Deník (1959–1974)

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Deníkové zápisy scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935 - 1989) zahrnují kontinuálně období od jeho gymnaziálních studií na počátku padesátých let až po první roky normalizace. Představují několik tisíc stran svědectví o době, lidech, umění a především o samotném autorovi, jehož život se v době nástupu mladé kinematografie šedesátých let odvíjel po dráze uměleckého vzestupu, pookupační deziluze a strmého lidského pádu. Právě na tuto vrcholnou etapu Juráčkova života se soustřeďuje svazek zahrnující závěrečnou třetinu z řady třiatřiceti deníkových sešitů, který edičně připravil Jan Lukeš. Svazek obsahuje pět obrazových a textových příloh, černobílý fotografický doprovod v textu a v samostatné křídové příloze s komentovaným soupisem, filmografii Pavla Juráčka, soupis zkratek, značek a názvů, životopisný doslov a ediční komentář editora, rejstřík jmen a rejstřík filmů. V anketě Lidových novin byl Deník vyhlášen Knihou roku 2003 a získal Magnesii Literu 2004 za nakladatelský čin....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80162/denik-1959-1974-oQD-80162.jpg 4.736
Žánr
Literatura naučná, Biografie a memoáry
Vydáno, Národní filmový archiv
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Deník (1959–1974)

Přidat komentář
lavash
26.11.2020

o matce mluví úkosem, fotr se na něj jako malýho vysral. dětství se na něm, jako na každým z nás, podepsalo (jedničku jsem nečetl).

potřeboval odbornou pomoc. dřív tomu lidi řikali lenost a sentimentalita. je to pro něj omluvou?

místama je ho vám líto, místama jste to vy, místama se řikáte, že skvěle píše, místama víte, co bude dál, místama vás sere.

komu čest, tomu čest. díky pavle

honajz
02.07.2019

Juráček si nebere servítky - a vlastně ani sám neví, proč by měl. Přímý v životě i v denících. Závislák, který se občas jen lituje, ale pokud jde o lidi a stav země kolem sebe, má to v hlavě srovnané. Ty deníky se čtou jako napínavá detektivka, navíc nabízejí i hodně zajímavých úvah týkajících se tvorby, umění a filmu. A potěší i velmi plastické popisy tehdejší Prahy, kdy centrum ještě bylo pro obyčejné lidi a obyvatele.


georgearrow
01.08.2018

Čtu Juráčkovo deníky pěkně za sebou - od pubertálního začátku, přes filologii a Nymburk až ke třetímu svazku, který se také týká tvorby Případu pro začínajícího kata, který jsem tedy včera - šlo o jakousi oddalovanou rozkoš - poprvé v životě shlédnul.
Takže - tento díl je celkem logicky ze všech zatím vydaných svazků nejčtivější, nejzajímavější, nejpronikavější - pokud někdo není fanda memoárové literatury, ať si přečte alespoň tento. Na druhou stranu je skvostné sledovat vývoj (ale i nevývoj!) Juráčkovo osobnosti v proudu času. I když mi není jeho osobnost sympatická (komu je? napište ...), jsou chvíle kdy mu velmi rozumím ...

Spát, jíst, pít, milovat se, pohybovat se odněkud někam jinam a zpátky, vnímat narůstající čas - víc už toho snad ze života nezbylo, jenomže to není lidský život, to je existence vězně, jemuž neřekli, jak dlouho bude uvězněn, a jenž si nejistě namlouvá, že to snad jednou skončí.
Životem?
Smrtí?
Čím to skončí?
Nebo to nikdy neskončí?

AnjaVCL
17.10.2017

Tak to bylo hodně silné. V některých momentech jsem Juráčka absolutně nenáviděla - nesnesitelný egoistický chlap s milionem špatných vlastností a odpudivých návyků. Pak přišla nějaká vtipná a příčetná pasáž, něco o současnících... Zábavné historky o Havlovi a spol., sem tam Kundera (jeden z hodně mála, kteří tam nejsou totálně zkritizováni)... Byla to fuška, ale stejně se nedalo přestat číst. A Juráčkovi vděčím za lepší zorientování se v nové vlně - a vůbec mě to více inspirovalo pustit si další šedesátkové filmy.

Matty
21.12.2016

Včetně příloh přes tisíc stran mysl pramálo povzbuzujícího textu. Plno ublíženeckých výlevů, osobních invektiv i obecněji směřovaných urážek (dosti primitivní jsou některé Juráčkovy názory na ženy), ale také stránky zaplněné neuvěřitelně pronikavou analýzou dobových poměrů a české společnosti jako takové.

Juráček si mohl dovolit rýt do těch, kteří poslušně a vypočítavě kráčeli směrem, který jim určil režim, protože sám hřbet nesehnul. Z vlastní vůle se rozhodl nejít s davem, vzpouzet se a nedržet hubu, neoznačoval bych ho proto za mučedníka (jak možná chtěl být vnímán), ale není pochyb, že si – zvlášť za normalizace – vytrpěl dost. Na duši i na těle. Čtení je to v důsledku občas přímo drásavé.

Blíže nedokážu zážitek z četby přiblížit. Alespoň ne psanou formou. Mnohokrát jsem měl dojem, že přesně vím, o čem Juráček píše. Názorové a pocitové ztotožnění mi bránilo v kritickém odstupu (aniž bych přestal obdivovat výstižnost Juráčkova psaní).

Těm, kdo se čtením Deníku otálejí, bych pro začátek doporučil zhlédnout dokument Klíč k určování trpaslíků. Jestli vás bolestínský tón filmu nebude iritovat, směle do čtení!

Pro mne jde společně s Chladnokrevně, Procesem nebo 1984 o jednu z knih, které si v sobě ponesu po zbytek života.

BarboraSalome
18.08.2015

Výborný pohled do duše. Co víc říct...

Jarin212
07.12.2014

Více než půlrok s Juráčkem byl leckdy k nesnesení - od nutnosti dávkovat jej s nejvyšší opatrností (tak jak on to nedělal s fenmetrazinem), abych se příliš nepozastavoval nad vzájemnými paralelami a trpkostí jeho údělu/povahy, přes noční stavy úzkosti, kdy knihu zavíral jsem v polospánku s očima, až k nepopiratelnému nadání, které musel jsem tak trochu závidět.
Přesto je jeho Deník natolik nenahraditelným příspěvkem do mého života, že nemohu jinak, než Kubákovi a Mikuláškovi vřele poděkovat.

RH faktor
17.06.2014

Tak toto...se MUSÍ přečíst. Vynikající - život sám - a jaký! Kniha, která mě zásadně ovlivnila - po přečtení jsem si začala vést pečlivě svůj Deník, je to už 13 let zpět a píšu a píšu a píšu... ;-) a tak jsem Juráčkovi nesmírně vděčná za inspiraci, za jeho filmy a za jeho Deník

1