mira.l komentáře u knih

Já jsem to tušil. Co, tušil. Já to věděl, že to zase bude bomba. Mohl bych tady napsat obsáhlé pojednání:
- o této knize
- o osobě Kateřiny Aragonské,
- o jejím mládí
- o její svým způsobem pokorné - jak se na tehdejší dobu slušelo - a svým způsobem i hrdé španělské povaze královské dcery
- o prvním nevydařeném manželství
- o dlouhém čekání na Jindřicha VIII.
- o následném velmi nesnadném životě s jednou s asi nejrozporuplnějších postav evropské historie
- o obrovském příkoří, které na této hrdé a statečné ženě Jindřich VIII. spáchal
- a vůbec o dalším výletu do tudorovské Anglie počátku 16. století.

Ale já to tentokrát neudělám. Já se tentokrát omezím na poměrně jednoduché konstatování. BYLO TO OPĚT SKVĚLÉ. JAKO BYCH TAM NĚKDE BYL. Tu v temném koutě paláce, tu v rohu královské zahrady a všechno to, jak Jindřich VIII. udělal Kateřině v jejích posledních letech ze života peklo, zpovzdálí pozoroval. DÍKY.

29 08.06.2020

Tohle je neuvěřitelná "učebnice lesa" a toho, jak v něm jde život!! A i když mi některé věci přišly snad až nepravděpodobné, v knize je celá řada informací, kterým jsem musel dát za pravdu. Je to kniha, po jejímž přečtení se asi člověku bude dívat na stromy trochu jinak a bude uvažovat tak trochu jako oni:). A i kdybych chtěl za těch pár nepravděpodobných informací jednu hvězdičku strhnout, tak ty nádherné fotky (pra)lesních velikánů v obrazové verzi knihy to zase hravě vytáhnou zpátky do plného počtu.

28 17.10.2019

Na tuto knihu mě tak nějak nalákalo všeobecné nadšení a povětšinou velmi kladná hodnocení a nadšené komentáře.
Musím konstatovat, že o regionu, který leží na zcela druhé straně republiky vím to, že je to daleko, že se tam těží/-ilo uhlí, že je to do Polska co by kusem uhlí dohodil, a to bude tak všechno. Třeba to, co se tam dělo mezi Čechy a Poláky po první světové válce, o tom jsem neměl (asi jako většina čtenářů) nejmenší tušení.
Kniha mi ukázala ledacos z historie tohoto kraje, kde rozhodně nebyl lehký život a kde uhelný prach nepolykali jen chlapi v dolech. Je to velice čtivě napsaný příběh o osudech několika lidí z několika rodin, které se časem nečekaně protnou, který plyne tak nějak sám, i když veselého je toho v něm opravdu pomálu, když tam svitne nějaká naděje na něco radostného, veselého, lepšího pro postavy děje, trvá to tak půl stránky a pak se to zase nějak pokazí. Co se postav týká, taky se tam dost těžko hledá nějaká vyloženě kladná, snad mladší Barbora, jinak každá postava má nějakou svoji "mouchu", nechť si to každý přebere jak chce. Občas mi při čtení vytanula na mysli jiná kniha, občas jsem si říkal, jako bych právě četl Větrnou hůrku po česku...
Vzhledem k tomu, že nejsem lokální patriot, tak mě ta knížka nezasáhla nějak osobně natolik, abych z ní byl naprosto paf, ale uznávám, že je to velice zajímavý počin. S plným hodnocením bych byl z výše uvedeného důvodu opatrný, ale poctivé čtyři * dám rád.
Má to být první román z jakési série, pokud na sebe osudy Barky, Fanky, Žofky, Ludwika, Tomka, Jurka, Julky a jejich potomků budou navazovat, asi si rád přečtu i pokračování.

25 29.04.2020

(SPOILER) Skvělá knížka o jedné poněkud pozapomenuté ženě! MUDr. Vlasta Kálalová, rodačka z jihočeských Bernartic, byla v mládí ženou velmi energickou, dalo by se říct cílevědomou, možná až umanutou, která si poměrně tvrdě šla za svým cílem, kterým bylo na Blízkém východě založit čs. ústav na výzkum tropických chorob. To se jí v pravém smyslu toho pojmu a tak, jak si to představovala sice nepodařilo, ale i tak jsou její osudy velmi zajímavé. Poté, co v Bagdádu založila vlastní nemocnici, vzala si Itala, porodila dvě děti a po několika letech se vrátila zpět do Československa. V rodných Bernarticích jí prchající nacisté v poslední den války vyvraždili celou rodinu, zhroutil se jí celý svět. Po válce se z ní stala zlomená žena zpočátku hledající nějakou "náhradní" rodinu, to se jí také příliš nepovedlo, do toho se jí také začal ozývat věk a různé zdravotní neduhy, jak ty nastřádané v průběhu života asi jako u každého, tak zranění z onoho osudného dne. Celý život poměrně intenzivně cestovala, tak jak jí to doba a zdraví dovolilo. K stáru se z ní stala osoba možná až trochu podivínská.

Kniha je velmi poutavě napsaná, snad jediné, co zamrzelo, byly pravopisné chyby ve vydání nakladatelství Motto z r. 2022. Tu a tam chybějící písmenko nepotěší, ale dá se tolerovat, ovšem třeba záměna předložek od/do dává větě dost často dosti divný smysl a hrubice také netoleruju. Rozhodně to nebyly prohřešky ojedinělé, což je mi divné tím spíš, že v tomto nakladatelství se dle tiráže knihy jedná již o deváté(?!?) vydání. To ale není chyba MUDr. Kálalové ani Ilony Borské, tak pro tentokrát nebudu za pravopisné prohřešky hodnocení snižovat. Tento příběh si to určitě nezaslouží.

24 28.09.2022

Není jednoduché tuhle knihu nějak objektivně stručně zhodnotit. Já se jí doteď (nevím proč) vyhýbal, k jejímu přečtení jsem se dokopal až po shlédnutí dvou filmových verzí. A jaké to bylo?
No moc pěkné čtení, je to zkrátka kniha, která se řadí ke klasice anglické literatury.
Autorka vytvořila příběh osudové lásky Jany Eyrové a Edvarda Rochestera, citového i intelektuálního osvobození mladé ženy v období viktoriánské Anglie. V Janě stvořila postavu vřelé mladé ženy s pohledem na svět, který se poněkud vymykal tehdejším zvyklostem. Vlastně po celou dobu můžeme sledovat povahu Jany, která rozhodně není jednoduchá, ani klidná, nicméně s obrovským darem svobodné vůle a práva rozhodovat o svém osudu, což nakonec taky učiní. Prostě krásná kniha o škaredé hrdince s pevnými morálními zásadami:)

Nejsem asi sám, komu se dost příčila povaha a chování J. Křtitele. Z dnešního pohledu zabedněnej magor...:)). A stejně tak asi nejsem sám, kdo miloval ty debaty mezi Janou a Rochesterem:), podobně jako anglickou krajinu, pošmourné počasí, nesobeckou povahu Jany, charakterní, upřímnou lásku hlavních hrdinů...

24 24.01.2016

Jsou to vskutku milí lidé na té Větrné hůrce, po všech stránkách...:). Kdo si chce tak trochu zkazit dobrou náladu, vychutnat si morouse, choleriky, životní ztroskotance, tyrany, kteří se neštítí ničeho, tak ať sáhne po Větrné hůrce. Člověk aby pohledal tak depresivní četbu o hluboké nenávisti mezi dvěma rody, resp. o několika lidech s nenávistnou povahou, mezi nimiž vyniká především jeden, a to nenávistí doslova až za hrob. Aspoň Katku a Haretona že nechala Emily přežít:). Na druhou stranu, uvážíme-li, že Emily Brontë napsala Větrnou hůrku coby svou románovou prvotinu v 29 letech, tak nezbývá, než jí přiznat nesporný talent, já bych to teda dohromady nedal:). Pokud člověk nepochází ze zrovna rozvětveného rodu (jako třeba já) nebo nemá jako koníčka sestavování rodových stromů a hledání předků do doby středověku (jako třeba já), tak to není zrovna lehká četba:). Než jsem se mezi příbuzenskými vztahy hlavních postav zorientoval, nějakou chvíli mi to trvalo.

Čtenář se tu nedočká žádných romantických vyznání lásky, milostných citů jako třeba u Jany Eyrové, ani velkého dvoření á la Pýcha a předsudek, snad až na drobnou výjimku sbližování Katky a Haretona v závěru knihy, tohle je proti takové té typicky romantické anglické literatuře celkem syrová četba. Nicméně neuvěřitelně čtivá. Myslel jsem, že budu mít trochu problém se stylem vyprávění, kdy se chvílemi přebíhá od jedné vyprávějící postavy ke druhé, ale kupodivu se tak nestalo, četlo se to velmi dobře. Nevidím důvod, proč neudělit plné hodnocení.

23 25.06.2016

Lovci mamutů... četl jsem jako malý kluk, snad v rámci povinné školní četby, snad i mimo ni, to už si nepamatuju, a byl jsem docela zvědavý, jak to bude pro mě stravitelné dneska. A musím konstatovat, že pro mě zůstávají velice zajímavou knihou i po téměř 30 letech. Dokonce bych řekl, že pro ty menší školáky (četli jsme to snad ještě na I. stupni ZŠ) to asi nemusí být úplně záživné.
Co na tom, že úroveň poznání o naší minulosti za dobu, která uplynula od napsání knihy, poněkud pokročila, Eduard Štorch svým umem a schopností zapracovat do děje vědecky doložené poznatky stvořil na pozadí skutečných archeologických objevů na území jižní Moravy (Dolní Věstonice, Brno, světově proslulé odkryté hroby, Věstonická venuše), ale nejen tam, vlastně na území celé republiky, velice zajímavý příběh tlupy pravěkých lovců, která postupně putuje za obživou napříč územím dnešní ČR, od Pavlovských vrchů k Brnu, územím Moravského krasu do Polabí a Posázaví, aby v knize skončila na území dnešní Prahy. Myslím si, že příběh je na menší školní děti místy skoro až docela drsný. A především si mnohé historické a zeměpisné souvislosti asi tak úplně neuvědomí. Život v tehdejší době byl především jeden velký každodenní boj o přežití, jednalo se ale také o období, kdy člověk, ač neměl zrovna vybrané způsoby (pojídání syrových jater čerstvě zabitého zvířete bych snad ještě pobral, ovšem vymačkávání a pojídání obsahu střev právě získané kořisti se trochu eklovalo i mně...) se dostal ve vývoji někam mezi zvíře a dnešního člověka a začaly se v něm utvářet jisté sociální city nad úrovní "zvířecího" boje o přežití. Toto vše je v knize podáno velmi čtivou formou. Autentičnosti přidávají velmi stručné věty nejen v přímé řeči, ale někdy i v ostatním textu.
Celé knize dávají osobité kouzlo a nádech jisté "pravěké drsnosti" nezapomenutelné ilustrace Zdeňka Buriana, jak ty barevné, tak i černobílé, které mi trochu připomínaly taktéž nezapomenutelné rytiny Bennetovy či Riuovy v knihách J. Verna.
Stejně tak mě zaujalo, že jsem při čtení narazil v knize na nejednu větu, kterou jsem si i po těch letech naprosto jasně vybavil, jako bych tu knihu četl ne před asi 30 lety, ale tak před měsícem.
Lovci mamutů jsou pro mě po letech znovuobjevený poklad naší literatury.

22 02.06.2017

Když to "bouchlo", bylo mi deset let. A ani mě v dějáku nenaučili, co u nás bylo po druhé světové, školní výuka mojí generace či mého ročníku končila právě někde u té druhé světové války. Takže jsem se nechal zlákat povětšinou nadšenými komentáři a knížku si pořídil. A ne, já opravdu zdejší nadšení většiny nesdílím. Popravdě řečeno...od začátku mi bylo trochu divné, že takovou knížku napsala osoba ročníku narození 1988. Co o tom asi tak může vědět? A už úvodní pasáže mi daly poměrně jasnou odpověď. Dohromady ...nic. Většina témat je v knize popsána dosti povrchně. Od samého začátku jsem měl dojem, že autorka jen poskládala více či méně úspěšně (no, častěji spíš méně) dohromady nějaká hesla z Wikipedie. Protože naprostá většina z toho, co je v knize uvedeno, je k dohledání na Internetu během pár vteřin. Stačí si na Wikipedii najít třeba Sametovou revoluci a porovnat s textem knihy, některé věty aspoň pozměnila, některé opsala doslova.
Já jsem část té doby, to poslední desetiletí, ještě stihl " v přímém přenosu", většinu z toho zbytku jsem pak nějak pobral v letech následujících z různých zdrojů. Takže opravdu nového tam toho bylo pro mě pomálu. Ročníky narození 2000 a dál to asi budou kvitovat s povděkem až nadšením, já tuhle knížku rozhodně nepovažuju za nějakou plnohodnotnou náhražku dějepisu. Původně jsem chtěl dát velmi průměrné tři za jakž takž čtivé zpracování Sametové revoluce, ovšem jen do té doby, než jsem si to heslo našel na Wiki...

A když už ... autorka (ač mě napadá hned několik mnohem jiných, výstižnějších pojmenování) sepisuje takový elaborát, měla by vědět třeba to, že:
- skokan na lyžích Raška opravdu nebyl Josef
- napsat v souvislosti s tím, co předcházelo 21. srpnu 1968, formulaci, "že případné vystoupení Československa ze Sovětského svazu by ohrozilo jejich zájmy" taky není zrovna bystré. V té době sice u nás bylo všelijak, ale jednou z republik Sojuzu jsme opravdu nikdy nebyli
- letadlo americké výroby, které spadlo v říjnu 1975 v pražském Suchdole (zpracování v seriálu Sanitka asi zná každý) opravdu nebyl Tupolev. "Tupolev mířil z jugoslávského Tivatu a měl přistát na Ruzyni okolo půl desáté."
A když už takové věci neví, mělo by stačit si ten text po sobě aspoň přečíst. Průměrně inteligentního člověka takové nesmysly praští do očí na první pohled.

Reputaci nevylepšily ani závěrečné rozhovory. Většina z nich - o ničem. Nebo možná původně o něčem byly, ale jejich délka v knize z nich dělá jen torza. Dost jsem nepobral ten třetí, kde paní píše, jaké měla s bratrem problémy při studiu na střední škole a na konci to zcela zazdí větou, že vlastně s bratrem studovali až po revoluci. Četl jsem to asi 3x a prostě to nechápu.
Další samostatná kapitola je vazba té knihy. Pro mě jedním slovem STRAŠNÝ. Buď se to musí držet oběma rukama, aby se to pořád nezavíralo nebo na to člověk použije trochu síly a je z toho trhací kalendář. A když to člověk drží oběma rukama a snaží se to udržet otevřené, po zavření se to zase pro změnu otevírá jak péro z gauče.
I když tam bylo pár světlejších okamžiků, tohle byl poměrně dost velký knižní omyl, který milerád posílám dál. Pokud se ho tedy někdo ujme.

20 23.11.2022

Stylem napsání podobný počin jako Dívka ve vlaku, tady ještě o něco víc zamotanější, s větším množstvím postav, ve kterých je zpočátku docela chaos, střídají se tak nějak bez ladu a skladu, takže chce-li se v tom čtenář vyznat, aby si to napsal:). Takže pro všechny, kteří se v tom zpočátku moc neorientují, snad to nebude považováno za spoiler, protože o ději to nic nevypovídá, kdo je kdo:
Jules Abbottová - sestra mrtvé Nell Abbottové
Lena Abbottová - dcera Nell Abbottové, neteř Jules
Louise Whittakerová - matka mrtvé dcery Katie, která se také utopila v tůni, kamarádkou Katie byla Lena Abottová, Louise neměla ráda Nell Abbottovou
Josh Whittaker - syn Louise
Nickie Sageová - kartářka, podivínka
Mark Henderson - učitel, Lena je jeho žákyně
Erin Morganová - detektivka
Sean Towsend - detektiv, syn Patricka Towsenda, má manželku Helen
Patrick Towsend - táta Seana, bývalý policista, jeho první manželka se také utopila v tůni
Helen Towsendová - manželka Seana, ředitelka školy, kam chodí Lena (a chodila i Katie)

Zhruba kolem třetiny knihy do sebe tahle zpočátku podivná mozaika začne zapadat, ukáže se, že prakticky všechny postavy spolu mají společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo, minimálně polovina postav má z minulosti jisté vroubky a čtenář už jenom zjišťuje, kdo na koho co ví, kdo s kým co měl... A to je to, co mě na tom baví, jak se to postupně skládá dohromady a nutí čtenáře pokračovat dál. A na závěr se čtenář samozřejmě dozví i to, že vrahem byl... A když dojde na úplný konec knihy, může se zeptat: "Nebo to byl...?" Anebo to bylo ještě jinak?
Za mě poctivé čtyři *, já se rozhodně nenudil.

20 10.07.2017

Knížky J. Verna jsem četl jako mladý kluk, 20000 mil jsem si koupil před pár měsíci víceméně ze zvědavosti, jestli to budu schopen ještě dneska ve svých pětatřiceti přečíst. A světe div se, ono to jde! Cesta s kapitánem Nemem je prostě Verne ve své nejklasičtější podobě, vrátilo mě to o 20, možná i víc let zpátky:). V některých komentářích se tu píše o zdlouhavosti popisu některých pasáží, co všechno cestovatelé viděli pod mořskou hladinou. Mě právě tyhle pasáže výčtu různých faktů na Vernovi vždycky bavily, je to taková esence skutečných už tehdy známých poznatků, ať už z historie, zeměpisu, botaniky, geologie nebo zoologie, kartografie a samozřejmě techniky, Vernových předtuch (kdy mnohdy poměrně přesně předpověděl mnohé objevy) a z dnešního pohledu totálních nesmyslů, nad kterými se dnešní čtenář už spíše jen pousměje. Ale to je právě to, co dělá díla J. Verna spolu s typickým "humorem" naprosto nenapodobitelnými. Knížku jsem přelouskal asi za 4 dny a určitě nebyla poslední, některé z těch známých mi od něj ještě chybí a k některým se zase rád vrátím.

20 05.01.2015

Vezmu to relativně stručně. Příběh má poněkud pomalejší rozjezd, prvních asi padesát, šedesát stran je poněkud rozvláčnějších, ale od zmizení Megan to dostane spád. Konec, který bych asi ne úplně čekal, byl zajímavý. Četlo se mi to velmi dobře, je to jedna z knížek, které čtenáře nutí číst dál, nepřestávat a zdolat na jeden "zátah" pokud možno co největší porci stran. Střídání vyprávějících postav mi nevadilo, je to podobné jako třeba Černobílý svět, jisté skoky v časové posloupnosti sice můžou na první pohled vypadat trochu rušivě a chaoticky, ale nakonec to do sebe velmi dobře zapadne a zároveň to nutí čtenáře přemýšlet a "udržovat bdělost". Celkově je to kniha docela ponurá, depresivní, vlastně ani s jednou z hlavních nelze nějak moc sympatizovat, alkoholička, nevěrná manželka, notorický lhář, společnost vskutku vybraná:). V tomhle mi to tou svojí jistou depresivností zase připomnělo Větrnou hůrku:). Za mě hodnotím poctivýma čtyřma * a myslím, že se k ní někdy v budoucnu vrátím, stejně jako se se zájmem podívám na filmové zpracování.
Je ta kniha bestsellerem nebo ne? Co to vlastně je? Jaká je definice bestselleru? Kdo to ví? Mnozí ji vychvalují, mnozí zase už jen pro tu nálepku zatracují. Podstatné je asi to, že se dobře čte.
Mnohdy uváděné srovnání se Zmizelou zatím nemám, ale i na ni se chystám.
Co mě docela baví tady v komentářích, je to množství Sherlocků řízlých Poirotem, kteří už někde za půlkou, někteří i před(!) půlkou bezpečně věděli, kdo je vrahem. Pozoruhodné... Já to rozhodně nevěděl. Ještě nějakých padesát, šedesát stran před koncem nic moc nenasvědčovalo tomu, že vrahem je ten, kdo se jím nakonec ukázal být.

18 09.02.2017

Už dlouho se mi žádná knížka nelíbila tolik jako Divočina. S autorkou sice asi nebylo jako s člověkem v té době jednoduché být/žít/vyjít, to je vcelku jedno, prostě jí trpět ve svojí blízkosti, její jednání úplně neschvaluji, na druhou stranu ji svým způsobem chápu, zoufalí lidé dělají zoufalé věci a nějakou blbost v životě udělal asi každý z nás, někdo jich má na kontě míň, někdo víc, ona patřila k té druhé skupině. Důležitá věc pro ní byla, že si to relativně včas uvědomila a zarazila ten pád na úplné dno, ke kterému směřovala. Vydat se do pro ni naprostého neznáma byla velká odvaha a jak bylo z vyprávění znát, ne vždy všechno domyslela:). Moc mě bavilo její putování nádhernou severoamerickou přírodou, hned bych vyrazil taky a nemuselo by to být ani tak daleko:).
Určitě si tu knížku přečtu ještě aspoň jednou, minimálně předtím, než se u nás objeví film, na který se moc těším.
EDIT 14.3.2015 Sice jsem si to nestih přečíst znova před shlédnutím filmu v kině, ale napravím to, až bude DVD verze. Docela by mě zajímalo, kolik z těch lidí, kteří viděli fim a často nadávají na flashbacky, které se jím prolínají prakticky po celou dobu, četlo knižní předlohu, protože ta je napsaná úplně stejně, včetně poněkud nejasného, neurčitého závěru. V ní se díky ich-formě vyprávění čtenář mnohem více vnoří do běžných věcí, které Cheryl na cestě provází, a může s ní poměrně intezivně prožívat třeba popisy toho, kudy prochází, rozkoše z tak obyčejných věcí, jako je teplá sprcha, čisté oblečení v krabici se zásobami, normální teplé jídlo, je vidět i to, jak byla naivní v plánování cesty jak po stránce organizačně/praktických věcí, ale i finančně, jak se celou cestu se potýkala s naprostým nedostatkem peněz. Zkrátka a dobře knížka se mi líbila o něco málo víc než film, ale i ten rozhodně není špatný.
EDIT 8.5.2021 Po několika letech jsem ji zhltnul podruhé jako malinu. A myslím, že ne naposled.

Krásná, inspirativní knížka, která protáhne čtenáře po obvodu naší krásné vlasti v rámci projektu Stezka Českem. Kapitoly věnující se jednotlivým etapám stezky jsou poměrně stručné, úderné, vtipné, ale zahrnují vše podstatné, pro podrobné plánování trasy jsou k dispozici jiné zdroje. Cesta rodnou hroudou je proložena několika příběhy lidí, kteří stezku či její část absolvovali vlastně v prvním roce její existence a taky kapitolami s více či méně vážně míněnými radami, jak se na putování připravit, jak se vybavit, co jíst, jak se na stezce chovat či co čekat od Trail Angelů a co se od nich naopak čekat nesluší.

V neposlední řadě musím vypíchnout krásné grafické zpracování celé knihy, už počínaje její na omak krásnou a velmi příjemnou "plátěnou" obálkou, kdy vnitřek rozhodně za obálkou nezaostává, třeba se mi hodně zamlouvalo to, že jednotlivé příběhy stezkařů jsou na jiné barvě papíru, psané "strojopisem". Detail, ale potěšil.
Možná jedna jediná drobná připomínka patří tomu, že u fotek mohly být použity stručné popisky, věřím, že by byly stejně nápadité a vtipné jako celý text knihy.

Za mě rozhodně plný počet a čestné místo v knihovně.
A na co jiného se vrhnout teď, než na Lůcu s Marvelem a na jejich putování právě touto stezkou?!? Krásně se mi to sešlo...

17 08.06.2023

Tak tohle bylo velké wauuu!!! Šumava je taková moje dalo by se říct srdeční záležitost, takže většinu míst v knize zmiňovaných znám, aspoň jednou jsem tam byl, a docela se mi některé reálie vybavovaly celkem plasticky.
Bravurně napsaný, poměrně spletitý příběh, který někomu zpočátku díky různým časovým liniím může připadat poněkud zmatený, se postupně začne skládat dohromady, aby vyústil ve finále, které by asi leckdo nečekal a které rozhodně nespadá do kategorie šťastných a za všech okolností spravedlivých konců, koneckonců žijeme přece v právním státě, kde spravedlnost má poslední slovo?? No tak ne vždycky... Šumavské hvozdy asi skrývají dodnes nejedno tajemství i bez tohoto smyšleného příběhu, který však má základ v reálných událostech.
Já před autorkou smekám a určitě bych se nebránil něčemu dalšímu podobnému z jejího pera.

17 19.12.2021

Kniha, popisující životní osudy asi nejslavnější ze šesti manželek Jindřicha VIII., líčí Annu Boleynovou už od jejího dětství jako velmi bystrou dívku vysokého intelektu, která měla na svoji dobu velmi pokrokové názory na řadu věcí včetně vztahu k mužům.

Úvodní část knihy se zabývá Anniným dětstvím nebo spíš dospíváním, kdy byla vyslána na burgundský, posléze na francouzský a domácí anglický královský dvůr, je skvěle podaná, velmi čtivá pasáž - jako bych tam byl, bravo, Alison!! Poté, co byla téměř svědkem (autorka to tak tvrdí...:) ) znásilnění své sestry francouzským králem, měla velmi vyhraněný vztah k dvorským hrám lásky a zapřísahla se, že se vdá z lásky za muže, kterého bude milovat a kterého si sama vybere. Což bylo dost v rozporu s tehdejší praxí a také s postavením její rodiny. Nezapomínejme, že jsme v Anglii začátku 16. století a žena je tu (do určitého věku) považována především za více či méně kvalitní zboží na sňatkovém trhu.

Pak se ovšem cosi pokazilo. Poté, co se jí neodbytně začal dvořit sám král Jindřich VIII., si sice dál bedlivě střežila svoje panenství a držela si Jindřicha od těla (tak to opět tvrdí autorka:) ), a zároveň sama pochybovala, jestli by ho dokázala milovat. Místo toho v ní převážily jisté řekněme "materialistické" choutky a čím déle to trvalo, tím více začala rozehrávat velmi nebezpečnou hru, jejímž motorem byla touha po anglické koruně a titulu královny a moci a vlivu z toho plynoucími jak pro ni, tak koneckonců pro celou její rodinu. A tam někde se asi začal odvíjet počátek jejího konce. V této části "namlouvání", která trvá dosti dlouho, se děj zase tak moc neposouvá, neustále se řeší legitimita Jindřichova manželství s Kateřinou Aragonskou, z něhož se Jindřichovi dlouho nedaří se vyvázat a sama Kateřina jeho anulování nikdy neuznala.
Její snahy po dlouhých šesti letech vrcholí sňatkem s Jindřichem a její korunovací královnou. Řada poddaných ji však jako královnu neuznala, lid ji spíš nenáviděl. Anna sama celou tu dobu ví, že Jindřicha nikdy nemilovala tak, jak si myslela, že bude svého manžela milovat. Zvláště poté, co zjistila, že Jindřich má milenku - Janu Seymourovou, která zřejmě nebyla jedinou jeho milenkou, se pro ni manželství stalo utrpením. Místo kýženého syna - následníka trůnu Jindřichovi porodí dceru, budoucí královnu Alžbětu. O další tři děti - chlapce přijde. A pak už se rozjede kolotoč událostí, který vrcholí Anniným uvězněním, z dnešního pohledu zcela nesmyslným a neopodstatněným obviněním z velezrady, odsouzením a notoricky známým koncem.

Dnes už se asi nikdo s jistotou nedozví, co všechno a jak formulovalo Anninu osobnost, povahu a názory, autorka tady čtenáři podává svoji verzi historie a já uznávám, že jsem na ni vcelku rád přistoupil. Celá kniha je napsaná velmi čtivě, i přes ty zdánlivě nekonečné "namlouvací" pasáže se lze přenést. A závěrečný popis Anniných posledních dnů a popravy je podán velmi sugestivně.
Čtenáři, který o tématu přece jenom něco ví, který četl více knih nebo viděl o Tudorovcích některé filmy, mohou vyvstat některé otázky, jako třeba: byla starší Anna nebo Mary Boleynová?, měla Mary s Jindřichem VIII. dítě/děti dobrovolně, byla jeho milenkou nebo ji opravdu znásilnil?, byla Anna počestná dívka nebo coura? ... a možná i některé jiné.
Pro mě to každopádně byla velmi čtivá kniha, kterou nemám důvod hodnotit jinak než plným počtem. Za zmínku a pochvalu stojí i základní rodokmen vládnoucích panovníků na začátku knihy, stejně jako stručný časový sled událostí na konci knihy a především výpis všech postav s jejich stručným zařazením o koho se jednalo, který mi při čtení byl velmi užitečným, v knize se vyskytuje opravdu velké množství postav, ve kterých není vždy jednoduché se vyznat, se všemi jejich tituly, přídomky rodů, ke kterým patřily a vzájemnou "sňatkovou provázaností".

16 12.10.2018

I v dnešní době čtivý příběh furiantství, pýchy, několika milostných pletek několika osob ze šumavských hvozdů, zasazený do doby "broučkového ráje" a jejich poměrně rychlého pádu.

15 17.11.2021

Papír snese všechno, že ano?
Pokud se nepletu, toto je první kniha, kterou jsem s celkem čistým svědomím ohodnotil odpadem.

Naprosto nesmyslná, nesourodá překombinovaná slátanina všeho možného, "vyšperkovaná" nemálo jadrnými výrazy a "humorem" z větší části nevtipným (aspoň pro mě), z části nechutným, který může trochu připomínat humor cimrmanovský nebo Šimko-Grossmanovský, ale ten byl užíván v míře únosné a byl humorný. Tohle působí dojmem, že se autor tak vehementně snažil nacpat do jedné knihy co nejvíc "humoru", akce a historických politických událostí, až .... až z toho vylezlo tohle. Možná, kdyby se to drželo jen "současné" časové linie opravdu stoletého starce, který zmizí z domova důchodců a bylo to o polovinu kratší, tak i když i tahle linie je neuvěřitelně nereálná, pitomá a překombinovaná, tak bych snad nějakou hvězdičku dal, ale ty kapitoly z minulosti, protkané až neuvěřitelným množstvím politiky a politiků všech možných státních zřízení ze všech konců světa, ty mě fakt nebavily už vůbec a poslaly to do odpadu definitivně. Jestli v tom bylo nějaké hlubší (anti)politické poselství, tak lituji, já ho neobjevil, politika mě nikdy nezajímala.

Ne, opravdu nechápu zdejší hodnocení 80% plus, stejně jako nechápu to množství povětšinou čtyř a pětihvězdičkových komentářů. Od nějaké 150. strany už to bylo čiré utrpení, které jsem neukončil předčasně a nehodil to proti zdi jen proto, že nemám ve zvyku rozečtenou knihu nedočíst a taky proto, že ta knížka (naštěstí!!) nebyla moje. Nicméně s každou další stranou, potažmo kapitolou ve mně k téhle knize rostl odpor.
Neskutečná sračka. Doufám jen v to, že se lidstvo nedostane až tak daleko, že by se o tomhle škváru jednou učily děti ve škole.

To je neuvěřitelně zákeřná knížka. V šest večer si k tomu člověk "na chvíli" lehne, jedna, druhá, třetí kapitola, no tak dobře, tak ještě jedna...no zbývá ještě jedna kratší k další vyprávějící osobě a ... a ... a sakra, vždyť ono je deset hodin pryč, a bude za mě někdo v pět ráno vstávat?? Asi ne, co:)??
Je to snad první knížka, kterou vidím napsanou ich-formou z pohledu 3 osob, dvou černošských služebných a paní (no spíš slečny) Skeeter. Černošské hospodyně mají poměrně netradičně docela hovorovou mluvu, styl vyprávění Skeeter je přece jen uhlazenější.
Co se týká obsahu, popsal jsem to už na csfd.cz v komentáři k filmu, je to docela zarážející, když si člověk uvědomí, že v tom nejcivilizovanějším a nejvyspělejším státě světa, v té zemi neomezených možností (nebo je to jinak??) se ještě v polovině 60. let 20. věku - vždyť to není zase tak dávno - takhle ostře oddělovali černoši od bílých, a to na základě mnohých platných zákonů, že tehdejší služebné nesměly ani na stejný záchod...mimo jiné. Ostře s tím kontrastuje život tehdejších mladých - bílých - žen z očividně poněkud lepší společnosti (aneb když děti mají děti), scházejících se na pravidelné partičky bridže, případně pořádajících "charitativní" večírky na pomoc africkým dětem, které s každou možnou příležitostí dávají najevo svoji nadřazenost nad černými služkami. Ale i mezi nimi se najdou jisté "bílé vrány", jako třeba paní Celia.
V tomto kontextu vyniká to, co napsala Elanie Stein v prvním dopise Skeeter: "Pište o tom, co vás znepokojuje, zvláště pokud to všechny ostatní nechává chladnými". Skeeter tato rasová segregace chladnou nenechávala, a tak nakonec dotáhla k úspěšnému konci to, o čem zpočátku pochybovala, že se jí vůbec podaří začít.
Je to krásně, neobyčejně čtivě napsaná kniha. V poslední zhruba třetině dochází k jisté gradaci děje, jsou objasněny některé dějové linky, které jsou v úvodních dvou třetinách zmiňovány jen v jistých náznacích. Skeeter postupně poznává, že to co napsala, bylo správné, zároveň si proti sobě vytvoří řadu nepřátel, pozná, kdo ji naopak pochopil, a nakonec jí nezbývá, než rodné město opustit. Naštěstí se tak děje z důvodu získání práce v New Yorku. S touto dobrou zprávou je naopak docela v kontrastu propuštění Aibileen od Elizabeth, víceméně na popud Hilly.
Proti filmu je knižní podoba, jak už to bývá, o něco obsáhlejší, jsou tam místa, která se ve filmu neobjevila nebo se do něj prostě nevešla. Ale mě se moc líbilo obojí. Knihu si rád někdy přečtu znovu.
A poslední poznámka k pravopisu. Několik uživatelů tady hořekuje nad příšernou prací korektora. Už jsem v poslední době četl několik knih, u kterých jsem pochyboval, zda vůbec nějakými korekturami prošly, a při čtení takových paskvilů dost trpím. Odolal jsem tedy bazarovým nabídkám a zvolil nejnovější vydání z r. 2015. A ejhle... pár chyb se tam našlo, záměna jsme/jsem, nejvíc jsem asi nadskočil u slova "polikám", ale jinak to nebylo tak strašné, jak jsem čekal, někdo tu píše, že co strana, to aspoň jedna chyba. Tak to určitě ne, zřejmě si tu knížku opravdu někdo přečet a drtivou většinu chyb před novým vydáním opravil.

15 31.12.2015

Tak tohle mě moc bavilo. Někteří tady žehrají nad strohým stylem psaní, mně se naopak ten stručný, výstižný styl bez zbytečné omáčky, celkem líbil. Asi jsem nebyl sám, kdo tu hájovnu v podstatě viděl před sebou. Celý ten příběh, to jak se Linda do hájovny dostala, svatba, narození dcery, byla dalo by se říct až idylka, narušená jen přítomností ruských vojáků. Idylka ale netrvala dlouho a po jednom nevydařeném plese a ne zrovna chytrém nápadu Lindiných kamarádů se její život v mžiku otáčí zcela naruby, aby se za mámou čtyřměsíční dcery na dlouhých pět let zabouchla vězeňská vrata. Ve vězení sledujeme její beznaděj, vězeňský stereotyp, stesk po dceři, poznáme, s jakými existencemi přišla do styku, ale sledujeme i její očekávání propuštění, se kterým však přichází i obavy z toho, co se v hájovně mezitím děje... Ne, Linda, ač dvacetiletá, rozhodně není hloupá...
Pro mě snad nejzajímavější částí byl poslední, třetí díl po Lindině propuštění a návratu do hájovny, kde mezitím vznikla nevšední situace, po jejím příjezdu čítající trojúhelník, kdy ji - a to se vším všudy - zcela plnohodnotně zastoupila její nejlepší kamarádka Hanka, která Vojtěchovi pomáhala s výchovou dcery (potud dobrý), ovšem nezůstalo jen u toho. Linda to tak trochu čekala, zároveň se této situace bála a zpočátku nevěděla, jak z ní ven. Manžel ani tchyně za zády jí to nijak neusnadňovali. Od prvních chvil bylo zřejmé, že Linda je tady jaksi navíc. Jak tuto situaci vyřeší, jsem byl docela zvědavý od prvních vět třetí části.
Lindin manžel Vojtěch mi připadal od začátku takový divný, nerozhodný, citové chladný, k manželce se choval dost odtažitě, bál se řešit zásadní věci, ve kterých byl dalo by se říct až zbabělý. Takže se mi celkem zamlouvalo, jak to nakonec dopadlo.

Je to sice příběh z minulého režimu, smyšlený ve své základní zápletce existence rodiny ve vojenském prostoru, kontrolovaném Rusy, dneska už něco takového nezažíváme, ale jsem vážně sám, koho během čtení občas napadlo, že důsledek Lindina činu (ocitnutí se ve vězení, dočasná ztráta rodiny, přátel, práce, domova, a v neposlední řadě to, co následuje po propuštění) se vlastně může stát komukoliv z nás i dnes, naprostá většina z nás denně jezdí, domýšlíme, co se může stát, kdykoliv usedáme za volant...?? Z tohoto pohledu mi ten příběh přijde ještě silnější. Za mě bez diskuze, píšu pět.

14 25.02.2022

Jedno z témat čtenářské výzvy 2019 mě přivedlo ke Karlu Klostermannovi. Vybral jsem si tento román ze Šumavy v době, kdy život v této oblasti rozhodně nebyl jednoduchý a Šumava byla oblastí temných staletých nekonečných lesů, střídaných loukami a bezednými rašeliništi, kde se odehrávaly nekončící souboje mezi pytláky a lesníky, kteří hájili povětšinou knížecí majetek.
Má to spád, autor se příliš nevěnuje nějakým sentimentálním popisům toho či onoho, čtenáře to vtáhne do děje, skoro jako by tam byl, skoro vidíme ty hluboké lesy se staletými smrky, zasněžené zimní pláně nebo třeba mlhy nad rašeliništi. Nicméně mi to tak trochu připadalo, že to hlavně v první půlce dějově skáče tak trochu od jednoho střípku ke druhému a nejak to postrádá nějakou hlavní dějovou linku, která by první půlku knihy držela dějově pohromadě.

Měl jsem trochu obavu z Klostermannova jazyka, přece jenom od napsání knihy uplynulo už skoro 130 let. Měl jsem však vydání z r. 2017, které je gramaticky upraveno dle dnešních zvyklostí, proto jazyk vyprávění není nikterak archaický. Možná je to dobře, možná jsem se okradl o jistou část kouzla románu ze staré Šumavy, těžko říct.
Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, ale nějak (sám nevím proč) to ve mně nevyvolalo momentální nutkavou potřebu pídit se po autorových dalších knihách. Ale třeba se mi ro rozleží v hlavě a po čase zkusím nějakou další. Poctivé 4 * nakonec dám, i za ten závěrečný popis oné velké vichřice, která prakticky starou Šumavu vymazala z mapy a navždy změnila její tvář.

14 14.03.2019