Paulus.1987 komentáře u knih

O Dalších listech Luciliovi bych mohl napsat prakticky to samé, co jsem napsal k Výboru z listů Luciliovi, pouze s tím rozdílem, že v tomto případě mi více vyhovoval překlad Václava Bahníka. Na druhou stranu jsou některé listy delší, filozofičtější, komplikovanější a tematicky náročnější. V některých z nich se Seneca zabývá filozofickými sylogismy, tj. slovními hrátkami typu "tráva je zelená, nebe je modré, tudíž nebe není tráva", aby toto počínání nakonec (z mého pohledu velice sympaticky) označil za neužitečné a zbytečné.

Musím přiznat, že první sbírka na mě přece jen zapůsobila více. Možná v tom hraje roli skutečnost, že první výbor byl jakési "best of" ze Senecových listů, zatímco v tomto případě se jedná o listy zbývající. Nic to nemění na tom, že i tato kniha rozhodně stojí za přečtení. I přes několik náročnějších pasáží je v ní obsaženo mnoho moudrých a pro život užitečných slov.

Citát ze 101. listu: "Je třeba přestat lpět na životě a naučit se, že je úplně jedno, kdy vytrpíš to, co musíš dřív nebo později vytrpět, že záleží na tom, jak dobře žiješ, ne jak dlouho; často dobře žít znamená nežít dlouho."

Citát ze 115. listu: "A tak ti filozofie poskytne to, nad co podle mého názoru nic není větší: nikdy nebudeš se sebou nespokojený. K tak pevnému štěstí, kterým neotřese žádná bouře, tě nedovedou slova vhodně spojená a sladce plynoucí řeč. Ať si slova jdou, jak se jim líbí, jen když si duch uchová svou harmonii, jen když je velký, pevný ve svých názorech a jen když se sám sobě líbí právě proto, proč se druhým nelíbí, jen když hodnotí svůj úspěch životem, jaký vede, a soudí, že jeho vědění je o tolik větší, oč menší jsou jeho tužby a jeho obavy."

5 26.09.2018

Tuto knížečku jsem četl jako doplněk ke skvělé knize Jiřího Lederera, v níž není o nahrávce rozhovoru s Janem Palachem ani zmínka (a z mnoha důvodů ani být nemohla).

Na začátku MUDr. Kmuníčková čtenářům přibližuje Janův čin, důvody, proč jej provedl, a následně popisuje průběh posledních tří dnů Janova života. Její vyprávění i samotný přepis předmětného rozhovoru svědčí o neskutečné duševní síle Jana Palacha navzdory jeho fyzickému stavu. V poslední části knihy se Mgr. Vladimír Tůma věnuje nahrávce samotné - jak vznikla, jak byla autorizovaně i neautorizovaně užívána a rozmnožována.

Svojí větou o tom, že "člověk musí bránit tomu zlu, na který právě stačí", nám Jan Palach sahá do svědomí i dnes. Tím bráněním totiž nemusí vždycky být kbelík s benzínem a zápalky...

8 30.08.2018

Velmi zajímavá a strhující kniha o Janu Palachovi. Ze začátku jsem se obával případné neobjektivnosti a přílišné patetičnosti, ale byl jsem mile překvapen, jakým způsobem autor toto téma zpracoval.

Panu Ledererovi se podařilo na základě rozhovorů s Janovými příbuznými, známými, spolužáky a kolegy z univerzity sestavit Janův životní příběh, přiblížit čtenáři profil jeho osobnosti, popsat události, které měly vliv na Janův život, včetně motivací k jeho výjimečnému činu.

Janovo sebeupálení a následné dění je v knize popsáno velmi podrobně, přičemž pan Lederer také poukazuje na některé přetrvávající otazníky (kniha byla psána v letech 1974 až 1981, tudíž neměl přístup k vyšetřovacím svazkům VB a STB). Velmi oceňuji, že se autor vyhýbá fabulacím, na nepodložené či neprokázané skutečnosti přímo upozorňuje.

V knize se také dočteme o následném dopadu Janova činu na politickou a společenskou situaci, o jeho posmrtných peripetiích, o jeho předchůdcích (Ryszard Siwiec) a následovnících (Jan Zajíc, Evžen Plocek). V závěrečné kapitole se autor zamýšlí nad reflexí a smyslem Janova činu, čímž čtenáři umožňuje Janovo sebeobětování lépe pochopit.

Jak jsem uvedl na začátku, kniha je velmi zajímavá a strhující, přímo nabitá informacemi. Zjistil jsem, že posloužila paní Kantůrkové při psaní scénáře k novému filmu o Janu Palachovi. Ačkoliv jsem tento film neviděl, troufám si tvrdit, že mnoho informací o výjimečném charakteru Jana Palacha, které jsou v knize obsaženy, prostě do filmu zakomponovat nelze. Z hlediska kvality a především z úcty k Janu Palachovi knihu jednoznačně všem doporučuji. Bylo mi opravdu smutno, když jsem ji dnes náhodou uviděl v antikvariátu...

8 29.08.2018

Asi to teď bude vypadat, že nekriticky dávám pět hvězdiček všemu, co se týká našich letců v RAF, ale nemohu si pomoct. Tato kniha byla opravdu nádherná.

Tak jako Richard Husmann (Filip Jánský) svými Nebeskými jezdci vytvořil literární pomník československým bombardovacím letcům, tak Antonín Liška prokázal touto knihou čest svým kamarádům stíhačům.

Román je napsán krásným, místy až poetickým jazykem. Nemá jednu souvislou dějovou linii, střídají se v něm osudy několika postav letců. Jsou to osudy strhující, napínavé, humorné, dojemné i tragické. Do příběhu jedné z postav autor promítl i své vlastní. Kniha ve mně zanechala spoustu dojmů, které se nedají popsat. Kromě jiných na mě velmi zapůsobilo (především v posledních kapitolách) právě to kamarádství na život a na smrt, i za cenu sebeobětování.

Během četby jsem si často říkal, jaký by mohl být film Tmavomodrý svět, kdyby...

10 20.08.2018

Nejdříve chci tímto poděkovat nakladatelství Biblion za důstojné znovuvydání Listů z Kostnice Mistra Jana Husa. Listy jsou rozděleny do kapitol podle toho, v které době a z kterého místa je Jan Hus psal. Každá kapitola je pak uvedena krásnou dobovou ilustrací Ulricha von Richentala a doprovodným slovem, které danou skupinu listů uvádí do historických souvislostí. Na konci knihy se pak nacházejí poznámky k jednotlivým listům.

Pokud jde o jazykovou úpravu, měl jsem možnost srovnání s edicí od Bohumila Ryby, která byla vydána jako součást knihy Hranice pravdy od Františka Šmahela. Ačkoliv úprava Bohumila Ryby činí listy více autentickými, je to především toto vydání v současné češtině, které listům dává vysokou míru čtivosti a tím i přístupnosti pro současného čtenáře, ať už je jím žák, student nebo kdokoliv jiný, kdo chce Mistra Jana Husa poznat i z jiného pohledu než jen ze stránek učebnic dějepisu či odborné literatury.

Historikové objektivně uvádějí, že se Mistr Jan Hus ve své kauze dopustil několika taktických chyb. Při čtení jeho listů z Kostnice se setkáváme s jeho vlastními myšlenkovými pochody, jak dané události vnímal on sám: vězněn, zrazen králem Zikmundem, který mu zaručil bezpečnost, odsuzován koncilem, který mu jeho články předkládá překroucené nebo vytržené z kontextu a snaží se ho přimět k jejich odvolání. Hus se pak dožaduje poučení o svých pochybeních, kterého se mu však nedostává. Proto zůstává věrný Boží pravdě, klade své svědomí před svůj život, navzdory pokušení odmítá odvolat a odchází na smrt.

Minimálně právě v této otázce svědomí tak podle mého názoru zůstává Mistr Jan Hus vzorem pro nás všechny.

14 05.08.2018

Na této útlé knížečce mě ze začátku nejvíce zaujal fakt, že samotná předmluva překladatele a historika Martina Wernische je obsáhlejší než samotný Husův traktát. Na druhou stranu to má svůj význam, jelikož toto Husovo dílko v žádném případě není určeno laické veřejnosti.

Traktát o knihách kacířů byl Husovou reakcí na odsuzování a pálení knih Johna Wyclifa. I když je de facto složen z odkazů a citací jiných světců, Hus jejich prostřednictvím volá po kritickém hodnocení kacířských knih a nesouhlasí s jejich zatracováním jako celku. Jinými slovy se jedná o to, že i některé názory a myšlenky kacířů mohou být správné a pravdivé, proto je nutné je oddělovat od těch nesprávných a nepravdivých a tyto myšlenky akceptovat.

Pokud se čtenáři podaří oprostit se od náboženské "omáčky", zjistí, že z širšího hlediska Hus nabádá především k otevřenému myšlení, vstřícnosti k názorům jiných, k diskuzi a polemice. V tom podle mého názoru tkví nadčasovost tohoto Husova díla z 15. století. Proto hvězdičkami hodnotím tuto trvalou hodnotu, nikoliv formu, jakou je napsána.

6 31.07.2018

Na úvod chci uvést, že mé vědomosti o Mistru Janu Husovi se dlouhou dobu opíraly o značně zjednodušenou látku hodin dějepisu základní školy z konce 90. let, o Vávrův tendenční film a látku z dějin literatury na střední škole. Mé obzory značně rozšířil až třídílný film Jiřího Svobody z roku 2015, několik televizních dokumentů a kniha Hranice pravdy od Františka Šmahela, která se mi velmi líbila.

K příležitosti 600. výročí upálení vyšlo o Janu Husovi mnoho publikací, já jsem se na základě zdejšího hodnocení rozhodl pro knihu od Františka Šmahela, s jehož předchozí zmíněnou knihou jsem měl velmi dobrou zkušenost. Na tuto novou knihu jsem se velmi těšil, o to více jsem byl rozčarován. Podle mého názoru se jedná o ryze odbornou publikaci, která není až tolik určena pro laickou veřejnost, do které se řadím i já. Kniha je velmi hutná, plná postav, faktů, informací a souvislostí. Přiznám se, že jsem se během četby často ztrácel a mnoho věcí nepochopil (např. s Johnem Wyclifem související spor o univerzálie, průběh tehdejšího studia na univerzitě, popis průběhu tzv. kvodlibetu a další). Na druhou stranu se mi velmi líbily kapitoly o Husově přínosu pro český jazyk, rozbor Husova "programu" (především klíčového díla O církvi) a závěrečné kapitoly o Husově pobytu v Kostnici a průběhu koncilu.

Svým hodnocením v žádném případě nesnižuji erudovanost autora ani odbornou kvalitu této knihy. Pět hvězdiček nedávám jen proto, že se z mého pohledu zkrátka jednalo o velmi náročné čtení, příliš velké sousto, na které můj intelekt v mnoha okamžicích jednoduše nestačil.

5 29.07.2018

Není římského lidu je první knihou od paní Loukotkové, kterou jsem četl. Ze začátku jsem k ní byl poněkud skeptický - měla celkem pomalý rozjezd, poetické/snové pasáže mě příliš nebavily a spíše jsem je pouze přelétával očima. Začal jsem se obávat toho, že celá kniha bude takto nudná a pro mě bude problém ji vůbec dočíst. Naštěstí jsem mýlil. Děj nabral spád a román byl velmi čtivý až do konce.

Hlavními postavami jsou básník a soudce krásy Petronius Arbiter a jeho protipól císař Nero. Během Neronovy krvavé cesty k moci až k naplnění svého osudu se zde seznamujeme s osudy dalších postav - císaře Claudia, Neronovy matky Agrippiny, manželek Octavie a Poppey, vychovatele Senecy a dalších. Současně s nimi román zachycuje i požár Říma či Pisonovo spiknutí proti Neronovi. Rovněž mě zaujala zmínka o Petroniovu Satyrikonu a s ním související hostině u Trimalchiona.

Byl jsem překvapený, když jsem se v doslovu dočetl, že se jedná o autorčinu prvotinu. Z hlediska historie toho kniha obsahuje opravdu hodně a podle mého názoru dokáže zábavnou formou nahradit dvě hodiny dějepisu. Já jsem si nakonec román užil, bylo to inteligentní a přínosné čtení. Kdyby to šlo, dal bych 4,5 hvězdičky a to jen proto, že Quo vadis se mi kdysi líbilo o chlup více.

12 12.07.2018

Minulý týden jsme si připomínali 68 let od smrti JUDr. Milady Horákové. Ve stejný den prezident republiky jmenoval vládu, která se s největší pravděpodobností bude opírat o důvěru strany, která doktorku Horákovou poslala na smrt. O tři dny později zemřela JUDr. Dagmar Burešová, která se významně zasadila o nalezení a předání dopisů Milady Horákové jejich adresátům. To jen tak na úvod.

Už dříve jsem uvažoval nad tím, čím si Miladu Horákovou připomenout, jak se o ní něco dozvědět. Literatury faktu o jejím životě a smrti je jako šafránu, filmu jsem s ohledem na vesměs negativní recenze nevěnoval pozornost. Sáhl jsem tedy po jejích dopisech z pankrácké cely smrti. Člověka přece jen nejlépe poznáte z jeho vlastních slov.

Jako první mě napadlo srovnání s Husovými listy z Kostnice. Na rozdíl od nich jsou dopisy Milady Horákové ryze osobního charakteru. Pisatelka v nich vystupuje nejen jako sestra, dcera, matka, snacha, manželka a přítelkyně, ale především jako žena plná citu a lásky. Kromě samotného loučení se svými blízkými Milada Horáková ve svých dopisech také v několik náznacích vyjadřuje, jak zásadní je pro ni otázka svědomí. Patrně nejvíce mě zaujal dopis adresovaný dceři Janě, který má v sobě sílu oslovit všechny mladé lidi. Umím si ho představit zarámovaný a pověšený ve školních třídách.

Nechci tu opakovat již tolikrát opakovaná slova "musíme si připomínat" a "nesmíme zapomenout". Připomínat a nezapomínat se totiž dá i pouhým listováním v kalendáři, což nestačí. Já bych k tomu spíše dodal "musíme následovat". Slovy Milady Horákové konkrétně "planout také pro širší a větší věci než jen osobní a rodinné".

Na závěr chci přidat ještě tento citát:
"Nelitujte mne! Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně, před soudem svého svědomí jsem obstála a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem."

18 05.07.2018

Velmi přínosná a důležitá kniha s širokým záběrem, která získala ocenění Magnesia Litera pro knihu roku zcela zaslouženě. Autor v ní otevřeně popisuje současné dění na naší politické scéně i poměry ve společnosti a dává je do souvislosti s historickými zkušenostmi naší země. Nechybí ani analýza totalitních praktik a tendencí, které spatřujeme u našich současných politických špiček. Kniha se dá charakterizovat jako vztyčený varovný prst či výchovný pohlavek, který nás má přimět k tomu, abychom se začali o veřejné dění aktivně zajímat, kriticky o něm uvažovali a především respektovali názory ostatních, pokud se nechceme vrátit tam, kde jsme už několikrát byli. Demokracie totiž není o tom přijít jednou za čas k volební urně, někomu to tam jednoduše hodit a pak čekat, co se stane.

14 13.06.2018

Besedy s paní Sosnarovou jsem se zúčastnil ještě před čtením této knihy, kterou jsem si tenkrát vzal s sebou a nechal si ji podepsat. Z vyprávění paní Sosnarové jsem však měl poněkud rozpačité pocity - některé věci mi přišly dosti nepravděpodobné a svoji roli asi sehrál i její projev. Snažil jsem se ale brát úvahu stáří paní Sosnarové a také skutečnost, že události z 19 let života nelze pojmout do dvouhodinové besedy. Řekl jsem si tedy, že si udělám názor až po přečtení knihy Krvavé jahody.

Kniha jako taková (5. vydání z roku 2017) se velmi dobře čte, možná bych pouze vytkl občasnou nechronologičnost děje. Z lágrové literatury už mám něco načteno, takže mnou emoce tolik necloumaly. Nic to však nemění na tom, že ty hrůzy, které si paní Sosnarová a mnoho dalších museli prožít, si nikdo z nás nedokáže dost dobře představit.
Velký problém pro mě nastával v momentech, kdy se příběh paní Sosnarové popsaný v knize ve větších i menších detailech lišil od jejího vyprávění z besedy!

Osud paní Sosnarové bývá často prezentován jako příběh ženy, která prožila 19 let ponížení a teroru v ruských gulazích (někde se uvádí 18 let, někde 20 let - vyberte si). Problém vidím v tom, že o gulagu ve smyslu nápravně-pracovního tábora obehnaného ostnatým drátem a hlídkovými věžemi by se snad dalo uvažovat v prvních 8 letech po jejím odvlečení do SSSR. Plovoucí továrna na zpracování ryb, slévárna nebo kolchoz podle mého názoru nejsou gulagy!

Utrpení, které paní Věra, její matka a sestra v Sovětském svazu prožily, v žádném případě nijak nezpochybňuji. Na druhou stranu chci mít ve věcech jasno, což v tomto případě z důvodu mnoha rozporuplných informací opravdu nemám.

14 03.06.2018

Mé první setkání s antickou filozofií. Na samotné Senecovy nadčasové myšlenky pět hvězdiček nestačí. Jeho filozofie založená na čestnosti, umírněnosti a moudrosti má v sobě takovou sílu, že dokáže oslovit, přinutit k zamyšlení a ukázat cestu i modernímu člověku. Byl jsem skutečně ohromen.
Jedinou výtku mám pouze k překladu Bohumila Ryby, který na mě i přes svoji nepopiratelnou uměleckou kvalitu a vznešenost působil poněkud těžkopádně a čtení některých pasáží tak pro mě bylo celkem obtížné - některé odstavce jsem musel číst několikrát, popř. jsem se musel v textu vracet.

Z knihy by se dalo citovat prakticky všechno, mě nejvíce zaujala tato pasáž ze 104. listu:
"Ale ty si představuj, že nebezpečí od člověka je tu proto, abys uvážil, co je tvojí povinností. Jednoho pozoruj, aby ti nebylo ublíženo, druhého, abys neublížil ty jemu. Raduj se z prospěchu všech lidí a buď dojímán neprospěchem; buď pamětliv toho, co máš dělat a čemu se vyhýbat. Čeho dosáhneš, budeš-li takto žít? Ne toho, aby ti neškodili, ale aby tě neklamali. Jinak se co nejvíce skryj do filosofie. Ona tě u sebe ochrání, v její svatyni budeš buď bezpečen, anebo aspoň bezpečnější. Narážejí na sebe jenom ti, kdo kráčejí stejnou cestou. Avšak ani ve filosofii nebudeš smět přehánět. Mnohým lidem se stala příčinou nebezpečí, protože se jí zabývali zpupně a vzdorně. Nechť odnímá nepravosti tobě, ale nevyčítá je jiným. Nechť se neliší od obecných mravů a nechť si vede tak, aby nevznikal dojem, že odsuzuje vše, co sama nedělá. Lze být moudrým bez okázalosti a bez zavdávání příčiny k nenávisti."

7 27.05.2018

Už je to nějaká doba, co jsem viděl slavné filmové zpracování, které se mi velmi líbilo. Proto jsem se trochu obával, že při čtení budu před sebou vidět Dustina Hoffmana a Meryl Streepovou. Ačkoliv jsou jejich postavy v románu popsány jinak, znalost filmu jako takového mě při čtení nijak neomezovala.
Musím potvrdit, že kniha je velmi čtivá. A především dojemně lidská. Je o problémech, které lidé řeší dnes a denně na celém světě - rozvod, rodičovská odpovědnost, výchova dítěte, ztráta zaměstnání, soudní řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů atd. Kniha čtenáře vtáhne do děje a přiměje ho uvažovat nad tím, jak by se v situaci hlavních hrdinů zachoval on.
Pátou hvězdičku dávám za skvěle vygradovaný konec.

11 09.05.2018

Kniha otřesnější a výmluvnější než kdejaký film či televizní dokument. Výpověď přeživšího člena osvětimského sonderkommanda vedená formou rozhovoru se nesnaží za každou cenu vzbuzovat povrchní emoce, naopak předkládá syrová, nepřikrášlená a nepřekroucená fakta o průběhu konečné fáze holokaustu, kterou představovaly plynové komory a krematoria.
Knihu skvěle doplňuje několik reprodukcí nádherných (a zároveň hrůzných) obrazů dalšího člena sonderkommanda Davida Oléreho.
Panu Veneziovi náleží obrovský obdiv za to, že se dokázal ke svým vzpomínkám a zážitkům opakovaně vracet a budoucím generacím celého světa tak předat své svědectví o největších zvěrstvech v dějinách lidstva.

5 01.05.2018

Lepší životopis si Jimi Hendrix nemohl přát. Na začátku se setkáváme s mladíkem, který hudbu považuje spíše jako prostředek k obživě, a na konci tu máme skutečného umělce toužícího po dalších směrech a nových obzorech.
Konec knihy mluví za vše:

„Lidi jsou do smrti zvláštním způsobem zamilovaní. Musíš nejdřív natáhnout bačkory, aby jim došlo, žes snad trochu za něco stál. Teprve po smrti jsi ten správnej pašák. Takže, lidičky, až jednou umřu, pouštějte si prostě dál moje desky…“

5 27.04.2018

Patrně nejslavnější protiválečný román všech dob. Příběh idealistických mladíků, kteří jsou postaveni před brutální válečnou realitu. Během středoškolských let byl E. M. Remarque mým nejčtenějším autorem a tahle kniha byla první. Jeho romány mě velmi ovlivnily. Žádná z jeho knih není veselým čtením, ale o to více lidskosti v nich najdete.

27 27.04.2018

Kniha velká objemem i obsahem. King v ní opět používá osvědčený motiv party dětí (později dospělých), které se v tomto případě rozhodnou bojovat se zlem skrývajícím se v jejich městečku.
I já knize vytýkám tu zhovadilost, která proběhne mezi dětmi ztracenými v kanálech. V ten moment jsem si říkal, že autor asi nebyl úplně při smyslech, neboť tentokrát opravdu přestřelil, a to úplně zbytečně. Někde jsem také četl názor, že konce knih Kingovi moc nejdou, což bohužel platí i pro tento román. Jinak nemám knize co vytknout. I přes obrovský rozsah se jedná o napínavé čtení.
P.S. Knize přičítám i osobní přínos, neboť obohatila můj vulgární slovník o slovo "čuran". :-)
(Tímto se omlouvám administrátorovi, v knize je však tento výraz skutečně používán, a to velmi vtipně.)

8 27.04.2018

Quo vadis se mi líbilo stejně jako Křižáci, které jsem četl předtím. Maturitní četba, kterou jsem si tenkrát užíval. Láska Římana a křesťanky, šílený Nero, arbiter elegantiarum Petronius, požár Říma, pronásledování a mučení prvních křesťanů, intriky. Během pasáže, kdy silák Ursus stojí s holýma rukama v aréně proti býkovi s přivázanou Lygií na hřbetě, jsem ani nedýchal.
Rovněž doporučuji polské filmové zpracování z roku 2001, které sice neoplývá velkým rozpočtem a výpravou, ale o to je věrnější předloze.
Pozn.: Četl jsem vydání z roku 2003 s překladem pana Sojky.

11 27.04.2018

Křižáky mám spojené s dobou středoškolských studií, kdy jsem si knížku koupil v antikvariátu a doma se do ní s chutí začetl. Vzpomínám na příjemné večery trávené nad touto knihou. Středověk, rytíři, láska Zbyška a Danušky, nenávist polských rytířů k německým křižákům, Bitva u Grunwaldu... Z knihy je velmi cítit polská národní hrdost, což mi vůbec nevadilo, poněvadž Poláci mohou být na svoji historii hrdí. Nejen na tu středověkou.
Pozn.: Četl jsem vydání z roku 1977 s překladem pana Janoucha.

8 27.04.2018

Úžasně čtivý Buddhův životopis v románové podobě. Příběh člověka, který opustil pohodlný život plný přepychu, aby hledal smysl života, poznal podstatu utrpení a stal se osvíceným. Nemusíte být přímo buddhistou, abyste si v knize našli to svoje.

1 27.04.2018