Morgainne komentáře u knih

Film jsem viděla dřív, než jsem četla knížku a souhlasím s komentářem brabofky, že film z knížky vytáhl to nejlepší. V knížce mě hrozně štvaly Maxovy úvahy a rozhovory s panem Petrescu a paní Košťálovou - zbytečné.

2 09.07.2013

Moje první od Agathy Christie, nalákaly mě pozitivní ohlasy, takže jsem měla vysoké očekávání. Zezačátku jsem si říkala, cože je na té knížce tak úžasného, zajímavý příběh to ano, dobrý nápad s dětskou říkankou taky, ale že by to bylo až tak napínavé.... spíš jsem cynicky čekala, kdo další přijde na řadu :-) ... ale postupně s tím, jak černoušků ubývalo, mě atmosféra ostrova odříznutého od světa postupně pohltila. A celou dobu jsem čekala na konec, protože jsem byla hrozně zvědavá, jestli je teda vrah zahradník nebo kdo :-) A závěrečným dopisem se všechno tak nádherně propojilo. Hned jsem si četla některé pasáže znovu, jestli mi budou některé náznaky jasnější, když už vím, ale musím se přiznat, že bez přiznání pachatele bych na to nepřišla.

27 22.11.2012

"Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života."

"Tohle byl překrásný den. Všechny dny byly překrásné. Zatím jich bylo právě sedm a déšť ještě nikdo nevymyslel. Jenže mračna, která se stahovala na východ od ráje, dávala tušit, že první bouře už je na cestě a bude stát za to."

7 23.10.2012

Útlá knížečka, ale velice silný příběh, kterému dodává na razanci forma napůl-filmového scénáře.
_________________________-

"Detektiv prožívá dilema, nechce se mu zprávu předat. Vzhlédne ke garnýžím, zamračí se, Jan se ironicky ušklíbne: "Prosím tě, co s tím děláš drahoty? Když to volali telefonem ... Tak co se stalo?" netrpělivě se zamračí. Vyšín velice nerad tedy řekne: "Mám vám vyřídit, že pan Prokop Drtina ... dnes v noci ... skočil z oknal" S účastí pohlédne na Jana. Ten nejdřív ohromeně vydechne: "Bože!" Pak prudce zavrtí hlavou a hlasitě, s pohledem upřeným na garnýž, řekně: "Z okna skáčou jen služky, ne ministři. Ani bývalí ministři!" ....... Stále hledí na dlažbu nádvoří. Pak velice tiše, spíš pro sebe, zašeptá své úvahy: "Jenom v největší nouzi, ve spěchu a v hrůze před něčím ... horším."

2 19.10.2012

Srozumitelně a poutavě popsaná nejstarší historie našeho státu. Forma rozhovoru staršího pána s dětmi by mohla být pro školáky lehčeji stravitelná než učebnice dějepisu. I když tady už jsem se ve všech těch Břetislavech a Vratislavech ztrácela víc než u předchozího dílu, kde příběh Václava přece jen znám.

18.10.2012

Amerika.
Kanada.
Austrálie.
Vyber si, člověče, kam se chceš přihlásit. Jinde prý neberou. Vyber si, vyber si honem. Taky bys mohla zůstat v Evropě, ale to už se dneska nevyplácí. Že potřebuješ informace? Že potřebuješ čas? Tak na to zapomeň, kupuješ zajíce v pytli. Ostatně, jak to žes nevěděl předem, dříve než jsi uprchl, kam vlastně chceš? Myslíš, že všichni tu na tebe čekají? Myslíš, že každý tě tady má rád?
Copak jste nevěděl, že svět by tu byl i bez vás?

2 17.10.2012

Přečetla jsem jen pár stránek a dál to nejde. Studené, neosobní, odříznuté od života. Přesně vystihuje osamělý život finančního magnáta mezi grafy, čísly, kurzy a ochrankou. Bezvýchodnost, nicota.

2 13.10.2012

Živé a živelné vzpomínky z rozpadajícího se města, z města, které je už jen kulisou.

"Ahoj, přeješ si? změřila si mě slečna za pultem z leštěného dřeva, za ní stály registračky s úzkými zásuvkami a před ní ležela na pultě sklenička s propisovačkami a tužkami, vedle ní veliké hranaté razítko. (".... Jaromír Kolda, zastřelen jako nepřítel Říše .... Petr Aksamit ... Jana Koblasová..." zaléhalo sem pootevřeným oknem z tlampačů.) "Ehm, chtěl bych chodit do knihovny," hlesl jsem a letmo pohlédl na knihovnici. Vypadala jako herečka Irena Kačírková a vypadat jako ona byla teda rozhodně pochvala.

1 12.10.2012

Srozumitelně a poutavě popsaná nejstarší historie našeho státu. Forma rozhovoru staršího pána s dětmi by mohla být pro školáky lehčeji stravitelná než učebnice dějepisu.

09.10.2012

"K uskutečnění snů brání lidem dvě věci: když si představují, že jsou nemožné, anebo naopak, když při náhlém otočení kola osudu naprosto nečekaně zjistí, že se změnily v cosi možného. A právě v té chvíli se objeví strach z cesty, o níž se neví, kam povede, z života, který před člověka staví dosud neznámé výzvy, z možnosti, že věci, na něž jsme si zvykli, nadobro zmizí.

Lidé chtějí všecko změnit, ale zároveň si přejí, aby bylo všecko pořád při starém.

Vždycky je mnohem snadnější uvěřit ve vlastní dobrotu, než se postavit proti druhým a bojovat za svá práva. Vždycky je snadnější vyslechnout urážku a neoplatit ji, než se pustit do zápasu s někým mnohem silnějším, vždycky můžeme tvrdit, že nás nezasáhl kámen, který po nás někdo hodil, a teprve v noci – když jsme sami a naše žena nebo náš manžel nebo náš kamarád ze školy spí – můžeme tiše oplakávat svou zbabělost.

Jen strach z trestu, a nikoli odhodlání dodržovat zákony vede lidi k tomu, aby se chovali v souladu s požadavky společnosti.

Dobro neexistuje: ctnost je pouze jednou z tváří strachu.

Chceš-li člověka ovládnout, vyvolej v něm strach."

(Zajímavé komentáře: Teru, Žabička dokvákala, Lady Lili)

1 23.09.2012

Kouzelný příběh! Poprvé jsem ho četla přibližně před 11 roky, v době, kdy film ještě nebyl natočený, takže jsem nemusela řešit dilema, co se mi líbí víc a jestli se podívám prvně na film nebo dřív přečtu knížku. A jsem za to moc ráda, protože knížka mě naprosto nadchla, s úžasem jsem sledovala, jaký nádherný svět existuje za Zdí, barevný, kouzelný, neskutečný. A díky tomu se Hvězdný prach zařadí do mé soukromé sbírky knih, u kterých vím, že filmovou podobu nikdy neuvidím, protože nechci, aby mou představu o Elfii nahradila představa někoho jiného.
——————————————

„Když mě tedy nepolíbíš,“ nenechal se odbýt Tristran, „vezmeš si mě?“
Na kopci zavládlo ticho. Jen říjnový vítr šustil listím. Pak se ozval cinkavý zvuk: to se pobaveně a potěšeně smála nejkrásnější dívka na Britských ostrovech.
„Vzít si tě?“ opakovala nevěřícně. „Proč bych si tě proboha měla brát, Tristrane Thorne? Co bys mi asi mohl dát?“
„Dát? Šel bych kvůli tobě do Indie, Viktorie Foresterová, a přinesl bych ti sloní kly a perly velké jako tvůj palec a rubíny jak vlaštovčí vejce.
Šel bych do Afriky a přinesl ti diamanty velikosti kriketového míčku. A našel bych pramen Nilu a pojmenoval bych ho po tobě.
Jel bych do Ameriky, do samého San Franciska, na zlatá pole, a nevrátil bych se, dokud bych tě nevyvážil zlatem. Pak bych je donesl sem a položil bych ti ho k nohám.
Šel bych daleko na sever, kdyby sis to přála, zabíjel bych tam obrovské polární medvědy a pak bych ti přinesl jejich kýty.“
„To bylo docela dobré,“ zasmála se Viktorie Foresterová, „dokud ses nedostal k těm polárním medvědům. Ale stejně, můj malý příručí a hochu pro všechno, nepolíbím tě. Ani si tě nevezmu.“

6 23.09.2012

"Kúpil som si posteľ. Jednak kvôli tomu, že Sante párkrát poznamenala, že naposledy spala na zemi na matraci, keď mala osemnásť a netušila, že bude mať so mnou možnosť zaspomínať si na svoje najbúrlivejšie roky, keď si ešte myslela, že keď jej niekto strčí jazyk do úst, znamená to lásku na celý život. Druhý dôvod bol ten, že ma sestra Hysterka zas omráčila nejakou svojou okultnou teóriou o tom, že ak chcem stabilizovať svoj citový život, posteľ je nevyhnutná.

Tak som dva dni strávil tým, že som chodil po obchodoch s nábytkom a líhal si v nich do postelí. Nakoniec som si vybral veľkú kovovú posteľ s mrežami. Doviedol som dvojicu mladých predavačov k vystavenému kusu a povedal som, že to je tá, ktorú chcem.

- Hm... taká rodinná posteľ, - povedal chlapec solídne, ako ho to naučil na školení zahraničný inštruktor.

- Trtkacia, - povedalo dievča. Nepotrebovalo žiadne kurzy."

23.09.2012

Zastavil se, celý se třásl a přemýšlel. Co teď? Vtom se vedle něj zjevila postava.
„Ha! Co tady děláš?!“ zeptal se polekaně feťák.
„Nic. Jsem tvůj anděl strážný.“
„Ty vole, ty si děláš prdel, ne?“
„Viděls někdy anděla, že by si dělal prdel?“
„Ne, to ne,“ připustil feťák.
„Tak vidíš.“
Heroinista neurčitě pokýval hlavou.
„Co máš za problém?“ zeptal se anděl.
„Jestli mám skočit, nebo ne,“ klepal se feťák a ruce mu vibrovaly jako jehla šicího stroje.
„Skoč.“
„A nestane se mi něco?“
„Neboj. Jsem tvůj anděl strážný.“
Mladík skočil a dole to jen lehce křuplo, ani se neptejte, co to bylo přesně za zvuk, a jak mladík umíral, bylo slyšet, jak šeptá: „Jako můj anděl strážnej seš docela pěkná svině.“
„Když to tak musí bejt, tak i anděl je svině,“ řekl anděl a zmizel.

10 21.09.2012

Arnošt: Co vidím - Tvoje Milost zde?
Alžběta: Nedivím se podivení tvému, důstojný otče...
Arnošt: A v této chvíli?
Alžběta: Vím, že na Karlštejn večer vkročiti ženě nedovoleno, leč manželka a královna snad --
Arnošt: Obávám se věru, že ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisův a pak...
Alžběta: Pak?...
Arnošt: Odpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad?
Alžběta: Co vedlo kroky mé? - A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, žena vždy trpí a nejvíc, když miluje.
...
Arnošt: Pochopil jsem dřív, než jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? - Ba více, ty žárlíš!
Alžběta: A je to - hříchem, otče?
Arnošt: Hříchem to není, máme-li důvodův, ale slabostí je to vždycky. -- Máš příčiny k tomu, dcero?
...
Alžběta: Jak mne zbožňuje ... (S výčitkou) A kolik dnů mi věnoval od sňatku našeho?
Arnošt: Nezapomeň, dcero, že jest prvním vladařem Evropy...
Alžběta: Při čemž srdce jeho ženy musí choditi almužnou.

3 21.09.2012

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.
„Dobrý den,“ řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.
„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“
„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“
„Co kdo chce...“
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

13 21.09.2012

Šeri zbalila termosku, stoličku, ďalekohľad, aj odhodlanie a chystala sa skončiť túto misiu. Potom však v diaľke zbadala známu siluetu karosérie. Kým vybrala ďalekohľad, Gregor mal už zaparkované.
Vyberá z auta tašku a zväzok polien, aké sa kupujú na pumpe. Tak oni majú aj ten krb! No fuj! Kráča do domu, hlavu otočí k svetlám umiestneným iba na polovici stromu.
Šeri vytiahla mobil a vyťukala jeho číslo. S ďalekohľadom priloženým k očiam počúvala, ako to zvoní.
Z domu vybieha Gregor, už len v saku, dvíha mobil.
- Ahoj, láska moja, - povedal.
- Kde som ťa vyrušila?
- Som na ceste z jednej porady na druhú.
- Zastavíš sa dnes?
- Rád by som, ale nestíham.
- Počkala by som na teba.
- Fakt? – Šeri počula, ako sa Gregor usmial a na diaľku to mohla aj vidieť. Áno, usmieva sa, vyberá pritom veci z auta, diár, mobil, tašku, zozadu z kufra fascikel a niečo objemné v pestrom papieri. Nejde už na žiadnu poradu, prišiel domov.
- Fakt, - povedala Šeri. – Možno by som spala, možno roztúžene bdela, ale stále by som na teba čakala.
- Voňavá, teplá, hebká a mokrá? – spýtal sa Gregor.
- Práve som vyšla z vane.
- A čo máš na sebe?
- Iba nohavičky a podväzky.
- Podväzky?
- Skúšam si ich pred zrkadlom.
- A kde máš prsty?
- Hádaj.
Nad nimi preletel kŕdeľ havranov. Krákali hlasno a nevraživo. Šeri ich počula nad hlavou, aj z telefónu.

21.09.2012

..Mami, tati, kde proboha jste?
"Vraťte se domů!" vykřikla Tomoko nahlas.
Ale ani potom, co promluvila, neprojevil ten strašidelný stín nejmenší chuť odejít. Držel se za ní, nehýbal se, díval se a čekal. Čekal na příležitost.
Ve svých sedmnácti letech Tomoko zatím nepoznala skutečný strach. Věděla ale, že určité druhy strachu se v lidské fantazii mohou rozrůstat samy od sebe. To musí být ono. Ano, o nic víc tu nejde. Až se otočím, nic tam nebude. Vůbec nic.
Zatoužila se otočit. Chtěla se utvrdit v tom, že tam nic není, a dostat se z téhle situace. Ale opravdu tu nešlo o nic víc? Po ramenou jí přeběhlo hrozivé zamrazení, rozlilo se jí po zádech a začalo po páteři klouzat níž a níž. Tričko už měla promáčené studeným potem. Její tělo reagovalo příliš silně, než aby mohlo jít o pouhou představu.
...Neřekl někdo, že tělo je upřímnější než mysl?
Ale další hlásek jí zároveň našeptával: Otoč se, určitě tam nic není. Jestli nedopiješ tu colu a nevrátíš se k učení, kdo ví, jak zítra dopadne ta písemka.
Kostky ledu ve sklenici zachrastily. Jakoby popíchnutá tím zvukem se Tomoko bez rozmýšlení otočila.

3 21.09.2012

"Leží naznak s pažemi přimknutými k tělu, otevřenýma očima civí do okna ucpaného řídkou tmou. Za oknem je už pavlač s rozviklanými dlaždičkami, které co chvíli zachřestí pod chodidly, a čtvercová studna dvorku. Nad střechami vane teplým větrem červnová noc. Tam nahoře je všechno tiché, mlčí Vega ze souhvězdí Lyry, od roztřepeného okraje mraku se odloupne měsíc a nahlíží oknem dovnitř - tvář, která ztratila výraz. Noc vstoupila do města a její ticho ho prostupuje, šelestí a syčí ve spáncích, je plné nápovědí a neurčitých zvuků, jen loudavý krok starých pendlovek proklepává zeď svým jednotvárným rytmem.
Hodiny? Není to srdce? Slyší, jak mu dosud svěže cupe v hrudníku, pumpuje krev a hrne jí do spánků. A tam kdesi jsou myšlenky bez konce jako lesy bez cest. Leží opět tady, zašantrošen ve zdech města, v těsné krabici pokojíku, který lze přeměřit pěti kroky. Tam a zpět a zase tam...Kolikrát už nastoupil v posledních dnech tu krátkou pouť bez cíle, beze smyslu? S podivnou touhou rozrazit si lebku o zeď! Ne, neumí to. Ani by to nepomohlo.
Raději se nehýbat! Trapná poloha pro člověka, kterému je osmnáct let. Raději nemyslet! Jak se to vlastně dělá - nemyslet? Snad stisknout víčka - takhle! - skrýt se za těmi palčivými skořápkami přede vším. Před světem. Před sebou samým. Zavře umíněně oči. Pak se všechno podobá studni. Padá, padá stále hlouběji a bez naděje, že to skončí, že se to rozplyne v hojivé prázdnotě, která nemá tvar. Paměť. Bolest myslet, bolest dýchat, bolest být. I svět je náhle jiný, je provleklý šedou blanou, lhostejný. Jak dál? Cesta už není. Ztratila se před chodidly. Jako by po dnech zbytečného hledání došel až tam, kde končí obzor. Ale ty musíš žít, slyší hlas. Odkud přichází? Je zřetelný, naléhavý. Ty! Slyšíš?"

5 21.09.2012

Když mi tuhle knížku půjčil kamarád, že je skvělá, a začala jsem číst, tak jsem si myslela, že se zbláznil. Přišla mi příšerná a vracela jsem mu ji, že tohle teda číst nebudu. Nechal mi ji s tím, ať to ještě zkusím, že se mi zalíbí. A taky že jo! Nechápu, jak někdo může mít takovou fantazii, že vymyslí pod Londýnem ještě jeden svět s andělem, zvláštní dívkou, Markýzem, atd. Úplně mě pohltila. Ráda si ji přečtu znovu.

"Nebyly zapálené. Ale jak to kráčelo podél nich, jedna po druhé se zakmitaly plamenem. Ničí ruka se jich nedotkla, žádný oheň se nedotkl jejich knotů. Roucho to mělo jednoduché, bílé, bělejší než bílé. Ta barva, absence veškerých barev, byla tak jasná, až lekala. Našlapovalo to bosýma nohama na chladnou kamennou podlahu Velké síně. Obličej to mělo bledý a moudrý a něžný. A tak trochu osamělý.
Bylo to velice krásné.
Brzy svítily ve Velké síni všechny svíce.
Zastavilo se to u jezírka. Pokleklo to u vody, udělalo to z dlaní misky, ponořilo je do vody, zvedlo je a pilo. Voda byla studená, ale velice čistá. Když to dopilo vodu, zavřelo to na chvíli oči, jako při požehnání.
Pak se to zvedlo a odešlo zpět, přes celou síň, stejně jako to přišlo. A jak to procházelo, svíce zhasínaly, jak to dělaly po desítky tisíc let.
Nemělo to křídla, ale zcela nepochybně to byl anděl. Islington vyšel z Velké síně. A poslední svíce zhasla. Tma se vrátila."