Bratři Karamazovi

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky. ...celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/30_/30923/bratri-karamazovi-30923.jpg 4.7551
Originální název:

Brat’ja Karamazovy (1880)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Leda, Rozmluvy
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (68)

Přidat komentář
Abnička
01. září

Poslouchala jsem jako audioknihu.. A moc se mi to líbilo.

tovlasek
11. července

Tento velice rozsáhlý epos se mi svým způsobem hodně těžko hodnotí. Z dnešního pohledu je dílo velmi rozsáhle a dlouhé přičemž se asi prvních 500 stran absolutně nic neděje, když jsem nad tím sám uvažoval, dospěl jsem k tomu, že těch prvních 500 stran by se dalo shrnout do jedné kapitoly, protože se tam sice udávali jednotlivé malé příběhy, ale nakonec to nebylo ani moc podstatné. Zdlouhavé pasáže někdy u mne vyvolávali až utrpení, obzvlášť v kronice o Starcově životě, to byla absolutní hrůza. Dále jsem měl problém s několika postavy (konkrétně s Míťou a Fjodorem) oba na mne působilo jinak v knize a jinak v úvodním popisu. Úvodní popis je představil tak jako primitivy zjednodušeně řečeno, ale v knize svým jazykem a vším působili stejně hrozně vzdělaně vznešeně a vůbec to neodpovídalo jejich úvodnímu popisu, to mi od nich bralo na realističnosti, což mne nakonec asi nejvíce mrzelo. Poslední věc, kterou bych knize vytknul byl její konec, ten mi přišel absolutně nečekaný, vlastně na žádnou otázku neodpověděl a přednesl něco co mě v knize ani moc nezajímalo, škoda. Na druhou stranu přes všechny tyto neduhy mne kniha nutila číst dál a dál, zajímalo mne jak to dopadne, co se ještě stane, a to se vskutku musí ocenit, musel jsem číst dále, kniha k tomu tak nějak svádí a táhne. Nejvíce mne fascinovala postava Ivana a hlavně Lízy, tato mladá slečna jako by snad vypadla z jiného světa, přesto měla tolik zajímavých promluv a byla tak moc spřízněná s mou osobou. V knize určitě nachází množství památných vět a promluv, které si určitě zapamatuji a možná mne i svým způsobem ovlivnily. Bylo to zvláštní, nečekané, dlouhé, přesto poučné.

Messilina
07. dubna

Čtyřdílný román s epilogem, autorovo poslední dílo. Jádro příběhu o otcovraždě vzniklo na základě skutečné události. Román zevrubně líčí osudy rodiny státkáře Fjodora Pavloviče Karamazova. Dílo je, de facto, notoricky známé, tak chci spíš zdůraznit části, které považuji za zajímavé a naopak i ty, které bych klidně vynechala.
Zaujala mě ta část o církevním trestu. Kniha druhá, kapitola 5.
Dále to o upálení Krista a poslední kapitola knihy šesté.
Trochu mám pocit, že jsem tyto myšlenky již někde četla, byť netvrdím, že je Dostojevskij opsal. Spíš někdo jiný je opsal od něj. Kapitola 9, kniha 11-podobnost s Faustem. Co se mi nelíbilo je, že jsou tam jedna, nebo dvě kapitoly, kdy na ,,deseti" stránkách probíhá monolog na způsob ,, ó Pavle Pavloviči já jsem tak nešťastná, chtěla jsem ti něco říct, ale nevím co protože jsem rozrušena, nevím co... To ale začne po chvíli nudit Pavla i čtenáře, děj se nikam neposouvá a ani se nedomnívám, že by autor více osvětlil čtenáři děj, nebo psychologii postav. Spíš to působí, že plní normu stránek.
Závěr: dobrá kniha s drobnými nedostatky.

Rehor72
23. března

Knihu jsem četl dvakrát. Je to úžasná kniha, nicméně pro nás moderní lidi hodně rozvláčná, místy až nudná, ale otevírající důležitá témata: odpuštění, vina, trest, svoboda a další. Autor se na ně dívá pohledy románových postav, které jsou dosti vzdálené naší zkušenosti, zejména tím, že popisují ruské prostředí nám i časově dosti vzdálené.. Ale přesto si myslím, že je velmi obohacující se nechat vtáhnout do dialogů a přemítání hlavních hrdinů. Sám jsem si knihu prošel a udělal několik odkazů na místa, jimiž bych se rád podrobněji zabýval. Doporučuji k přečtení samozřejmě každému, s upozorněním na to, že nejde o snadné čtení. Ale stojí to za to.

Petra.M
18. března

Nesmírně složité, děsivé a úžasné dílo ... dalo by se číst stokrát dokola a pokaždé v něm člověk najde něco, co předtím minul nebo pochopil jinak. Tím květnatým, přeplácaným ruským stylem psaní může sice čtenáře odrazovat (viz 850 stran), ale z ničeho nic se tam objeví tak úderné a důležité věty, které stojí za překonání těch X nadbytečných. Za sebe doporučuji shlédnout česko-polský film Karamazovi (2008), kde režisér a herci dokonale zdramatizovali toto dílo.

Bonnet
03. ledna

Dílko je to rozsáhlé, přeplněné tématy a otázkami stále aktuálními a skrz naskrz ruské. Občas se ten ruský oder vyznačoval takovou intenzitou, že šla až hlava kolem a musela jsem vyloučit četbu v MHD, aby mi nic neuniklo. A taky si občas odpočinout u jiné knihy, protože se tenhle Dostojevský nevyplatí číst na čas. (Ale za to už nikdy nevyvane!)

Paulus.1987
06.12.2017

Uf, tak tohle byla těžká nálož. Upřímně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože se mi román četl až příliš těžce. Věděl jsem, že to nebude jednoduché čtení, ale na základě zdejších komentářů a hodnocení jsem doufal, že to nebude tak hrozné. Na druhou stranu přiznávám, že si za své nenaplněné očekávání mohu do jisté míry sám. Když jste po celém dnu unavení a večer sáhnete po klasice ruského realismu - psychologickém románu, přečtete jednu kapitolu a během té další sami sebe přistihnete, že očima přejíždíte řádky a prakticky nevnímáte, co čtete, není to to pravé ořechové... I tak jsem se ale s knihou popral a po dvou měsících ji dočetl.
Knihu bych celkově neoznačil zrovna za čtivou. Čtivá byla pouze v některých pasážích, v jiných byla zase nesnesitelně zdlouhavá. V první polovině knihy se prakticky nic neděje, hlavní postavy se vzájemně navštěvují, potkávají a konverzují (střídají se několikastránkové monology). O nějakém spádu se dá mluvit až v polovině, což je u 750 stránkového románu docela problém. Tím nechci první půlku vyloženě shazovat. Například pasáž o Velkém inkvizitorovi nebo životní příběh starce Zosimy byly velice zajímavé. V polovině se příběh zlomí téměř do detektivky a na konci až do soudního dramatu. Toto vyvrcholení značně vylepšilo můj celkový dojem z knihy. Teprve na konci jsem si uvědomil, že první polovina, byť zdlouhavá, měla pro vykreslení charakterů postav svůj význam...
Román je natolik hutný, rozmáchlý a tematicky obsáhlý, že podle mého názoru čtenář nemá šanci všechno pobrat a pochopit během prvního čtení. Já osobně této četby nelituji, považuji ji za jeden ze svých největších čtenářských výkonů. Jestli ale tímto mohu na závěr někomu poradit (i já sám se podle toho zařídím), nechte si tento román na prázdniny, nebo si na něj vezměte aspoň dva týdny dovolené.

piroušek
05.12.2017

nic od autora nemám. Měla jsem před časem půjčeno z knihovny, ale je to těžké čtení, neměla jsem na to trpělivost nebo dost času, kdo ví, odložila jsem to. Autor mezi povinnou četbou, proto prvotní averze k dílu, potom zvědavost a pak rozčarování. Kniha obsahově těžká pro mne i dnes. Některým věcem nerozumím, část polemik je mi cizí, něco nechápu vůbec.
Snad ji přečtu. Jinak jsem shlédla inscenace, ale určitě nepokryly celé poselství knihy

Maanna
09.11.2017

Kniha, kterou člověk dočte, a ví, že se k ní bude muset znovu vracet, a kterou z hlavy jen tak nedostane. Sice mi někdy nesedne příliš hysterické jednání některých postav, ale na druhou stranu hloubka a bohatost myšlenek, vhled do motivací postav a jejich vztahů a charakterů je něco úžasného. Postavy jsou nesmírně plastické a uvěřitelné ve svém vývoji. I když to byla vzhledem k délce knihy a nutnosti se na čtení opravdu soustředit trochu dřina, čas s Bratry Karamazovými rozhodně nebyl ztracený.

gladya
06.10.2017

Ještě jsem nedočetla celé, chybí mi kousek, ale hodnocení je jasné. Jen málo knížek má v sobě tolik myšlenek. Samozřejmě, ne se vším souhlasím, ale většina nezastarala ani po skoro 150 letech a je inspirací k zamyšlení.

A je to střípek k pochopení ruské duše.

martunka
31.07.2017

Určitě jedna z knih, které mě zasáhly a něco mi daly.

Qadin
21.07.2017

... Je Bůh, nebo není? Ale vážně! Potřebuju to teď vážně.
Ne, Bůh není.
Aljoško, je Bůh?
Bůh je.
Ivane, a je nesmrtelnost, aspoň třeba nějaká maličká, malilinká?
Není ani nesmrtelnost.
Žádná?
Žádná.
Tak tedy dokonalé nic či co. Nebo je snad přece nějaké něco? Jen když ne docela nic!
Naprosté nic.
Aljoško, je nesmrtelnost?
Je.
A Bůh a nesmrtelnost?
Je Bůh i nesmrtelnost. V Bohu je nesmrtelnost.
Hm. Je pravděpodobnější, že pravdu má Ivan. Bože, když si pomyslím, co víry, co všelijakých sil marně plýtval člověk za ten sen už za tolik tisíciletí! Kdo se tak posmívá člověku, Ivane? Naposledy a najisto: Je Bůh, nebo není? Ptám se naposledy!
A naposledy říkám, že není.
Kdo se tedy posmívá člověku?
Podle všeho ďábel, usmál se Ivan.
A ďábel je?
Ne, ani ďábel není.
Škoda. Hrom do toho, co já bych jenom udělal s člověkem, který první vymyslel Boha! Oběsit ho na osice je málo!
Kdyby lidé nebyli vymysleli Boha, nebyla by vůbec civilizace.
že by nebyla? Tedy bez Boha?
Ano. Ani koňaček by nebyl. A koňak vám budu přece muset vzít.

nesmírná lidskost, sečné dialogy, vášeň vyhnanou až na okraj šílenství, duševní sebezpyt spojený s otázkou existence Boha a jako třešnička na dortu sebeironicky pojmenované kapitoly...

Jacck
20.07.2017

Dostojevského magnum opus, úžasný filosoficko-psychologický román, kde bratři Karamazovi symbolizují různé stránky duše člověka. Asi jedna z nejlepších knih, jaké jsem četl

Pawlis
29.05.2017

Nejlepší kniha od Dostojevského = nejlepší kniha, co kdy byla napsána.

Terazky
26.05.2017

Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné
padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane,
a pakliť umře, mnohý užitek přinese.

...nádherná kniha, u které jsem se nenudila (u kterého díla od Dostojevského se člověk nudí?) a tajně doufám, že plány s Míťou dobře dopadly... :)

Jiří.H
26.04.2017

Je bůh nebo není bůh. A co nesmrtelnost.. Nějak ztrácím přehled. Největší kniha, co jsem kdy četl. Bratři, kteří jsou zpodobněním různých životních postojů. Aljoša - víra, pokora, Dimitrij - touha, nenávist, Ivan - rozum, pochybnost. Spojuje je jeden silný odkaz. A to... všichni v sobě nosíme trochu toho karamazovství.

Elyen
06.03.2017

Před lety jsem knihu v půlce odložila. Tempo pro mě bylo zdlouhavé, rozsáhlé monology nezáživné. O několik let a životních kotrmelců později jsem při svém druhém pokusu byla z knihy nadšená. Byť jde o dílo z 19. století, řeší se v něm naprosto stejné otázky víry, morálky, pravdy, lži, lásky, vášně, ctnosti, hrdosti, svobody, dobra, zla, peněz atd., jaké řešíme my v 21. století. Spousty explicitně rozebíraných, až rozpitvávaných "objevů" současných filosofů, psychologů a esoteriků zmiňuje dokonale přirozeným a nenásilným způsobem již Dostojevskij v Bratrech Karamazových. A to zejména v první části, která byla pro mě zajímavější, než druhá, sice napínavější, ale myšlenkově méně uchvacující část. Na lehkou obtíž mi byla pouze častá hysteričnost a teatrálnost většiny postav, která s sebou však většinou nesla výroky, které mě chytly za srdce. Krásný příklad knihy, do které člověk musí dospět.

pavel8996
29.01.2017

Přiznávám, že jsem tuto knihu bral trochu jako výzvu, protože přesto že rád čtu a nebojím se vážnějších témat, nedaří se mi vyčlenit pro čtení tolik času, kolik bych mu chtěl věnovat. A tak se stává, že obsažnější a komplikovanější knihy někdy hůře trávím.
S bratry Karamazovy to ale tak docela nabylo a jsem rád, že jsem do této výzvy šel. Přes množství postav a vedlejší dějové linie je pointa jasná a když se "prokousáte" první polovinou knihy, objevíte celkem silný "tah na bránu." Nejsem si jist, zda jsem vždy pochopil autorovo uvažování, každopádně jsem načerpal mnoho podnětů k přemýšlení, ke kterému kniha často vybízí a bez nějž se snad ani nedá číst. A to považuji za nejcennější přínos četby tohoto mistrovského díla.

kobejn
28.11.2016

Asi nejlepší Dostojevského kniha, na čemž se tady shodneme zřejmě všichni. Mně se četla jednim dechem, což taky neplatí u všeho, co D. napsal. Takový Výrostek je skoro k nepřečtení pro mě. BK jsou ale napsáni tak lehce, tak bravurně, tak snadno se čtou. Děj je neuvěřitelně strhující, psychologie úžasná, patrně nejúžasnější soudní drama, co jsem četl. Knihu jsem zatím četl dvakrát, a pokaždý to byl skvělý zážitek.

hlavin
09.08.2016

Vynikající kniha, podle mého názoru nejlepší Dostojevského dílo. Škoda, že se autor již nedostal k pokračování. Čte se velmi dobře, není nudná. I když je to dílo pro náročného čtenáře, rozhodně není pro každého. Ale to je dobře. Je to výborný psychologický román a filozofické dílo. Jen se čtenář nesmí nechat odradit začátkem.

vivalamuff
24.07.2016

Jedna z mých nej knih, a nejnom pro to, že pana Dostojovského považuji za literárního génia. Dokonalý sloh, dokonalá logika. Dílo je neuvěřitelně obsáhlé, vyskytnou se tam - hlavně zpočátku - nudnější pasáže, ale má to své opodstatnění. Nemůžu ani říct, který z bratrů Kamarazových mě nejvíce vzal za srdce. S postupem stránek se to totiž neustále měnilo! Kniha stojí za přečtení :-) vhodná je však pro zkušenějšího čtenáře, který už má něco načteno - myslím z klasiků, protože jinak riskujete, že to prostě nedočtete :-P

Pampeliishka
07.07.2016

Kdysi dávno mé maturitní téma :))

Marbo
07.07.2016

Vynikající. Karamazovi vás pohltí a vyplivnou. Nechám uležet a přečtu znovu...

Eskarí
05.06.2016

Super kniha!

BorisGodunov48
05.06.2016

Toto byla úplně první kniha ruského realismu, kterou jsem přečetl. Výsledkem je moje téměř posedlost ruskou literaturou tohoto období. Vůbec jsem se nenudil a byl jsem napjatý až do konce. Nádherné detailní vykreslení postav, zajímávý příběh... Díky pane Dostojevský!

KMiriam
02.06.2016

Nejlepší Dostojevského dílo. Vracím se k ní často. Měla by patřit do každé knihovny.

TinaFr
31.05.2016

Ze začátku jsem se musela lehce přemáhat k pokračování, po prvních stranách mě však doslova okouzlil a zbytek jsem dočetla rychlostí kulového blesku. Naprosto bezkonkurenční příběh, zařadil se do popředí mého osobního žebříčku ruských klasiků. V Dostojevském hodlám pokračovat, doufám, že Bratři Karamazovi byli jen lehkou ochutnávkou.

wiix
08.05.2016

Tento román ma očaril, aj keď sa čítal dlho a náročne. Človek sa ani nemusí snažiť a hneď mu niekde v tele, čím vníma intuitívne a ide na podstatu vecí, brní každá čiastočka. Je toto dielo skutočne o vražde, vine a rodine? O nevere a násilnosti? V skutočnosti som vnímala v prevahe motívy výčitiek svedomia, náboženstva (Boha), ľudského poznania a utrpenia. Tieto bytostné otázky boli pre dielo nosné a tým ho u mňa predurčili na úspech.

Hanka_Bohmova
22.03.2016

Můj nejmilejší román od Dostojevského, nečetla jsem ho nyní poprvé a jistě ani naposled.

Nakolik žádoucí je svoboda, když moje schopnost ničit dalece přesahuje mou schopnost milovat? Když není zde na světě síly, ve mně či mimo mne, která by můj rozum přidržela v pravdě a mou vůli v lásce? Dali byste něčemu takovému inteligenci, prostředky a svobodu? Vydali byste tomu do rukou své milované? A přece... přece jsme vydáni sami sobě a jeden druhému.
Dělat "aspoň to, co dokážu" nestačí, zoufale to nestačí.
Existuje-li skutečné řešení, jistě musí být někde... úplně mimo definiční obor.

Úryvek (krácený) z rozhovoru starce s poněkud teatrální Lízinou matinkou:

"... Jak zase získat víru? Čím to jen dokázat, jak sama sebe přesvědčit? Stojím a vidím kolem sebe, že je to každému jedno, skoro každému, nikdo se o to teď nestará a jen já to nemohu snést. To je strašné, strašné!"
"To jistě. Ale dokázat se tu nedá nic, i když se přesvědčit můžete."
"Jak? Čím?"
"Zkušeností účinné lásky. Vynasnažte se účinně a neúnavně milovat své bližní. Podle toho, jak budete prospívat v lásce, budete se zároveň bezpečně přesvědčovat o jsoucnosti Boha a o nesmrtelnosti své duše. Dosáhnete-li pak v lásce k bližnímu úplného sebezapření, uvěříte bez pochybností a žádná pochybnost už vám nebude moci vniknout do duše. To je vyzkoušeno a je to jisté.
...
Lituji, že vám nemohu říci nic utěšlivějšího, neboť účinná láska je ve srovnání s blouznivou kruté a děsivé předsevzetí. Blouznivá láska si žádá brzkého činu, rychle provedeného před očima všech. Lidé skutečně někdy dají i život, jen když oběť netrvá dlouho a je rychle dokonána jako na jevišti, a aby se všichni dívali a tleskali. Kdežto účinná láska je práce a kázeň, pro leckoho snad i celá věda. Ale předpovídám, že právě ve chvíli, kdy s hrůzou uvidíte, že jste se přes všechnu snahu nejenom nepřiblížila k cíli, ale snad se od něho i vzdálila, právě v tu chvíli, to vám předpovídám, svého cíle dosáhnete a jasně poznáte divotvornou sílu Boha, jenž vás stále miloval a tajemně vás vedl."

patrik0816
21.03.2016

I přestože oceňuji tohle obří Dostojevského dílo, nemůžu si nepostěžovat na to, jak těžké to bylo čtení. Nemůžu si pomoct, ale byť je tato kniha stále aktuální svým obsahem, rozhodně není aktuální svou formou. V době vzniku lidé možná měli po večerech spoustu času, který mohli věnovat čtením podobně, dle mého názoru naprosto zbytečně nataženým dílem. Něco tak hutného jsem opravdu ještě nečetl a po této zkušenosti již nechci číst.

Ta náplň, kterou myslím příběh, byla skvělá, ale ta dřina, než se k němu člověk prokousal byla doopravdy úmorná.

Je mě jasné, že se mnou spousta lidí bude nesouhlasit, protože v intelektuálních a čtenářských kruzích je tak nějak zvykem na klasiky nesahat, ale uvažte sami - kdyby Dostojevskij více škrtal, vyplavaly by napovrch ty nejlepší části a fádní záležitosti by byly odstraněny, tím pádem by dílo dostalo ještě větší hodnotu. To stejné ale platí pro hudební symfonie. Řekněte mě, kolik lidí poslouchá celé symfonie? Klasiku lidé poslouchají, ale jen určité části, problém je, že s románem tohle udělat nejde. Přitom existuje mnoho, ještě daleko starších děl, které jsou i dnes aktuální a zároveň dobře čtivé (příkladem budiž třeba Danteho Božská komedie).

S úcty k autorovi a dílu, ale především kvůli charakterům a příběhu vzpomínám na knihu v dobrém, nicméně trvám na svém názoru, že je to kniha svým stylem zastaralá, na kterou se sice zapomínat nebude, lidí kteří ji skutečně přečtou a nebudou o ni jen planě hovořit, však bude ubývat.