OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Kniha je psaná nádhernou češtinou a tím se v mých očích stává románem s velkým R a opravdovým uměleckým dílem. Což ale paradoxně vedlo k tomu, že jsem se občas topil v krásných slovech a metaforách a nevnímal tolik samotný děj. Chyba je jistě na mé straně. V důsledku toho mi docela dlouho trvalo, než jsem se do příběhu dostal. A nemůžu se zbavit dojmu, že jsem v něm celou dobu byl jen tak napůl. Knihu tedy nemůžu hodnotit plným počtem golemů, po cestě jsem totiž nenašel kuličku zvanou šém, jež slouží k probuzení hliněného obra, hliněný obr tedy zůstává nehybnou masou hlíny. A v té hlíně se nakonec všichni sejdeme.

1 28.12.2020

Kniha vznikla v 80. letech a je tím pádem poplatná době a režimu v němž vznikla. Což zcela zdůrazňuje propagandisticky laděný úvod podepsaný jen slovem Redakce. Asi protože pravý autor se za takový text styděl. Nedivím se. Ale jinak krom rozdělení stran na hodné Sověty a zlé Němce, jež se vlastně dá pochopit, z toho tolik komanč nekřičí. Kniha je mrazivým svědectvím o těžkých zimních večerech v zemljankách uprostřed lesů, o divokých přestřelkách nebo odstřelech železničních mostů. To vše v okolí míst, která znám nebo kolem nichž pravidelně jezdím. A to je opravdu velkou přidanou hodnotou celé knihy

1 22.12.2020

Za mě je škoda, že kniha není delší. Boulle si mohl mnohem víc pohrát s tím bojem mezi knězem a ďáblem. Samomluva, vnitřní dialog, návaly vzteku a běsnění, to vše mohlo být zpracováno explicitněji. Je tam opravdu spousta prostoru, kde by se autor mohl vyřádit. Ale Boulle neukázal koule (to bylo laciný, já vím) a zůstal velice úsporný, vše podřídil absurdní pointě, jež je v autorově díle určitým poznávacím znakem. I tak mě nezklamal. Kvalit takové Planety opic to sice nedosahuje, ale čas strávený čtením byl dobře investován. Knihu bych hodnotil jako dvě hodiny v posteli strávené šíleným křikem a běsněním, během něhož vás soucitným pohledem přeměřuje postarší kněz, který zamkl dveře od pokoje, latinsky šeptá modlitby a u toho vás hladí po tváři spocenou dlaní. To sexuální napětí by se dalo přímo krájet. Apage satanas! Příští týden nashle.

2 14.12.2020

Jde o velice čtivou historickou literaturu. Občas se člověk ztratí v záplavě nicneříkajících jmen, ale bez nich to moc nejde. Historii tvoří lidé. Runciman velice živě popisuje celý průběh bitvy, vše dává do souvislostí, bez nichž by šlo jen o strohý popis děje. O této velké historické bitvě jsem před otevřením knihy věděl málo, po přečtení jsem pln informací, jež by vydaly na několik článků. Knihu Pád Cařihradu tedy můžu směle doporučit, za těch 55 let neztratila nic ze své zajímavosti a čtivosti. Hodnotím ji pocitem úlevy z nalezení porcelánové mísy, když se v ostatních kabinkách nachází jen turecký záchod.

5 12.12.2020

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.

5 12.12.2020

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.

6 12.12.2020

Autor se pravděpodobně vyrovnával s vlastní emigrací a přitom rozjel fantaskní příběhy v několika rovinách. Dal do toho hodně svých znalostí a originality. Toho si cením a jsem rád, že jsem si takovou podivnost mohl přečíst. Všechny příběhy v knize spojuje téma útěku. Pokud tedy utíkáte před starou, před povinnostmi, realitou nebo prostě jen rádi utíkáte, sáhněte po knize Fuga Trium. Je to opravdový originál a zajímavá anomálie české literatury, avšak mé pocity z knihy jsou rozporuplné. Knize bych tak dal tři pivka na lačno s předpokladem mírné podnapilosti, jež se ovšem nekoná, protože ta piva jsou nealkoholická. Blbější hodnocení jsem z toho dneska nevykřesal. Sorry, Křesadlo.

1 12.12.2020

Knize by slušelo rozmáchlejší vyprávění a delší formát, jinak je to prakticky jen strojový opis filmu, který je sám o sobě skvěle natočený. Zde musím vyjevit pro mě netypický názor, že bohatě stačí zhlédnout film. Kniha tomu nepřidá nic navíc a tak jsem totožný příběh viděl dvakrát, nejdřív ve své hlavě během čtení a pak na obrazovce očima režiséra filmu. A musím říct, že v tomhle případě bych upřednostnil film před vlastní fantazií. Vladimíra Körnera obdivuji za napsání temného a opravdu silného příběhu ze středověku, ale samotný film by bohatě stačil. Uniká mi smysl vydat po deseti letech knihu, která příběh filmu nijak nedoplní, nerozšíří, pouze odříká v próze. Díky, ale já očekávám trochu víc. Knihu bych tak poslal na převýchovu do kláštera a film nechal užívat si ňadra mladé Věry Galatíkové. Na věčné časy, amen.

4 12.12.2020

Mám jisté tušení, že by se uvnitř knihy mohl nacházet poklad, ale musím si poníženě přiznat, že tentokrát se mi jej nepodařilo nalézt. Naštěstí je to natolik krátká kniha, že tomu v budoucnu dám šanci, za lepší konstelace hvězd. Asi se mé setkání s autorem uskutečnilo za nějaké čtenářské krize. Marně jsem zapaloval závity ve svém unaveném mozku, abych přišel na to, kde je Calvinem zakopaný pes. Jenže mám takový pocit, že i kdyby na mě ten pes štěkal, tak ho nenajdu. Knihu bych hodnotil jako jízdu ve zbrusu novém Volkswagenu Polo v plné výbavě, ale se slepým řidičem. Tak snad příště, pane Calvino, pro tentokrát jsme tuhle jízdu ukončili v příkopu.

4 12.12.2020

Knize Umělec na ostří nože dávám nasimulovanou penaltu pro Hibs v devadesáté minutě místního derby, ideálně za stavu 0:0. K tomu jednu krátkou avantýru s vychrtlou feťáckou šlapkou za lajnu ředěnýho pika a jeden teplej ležák bez pěny v zaplivaným skotským pajzlu. Promiňte, pane Welsh, ale už vám to nežeru tak jako v sedmnácti.

2 12.12.2020

Celý příběh ve mně zanechal hluboký dojem, těžko se to popisuje, ale už po pár stranách jsem cítil, že to celé spěje k něčemu víc než jen obyčejnému zakončení, kdy knihu odložím a už šátrám v poličce po nějaké další. Ačkoliv čtenářsky nejsem úplně romantik, tak nemůžu zastřít slabost pro dobré příběhy o lásce. A tohle je opravdu dobře napsaný příběh o lásce. A ona velká láska není zbytečná.

10 12.12.2020

U autorova románu Strach a hnus v Las Vegas jsem si všiml, že zhruba v polovině začíná ztrácet tah na bránu. Tady je ten tah na bránu utopenej v chlastu ještě o něco dřív. Počáteční alkoholické opojení opadlo a já velmi záhy začal čtenářsky střízlivět. Takže je nasnadě položit si zde zásadní otázku. Má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu?

Jelikož v opilosti nejsem schopen spočítat, kolik jsem do sebe hodil piv, takže možnost, že bych se opil a u toho četl Rumový deník je velice naivní a nepravděpodobná. Nabízí se možnost podívat se na film s Johnnym Deppem v hlavní roli a u toho se opít. Opilost by snad aspoň zmírnila trapnost toho filmu. Protože za střízliva je to navoněná bída.

Kdybych měl udělat malý žebříček kvality, tak u mě vítězí vlastní opilost, následovaná knihou o opilosti Huntera S. Thompsona a na třetí místo - v tomhle případě je to však místo poslední a poslednímu medaile nenáleží - bych zařadil film o přehrávajícím opilství Johnnyho Deppa.

Knize samotné dávám dva týdny v odmašťovně, z nichž posledních jedenáct dní se člověk těší na pivo.

4 12.12.2020

Nečekejme nějaký velký umění, ona si kniha ani na žádný velký umění nesnaží hrát. Což je dobře, kolikrát můžete s klidem vypnout mozek a nic neřešit. Chvílema je to i lepší nepřemýšlet, aspoň člověka moc často nenapadá myšlenka "Sakra, tohle přece nedává smysl!" Pak si příběh můžete dokonce i užít. Jedná se o lacinou zábavu, z které se neopijete a nemusíte pak svým manželkám a zaměstnavatelům vysvětlovat, proč je dnes vaše produktivita téměř nulová, proč vaše kalhoty smrdí močí a proč je nablito v kuchyni. Pokud totiž čtete knihu Skřítek, vždycky můžete říct, že za to může skřítek. Je to lepší, než zdlouhavě vysvětlovat, že za to může vaše prachbídná životospráva a litr vodky načtnutý místo oběda. Knize dávám pět poutníků a tři fernety, kebab na nádru a jako bonus krabku cigár vykouřenou pěkně jako v dětství, tedy pasivně.

2 20.08.2020

Ačkoliv mě kniha bavila, tak ji s klidným svědomím můžete vynechat. Nic objevného se v ní neskrývá. Je to takové docela naivní béčko pro fanoušky žánru a Strugackých, náhodný čtenář by z knihy asi moc neměl. Pokud se vám vyloženě neválí doma nebo nejste připoutáni na lůžko, tak běžte raději škrábat brambory a zapíjet to vodkou, v knihách si najdete určitě lepší cesty do vesmíru, soudruzi kosmonauti.

3 15.08.2020

Vaše životy za nic nestojí, tlučte hlavou do stěn vašich stereotypů a třeba se objeví prasklina, kterou se z té životní nicoty budete moci dostat ven. Možná to autorka myslela trochu jinak. Ale to mi můj bezprostřední dojem už těžko může vzít. Na knihu budu vzpomínat jako na negativní zážitek, který jsem přežil a který mě vlastně i bavil. Něco jako když s vymknutým kotníkem procházíte krásnou přírodou.

7 15.08.2020

Pokud vás zajímá Francie na přelomu 19. a 20 století, pokud vás zajímají malíři a jiní umělci té doby, rozhodně neuděláte chybu, když po knize sáhnete. Staré vydání, které vlastním, obsahuje velkou spoustu maleb a fotografií, takže člověk si vyprávěné historky zařadí ke konkrétním věcem či tvářím. Nemusel jsem tak neustále na mobilu ladit wikiart, abych si zobrazil zrovna zmiňované obrazy, což potěší. Pasáže o malířích a handlování s obrazy mě bavilo moc, když se však kniha začala překlápět ke svému konci, měl Vollard tendenci vyprávět výhradně o sobě a své činnosti, což mě bavilo méně. Ale to autorovi nemůžu vyčítat. Když někdo píše o sobě knihu, tak mám předpokládat, že bude psát zejména o sobě, to dá rozum. Přesto musím knize v celkovém hodnocení uříznout jedno ucho, zabalit do kapesníku a věnovat ho prostitutce Rachel. A mezi hluchými staniž se jednouchý král.

3 01.08.2020

Politický thriller, který se tváří jako od Forsytha, ale Forsyth to není. Při čtení jsem se bavil, ale k dokonalosti tomu něco chybělo, třeba vypointovanej závěr. Člověk by řekl, že příběh plný agentů, intrik a nebezpečí bude gradovat a ačkoliv se autor snažil rozjet nějaký to napětí, tak se mu to moc nedařilo. Ono taky když místo vykreslení závěrečné scény popisujete sopku na ostrově u Madagaskaru, tak napětí moc nevybudujete. To je trochu škoda, protože potenciál tam byl. Z toho důvodu tedy v celkovém hodnocení ubírám Leninovu pleš, Stalinův knírek a Trockého řečnické charisma, takže ti tam toho už moc nezbylo, Vojtěchu Filipe.

2 28.07.2020

Příběh se točí kolem fiktivního spisovatele Aschenbacha, jenž se během pár stran rozhodne opustit všednost svých dní v Německu a rozjede se na čtyři týdny do slavných Benátek. Žádná road story se však nekoná, známý spisovatel během cesty vlakem a lodí jen soudí lidi a hojně filozofuje. Po ubytování v hotelu na pláži mu však zrak spočine na čtrnáctiletém chlapci obklopeném svými staršími sestrami. Vášnivý popis chlapce a následné připodobnění k řeckému bohu lásky Erósovi mi značně zavanuly kriminálem. Jasně, z anotace jsem měl vytušit do čeho jdu. Ale když mi došlo, že mě čeká trochu homo a taky trochu pedo zážitek, tak se mi sevřelo hrdlo. Žít pan Adršpach dneska, tak o něm Vít Klusák točí dokumenty. Poněvadž s každou další stranou jsem úplně cítil, jak mu pod přísným německých nosem roste pedoknírek.

Naštěstí čtenáři postupem času začne docházet, že tady nejde jen o pedofilní dovolenou strejdy úchyla. V jednání hlavní postavy je vidět určitý sklon k sebedestrukci a postupné zkáze, ke které neochvějně směřuje. Autor nás myšlenkovými pochody, filozofováním o kráse, lásce a Benátkách připravuje na něco víc než jen platonické city staršího muže k mladému chlapci. V jednom momentě pod sebou Aschenbach vlastně sám podřeže větev. Ale víc nehodlám prozrazovat, už tak jsem toho vykecal až až.

Novela se mi v konečném zúčtování líbila, nevadila mi absence tahu na bránu (v případě vztahu spisovatele a chlapce to kvituji), takže bych tomu dal cenu Bohumila Kulínského za mimořádný přínos do světové četby pro starý perverzáky.

6 25.07.2020

Když v úvodní "snové" vizi Saint-Maure zapíchnul prvního Dartaňana, tak jsem spadnul do jezera čtenářského štěstí. Od té chvíle jsem se v tom jezeře topil a topil, dokud jsem neutonul. Každá epizodka z Darrellova minulého života je vlastně strašně skvělá. Nebudu je tu popisovat, protože to nemá cenu, to si prostě přečtěte. Každá z nich by fungovala jako samostatná povídka, každá by snad i zasloužila vlastní knihu. Vlastně mě bavila i všechna hrubá probuzení správcem věznice s králičím srdcem. Takže to krásně funguje pospolu, jako jeden celistvý příběh.

Autora podezřívám, že skrze Darrela Standinga nám nepokrytě ukazuje, že je alfa samec, vždycky jím byl a vždycky jím bude. A já to beru. Trocha staré dobré sebestřednosti někdy dělá velkého autora. Oproti leckterým nounejmům vystavujícím své ego čtenářům na odiv, si to chlapík jménem Jack London může s klidem dovolit.

Závěrem bych rád doporučil tuto velice originální a zábavnou cestu vězeňským utrpením, ponižováním a hlavně lidskou fantazií. Dal bych tomu sto dnů ve svěrací kazajce z deseti.

22 22.07.2020

Vasil Bykav je bývalý podporučík sovětské armády a z jeho vyprávění je to znát. V této knize nám předkládá dvě novely z bojů proti německé armádě. V Kruhljanském mostu, kratší z obou novel, se podíváme na jednu z akcí běloruských partyzánů uprostřed okupovaného území. Za to v Jeho praporu nás Bykav přenese na samotnou frontovou linii. Prožijeme strasti, obavy a překážky, které trápí velitele pluku Vološina. Nic mu nedaruje přímý nadřízený a německá obrana už vůbec. Kolikrát je až absurdní, co všechno musí řešit během jedné přípravy na útok i samotného útoku. Skvělý náhled do duší sovětských vojsk, bez ideologických příkras. Obyčejní vojáci i jejich nadřízení jsou prostě pořád jen lidé a lidskost je zjevně velkým tématem v díle Vasila Bykava. Minimálně novela Jeho prapor stojí za přečtení, je totiž skvělá.

1 14.07.2020