Dopisy Milady Horákové z pankrácké cely smrti

17.04.2024

Není co dodat. Opravdu dojemné dopisy, co napsala Milada svým nejbližším. Při poslechu audio knihy jsem měla knedlík v ruku, tohle nejde ani popsat slovy, to se musí opravdu přečíst/poslechnout.

13.07.2023

Dá se vůbec rozloučit s životem na několika listech papíru? Miladě Horákové se to povedlo v deseti dopisech věnovaných otci, manželovi, dceři, příbuzným a přátelům. Není to patetické loučení plné pláče. Je to neskutečně inspirativní a dojemné čtení plné krásných a laskavých slov, rad a obrovského klidu a smíření. Milada Horáková opravdu odešla s hlavou vztyčenou a s klidem v duši.
Moc mě mrzí, že dopisy byly vydány dceři až o 40 let později a k většině se taky poslední slova rozloučení nedostaly.

Čteno jako brilantně podaná audiokniha.

15.01.2021

Neskutečné dílo! Měl jsem trochu pochybnosti jestli mi vstup do posledních slov této neskutečné ženy přinese něco zajímavého a nepůjde jen o rozloučení se životem a blízkými. Až snad na jeden dopis je to ale vynikající předání vědomostí a rad na své nejbližší. Tolik moudrosti v tolika málo slov, neskutečné obdivuhodné množství životních zamyšlení a moudrostí. Vynikající, podle mě povinná četba.

06.07.2020

Milada byla velmi statečná a inspirativní žena. Její příběh by měl znát každý a tohle bych povinně pouštěla ve škole, aby se stále připomínalo, jakých zvěrstev byl schopný komunistický režim. Dlouho budu mít její slova v hlavě.. byl to velmi silný zážitek tato kniha.

28.02.2020

Tohle se vážně nedalo přečíst bez slzy ... M. Horáková - hrdinka. Všechno, za co bojovala, bude mít smysl po několik dalších generací. Její poslední slova blízkým byla srdcervoucí, cítila jsem neskutečnou bezmoc a nespravedlnost za to, co člověk dokáže udělat člověku - člověku čistému, laskavému, inteligentnímu, úžasnému - přesně takovému jako byla MH.

23.02.2020

"Pozlátko se někdy tak oslnivě leskne.... někdy dokonce se tak lstivě zablyštilo, že člověk upustil z ruky již uchopené ryzí zlato a sáhl či pachtil se po pozlátku."

Od prvních řádků je z doktorky Horákové cítit nesmírná odvaha a síla. Žít a život milovat za jakýchkoli okolností. Nelze si přitom nepřipomenout ty, kteří svůj život dobrovolně ukončí, když mají pocit, že už pro ně ztratil smysl. Horáková dokládá, že smysl svému životu dáváme jen my sami. Nakonec všechno musí jednou skončit... ale kdo se s ním a se svou rodinou a přáteli dokáže tak vřele rozloučit, jako právě Milada Horáková? Kdo v okamžicích blížící se smrti myslí víc či pouze a jedině na své blízké, a ne na sebe?

Více než obžaloba zvráceného komunistického režimu, více než ukazování prstem, Horáková vzpomíná a loučí se v dopisech rodině s takovou pokorou a láskou, s tak upřímnou omluvou svým blízkým, že jeden až přestává dýchat. A tak režim, který se chtěl zbavit nepohodlného kverulanta, pomohl odhalit světu hloubku a sílu oné bytosti, kterou se pokoušel zlomit a kterou musel zavraždit, protože neuspěl. Komunisté tak bez skrupulí dokonali to, k čemu nedospěli nacisté. A to jsem si myslela, že si jsou rovni...

Mimochodem, jednotlivé dopisy je lepší si dávkovat. Jinak hrozí, že vás spláchne tsunami emocí. Člověku to zpočátku nedojde, ale ani první vlna tsunami ze série nebývá tou největší a nejsilnější.

30.01.2019

Velmi emotivní záležitost.

26.11.2018

Dechberoucí statečnost a obdivuhodná inteligence, tváří v tvář smrti přecházející v nadčasovou moudrost. Paní Milada Horáková v nejtěžších chvílích osobně. Už chápu, proč se jí komunisté tak báli.
Přeji nám více takových dam.
Nezapomínejme na tyto hrdiny.

13.11.2018

Po předchozích komentářích asi nemá cenu cokoli dodávat. Jen mě tak napadlo, kolik z nás jednou ..."před soudem svého svědomí obstojí"

05.07.2018

Minulý týden jsme si připomínali 68 let od smrti JUDr. Milady Horákové. Ve stejný den prezident republiky jmenoval vládu, která se s největší pravděpodobností bude opírat o důvěru strany, která doktorku Horákovou poslala na smrt. O tři dny později zemřela JUDr. Dagmar Burešová, která se významně zasadila o nalezení a předání dopisů Milady Horákové jejich adresátům. To jen tak na úvod.

Už dříve jsem uvažoval nad tím, čím si Miladu Horákovou připomenout, jak se o ní něco dozvědět. Literatury faktu o jejím životě a smrti je jako šafránu, filmu jsem s ohledem na vesměs negativní recenze nevěnoval pozornost. Sáhl jsem tedy po jejích dopisech z pankrácké cely smrti. Člověka přece jen nejlépe poznáte z jeho vlastních slov.

Jako první mě napadlo srovnání s Husovými listy z Kostnice. Na rozdíl od nich jsou dopisy Milady Horákové ryze osobního charakteru. Pisatelka v nich vystupuje nejen jako sestra, dcera, matka, snacha, manželka a přítelkyně, ale především jako žena plná citu a lásky. Kromě samotného loučení se svými blízkými Milada Horáková ve svých dopisech také v několik náznacích vyjadřuje, jak zásadní je pro ni otázka svědomí. Patrně nejvíce mě zaujal dopis adresovaný dceři Janě, který má v sobě sílu oslovit všechny mladé lidi. Umím si ho představit zarámovaný a pověšený ve školních třídách.

Nechci tu opakovat již tolikrát opakovaná slova "musíme si připomínat" a "nesmíme zapomenout". Připomínat a nezapomínat se totiž dá i pouhým listováním v kalendáři, což nestačí. Já bych k tomu spíše dodal "musíme následovat". Slovy Milady Horákové konkrétně "planout také pro širší a větší věci než jen osobní a rodinné".

Na závěr chci přidat ještě tento citát:
"Nelitujte mne! Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně, před soudem svého svědomí jsem obstála a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem."