Pád Cařihradu

23.01.2023

Už poměrně dost odborná literatura, která se každému nebude číst snadno. Na celkem malém počtu stran dává tuto událost do dobového kontextu. Popisuje proč k obléhání došlo, průběh bitvy a v krátkosti co následovalo.

30.11.2022

Sáhnout po Runcimanově knize hned po Bridgových Křížových válkách bylo nanejvýš šťastnou volbou. Bez ohledu na to, že Bridge ve své knize Runcimana několikrát zmiňuje; zcela oprávněně. Ačkoliv je kniha Pád Cařihradu o deset let starší než Křížové války, tematicky zcela nevědomě, ale perfektně a chronologicky na sebe obě knihy volně navazují. Dovolím si tvrdit, že jde o vynikající kombinaci pro kohokoliv, kdo se chce seznámit s děním daného období na Východě. Alespoň pro mě tomu tak bylo. Nahrává tomu i podobný vyprávěčský styl obou autorů. Tolik poznámka na úvod. Teď k samotnému Runcimanově dílu.

Ať už jste se o Byzanci, Turcích nebo dobytí Konstantinopole (na)učili nebo doslechli cokoliv, troufám si říct, že je ono povědomí na hony vzdálené obsahu této útlé knížky. A pokud tuto knihu otevřete, pak nevyjdete z překvapení, údivu a ohromení od začátku do konce. Runciman čtenáři předkládá skutečně poctivou vědeckou práci, kterou proměnil ve fascinující příběh srovnatelný snad jen s Trójou. Historiografická analýza podaná zeširoka lehkým a přece poučným stylem.

Uznávám, že zorientovat se v tehdejší politicko-diplomaticko-vojenské situaci je poněkud divočejší. Co si budeme povídat, rozdílnost mentalit západních a východních i v tomhle případě nabírá velkých rozměrů. Nástupem sultána Mehmeda II. se situace, přehlednost a plynulost vyprávění uklidní. Každou další stránkou Runciman čtenáře postupně vede až k samotnému "vrcholu" dobytí Konstantinopole, kdy samotnou bitvu popisuje do podrobností, s nimiž čtenáře vtáhne přímo do samotného dění. U toho však nezůstává a pokračuje dále s politikou Mehmeda II. (který poprvé v dějinách udělal z chrámu Hagia Sofia mešitu) na dobytém území, jejíž podoba může ledaskoho překvapit.

Překvapivost je vůbec takovou definicí této knížky. Tak jako v případě Křížových výprav, i tady vyjde bolestně najevo, že na pádu Byzance neměla podíl sama ona civilizace, nýbrž i Západ. A Runciman se to nebojí říct. Ba co víc, dokonce se nezdráhá západní civilizace obvinit z určité snahy o zapomenutí na Byzanc. Čímž se chtě nechtě dostáváme opět k tomu, co jsme se kdy naučili. Vzhledem k věku knihy bych se možná zdráhal brát každé tvrzení jako jedině pravdivé. Přesto se jedná o opravdu výbornou literaturu k jednomu z velikých milníků světových dějin. Ocenitelné jsou i Runcimanovy dodatky, kdy v prvním popisuje dostupné prameny s medailonky jejich autorů a ve druhém osudy křesťanských kostelů v Konstantinopoli.

29.09.2022

Podle vlepeného ex libris jsem si ověřil, že knížku mám v knihovně dobrých 25 let, aniž bych ji někdy otevřel. Pod dojmem různých článků v časopisech jsem získal pocit, že o obléhání Cařihradu (v originálu knihy ovšem Konstantinopole) vím skoro všechno a nemá cenu se tím dál zabývat.
To je ovšem velký omyl, všechny ty informace o zradě Západu či neschopnosti posledního císaře jsou dílem nepřesné, dílem bludy. Runciman (mimochodem syn "toho" Runcimana z roku 1938) jde opravdu do hloubky, analyzuje dlouhý vývoj, který předcházel pádu města a přesvědčivě dovozuje, že Cařihrad byl jako velmoc v roce 1453 dávno vyřízený a i kdyby se podařilo turecký útok odrazit, nemělo by město žádnou naději na delší přežití. Z knihy je také zjevné, že si Byzantinci velmi dobře uvědomovali hrozící nebezpečí, ale na odvrácení hrozby neměli vlastní prostředky a na spojenectví se Západem by bylo nutno překonat náboženské rozdíly, což bylo ovšem v dané době zjevně nemožné, i když tyto snahy opravdu proběhly.
Západ se opravdu moc nevytáhl, ale na druhou stranu je nutné dodat, že po celé Evropě probíhaly lokální války a sil nebylo nazbyt. Přesto se boje zúčastnily kontingenty konkurujících si Benátčanů a Janovanů a nevedly si špatně.
Oceňuji i závěr knihy, který vypráví o osudech významných představitelů Cařihradu, zajímavé je také řešení otázky, zda Cařihrad padl pod útokem, nebo se snad vzdal. Opravdu zajímavá kniha, krátká, hutná, čtivá, ideální pro orientaci v problematice.

27.06.2022

Velice zajímavá odborná kniha Stevena Runcimana pojednávající o pádu Cařihradu (Konstantinopole) do tureckých rukou v květnu 1453. Krásná přehledná knížka, která čtenáři řekne příčiny, průběh a důsledky dobytí Konstantinopole.

12.12.2020

Jde o velice čtivou historickou literaturu. Občas se člověk ztratí v záplavě nicneříkajících jmen, ale bez nich to moc nejde. Historii tvoří lidé. Runciman velice živě popisuje celý průběh bitvy, vše dává do souvislostí, bez nichž by šlo jen o strohý popis děje. O této velké historické bitvě jsem před otevřením knihy věděl málo, po přečtení jsem pln informací, jež by vydaly na několik článků. Knihu Pád Cařihradu tedy můžu směle doporučit, za těch 55 let neztratila nic ze své zajímavosti a čtivosti. Hodnotím ji pocitem úlevy z nalezení porcelánové mísy, když se v ostatních kabinkách nachází jen turecký záchod.

18.08.2020

Kniha je čtivá, dostatečně konkrétní, s nějakými pikantnostmi. Vcelku kvalitně popisuje průběh obléhání a pád města.

23.10.2019

Byzantion, Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul… Různé názvy, jenž však náleží jednomu jedinému městu. Městu, jehož slavná historie se začala v širším měřítku psát roku 330, kdy jej císař Konstantin prohlásil druhým hlavním městem římské říše. Na více než tisíc let se stalo město na Bosporu, průlivu oddělujícího Evropu od Asie, baštou východního křesťanství. Kdesi v Anatolii však zasadil semínko jistý Osman, jenž vzklíčilo v obrovskou Osmanskou říši, lačnící po dobytí svatého města Cařihradu. Celá ta anabáze trvala více než 150 let, dokud na sultánský trůn neusedl ctižádostivý a nesmiřitelný Mehmed II. a za pomoci odvážných taktik (někdy až neuvěřitelných, jako je třeba přenos lodí přes pevninu) a obrovských děl nedokázal prorazit dosud nezničitelné opevnění města dne 29. května 1453. Od těch časů neslo město jméno Istanbul a největší křesťanský chrám té doby Hagia Sofia se stal mešitou…

V poslední době jsem se ve volném čase docela dost věnoval a stále věnuji problematice Osmanské říše a jejím střetům s křesťanskou Evropou. Původně jsem si chtěl přečíst román Pád Cařihradu od Miky Waltariho, ale faktografii od Stevena Runcimana jsem nakonec zvolil jako lepší variantu. A to také díky tomu, že jsem na jinou vhodnou knihu faktů na toto téma nenarazil. Ač se jedná o knížku z roku 1965, myslím si, že většina zde uvedeného platí dodnes a historici nepřinesli nic moc objevnějšího. Kniha se nezabývá pouze samotným pádem Cařihradu, ale rozebírá problematiku v širších souvislostech. Dočtete se tak co dobývání města předcházelo, ale rovněž i důsledky pro křesťanský svět po jeho pádu a rozpínavou strategii Osmanů, jenž se rozhodně s dobytím nespokojili… Po všech stránkách dobře napsaná knížka. Informace jsou řazeny v přehledných kapitolách, chronologicky seřazených dle událostí. Zároveň styl psaní je přístupný širokému čtenářstvu a nesnaží se zahltit vysokou kadencí dat, nic neříkajících jmen a faktů. To vše je proloženo několika zajímavými obrázky, fotografiemi, reprodukcemi a mapkami, jenž ještě lépe dokážou vykreslit danou problematiku. Rozhodně doporučuji.

18.08.2017

Četla jsem v březnu 2012. Podle mých poznámek:
Hezké, čtivé, zajímavé.
Zatím jsem nesrovnávala se stejnojmenným románem od Waltariho.

05.05.2015

Dobře napsané pro ty, co mají rádi popis bitev, a podrobné dějiny.