nefernefer komentáře u knih

Poslední dobou jsem měla smůlu na knížky, které měly možná dobrý příběh, ale byly tak mizerně napsané, že už jsem z toho pomalu začínala propadat trudomyslnosti. Naštěstí se ke mně dostala tahle, a ta zafungovala lépe než míč. :o) Nevím, zda jsem ji pochopila správně nebo ne. Popravdě jsem se ji pochopit ani moc nesnažila a to, co jsem si z ní odnesla, si nechám pro sebe. Každý v ní může vidět něco jiného a všichni mohou mít pravdu. Anebo nemusejí. Není to důležité. Důležitá je atmosféra, to jak na vás kniha působí, jak se cítíte během čtení i poté, co ji dočtete. A tohle pro mě byla esence laskavosti a něhy. Balzám. Určitě jsem ji nečetla naposledy.

„Rozumíte psychiatrii?“ zeptal se Tracy.
„Psychiatrii ne,“ řekl dr. Pingitzer. „Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. [...] Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.“

36 29.06.2020

Protože knihu hodnotím jako celek, nemůžu dát víc než tři hvězdy. Což ale nic nemění na tom, že některé básně si určitě zaslouží plný počet.

Horečka

V zemi sucha vyprahle a zblízka
jako po hrnčířském kruhu
ne mě
ale rukám
po tobě se stýská

16 28.06.2020

Podlehla jsem zdejším pochvalným komentářům a bylo to totální zklamání. Nudila jsem se, zahořklost pana Brixiho mi nepřišla ani trochu vtipná, spíš mi ten jeho věčný negativismus lezl na nervy. Části věnované třináctileté Lence na mě nepůsobily vůbec věrohodně. Sama mám dceru, které bylo třináct celkem nedávno, ale takhle by mluvila sotva. A pasáže, které se týkaly ničemy, jsem rovnou přeskakovala, jak se mi ošklivily. Rozhodně nemůžu říct, že by mi četba téhle knihy skýtala nějaké potěšení, takže ani doporučit ji tím pádem nemůžu.

11 28.06.2020

„Kdy anomálie přestane být anomálií a začne být jen součástí běžného života? Co když já a ty nejsme poslední svého druhu, ale jedni z prvních? První z lepších tvorů v lepším světě? Můžeme alespoň doufat. Že nepatříme minulosti, ale budoucnosti.“

Často se komentář snažím uvést nějakou větou z dané knížky, která ji z mého pohledu charakterizuje. A v tomhle případě si myslím, že autoři měli prostě záchvat uvědomělosti a chtěli známé pohádkové téma povýšit na mravoučný příběh o podvědomé tendenci společnosti vyobcovat každého, kdo se jen trochu liší. Takže vedle zvláštního vodního tvora tu máme i tělesně postiženou, homosexuála a černošku. Chvályhodný úmysl, jen kdyby nebylo té jinakosti na tak malém prostoru vměstnáno tolik, že to chvílemi působilo skoro jako parodie (což ale není to, co mi vadilo nejvíc). Podobné téma se v různých variacích objevuje v tisících jiných knih a zdálo by se, že příběh lásky, která nakonec překoná všechny překážky a kde dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno, má úspěch předem zaručen. I já mám ráda pohádky. Ovšem dobrý příběh automaticky neznamená dobrou knihu, resp. knihu dobrou pro mne, protože pro mne je mnohem důležitější než příběh sám způsob, jakým je kniha napsaná. A pokud některé věty nechápu ani po několikerém přečtení a nudím se u toho natolik, že mě to nutí přeskakovat celé pasáže, pak nemám z četby vůbec žádné potěšení a jen se snažím co nejrychleji dobrat konce, abych zjistila, jak to dopadlo. Takže za mě závěr: příběh by nebyl úplně špatný, ale zpracování je pro jinou cílovou skupinu čtenářů, než jsem já. Jestli taky patříte mezi ty, co v knihách hledají kromě příběhu i potěšení z práce s jazykem, tak sáhněte raději po jiné. Nebo se třeba podívejte na film, tohle bude totiž asi právě ten případ, kdy je lepší než kniha.

17 22.06.2020

„Skoro jsem se nepoznával. Najednou jsem byl právě takovej správňák, nad kterejma se vždycky ušklíbám. Mahatma Gandhí, Brandon Walsh a Lars v jedný řadě, všichni svatý až na půdu.“

Je to tak, Lars je prostě správňák, co naplat. Ale to je právě to, co je na něm sympatické. Že to není jenom potetovaná vypatlaná mlátička bez vlastního názoru, ale chytrý chlap, který sice řeší věci často ne úplně v rukavičkách, zato však stojí vždycky na správné straně. Zkrátka přesně ten přitažlivý prototyp drsňáka s romantickou duší, který však narozdíl třeba od Wolverina (jo, ten mi přijde jako stejná sorta) navíc ještě trousí téměř na každé stránce fakt vtipné hlášky, kvůli kterým to v důsledku vlastně čtu. Protože právě vtip je to, co mě na téhle sérii (doufám tedy, že to tímto dílem nekončí a bude z toho série) tak baví a kvůli čemu z té řady běžných (tím rozhodně nemyslím špatných) detektivek tak vyčnívá. A navíc je to hodně dobře napsané. Čímž mám na mysli, že jsem vůbec neměla potřebu přeskakovat řádky a užívala si každou větu.

„...kostky ledu uvnitř zachrastily a několikrát se přes ně přelil jantarovej příboj. Jeho vůně mi nejkratší cestou vrazila do nosu a já zavřel oči. Tu chvíli před tím, než poprvý usrknu, mám vždycky nejraděj. Skoro bych řekl, že slibuje víc, než člověku nakonec dá. A pak že chlast a ženský nemaj nic společnýho.“

Nad posledními stránkami jsem však měla neodbytný dojem, že si autor dělá ze čtenářů srandu. I když vlastně proč ne? Já se bavila celou knížku, tak proč ho nenechat, ať se na těch posledních dvou stránkách pobaví zase on.

„Ta hudba vykouzlená hmyzí armádou dodávala oné chvíli atmosféru smíření člověka s přírodou. Vzduch, na němž melodie plula, byl prosycen mořskou solí, mírný vánek si pohrával s jejími atomy a mísil je s vůní pomerančů a oliv. Ta směs byla tím nejopojnějším parfémem, který pomalu, ovšem s jistotou vedl dva mladé lidi až na okraj jejich skrývané touhy.“

A když to vezmu kolem a kolem, tak mě ten telenovelový závěr konec konců pobavil taky. Úplně jsem viděla Boba Saint-Clara v Muži z Acapulca. :o)

28 04.06.2020

Protože čeští autoři patří v psaní podobných ujetin mezi naprostou špičku, udělali ze mě rozmazleného čtenáře, kterého není úplně lehké uspokojit. Co si budeme povídat - ve srovnání s Kulhánkem, Kotletou, Kopřivou, Pavlovským, Žambochem a dalšími se Carlton Mellick může jít zahrabat. Nicméně ačkoli jako celek knihu hodnotím dost vlažně, tak pár dobrých míst se v ní přesto najde. Třeba skvělá předmluva nebo postava Priscily, přítelkyně z lega, jejíž popis mi kdovíproč evokoval Gabrielu Koukalovou :o). A závěrečný masakr démonů s křesťanskými fanatiky neměl chybu, kvůli těm dvaceti stranám nakonec nelituju, že jsem do toho šla, protože ty opravdu stály za to. :o)

„Jeden z Ježíšových kyborgů postoupí vpřed a ze zad se mu na rameno rozloží protidémonická bazuka. Když spustí palbu, Jonathan si na ní všimne loga Křesťanských potřeb. Raketa, která z ní vyrazí, je ve skutečnosti miniaturní dóza na bonbony ve tvaru Ježíše Krista naplněná svěcenou vodou. [...] Jonathan vyskočí na nohy a zpod obleku vytáhne lego brokovnici. Nabije ji lego kostičkami a vystřelí. Kyborga zasype několik drobných jednokolíčkových dílků. [...] Když padne na zem, Jonathan mu ke tváři skloní hlaveň brokovnice a naposledy zmáčkne spoušť. Po podlaze se rozletí kousky mozku a dílky lega. ‚Jdu si pro tebe, Veško,‘ zamručí si pro sebe.“

23 19.02.2020

Komentář kap66 pode mnou mi úplně mluví z duše. Knihu jsem četla před několika lety, a protože můj celkový konečný dojem z četby byl negativní a já jsem nechtěla psát odrazující komentář, raději jsem se komentování zdržela. Po letech jsem si ale řekla, že můj názor možná někomu poslouží, aniž by ho nutně od čtení odradil.

Takže klady: Kniha je napsána opravdu čtivě a kdyby pro nic jiného, tak pro to, že mě donutila se zajet podívat na Tugendhat na vlastní oči, ji stálo za to přečíst. Je to opravdu moc krásný dům.

A zápory: Ta milostná, potažmo erotická linka, včetně toho předpokladu „latentní lesbické strunky v každé ženě“ (jak píše kap66), mi v téhle knize ukrutně lezla na nervy a vadila natolik, že mi to čtení úplně znechutila (ačkoli jinak rozhodně nejsem prudérní). Přišlo mi to laciné, uměle naroubované na příběh jen kvůli „zatraktivnění“, takové skoro bulvární a hlavně úplně zbytečné. Prostě mi to v téhle knize nesedělo.

Tolik tedy můj dojem z četby, který nebyl úplně nejlepší. Nikoho ovšem neodrazuji, naopak. Myslím si, že tohle je klasický příklad knihy, na kterou si každý musí udělat názor sám.

36 17.02.2020

BOM-BA-SÁL-NÍ! :o) Osud mi přihrál do ruky tuhle dětskou knížku a já se u ní královsky bavila, i když už dítě dávno nejsem. Být mým ratolestem okolo jedenácti, nebo naopak přes třicet, tak jim ji vnutím. Bohužel se obě nacházejí v mezidobí, kdy z ní na jednu stranu už vyrostly a na tu druhou do ní ještě nedospěly. Ale jednou se dočkám. :o) Kromě toho, že je to skvěle napsané, je to taky moc vtipná alegorie na Prahu. Takže městem, kde naši hrdinové prožívají svoje dobrodružství, protéká řeka Hltava, nad kterou se tyčí Věštihrad, slunce zapadá za věže katedrály svatého Dyndy na Prahradě a orloj je na radniční věži na Kratihrdelském náměstí. :o)

„Kozibradští věřili, že Snědené schody kdysi dávno mezi domy prokousal sám ďábel poté, co mu poustevník svatý Dynda namočil ocas do svěcené vody. A že si pak od sežraného kamene schválně ulevil v podobě vysokého obelisku na třetím nádvoří Prahradu, hned vedle katedrály.“

A úplně nejlepší jsou vysvětlivky psané po stranách.

„Panika - Slovo panika vzniklo ze jména starořeckého boha stád a lesů Pana. Ten měl totiž tak chlupaté nohy, že dámy při pohledu na Pana propadaly panice. Od té doby pánové nosí na veřejnosti dlouhé kalhoty, aby mohly dámy šílet v pohodlí domova.“

Nebo tahle, která vysvětluje, proč je katedrála ve městě zasvěcená svatému Dyndovi. Že by nějaké šťouchnutí do vlastních řad? :o)

„Sv. Dynda - Říká se: uděláme to jindy, na svatýho Dyndy... Ale proč? Svatý Dynda žil za krále Klacka. Nikdy nic nedělal, takže nikdy nic nepokazil, a proto byl všeobecně oblíben. Jednoho dne ho při odpočinku sežralo hejno hladových želv. Tím se stal patronem všech flákačů, lemer líných a nicnedělníků. Ve světě je také známý pod latinským jménem svatý Prokrastinacius.“

Zkrátka jsem z téhle knížky tak nadšená, že zaprvé hned musím najít nějakou oběť, které ji vnutím, a za druhé si rozhodně musím přečíst zbývající díly. Tím spíš, že jsem se s talentem sobě vlastním trefila do prostředka, a tím pádem mi určitě utekly nějaké narážky na první díl. Takže vřele doporučuji, ale vemte to od začátku. :o)

23 17.02.2020

V anotaci se píše „román o hloubce ducha a síle imaginace“. Netuším, o jaké hloubce ducha je tu řeč. Pro mě je to román o nenávisti, zášti a neschopnosti odpustit. Hlavní hrdinka je sice nesmírně inteligentní, ale zároveň plná závisti a zahořklosti. Je přesvědčená o tom, že když není šťastná ona, neměli by být ani ostatní. Osobuje si právo soudit lidi okolo sebe. A nenávidí je. Zahleděná do vlastního neštěstí se touží jen pomstít těm, které podle ní dostaly to, co mělo patřit jí. Vůbec nebere v potaz, že si žádná z nich svou roli vědomě nevybrala, že všechny (ačkoli tělesně zdravé) na tom byly možná ještě hůř než ona (tím myslím jizvy na duši), že se všechny včetně její matky staly oběťmi tehdejší úřednické mašinérie a jejího řešení problémů nehodících se do krámu „zdravé společnosti“ a že o tom, že ona existuje, neměly ani tušení. Každá ze čtyř „sester“ si nese své vlastní stigma, které jí brání být šťastná, a ochrnutá Desirée je hlavní hrdinkou jen zdánlivě. Ve skutečnosti mají všechny v knize svou vlastní linku, které se navzájem prolínají.
Knize nelze upřít čtivost. To je také první z důvodů, proč jsem ji neodložila, ale dočetla až do konce. Druhým je to, že jsem celou dobu doufala, že se na konci ta atmosféra nenávisti vyčistí a všichni si dokážou odpustit. Nestalo se. Konec byl naprosto nemastný. Nevyřešilo se vůbec nic. Jen skončil jeden ze sledovaných životů a jinak se jede dál ve stejné beznaději jako dosud. Skoro mě mrzí, že jsem se do téhle knihy pustila. Zůstala mi po ní jen pachuť na jazyku a kámen v žaludku.

16 11.02.2020

„Dnešek zatím běžel jako na drátkách, což samo o sobě Felixovi nenápadně naznačovalo, že by nebyl špatný nápad najít si bezpečný úkryt a preventivně v něm tu anomálii přečkat.“

Pořád čekám, kdy se to pokazí a v téhle řadě vyjde nějaký propadák. Ale zatím si všichni vedou víc než dobře. Nový díl, nový autor a zase dobrý. Celá čtyřka pohromadě, vtipné momenty i hlášky, jako bych se vrátila na začátek k dílu prvnímu. Příběh mi sice trochu připomínal Kruté stroje, ale nevadilo to. A navrch zase jednou dostal prostor můj oblíbenec Vincenc, takže já jsem spokojená. A kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli scéně v supermarketu tenhle díl rozhodně stojí za přečtení. Armáda krvelačných důchodců v den, kdy začínají slevy, nebyla až tak úplně mimo realitu. :o)

24 29.01.2020

„ Jestli ji teď zabijí, tak to bude splnění všech nočních můr její matky, která ji vždycky nutila, aby si vzala čisté spodní prádlo pro případ, že by ji srazilo auto. Teď je bez spodního prádla, v cizím oblečení a špinavém županu. Matky celého světa řvou hrůzou.“

Výborný díl. Tentokrát trochu hororovější atmosféra. Čtyřka je znovu rozdělená a odvíjejí se tu dva naprosto samostatné příběhy. Klaudiina linka bez diskuze vede. V příběhu Felixe s Waltrem je sice pár vtipných momentů, ale jinak průměr. Zato panelák, kde žijí na první pohled normální lidé... No, párkrát jsem se fakt docela bála. Právě ta zdánlivá normálnost všeho byla nejděsivější. Asi se teď chvíli budu vyhýbat výtahům. :o)

23 29.01.2020

Začalo to celkem slibně. Nápad s vnitřním světem mobilních telefonů byl docela vtipný. Ale to bohužel samo o sobě nestačí. Když první povídka najednou v půlce skončila, byla jsem trochu překvapená a říkala si, že se k ní třeba autor vrátí někde dál. Nevrátil. A když už pátá povídka vyšuměla naprosto jalově do ztracena, přestala jsem mít chuť číst dál. Kdyby se Milan Tesař vykašlal na vymýšlení stále nových postav a příběhů, které nijak nekončí, a vzal jeden z nich a dokončil ho, možná by z toho mohla být opravdu dobrá povídka. Takhle je to jen jedna velká nuda s naprosto nevyužitým originálním nápadem.

21 25.01.2020

Nejlepší pohádka jakou jsem za poslední léta četla. Hodně mě mrzí, že se ke mně nedostala, když byly moje děti ještě ve věku, kdy jsme si četli před spaním. Je prostě výborná po všech stránkách. Krásný vymazlený jazyk, který vůbec nepodceňuje dětského čtenáře a počítá s tím, že když nějakému slovu nebude rozumět, tak od toho je tu ten dospělý, který mu ho vysvětlí.

„Louka byla opuštěná, nad trávou lesknoucí se rosou se vznášela samota, až to svíralo srdce. Honza se posadil na kámen a přemýšlel nad tím, proč tu je a čeho chce dosáhnout a jestli to štěstí, že čirou náhodou narazil na zakletou čarodějnici, zrovna když potřeboval magickou pomoc, tak jestli vydrží. Ovšem i když noční ticho svádělo k melancholii a chladný vzduch zábl na kůži, nic z toho nemohlo ochladit Honzovo odhodlání. Seděl napjatě, díval se na hvězdy a snažil se z nich vyčíst, co ho asi v nejbližších chvílích čeká. Moc se to nedařilo.“

Do nejmenších detailů promyšlený příběh. Všechno na sebe skvěle navazuje, zapadá do sebe. Je poučný i výchovný a zároveň vtipný, napínavý a úžasně „barevný“. Tím myslím na jedné straně tu neuvěřitelnou fantazii a na druhé straně to, že nic není úplně černobílé a není pokaždé všechno, jak se na první pohled může zdát. Moc mě to bavilo, přestože z dětských bačkůrek jsem vyrostla už opravdu hodně dávno. Takže nadšeně doporučuji nejen rodičům malých dětí, ale i těm, kdo se do dětských let občas rádi vracejí. A moc děkuji trudošovi za skvělý komentář, jenž mě přiměl si přečíst knížku, kterou bych jinak asi minula. :o)

23 23.01.2020

„... uvažoval jsi někdy o tom, že hlad je jen jeden?
Jak jeden?
Po lásce, po objetí, po chlebu, po mase, po vášni...“

Pár zajímavých myšlenek, ale jinak neurazí - nenadchne. Z mého pohledu je dost předvídatelně nejlepší povídka Smrtečka Miloše Urbana, která je však obsažená i v Mrtvých holkách, takže jsem ji už znala. Ovšem bavila jsem se u ní úplně stejně, jako když jsem ji četla poprvé, protože mám poměrně bujnou představivost a všechno jsem viděla v barvách. A to se nejde nesmát. :o) Ovšem co se týče ostatních, tak za nějaký čas už si ani nevzpomenu, o čem vlastně byly.

17 13.01.2020

„... jsi zamilovanej do toho vztahu, do představy vztahu, do zamilovanosti, ne do ženy.“
„Někdy je představa lásky tak svůdná,“ řekl klidně. „Tebe nesvádí? Nemůžeš to pochopit? Nesmyslná, nerealizovatelná, a přesto svůdná.“

Ano, je to přitažené za vlasy, trochu překombinované a občas nechutné. Jinými slovy klasická výborně napsaná skvělá bizarní urbanovština. Hlavní hrdina je opět rozervaný nevyrovnaný možná i lehce úchylný zhýralec a romantik a panoptikum vedlejších postav mu skvěle sekunduje. Atmosféra dekadentně ponurá, podzimní nevlídno úplně zebe za krkem. Ačkoli detektivky nejsou můj žánr, tak tohle můžu. Jen mě tentokrát trochu překvapil ten skoro až prosluněný závěr. Téměř „... a žili spolu šťastně až do smrti“. Ale pro změnu proč ne? Když to není sladce ulepené, tak trocha optimismu na závěr nikdy neškodí. :o)
Takže resumé: Kdo má styl Miloše Urbana rád, bude se mu líbit i tohle, a kdo se s ním míjí, ať se do toho ani nepouští. Je zbytečné, aby se při čtení trápil a knížku, kterou já hodnotím plným počtem, pak znectil jednou hvězdou a zklamaným komentářem.

31 13.01.2020

„Minulosti je třeba se postavit čelem. Dříve či později je to nevyhnutelné. Nemusí se zrovna natřásat před našimi zraky, ale je všudypřítomná. My sami jsme svou vlastní minulostí. Nemáme nic než minulost a nic z toho, co se stalo, nelze odestát.“

Kolik toho děti nevědí o svých rodičích. A mají rodiče právo mlčet o věcech, které se dětí bytostně dotýkají? A mají obecně lidé právo jeden druhému zamlčet něco, co se ho dotýká? Minulost nakonec stejně vyjde najevo. Ovšem často už pozdě. Osud zúčastněných je nenávratně změněn a ve chvíli, kdy si pravda konečně najde skulinku a dostane se na světlo, už nic nezmůže. Člověku pak nezbývá, než si povzdechnout, „proč jsem to nevěděl dřív“.

Možná můj komentář působí trochu depresivně, ale kniha taková není. Děj plyne hladce a vy všechno pozorujete jakoby z povzdálí. Doporučuji jako příjemné nenáročné čtení, které vás emocionálně příliš nezasáhne. A jednu hvězdu dávám za závěr, který ačkoli jsem něco málo tušila, tak pro mě byl přesto překvapením.

26 05.01.2020

Potřebovala jsem lehký intelektuální restart a to kniha splnila. Ovšem pvní díl (který vlastně žádným prvním dílem není, protože ty dvě knihy spolu téměř vůbec nesouvisejí) byl o úroveň výš. Tohle byla sice čtivá a do drsňáckého vlkodlačího kožichu zabalená, ale pořád jenom taková skoro bych řekla až červená knihovna. Chyběla nadsázka, chyběl humor. A to je to, co mě na literatuře podobného ražení baví nejvíc. Takže tentokrát jsem na hvězdy skoupá, ale tři přece jen dám, protože přes všechny výhrady tahle knížka v rámci žánru pořád patří mezi lepší průměr.

24 28.12.2019

Motto: Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet.

Touhle větou paní Vodňanská uvozuje závěrečnou kapitolu své knihy. A já mám takový mlhavý dojem, že to je přesně ten důvod, proč tu knihu napsala. Aby si sama v sobě všechno uspořádala, pochopila, aby vše přijala a přestalo to bolet. Vlastně taková forma psychoterapie, kterou se pro tentokrát snažila pomoct sama sobě.

Kniha se dá rozdělit na tři části a každou z nich hodnotím jinak. První třetina, kde vzpomíná na dětství a rané mládí a na svou rodinu, mě naprosto nadchla. Bylo mi to nesmírně blízké, zejména roky na vysoké a pak sedmdesátá léta, v mnoha situacích jsem se úplně viděla. Stejné naivní střevo, které mělo, nahlíženo ze zpětného pohledu, dost často neuvěřitelnou kliku a štěstí na lidi okolo sebe. Úplně chápu ty vnitřní zmatky a hledání se. Autorka mi v tu chvíli byla moc sympatická, souzněla jsem s ní. Bez rozmýšlení pět hvězd a dala bych klidně i šestou.

Druhá část podle mě představuje gros psychoterapeutického procesu, kdy se autorka snaží vypořádat se vztahem k VH. Na jednu stranu chápu důležitost tohoto počínání pro ni samou, ale na druhou stranu si říkám, že většina z toho měla zůstat veřejnosti skrytá, protože je to vlastně jakoby součást osobní terapeutické složky pacienta a tedy podléhá lékařskému tajemství. Přiznám se, že touhle částí jsem prosvištěla jen letmo, abych neztratila kontinuitu. Četla jsem jen deníkové záznamy, autorčiny komentáře a z dopisů nezbytný zlomek, abych pochopila souvislosti, protože mě to jinak iritovalo. Ne proto, že bych si vytvářela okolo VH gloriolu a uctívala jeho nedotknutelnost, ale proto, že si myslím, že je určitá oblast, která by měla zůstat jen mezi těmi dvěma. Ostatním do toho nic není. A to platí pro každého, ať je to prezident nebo uklízečka. Dvě hvězdy, jedna za odvahu, druhá za upřímnost.

Poslední část zachycuje období porevolučního okouzlení z toho, že je najednou „všechno možné“. Hledání sebe sama nabralo ten správný směr. Kniha tak v konečném důsledku vyznívá úžasně pozitivně a bez ohledu na to, že svět východních kultur, ve kterém se paní Vodňanská nakonec našla, mi moc neříká, jsem dočítala s pocitem, že jí to po všech těch životních peripetiích moc přeju a že je to mému naturelu velmi blízká, silná a charismatická osobnost. Tři zasloužené hvězdy. Sečteno, podtrženo, zprůměrováno mi tedy za celek vycházejí rovněž tři.

28 22.12.2019

Je vám -náct a navíc milujete romantické vánoční americké filmy? Pak je to knížka přesně pro vás. Pro mě ale neplatí ani jedno z toho, takže to bylo tak trochu šlápnutí vedle. Nicméně jak říkám, jiná cílová skupina bude určitě nadšená. Pokud do ní patříte, nenechte se odradit mým nízkým hodnocením a směle do toho. Bude se vám to líbit.

21 28.11.2019

Pěkný výběr starých textů. Ale ještě mnohem lepší jsou komentáře, psané krásným, jednoduchým, občas až poetickým jazykem, kterými se autor knihy snaží tyto texty vyložit z vlastního pohledu, přiblížit je dnešnímu čtenáři a ukázat, že i dvěstě let stará historie má stále co říct a my se z ní i dnes můžeme poučit. Některé věci se totiž nemění.

16 27.11.2019