OnlineOsice

Příspěvky

Děti z BullerbynuDěti z BullerbynuAstrid Lindgren

Já těch šest a půl dětí, které jsou v Bullerbynu, prostě miluju:-) Poprvé nám je četl manžel na konci těhotenství a pokračoval s tím i v porodnici. Teď si je Barunka (4 roky) měla možnost vychutnat konečně naplno. Když jsem se jí ptala, jaká postava je jí nejsympatičtější, tak mi vyjmenovala snad úplně všechny ženské postavy, Lisou počínaje a Kristin z Lövnäsu konče. Nevím, co má proti klukům:-)

Takové dětství by jim mohl kdekdo závidět. Prostředí, do kterého je děj zasazen, je sice dnešním dětem hodně vzdálené, ale těmi zážitky by určitě nepohrdly. Dělání jeskyní v seně, nocování na seníku, posílání pošty v krabici od doutníků, stavění sněhových pevností a koulovací válka, přespávání v lese a lovení raků, hry plné fantazie, z kamene se rázem stane ztroskotaná loď a z dětí námořníci umírající hladem, atd. Zkrátka pohodové dětství. Trochu mě zarazilo, že si děti až na pár povinností od rána do večera užívají a mají prostor ke společným hrám. Vybavilo se mi vyprávění babičky, jak si poprvé a naposled dovolila jít se koupat s ostatními dětmi, za což si vysloužila výprask, protože neudělala v hospodářství to, co měla. Jak oba s bratrem chtěli chodit do školy, ale ne vždycky mohli, protože někdo musel zůstat doma a pomáhat. Přesto na své dětství ráda vzpomíná. Tak si říkám, zda i naše děti budou mít na dětství tak vřelé vzpomínky.

Díky knize jsem si rozšířila povědomí o švédských zvycích. Zaujaly mě velikonoční cedulky (škaredá středa), psaní veršíků na vajíčka a jejich Vánoce. … S Barunkou jsme si dohledávaly, jak vypadá orsej, jaterník a křivatec, abychom si dokázaly lépe představit jarní atmosféru, když Anna a Lisa samy nevěděly, co dělaly:-) A co myslíte, že jsme udělaly, když jsme si četly o karamelách? ... Moje nejoblíbenější pasáž je ta, ve které se výše zmíněná dvojka stará o Kerstin. „Ty zlý fakane,“ řekla Anna tak vlídně a přátelsky, jak jen uměla.“:-D

Jen jsme dočetly, tak jsme začaly číst znovu od začátku:-) Kolifink Kolifink. Vřele DOPORUČUJI.

20.07.2020


Kde zpívají raciKde zpívají raciDelia Owens

„Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy. Líné klikatící se řeky unášejí sluneční kotouč až do moře a dlouhonozí ptáci, kteří jako by vůbec nebyli pro let stvoření, se s nečekanou ladností zvedají ze země vstříc křiku tisíce sněžných hus.“

Přemýšlela jsem, jakou knihu dát tetě k narozeninám. Koukla jsem k pár oblíbeným uživatelkám (harena, 8509211 a Šánka), které knihy doporučují, a vybrala tuhle:-) Knížku jsem měla připravenou na poličce pár dní a pak mi došlo, že bych ji mohla použít do ČV (Kniha, kterou po přečtení někomu darujete). Tetě jsem musela samozřejmě oznámit, že pro ni máme knížku, ale že ji dostane až ji přečtu:-) Dočítala jsem včera na Šumavě při mém prvním stanování s dětmi.

Kde zpívají raci je tak trochu „pohádková“ detektivka, u které jsem se neubránila slzám. Ve dvou časových rovinách sledujeme na jedné straně (r. 1969) vyšetřování smrti Chase Andrewse, oblíbeného mladíka z městečka a na druhé straně (od r. 1952) nám dělá společnost plachá Kya, které jen málo lidí řekne jinak než Holka z bažiny, která tráví svůj čas krmením racků, sbíráním ptačích per a pozorováním nejrůznějších rostlin a živočichů, díky nimž si utváří svůj pohled na to, jak to v přírodě i v životě chodí.

„Vrány nedokážou udržet tajemství o nic víc než bahno.“

Bavilo mě, jak mě Kya provázela bažinou a inspirovala mě k tomu, abych se pokusila určit, jaké ptačí pírko nosím v obalu na mobil. Je z naší procházky na Salesiovu výšinu a myslím, že je z kukačky. Na určení měla velký podíl moje mamka:-) … Opravdu by mě zajímalo, jak to měla Kya s osobní hygienou (čistění zubů, mytí vlasů atd.). Na vlasy stačí voda, mám s tím pětiletou zkušenost:-) … Je mi jasné, že by se daly v příběhu objevit nedostatky, ale hledat je nehodlám. Knížku jsem si užila a to rozhoduje. Pasáže s detektivním vyšetřováním a samotné soudní přelíčení mě drželo po celou dobu v napětí a sama jsem měla nejrůznější teorie:-) Navíc příběh ozvláštňují básničky a nemusela jsem je dohledávat:-) Moc děkuji mým oblíbeným za skvělý tip a doufám, že si knihu teta užije stejně jako já.

Najednou ztracená a studená
Zahrada prázdná leží ladem
Já toužím svírat v náručí své
Žvatlající dítě, dítě sladké
Smějící se, krotké i divoké…

Zmizelo slunce, zmizely stromy
Odešlo vše, jsme tu jen my
Matka náš dům zpěvem prozářila
A večeři nám s láskou uvařila
A milovala nás, jen bůh ví jak
Teď svět halí černý mrak. (prý od Jamese Wrighta)

20.07.2021


ChirurgChirurgPetra Dvořáková

Velmi znepokojivé čtení. Proč znepokojivé? Protože román působí neskutečně reálně, tak autenticky. Zobrazené vztahy (manželské, rodičovské, kolegiální, atd.) mi místy naháněly husí kůži. Neschopnost otevřeně si promluvit, čelit svým strachům, mizivá snaha pochopit druhého, lhát sám sobě, na moment se kát a říkat si, že ten druhý to také nemá lehké, ale za okamžik už zase pociťovat nenávist, cítit vztek a bezvýchodnost situace a mohla bych ve výčtu pokračovat ještě dlouho… Síla tohoto románu je pro mě právě v tom, že si dokážu představit, že bych se mohla ocitnout např. v pozici Markéty. A ta představa je děsivá…

Kniha je nesmírně čtivá, připadala jsem si, že nakukuji doktoru Gráblovi při operaci pod ruce, že s ním sedím v dílně, že s ním prožívám kocovinu, že cítím jeho vztek a strach, atd. Čtení místy dost bolelo (znám chlast z rodiny a mám k němu dost negativní vztah; také jsem při čtení zažívala strach spojený s tím, že by se mohly zvrtnout moje vztahy s dětmi)… „člověk si svoje peklo připravuje sám“ (s. 235)

Moje první setkání s P. Dvořákovou. Přesvědčila mě, že je skvělou spisovatelkou. Její schopnost nahlédnout člověku do duše je mimořádná. Popravdě mám trochu strach pustit se do některé z jejích dalších knih. Ještě teď mi bije zrychleně srdce, to se mi u psaní žádného komentáře ještě nestalo. Klobouk dolů, Petro!

21.02.2020


Harry Potter a Tajemná komnataHarry Potter a Tajemná komnataJ. K. Rowling (pseudonym)

„Je úžasné, co všechno si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“

Tak jsem neodolala a rovnou se pustila do dalšího dílu:-) Hodně mě bavil Dobby, o Zlatoslavovi to samé říct nemůžu, dozvěděla jsem se spoustu nových zajímavostí ze světa čar a kouzel, společně se známou trojkou pátrala po tajemné komnatě, nechala se několikrát autorkou nachytat a zavést, nepospojovala si vodítka, nedůvěřovala jsem Tomovi, užívala si bylinkářskou část, Ronův způsob opravy nejmenovaného předmětu mi připomněl kolegu (Vláďo, snad si na to vzpomenu až tě zase uvidím:-)) a říkala jsem si, že tento díl je jako dělaný pro lidi s nejrůznějšími fobiemi.

„O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

Bavila mě, jak mudlovská prázdninová část, tak ta bradavická. I když mě trochu štvalo, jakou má autorka potřebu rekapitulovat předchozí děj. Ale postupně jsem měla pocit, že to dělá s větším citem. ... Dokonce se pomalu začínám orientovat v učitelích a předmětech, které učí:-) Jen mě mrzelo, že nedostal v tomto díle tolik prostoru Snape. Nedokážu si to vysvětlit, ale něco mě k němu přitahuje, i když do jeho koleje bych chodit nechtěla:-) Vezmu to zkrátka. Chápu, proč Harry Potter učaroval tolika lidem. I já tomuhle fantasticky do detailu promyšlenému světu začínám propadat. Například na mandragorách je vidět, jakou má autorka fantazii a jak dokáže, své příběhy vyšperkovat. Jsem moc zvědavá, jaká další dobrodružství čekají na Harryho a ostatní v dalším školním roce a zajímá mě, kdo je tím Vězněm z Azkabanu:-)

„Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“
„Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit…“

30.03.2021


Evžen OněginEvžen OněginAlexandr Sergejevič Puškin

„Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII)

Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-)

A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-)

„Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I)

V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin.

PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)

06.04.2021


RevizorRevizorNikolaj Vasiljevič Gogol

Další literární klenot přečtený a vychutnaný:-) Slyšela jsem o něm mluvit maturanty (asi by si ho měli taky přečíst:-)), a druhý den nato jsem ho náhodou objevila mezi vyřazenými knihami z jedné školní knihovny, tak jsem si ho hned odnesla domů. Nečekala jsem, že to bude tak dobrý. Úžasně jsem se bavila, užívala jsem si, jak postupně vychází najevo, co jsou jednotlivé postavy zač. Nejvtipnější mi přišla Ana Andrejevna, manželka policejního direktora. Její rozhovory s dcerou neměly chybu. Ještě teď se usmívám, když si na ně vzpomenu:-)

Obvykle nečtu dlouhé doslovy, ale ten od Jiřího Rambouska jsem si přečetla celý:-) Zaujalo mě, že Gogola zřejmě inspiroval k napsání hry Puškin, protože mu vyprávěl, že ho jednou omylem pokládali za nějakou úřední osobu. I to, že po odehrání hry radši odcestoval do zahraničí, protože čekal, že se Revizor nesetká s kladným přijetím. To si myslel správně:-) I když kriticky se o hře vyjadřovali právě ti, které si vzal Gogol na paškál. Potrefená husa se vždycky ozve:-) Rovněž mě zaujaly Gogolovo připomínky k samotné hře a jeho apelování na důsledné provedení závěrečné scény. Muselo pro něj být nesmírně frustrující, když viděl, že se provedení plně neshoduje s jeho představou a záměrem.

DOPORUČUJI. A až budu mít někdy blbou náladu, tak doufám, že si na Revizora vzpomenu:-)

19. ledna


ŽertŽertMilan Kundera

„Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: „Protože se tak chováš?“ „Jak se chovám?“ ptal jsem se. „Pořád se tak divně usmíváš?“ „No a? Raduji se!“ „Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel.“

Úlovek z babiččiny knihovny. Kniha je plná zajímavých myšlenek. Text působí velmi autenticky a upřímně, hlavně co se týká pocitů a víry v komunismus. Ideály střídá rozčarování, člověk je vystaven změnám, nové je v rozporu se starým známým, na staré křivdy se těžko zapomíná, strana odvrací od svých věrných stoupenců tvář a ti to těžce nesou, atd. Přijde mi, že Milan Kundera do této knihy promítl svou osobní hořkou zkušenost, a proto mnoha čtenářům, jak se říká, mluvil s duše. Bavilo mě, jak se postavy (zejména Ludvík) sebereflektují. Celý příběh krásně plyne, zaskočila mě v dobrém slova smyslu niternost, s jakou se do sebe postavy noří. Líbilo se mi, že se autor nebojí detailů, i ve vypjaté situaci se klidně věnuje popisu věšáku:-)

„Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie, bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role, čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí, růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou Lucií, kterou jsem miloval.“

Kniha mi taktéž poskytla nový pohled na dobu, kterou jsem nezažila, ale které bych ráda porozuměla. Zaskočil mě význam folklóru v počátcích komunistického režimu, Jízda králů, cimbálové kapely, ale i vítání občánků. Může to působit, že v poslední době vyhledávám knihy, které nějakým způsobem zobrazují život v předlistopadové době, ale není tomu tak. Od M. Kundery jsem si dlouho chtěla něco přečíst a Žert už mám nějakou dobu v knihovně a prostě mi na něj padly jednoho dne oči:-) Když jsem byla asi ve třetině knihy, tak se v mém výtisku začaly objevovat bílé nepotištěné stránky a později jich dokonce 26 chybělo. Připadalo mi to jako takový nepovedený žert. Jak příhodné. Chybějící pasáže jsem si dočítala na čtečce v mobilu.

„Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat. Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme, ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední kapky, poslední kapičky. Ach jo.“

„Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“

PS. Protože si manželovo mamka chce Žert taky přečíst, půjčila jsem jí ho z knihovny. A víte co? Když jsem do knihy doma nakoukla, tak měla vytržený první list textu:-D

02. února


Harry Potter a vězeň z AzkabanuHarry Potter a vězeň z AzkabanuJ. K. Rowling (pseudonym)

„Odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový nesnesitelný šprt.“

Zatím nejlepší díl. Profesor Snape se objevoval každou chvíli a skoro pokaždé mě pobavil:-) V Bradavicích jsem pobývala tolik času, co se dalo. Děti kreslily venku křídami nebo mydlily do míčku hokejkami a já seděla na lavičce a četla a četla a četla. Tentokrát mě sice autorka tolikrát nepřekvapila, plno věcí jsem si domyslela sama, ale stejně ještě toho bylo dost, co jsem neodhadla. Hodně mě baví, jakým způsobem Rowlingová dává čtenářům možnost, aby sami domýšleli. Mnoho věcí, které zazní, nezaznívají samoúčelně, později krásně zapadnou a já si pak říkám „aha, tak to mi nedošlo“:-) Jak postupně čtu, tak se přede mnou odkrývá kouzelně vymyšlený svět. V tomto díle mě zejména zaujali tchoříčci, Záchranný autobus, způsob obrany proti bubákům, mozkomorové, zvěromágové, profesor Lupin a Pobertův plánek. Přiznávám, zaujalo mě toho ještě mnohem víc:-)

„Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona.
Harry a Ron na ni pohlédli.
„A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“

Konečně můžu říct, že je má zvědavost, co se týče Harryho Pottera částečně ukojena. Hned vysvětlím. Jednoho dne k nám do čtenářského klubu zavítala profesionální vypravěčka Markéta Holá a představila nám tzv. Cestu hrdiny od Josepha Cambella. Abychom Cestu hrdiny lépe pochopili, rozhodla se nám ji přiblížit na příkladu Harryho Pottera. Přiznávám bez mučení, že jsem se snažila neposlouchat, protože jsem se bála, že mi něco vyspoileruje. Přesto jsem zaslechla „mozkomorové“. Paní Holá o nich prohlásila, že jsou výborně napsaní a já na ně doposud nezapomněla. Když jsem uviděla název kapitoly Mozkomor, nemohla jsem se dočkat, až se s nimi konečně blíže seznámím. A jsem fakt ráda, že naše seznámení probíhalo pěkně zdálky:-)

(…) „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny."

Po dočtení tohoto dílu jsem sice hned nerozečetla další, sáhla jsem po Evženovi Oněginovi, ale mám cukání to udělat!

04.04.2021


Když v ráji pršeloKdyž v ráji pršeloJan Otčenášek

„Já vím, že je efektnější objevovat v lidech špatnosti, ukazovat na jejich špínu a sobectví, ale já teď nemohu – lhala bych! Prostě nemohu, i když nepodléhám iluzím… Znám je, ledacos už o nich vím, ani místní voda nebo vzduch z nich nedělá andělíčky, ale…“

Když v ráji pršelo jsem si chtěla přečíst věky. K této knize mě to přitahovalo z jediného prostého důvodu. V naší zapadlé vesničce v podhůří Šumavy se totiž podle ní natáčel film a moje babička dává k dobru historky z natáčení. V obchodové scéně se dokonce mihne moje mamka:-) Když jsem ji objevila u rodičů v knihovně, tak bylo jasno, poputuje se mnou na sever.

Ze začátku mě trochu při čtení rušilo, že jsem si představovala právě ty naše putkovská místa, která se však úplně neshodovala s popisem v knize:-) Brzy jsem se přes to ale přenesla a byla plně v Jelení a jeho blízkém okolí. Přiznávám, film jsem nikdy celý nedokoukala, šíleně mě nudil. Kniha je naštěstí úplně něco jiného. Vůbec jsem nečekala, že si ji tak užiju. Dva intelektuálové z Prahy v zapadlé vísce na Šumavě, ještě k tomu na úplné samotě v takřka neobyvatelném mlýně, bez základních vymožeností jako je elektrika nebo voda. Jak to asi může vypadat?:-) Z vlastní zkušenosti vím, jaká je kosa ve starém šumavském kamenném baráku, i v létě! Lu a Petr mají rozhodně můj obdiv.

„A přece – dva, jsme dva! – říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsem však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přes to, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísel rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Ať!“

Kniha je psaná formou deníkových záznamů. Bavilo mě, jak i do těch nejobyčejnějších věcí vnáší Ludmila své intelektuální úvahy. A její peripetie s domácím zvířectvem:-D Chudáci zvířata:-) … S dvěma „blázny“ jsem se zasmála, prožívala jsem jejich radost, stejně tak obavy, nejistotu, uzavřenost, vztek, smutek, odhodlání, držela jsem jim palce a pochopila bych, kdyby se na všechno vykašlali. Díky nim jsem se také seznámila s dalšími místními lidičkami jako Dočkajka, Pomajzl, Saska nebo Sepp. Občas mi připadalo, že nakukuju cizím, ale přesto známým lidem do oken. … Příběh se odehrává za minulého režimu. Podle mě autor velmi citlivě přistoupil k znázornění frustrace, kterou lidé tehdy pociťovali. Protipólem hlavní dvojice je Eva a Evžen. … A čím si mě Otčenášek získal především? Tohle dílko je neskutečně zdařilé po jazykové stránce! Radost číst, brblavé potoky, klinkání zvonců, mečení klaksonu, … a sám dvojznačný název.

A abych jenom nechválila. To sušení hub je hodně zvláštní. Takhle by jim všechny houby zplesnivěly:-)

„Prší, už šestý den prší, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za oky se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořád jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu – tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.“

Když jsem se blížila do finiše, tak se začaly v mé knize objevovat otrhané/okousané listy a ten předposlední dokonce chyběl. Ještěže existuje uložto, jinak bych neměla klid:-) … Moje první kniha od Jana Otčenáška a věřím, že ne poslední. Doporučuji. (lákalo mě to, abych udělala jako Lu její oblíbený vykřičník:-))

PS. Tak jsem si opět rozšířila obzory. Tentokrát to bylo písní Horst Wessel Lied a povídkou Zvětšenina od J. Cortazára. V knize je zmiňován film Zvětšenina, který podle ní natočil Antonioni.

12.07.2021


Dášeňka čili Život štěněteDášeňka čili Život štěněteKarel Čapek

Knížku dostal ve školce na památku manžel a teď ji objevila dcera v naší knihovničce. A díky ní jsem měla i já tu čest setkat se (úplně poprvé) s Dášeňkou. K. Čapek vystihl vývoj štěněte dokonale. I když jsem měla možnost pozorovat vývoj štěňátek několikrát z první ruky, tak mi toho uniklo opravdu spoustu. Podobnost, resp. shoda s malými dětmi mě mnohokrát úplně rozesmála. Je až k neuvěření, že to Čapek, sám bezdětný, takto výstižně popsal…

„Přes některé špatné zkušenosti je Dášeňka přesvědčena, že se jí nemůže nic stát a že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpečí. Neuhne smetáku a s důvěrou čeká, že smeták uhne jí; obyčejně to smeták udělá.“ (s. 19)

Dceru zaujalo přetahování Dášeňky s maminkou Iris… „…a protože pejskové nemívají k použití lano, slouží jim k přetahování, co tak najdou: klobouk, punčocha, tkaničky střevíců a jiné užitečné předměty. To se rozumí, máma Dášeňku přetáhne a vleče ji po celé zahradě; ale Dášeňka nepovolí, zuby stisknuty, jen oči poulí a nechá se smýkat tak dlouho, až se dotyčné lano přetrhne.“ (s. 25) … taky jsme si to samozřejmě musely vyzkoušet, o zuby jsem se bála, tak jsme držely deku v rukách:-).

I další části se nám líbily. Mě zaujal původ archeologie (od foxteriérů odkoukaný) – to nás na katedře archeologie neučili:-D a manžel měl radost, že mi může dát přednášku o historii fotografických přístrojů, když jsem se ho zeptala, jestli v té době byly foťáky rozšířené:-).

Bratři Čapkové měli velký talent. Jejich práce se slovy je mimořádná. Dášeňka se u mě zařadila k top „dětským“ knížkám... Už ji čteme znovu na žádost dcery (3,5 roku) - poprvé se u ní taky hodně nasmála.

01.01.2020


Harry Potter a princ dvojí krveHarry Potter a princ dvojí krveJ. K. Rowling (pseudonym)

(+ SPOILER) „Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného.“

„Brumbál říká, že je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu,“

No, ty kráso! Od první kapitoly jsem pořád doufala, že to není tak, jak se zdá. Co se týče prince dvojí krve, tak jsem si ho ještě před samotnou četbou tipla správně, ale v průběhu čtení jsem svůj tip dvakrát změnila:-) Vůbec nedokáži říct, který díl mě zatím bavil nejvíc. Tenhle byl pro mne asi nejvíc šokový. Vždycky když kouzelnický svět přijde o jednu postavu, tak mám problém přijmout, že je to definitivní. A jsem nesmírně překvapena, že mne Harry Potter a jeho dobrodružství stále ještě baví a mám chuť se na známá místa vracet. Obvykle mám problém se čtením sérií. V průběhu ztratím absolutně zájem a nedočtu.

„Ale pro všechno na nebi… jste snad kouzelníci! Ovládáte kouzla! Musíte být přece schopni vyřešit… no… úplně všechno!“

Asi úplně nejvíc jsem si v tomto díle užívala myslánku. Autorka vymyslela vynikající a originální způsob, jak nás seznámit s minulostí. Konečně je pro mne Vy-víte-kdo více hmatatelným. Ráda bych podstoupila ještě výlet do mysli některých Smrtijedů. … Bavily mě samozřejmě také vztahové záležitosti. Jelikož jsem takřka filmy nepolíbená, tak jsem dopředu nevěděla, jak se budou postavy párovat. A stále očekávám, kdy se spárují 2 mé oblíbené postavy:-)

„No prosím, ano, jenže váš otec a já jsme byli stvořeni jeden pro druhého, tak jaký mělo smysl čekat?“ argumentovala paní Weasleyová. „Zatímco Bill a Fleur… no… co mají vlastně společného? Bill je takový pracovitý, domácky založený člověk, kdežto ona je…“
„Kráva,“ přikývla Ginny."

Lektvary, viteály, stará učebnice, nová posila učitelského sboru, ale i škrtidub a konversace ministerského předsedy s ministrem kouzel měla své kouzlo:-) Nezapomenutelná výprava do jeskyně byla skvěle popsaná a mě ani v nejmenším nenapadlo, co bude následovat. … Dočetla jsem už před 2 dny a místo psaní komentáře jsem se hned pustila do dalšího dílu, i když se na jednu stranu hrozím toho, co přinese:-)

„Voldemort – stejně jako všichni tyranové – si vytvořil svého nejhoršího nepřítele sám! Máš vůbec ponětí o tom, jaký strach mají tyranové z těch, které utlačují? Všichni si totiž uvědomují, že jednoho dne se mezi tou obrovskou spoustou jejich obětí nevyhnutelně najde člověk, který proti nim povstane a úder jim vrátí!“

18.05.2021


Harry Potter a kámen mudrcůHarry Potter a kámen mudrcůJ. K. Rowling (pseudonym)

Dlouho jsem Harrymu odolávala a nebýt čtenářské výzvy, tak mu budu ještě odolávat dlouho:-) Kdysi jsem viděla film, z kterého mi doteďka v paměti zůstaly asi 3 scény, tak jsem si mohla knihu v klidu vychutnat. A vážně mě to bavilo, famfrpál jsem pochopila a záporáka neodhalila:-) … Manžel tvrdí, že není J. K. Rowlingová bůhví jaká spisovatelka, ale že má úžasný příběh a že se postupně vypsala. Ano, kniha je postavená na příběhu, přesto si myslím, že je napsaná dobře, víc než dobře. Už čtu další díl, tak jsem zvědavá, zda zaznamenám nějaký autorský vývoj:-)

25.03.2021


Pochovejte mě pod podlahuPochovejte mě pod podlahuPavel Vladimirovič Sanajev

„Psal jsem dál a smutně se díval na seznam úkolů a vzpomínal, jak jsem před pár dny napsal rouná cesta je dobrá. Babička vyškrábala chybné u, já jsem dopsal do volného místa písmeno f, ale ukázalo se, že rofná cesta taky úplně nevyhovuje. Babička mi popřála, abych už zažil jen jedinou cestu, a to cestu na hřbitov, začala škrábat na tom stejném místě, proškrábala stránku naskrz a přinutila mě přepsat nanovo celý sešit.“

Knížka P. Sanajeva mě zastihla v tu nejlepší možnou chvíli a pomohla mi překonat blbé období. Že mi vrátila úsměv zpátky na rty, by bylo slabé tvrzení. První polovinou knihy jsem se „prořehtala“, i když jsem silně vnímala, že nečtu humoristickou knihu. … Malý Saša, přestože není sirotek, vyrůstá u své babičky a dědečka. Babička má slovník, za který by se nemusel dlaždič stydět, je psychicky nevyrovnaná, a za své životní poslání pojala úzkostlivou starost o často nemocného vnoučka. Prakticky nic mu nedopřeje, hlídá ho jako ostříž, tahá ho po vyšetřeních, cpe ho práškama a nedej bože, aby se zpotil.

„A proč musíme k homeopatovi?“ zeptal jsem se [Saša].
„Abys nezdechl! Neptej se tak debilně.“

Postupně jsou vtipné historky ze života malého Sašenky nahrazeny momenty, díky kterým se začne poodkrývat neveselý život babičky, dědečka a matky. Ani na chvilku mě nenapadlo, abych někoho odsuzovala. Bylo mi jich docela dost všech líto. Jak málo stačí, aby se člověk ocitl ve vleku událostí, rozhodnutí a výčitek?! A uprostřed toho všeho toxického malý bezbranný klučina, který pozoruje a zkoumá své pocity k jednotlivým rodinným příslušníkům a neptá se: „Proč je babička život a máma pouze občasné štěstí, které odchází ještě dřív, než se stihnu cítit šťastný.“

Ve výsledku se jedná o knihu, která v sobě ukrývá tíživá témata. Malý Saša svým dětským pohledem ze začátku dost odlehčuje, avšak ke konci svou přítomností v centru dění na tíživosti přidává.

Kniha mne navíc obohatila v nejrůznějších oblastech. Dozvěděla jsem se třeba, proč je na horečku dobrý klystýr. Samozřejmě jsem si to ověřovala:-) A pak mě popostrčila k poslechu písní Vladimíra Vysockého.

21.05.2021


Povídání o pejskovi a kočičcePovídání o pejskovi a kočičceJosef Čapek

Knížku jsem četla jako dítě, ale moc jsem si ji nepamatovala. V paměti mi utkvěly pouze příběhy o tom, jak myjí podlahu, jak pečou dort a jak si pejsek roztrhl kalhoty. Teď jsme ji přečetly s dcerou už asi 5x a pořád nás baví. Když jí předčítám o nepořádných dětech, tak mám problém číst, protože se musím pokaždé smát. Je to tak pravdivé:-) A Čapkovo ilustrace jsou krásné. Ba ne, jsou kouzelné!

20.09.2019


Žítkovské bohyněŽítkovské bohyněKateřina Tučková

Ke knize jsem se dostala, dá se říct, kuriózně. Manžel ji koupil jako dárek pro mou tetu. Já měla pochybnosti, tak jsem do knihy nahlédla, abych si udělala představu, o čem vlastně je. A příští den jsem si ji šla půjčit do knihovny:-)

Smekám před K. Tučkovou. Příběh je promyšlený, postupně se odkrývají zajímavé informace, které do sebe začínají pomaloučku zapadat, až na konci úplně zapadnou. Nesmírně mě bavilo, jak autorka přeskakovala v čase. Měla jsem možnost nahlédnout do různých historických dob a událostí (např. procesy s čarodějnicemi, nálety za války, StB a vykonstruované procesy, Hexen-Sonderkommando) a "poznat" život bohyní a jejich praktiky. Nadchl mě popis Kopanic:

"... hornaté krajině, jejíž svahy porůstají lesy plné karpatských buků a dubů, jejichž knemy ani nelze obejmout, kde jsou stráně s loukami, na nichž se v létě blyští vzácné orchideje, vstavače a sasanky, a mezi nimi shora dolů kloužou úzká obdělaná políčka s chalupami tisknoucími se k zemi,... svěžího horského léta, které se v jediném okamžiku může změnit v pekelnou smršť bouře, jež zahalí hřebeny do temných, neprostupných mračen... tuhé zimy, během níž se mezi kopci zvedají sněhové víry, jaké by jeden čekal na Sibiři, ale určitě ne na jihu Moravy."

Při čtení jsem cítila smutek, jak nové pomalu, ale jistě nahrazuje to staré, které máme v paměti z dětství...

"Postupem času si Dora začala všímat mnoha dalších věcí. Třeba toho, jak je jejich chalupa rok od roku víc přisedlá k zemi, na rozdíl od rodinnných domků nebo nových bytovek kolem starohrozenkovského náměstí, v nichž bydleli spolužáci. Všímala si svých sukní, režných blůz a punčoch, do kterých ji Surmena oblékala, svých krpců, ve kterých chodila a které se tolik lišily od tenisek ostatních dětí. A všimla si také, že z Kopaničárů, kteří se neděli co neděli scházeli v hrozenkovském kostele na mši, zbylo už jen pár těch, co se oblékali do krojů. Převažovali ti, co v kostelních lavicích podupávali novými lodičkami nebo si vytahovali puky kalhot zánovních obleků."

Doufám, že Žítkovou nepostihne podobný osud jako třeba Vlkolínec, ze kterého se stala turistická atrakce.

Knížku si nejspíš přečtu ještě jednou, protože se mi pletly jednotlivé bohyně... A rozhodně tohle nebyla má první a zároveň poslední knížka od K. Tučkové.

31.10.2019


Harry Potter a Fénixův řádHarry Potter a Fénixův řádJ. K. Rowling (pseudonym)

„Lhostejnost a nezájem často způsobí mnohem větší škody než otevřený odpor…“

Když jsem tento co do počtu stran nejobsáhlejší díl začínala číst, tak jsem si myslela, že název odkazuje k faktu, že hůlky 2 hlavních postav obsahují péra ze stejného fénixe. Záhy jsem zjistila, jak jsem se trefila:-)

Velmi chválím autorku, že se tentokrát vyvarovala zbytečnému vysvětlování a shrnování předchozího děje. Tentokrát na mě působil celý díl od začátku až do konce velmi vyrovnaně. Hodně jsem si užívala vyučovací hodiny, dozvěděla jsem se, jak vypadá klasifikační stupnice používaná k hodnocení bradavických žáků, prožila jsem s nimi závěrečné zkoušky NKÚ a už vím, co jsou kůrolezové:-) S rostoucími obavami jsem očekávala každý další studijní výnos Dolores Jane Umbridgeové. Její psací trest, který pocítil Harry na vlastní kůži, mi připomněl povídku F. Kafky V kárném táboře.

„A k čemu nám ta teorie bude ve skutečném světě?“ zeptal se hlasitě Harry s pěstí opět zdviženou nad hlavou.
Profesorka Umbridgeová k němu zvedla oči.
„Tohle je škola, pane Pottere, a ne skutečný svět,“ řekla tiše.
„Takže na to, co nás tam venku čeká, nepotřebujeme být připravení?“
„Nic vás tam venku nečeká, pane Pottere.“
„Vážně ne?“ ušklíbl se Harry. Zdálo se, že vztek, který se mu celý den jen taktak dařilo držet pod pokličkou, konečně překypí a vyrazí na povrch.
„Kdo myslíte, že by chtěl napadnout děti, jako jste vy?“ zapředla profesorka Umbridgeová svým ohavně medově sladkým hláskem.
„Hmm, kdopak asi…“ protáhl Harry předstíraně přemítavým tónem. „Co třeba… lord Voldemort?“

Líbí se mi, že s každým dalším dílem se stává svět, který stvořila J. K. Rowlingová ucelenější. Tentokrát mě zavedla na Ministerstvo kouzel, kde mě uchvátilo kromě způsobu, kterým rozesílají oběžníky, mnoho dalších skvělých prvků a výmyslů. Dalším místem, o němž mám jasnější představy, je Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby.

„Harry si všiml znaku, který měli vyšitý na prsou: byla to hůlka zkřížená s kostí.
„To jsou doktoři?“ zeptal se tiše Rona.
„Doktoři?“ zatvářil se překvapeně Ron. „Myslíš ty mudlovské cvoky, co každého rozkuchají? Ne, tohle jsou léčitelé.“

Je toho plno, co mě v tomto díle zaujalo. Nitrobrana a lekce mého oblíbeného profesora, Hagridova cesta a jeho tajemství, legrácky dvojčat, píseň zmijozelských, konečně vím, co se stane, když některé koleji přibývají nebo ubývají body, chtěla bych být metamorfomágem:-) Před očima se mi teď míhá nespočet výjevů. Snad se mi podaří, udržet si je aspoň chvíli v mé mizerné paměti.

„Jak já to miluju, když mamka seřvává někoho jiného,“ poznamenal Fred s blaženým úsměvem a na pár centimetrů pootevřel dveře, aby se k nim hlas paní Weasleyové dostal ještě snáz, „to je náramně příjemná změna.“

Nelíbilo se, že jsem se musela opět rozloučit s oblíbenou postavou. Doufám, že se to nestává pravidlem. Nechtěla bych být v Harryho kůži. Celkově je zde Harry vystaven dost nepříjemným pocitům. Jsem zvědavá, zda se bude nějak vyvíjet jeho vztah se Snapem. Ten je pro mě stále velkou neznámou a scény s ním bych uvítala v hojnější míře. … Už začíná jít fakt do tuhého. A já jdu přemýšlet, kdo je asi tím princem dvojí krve:-)

04.05.2021


Přijde kůň do baruPřijde kůň do baruDavid Grossman

Wow. No, ty … (doplňte si podle toho, kterému zvolání údivu dáváte přednost:-))

„Poslouchejte mě, Netanjo, dobře mě poslouchejte: daně by se měly vybírat výhradně od těch, u kterých má stát důvodný podezření, že se mají dobře – od toho, kdo se jen tak usmívá, kdo je mladý, zdravý, plný optimismu, kdo v noci šuká a ve dne si píská. Tyhle parchanty je potřeba zdanit, oškubat a nemilosrdně z nich sedřít kůži.“

Nacházíme se ve městě Netanja v Izraeli. Na pódium vletí brýlatý, vyhublý mužík jménem Dovík, publikum se dobře baví. Vítejte na stand-up představení. Na představení, které nemá v historii stand-upu obdoby… Ze začátku jsem si myslela, že tahle kniha možná nebyla tou správnou volbou. Dovíkovo humor mi nijak zvlášť vtipný nepřipadal, jenže večer se vyvíjel a já brzy s napětím sledovala osobní příběh čtrnáctiletého Dovíka. Navíc v publiku sedí někdo, kdo Dovíka v té době znal a začíná si dávat dvě a dvě dohromady. Víc neprozradím, protože vás nechci připravit o tu jízdu, která se v Netanje konala. Jenom pár osobních postřehů. Knih s židovskými hrdiny je plno a já je ke čtení zrovna nevyhledávám, ale víte co? Dovíkovi stačilo pár vět, pár momentů a já měla pocit, že takhle blízko jsem se k nikomu, kdo přežil holocaust, nedostala. Asi to bylo tím jeho humorem a tím, jak dovedl uhodit hřebíček na hlavičku. Mám pocit, jako bych jeho rodinu fakt poznala. Střípek za střípkem se přede mnou skládal mnohovrstevný obraz jedné izraelské rodiny. A já hltala každé slovo. Upřímně, v hledišti stand-up představení bych být nechtěla (pro mě prostředí, ve kterém bych se nechtěla ocitnout:-)), ale takhle z bezpečné vzdálenosti jako pozorovatel jsem nasávala atmosféru, prožívala sebemenší detaily a společně se čtrnáctiletým Dovíkem jsem se děsila chvilky, kdy se to dozvíme a zároveň jsem se toho momentu nemohla dočkat.

„Tak už to v rodinách chodí, jednou tě objímají, jindy tě seřežou řemenem, a všechno z lásky. Koneckonců už v Bibli se píše, že „kdo šetří hůl, nenávidí svého syna“, a věř mi, Dovíčku, že jedna facka je někdy lepší než tisíc slov. To byla tátova sbírka lidový moudrosti v kostce.“

Tleskám Davidovi Grossmanovi, autorovi, který mě dostal. DOPORUČUJI. Mnohokrát děkuji Evaho73 za to, že mě svým komentářem ke knize Život si se mnou pohrává, k autorovi nasměrovala. … „Fakt ho neznáte? Kde to žijete?“:-)

06.01.2021


Vánoční prasátkoVánoční prasátkoJ. K. Rowling (pseudonym)

„Vy jste tu taky čerstvě?“
„Ano, ztratili jsme se spolu,“ odpovědělo Vánoční prasátko. „Vypadli jsme majiteli z kapsy.“
„Děcka!“ odfrkl si otvírák, odtrhl další dva modré lístky a podal je Kubovi a prasátku. „Polovina Věcí je tu kvůli nim, zmetci malí neopatrní. Když je ticho, slyšíme je Nahoře plakat. Tak jste si toho medvídka měli líp hlídat, jestli jste nechtěli, aby se ho zmocnil Ztráta, hm?“

Roky si na Vánoce říkám, že bych si mohla přečíst nějaký vánoční příběh. A letos na něj konečně došlo:-) Vánoční prasátko mě k sobě přitáhlo prakticky okamžitě. Svět Harryho Pottera jsem probádala teprve nedávno, a proto jsem byla zvědavá, zda se mi bude líbit od J. K. Rowlingové i jiný námět. A musím říct, že mne autorka nezklamala ani trochu:-) Opět přišla s báječně promyšleným světem, tentokrát jím byla Země Ztracených, do které se dostane všechno, co lidé ztratí. Příběh odsýpal, a tak mi stačily necelé 2 dny k procestování této zvláštní říše. Četla jsem tentokrát sama sobě, ale dětem jsem o Pašíkovi, Kubovi a dalších vyprávěla. Pak jsme se společně zamýšleli nad věcmi, které jsme ztratili my. Jsem si stoprocentně jistá, že jedna naše zelená figurka ze hry Člověče, nezlob se!, na nás čeká ve městě Kdekrucije:-) Věřím, že pro děti bude kniha hodně napínavá a dobrodružná. Navíc se dotýká pro dítě citlivých témat, kterými jsou nevlastní sourozenec a nová rodina. Ale i dospělý čtenář si přijde na své? Rowlingová svým příběhem nastavila kruté zrcadlo naší konzumní společnosti. Doufám, že moje děti někdy projeví zájem o předčítání Vánočního prasátka a já se znovu do Země Ztracených vrátím. Třeba o příštích Vánocích:-) Zatím máme v knihovně pouze elektronickou verzi příběhu, v pondělí požádám o nákup i té papírové.

Kniha má jeden nedostatek. Je v ní málo obrázků:-) Je to škoda, protože ilustrace Jima Fielda dodávají knize skvělou atmosféru. … Doporučuji!

PS. Doufám, že příští Vánoce kromě Vánočního prasátka konečně dojde i na Vánoční koledu od Ch. Dickense:-D

29.12.2021


CizinecCizinecAlbert Camus

Vraceli jsme se z výletu (Vlčí stezka a řeka Vydra), děti spaly v autě, zastavili jsme ve Zdíkově, manžel šel do obchodu a já využila chvilky na rozečtení nové knihy. Byl jím Cizinec od A. Camuse. Manžel byl v momentě zpátky, ale já už věděla, že jsem kápla na knihu podle mého gusta.

"Otočil jsem si židli, jak jsem to viděl u trafikanta, poněvadž mi to připadalo pohodlnější. Vykouřil jsem dvě cigarety a z pokoje jsem si přinesl kousek čokolády a snědl ji u okna. Zanedlouho se nebe zatáhlo a já čekal, že z toho bude letní bouřka. Přesto se zas pomalu vyjasnilo. Jenomže mračna, než odtáhla, spustila na dlažbu jakoby závdavek deště, a ulice tím trošku zešeřela. Díval jsem se dlouho na nebe."
(…)
"Zavřel jsem okna, a jak jsem se vracel do pokoje, zahlédl jsem v zrcadle roh stolu a na něm pod lihovou lampou leželo pár krajíčků chleba. Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo."

Cizinec mě bavil z několika důvodů. 1) Věcnost, se kterou popisuje hlavní hrdina události, je neobvyklá. Takhle oproštěné vyprávění o pocity jsem nečekala. 2) Hlavní postavu je těžké si oblíbit, přesto jsem v jistých chvílích k panu Meursaultemu pociťovala pochopení. Má velmi zvláštní povahu, je mu lhostejné, co se s ním bude dít, je o něco požádán, udělá to, je lhostejný ke svému okolí, i k těm nejbližším, nepohne s ním ani smrt matky, víc řeší, jak dlouho mu potrvá cesta, své činy nepodrobuje kritice, svůj život spíše zvenčí pozoruje, než prožívá, lítost mu nic neříká, přesto pro mne není snadné ho jako člověka odsoudit. 3) Zachycení atmosféry (vedro v Alžíru, popis návštěv ve vězení, atd.)

Při čtení na mne dotírala otázka „Můžeme skutečně poznat člověka a jeho nitro podle jeho chování?“ Autor nic nepodsouvá, nemoralizuje, nechává čtenáře, ať si sám rozhodne. Spíš ukazuje, jak může být chování člověka interpretováno. Moje první setkání s existenciálním románem. A musím říct, že to bylo setkání čtenářsky velmi příjemné:-)

„Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit."

Ke Camusovi mne nasměrovala J. C. Oates knihou Nesvaté lásky. Tímto jí děkuji a doporučuji dále:-)

PS. Nejsem příznivcem trestu smrti a nebyl jím ani A. Camus.

11.08.2020


Jedovatá houbaJedovatá houbaErnst Hiemer

Nebýt vášní, které tato kniha vzbudila zde na DK, tak bych o existenci nějaké Jedovaté houby vůbec nevěděla. Takže konečně přečteno, hodnotit hvězdičkami nebudu, ale o svůj názor se ráda podělím:-)

První příběhy mi přišly úsměvné. Autorův záměr byl tak okatý, že nešlo číst s vážnou tváří. Říkala jsem si, že tohle přece nemůže nikoho zmanipulovat. Jenže jak jsem četla další a další příběhy, cítila jsem, že to stále omílané, začíná působit najednou víc „důvěryhodně“. Po přečtení celé knihy se nezdráhám věřit, že na tehdejší děti měla velký vliv. I když nejsou příběhy kdovíjak dobře propracované a mnohdy jsou useknuté „v tom nejlepším“, tak vysílaly k německým dětem jasný vzkaz. Doprovodné karikatury a básničky ještě umocňují sílu sdělovaného. Takže pokud jde o sugestivitu, s kterou byla Jedovatá houba napsaná, zasloužil by autor plný počet hvězdiček a vlastně na jednu stranu chápu, proč se někteří tak rozčilují nad vydáním této knihy.

Na druhou stranu si však myslím, že tento text v sobě dnes skrývá velký potenciál pro práci s dětmi. Sama jsem si z hodin dějepisu (na ZŠ i SŠ) odnesla jen to, že byli Židé za 2. sv. války pronásledováni a likvidováni. Jedovatá houba může posloužit jako odrazový můstek k získání širších souvislostí. Osobně bych se nebála příběhy s dětmi dešifrovat, zbavovat propagandistického rasistického balastu a následně pátrat v jiných zdrojích po dalších informacích. To je jeden z možných směrů, kterým se dá při práci s textem s dětmi ubírat. Tím dalším je např. zaměření na téma manipulace (se čtenářem).

Myslím si, že cenzurou a zavíráním očí před minulostí si prokazujeme medvědí službu. A už vím přesně, které učitelce dějepisu ji doporučím:-)

PS. Nebuďme naivní, podobnými texty jsou určitě manipulovány severokorejské děti. Jen v nich nehrají prim Židé. Zajímalo by mne, jakým směrem by se zde ubírala diskuze, kdyby se nějaký textík dostal až k nám.

06.06.2021


KyticeKyticeKarel Jaromír Erben

Moje srdeční záležitost. Pořád mám v živé paměti, jak mi babička v dětství recitovala Vodníka. Cítila jsem se být součástí příběhu, stále si dokážu vybavit, jak jsem si představovala finální scénu.

19.09.2019


Betonová zahradaBetonová zahradaIan McEwan

Pátrala jsem (neúspěšně) po knize Beton od T. Bernharda a při tom jsem si vzpomněla na knihu Betonová zahrada od I. McEwana:-) Hned jsem se do ní začetla a ve čtení pokračovala i přes nepříjemnou bolest hlavy. A zjistila jsem, že se mi proměnil (zlo)zvyk, jenž provádím při čtení pasáží, které mne úplně vtáhnou do příběhu.

„Náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl. A neumřít ve chvíli, kdy došlo k obratu v mém fyzickém dospívání, jevila by se jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, bezvýznamná. Týden potom, co umřel, jsem o něm mluvil se sestrama, a Sue opravdu brečela, když ho saniťáci zabalili do jasně červené plachty a odnášeli pryč. Byl to popudlivý sušinka, s prožloutlýma rukama a obličejem, který nenechal nikoho na pokoji. Jak to bylo s jeho smrtí, uvádím tady jen proto, abych vysvětlil, jak jsem se sestrama přišel k takovému množství cementu."

Čtyři sourozenci mi dělali společnost po dva dny. Prožívala jsem s nimi nepředstavitelné a pořád jsem si kladla otázku „Do jaké míry je poznamenala smrt rodičů?“. Betonová zahrada pro mne nebyla až tak šokující, ani vyloženě morbidní a ani plná odpudivé obraznosti, jak je avizováno na obálce. Je to přece už nějaká doba, co byla poprvé vydána (1978), tak myslím, že dnešního čtenáře zvyklého v literatuře (a nejen v ní) na kdeco, už tolik šokovat nebude. Byla pro mne však neodolatelně čtivá a přitažlivá. Autor působí na všechny smysly, daří se mu i ten nejobyčejnější detail přiblížit tak, že jsem měla pocit, že to zažívám na vlastní kůži. Co se týče popisu dospívání a s ním spojené sexuality, tak tady je I. McEwan vyloženě doma. Píše otevřeně, sice minimalisticky, přesto velmi eroticky. A nebojí se překročit hranici a nabourat společensky přijatelný pohled třeba na sourozenecký vztah. Mou pozornost nejvíc přitahovalo chování Toma, nejmenšího ze sourozenců. Celkově bylo zajímavé sledovat, jak se každý ze sourozenců vyrovnává po svém s faktem, že jsou najednou odkázaní sami na sebe. Matka, přestože přítomně nepřítomná a nepřítomně přítomná, je, jak se ukazuje tou nejdůležitější osobou v životě dítěte. A konec? S tím jsem naprosto spokojená. Ale klidně bych četla dál.

Mé první setkání s autorem. Napsal toho hodně, tak se určitě nejedná o setkání poslední:-) Betonovou zahradu určitě doporučuji, ale ne prudérním osobám:-)

28.10.2020


Medvídek Pú (20 příběhů)Medvídek Pú (20 příběhů)A. A. Milne

Tento skvost mezi dětskými knížkami jsem poprvé četla, resp. vyslechla až v dospělosti. Manžel nám (mně a miminku v bříšku) ho předčítal před spaním. A teď o knihu projevila zájem sama Barunka (téměř 4 roky). Vlastníme vyřazenou z knihovny, tak bylo jen otázkou času, kdy jí padne do oka:-)

Čtení jsme si užívaly obě. Zatímco dcera bedlivě sledovala zážitky hlavních protagonistů, mě nejvíc bavily dialogy. Mnohdy jsem se tak smála, že jsem nebyla schopná předčítat. K srdci mi přirostla všechna zvířátka. Moudře se tvářící Sova (píšící se SOAV), věčně zarmoucený a litující se Íjáček, verše skládající Medvídek Pú, bojácné, přesto správňácké Prasátko, neposedný Klokánek a starostlivá Klokanice, skákající a chvástající se Tygr a plány spřádající Králíček. Kryštůfkovi Robinovi jsem na chuť přicházela nejdéle. Dříve mi přišel v příbězích jaksi nadbytečný. Ani postava vypravěče mi nebyla úplně jasná. Až když jsem narazila na knihu v originálním znění, tak jsem pochopila, kdo komu (otec synovi) příběhy vypráví. Od té doby jsem si Kryštůfka Robina a jeho dětský svět užívala mnohem víc. K pochopení mi napomohly i kouzelné původní ilustrace od E. H. Sheparda. K českému vydání, které jsem četla, mám 2 výtky. 1) Absence autorovi předmluvy. Český čtenář je ochuzen o to, jak získal Pú jméno a hlavně nemá možnost pocítit vřelý vztah otce ke svému synovi, který z přemluvy sálá. To může vést ke ztížené orientaci v samotných příbězích. 2) Vynechání zásadní ilustrace, na které schází Kryštůfek Robin ze schodů a táhne za sebou plyšového medvídka, ten naráží hlavou na schody a ozývá se známé bum, bum, bum.
Dceři jsem při čtení ukazovala původní ilustrace a musela vysvětlit, že tatínek vypráví Kryštůfkovi Robinovi příběhy. A že v těch příbězích vystupuje on sám (dcera má také ráda, když jí vyprávím příběhy, ve kterých vystupuje ona) a že v nich jsou i jeho plyšové hračky (zase stačilo poukázat na to, že i ona chce, abych do příběhů zapojovala různé hračky). Nemyslím si, že to děti samy dokáží rozklíčovat.

A. A. Milne úžasně vykreslil jednotlivé postavičky. A udělal to převážně prostřednictvím dialogů! Klobouk dolů. A ty Púovo písničky a básničky jsou překrásné. Písničku o čokoládě slyšeli určitě i naši sousedé:-) Tady je:

Láda, láda, čokoláda,
a tu každá bába ráda,
i když se jí třese brada,
láda, láda, čokoláda.

Láda, láda, čokoláda,
tou vždy uctíš kamaráda,
té si moje srdce žádá,
láda, láda, čokoláda.

Láda, láda, čokoláda,
lepší je než marmeláda.
Láda, láda, čokoláda,
tramtaráda, tramtaráda.

Pro zajímavost tady je originální verze:-):
Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie,
A fly can't bird, but a bird can fly.
Ask me a riddle and I reply:
„Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“

Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie,
Why does a chicken? I don't know why.
Ask me a riddle and I reply:
„Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“

Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie,
A fish can't whistle and neither can I.
Ask me a riddle and I reply:
„Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“

Během posledního týdne jsem byla Klokanicí, Sovou i Tygrem, dcera si oblíbila Klokánka (má s ním hodně společného:-)). Vyzkoušeli jsem si „medvědí klacíky“ a i dokonce náš nejmenší (1,5 roku) chtěl, abych mu při kojení četla Púa a vždycky volal Barču, že se bude číst. Akorát se mu nelíbilo, když jsem zpívala Púovo písničky:-) A mně nezbývá než všem popřát:
MNOMO HOHO ŠETĚ ZETÍ.

17.04.2020


Norské dřevoNorské dřevoHaruki Murakami

Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední.

„It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.”

Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse.

Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte.

„I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“

Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje.

DOPORUČUJI.

03.09.2020


Hostující profesořiHostující profesořiDavid Lodge

„Vzdělání je strašně důležitá věc, nemyslíte?“ „Nemyslím. Myslím, že naše posedlost vzděláním je sebevražedná.“
„Prosím?“
„Každá generace se vzdělává, aby vydělávala dost peněz na vzdělání další generace, ale aby své vzdělání skutečně uplatnila, o to se nestará. Vy se honíte, aby vaše děti měly vzdělání a mohly se honit kvůli vzdělání svých dětí, a tak pořád dokola. Jaký to má smysl?“
„Stejně tak byste se mohla ptát, proč lidé vstupují do manželství a zakládají rodinu.“
„Přesně.“ zvolala paní Zappová. „Přesně tak se ptám!“

Díky knize Sedmá funkce jazyka mě mé pomyslné čtenářské kroky zavedly do americké Eufority a britské Papridge, dvou fiktivních městeček, mezi jejichž univerzitami už dlouho probíhá výměna učitelů. A tak jsem konečně měla tu čest poznat osobitého Morrise Zappa, pro kterého je výměnný pobyt tou nejlepší variantou z nejhorších možných. Druhým zúčastněným v akci škatulata hejbejte se je na první pohled nevýrazný Phillip Swallow, věrný manžel a starostlivý otec, jehož kariérní vyhlídky jsou velmi mizerné. Píše se rok 1969: studenti se hlásí o nejrůznější práva, hnutí hippies má spoustu příznivců, zkrátka bouřlivé období, jehož živočišnost dožene i naši profesorskou dvojici.

„Nic ve zlém, Phile,“ zašeptal Sy Gootblatt. „Ale myslím, že máš erekci, a při čestné stráži to nevypadá dobře.“

„Že by na něho [Morrise Zappa] lezla ta chorobná anglická lidumilnost? Musí si na sebe dát pozor."

Kromě příběhu samotného mne oslovil také originální přístup k jednotlivým kapitolám. Nejvíc mě bavila (co do formy) ta s dopisy a pak závěrečný scénář. Všechno do sebe krásně zapadá a čtenáři se střídavě dívají na oba protagonisty výměny. Oba profesory i jejich manželky jsem si hodně oblíbila. Jejich životní eskapády mi zpříjemňovaly pár posledních dní. A i když by ze mne profesor Zapp neměl radost, tak říkám, že se mi kniha LÍBILA:-) Fakt povedené. Autor D. Lodge je pro mne velkým objevem. Už čtu pokračování (Svět je malý) a užívám si ho snad ještě víc.

„Mám noční práci na Jižním nábřeží.“
„V nějakém lokále, kde dívky tancují nahoře bez?“
„Ne, v obchodě s deskami. Jako striptérka jsem pracovala taky, ale jen v prvním ročníku. Potom jsem pochopila, jaké je to vykořisťování, a šla jsem od toho.“
„V takových podnicích berou hosty na hůl, co?“
Vykořisťovali mě, ne zákazníky,” opáčí dívka s citelným opovržením. „Tehdy jsem začala pracovat v hnutí za osvobození žen.“
„Osvobození žen?“ říká Morris Zapp, kterému se taková představa ani trochu nelíbí. „O tom jsem jakživ neslyšel.“ (Jako většina lidí počátkem roku 1969.)
„Ještě uslyšíte, pane profesore,“ říká dívka. „Ještě uslyšíte.“

19.11.2020


SlepotaSlepotaJosé Saramago

Je Silvestr, hrajeme s manželem hru Svět a mě čeká otázka z Evropy. Jak se jmenuje jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu fakt netuším, hrajeme bez nápověd, takže příslušnou kartičku nezískám, ale nedá mi to a hned na Josého Saramaga koukám na DK a objevuji jeho Slepotu:-)

„…, tady nás nemá kdo napadnout, i kdybychom venku vraždili a kradli, sem nás nikdo zatknout nepřijde, ten, který ukradl auto, by si nikde jinde nemohl být jistý svobodou tak jako tady, jsme natolik vzdáleni světu, že zakrátko zapomeneme, kdo jsme, vůbec nás nenapadlo říct si, jak se jmenujeme, a nač taky, k čemu by nám byla jména, psi se také nepředstavují a nepoznávají podle jmen, která dostali, ale podle pachu, a my jsme vlastně jako nové plemeno, poznáme se podle štěkotu, podle hlasu a na ostatním, na tváři, barvě očí, pleti, vlasů nezáleží, jako by to přestalo existovat, já sice ještě vidím, ovšem na jak dlouho.“

Drsné čtení. Městem se šíří zvláštní forma slepoty a vláda bleskově jedná. Zavírá všechny slepé i ty, kteří s nimi přišli do kontaktu do bývalé psychiatrické léčebny. S přibývajícími slepými začíná atmosféra v psychiatrické léčebně houstnout. Lidé si šahají na pomyslné dno svého lidství, o nějaké důstojnosti nemůže být ani řeč. … Při čtení mi myslí proběhlo několik dalších knih (Zápisky z bunkru, Spící město, Pán much, ale i Puls od Kinga). … Nejdrsnější pro mě bylo, když jsem si představila, že to na co jsme zvyklý, bereme jako samozřejmost (voda, elektřina, jídlo, možnost umýt se, vzít si čisté oblečení, spát v čisté posteli, trávit volný čas, jak se nám „zlíbí“, jít nakupovat, atd.). Moc z nás už není schopno soběstačně fungovat. Největší šanci přežít by měla asi moje rodina na Šumavě, která má k soběstačnosti hodně blízko. … Včera proti mně šla na ulici žena s plnou taškou jídla a mě přepadl divný pocit, představila jsem si, že jsem ve světě slepců (jako lékařova žena). A když teď vyhazuji zbytky od jídla, tak se taky dobře necítím.

Příběh je „okořeněný“ různými připomínkami vypravěče. Ty mi z počátku trochu překážely, chci se nad tím, co čtu, zamýšlet sama, ale na druhou stranu glosy v případě J. Saramaga jsou něčím, co ho odlišuje. A radost mi udělala přísloví, kterých je v textu také požehnaně. Škoda, že jsem si je nevypisovala.

„…, Navrhl jsem to nejjednodušší, Přece se říká, že kdo dělí a rozděluje a přitom si nenechá to nejlepší, je buď blázen nebo trouba, Co pořád meleš ta přísloví, nech toho, sakra, znervózňuješ mě, Měli bychom odnést všechny potraviny do jídelny, každý pokoj zvolí tři zástupce, kteří jídlo rozdělí, když jich bude šest, hrozí menší nebezpečí, že se spletou nebo budou podvádět, A jak si ověříme, že ti druzí mluví pravdu, když řeknou, že jich je v pokoji tolik a tolik, Tady jsou slušný lidi, To je taky přísloví, Ne, to říkám já, Drahý příteli, pravda je taková, že tu jsou především lidé, kteří mají hlad.“

Baví mě, že se autor neobtěžuje používáním tradičně zavedených interpunkčních znamének, seká jednu větu za druhou. Do jedné věty (když beru tu hlavní, ukončenou tečkou) nacpe klidně několik promluv různých osob. Proč ne, na srozumitelnosti to neubírá. V Slepotě nepadne ani jedno jméno, přesto je hned jasné, o koho jde. Taktéž je mi jasné, že tohle nebyl můj poslední román od J. Saramaga:-) DOPORUČUJI těm, kterým nechybí odvaha pustit se na cestu, z níž se vrátí s velkou pravděpodobností poznamenaní.

„…, Nejsem ochoten položit život, aby si ostatní mohli užívat, A nebudeš ochoten jíst, až někdo umře, aby ses najedl, zeptal se jízlivě starý muž s černým klípcem a druhý už neodpověděl.“

12.01.2021


Veselé pohádky a říkadlaVeselé pohádky a říkadlaMichail Alexandrovič Bulatov

Když jsem knihu uviděla mezi vyřazenými knihami v knihovně, tak jsem po ní sáhla všemi deseti. Ruské pohádky se mi moc líbí a dceři jakbysmet:-) Tak nějak jsme se s Barunkou naladily nezávisle na sobě na ruskou vlnu. Přes den jsem jí předčítala Veselé pohádky a říkadla od Bulatova. Zvládly jsem je za 3 dny. Daly bychom je za 2, kdybych vyslyšela pokaždé dceřině opakující se hlášce na konci každé přečtené pohádky. „Další!“ A večery jsem trávila s Oněginem:-)

Při čtení jsem si zavzpomínala na moje první pasování prvňáčků v knihovně. Starší děti se mnou pro ně nacvičily podle této knížky pohádku o chaloupce roubence:-) … Barunka se při čtení zase podivovala nad tím, že jsou vlci často šedobočkové, lišky ryšky atd. Jak píše pode mnou Metla, tak to časté opakování je fakt na palici. Jednou jsem přehodila při čtení 2 věty a Barunka si toho hned všimla a připomínkovala, že je to obráceně:-) A už ani nevím, kolikrát jsem četla pohádku, ve které byli 3 bratři, a ten nejmladší se jmenoval Ivan:-) Pohádky s Ivany jsem si samozřejmě užívala, dcera ani nedutala, hltala jejich dobrodružství, když se bála, tak se ke mně víc přitiskla, ale číst chtěla stejně dál. Největší strach má z čarodějnic. Asi bych je neměla číst tak děsivým hlasem. Jenže si nemůžu pomoct, ty záporné postavy se mi čtou lépe:-) Snad se brzy dostaneme na Šumavu a podaří se mi vyhrabat ještě Krásu nesmírnou. до свидания!

10.04.2021


Heidi, děvčátko z horHeidi, děvčátko z horMarie-José Maury

Naše první seznámení s Heidi. Když jsem po této knize v knihovně s dcerou sahala, tak jsem měla za to, že si půjčujeme původní příběh od J. Spyri. Ale až po dočtení jsem si všimla, že jsme si užívaly příběh převyprávěný. … Heidi je těžké si nezamilovat, tak milou holčičku jsem ještě nepotkala. Hned jsme si ji oblíbily a prožívaly s ní nejrůznější dobrodružství a přály jí, aby byla šťastná. Heidi není však jedinou postavou, která čtenáře přitahuje. Naše Barunka si samozřejmě oblíbila ještě Kláru a mě nejvíc přitahoval dědeček, o kterém jsem se toho ale bohužel moc nedověděla. A to je vlastně i největší problém této knihy. Mnoho věcí je nakousnutých, ale nedořešených. Co se stalo s koťátky, které přinesla Heidi k Sesemannům? Jak probíhalo Klářino uzdravení? Co se stalo s dobytkem, když se na zimu odstěhovali do Dörfli? A mnoho dalšího. Nejradši bych kvůli tomu jednu hvězdičku ubrala, ale Barunka byla nekompromisní:-) Klady však natolik převyšují, že jsem ochotná ustoupit.

Knížka je krásně ilustrovaná, bavily jsme se tím, že jsme zkoumaly, jak mají dívky vždy sladěný oděv s mašlemi ve vlasech nebo s kloboučky. Dcera se dozvěděla, co je dostavník, jak vypadaly dřív plavky, že práce průvodčího bývala kdysi ve vlaku dost adrenalinová a už víme, jak zařídit, aby se přes potok přebrodilo stádo ovcí. Také už ví, co znamená být náměsíčný a že jsem se i já takhle po nocích jako malá potulovala:-) a manžel jí může ukázat podobný měchový fotoaparát, který si pořídila babička Sesemannová. … Líbí se mi, že se mezi postavami najdou i ty méně kladné, ale je jich pomálu. Jedinou postavou, která nás dost „štvala“ byla slečna Rottenmeierová:-)

Obětovala jsem jednu měsíční e-výpůjčku na Heidi od J. Spyri. Už jsem si kousek přečetla a je tam přesně to, co mi v této knize chybí. Už se těším až ukojím svou zvědavost:-)

19.05.2021


Smlouva na láskuSmlouva na láskuAlessandra Torre

Tak já se teda přiznávám. Tuhle knihu jsem si vyhledala hned, jak o ní napsal komentář trudoš. Romány pro ženy moc nečtu, ale když nadchnou chlapa, tak jsem ochotná jim dát šanci:-) Taky se ke knihám z této kategorie moc nepřiznávám a komentuju je výjimečně:-) Smlouva na lásku, resp. anglický originál Trophy Wife mě fakt bavil. Je tam sice hodně erotiky, ale proč ne. Voyerismus byl příjemným zpestřením:-) Hodně se mi líbilo, že se v knize objevovaly momenty, kdy jsem vůbec nevěděla, co se bude dít dál. Příběh není přímočarý, a i když je „jasné“, jak to nakonec skončí, tak jsem stejně párkrát cítila pochybnosti a nebyla si jistá, o co vlastně jde. To je právě ta přidaná hodnota, kterou si mě autorka získala. A je to vlastně i důvod, proč jsem se nakonec rozhodla knihu „okomentovat“, protože bych na tuto autorku nerada zapomněla:-)

04.07.2021


Odložená spravedlnostOdložená spravedlnostPetr Čepek

Detektivka jak má být:-) Myslela jsem si, že vím, ale ukázalo se, že jsem se nechala pěkně vodit za nos a pachatele neodhalila. Příběh mě natolik vtáhl, že jsem četla až do půl čtvrté do rána. A to už se mi leta nestalo. Naposledy to bylo, myslím, s knihou Gerald´s Game od S. Kinga:-)

Odložená spravedlnost se skládá ze 2 částí, které na první pohled vypadají samostatně, ale jsou provázané a dílky do sebe postupně zapadnou a poskytnou vám jasný náhled na celou situaci a jednotlivé postavičky. Anotace zde na DK je trochu zavádějící, protože bere v potaz pouze úvodní část, při níž je souzen Josef Sklenář za údajné zabití mladé dívenky. … Jeden jediný den soudního přelíčení, během kterého jsem nakoukla do myšlenek rovnou 7, resp. 8 osob, stačil k tomu, abych je mohla poznat pěkně zblízka. Teď jsem chtěla napsat, čí myšlenkové pochody mě bavily nejvíc. Jenže se nedokážu rozhodnout:-) Samozřejmě mi učaroval kafkomil Drahomír Schnirch, ale stejně tak mě fascinoval Ivan Slepička s jeho hráčkou vášní, taktéž podezřelý Josef Sklenář přítomně nepřítomný v jednací síni a mohla bych pokračovat dál:-) Při čtení jsem si říkala, že každý z nás sám sebe nějak vnímá a že se ta naše představa asi hoooodně liší od toho, jak nás vidí ostatní lidé. … 2. část je vystavěna úplně jinak a na scénu přichází další zajímavé postavy. Fandila jsem hlavně Puťákovi:-)

K této knize jsem se dostala dost netradičně. Měla jsem tu čest seznámit se s rukopisem Italský styl, který má být volným pokračování Odložené spravedlnosti. Italský styl byl pro mě 1. dílem pro dospělé od Petra Čepka. Nebudu vám z děje nic prozrazovat, pouze řeknu, že jsem si jeho čtení nad očekávání užívala a jsem fakt zvědavá, jak bude vypadat ve finální podobě. Původně jsem si chtěla Odloženou spravedlnost přečíst před Italským stylem, abych byla v obraze, ale nebyla v naší knihovně dostupná. Shodou okolností jsem to byla já, komu čtenářka knihu vracela. Když jsem zjistila, kdo v knize vystupuje, tak jsem si ji prostě půjčit musela:-) Při čtení jsem se cítila, jako bych se potkala se starými známými. Akorát jsem se nedozvěděla, jak se postavy posunuly:-) Zato jsem se toho dozvěděla spoustu z jejich minulosti. Teď ještě musím počkat, až se vrátí Sametové iluze, abych věděla, jak to všechno začalo:-)

15.12.2021


1 ...