OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Vasil Bykav je bývalý podporučík sovětské armády a z jeho vyprávění je to znát. V této knize nám předkládá dvě novely z bojů proti německé armádě. V Kruhljanském mostu, kratší z obou novel, se podíváme na jednu z akcí běloruských partyzánů uprostřed okupovaného území. Za to v Jeho praporu nás Bykav přenese na samotnou frontovou linii. Prožijeme strasti, obavy a překážky, které trápí velitele pluku Vološina. Nic mu nedaruje přímý nadřízený a německá obrana už vůbec. Kolikrát je až absurdní, co všechno musí řešit během jedné přípravy na útok i samotného útoku. Skvělý náhled do duší sovětských vojsk, bez ideologických příkras. Obyčejní vojáci i jejich nadřízení jsou prostě pořád jen lidé a lidskost je zjevně velkým tématem v díle Vasila Bykava. Minimálně novela Jeho prapor stojí za přečtení, je totiž skvělá.

1 14.07.2020

Na Boschových obrazech mě vždy na první pohled fascinovala jejich zdánlivá nekrása, leckdy děsivost. Ošklivé obličeje, nepředstavitelné potvory i stvoření složená z různých živočichů. Na druhý pohled mě už zaujala mnohoznačnost zobrazených výjevů a inteligence samotného autora. Dodnes se odborníci přou, co které obrazy znamenají. Dílo Hieronymouse Bosche je zahaleno tajemnem a i proto jej lidé budou obdivovat až do soudného dne.

5 09.07.2020

Blížil se 6. červenec a já měl tematicky připravenou knihu Pochodeň právě na toto období. Už to bude nejméně rok, co jsem četl první část románu věnujícímu se Janu Husovi, jež mě bavila a postrčila ke koupi pokračování. V antikvariátu jsem ji pořídil za směšných 30 kč, uložil ji do knihovny a čekal na správný čas.

Mistr Jan je zdánlivě většinu knihy v pozadí. Přece jen kostnický koncil nebyl svolán kvůli nějakému českému knězi, jenž z pohledu církevní vrchnosti šíří nebezpečné bludy. Různé skupiny osob měli různé úmysly s koncilem a nejeden z nich se snažil využít přítomnosti kacíře. Hus je tak na čas vmanipulován do samého centra dění, stane se figurkou, kterou si budou mocní přehazovat, každý s jiným záměrem. Ať už půjde o peníze, získání času nebo jsou poháněni strachem ze změn. Papež Jan XXIII. oslabován schizmatem chtěl odstranit další dva papeže, Zikmund chtěl sjednotit evropské křesťanstvo, rozdrtit Turky a získat tak svrchovanou moc a nehynoucí slávu. Sledujeme však i menší figurky na šachovnici dějin, ne nezajímavé. Vše pak postupně spěje k již předem jasnému konci. Velmi dobře napsaná kniha, po jejíž dočtení jsem měl chuť pozvednout Žižkův palcát a pobít pár kardinálů.

2 08.07.2020

Světový román v domácích kulisách. Opravdu silný příběh při jehož čtení jsem přestával dýchat napětím a nejednou se mi v oku zaskvěla slza dojetí. To umí jen velký autor, Ladislav Mňačko jím bezesporu byl.

13 28.06.2020

Brno a jeho tehdejší osobnosti. Brno a jeho tehdejší budovy a místa. Člověk během procházení tímto, zcela jistě, kulturním městem spatřuje ulice, náměstí, parky a budovy, které mnohdy považuje za samozřejmé, všední. Kniha Dušana Jeřábka, jenž nás tady provede svým mládím, je pomůže dát do historických souvislostí. Brno je kult, byl před sto lety a je jím i dnes. Nežít zde, asi bych na tuto knihu nahlížel s menším zájmem, ale takhle je to úžasný průvodce minulostí míst, které sám mám tak rád. Závěrečná autorova slova mě zasáhla do srdce a mám je zaryta hluboko ve své paměti.

5 23.06.2020

Největší úspěch a zároveň labutí píseň německých výsadkářů shrnut do útlé knihy. Její útlost však plně vynahradí čtivost a množství informací. Rozhodně zajímavé čtení o bitvě na ostrově mezi třemi kontinenty.

2 13.06.2020

Nutno přiznat, že dospění na konec knihy si čtenář musí zasloužit. Cesta to je totiž nesnadná. Alespoň pro mě, jakožto neintelektuála bez klasického hudebního vzdělání. Mnohé pasáže jsou tuze náročné, komplikované. V celkovém vyznění samotného díla však vynechat nejdou. Román je to natolik náročný, jak je geniální.

7 28.05.2020

Hned na úvod se přiznám, že veršovaným textům příliš neholduji. A paradoxně čím méně slov dané dílo obsahuje, tím více jsem nucen se při čtení soustředit, navíc Faust je naprosto zásadní dílo, ke všemu psáno archaickým jazykem. Ještě teď se s úšklebkem směji svému hloupému nápadu, vytáhnout Fausta v tramvaji. To fakt nešlo. Druhým přiznáním v tomto komentáři bude fakt, že jsem nečetl Fausta pro to, abych četl Fausta. Fausta jsem četl zejména kvůli knize Doktor Faustus od Thomase Manna, na kterou se chystám a jež z Goetheho díla vychází. Ale i přes náročnost látky, její nepochybné kvality, které asi nejsem schopen plně docenit, jsem si jeden zásadní poznatek odnesl.

V té knize je ukryt poklad. Kdo jej nalezne, nestane se nutně boháčem, ale i tak bude obohacen. Tím pokladem je totiž inspirace, kterou má schopnost v člověku vyvolat.

6 02.05.2020

Nakonec k němu přišel nervózní Sauckel a zeptal se ho, zda věří, že je skutečně pravda, že v Osvětimi bylo vyhubeno dva a půl miliónu židů.
"Ne, ne - ovšem že ne," řekl Göring bez váhání. "Přemýšlel jsem o tom - je to technicky nemožné."
"Slyšel jste Hössovu výpověď," řekl jsem mu. "Höss mi popsal celý postup do všech podrobností. Byl to skutečně systém ničení na běžícím pásu."
"Byl jste při tom?" zeptal se mne Göring.

Je potřeba něco dodávat k takovému projevu chladnokrevného pokrytectví?

5 29.04.2020

Nemožnost přečíst si pokračování zamrzí. I přesto to byla zábavná exkurze několika městy západní Evropy a také několika srdcí krásných žen. Od psychologického románu, jak se uvádí na začátku anotace, jsem čekal něco jiného, snad poněkud komplikovanějšího, příběh však vynikal svou přímočarostí, která se dostavila po lehce zmatečném úvodu. Pak už nám Felix Krull ukazoval své umění mluvit a okouzlovat ženy pouhou přítomností. Vážně škoda, že Thomas Mann opustil svět, když vlastně teprve začínala velká cesta jeho hochštaplera. I tak má cenu si knihu přečíst, Thomas Mann mě snadno přesvědčil.

2 29.04.2020

Mé první setkání s Gogolem. Poněkud rozpačité setkání. Způsob jakým jsou povídky vedeny mi příliš neseděl, prazvláštní chování postav už vůbec. Vlastně nedokážu ani napsat, která povídka mě bavila. Zábavné mi připadaly určité pasáže, které pak autor doslova zabil nebo proměnil v něco banálního. Nakonec jsem ale Petrohradské povídky přece jen dočetl, v tom shledávám jistou naději, že by mě snad Gogol uměl přesvědčit v některém svém delším díle, kde dá příběhu větší prostor. Tyhle povídky totiž pro mě úplně nebyly.

6 21.04.2020

Měl jsem v úmyslu napsat k tomuto špičkovému románu válečné literatury mnohé. Po dočtení jsem schopen napsat jen pár slov.

Pokud předpokládám, že na konci války se jednotlivé státy či národy dělí na vítěze a poražené, jak je to s jednotlivci? Z pohledu čtenáře jenž válkou neprošel, mám pocit, že jednotlivec z války v drtivé většině případů vyjde jako poražený, ať už je oficiálně na jakékoliv straně.

Tuhle knihu má smysl číst.

13 09.04.2020

Zpočátku se příběhem line příjemná atmosféra, Rosemary je téměř bezstarostná, mladá, čerstvě vdaná panička. S novým bytem vstupuje do nového, idylického života v manželství. Postupem času se to začne celé kazit, dějí se divné věci, kterým však netřeba přikládat fatální důležitost, holt ne všechno je v životě zalito sluncem. Jenže čím dál víc se zdá, že slunce nadobro pohltil temný mrak a paprsky skrz něj už nikdy neproniknou. Atmosféra houstne, situace gradují. Znamenitě promyšlená kniha, bez zbytečně šokujících scén autor vystavěl děsivé momenty, až leckdy tuhne krev v žilách. Hlavou mi létali možné scénáře, jak je to vlastně doopravdy, což podpořilo rostoucí napětí. Nejsem příliš milovník hororů, možná proto to na mě tak zapůsobilo. Určitě si vyhledám nějakou další knihu autora, jeho styl psaní mě velice bavil.

14 30.03.2020

Prvních asi stopadesát stran jsem četl ve znamení vzpomínání, co se to vlastně všechno stalo v předešlých knihách. A jakž takž jsem se rozpomněl. Příběh mě tak opět vtáhnul do svého nitra. Zas a znovu dějový kotrmelec střídal parakotoul. Leckdy jsem si v těch motanicích slušně nabančil, ale často s dychtivým očekáváním další akrobatické vložky. Číst takové sci-fi je vážně zábava i v případě podobného špalku, protože autor dávkuje text velice střízlivě, mění prostředí, přenáší čtenáře mezi staletími. Čte se to vážně snadno, mnohem snadněji než některá jiná i třeba třetinová díla světové science fiction. Celá trilogie má vzestupnou tendenci, po úvodním Problému tří těles kvalita prudce stoupla Temným lesem a v této vlně se nese i závěrečná Vzpomínka na Zemi. Nelze hodnotit odděleně, všechny tři knihy jsou neoddělitelným celkem. Tleskám a těším se, čím mě tento plodný autor nadchne příště.

"Vesmír je obrovská, temná propast. A my jsme si rozsvítili..."

"Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano."

13 28.03.2020

Po dočtení této knihy se cítím o něco chytřejší. René Huyghe mi zde srozumitelně vysvětlil techniky, smysl a psychologii výtvarného umění. Četl jsem ji dvakrát déle než za normálních okolností, protože jsem spoustu času trávil na wikiart vyhledáváním a prohlížením toho velkého množství obrazů, o nichž autor zaujatě vyprávěl. Zmenšeniny obrazů použité v knize totiž nedostačují, což v dnešní době nevadí, většina děl je snadno dohledatelná na internetu, ale jsem si jist, že čtením knihy v době jejího vydání, bych byl o dost ochuzen. Ale to by pak musela mít mnohem větší formát. Krom toho nemám co vytknout.

3 08.03.2020

Nehledejme za touto knihou učebnici dějepisu nebo historii gnosticismu, ačkoliv autor je dle informací na danou tématiku odborníkem. Podezřívám jej, že se nás snažil malinko šokovat zvrhlostí postav, z nichž mnohé jsou z historie známy. Kniha se mi však četla lehce, i přes poměrně živě líčené lidské utrpení, či mnohé až nechutné poznámky plné lidského vyměšování a vášní.

3 01.03.2020

Kniha je to velice stručná. Nic jiného se ani nedalo čekat, jelikož podrobně obsáhnout několik tisíciletí dlouhou historii na ploše necelých dvou set stran, prostě nelze. Jako inspirační zdroj však funguje docela dobře a tak by k ní čtenář měl i přistupovat. V jiném případě to bude pro něj spíše zklamání.

2 18.02.2020

Prvních několik desítek stran jsem bojoval s tím, že to na mě působí jako kdyby Irvine Welsh se zajel podívat do Varšavy okupované nacisty. Ačkoliv jsem s tím tak trochu počítal. Doslova jsem nesnášel hlavní postavu. V jednu chvíli se to však zlomilo a já se nechal bavit tím schizofrenním vyprávěním. Tohle je jiná válečná Varšava než třeba v Pianistovi. Zatímco Wladyslaw Szpilman se v děsivých kulisách skrývá před "lovci židů", Konstantin Willemann si nechává vpálit do žíly svou dávku morfia od ruské kurvy. A ačkoliv to zpočátku je slušná drogová jízda, postupně morfium přestává být tou klíčovou substancí, mění se charakter hlavního hrdiny, mění se svět kolem. Nakonec i ta ruská kurva dostane lidštější tvář. Na konci jsem byl rád, že je po všem.

5 09.01.2020

Spousta přemoudřelých blbců. Všichni chytrý jak rádio. Občas jsem si připadal jak u nás v práci. Vrcholem absurdnosti bylo, když jsem si Spolčení hlupců v práci opravdu četl. To se mi postavy z knihy leckdy prolínaly s realitou a to už bylo fakt na hlavu. Ačkoliv přiznávám, že hňupa úrovně Ignácius ještě v práci nemáme.

14 12.12.2019

Pamatujete film Pearl Harbor? Ten hollywoodskej cajdák, kterej si člověk pustil s holkou, když ji chtěl romanticky naladit a sebe pobavit monstrózními výbuchy, aby to stejné společně po zhlédnutí filmu předvedli v posteli. Jestli jo a ta holka vás dostala pod chomout, takže ji už nemusíte oblbovat romantickým trojúhelníkem Affleck - Harnett - Beckinsale, přičemž vás stále zajímají ty výbuchy a vlastně celé jádro toho válečného konfliktu, tak bych vám doporučil přečíst si knihu Poslední kamikaze. Je to sice poněkud zvláštní číst knihu napsanou ruským autorem v SSSR, kde románovou formou mapuje nejvíce za japonskou, ale taky americkou stranu, válku v tichomoří za druhé světové. Ale je to opravdu dobré. Některé faktické chyby pomíjím, protože nejsem odborník a v příběhu mi stejně nevadily, také pominu pár epizodek příběhu, kdy se na sílu přidával hyenismus amerických vojáků. Ale ruka cenzorova by se zjevně neobešla bez očernění západního nepřítele number one a tím bychom nejspíš přišli o tento skvost válečné literatury, což by byla škoda.

4 05.12.2019