mira.l komentáře u knih

Vpodstatě se ztotožňuji s předchozím komentářem. Přečetl jsem to, nedá se říct, že by se to nedalo dočíst, ale nebylo to nic, z čeho bych se posadil na zadek, nic, co by mě přimělo tu knížku zaškatulkovat do kategorie "chci si přečíst znovu". Nějak moc mě nezajímalo, jaké démony a resty minulosti si autor nese a chce se s nimi vyrovnat. Ne zrovna malou část knihy se zdálo, že vyhodit prášky na hlavu nebyl úplně nejlepší nápad, i když to nakonec docela rozchodil. Čtivosti stylu třeba L. Kutrové to nedosahuje ani náhodou, ale chápu, že i ten nesedne každému.
Přečteno, rád pošlu dál.

5 16.11.2023

Druhý díl téhle knihy jsem viděl loni na dovolené v infocentru Modrava. Zalistoval jsem v něm, a ...odnesl si ho. Po nějaké době jsem si sehnal ještě první knihu. A musím říct, že dát to do konce byl docela boj.
Ono číst takovéto turistické průvodce jako román je vždycky trochu náročné, nebývá to zrovna strhující čtení. Už jsem to v minulosti asi 2x absolvoval, no nějak jsem to vždycky dal. Tady, kde autor popisuje tipy na trasy Šumavou od jejího severozápadního konce, čili někde zhruba od Nýrska, po konec jihovýchodní, tedy okolí Lipenské nádrže, se mi zamlouvalo pár tras na začátku, což je v místech, která zhruba znám, v okolí Železné Rudy. Pak ovšem následoval ne zrovna krátký úsek výletů kdesi v podhůří Šumavy, řekl bych už docela dost do vnitrozemí, kde jsem se tedy příliš nechytal, kde to vlastně je, protože jsou to často trasy, které začínají a končí v relativně neznámých obcích. Většinou příliš nenapověděly ani ručně kreslené mapky.
Pak bylo něco zajímavějšího v oblasti Plání či Vimperska, ten jih někde od Stožce dolů už mě popravdě řečeno zase až tolik nezajímá či asi lépe řečeno to tam tak neznám. A musím konstatovat, že neustálé výčty kostelíků, Božích muk, vesnických kapliček a všelijakých dalších nepřílíš významných útvarů působily chvílemi až otravně.
Po počátečním nadšení z druhého dílu na "íčku" na Modravě nad druhou knihou se dostavilo docela zklamání z dílu prvního. Fotky ... no některé pěkné, ale většinou dost malé, navíc mnohdy s popiskami ve stylu "Stavení č.p. xy", a ke které obci se to vztahuje, to si chlapče dohledej v textu sám. Velmi průměrné tři *. Uvidím, jestli druhá kniha bude lepší. Nepředpokládám, že by byla lepší stylem, ale snad aspoň výběrem výletů.

5 17.05.2023

Myslel jsem si, že to bude možná místy nudné. Ale i když se občas v těch šlechticích trochu ztrácím v tom, odkud který lord, hrabě či vikomt byl, tak nezbývá než konstatovat, že Alison Weir opět nezklamala. Těch několik týdnů rychlého a prudkého pádu Anne Boleynové je zpracováno do nejmenších detailů s obrovskou pečlivostí a až na několik málo "pomalejších" míst se tento příběh o jedné z nerozporuplnějších kapitol britské historie i velmi dobře čte. Je na čtenáři, aby posoudil míru vinny či nevinny Anne Boleynové.

5 15.07.2022

Na tuhle knihu mě nalákaly dvě věci. Za prvé cena ( za necelé tři stovky, no nekupte to...). A za druhé zde uvedený autor, Miroslav Verner, a to jako autor jediný.
Předně bych rád uvedl na pravou míru, že profesor Verner s touto knihou nemá autorsky nic moc společného, v tiráži knihy je napsáno pouze to, že k ní napsal úvod a provedl odbornou revizi. Autor(ři) v knize uvedeni nejsou, a kniha původně vyšla v angličtině v nakladatelství Amber Brooks v Londýně v r. 2006, těžko tedy může být Vernerovým dílem. Na začátku knihy nic ve smyslu běžného úvodu není, pouze krátký text, pod kterým není nikdo podepsán a chronologický přehled egyptské historie, usnadňující čtenáři orientaci v obdobích jednotlivých říší a přechodných dob.

"Úvodní" kapitolu knihy tvoří asi 90 stran přehledu dějin Egypta. To nepovažuji za úvod v pravém smyslu slova. A ty jsou podány takovým způsobem, že ... já nevím, tahle část mi přišla poněkud nepřehledná, nic moc neříkající. Čtenář, který má již o Egyptu něco přečteno, se tady asi nic moc nového nedozví, je to takové dost ve stylu "letem staroegyptským světem", jak by také ne, shromáždit celé dějiny Egypta na cca 90 stranách rozhodně musí být poněkud letmé.

Co mi přišlo rozhodně zajímavější a knihu to z mého pohledu celkem zachránilo před ne zrovna lichotivým hodnocením, jsou další kapitoly. Ty jsou věnované náboženství, umění, každodennímu životu, vědě a písmu starého Egypta.
Například kapitola o náboženství představuje celkem přehledně vlastně celý panteon egyptských bohů. Dále se věnuje některým náboženským svátkům a otázkám kolem posmrtného života, balzamování, mumifikace a pohřebním rituálům.
Kapitola věnovaná umění představuje některé významné staroegyptské památky, ať už jsou to sochy, malby, stély, rakve, sarkofágy, pohřební masky, šperky, keramiku, nábytek, u některých odhaluje i způsoby její výroby, tedy předměty spíše drobné, ale věnuje se i pyramidám či velkým chrámům nebo některým hrobkám.

Každodenní život Egypťanů nám představí jak asi žili, vychovávali děti, obstarávali si obživu či jak se věnovali hygieně. V kapitole o vědě se dozvíme podrobnosti o některých vynálezech, astronomii, lékařství či matematice.
Závěrečná kapitola se věnuje písmu tohoto starověkého národa, a tedy nutně hlavně hieroglyfům. Ale i ostatním používaným písmům, i tomu, čím a na co Egypťané psali.

Jak už jsem naznačil, poněkud rozpačitý dojem z trochu zavádějící informace o autorství knihy a úvodní části mapující historii Egypta docela vylepšily následující kapitoly, které byly poměrně čtivé, i kdyz mi to přišlo, že se párkrát na dané místo asi vloudila jiná popiska, s krásnými fotografiemi a na kvalitním papíře.
Na plné hodnocení a úplné "wau" to nebude, ale původní záměr knihu poslat obratem dál jsem přehodnotil.

5 02.02.2022

K první knize Lucie Kutrové jsem napsal předlouhý až dlouhatánský komentář, tentokrát budu o něco stručnější. Doufám:).
V úvodu nás autorka seznámí tak trochu sama se sebou, a vezme to pěkně od dětství. Dozvíme se i něco z jejích let studentských a to, jak se vlastně k cestování a lásce k horám dostala.
Samotnou páteř knihy pak tvoří popis několika několikadenních trailů, které absolvovala povětšinou v okolních státech, v Rakousku, Slovinsku, Slovensku, Švýcarsku, Itálii... Některé šla s přítelem, jiné s tátou, bráchou (Madeira, jedna z mála výjimek z těch sousedních států) či s někým jiným. Vždycky to ale bylo zajímavé a humorné vyprávění, které Lucka podává o někdy i zrovna ne příjemných zážitcích s humorem a stylem jí vlastním. Na závěr jednoho z trailů - toho po Beskydech - napsala Lucie jednu takovou myšlenku, která mě dost zaujala: "Je krásné chodit po vrcholcích českých hor a vlastně jsem si uvědomila, že kdyby tady celá koronavirová krize byla ještě dalších deset let, tak bych měla co dělat, abych zvládla projít všechny krásné kouty naší republiky." Že by inspirace pro další knihu - 151 dní po českých horách:)??
Asi nejsilnější je pak závěr knihy, kde popisuje ... ale co, ať si to každý zájemce přečte sám:)! Za mě má obrovský respekt už jen za to, že to tak podrobně podala.
Knihu doprovází opět krásné fotky. Já jsem si ji moc užil, nemám důvod slevovat z plného hodnocení. Doufám a věřím, že nebyla poslední. Protože i na další, dosud nezpracované zážitky, jako třeba Lůcin zánět slepého střeva, nedávnou návštěvu hotelu Pupp s Marvelem nebo to, jak Marvel paničku poněkud "potunil", když se mu neuhnula, se těším už teď:)!

Jednu jedinou výtku mám k technickému zpracování knihy. Lepená vazba se rozpadla, když jsem byl někde těsně za polovinou. Pokud k té knize někdo sedne, dá si ji na stůl a přečte na jeden zátah, tak asi dobrý. Ale když si ji vezmu večer do postele, držím ji v ruce, dám si pár stránek, tak to po pár večerech dopadne, jak to dopadlo. V místě styku svazků křídového a normálního papíru to prostě povolí. Stalo se mi to i u první knihy z PCT, tam to ale bylo těsně před koncem, to mi tak nevadilo a navíc se to nestihlo rozpadnout úplně. Jako slepil jsem to, ale už to nikdy nebude kompaktní celek. To ale není chyba autorky, i když by se mohla pokusit u další knihy prosadit klasickou šitou vazbu:). Tohle by největší tuzemské vydavatelství mohlo mít vychytané líp.

5 28.09.2021

Další z knížek, od které jsem tak nějak čekal něco jiného než mi poskytla. Nedá se říct, že by se to nedalo číst, místy je to i docela vtipné, ale v žádném případě to není cestopis v tom smyslu, že by souvisle popisoval nějakou cestu od počátku ke konci. Jsou to takové střípky z cest, situace, které přináší to, že autor si nevybírá zrovna ty nejprofláklejší cíle a nejsnazší cesty, jak se k nim dostat.
Kapitola nikdy nepředstaví cestu jako celek, vždycky je to jen její útržek. Poměrně krátké kapitoly z jednotlivých zemí jsou tu a tam proložené kapitolou obecného ražení, např. o plánování cesty, o zdravotních problémech, o dopadech cestování na přírodu a obyvatele příslušných zemí, o setkáních s lidmi a jejich pohostinnosti, o nejrůznějších mýtech o cestování a jejich potvrzení či vyvrácení, atd. V textu je řada odkazů na články (nejen) na webu zahorami.cz, které se mi ale opravdu nechtělo dohledávat a číst. Že autor knihy má zároveň cosi společného s tímto webem, jsem nevěděl, před koupí knihy jsem o něm nevěděl vůbec nic. A čím dál jsem v knížce byl, tím víc jsem se tak trochu nemohl ubránit dojmu, že ta kniha je do nějaké míry nástrojem pro zvýšení návštěvnosti webu. Fotky v knize jsou poměrně zdařilé, tam výhrady nemám.
Celkově hodnotím jako čitatelný průměr, přečíst se to dá, někoho to možná i k něčemu inspiruje, není to úplná ztráta času, ale že by to byl nějaký klenot knihovny, který prostě musím mít, to zase ne.

5 21.07.2021

Tohle je graficky tak neuvěřitelně krásně udělaná knížka, že když jsem ji letos na konci dovolené viděl v informačním centru v Srní, prostě jsem ji musel mít!
Přehledně, systematicky v 7 kapitolách, věnovaných typickým šumavským společenstvům (horské smrčiny, smíšené lesy, reliktní bory, louky a pastviny, rašeliniště, řeky, jezera) seznamuje čtenáře se šumavskou přírodou, jak se ten který typ krajiny utvářel, s její flórou i faunou, od bezobratlých živočichů, hmyzu, přes ptáky po savce malé i velké, to v případě fauny a od mechů, lišejníků, hub přes byliny, křoviny po velké stromy v případě flóry.

Ona ta knížka je asi tedy primárně určena spíš menším čtenářům - dětem, ale mě prostě její grafická úprava s množstvím krásných fotografií i ilustrací naprosto uchvátila. Nemluvě tedy o tom, že knihu provází texty, srozumitelné snad každému.
Jednoznačně za plný počet, už jen pro to grafické zpracování!!

5 18.12.2020

No...asi za hodinu a půl bylo hotovo, trochu nespravedlivé:). Krásná obrazová publikace o zajímavém regionu, Tábor jako město mám rád, o některých dalších místech toho moc nevím, v okolí Milevska, na Petrovicku či Sedlčansku už jsem něco navštívil.
Zde jsem si znovu připomněl místa známá i objevil lokality, o kterých zatím nevím.
To, že s knížkou jsem byl hotov za tak krátkou dobu, vlastně vůbec nevadí, lze ji vlastně "přečíst" kdykoliv během pár desítek minut znovu.

5 25.10.2020

Taková milá jednohubka z pera Marie Hruškové, kde se čtenář o našich památných stromech tentokrát nedozví až tolik faktických informací, i když i těch je v každé kapitole pár uvedeno, ale spíš se přenese do více či méně dávných časů a sféry různých bájí, pověstí či legend vztahujících se k těmto pamětníkům často mnoha staletí.
Je to příjemné čtení, i když přiznávám, že na úplně plné hodnocení to tentokrát nevidím. Už jsem několik knih na toto téma přečetl a některé tyto příběhy už docela znám, zejména ty, které se vztahují k těm našim nejznámějším stromům jako je třeba Bratrská lípa v Kunvaldu, hrušeň u hradu Helfštýna, Oldřichův dub v Peruci či Svatováclavský dub ve Stochově, ale i některé jiné.
Zajímavé je celkové grafické zpracování knihy, laděné do zelené barvy. Ne zcela potěšilo větší než malé množství překlepů a pravopisných chyb.

5 15.01.2020

Jednoznačně za plný počet!! Tohle by měla být učebnice na nejednom typu škol.
Velmi názorně a srozumitelně podáno v textu a doplněno v problematiku rozšířujících rámečcích, jak fungují smrkové lesy, jaké procesy v nich probíhají, jakým vývojem pod vlivem člověka prošly a čím vším jim hlavně v nedávné minulosti uškodil, a také přibližný nástin toho, jakou mají šanci se z toho vzpamatovat a co se s nimi asi bude dít v budoucnu. A pochopitelně také to, jak bychom se k nim měli chovat my lidé, aby tu lesy byly i v budoucnu.
Docela bych uvítal nové doplněné vydání, od napsání knihy uplynulo už 10 let, za tu dobu se přece jen situace třeba v boji s kůrovcem o něco změnila či posunula do jiného stádia.

5 02.01.2020

Nepříliš objemnou knížku jsem si pořídil letos v srpnu při návštěvě Tábora. Autor v ní popisuje město a jeho nejbližší okolí částečně formou "čistě popisnou" a částečně formou nejrůznějších příběhů, ať už posbíraných z vlastních zkušeností nebo vyslechlých pouze zprostředkovaně. Dozvíme se něco z nejstarší historie města, jak se postupně formovalo, rostlo, jak růst města a nejbližšího okolí ovlivnilo husitské hnutí. Projdeme se tajemnými zákoutími táborských křivolakých uliček, nahlédneme k Jordánu ze břehu a také trochu na jeho dno, do divokých zákrutů řeky Lužnice, která město obtéká, dozvíme se něco i o hornické historii města a také o okolních lokalitách Klokoty, Pintovka, Příběnice i některých jiných. Autor zmiňuje i osudy několika více či méně zapomenutých osobností spjatých s Táborem.
Bylo to vcelku příjemné čtení. Některé pasáže z oblasti čirých bájí a pověstí mě zase až tolik nebraly, nicméně i tak jsem opět našel několik tipů na výlet v tomto krásném městě, kde i po několika celodenních výletech stále nacházím další lokality, které jsem zatím neviděl a které jistě stojí za návštěvu.

5 06.12.2019

Docela dlouho jsem tuhle knihu posouval v hromádce knih na přečtení pořád dolů, ale i na ni už došlo. Je to docela zajímavě udělaná historie tohoto vědního oboru, prakticky od jeho starověkých počátků až do dnešní doby, poměrně čtivě pojatá, trochu jsem se bál nezáživnosti a dlouhých pasáží, kde se bude řešit něco, o čem vůbec nebudu vědět, o co jde. A i když se našlo několik kapitol, u nichž mi buď zcela unikalo, co vlastně bylo jejich předmětem nebo několik takových, kde jejich pointa je prostě mimo moje chápání:), tak jsem se dozvěděl nějaké nové věci, trochu si zopakoval některé věci z fyziky, no a že jsem něco z toho nepobral?? Jeden přece nemůže vědět všechno, žeano:)??
Co hodnotím velice kladně, je krásné grafické zpracování, přehlednost knihy, sympatické rozměry, které z ní neudělaly bichli typu "Zvíře" nebo Prehistorie".
Co mě zase tak moc nepotěšilo, bylo dalo by se říct větší než malé množství překlepů, někdy i takových, které poněkud měnily smysl věty, a taky několik zaměněných pojmů, faktických nesmyslů (dle mého názoru, ač v oboru laik, když jsem to četl, prostě mi to přišlo divné), které zcela obrátily třeba význam popisky u obrázku, u kterého byly. To by se asi u takové knihy stávat nemělo.

5 03.10.2019

Druhá kniha o Queenech, kterou jsem přečetl ve snaze přečíst si solidní bigrafii Queen. A podruhé jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň přibližně bylo solidní biografií jedné z nejslavnějších rockových kapel historie.
Peter Hince, který byl dlouhá léta jejich bedňákem, čili takovým "děvčetem pro všechno" a někdy i trochu fackovacím panákem, sice všechny členy skupiny znal více než dobře, zažil s nimi mnohé, ať už při jejich četných koncertních turné, kdy bydleli všude možně po světě nebo při nahrávání jednotlivých desek, kdy to bylo dost podobné. Ubytování ... někde, a k tomu plnění roztodivných přání členů skupiny, ať už těch běžných nebo těch méně obvyklých. Za ty roky nasbíral opravdu mnoho historek. Do knihy ale napsal věci, které by zčásti asi potřebovaly trochu "vybrousit" a zčásti možná měly zůstat radši nevyřčeny. Já z té knihy mám spíš dojem, že to celé (TO jako Queen) byla jedna velká pařba a nepravidelně po sobě jdoucí řada průserů a že bedňáci a většina ostatního pomocného personálu a někdy možná i členové kapely samotní byla většinou ožralá nebo sjetá banda dobytků, kteří kam přijdou, dělají bordel. A k tomu zvláště věčně špinaví a zpocení bedňáci byli navíc pěkný prasata. A takový obrázek asi není úplně v pořádku.
Nějak úplně nevím, co si z té knížky odnést. Pozitivního nebo zajímavého. Nebo vlastně cokoliv, jakoukoliv informaci, ke které bych se někdy v budoucnu mohl a chtěl vrátit.
A naprostou katastrofu dovršil pravopis. Chybějící či přebývající písmenka ve slovech, některé slovo ve větě je v jiném pádu než zbytek věty (poměrně časté), chybějící předložky, hrubice ve shodě podmětu s přísudkem. Pravopisně slušný PASKVIL!! Někoho to při čtení neruší, protože to nepozná, mně to vadilo. A dost.
Snad i proto jen velmi, velmi průměrné tři*. Za pravopis bych snad šel ještě i o jednu níž.

5 12.08.2019

Asi mi chybí ten kontext první knihy Princezna Alžběta, kterou už se mi nedaří sehnat (a zdejší bazarové ceny opravdu nehodlám akceptovat...). Tato kniha začíná nástupem Alžběty na trůn, její korunovací a pokračuje prakticky nepřetržitou "sňatkovou hrou", kterou Alžběta hrála na mnoha stranách. A vypadá to, že ji to snad i bavilo:). Docela trefně to vystihuje následující věta, která se v knize vyskytuje v souvislosti s popisem jedné ze sňatkových partií, ale řekl bych, že sedí na celou záležitost obecně: "Nezbývalo jí, než dělat to tak, že každou ze stran napřed nažhavila, poté její naděje zchladila, následně je opět přiživila a sem tam všem zamávala před očima vidinou úspěchu, aniž se kdekoliv zavázala. Byla to hra, v níž se - díkybohu - s každým uplynulým dnem zdokonalovala."
Převážná část knihy je pořád takové kočkování Alžběty s potencionálními nápadníky či spíš jejich vyslanci a nic moc jiného se tam neděje, tedy... pardon, krom jejího zajímavého vztahu k Robertu Dudleymu, ale pokud na tuto hru a tento styl knihy čtenář přistoupí a uvědomí si, že nic moc jiného nedostane, čte se to velice dobře a nedá se, než se nad tím, jak se Alžběta bavila, jen usmívat a užívat si její škodolibosti:). I když ona to zase asi až taková škodolibost nebyla, ty její sňatkové hry byly součástí mnohem vyšší hry politické, i díky nim udržela svoji zemi v míru.
To, proč se Alžběta nikdy nevdala ani neměla děti, se částečně odkrývá v samotném románu, který ukazuje i poměrně velkou komplikovanost této problematiky a nějaké další informace autorka doplňuje i v doslovu. Dá se říct, že vpodstatě poměrně nudnou a jednotvárnou látku autorka uchopila a podala velmi čtivě a humorně. Tahle kniha je asi svým zaměřením a dějem přece jen trochu jinde než autorčiny knihy o manželkách Jindřicha VIII., a asi i proto se nedají tak úplně srovnávat. Přesto anebo možná právě proto i tady hodnotím plným počtem hvězdiček.

5 04.05.2019

Tuhle historii knížecího rodu jsem si přečetl rád. I proto, že rod Schwarzenbergů je nerozlučně spjatý kromě Hluboké a Krumlova také s Třeboní, tak to snad byla tak trochu "povinná četba". Hlavní část knihy tvoří stručně, ale výstižně podané představení a životní příběhy povětšinou prvorozených mužských členů knížecího rodu, a to od jeho počátků ve 13. století až po Karla (VII.) Schwarzenberga a jeho potomky a následníky, a to v obou jeho větvích, jak hlubocko-krumlovské, tak orlicko-zvíkovské. V průběhu knihy je jasně patrné, že Schwarzenbergové byli (nejen) na svém jihočeském dominiu dobrými hospodáři, velmi neštetrně se k nim zachovaly vlastně až dějinné události 20. století. Snad až na jedinou výjimku byli prakticky všichni mužští členové opravdovými aristokraty a šlechtici, kteří se s postupem doby dá se říct začali odchylovat od svých německých kořenů a stávali se spíše asristokraty s pročeským smýšlením. A pokud se ve jménech, příbuzenských vztazích a letopočtech čtenář občas začne trochu ztrácet, tak na konci knihy je přehledně vyvedený rodokmen rodu od jeho počátků až do dnešních dnů.
Závěr knihy pak patří stručnému představení hlavních sídel Schwarzenbergů, kromě Třeboně, Č. Krumlova a Hluboké i těm menším.

Pravda, v knize občas tu a tam ulítne nějaký ten překlep a jestli to byl Jan či Adolf I. nebo II., to autor někdy jakoby moc neřešil, ale bystřejší čtenář si to v hlavě tak nějak porovná. Za mě spokojenost.

5 16.08.2018

Výjimečná kniha o výjimečném člověku. I když mám o dvojici H+Z načteno a nasledováno celkem dost, našel jsem v knize nejednu zajímavost, o které jsem doteď nevěděl. Třeba to, že na první výpravu vůbec nemuseli odjet, protože delikventi přece necestují, že si pohrávali s myšlenkou druhou výpravu uskutečnit letecky, že napsali z Japonska na nejvyšší místa návrh na odzbrojení ČSSR, což byl na svoji dobu hodně odvážný (nebo šílený) čin, kterým taky docela dobře mohla jejich činnost skončit, a ... a dál už neprozradím:).
Myslím, že pánům Horkému, Náplavovi a Krocovi se podařilo vytvořit skutečně neobyčejnou knihu, která odkrývá některá dosud neznámá zákoutí života M. Zikmunda, přitom je skvělou poctou tomuto muži a zároveň v jistém smyslu kronikou 20. století.
A v neposlední řadě si snad můžu dovolit knihu zařadit do čtenářské výzvy 2018 v trochu netradičním bodu, když v knize vystupují hned dva Miroslavové:).

5 27.06.2018

Asi nebudu úplně trefa do černého, co se týká cílové skupiny. Jak jsem viděl v přehledu hodnocení, jsem snad jediný chlap, co to zatím hodnotil. Přečetl jsem, je to čtivé, lehce stravitelné, stránky ubývají tak nějak samy, taková oddychová jednohubka, ale zdejší hodnocení t. č. 90%?? No nevím, ale takový skvost to rozhodně podle mě není. Nějaká ta k***a, p***l, klacek, péro a šu***ka kdekoliv, říznuto závěrem jak z červené knihovny ještě nedělají kvalitní knížku.

5 26.05.2018

Když jsem knihu začal číst, vypadalo to, že to bude podobný životopis, jaký jsem už četl, přímo od J. Cashe https://www.databazeknih.cz/knihy/johnny-cash-vlastni-zivotopis-204138
Počáteční kapitoly zachycují život J. Cashe od dětství s několikerým stěhováním, úmrtí bratra Jacka přes Cashův pobyt v armádě na americké základně v německém Landsbergu až po hudební začátky u Sunu pod vedením Sama Phillipse. Následuje část mapující počátky Cashovy koncertní kariéry. Zhruba potud se v knize objevují víceméně takové věci, které jsou obecně známé, proložené tu a tam drobnými detaily, které zase nejsou tak obecně známé - třeba první Cashova sexuální zkušenost, se kterou se nikdy nikde nechlubil, to, kdy se poprvé objevilo (vyslovil, použil) jméno Johnny - jinak John Roy, J.R. - když poprvé potkal na bruslařské dráze Vivian.
Ovšem když se autor dostane zhruba do období Cashova odchodu od Sunu a přechodu ke Columbii, tedy do období jeho první závislosti na amfetaminech, začne se odvíjet příběh z trochu jiné stránky, která zase tak dobře známá není neba aspoň já jsem ji zatím nečetl zpracovanou do takových detailů. Začne se skládat obraz nesmírně složité a nevyrovnané Cashovy osobnosti, kdy se v první polovině 60. let, resp. v celých 60. letech sešlo vpodstatě najednou několik faktorů: určitý úpadek slávy spojený hlavně s jeho drogovými excesy, jeho hroutící se manželství s první ženou Vivian, milostný románek s Lorrie Collins, dosti složitý počátek vztahu s June (tady musím vyzdvihnout velmi pěkně zpracovanou kapitolu o historii Carter Family). Celé toto období je vylíčeno do velmi podrobných detailů, a možná to i některé fanoušky přiměje trochu si o Cashovi poopravit své znalosti, stejně jako o June, která asi nebyla až takovou světicí", jak ji líčí třeba film "Walk the line".
V podobné rovině se nese vyprávění i dále, přes úspěchy koncertů ve Folsomu a San Quentinu, s následným úpadkem zájmu o Cashovy nahrávky, opětovné závisloti na lécích, ke kterým se koncem 80. let přidaly první závažné zdravotní komplikace, které Cashe už neopustily do konce jeho života. Závěr knihy pak tvoří kapitoly věnující se Cashově spolupráci s Rickem Rubinem, vznik posledních alb, která ho opět vrátila na výsluní popularity a závěr jeho života, který byl do značné míry už jenom bojem s nemocemi.
V průběhu celé knihy se objeví desítky jmen, která fanouškovi klasické americké country jistě nebudou neznámá, a mnohdy to byly opravdové legendy, ať už se jednalo přímo o country zpěváky, producenty, manažery, muzikanty, autory textů nebo to byly osoby, které se do Cashova života dostaly jiným způsobem. Některá jména se mihnou jen okrajově třeba v rámci jedné kapitoly, ale jsou taková, která se jako červená nit táhla Cashovým životem poměrně dlouhou dobu.
Ovšem pravopis - pokolikáté už jsem nucen to napsat - to je docela tragédie. Překlepy, chybějící či přebývající písmena - no budiž, stane se, ale hrubice v koncovkách tvarů podstatných jmen, ve shodě podmětu s přísudkem, to zkrátka netoleruju. Stejně tak měla překladatelka jistý problém se skloňováním vlastních podstatných jmen - třeba z Carla Perkinse neustále dělala Perkinsona, pokud se jeho jméno objevilo v jiném než prvním pádu a podobných lahůdek je víc.
Celá kniha je ovšem napsaná velice čtivě, strhující životní příběh "Muže v černém", připomínající v mnohých obdobích jízdu na pořádně strmé horské dráze, se čte jedním dechem, tak to mám rád. Pokud bych měl hodnotit obsah, je to jasných pět *, po pravopisné stránce je to bohužel paskvil, který si měl před předáním do tiskárny někdo pořádně přečíst. S hodnocením mám trochu problém, pět versus pravopisný odpad dává nějaké průměrné tři, které si ta kniha po obsahové stránce nezaslouží. Z plného hodnocení, které by si kniha jinak u mě zasloužila, za pravopis jednu * uberu.

5 08.12.2017

Taková nenápadná jednohubka, poodhalující dnešnímu čtenáři už skoro zapomenuté jméno Eduarda Ingriše. Povídání o Thoru Heyerdahlovi a Eriku de Bisschopovi, které se knihou také prolíná, je jenom takovou třešničkou na dortu.
Převážnou část knihy tvoří povídání o osudech E. Ingriše, a že jsou rozhodně zajímavé. Hudební skladatel, dirigent, filmař, fotograf, mořeplavec (zapomněl jsem na něco??) toho za svůj život stihl opravdu hodně.
Závěr knihy je pak věnován záchraně Ingrišova archivu čtveřicí Náplava/Horký/Zikmund/Kroc, která se zasloužila o přesun jeho pozůstalosti z USA, kde Ingriš zemřel, zpátky do Čech.
Velice příjemné čtení.

5 11.10.2017

Dneska už to nedokážu říct úplně přesně, ale mám dojem, že Ocelové město bylo mojí první knihou od Verna, někdy kolem roku 1988/9. Sáhnul jsem po ní po letech znova a ... a je to zkrátka Verne, i když rozsahem knihy se tady moc nevytáh:).
A jak to na mě dneska působí? No upřímně řečeno, tehdy bylo to nadšení o něco větší. Pravdou je, že některé Verneovy vize můžou i dneska působit jako jisté memento - viz Němec, který si myslí, že ovládne svět, ale další části a myšlenky už z dnešního pohledu poněkud pokulhávají a jeví se spíš trochu naivně. A je to jedna z mála verneovek, kde se vlastně nikam necestuje:).
Stejně tak je to už asi třetí kniha od Verna, u které mám pocit, že její konec je tak nějak "odfláklý", po popisu všech těch tehdy neuvěřitelných technických vymožeností by se dalo čekat nějaké to "Grande finale", a ejhle, ono je to odbyto poměrně ledabyle. Herr Schultze prostě "zmizí" a nakonec se ukáže, že už asi měsíc trůní coby ledová socha ve své supertajné pracovně. Že by ten konec opravdu nebyl dílem průkopníka žánru a Paschal Grousset aka André Laurie prostě neměl to správné "sci-fi střevo"??
Jako číst se to dá, jako malý jsem z toho byl tehdy (mějme na paměti, že to bylo někdy v r. 88/89) docela na větvi, ale dneska optikou dospělého člověka už to působí ... jako ... jako ... prostě už to není ono:).
Celkově hodnotím takovým lepším průměrem, poctivé tři *.

5 12.02.2017