ModráLaboratoř
komentáře u knih
Dveře do léta
Robert A. Heinlein
Věřím, že každý z nás hledá své dveře do léta. Mohou být zamčené nebo schované za starou tapetou, ale jednou za čas se nám je podaří najít. Když čtu dobrou knihu, tak si tím otevřu své vlastní dveře. To už pak přeslechnu cvaknutí kliky i zavrzání pantů.
Dveře do léta jsou vážně dobrou knihou. Je to ten typ příběhu, kdy si uděláte výlet na druhý konec vesmíru a do oběda jste zase zpět. A můžete ho číst stále pořád a dokola a nikdy nezreziví. Po dočtení posledního odstavce se hřejivé pudinkové světlo jednoduše přelije i do reality a svět je zase jednou v pořádku.
Nehledě na to všechno – kočky a cestování v čase jsou nejlepší možnou kombinací. A to i podle „kočičího protokolu, který je přísnější než diplomatický“, jak napsal sám autor.
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů
Mary Ann Shaffer
To je tak laskavá kniha. Tak lidská. Je to neředěná radost svázaná inkoustem na listech papíru. Slyšíte, jak si tiše pobrukuje, doslova cítíte, jak se příběh líně převaluje na jazyku. Prská emocemi a hýří barvami duhy. Oslavuje maličkosti všedního dne a skládá z nich pestrobarevnou mozaiku života. Usmívá se i roní slzy. Je jako rozkvetlá louka. Je jako příslib jara po dlouhé zimě. Je to okamžik, kdy se otevře okno na zaprášené půdě, zatímco venku je jasný den zalitý sluncem. Co slovo, to pohlazení na duši. Co věta, to úsměv na tváři. Co odstavec, to oslava čiré radosti ze života. Zopakovat všechna ta tisíckrát omílaná klišé by nestačilo. Nechtěla jsem, aby příběh skončil. Nechtěla jsem ani na krok vytáhnout paty z Literárního spolku. Nechtěla jsem vůbec nic, jen přečíst další dopis poslaný z Guernsey. Naprostý skvost!
Anna Elliotová
Jane Austen
Číst Jane Austen je jednoduše radost. Čisté, nezkalené štěstí korunované faktem, že hrdinka dostane to, po čem nejvíc touží. Nemilosrdný sarkasmus ruku v ruce s jemností, veselostí a mistrným uměním autorky pohrávat si s postavami jako s šachovými figurkami. Nadmíru milou tentokrát shledávám uppercrosskou domácnost (na rozdíl od domácnosti v Longbournu a uječené paní Bennetové). Musgrovovi, Henriettu, Louisu, dokonce i Mary. Poslouchat, jak si povídají, jak se hašteří, jak si každou chvíli slastně pochutnávají na drbech ze sousedství. A bezbarvá Anna, která ve skrytu duše hýřila barvami. Je to jedna z nejmilejších postav, jaká se na stránkách knih J. Austen kdy objevila. Měla v sobě nedefinovatelný půvab lidí, kteří zamlčují víc, než říkají.
Četla jsem s láskou ♥
Drž mě pevně, miluj mě zlehka: Příběhy z tančírny Century
Robert Fulghum
Ztratila jsem se na stránkách této knihy. Je tak tichá a laskavá. Jako společník, který je v myšlenkách vzdálený tisíce mil. Čtete a propadáte se stále hlouběji. A pak zjistíte, že ticho se vytratilo. Je to oslava života, ohňostroj barev i cirkus smíchu.
Nádherná kniha.
Severská mytologie
Neil Gaiman
Když Neil Gaiman začne vyprávět příběh, tak v napjatém tichu poslouchá celý vesmír. Osamělé komety, žhnoucí hvězdní obři i miliony světelných let vzdálené galaxie. I ten nejvzdálenější kousíček mrazivé temnoty se na pár okamžiků zastaví a zaposlouchá. Nesejde na tom, že příběh zní v hlubinách času tisíce let a my ho mnohokrát slyšeli. Tentokrát, při vyprávění od toho nejlepšího vypravěče, se svět přestává točit a čas počítat drahocenné minuty. V ten okamžik při troše štěstí pochopíte, že Yggdrasil tam stále někde je a Valhallou se nese radostný zpěv.
Les mytág
Robert Holdstock
Zvláštní. Zvláštní kniha. Člověk se nechává pohltit příběhem, ubírá se lesní cestou, slyší šepot listů v korunách stromů, nasává atmosféru tichého království. Je to známé prostředí - les, stromy, zelené přítmí, nekonečné mechové koberce - mnohokrát okoukané, přesto zvláštní. Místy to bylo tak temné a chladné, přestože slunce svítilo a vzduch byl prosycen radostí z letního počasí. Zvláštně zacyklené, uchopené za konec, který jsem dosud nepoznala. V jednu chvíli šťastné, po delší dobu depresivní, deštivé a uplakané. Zvláštní.
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
Velmi zdařilá a sofistikovaná detektivka s tempem líně tekoucí Temže a plná vůní Londýna, smažených fish&chips, červených doubledeckerů, černých taxíků, britského humoru a čaje o páté. Důmyslně narafičené, dokonale matoucí a ve finále do sebe zapadající jako ozubená kolečka hodinek. Četla jsem s požitkem.
Kaleidoskop (70 povídek)
Ray Bradbury (p)
Číst Bradburyho povídky je jako plnými doušky vdechovat jeho vesmír. Čerstvý i zkažený, lepkavý, ostrý, všeobjímající. Některé z próz jsou jako nevyřčená myšlenka, která se požitkářsky zakusuje do duše, jiné mají vytřeštěné oči i husí kůži po těle. Pár z nich je suchých jako několik dní mrtvá moucha na parapetu, ale ten zbytek je přepychový!
Kočičí zaklínání - Irské mýty a pověsti
Michael Scott
Zelený ostrov je kouzelný sám o sobě a o magii se tam zakopává na každém rohu. Je všudypřítomná, hmatatelná a voní jako první jarní déšť. A zcela přirozenou a nezpochybnitelnou věcí je, že dýcháte stejný vzduch jako elfové, leprikóni a víly věštící smrt. Klidné zelené kopečky a nekonečné louky plné ovcí by mohly vyprávět příběhy, které tisíce let nikdo neslyšel. Kočičí zaklínání je plné příběhů barvy smaragdu, kouzel, zaklínadel a především úlomků, které jako celek tvořily Irsko až do současnosti. Kniha je opravdu skvost, člověk by si s chutí dal Guinnesse a v zašlé hospodě poslouchal mýty celé věky.
Fantastická zvířata a kde je najít: Původní scénář
J. K. Rowling (p)
"Madam... včera dorazil do New Yorku čaroděj s kufrem. Ten kufr byl plný kouzelných tvorů a někteří bohužel utekli"
Ahhhhh, otevřít kufr a vrátit se zpět. Zakřičet do větru Wingardium leviOsa, napít se hihňavé vody, držet v ruce hůlku s žíní z jednorožce a mít ten fantastický pocit, že příběh pokračuje. Perfektní a magické v každém směru, na stupnici od jedné do pěti dávám 9 a 3/4
Pilíře země
Ken Follett
Příběh, jenž je vytesán hluboko do pilířů. Zní chrámovou lodí, je uchován v kamenech ochozu a jeho ozvěny se tříští o stěny chóru. Jeho velkolepost překračuje meze kterékoliv katedrály, vpíjí se do zdí i kamenů, uchovává své tajemství a ožívá přesně v té chvíli, kdy sluneční paprsky svítí skrz barevné okenní tabulky a činí prázdný prostor výjimečným. Jsem uchvácena, ohromeně vzhlížím ke klenutému stropu monumentální stavby a hledám pokračování příběhů obyčejných lidí, kteří se už dávno ztratili ve smyčkách času. Úžasné a nádherné.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
Z pohledu Holly Golightlyové by se mohlo zdát, že svět je omezený a bezbarvý. V její slovním projevu se vyskytují „drahoušci“ i „teplajzny“, alkohol u ní teče proudem, kouří a ani drogy nejsou tabu, přesto se jedná o zcela jedinečnou osobnost. Kým vlastně je ta drzá holka s obarvenou hlavou a cigaretou u pusy? Sirotek bez domova, nebo playmate newyorské sedmdesáté?
Skvostné a upřímné. Důkaz toho, že k dokonalosti není třeba mnoha slov!
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Literární jednohubka nasáklá petrolejem i sirka připravená přivést k životu sžíravý plamen. Skvělé!
Dům za zdí
David Mitchell
Brrrr, z té knihy odkapává zlo husté jako smetana. Stránky se z počátku usmívají, omílají přeslazené fráze, lákají, vábí na cukrátka. A pak doslova sežerou duši se vším všudy. Děsivé! Ještě teď ze sebe oklepávám pavučiny.
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
Jack Thorne
Nemohu být objektivní. Ne, ne, ne. Žádné soudy, žádné zhodnocení. Moc krátké, moc dlouhé, moc chlupaté? Ne. Prudce mě zasáhl závan dětství, zahoukání bradavického expresu, vrásčitý Moudrý klobouk, dav studentů na hodině lektvarů, přísný hlas McGonagallové. Nemohu ani za nic knihu hodit pod kopyta testrálů. Stále si vzpomínám na to, jak jsem koukala na filmy znovu a znovu. A taky na čtení v jakoukoliv denní/noční hodinu, roky čekání na další díl, dopis z Bradavic, máslový ležák, Wingardium leviosááá, kouzelnickou hůlku, Hedviku, čmárání relikvie smrti ....Tu nezaměnitelnou, krásnou, fantaskní, kouzelnou část mého života.
Je to srdcovka. Je to dokonalé.
Nelíbí se to někomu? ... avada kedavra, stupid muggle!
Chci se stát kočkou – Antologie současné korejské prózy
* antologie
Jako umět jíst hůlkami. Taková ta kniha je.
Debužírujete, s dokonalou přesností vyzobáváte nejlepší kousky, vychutnáváte jednotlivá sousta, ale ne všechno, co na talíři je, vám chutná.
Chci se stát kočkou k literárnímu debužírování předkládá jen ty nejchutnější kousky z celého menu. V nejdramatičtějších chvílích, nejnapínavějších situacích, zbytek odkládá na kraj talíře. Každé sousto je unikátní, ne však originální. Anonymita ve víru přelidněnosti korejského ostrova je doprovázena prchlivou vzpomínkou na tradice a touhou po moderních zítřcích. Témata z dálného východu jsou sice okoukaná, ale umě navlečená v novém, exotikou zavánějícím kabátě.
Můra noční, předvánoční
Tim Burton
Lehce pootevřené dveře do unikátního světa znetvořených kreatur, otráveného ovzduší, bolavých duší a permanentní melancholie. Jak líbezné! Avšak ani vánoční koledy, lahodně zděšený křik dětí nebo zrezivělý smích nočních můr dostatečně neskryly bodavou myšlenku, autorův skrytý vtip, nepatrné, malicherné uvědomění, že každý z nás patří tam, kde se mu líbí ze všeho nejméně. Pak už jen poetickým způsobem kouzlo Vánoc vyšisovalo na pozadí chrastících kostí i prázdných očních důlků, radostná atmosféra nenavrátila teplo do mrtvých končetin a sněhové vločky se nešťastně snášely na puknuté hroby a bezejmenné nahrobní kameny.
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
Jak si gentleman osladil hořký život kostkou cukru. Našel múzu v zatuchlém pokojíčku s lascivními obrázky nahých ženštin, přišel na chuť nápadům, z hlubin snění a nevole zahlédl inspiraci v upnutých šatech, vlasy svázanými do pevného uzlu a suchou kůží odlupující se ze rtů. Našel motivaci znovu žít a chtít všechno sladké a zakázané. Především sladké! Vzít si cukrovinky, které podněcují nanejvýš dráždivým způsobem zvířecí pudy.
Ta kniha je monumentální! Myšlenkou. Příběhem. Sugar.
Kde je jí konec?
Zen a umění psát
Ray Bradbury (p)
„Vím, jak je každý člověk jiný a originální, i ten nejpomalejší a nejhloupější. Když na něj správně jdeme, když způsobíme svou řečí, aby se cítil volně, a nakonec se ho zeptáme: Co chceš?, poví vám každý o svém snu. A když člověk hovoří ze srdce, ve svém okamžiku pravdy, jeho mluva se stává poezií. V takovém okamžiku pojistka po mokrém prsknutí vzplane a začíná ohňostroj. ...Slyšel jsem strojvůdce mluvit o Americe ve stylu Toma Wolfeho...Slyšel jsem matky vyprávět o té dlouhé noci se svým prvorozeným...Slyšel jsem babičku líčit její první bál....A ti všichni byli básníci, když jejich duše hořely.“
Tulák po hvězdách
Jack London
Tam v zablešené a světlu nedostupné vězeňské cele jsem s Tulákem prožívala konec jednoho jepičího údobí dlouze zřetězené existence. Cestou z temné místnosti o čtyřech stěnách až na rozbahněné dno lidské podstaty jsem našla zárodky příběhů mnohem větších a slavnějších, které nepodléhají času ani vesmíru. Tulák po hvězdách, jehož kosti z tisícovek předchozích životů klidně odpočívají v hlíně a prachu, si přesto lyrickým a lehce ironickým způsobem stěžoval na absurditu vězeňského systému USA 20. století.
Kniha hodná dlouhému zamyšlení i malé toulce po hvězdách.