. letech si bohužel nepamatuji, byl jsem dítě a v té době jsem měl jiné zájmy. Z toho důvodu pro mě byl Pavel Tigrid prakticky neznámou osobností, a právě proto jsem se nyní rozhodl něco se o něm dozvědět.

Rozhovor Petra Kotyka s Pavlem Tigridem dostatečně postačuje k tomu, aby si čtenář udělal obrázek o tom, kým Pavel Tigrid byl. Schválně píšu „kým“, nikoliv „kdo“. Přiznám se, že jsem od knihy očekával jakési „Hovory s ...“, ale moje očekávání nebyla zcela naplněna. Zmíněný rozhovor představuje spíš Tigridův život než jeho myšlenky a názory na svět, které by si čtenář z knihy opsal do notýsku. Těch se bohužel v rozhovoru nachází minimum, ale stojí za to. Mluví se tedy především o emigraci a životě emigranta, působení v rozhlase, o časopisu Svědectví a dalších křižovatkách Tigridova života. Rovněž mi trochu vadilo, že otázky nebyly tématicky uspořádány, každá otázka se týkala něčeho jiného nebo jiného období.

Jako základ pro seznámení se s Pavlem Tigridem kniha postačuje, já jsem však čekal víc, proto budu v seznamování pokračovat dalšími publikacemi. I když můj komentář asi vyznívá dost kriticky, v rozhovoru se najde několik vět, které by měly být tesány do kamene. Třeba tyto:

„My všichni politologové jsme se mýlili, postkomunistická éra je skoro tak složitá jako komunistická. Úplně jinak. Exploze svobody, sen, že svoboda vlastně je nezodpovědnost, každý pro sebe a každý za sebe, je naprosto falešný. Tak to opravdu není! Svoboda je především stálá zodpovědnost, stálé rozhodování za sebe, ne druhých za mě. Lidé mě zastavují na ulici: ,Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte?‘ Říkám: ,Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží.‘ Osobní zapojení zmizelo, všichni mluví, jako by ještě byli ,oni‘, ti ,druzí‘, ale že to jsou oni sami, teď už neplatí.“

7 19.04.2019

Velmi zvláštní kniha, s jejímž hodnocením mám poněkud problém.

Kniha přesně odpovídá tomu, co je uvedeno v její anotaci. Jedná se o koláž dobových novinových článků, fotografií, zpráv gestapa a textů autora. Grafické stránce knihy nelze nic vytknout, skvěle vystihuje tísnivou a depresivní atmosféru protektorátu.

Podle mého názoru kniha počítá s tím, že má čtenář o operaci Anthropoid, zúčastněných osobách a tehdejších událostech jisté povědomí. Ačkoliv jsem již o tomto něco málo četl a viděl, měl jsem s autorskými texty problém v tom smyslu, že jsem často nevěděl, o kom je řeč. Proto jsem musel jména zmiňovaných lidí vyhledávat na internetu, abych se o nich a jejich osudech dozvěděl víc. Například když jsem v knize četl novinové články o otravě proněmeckých novinářů, věděl jsem, o co jde jen díky tomu, že jsem se o tzv. chlebíčkové aféře dozvěděl teprve nedávno. V tomto směru by knize možná pomohl poznámkový aparát. Zprostředkování pocitů se však autorovi daří skvěle.

Na konci knihy mě velmi zaujal seznam "jidášů" a jejich odměn za "obětavou činnost". Netušil jsem, že jich bylo tolik...

Knihu určitě doporučuji, ale spíše jako doplněk pro dokreslení atmosféry k některé jiné publikaci, která se operací Anthropoid zabývá podrobněji.

7 31.03.2019

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se pro tuto knihu rozhodl, protože mě poněkud odrazoval její apokalypticky znějící název. Nakonec jsem dal knize šanci a nelituji toho. Dobře jsem udělal. Je totiž skvělá.

Autor v knize popisuje krizi současné Evropy spočívající zejména v odklonu od liberálních hodnot, vzestupu populismu a autoritářství. Kromě jedné kapitoly věnované Evropské unii jako celku jsou v každé kapitole popsány současné problémy jednoho konkrétního evropskému státu. Je to čtení na úrovni, autor vychází nejen ze svého několikaletého pobytu v Evropě, ale i z velkého množství novinových článků, politických projevů a děl jiných autorů. Všechny kapitoly byly neskutečně zajímavé a plné pro mě nových informací. Já osobně nejvýše vyzdvihuji kapitoly o Rusku a Ukrajině. Rovněž oceňuji, že autor v knize nikoho nešetří, nebojí se zkritizovat jak Vladimira Putina, tak i např. Angelu Merkelovou.

Ačkoliv je kniha hutná, plná faktů a souvislostí, je velmi čtivá. Často jsem měl problém se uhlídat, abych ji nečetl jedním dechem, protože by mi spousta informací unikla.

Nezbývá než knihu doporučit. Zejména těm, kteří stejně jako já sledují mezinárodní politiku jedním okem nebo vůbec. Podle mého názoru je čtení takovýchto knih pro samotného čtenáře i společnost mnohem přínosnější než bezmyšlenkovité brblání u piva nebo v internetových diskuzích.

Velmi se těším na knihu Cesta k nesvobodě od Timothyho Snydera, která má vyjít na konci dubna a která se podle všeho zabývá podobnou tematikou.

7 18.03.2019

Životní příběh paní Bezdíčkové nabízí čtenáři pohled na holokaust z několika úhlů.

O postavení slovenských Židů během války se dozvídáme na začátku, kdy autorka píše o své rodině a dětství na Slovensku. Mimo jiné mě velmi zaujala informace, že Slovenský stát platil Třetí říši 500 říšských marek za každého deportovaného Žida...

O příjezdu a pobytu v Osvětimi a dalších táborech autorka píše relativně věcně, nepopisuje do detailu každodenní utrpení a brutalitu, ale i přesto je čtenář šokován.

Po útěku z pochodu smrti dochází na další aspekt příběhu paní Bezdíčkové, a to bezprostřední vyrovnávání se s prožitým utrpením. Nejistota, bezmoc, výčitky své i od ostatních lidí, proč přežila právě ona, doživotní trauma ze ztráty blízkých, zejména milované maminky.

Kvůli svému židovskému původu měla autorka těžký život i za komunismu, konkrétně po procesu s Rudolfem Slánským.

Ačkoliv je knížka útlá a čte se jedním dechem, obsahuje dost zajímavých informací. Autorka v ní píše nejen o svém životě, ale i dalších okolnostech a o potřebě znát minulost, mluvit o ní, především s dětmi ve školách. Zvlášť nyní, kdy jsou rasistické tendence ve světě opět na vzestupu...

7 27.02.2019

Mé první setkání s antickou filozofií. Na samotné Senecovy nadčasové myšlenky pět hvězdiček nestačí. Jeho filozofie založená na čestnosti, umírněnosti a moudrosti má v sobě takovou sílu, že dokáže oslovit, přinutit k zamyšlení a ukázat cestu i modernímu člověku. Byl jsem skutečně ohromen.
Jedinou výtku mám pouze k překladu Bohumila Ryby, který na mě i přes svoji nepopiratelnou uměleckou kvalitu a vznešenost působil poněkud těžkopádně a čtení některých pasáží tak pro mě bylo celkem obtížné - některé odstavce jsem musel číst několikrát, popř. jsem se musel v textu vracet.

Z knihy by se dalo citovat prakticky všechno, mě nejvíce zaujala tato pasáž ze 104. listu:
"Ale ty si představuj, že nebezpečí od člověka je tu proto, abys uvážil, co je tvojí povinností. Jednoho pozoruj, aby ti nebylo ublíženo, druhého, abys neublížil ty jemu. Raduj se z prospěchu všech lidí a buď dojímán neprospěchem; buď pamětliv toho, co máš dělat a čemu se vyhýbat. Čeho dosáhneš, budeš-li takto žít? Ne toho, aby ti neškodili, ale aby tě neklamali. Jinak se co nejvíce skryj do filosofie. Ona tě u sebe ochrání, v její svatyni budeš buď bezpečen, anebo aspoň bezpečnější. Narážejí na sebe jenom ti, kdo kráčejí stejnou cestou. Avšak ani ve filosofii nebudeš smět přehánět. Mnohým lidem se stala příčinou nebezpečí, protože se jí zabývali zpupně a vzdorně. Nechť odnímá nepravosti tobě, ale nevyčítá je jiným. Nechť se neliší od obecných mravů a nechť si vede tak, aby nevznikal dojem, že odsuzuje vše, co sama nedělá. Lze být moudrým bez okázalosti a bez zavdávání příčiny k nenávisti."

7 27.05.2018

Nečekal jsem, že tuto knížečku zvládnu přečíst za jeden večer, ale stalo se. Dost dobře jsem nevěděl, co od ní očekávat, ale o to větší dojmy z ní mám. Myslím, že to je jedna z těch knih, které člověk může číst celý život a pokaždé v ní něco najde - moudrost, útěchu, povzbuzení, cokoliv.
Podle mě je tato kniha především o víře - o víře v sebe sama, o víře, která dokáže bourat předsudky, omezenost, všední rituály, prostor, čas... Možná je to pouze můj dojem, ale v knize jsem spatřoval hodně náboženských motivů. Rozhodně jsem ji nečetl naposledy, protože číst ji pouze jednou nestačí.

7 03.04.2018

Po dočtení knihy jsem měl takový zvláštní pocit, že jsem přečetl zase něco jiného, něco výjimečného. To se mi příliš často nestává. Z knihy byla cítit šedesátá léta, strasti a radosti dospívajícího chlapce a jeho přátel z řad emigrantů. Moc hezké a příjemné čtení ze života bez ohledu na počet stran.

7 08.01.2018

Řekl bych, že se jedná o klasicky skvělý Grishamův román. Kdykoliv sáhnu po některé jeho knize, vím, že neudělám chybu. V tomto případě dávám 4 hvězdičky jen proto, že některé Grishamovy romány (např. ...a je čas zabíjet nebo Vyvolávač deště) mi prostě přišly o fous lepší.

7 06.01.2018

Uf, tak tohle byla těžká nálož. Upřímně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože se mi román četl až příliš těžce. Věděl jsem, že to nebude jednoduché čtení, ale na základě zdejších komentářů a hodnocení jsem doufal, že to nebude tak hrozné. Na druhou stranu přiznávám, že si za své nenaplněné očekávání mohu do jisté míry sám. Když jste po celém dnu unavení a večer sáhnete po klasice ruského realismu - psychologickém románu, přečtete jednu kapitolu a během té další sami sebe přistihnete, že očima přejíždíte řádky a prakticky nevnímáte, co čtete, není to to pravé ořechové... I tak jsem se ale s knihou popral a po dvou měsících ji dočetl.
Knihu bych celkově neoznačil zrovna za čtivou. Čtivá byla pouze v některých pasážích, v jiných byla zase nesnesitelně zdlouhavá. V první polovině knihy se prakticky nic neděje, hlavní postavy se vzájemně navštěvují, potkávají a konverzují (střídají se několikastránkové monology). O nějakém spádu se dá mluvit až v polovině, což je u 750 stránkového románu docela problém. Tím nechci první půlku vyloženě shazovat. Například pasáž o Velkém inkvizitorovi nebo životní příběh starce Zosimy byly velice zajímavé. V polovině se příběh zlomí téměř do detektivky a na konci až do soudního dramatu. Toto vyvrcholení značně vylepšilo můj celkový dojem z knihy. Teprve na konci jsem si uvědomil, že první polovina, byť zdlouhavá, měla pro vykreslení charakterů postav svůj význam...
Román je natolik hutný, rozmáchlý a tematicky obsáhlý, že podle mého názoru čtenář nemá šanci všechno pobrat a pochopit během prvního čtení. Já osobně této četby nelituji, považuji ji za jeden ze svých největších čtenářských výkonů. Jestli ale tímto mohu na závěr někomu poradit (i já sám se podle toho zařídím), nechte si tento román na prázdniny, nebo si na něj vezměte aspoň dva týdny dovolené.

7 06.12.2017

Nečekal jsem, že mi tato kniha dá tolik zabrat, bylo to opravdu náročné čtení. Tím samozřejmě nesnižuji její nepopiratelnou kvalitu ani erudovanost autora.

Pasáže s popisy strategie bitev a pohybů jednotlivých armád mi přišly z čtenářského hlediska nezáživné, ale uznávám, že to k tomuto typu literatury patří. Naopak jsem oceňoval vzpomínky zúčastněných osob, úryvky z válečné korespondence, popisy života vojáků na frontách, především v zákopech, a s tím související strádání, jakož i náhledy do života civilních obyvatel v zázemí.

Nezbývá než znovu smeknout před těmi, kteří peklo 1. světové války prožili.

6 31.07.2023

Příběh Návratu temného rytíře jsem znal z animovaného zpracování, ve kterém se mi příliš nelíbila výtvarná stránka (hlavně ty nepřirozeně velké brady), ale po přečtení komiksové předlohy jej nejspíš vezmu na milost.

Ačkoliv tomuto komiksu neupírám kultovní status, musím přiznat, že jsem byl poněkud zklamán. Upřímně se mi příliš nelíbila kresba. Připadala mi chaotická a stejně jako mnoho dalších čtenářů jsem měl u některých obrázků problém rozeznat, co vlastně zobrazují.

Z batmanovských komiksů, které jsem dosud přečetl, tak pro mě na prvním místě zůstávají Muž, který se směje a Kameňák.

6 13.11.2022

Na této útlé knížečce mě ze začátku nejvíce zaujal fakt, že samotná předmluva překladatele a historika Martina Wernische je obsáhlejší než samotný Husův traktát. Na druhou stranu to má svůj význam, jelikož toto Husovo dílko v žádném případě není určeno laické veřejnosti.

Traktát o knihách kacířů byl Husovou reakcí na odsuzování a pálení knih Johna Wyclifa. I když je de facto složen z odkazů a citací jiných světců, Hus jejich prostřednictvím volá po kritickém hodnocení kacířských knih a nesouhlasí s jejich zatracováním jako celku. Jinými slovy se jedná o to, že i některé názory a myšlenky kacířů mohou být správné a pravdivé, proto je nutné je oddělovat od těch nesprávných a nepravdivých a tyto myšlenky akceptovat.

Pokud se čtenáři podaří oprostit se od náboženské "omáčky", zjistí, že z širšího hlediska Hus nabádá především k otevřenému myšlení, vstřícnosti k názorům jiných, k diskuzi a polemice. V tom podle mého názoru tkví nadčasovost tohoto Husova díla z 15. století. Proto hvězdičkami hodnotím tuto trvalou hodnotu, nikoliv formu, jakou je napsána.

6 31.07.2018