Oophaga komentáře u knih

Koncentrovaný Ajvaz. Nasype-li se do 4,8 l mořské vody a řádně prostřepe, získáme "Cestu na jih". Pokud se zamíchá do 3,2 l inkoustu, vzniknou "Prázdné ulice". Při svaření s litrem temně červeného vína, hřebíčkem a skořicí dostaneme "Druhé město". Ale pozor, ať už konzumujete čirou esenci nebo ředěnou verzi, účinky jsou omamné, citlivějším jedincům dokáže užívání změnit perspektivu. Pak se může stát, že půjdete Husovou ulicí směrem k Národní knihovně a mezi kočičími hlavami začne prosvítat průzor do prostoru, v němž dovádějí kočkovité šelmy, zubatí brouci hlídají knihy o chovu králíků, mořští koníci telefonují, skrývají se tam prapodivné sochy, medvíďata si hoví v batůžku na zádech, vychytralá zvířata častují nebohé lidské bytosti sofistikovanými hádankami a to už vůbec nechtějte vědět, co všechno tam dělají ještěři!

9 09.11.2012

Zajímavý realisticko/mystifikační rámec velkých dějin sledovaných prostřednictvím individuálního osudu bohužel poněkud ubíjí sterilita hlavního hrdiny. Nostalgická atmosféra špikovaná průběžně rozmisťovanými dobovými detaily a zajímavostmi Urbanovi vždycky šla, pomalý ale neúprosný tok dějin se sice valí poněkud ztěžka, ale svědčí autorovi víc než násilné pokusy o akční scény v předchozí knize "Boletus Arcanus". Nedotažený příběh, který končí, když to začíná být zajímavé (dozvíte se v doslovu), pěkně souzní se snahou vsugerovat čtenáři, že jde o skutečnou story zpracovanou podle autentických zápisků. Ať už je to "s pravdou" jakkoli, tohle "vyprávění ze života" je v důsledku celkem neživotné. Daleko poutavějším protagonistou by byla nepřizpůsobivá vnucená manželka Lila, která je v tomto případě odsouzena dělat jen takové nevyrovnaně emancipované křoví. Nejsilnější osobností je tu nakonec genius loci staré Libně.

2 05.11.2012

Asi nejsilnější a rozhodně nejosobnější autorčina česky vydaná kniha. Přístup k uchopení "reálného" příběhu/portrétu spisovatelčiny matky pojatý jako tápání zahrnující i změny perspektivy a přiznanost manipulace s "fakty". Zmnožení verzí vyprávěných okolím, zamlženost vlastní paměsti a znásilnění literaturou coby nutností vytvořit z toho zrcadlového panoptika smyslupný text. Když už ne na kost tak alespoň na dotek odhalená traumata a tabu, o kterých se cizincům nevypráví. A ponechání možnosti odstupu dané čtenářovou pochybností, co je "skutečné" a co "vymyšlené". Protože beletrie je vždycky fikce. (Anglicky by se to dalo vyjádřit kouzelnou větou: "Fiction is fiction.") Life is life.

9 01.11.2012

Autor, který je vzděláním lékař a psycholog, se možná snažil na díla Agathy Christie aplikovat psychoanalýzu, ale v konečném důsledku to působí jako odfláknutá seminární práce nevzdělaného studenta 1.ročníku, který se pokouší interpretovat život slavné spisovatelky na základě svých bludných představ o jejím díle. Jeho oblíbeným postupem je formulace zcela absurdní teze, kterou si následně sám pečlivě vyvrátí (ano, to skoro zavání ironickým přístupem podvracejícím biografický žánr, leč není tomu tak). Krom již zmíněného je jeho jediným (hojně citovaným) pramenem při dotváření autorčina portrétu životopis, který napsala ona sama. Pokud se kniha nedopatřením dostala do vašeho vlastnictví, lze ji doporučit k hlasitému předčítání mezi lehce alkoholem zmámenými přáteli - toť jediná zábava, kterou je nepovedený text schopen generovat. Dosahuje místy až dadaistického efektu.

Sbírka obsahuje 36 poprvé do češtiny přeložených povídek pozapomenutého autora přelomu 19. a 20. století, jemuž se poněkud přímočaře přezdívá „polský E. A. Poe“. Přízvisko je to ovšem trefné, neboť Grabinski se k „mistrovi“ nejen odkazoval, ale zajímaly ho rovněž obdobné prvky. Nadšeně do svých próz začleňoval nové poznatky vědy, technologie a psychologie, ale zároveň ponechával textům děsivě iracionální prvky. Jednotlivé fabule spějí k pointě s horoucí naivitou, přičemž ve svém stylistickém perfekcionismu vyznívají smrtelně vážně - občas ale zpoza řádků vykoukne narážka, která připomene Gombrowiczův absurní humor. Poetický jazyk je soustředěný na smyslovost, detail, nostalgii a zádumčivou či tíživou atmosféru, současně se však povídkami line všudypřítomný surreálný pocit. Obzvláště neodolatelné jsou variace na železniční téma, které se nepokrytě honosí spisovatelovou fascinací vlakovou dopravou (nebo naopak siderodromofobií?). Narozdíl od Poea se Grabinski víc věnuje sexualitě, jejímž rafinovaným svodům postavy často nedokážou odolat a jejich zhýralost je "po zásluze" potrestána. Nositelkou hříchu je vzhledem k biblickému dědictví samozřejmě žena (mnohdy ne-mrtvá, leč pořád lačná a smyslná). Lehce erotická aura obestírá i živly, zejména pak oheň, jemuž je rovněž věnována celá sekce.

9 22.10.2012

Jak zmiňují mnozí další uživatelé, autor vykrádá kde co od "X-menů", přes "Velkou rybu", "Harryho Pottera", "Tajemnou zahradu", nebo "Petera Pana" - i když spisovatel na to občas sám naráží a zřejmě by rád, aby se to považovalo spíš za aluze než za výpůjčky. Jedná se o klasické prozření puberťáka, který si (jako všichni teenageři) vždycky myslel, že je jiný, nyní však zjišťuje, že je výjimečný a objevuje kouzelný svět, jenž ovšem skrývá i svá temná nebezpečí. Ani upomínání hrůz fašismu v "dětské literatuře" není žádnou novinkou, rétoriku a strategii nacistů vytěžila ve svých záporácích už Rowlingová (i z těch X-Menů si to pamatujeme). Chtělo by se tu navazovat na nostalgickou atmosféru předválečné Británie a nějaké ty gotické romány či Lovecrafta, aby se kromě starších dětí zachytilo náctileté publikum i dospělí, kteří si na tyto atributy potrpí. Jenže Ransom Riggs se vůbec neobtěžuje vymýšlet krom stylového prostředí (budovaného rovněž pomocí retrofotek) i příběh. Celá kniha je vlastně jen prologem k dalším dílům potenciální série, kde se teprve "bude něco dít" a která by mohla svému tvůrci konečně vydělat ten vysněný balík peněz.

6 14.10.2012

Ze sociologického hlediska zajímavá sonda do rodiny nižší střední třídy dvojnásobně postižené rakovinou a zároveň poutavá připomínka fungování knižního marketingu. Rodinná tragédie a osobní utrpení proměněné v dobře prodejný kýč pod nálepkou "hluboce lidsky jímavý příběh ze života". Voyeurský vhled do reakcí dobře finančně situovaného, "obyčejného" člověka, který je schopen umístit urnu s popelelm mezi plyšáky, protože "maminka by to tak chtěla". Aneb jak si poradí se smrtí člověk, pro něhož "život na hraně" znamená bombambastické narozeninové party, šnorchlování v tropech a opakování fast-foodových pouček, které považuje za svou životní filozofii...? A jak si poradil s psaním knihy muž, jehož těžce zkoušený nuceně pozitivní pohled na svět mu zredukoval slovní zásobu na výrazivo typu: "naši drazí chlapečci", "ta nejlepší máma", "milujeme život"...

Famózně mrazivá úvodní epizoda otevírá "nepředvídatelně předvídatelnou" anabázi, která není vyústěním prologu, nýbrž jen volně navazuje na náhodně uskutečněné setkání, které v něm proběhlo. Nezvyklá překvapivost tkví právě v užití jakoby nejpřirozenějších vzorů, ačkoli autorovo publikum má dle své zkušenosti tendenci osnovat si složitější verzi zápletky. Ta je ale nakonec přímočará, neboť situace je navzdory očekávání právě taková, jaká se z pohledu vypravěče zdá být. Jeho nevěrohodnost pro spoluaktéry je ovšem celou knihu tak silná, že neustále zpochybňuje i čtenáře. Love story se nekoná, přestože nám název i námět vnukává hned dvě možné verze "nezničitelné lásky" - jedna je však skoro zničena a druhá je i přes svou iluzivnost téměř zničující. Nenápadný náznak happy endu úsečně zmíněný v závěrečných dodatcích je sympaticky neotřelý.

3 01.10.2012

Nenechte se vylekat filmovou adaptací, která přetavuje impresionistickou mozaiku do mainstreamově srozumitelného a narativně přehledného dojetí. Ondaatje narozdíl od snímku čtenáři nepodlézá, ani mu nejde moc naproti. Jeho živelná skládačka nabízí pohlcující shluk roztříštěných introspekcí, jež spolu skrze zauzlení jemného přediva popsaných peripetií jednotlivých postav osudově souvisí.

6 25.09.2012

Překračování hranic žánru skrze dobrodružství poznání. Pro „Anatém“ je charakteristické, že příběh ubíhá kupředu zejména v abstraktní rovině, kdy hrdina relativizuje a rozšiřuje své dosavadní vědomosti v dialogu s ostatními nebo během vlastního procesu přemýšlení. Rozvoj samotné fabule je sice také velmi rozmanitý, ale ve srovnání s děním odehrávajícím se na intelektuální úrovni působí méně dynamicky a místy může někomu připadat až rozvleklý. Kombinace obou rovin se ale navzájem vyvažuje a neustále doslova překonává čtenářská očekávání. Zamrzet může snad jen fakt, že po dlouhém pozvolném putování přistane v závěru (ač pravděpodobně záměrně subverzivní) trochu násilný „epilogický“ happy end, jenž jakoby vřazoval události do řetězce dějin fikčního světa. And the rest is history.

5 17.09.2012

Záhada a smůla, že se románu nechopilo jiné nakladatelství než Baronet, který americkou klasiku zařadil do edice "Legendy divokého Západu" připomínající (ne)blahé paměti sérii Rodokaps. Nejsem žádným velkým příznivcem filmových obálek, ale obskurní grafika (se šviháckým kovbojem a tajemnou dámou, kteří se v textu ani trochu nevyskytují) vypomůže titulu leda tak zapadnout hlouběji do regálu. Fotografie z Coenovic snímku (který byl už druhou filmovou adaptací díla) by protentokrát urážela estetický vkus o něco méně - nehledě na to, jak by knize asi zvýšila prodejnost. Převod do češtiny je v tomto případě těžko soudit, neboť próza je založená právě na kostrbatosti vyprávění hlavní postavy, jíž je pro žánr kovbojky netypicky umanutá, nábožensky ustrnulá svérázná 14tiletá holka. Dívčina musí cestou poopravit své černo-bílé vidění světa (padouch nebo hrdina, vždyť...), ale předsudky jsou si nuceni přeuspořádat i její chlapáčtí průvodci. Závěrečné dojemné gesto Roostera Cogburna vyvěrající z postupně budovaného otcovskému vztahu k "pískleti" (zatímco LaBoeuf už Mattie vnímá jako potenciální, leč nepříliš pohlednou ženu, a proto je jeho chování vůči ní více žoviálně šovinistické), umírněně shazuje suše staropanensky lakonický závěr.

7 14.09.2012

Autor si pohrává s (u něj tradičně) dokonale zrešeršovanými životními peripetiemi hlavních spisovatelských hrdinů - vypravěče Wilkieho Collinse a objektu jeho žárlivosti, obdivu i zvědavosti Charlese Dickense. Ty pak doplňuje dokonalou znalostí dobových reálií i bujnou fantazií - přičemž jako u "Terroru" by na hutné drama stačily samotné reálné osudy historických postav - ale nebyl by to Simmons, aby na ně nenarouboval krvavý horor s nadpřirozenými aspekty. Z určitého úhlu pohledu je to skoro škoda, neboť tvůrce rozhodně má na to, aby se vymanil ze žánrové škatulky a nevypomáhal si "lacinými" triky z béčkového čtiva. Ale když on je očividně má tak rád... "Drood" je zábavný i tím, jak do svého literárního vesmíru implementuje nejen genezi a motivy děl hlavních postav (zejména "Měsíční kámen" a "Záhadu Edwina Drooda", jak jinak), ale doslova nechává texty žít vlastním životem a promlouvat mezi sebou. Zkazky o tajemném zločinci tudíž vycházejí z přehršle skutečných titulů, které často absurdním způsobem reagovaly na nedokončenou Dickensovu detektivku a snažili se jí vymyslet buď věrohodný, nebo naopak hodně nečekaně spletitý závěr. Jazyk předpokládá, že cílová skupina románu má kladný vztah nejen k tvorbě ústředních hrdinů, ale k britské klasice vůbec. Závěr je bohužel podobně roztříštěný jako u většiny ostatních próz Dana Simmonse, jemuž jde lépe vytváření samotného fikčního světa a zápletky, než její uspokojivé završení. Díky jeho spisovatelské virtuozitě mu to však bývá čtenáři prominuto. Budiž mu odpuštěno i tentokrát.

3 07.09.2012

Kontroverze knihy plyne nejen z transgresivní přemíry barvitým jazykem popisovaného násilí, jehož původní šokující náboj přestává v hlavním dětském hrdinovi postupně vzbuzovat hrůzu a začíná jej fascinovat pokaždé, když brutální činy nemají dopad přímo na něj (pak se vrací strach). Rozporuplné reakce budil ve své době zejména fakt, že ač se děj odehrává za 2. světové války, nejsou tu "ultimativními záporáky" - jak je dobrým zvykem - Němci a nacisté (naopak, dvě milosrdné reakce, které vypravěči zachrání život, vzejdou právě od nich). Zlo tu vychází z lidské podstaty a je tudíž všudypřítomné, neboť je snadné a lákavé. Proto nakonec jeho vzorcům "podléhá" i zbloudilý hoch, pro nějž svět už navždy ztratil svou nevinnost poté, co se v průběhu svého putování snažil vyvinout nebo převzít teorie (víra v přírodní síly, Boha, ďábla, komunismus atd.), jimiž by vysvětlil či ospravedlnil kolem panující peklo. Naprostá bezúčelnost teroru však nakonec svým způsobem zvyšuje jeho svůdnost - je tak jednoduché se přidat na stranu silnějšího, o věcech nepřemýšlet, ale rovnou uhodit - dřív než to udělá ten druhý. Slast pocitu moci je příliš opojná, než aby jí postavy dokázaly odolat.

11 07.09.2012

Byl ten Juráček ale postava k podpírání - ufňukaná, egoistická, sebelítostivá, anorektická, velikášská, zakomplexovaná...Člověk by mu při četbě jeho deníků (které ve své sebestřednosti zcela jistě psal nejen vlastní přehled, nýbrž již předem pro oko obdivujícího publika hltajícího každou jeho smyšlenku) nejradši dal pěstí do nosu. Filmy ale točil i psal téměř geniální (a minimálně on o tom podle všeho nepochyboval), tudíž je poměrně zajímavý kontrast, jaká to byla nesnesitelná osobnost. Však on ten Bergman podle toho, co o sobě tvrdil v "Laterně magice", taky nebyl žádný miláček.

1 05.09.2012

Škoda, že to Portál nesvěřil k převedení do češtiny někomu fundovanějšímu než Haně Loupové. Allenovým dvorním překladatelům Daně Hábové nebo Michaelu Žantovskému by se určitě nestalo, aby neznali děj jeho snímků (a tedy občas něco špatně interpretovali), nebo netušili, že Liam Neeson opravdu není žena. Vzhledem k tomu, že Eric Lax neřadí své texty chronologicky, dá se předpokládat, že počítá se čtenářem, který se ve Woodyho filmografii alespoň trochu vyzná - takový ale potom překladatelské chyby nepřehlédne. Autorovo tematické řazení rovněž upozorňuje na to, že Allen často formuluje tytéž myšlenky znovu (ač jinak), nebo se prostě opakuje. A takový rejstřík by taky neuškodil.

2 28.08.2012

Má mladší verze ustrnulá ve zlatých časech odřených kolen, čokolády a odpoledních chvil v ušáku s knihou nepřestane být Vojtěchu Steklačovi vděčná za podrývání předsudku, že děti nemají smysl pro ironii. Předčítající rodiče se (pro ně už poněkud příliš přímočarým) narážkám i odkazům sice možná budou uchichtávat o něco víc než jejich ratolesti, ale jasně patrné archetypy fungují i na malé čtenáře. Agatha Christie je už holt definitivně vrytá do kolektivního podvědomí lidstva.

4 28.08.2012

Když ony se ty "dětské knihy" tak špatně hodnotí... Člověk si vzpomíná na své infantilní okouzlení (a tedy z hlediska žánru i nadšení v době četby by měl dát vyšší počet hvězd), nicméně s odstupem je jasné, že se nejedná o žádné literární klenoty. U pohádek mám tendenci přizpůsobit se intenzitě svého dřívějšího čtenářského zážitku - shoduje-li se s věkem cílové skupiny titulu. Morressyho mizantropického čaroděje jsem v 6. třídě ZŠ zbožňovala, ale s přihlédnutím k orientaci humoristické fantasy i na dospělé čtenáře nechávám celou sérii na tříhvězdičkovém lepším průměru. Což je do jisté míry pořád nadhodnocení, neboť v něm stále rezonuje má tehdejší juvenilní fascinace.

2 28.08.2012

Román „pro ženy“ o tom, že krev není voda a že domov zůstává součástí naší identity, i když se nad ním zavře hladina. Když se Hana po 15 letech strávených v cizině vydá do vlasti navštívit otce, je zaplavena vzpomínkami z období svého dospívání na jihočeské vsi 80. let ve stínu chladicích věží atomové elektrárny. Na povrch vyplouvají zjištění, že svobodné společenské uspořádání „po sametu“ spokojeně absorbovalo pozůstatky časů minulých. Hlavní hrdinka se snaží čelit všemu, co opustila poté, kdy byla na prahu plnoletosti nucena odstřihnout své kořeny, aniž kdy znovu dokázala zapustit nové. Novodobá nomádka si však uvědomuje nutnost ukotvení a tak se vydává na kajícnou pouť za obnovením přátelských i rodinných pout.

10 27.08.2012

Detektivka, která se na první pohled tváří jako duchařský příběh z konce 18. století. Pod maskou názvu knihy se skrývá titul spisku ústředního hrdiny Johna Holdswortha, v němž odhaluje řečnění o spirituální materii jako prostředek výdělku rozličných šarlatánů. Sám má totiž s podobnými podvodníky bohaté zkušenosti, neboť mu zemřela mu žena i dítě. Proto si jej najme zámožná lady Oldershawová, aby vypátral důvody náhlé choromyslnosti jejího syna, který prý v Cambridgi viděl strašidlo. John se v uzavřeném prostředí univerzitního kampusu dozvídá o podivném úmrtí mladé ženy, mocenských machinacích a vydírání v profesorském sboru nebo o záhadném Spolku svatého ducha i jeho odvázaných přijímacích rituálech. Prostředí starých anglických kolejí a tajemství ukrytá ve spleti křivolakých uliček prostoupených mlhou jen příjemně zastírají, že jde o klasickou krimi zápletku, v níž zločin obvykle zapříčiní odvěké důvody - peníze anebo sex (popř. obojí). Malým zpestřením je milostná linie odehrávající se pouze v hlavách viktoriánsky cudně po sobě pokukujících postav.

1 27.08.2012

Číst nového Šabacha je jako klábosit u piva se starým kamarádem. Na rozdíl od ostatních přátel ho nezměnily peníze ani sláva. V podstatě sice stále říká to samé, ale pořád ne úplně špatně. Neuchyluje se k experimentům ani umění vlastnímu hledačství, avšak lze se u něj spolehnout na setrvalou kvalitativní úroveň, která neklesá ani se zbytečně nepodbízí. Jeho stárnoucí hrdina provozuje v bezčasí důchodu atrapu antikvariátu, ale přitom stále naplňuje roli otce i syna i…dědečka. V ústavu pravidelně navštěvuje svého nemohoucího tátu a do toho má starosti o dceru, neboť jeho zeť není zrovna příkladem věrného manžela. Všechny svoje trable pak vypráví v hospodě Evženovi a tomu kumpánovi vedle – svému čtenáři.

2 27.08.2012