Micha-Él komentáře u knih

Skvělá kniha o životě velké české spisovatelky Boženy Němcové. Je znát, že jde o sepsání na základě filmu, stylistika je jednoduchá a některá místa by si zasloužila hlubší propracování, ale já si brzy zvykla a tento styl mi nijak nevadil. Vzhledem k tomu, že "Božena" je jediným beletristicky zpracovaným životopisem o Němcové, přikláním se ke všem pozitivům, která ve mně kniha vyvolala:

- popsala osobnost Boženy především jako odhodlané a smělé ženy,
- spojila jednotlivé úseky Boženina života s jejími díly,
- ukázala v jiném, lidštějším světle Josefa Němce,
- provedla salony, plesy i chudými komůrkami,
- setkali jsme se s řadou jiných známých osobností,
- citově na mě působila,
- byla čtivá a stránky rychle ubíhaly

12 08.11.2023

Knihu po čtvrtině odkládám... Mé pocity, až na poslední část věty, vystihla vlasta88. Pro mě je to moc americké, psané na efekt a nadržená policistka tomu fakt nepomáhá.

Téma velmi silné, zpracování také slušné, ale přesto se mě knížka nějak víc "nedotkla". Nevím, čím to je, prostě mi asi nesedla...

12 20.02.2023

Přesněji 4,5*... V první půli jsem se moc nemohla začíst a život Almy mě pořád nějak míjel. Ve druhé tomu bylo přesně naopak a já se plně ponořila do knihy o Almě jako múze, jako manželce, milence i umělkyni. Autorka s citem vylíčila její povahu - společenskou, veselou a vzdělanou dívku s vášní pro hudbu, která se provdá za hudebního génia, život s ním má ale stinné stránky. Nehledě na to, že manžele potká nejedna osudová rána. Román je zkrátka prvotřídní, velmi zajímavě zachycuje atmosféru v Evropě začátkem 20. století, vznik secese, bohémské prostředí umělců a přenese nás až do New Yorku. Jsou zde také umně provázaná fakta s autorčinou fantazií, což se rozhodně pokaždé nevidí. Jako celek hodnotím nadprůměrně - hodně jsem se toho dozvěděla a vyhledávala jsem si o Almě a Gustavovi další informace. Nicméně mám-li být upřímná, s živou Almou bych se setkat nechtěla.

12 14.01.2023

Moc krásná kniha, jen škoda, že je tak málo známá. Některé situace ke konci mi sice přišly až příliš kontroverzní, ale těm, kdo jsou otevření netradičnímu pohledu na osobu Ježíše, můžu doporučit. Musím vyzvednout bohatý a informacemi nabitý styl psaní, který dokazuje autorčino důkladné zkoumání tématu. Samozřejmě je text v důsledku toho hutnější, ale stále příjemně čtivý.

12 16.11.2022

Baladicky laděná próza Jarmily Glazarové mě skutečně chytla za srdce. Jedná se o dojemný příběh mladé "zavitky" Františky, která obětuje vlastní štěstí pro štěstí svého synka Metoda. Nic však není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Glazarová mistrně pracuje s psychologií hlavní hrdinky, děj má spád a místní dialekt mu ještě dodává na reálnosti. Je zde popsán těžký život v horách i neblahé mezilidské vztahy. Františka byla velmi silná, a zároveň nešťastná žena, která nadevše milovala svého syna. Ani sňatek se sedlákem Podešvou jim však nepřinesl kýžený klid.

12 25.07.2019

Třetí pokračování příběhu ze života Lou se mi moc líbilo. Po trochu nepovedeném druhém díle velmi příjemné překvapení a myslím, že "Sama sebou" je pro mě jen o pár stupínků níže než "Než jsem tě poznala", které je pro mě nepřekonatelné :)

12 18.02.2019

(SPOILER) Nádherný příběh jak v současnosti, tak minulosti! Prostředí španělských cikánů mě nejprve nelákalo, ale Lucinda mě znovu dokázala svým dokonalým vypravěčským uměním naprosto pohltit. S postavami jsem prožívala každičký pocit a ještě se navíc dozvěděla plno zajímavostí o životě cikánů v jeskyních Sacromonte, jejich magii, vášnivém flamencu i bílých jelenech a divokých kočkách. Všechno doplněné dech beroucími popisy skotské Vysočiny, horkého Španělska a dalších míst. Tiggy mi od začátku přirostla k srdci, což se mi tady jen potvrdilo. Moc jsem jí přála štěstí a lásku. Lucía v minulosti na rozdíl od ní působila rozporuplně. Na jedné straně mi její osobnost lezla na nervy, ale zase se mi líbil její vřelý vztah k rodině (bohužel kromě její dcerky). V minulé lince jsem si oblíbila Mariu, Meñiquea a Pepeho. Kniha mimořádně upoutává nejen díky bravurně popsaným osudům jednotlivých postav, ale také fascinující atmosféře, zmíněným popisům krajin a množství reálií. Moc jsem si ji užila, přestože obsahuje mnoho smutku...

11 30.04.2024

(SPOILER) Předně nejde o historický román. Autorka prostě jen vzala historické postavy kolem čarodějnických procesů roku 1612 v Anglii, načež na ně napasovala vlastní smyšlený příběh. Ale o tom jsem víceméně věděla, jednak podle pohádkové obálky, která je mimochodem krásná, jednak podle recenzí zde. V rámci žánru román pro ženy se mi kniha líbila, četla se moc hezky a měla sympatické postavy v podobě Fleetwood a záhadné Alice. Ostatní se mi až tak zajímavé nezdály, hlavně Richard nebo matka Fleetwood by rozhodně zasloužili více propracovat. Hodně mě štvalo chování mladé šlechtičny, která moc touží po třech potratech konečně donosit dítě, ale nic jí nebrání v jednom kuse křižovat Lancashire na koni. Nevím sice, jak se k této činnosti stavěli v 17. století, ale každopádně kniha pak vyznívá naivně. Ona je vlastně celkově dost naivní a jednoduchá, člověk ji nesmí brát moc vážně. Závěr se mi zdál taky hodně uspěchaný. Soudní proces s čarodějnicemi táhnoucí se celou knihou jako červená nit v člověku vyvolává zvědavost, jak bude probíhat, co se bude dít, a nakonec se ho ani pořádně nedočká. Přese všechny výhrady mě ale četba velmi bavila. Pokud hledáte odpočinkovou knihu s poutavou zápletkou a silnou hlavní hrdinkou, pravděpodobně bude bavit i Vás.

11 16.02.2024

Znovu se mi potvrdilo, že poutavé prvky (duchové, starý dům, nemluvící holčička, divní lidé atd.) zdaleka nezaručují poutavost knížky jako celku. Anotace "Volání mrtvých" mě sice okamžitě upoutala, neslané nemastné zpracování ale jednoznačně kladně hodnotit nemohu. Prostě tomu chybělo "něco", co by mě propojilo s postavami, a já bych jejich příběh prožívala jako svůj vlastní. První polovina měla navíc nulovou atmosféru, ta druhá o něco lepší. Kniha působí jako jedna velká protáhlá deprese. Právě natahování a opakování jí podle mě dost uškodily (to ještě nemluvím o řadě nedomyšleností v závěru). Od samého začátku mi nesmírně vadila podobnost s knihou "Ztraceni" od autorčiny kamarádky Anity Frank. Podobnost ani ne tak dějová, i když tu jsem taky našla, ale hlavně v téměř shodně opsaných situacích, pouze se změněnými jmény. Na místě Anity Frank bych své kamarádce "její" román otloukla o hlavu, než psala pochvalná slova. Rozdíl mezi oběma knihami ovšem spočívá v tom, že "Ztraceni" jsou kvalitativně úplně někde jinde, aspoň podle mého názoru. Nečíst tento skvost pár měsíců předtím, možná bych se na "Volání mrtvých" dívala jinak. Přesto věřím, že si své nadšené čtenáře najde. Já hodnotím průměrně, protože i přes veškeré výhrady jsem chtěla vědět, jak příběh dopadne. Oblíbila jsem si postavu Mary.

11 18.11.2023

(SPOILER) Zápletka mi celou dobu připomínala jinou autorčinu knihu a stejně jako u ní jsem byla rozhodnutá dát nejvyšší hodnocení. Obsahovala zkrátka vše, co má podle mě zdařilý příběh obsahovat. Nad to (jako obvykle) skvěle napsané. Jenže pak přišel závěr a ten mi vůbec nesednul. Na Dianiných knihách mám ráda, že se pokaždé věnují určitým morálním dilematům. Tady bylo však odbyto dost rychle, chybělo mi hlubší propracování. A výsledek? Spíš nemorální. Žít ve lži mi nepřipadá správné, navíc vzhledem k množství lží v minulosti.

11 14.10.2023

(SPOILER) Bohužel půjdu proti proudu, protože mě kniha neoslovila tak, jak jsem očekávala. Rozhodně je to hodně silný příběh, skládající se z více drobných příběhů, ale nějak mi něco chybělo do toho, abych se nechala četbou úplně pohltit. Podle mě za tuhle "nedostatečnost" může dost velká útržkovitost děje, což jak jsem zjistila, mi v knihách spíš nesedí (na druhou stranu netvrdím, že neexistují výjimky). Často se přesouváme z místa na místo, z jednoho roku do druhého. Než jsem se stačila rozkoukat, děj skočil jinam. Vcelku román hodnotím jako lepší průměr, asi mezi 70-75 %. S hlavními aktérkami Lenni a Margot jsem sympatizovala. Obzvlášť mě zajímala a dojímala Lenni. Nutno říct, že autorka si s oběma hezky pohrála. Nejprve jsem se obávala, abych z Lenni neměla ten pocit přemoudřelosti jako z umírajících teenagerů v Greenově Hvězdy nám nepřály. To se ale naštěstí nestalo. Oceňuju, že si Marianne dala práci také s vedlejšími postavami, jejichž přítomnost byla díky tomu nepřehlédnutelná. Posledních asi 40 stránek jsem dočítala velmi dojatá a smutná. Když si uvědomím, že takhle vypadá realita nejednoho teenagera, jsem smutná ještě více. Nad tou hroznou nespravedlností, nad neodvratností osudu, nad navždy ztracenými šancemi. Příjemně mě překvapil vyzrálý styl psaní a hluboké myšlenky o životě, smrti, umírání, zdraví, nemoci a mnohém dalším. Přestože celek hodnotím průměrně, v knize se našlo dost míst, která mě vzala za srdce (např. zmíněné rozhovory s otcem Arthurem). Moc se mi líbil koncept přátelství mezi mladou dívkou a třiaosmdesátiletou Margot a nápad se sty obrázky, opravdu originální. Ale jak jsem psala na začátku, něco mi do dokonalosti chybělo.

11 15.07.2023

Prakticky se ztotožňuju s názory Starmoon a Lauralex, ale uvedu pár vlastních poznámek. Také mě zpočátku udivilo, že se bude jen část děje odehrávat na Titanicu. Navíc když se linka z roku 1982 zdála být zbytečná. Už jsem si (opět) říkala, proč je v současnosti "nezbytné" do každého románu strčit více časových linií. Nicméně se naštěstí ve druhé půlce ukázalo, že i rok 1982 má své opodstatnění. Co mi ale na této lince hodně vadilo, byla jakási povrchnost v popisu postav, neosobnost. A zadruhé hodně velká naivita (např. situace s vydáním článku). Vlastně až do poloviny se v knize téměř nic, co neuvádí už anotace, neudálo. A nyní přejdu ke kladům, protože právě od poloviny se rozjel skutečně nešťastný a zároveň vlastně nadějný příběh zkázy monumentálního Titanicu a osudů všech, kdo na něm pluli. Tehdy mě román začal nejvíc bavit. Pochvalu zaslouží autorka, že si pečlivě nastudovala informace, tudíž moc zajímavě popsala, jak to na Titanicu chodilo, vypadalo apod. Zaujala mě též skutečnost, že se inspirovala irskou skupinou, která se roku 1912 opravdu vydala přes Atlantik za příbuznými a (snad) lepším životem. Samozřejmě, příběh je plný klišé a ve výsledku jde o klasickou četbu pro ženy, přesto právě Titanic dává knížce nějakou přidanou hodnotu, takže jsem nakonec byla spokojená a příjemně dojatá. Jinak řečeno, Dievča z Titanicu se mi hodně líbilo. Byla jsem ráda, že ona neosobnost se týkala výhradně pozdější linky, nikoliv roku 1912. Chválím rovněž příjemný styl psaní, který udržel mou pozornost, i když se toho zrovna moc nedělo. Abych to nějak zakončila, nečekejte nic mimořádného, rozhodně ne jeden z "najromantickejších príbehov našich čias", ale velmi milý a vlastně dějově prostý román, jak jedna tragédie ovlivnila životy všech zúčastněných. Mně osobně vůbec nevadila malinká podobnost s filmem od Jamese Camerona, protože jej jednak miluju a jednak jsem si při čtení mohla představovat scény z tohoto filmu. Naopak by mě potěšilo, kdybych si mohla někdy přečíst filmový příběh v knižní podobě. Úplně na závěr - obálka ve slovenském vydání se bohužel nepovedla. Nejenže je zavádějící, ještě působí kýčovitě až hrůza, ale co se dá dělat. V originálu se mi líbí více.

Hodnotila bych třemi hvězdičkami, ale za ty popisy Titanicu a následné hrůzné noci jednu přidávám :-)

11 29.06.2023

Nějak nevím... Přestože se mi zdají ingredience, z nichž se zápletka skládá, zajímavé, výsledek mi přišel neslaný, nemastný. Do děje jsem se nedokázala naplno vžít, postrádala jsem napětí a nějakou naléhavost příběhu. Poslední kapitoly byly přesto napsané velmi dobře, ty se mi hodně líbily. Téma celkově bych označila za výborně zvolené, jen to zpracování bylo trochu nudné a možná zbytečně natažené. Pochválit musím myšlenky v knize obsažené, velmi pravdivé a hluboké. Tady je jedna za všechny:

"Rodina se podobá krabičce s dílky puzzle. Vyplní všechny mezery vašeho života malými kousky, které jen všechny dohromady tvoří celek."

11 14.08.2022

Povídky běžně nečtu, ale tuhle sbírku jsem si přečíst musela, protože Theorinův styl psaní mám velmi ráda. Samozřejmě, ač jsem zpočátku pochybovala, zase mě autor dostal! Píše neuvěřitelně čtivě, z jeho psaní je cítit láska a respekt k Ölandu. Nejvíce se mi líbily tyto - Jáma, Větvoví, Perro del Mar, Pomsta Panny a Strážce kostela. Nejslabší mi přišel Velitel, tam jsem ani moc nepochopila smysl. Některé z povídek by stálo za to rozvinout a třeba z nich vytvořit román.

11 28.05.2022

Někde v komentářích jsem četla, že u knížky je zajímavý jen začátek a konec a s tímto názorem se naprosto ztotožňuju. Autorce se musí nechat, že sem zahrnula cenné myšlenky (žít den, jako by byl poslední; vážit si blízkých; vnímat maličkosti atd.). Ani to však nestačí, když se opakuje dvacet monotónních kapitol, hlavní hrdinka je pořád nejistá, pláče, váhá, opakují se situace i věty. Téma mě nalákalo, zajímalo mě, jak jej autorka uchopí, ale výsledek mě bohužel zklamal. Za ten začátek a konec dávám 2,5*.

11 23.05.2022

No, vzhledem k tomu, že jsem si zápletku v současné linii příběhu přečetla v komentářích, vůbec mě to nebavilo. Nicméně mám pocit, že ani jinak by mě tento román nechytil. Obě linky mi totiž přišly nijaké a přítomnost vyloženě naivní. Přitom autorčina Levandulová zahrada byla nádherná. Jelikož jsem nedočetla, nebudu hodnotit...

Už dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Colleen, tak jsem si vybrala tuhle krásku. A musím říct, že toho opravdu NELITUJU! Perfektní čtení a naprosto skvěle reálně popsané postavy. Příběh je velmi přirozený a lidský, dotýká se témat jako ztráta, zrada, vztah matka-dcera, první láska, lži, špatná komunikace a mnohé další. Četbu jsem si moc užila, střídaly se ve mně emoce pozitivní s negativními i takové ty neutrální, zkrátka jsem je všechny prožívala s postavami. Vůbec mi nevadilo, že děj byl předvídatelný. V knížkách nehledám jenom překvapení nebo spád, naopak miluju právě ta rodinná dramata, a tady bylo všechno popsané jednoduše dokonale. Líbily se mi kapitoly psané z pohledu Morgan a Clary. Na závěr musím vyzdvihnout krásný styl psaní, který byl velmi čtivý, a zkrátka nešlo nečíst dál. Doporučuji!

11 08.11.2021

Název "Zlomené duše" je pro tuto knížku dokonale výstižný, protože téměř každá postava je zde poznamenaná nějakou životní tragédií... Prvně bych ráda zmínila lehce strašidelnou, ponurou atmosféru Idlewildu, která mě provázela celou knihou a dodávala příběhu šmrnc. I když byla první půlka trošku pomalejší, díky čtivosti a této atmosféře jsem ji četla jedním dechem. Dále se mi moc líbila zápletka, v níž se krásně kombinovala jednak současnost s víc než šedesát let starou minulostí, jednak detektivní děj s duchařskými prvky. Ty mimochodem miluju a tady byly vloženy nenásilně, přirozeně tak, že navzdory jim příběh působil reálně. Třetí velmi silnou stránkou románu jsou postavy čtyř dívek z internátu z roku 1950. Autorka popsala bravurně je samotné, jejich osudy i pevné přátelství, které mezi nimi vzniklo. Právě to představovalo mezi vším tím smutkem světlý bod a naději. Všechny čtyři jsem si zamilovala a prožívala s nimi jejich starosti i drobné radosti. Krásně je tu také ukázána dobová mentalita, například to, že tenkrát se o nemanželských dětech neuvažovalo jinak než jako o bastardech a mnohé další věci, nad kterými se dnes vůbec nepozastavujeme. Na závěr ještě vyzdvihnu postavu Mary Handové, jejíž osud byl rovněž hodně nešťastný. Samozřejmě bych mohla dál básnit o současné lince, Fioně, jejím pátrání, Ravensbrücku a spoustě jiných věcí, které mě na knize zaujaly. Protože jsem se ale už i tak hodně rozepsala, shrnu to jen, že vzhledem k množství všemožných témat by mohl román působit překombinovaně, ale všechno tu mělo svůj smysl, tudíž celý děj vyzněl přirozeně a můj výsledný dojem je 5*. Řečeno jednoduše - jde o vynikající duchařský román s detektivní zápletkou, skvělými postavami a fantasticky zachycenou atmosférou jednoho tragického, opuštěného místa. Doporučuji všemi deseti! :)

11 01.07.2021

(SPOILER) Napínavý psychothriller, který mě bavil opravdu hodně. Zahrnuje v sobě hodně závažných témat (šikana, manipulace, ztráta příbuzných, pěstounská péče...), takže jsem si přišla na své. Navíc jsem si oblíbila romány, v níž figuruje "podivné" dítě. Navzdory všem okolnostem, jak to nakonec dopadlo, spoilerovat nebudu, mi bylo Ellie hrozně líto. Už to, jaké trauma zažila, když přišla o celou svou rodinu, pak šikana, klepy atd. Imogen jsem ze začátku nemusela a vůbec jsem si ji nedokázala představit jako psycholožku. To se ale postupně změnilo, když jsem ji více poznala a začala ji chápat. Autorka dokáže navodit patřičně tajemnou, až hororovou atmosféru, a co je ještě lepší, naprosto spontánně ji udržuje po celou knížku. Přesto se nedá říct, že bych se během čtení bála. Trochu mě rozladil úplný závěr, který je částečně otevřený. Radši bych měla vyjasněny úplně všechny záhady, ale na druhou stranu chápu, že Jenny chtěla zanechat jakési "a co kdyby..." Děj pro mě rozhodně předvídatelný nebyl, rozuzlení mě překvapilo.

11 02.04.2021