meluzena komentáře u knih

Báječné roztomile humorné dílko, kdy šedomodré bytosti popisují běžné záležitosti, ale používají přitom odtažitý technokratický jazyk. Nelze nedoporučit :)
Na celkovém vyznění má velkou zásluhu určitě i vynikající hravý překlad (jako třeba u třeba Lennonova Písání). Pár příkladů:

Na lekci boxu:
- Vítám vás na rekreačním bytí do obličeje.
- Takže pokrývky rukou mají chránit naše tváře?
- Pokrývky rukou chrání vaše ruce, takže můžete bít do obličejů déle.

Dítě přijde říci matce, že nemůže spát:
- Mé vědomí mne neopouští.
- Počítal jsi vlněné tvory?
- Neúčinné.

Při zalévání čaje:
Očividně lijete horkou tekutinu na staré listí.

9 06.03.2023

Chtěla jsem si přečíst tuto kultovní knihu, ale vydržela jsem jen 150 stran. Ta absurdita mě nebavila. Odloženo.

Děj zasazený do doby odteď ca za jednu generaci - napsaná začátkem covidu, vydaná po roce a půl, autor v poznámce na konci píše, že nečekal, že skutečný vývoj událostí - toho humbuku kolem - bude ještě mnohem horší, než si myslel.

Uzavřená komunita, která žije v brdských lesích bez jakýchkoli moderních výdobytků - svítí svíčkami, ořou pole koňmi a voli, úrodu vozí do společných sýpek na žebřiňácích, léčí se bez léků, jen bylinkami - a jsou hluboce pobožní. Když Jan na prahu puberty pochopí, že jsou svým knězem záměrně udržováni v sladké nevědomosti (aby je "chránil" před krutou pravdou), stojí před rozhodnutím, co s tím. A navíc je tu panovačný a agresivní Bohdan, který si jde tvrdě za svým a nenechá komunitu na pochybách, kdo že je ten budoucí vůdce, bez ohledu na to, kdo by byl pro komunitu skutečně dobrým vůdcem.

Kniha je vlastně postapo, které nečekáno nezváno mohlo následovat po covidu, a autor se naštěstí netrefil. Literárně to podle mne není nic moc, ale o to tu nejde. Je to naléhavá a velmi odvážná výpověď doby aniž by autor měl luxus časového odstupu. Ústy komunitou vyvrženého dědka Tomši pranýřuje polickou absurditu a do očí bijící špatná rozhodnutí vedoucí k nevyhnutelné katastrofě. Tomša Janovi odkryje oponu, ale co ten si s tím teď má počít?
---
"Já věděl, a to byl můj problém. Byl jsem jako člověk, který se na moment ocitl za oponou a spatřil divadelní zákulisí." [Jan]
---
"Jak říká krásné řecké přísloví - les se zmenšoval, ale stromy stále hlasovaly pro sekeru, protože její topůrko bylo vyrobeno ze dřeva, a tak se domnívaly, že je jednou z nich." [Tomša]

11 05.03.2023

Autor si za minulého režimu asi užil svoje a já se nemohla zbavit dojmu, že se ze své frustrace vypisuje v této knížečce (po níž jsem sáhla kvůli Výzvě a těžce šlápla vedle).
Vypravěč tu popisuje realizaci a následky jedné zvrácenosti prezentované jako "nápad Stalinova v posledních letech už zcela šíleného mozku" - totiž sebeobětování dětí ve jménu revoluce (podrobnosti nechci úplně vyspojlerovat).
Vypravěč krátce představí svůj dosavadní obyčejný život 13-letého premianta, následný životní zlom - přípravu na své "poslání", i to, co se odehrálo po Stalinově smrti.
Jenže... Celé to "poslání" (vč. zaslepenosti poskoků režimu) je samo o sobě tak absurdní, že působí jako karikatura, jako (špatný) vtip. Navíc autor to vypráví "svým posluchačům" protivným žoviálním stylem, což ve mně vyvolalo dokonalý odstup a otázku, co je to za blábol a jak hodně musí být autor zatrpklý, že vymýšlí něco takového.

Ne, mně to nesedělo. Když se budu chtít potrápit nad komunistickými zvěrstvy, raději si přečtu nějakého ruského/sovětského autora, kteří si nebudou muset až tolik (nebo vůbec) vymýšlet. Dobře poslouží třeba Šalamov, Platonov nebo Alexijevičová.

4 04.03.2023

Vlastně velice smutný příběh podaný s jakousi až mateřskou něžností, která mě u autora uchvátila už u Zpěvu drozda.
Pan Newton přichází na Zemi z planety Anthea s konkrétním plánem: nechat si zapatentovat technologie, které lidé zatím neznají, a vydělat na nich majlant, aby se pak mohl věnovat tomu, proč skutečně přišel – pokusit se zachránit lid své planety.
Tenhle humanoidní mimozemšťan je oproti nám mimořádně citlivý a fyzicky křehký. Nikomu neškodí, jenže jeho technologie jsou až podezřele dokonalé a on vydělává až podezřele moc. A tak si říkáte, jak dlouho mu to asi bude „procházet“ a odkud asi přijde ta „rána“…
Kniha je nádherně napsaná, při čtení máte pocit jako když se díváte na velikánský obraz, který je propracovaný v každém centimetru čtverečním. Smekám i před tím, s jakou až dojemnou laskavostí a porozuměním je nahlíženo všechno to lidské pinožení a žabomyší války, ač je jasné, že vedou k neodvratitelnému sebezničení (jak píše anotace), jak jemně lze upozorňovat na to, co je opravdu důležité.

Krásné a poučné. Rozhodně stojí za přečtení v knižní podobě (ač filmový David Bowie taky není k zahození).
---
„Vypadala spokojená jako starý dobrácký pes, kterému pohodu nekazí ani pýcha ani filozofie.“
---
– Nathane, představte si, že byste šest let žil mezi opicemi. Nebo s nějakým hmyzem, s lesklými nemyslícími mravenci, kteří chvíli nepostojí.
– Já myslím, že lžete, pane Newtone. My pro vás nejsme hmyz. Ze začátku jsme možná byli ale teď už nejsme.
– Ale jistě, já vás mám rád. Některé z vás. Ale stejně jste hmyz.
---
Newton se rozklepal. Kostnaté tělo se kácelo, plstěný klobouk tiše spadl na stůl a odhalil křídově bílé vlasy. Antheanská hlava sklesla na vyzáblé antheanské ruce a Bryce uviděl, že Newton pláče.
Chvíli beze slova stál a díval se na něj. Potom obešel stůl, klekl si, zezadu Newtona objal a jemně ho přidržoval. Lehoučký trup se mu v rukou třásl jako tělíčko křehkého roztřepaného vyděšeného ptáčka.
Přišel barman a když k němu Bryce zvedl hlavu, řekl: „Ten potřebuje pomoct.“
„Ano,“ přitakal Bryce. „Taky bych řekl.“

15 08.02.2023

Když je vám neustálým společníkem hlad, moskyti, úplavice a jiné nemoci, blechy, vedro, smrad, nejistota atd., otázka, co je a není morální, najednou není zdaleka tak černobílá. Celou dobu si můžete dumat, jak byste se v té které situaci asi zachovali vy, jenže kdo si tím neprošel, stejně neví, jak by se doopravdy zachoval - zda by se (ne)zapojil do Královy sítě a kolik službiček či úplatků by skousnul, jen aby se dostal k troše kuřiva nebo jídla navíc. Postava Krále je vykreslena velice plasticky a celé to morální dilema v člověku zanechává jakýsi neklid všech těch otázek stejně jako obrovskou úlevnou radost, že jsme něco takového nemuseli řešit.
Pozoruhodná kniha. Mohu doporučit.

31 29.01.2023

4 příběhy, každý jiný, všechny skvěle vyprávěné a propracované, ač i pro mě byla Dýchací metoda slabší než zbylá tři dílka. (Více u jednotlivých částí díla.)
I tak je kniha kromobyčejný exkurz do netušených zákoutí lidské duše a neměla by uniknout čtenářově pozornosti.

16 22.01.2023

Brrr! Skvěle vystižená obludnost celého systému vedení Procesů. Nikdo nic neví, nic se nelze dozvědět a člověk může jen čekat (a děsit se), co se s ním bude dít.
Možná by to Kafka ještě dopiloval, kdyby to byl stihl, nicméně i tak je Proces knížkou, z které běhá mráz po zádech i po sto letech (a říkám si, že Orwellovo 1984 není svou hlavní myšlenkou zas o tolik mrazivější).

13 14.01.2023

Rok 1959. Šestačtyřicetiletý Ragle Gumm už tři roky vítězí v soutěži „Po stopách zeleného mužíka“ - každý den rozklíčovává indicie a posílá svůj výsledek: souřadnice. Všichni ho znají. V soukromí žije celkem nezajímavý život, nemá ženu ani děti, bydlí se sestrou, švagrem a synovcem, často je navštěvují trochu otravní sousedé Blackovi. Jenže jednou švagr ve tmě sáhne po šňůrce vypínače, ale ono je tam tlačítko, sousedka vyběhne tři schody do domu, ač by měly být dva, a Ragle má ještě bizarnější příhody. No a pak si malý Sammy vyrobí jednoduché rádio a zachytí na něm hodně divné rozhovory.
Výborně budovaná a postupně gradující atmosféra toho, že něco je špatně. Čtenář neví, jestli hlavní hrdina je pomatený nebo se odkrývá hrůzná pravda. Resp. zřejmě hrůzná - protože proč by ji jinak skrývali? Vše se dozvídáme jen po střípcích a je těžké si z nich složit celek. Ale co když si je skládáme špatně a vychází nám chybný obraz? Závěrečné odhalení je poměrně nečekané, alespoň ve světle většiny amerických sci-fi velkofilmů. Mně z něj nebylo úplně veselo.
Každopádně kniha je pro mě signálem, že autor stojí za pozornost a že po tomhle mém prvním čtenářském setkání by stálo za to zkusit i další jeho knížky.

9 09.01.2023

Vynikající.
Mladý Jamie vypráví, co se mu dělo v dětství a dospívání. Vidí totiž mrtvé.
Je to opravdu dobře napsané a v knižní podobě to není ani tak hororové, jak to o svém příběhu Jamie říká. Je to spíš strašidelný psychologický román, kde každá postava má hloubku a děj je skvěle propracovaný.
Pan King nám zraje jako víno.
Určitě doporučuji.

18 04.01.2023

Ptákovina, to souhlasím. Po 50 stranách jsem si řekla, že mě to nebaví a že nemusím číst všechny ptákoviny. Zkusila jsem ještě přelistovat kus dopředu a ani to mě nechytlo. Odloženo.

17-letá Sally zrovna utekla z další kliniky pro anorektičky a narazila na zhruba o 30 let starší Liss, která uvízla přívěsem ve škarpě. Tak to začalo.
Křehký příběh o dvou ženách z různého prostředí i různých generací, které toho mají společného až překvapivě mnoho - jedna trpí svou odlišností, druhá si prošla traumatickým dětstvím a následně zpackaným vztahem. Jedna ještě bojuje, druhá už to vzdala. Oběma chybí totéž - porozumění.
Příběhy obou se odkrývají pomalu a my můžeme pozorovat, jak těžké a zároveň nezbytné je zbavovat se starých břemen. A jak léčivé je hrabat se rukama v hlíně a dělat ty úplně neobyčejnější věci. Dojet na kole na poštu, ohýbat se pro brambory a zvedat plné pytle na korbu, lézt po žebříku, šplhat po hrušni, natahovat se pro jablka - žádná cyklistika ani posilovna.

Tyhle niterné, ženské knihy snadno sklouzávají k ne-uvěřitelnosti či citové manipulaci s čtenářem. Tady se autorovi dařilo balancovat na hraně a jen občas mu to trochu podjelo :) Některé vulgarity pubertální Sally mi přišly nadbytečné a nejsem si jistá, zda samotný závěr je reálný. Ale třeba je.
Též malá výhrada k překladu - popisy strojů a zařízení měla překladatelka dát raději někomu zkouknout, aby nepůsobily tak neumětelsky.

I přes drobné výhrady mohu doporučit.
---
„Trochu rozpřáhla ruce, nechala na sebe dopadat déšť a kapky jí stékaly po obličeji. Proč se něco takového nedělá na klinikách? Na klinikách mají šumění deště na cédéčkách a sedí se na židlích v kruhu a mají zavřít oči a představovat si, že stojí v dešti. To oni jsou nemocní, ne ona.“

12 30.12.2022

Milé dílko. Kratičké kapitolky „psané“ desetiletým synem, který bydlí s tátou spisovatelem. Z textu jemně vane jejich hezký vztah, rozpustilost i moudrost, kterou táta nenásilně synkovi předává tím, že spolu hovoří a nutí ho o věcech přemýšlet. Třeba když synek při přípravě večeře přijde s nápadem ukrást v bance dolary a pak je spočítat a táta mu místo toho dá za úkol napočítat 99 fazolí:
„Už jsi dopočítal?“
„Ano, jedenáct hromádek po devíti celých fazolích, tady těch sedm je zlomených nebo naštípnutých, tyhle tři mají popraskanou slupku a tyhle dvě nabobtnalou slupku.“
„A co ti to všechno říká?“
„Že se žádná fazole nepodobá přesně druhé fazoli.“
„Co ještě?“
„Že se nejspíš ani jiné věci nepodobají přesně jedna druhé.“
„Výtečně. Teď si můžeš vzít krátké kalhoty, jít na pobřeží a počkat tam na mě.“
---
Možná si při čtení řeknete, že by nebylo špatné, kdyby se lidé víc zamýšleli, třeba jako tihle dva. Že by pak nebyli tak odpojení. A že by mohlo být na světě líp.

7 28.12.2022

Syrové, přesyrové. Je neuvěřitelné, co všechno se dá přežít. Věci, které si běžný člověk neumí ani představit. Po 70 stranách jsem knihu odložila s tím, že to nedám. Načež jsem přečetla pár dalších knih a ještě jsem to zkusila, připravená na velkou hustotu. A dala jsem to. Myslím, že by to měla být "povinná četba" do všeobecného rozhledu.

Povídka Limba je jako růže mezi trním - skoro poetická a dosti symbolická.

7 21.12.2022

Malá tlupa lidí se přesouvá ze zimoviště u moře na své tradiční letní stanoviště u vodopádu. Tam ovšem nečekaně narazí na „ty druhé“ (ačkoli přeci ví, že žádní jiní lidé nejsou!) a nic už není jako dřív.
Celá útlá knížečka je vyprávěná z pohledu lidí z tlupy a podle různých signálů rozkrýváme, že to nejsou lidé jako my – jsou chlupatí, mohutní, mají skvělý čich a stopařské schopnosti, ale moc jim to nemyslí (Lokovi ještě o dost míň), výborně šplhají po stromech, používají oheň, ale neumí si ho rozdělat; nechápou podivné chování „těch druhých“, neznají jejich „moderní“ výdobytky jako luk a šípy nebo loď s pádly, nechápou, kde se vzaly a k čemu slouží, ani k jejich popsání nemají patřičné výrazy.
Pán much mě navnadil tím, jak autor skvěle vystihl psychiku malých kluků a jejich očima popsal veškeré hrůzy, které měly přijít. Vcítila jsem se do nich a celou knížku trpěla v jejich botách. V Dědicích jsem ale měla pocit, jako když mi někdo vypráví něco sice asi zajímavého, nicméně v řeči, kterou ani jeden z nás pořádně neumí („koukáš na to jako na japonský film s čínskými titulky,“ říkával náš matikář) - lidi z tlupy popisují svou primitivní řečí moderní (ale pro ně neznámé) věci, takže si musím hodně domýšlet a tipovat, o čem je asi řeč, spousta věcí mi tím pádem uniká a možná jsem vedle jak ta jedle. Mně tahle tajnosnubnost nevyhovovala. Bohužel i popisy obyčejných dějů mi přišly strašně složité a neumělé (nevím, nakolik to ovlivnil překlad).
Je mi líto, s touhle knihou jsem se nepotkala.

4 12.12.2022

Dvě sestry, které ani netušily, že ta druhá vůbec existuje. Jejich rodiče, muži, děti a děti dětí a další generace. Co kapitola, to jeden člověk vždy z jedné a z druhé větve. Kmenové války, kdy vítězové rabovali a loupili, zajatce si brali jako uklízeče, kuchaře či služky (které s jakousi samozřejmostí znásilňovali). Příchod bílého muže, kdy raboval a loupil on a zajatce z kmenových válek kupoval do otroctví a kmeny je dodávaly na jeho objednávku. Transport a nelidské zacházení s otroky v Americe, česání bavlny a rubání uhlí, kriminalizace, válka Severu proti Jihu. Zrušení otroctví, segregace, bezmoc, bída, drogy. Vykořenění, ztráta předků i jazyka. Témat dost a dost.

Díky rodokmenu na začátku knihy člověk neztratí nit, kdo kam patří. Napsané je to čtivě, občas je toho násilí a beznaděje až nad hlavu, což alespoň částečně vyvažují láskyplné vztahy, intimní scény a hřejivá srdce některých hrdinů. Z některých vět až mrazí.

Grafická úprava napověděla, že to asi bude „ženská“ kniha. První kapitola byla vynikající, koncept "co kapitola to jeden člověk" přešaltoval román spíš do povídkové útržkovitosti. Co mi ovšem pokazilo dojem, bylo „aromatizováno, přibarveno“ – cítila jsem tam kalkul a umělý tlak na city. Při čtení sice jen trošku, nicméně s přibývajícími stránkami ho přibývalo. A po dočtení se tento dojem jen umocnil - ne tolik jako u Yoyo Moyes, ale ta pachuť zůstala. Dávám tedy nižší hodnocení (a čtenářskou výzvu mám splněnou).

5 09.12.2022

Na váženého ministra má být spáchán atentát, který je včas odhalen a 5 atentátníků je pochytáno. Estonec mdlého ducha Ivan Janson zabije svého pána. Tatarský rolník Michail Golubec alias Míša Cikánek, loupežník s temnou minulostí je usvědčen z vraždy 3 lidí.
Všichni dostali provaz a čekají na vykonání rozsudku – 7 lidí, 7 různých duševních pochodů před blížící se smrtí. A ještě tlustý a nemocný ministr, kterému v jednu chvíli dojde, že ten atentát nemuseli odhalit a on už tu nemusel být.

Člověk se běžně nedostává do situace, kdy ví, že bude oběšen, netuší, jak by sám reagoval – měl by velký strach nebo ještě větší strach? Jednotliví "hrdinové" si tu procházejí různými fázemi včetně posledního loučení s příbuznými. Ne že by jim člověk fandil, ale i když si provaz zaslouží, čtenář se při čtení musí vžít do jejich pocitů a tuhne mu krev v žilách. Mistrovské psychologické dílo. Můžu doporučit.
---
„S příšernou jasnozřivostí si představil, svíraje obličej v oteklých navoněných dlaních, jak by zítra ráno vstával – a nic netušil, jak by pil kávu – a nic netušil, pak by se v předsíni oblékal.
A ani on, ani portýr, který by mu podržel kožich, ani lokaj, který by mu přinesl kávu, by netušili, že nemá vůbec smysl pít kávu, oblékat kožich, když za několik okamžiků všechno – kožich, jeho tělo, káva, která je v něm, – bude zničeno výbuchem, pohlceno smrtí. A portýr už otvírá skleněné dveře... Ano, je to on, ten milý, hodný, přívětivý portýr s modrýma vojáckýma očima a poprsím plným medailí, je to on, co vlastníma rukama otvírá hrozné dveře – otvírá, protože netuší nic. Všichni se usmívají, protože netuší nic.“
---
„Ale já nechci!“ zašklebil se najednou vesel Janson. „To ona řekla, že potřebuju pověsit. Ale já nechci!“
A možná po prvé v životě se zasmál: skřípavým, ošklivým, ale až hrůza veselým a radostným smíchem. Jako když husa zakýhá: ha—ha—ha! Dozorce se na něho udiveně podíval, pak se přísně zamračil: tato nechutná veselost člověka, který má být popraven, urážela vězení i popravu samu a dělala z ní cosi velmi podivného. A náhle se starému dozorci, jenž prožil celý život ve vězení a pokládal vězeňský řád za zákon přírody, na jediný, na velmi kratičký okamžik zazdálo, že vězení i celý život je něco na způsob blázince, při čemž on, dozorce, je právě ten první blázen.“
---
„Když tisíce zabíjejí jednoho, zvítězil ten jeden.“
---
„Přišla řada na Vernera a Jansona.
„Já nechci,“ řekl Janson malátně.
Ale Verner ho vzal za ruku a několik kroků ušel Estonec sám, pak bylo vidět, že se zastavil a upadl na sníh. Sklonili se nad ním, zvedli ho, odnášeli a on se ochable zmítal v rukou, které ho nesly. Jak to, že nekřičel? Patrně zapomněl, že má hlas.“

5 04.12.2022

Před dvěma sty lety narozený německý filosof v této práci rozebírá příčinnou souvislost mezi prací a vývojem opice k dnešnímu člověku:
Opice začaly používat a vyrábět nástroje, takže se svaly, šlachy i kosti na rukou přizpůsobovaly nárokům práce a stávaly se šikovnějšími, s rostoucím množstvím práce bylo třeba komunikovat, takže se vyvinuly hlasivky schopné produkovat řeč, zdokonalily se smysly a rozvinuly sociální vztahy.
Další část textu shrnuje dopad práce na okolí - zatímco zvíře mění přírodu nevědomě (odlesňuje, protože vyžírá mladé stromky), člověk to dělá vědomě (odlesňuje, aby pěstoval a choval dobytek), avšak nedomýšlí, že odlesnění způsobuje erozi, prameny vysychají atd.
Shrnutím rozvoje, specializace a plánování práce se dostává k poslední části o "dnešní" práci, o vykořisťovatelích a vykořisťovaných, kterou museli za socialismu všichni papouškovat, takže pro nás má silně politickou pachuť.

Možná není na škodu si přečíst tento původní, 150 let starý filosofický názor napsaný dávno předtím, než se začal ztrácet pod tlustými vrstvami politického balastu, o kterém Engels tehdy neměl ani tušení. A třeba ho srovnat s nejnovějšími vědeckými názory na vývoj člověka.

4 04.12.2022

(SPOILER) Stárnoucí Japonka Ecuko, která již dlouho žije v Británii, si během návštěvy své dcery z druhého manželství, s kterou si příliš nerozumí, vybavuje pár dávných vzpomínek z Japonska, nyní již dosti vybledlých.
Moje čtvrtá kniha autora, a zase skvělá. „Japonsky“ křehký příběh, kde se vlastně nic moc neděje (až na ta koťata!), text je plný japonských zdvořilostních frází a uklánění se a divně stavěných vět, takže se může stát, že to je o ničem, ale chyba lávky. V jemných náznacích i mezi řádky se kniha dotýká spousty témat; přitom nedrásá, čtenář si sám dávkuje, kolik toho k sobě pustí. Autorova prvotina, kterou můžu doporučit.
---
„Nezáleží přece na tom, kolik komu je - důležité je, co prožil. Někomu může být sto, a třeba nezažil nic.“

8 04.12.2022

Amok je vynikající soubor povídek se společným jmenovatelem. Každá začíná jako by nic, dokud nepřijde zlom a člověk pak spadne rovnýma nohama do dravého proudu emocí / vášní / obsese, které vás nutí číst dál ať chcete nebo ne. Co povídka, to jiná nervóza, hlavní hrdina vás někdy silně irituje a jindy zase vzbuzuje silný soucit, autor je vynikající psycholog a vždy jde až na dřeň. Krásně to vystihl uživatel Apo73 v komentáři ze 17.1.2021:
"Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!"
To je i můj pocit z knihy, z níž uvádím pár citátů:
---
„Bylo to jako když za někým běžíte a chcete ho varovat před vrahem, ale ten druhý si myslí, že ten vrah jste vy, a tak utíká dál vstříc záhubě...“
---
„Přitom mi podal ruku, křehkou, útlou ruku, která přilnula k mám prstům lehčeji než rukavice.“
---
„Neboť věřím, že doopravdy žije jenom ten, kdo prožívá svůj osud jako tajemství.“
---
„Nejpodivuhodnější je to, že dokážu najednou s lidmi o věcech mluvit i jinak než způsobem, jemuž se říká konverzace. (...) Mnoho lidí se ke mně najednou chová srdečně, potřetí v tomto týdnu ke mně na ulici přiběhli cizí psi.“
---
„Kdo jednou našel sám sebe, nemůže už nikdy nic v tomto světě ztratit. A kdo jednou pochopil člověka v sobě samém, ten chápe i všechny ostatní.“