Matematicka komentáře u knih

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

6 01.07.2020

V úvodní kapitole knihy se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
V knize Ester se Mordochaj jako věrný žid dostává do konfliktu s totalitním státem. Statečné vystoupení proti člověku, který zneužívá svěřenou moc, je pro něj i celou jeho rodinu riskantní. V textu této knihy není nikde zmíněn Bůh, a to ani vlastním jménem, ani obecným označením „bůh“.
Podrobný komentář knihy Ester vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad závěrečnou desátou kapitolou knihy Ester:

"Krátká desátá kapitola potvrzuje hlavní charakteristiku celé knihy, a sice těsné propojení Mordechaje se svým národem. Zdá se, jako by se Ester pouze podílela na jeho odpovědnosti za Židy. Jeho mimořádné kvality mu umožnily působit na dvoře perského krále. Hlavní postava se vyznačuje obětavou službou národu, cítí se jeho odpovědným členem.
Mordechajova židovská identita nevylučuje souběžnou identitu perskou. Žid Mordechaj je v postavení perského premiéra symbolem různých napětí, která vyplývala ze dvojí loajality. Je však také symbolem zdařilého udržení rovnováhy. Je živou ilustrací toho, že Židé v diaspoře mohou sloužit Bohu i králi."

1 07.06.2020

Kniha navazuje na autorův komentář k První knize Samuelově a má i stejné uspořádání: V úvodní kapitole se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
V Druhé knize Samuelově je hlavní postavou král David, který si zřídil rezidenci v Jeruzalémě a sjednotil všech dvanáct izraelských kmenů do jednoho státu. Bůh je s Davidem, a David je díky tomu úspěšným králem. Ale jeho působení má i odvrácenou stranu – někdy používá prostředky, které mu nejsou ke cti – např. násilí v různé podobě i míře. Přesto se David stává modelovou mesiášskou postavou.
Podrobný komentář Druhé knihy Samuelovy vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad významem textu o Davidově zločinu s Batšebou v 2Sam 11,1–27:

"Epizoda vzbuzovala vždy na jedné straně rozpaky nad tím, že by se zbožný král David mohl dopustit takových zločinů, na druhé straně také údiv nad otevřeností, s níž tento text nešetří slavného krále, který byl prototypem Mesiáše (je pochopitelné, že v knihách Paralipomenon není po tomto příběhu ani stopy). V této podivuhodné dvojznačnosti se dostala Batšeba i do Matoušova rodokmenu Ježíše Krista jako „žena Uriášova“ (Mt 1,6).
Je výborné, když jsou významné historické osobnosti vzorem, který je možné následovat. Jen proto, aby byli ještě lepším příkladem pro ostatní, však není přípustné zamlčovat jejich prohřešky. Tento text mluví o prohřešcích krále Davida otevřeně a zdůrazňuje, že v Izraeli platí pro krále stejná etická omezení jako pro každého jiného člověka, nemá více práv než ostatní lidé, ani není nad zákonem či mimo zákon. U mnoha mocných lidí v minulosti i v současnosti se můžeme setkat se zcela jiným pojetím moci."

1 07.06.2020

Převyprávění biblických příběhů nemám moc ráda, ale tohle si mě nakonec získalo. Proč?
Jednak je zajímavý už výběr převyprávěných textů. Kniha obsahuje dva zhruba stejně obsáhlé oddíly, Starý zákon a Nový zákon. Ve starozákonní části vedle známých biblických příběhů o stvoření, o potopě, o Abrahámovi, Mojžíšovi, Davidovi a podobně najdete i příběh o Balaamově oslici, texty o prorocích Amosovi a Jeremiášovi, nebo příběh Tobita a Tobiáše. Podobně i novozákonní část obsahuje některé texty, které byste ve většině „Biblí pro děti“ hledali marně.
Další výhodou knihy je, že u většiny textů předchází převyprávění krátký úvod, který vysvětluje souvislosti a dobový kontext. Nebývá dlouhý a je dostatečně graficky oddělený, takže se můžete rozhodnout, jestli a jak ho při četbě využijete. Na závěr je u každého textu odkaz na původní biblický text, takže si lze vyhledat i původní text a případně srovnávat. Kromě toho na konci knihy najdeme rejstřík podle biblických citací (podle něj lze třeba snadno vyhledat v knize všechna vyprávění podle Markova evangelia), stručný přehled biblických dějin, doporučenou literaturu o Bibli a informace o autorkách. Na deskách knihy jsou pak vyobrazené jednoduché barevné mapy míst, na kterých se biblické příběhy většinou odehrávají.
Knihu velice dobře doplňují poetické ilustrace Martiny Špinkové, které kromě dokreslení textu mohou inspirovat k zamyšlení děti i dospělé. Kniha tvoří krásný celek, který méně zkušeným čtenářům Bible (malým i velkým) může pootevřít dveře do tohoto bohatého světa.

4 22.05.2020

Kniha shrnuje všech dosavadních sedm promluv papeže Františka při mších se svěcením olejů (z let 2013–2019).
Předmluvu a krátké komentáře k promluvám doplnil Charles Daniel Balvo, apoštolský nuncius v České republice.
Papež František se ve svých promluvách přirozeně obrací především ke kněžím. Při čtení těchto promluv máme tak mnoho příležitostí zamýšlet se nad „krásou kněžského poslání“. Zároveň také ale jako pokřtění máme účast na všeobecném kněžství, a tak i v těchto slovech můžeme hledat inspiraci pro službu bližním. Mnohé starosti a radosti jsou však všeobecně lidské, a tak mohou oslovit všechny bez rozdílu.
Vybírám úryvek z promluvy papeže Františka na Misse chrismatis v jubilejním Roce milosrdenství (24. března 2016):

"V podobenství o milosrdném otci (marnotratném synu) jsme zaskočeni mužem, který dojat běží vstříc svému synu, aby jej objal. Vidíme, jak jej obejme, políbí, dbá, aby mu navlékli prsten, který mu dodá pocit rovnosti, a obuli sandály, jaké nosí syn, nikoli nádeník. Potom otec všechny vybídne, aby se dali do práce, a přikazuje připravit hostinu. Když rozjímáme, udiveni touto překypující radostí otce, kterému návrat syna umožnil svobodně, bez zdráhání a odtažitosti projevit lásku, nemusíme se obávat, že to při svém děkování přeženeme. Správnému postoji se můžeme naučit od onoho malomocného ubožáka, který když spatřil, že je uzdraven, zanechal svých devět druhů, kteří šli vykonat, co jim Ježíš poručil, a vrátil se, aby poklekl u Pánových nohou, velebil Boha a mocným hlasem Bohu děkoval.
Milosrdenství všechno obnovuje a navrací lidem jejich původní důstojnost."

2 17.05.2020

Generál Petr Pavel je pro mě inspirativní českou osobností a chtěla jsem se o něm dozvědět víc.
Kniha je ale dost nešťastně zpracovaná. Počáteční pasáže nejsou moc kvalitní a hlavně působí dojmem, že autor "jen tak halabala naházel na hromadu vše, co se mu podařilo nashromáždit o Petru Pavlovi". Tohoto dojmu jsem se zbavila až v druhé části knihy, kde už jsou podstatně zajímavější rozhovory přímo s Petrem Pavlem o jeho zkušenostech a jeho pohledu na svět. Ne každý ale asi bude mít tu trpělivost se k nim "prokousat" nesmírně nudnou první částí.
Fotek by mi stačila maximálně čtvrtina a rozhodně by takováto kniha nemusela být kompletně na křídovém papíře, což ji neskutečně prodražuje. Díky tomu jsem ji četla až poté, co se uvolnila v knihovně.
Takže na závěr doporučení: Kniha je vhodná pro ty, kterým přijde osobnost generála Petra Pavla zajímavá a kteří si v ní dokážou to zajímavé sami vybrat.
A na závěr samotný Petr Pavel:
"Na druhou stranu platí pravidlo: Mluv, když máš co říct! Vyjadřovat se za každou cenu, jen proto, aby člověk byl slyšen, je kontraproduktivní. Doba je naštěstí natolik dynamická a přináší denně tolik podnětů, že je neustále co říct."

5 16.05.2020

Podle autorových slov „zabývat se nejen současnou podobou propracovaného literárního díla, ale také stopami, které v něm zanechalo postupné vznikání, znamená věnovat této práci nemálo času a energie, zároveň však prožívat radost z objevování nových poznatků ve starých textech“.
První kniha Samuelova vypráví o těžkostech vzniku království v Izraeli. Hlavními postavami První knihy Samuelovy jsou králové Saul a David, další důležitou postavou je soudce, prorok a kněz Samuel.
V komentáři najdeme jednak úvodní kapitolu, kde se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
Takto podrobný komentář vybízí k důkladné četbě textu První Samuelovy, která rozhodně není časově nenáročná. Na druhou stranu se díky takové knize můžete seznámit s nejnovějšími poznatky světové exegeze a mnohé texty tak objevit v souvislostech, které vás dosud nenapadly. Poctivé objevování biblických textů je vždy náročné, ale jsem přesvědčená, že vždy za to stojí.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad významem textu Chanina chvalozpěvu na narození Samuela v 1Sam 2,1–10:
"Chana zobecňuje svou osobní zkušenost: Peniny provokace a Chanina neplodnost slouží k modelovému znázornění událostí, které přesahují příběhy, jež se odehrály v Šílo nebo v Rámě. Ukazuje se, že Bůh je připraven pomoci poníženým a ponížit zpupné. Chanina modlitba se už předem vyjadřuje ke zvratům v osudech Samuelových, Saulových a Davidových, o nichž se bude vyprávět v následujícím textu. V odvážných slovech Chaniny písně se koncentruje mnoho zkušeností, které prožil Izrael a které spojoval se svým Bohem. Tento Bůh byl známý tím, že se zvláště zajímal o znevýhodněné a nepatrným zjednával právo navzdory mocným. Tradice vyrůstající z Bible, a to ani židovská, ani křesťanská, se nikdy nespokojila s běžným tříděním lidí na ty „nahoře“ a ty „dole“, na „plodné“ a „neplodné“, na „bohaté“ a „chudé“, na „syté“ a „hladové“, na „silné“ a „slabé“, dokonce na „mrtvé“ a „živé“. Mocným může tedy Chanina píseň připomenout, že je zde někdo ještě mocnější. Ponížení z ní mohou čerpat naději – nebudou se nacházet stále jen na nejnižším stupni společnosti. Zvrat v poměrech není dílem náhody či osudu. Do lidského života zasahuje Bůh."

15.05.2020

Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné.
K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.
Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.
Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.
A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.
Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili.
A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.

"Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:
„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."

20 07.05.2020

Víte, jak se jmenovali ženich a nevěsta z biblické svatby v Káně Galilejské? Pokud ne, tak v této knize se to dozvíte. A co se stalo s trochou toho nejlepšího vína, která zbyla v každém z šesti kamenných džbánů? O tom vám bude vyprávět šest příběhů, v každém se dozvíte o osudu zbylé trošky vína z jednoho džbánu.
Příběhy zcela vymyšlené, ve kterých autor volně popustil uzdu fantazii. Přestože nás všechny zavádějí do starého Izraele, nechybí v nich napětí, různé lidské charaktery, humor a samozřejmě taky poučení, nejčastěji o tom, jak důležité je smíření mezi manželi.
Malé i větší děti mohou prostřednictvím těchto příběhů nenásilně poznávat svět dospělých a jejich problémy, i když samozřejmě neschází i dětské postavy.
Knihu pěknými a výstižnými barevnými ilustracemi doprovodila malířka Zdeňka Krejčová.
Příběhy jsou svým způsobem dětsky naivní a laskavé, ale to k příběhům pro děti prostě patří. Poučení z nich plynoucí z nich nijak "nečouhá", jsou vyprávěny zajímavě a poutavě. V rámci žánru jde podle mého názoru o kvaltiní knihu a doporučuji k přečtení všem, kdo se nenechají odradit starobylým tématem. A pokud neznáte biblický příběh proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, i ten je tu převyprávěn.

2 05.05.2020

Nikdy jsem nebyla okouzlena Andrejem Babišem, nikdy jsem ho nevolila a nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale to, že má jako představitel státu velký vliv na můj život, je fakt, a proto je dobré něco o něm vědět.
Velice se mi líbilo už motto knihy.

„Je možné klamat některé,
nebo občas klamat všechny,
ne však stále klamat všechny.“
Abraham Lincoln

Mám ráda jednání na rovinu a to, že Andrej Babiš klame, jsem věděla i z těch drobných zpráv z médií, která sleduju. Takže pro mě důvěryhodný nikdy nebyl. Ale na to, abych podrobně zjišťovala, kdy, jak a proč klame, nemám čas ani možnosti. Ještě že na to máme novináře, kteří tuhle práci udělají za nás a nás seznámí s jejími výsledky. Jaroslav Kmenta vychází především ze svých zjištění, ale zmiňuje i výsledky práce různých jiných novinářů.
Nabízí se nám tak poměrně komplexní pohled na osobnost Andreje Babiše a za ten jsem mu vděčná. Ano, nečte se to snadno. Jednak to není beletrie, takže to „neodsýpá“ s napětím, jednak se z četby slušnému člověku čas od času udělá nevolno – a v takových chvílích mi nezbývalo, než knihu na čas odložit. I přesto jsem se k ní vždy zase vrátila a dočetla ji a nelituju toho.
Polemizovala bych s větou, kterou v stručném obsahu knihy uvádí její nakladatel: „Shrnuje, v čem je oligarcha Babiš nebezpečný, jak zbohatl, s kým se zapletl a co všechno ještě tají.“ Myslím si, že „co všechno Andrej Babiš tají“, nevíme, nevím to ani já, ani Jaroslav Kmenta. Naštěstí. Pokud jde o mě, tak to ani nechci vědět. Ale jsem vděčná Jaroslavu Kmentovi, že pro mě odhalil aspoň podstatnou část z toho. Měli bychom vědět, kdo nám vládne (příp. budu-li optimista, kdo se uchází o naši přízeň ve volbách), a podle toho se chovat.
A na závěr krátká citace z knihy:

"K Babišovi přišla starší žena, něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Podala mu ruku, začala si s ním vřele povídat. Zjevně mu vyjádřila podporu. Ale nakonec k němu přistoupila a pohladila ho po rameni a pak i po hlavě.
V té chvíli mě zamrazilo."

12 25.04.2020

Několik příběhů o odcházení z tohoto života, které sesbírali pracovníci domácího hospice. I když to jsou příběhy o smutných událostech, přece jen v nich často prosvítá naděje, radost i humor. Mohou samozřejmě vést i k zamyšlení - nad druhými, nad společností, nad našimi hodnotami, nad sebou samými. Příběhy malé rozsahem i počtem, ale velice doporučuji.

Za všechny jeden příběh:
Napiš si recept
Měli bychom se včas rozloučit, říci si věci, které si chceme říci, odpustit si, vyřešit nedořešené. To všechno Jitka věděla, neuměla to u své maminky uskutečnit. Věděla, že tu maminka už dlouho nebude. Věděla, že maminka ví, že umírá. Věděla, že maminka ví, že ona to ví. Obě ale byly mlčenlivé a ostýchavé a neuměly si to říci, žádná neuměla začít. Viselo to tam nad nimi, byt toho byl plný, ale nešlo s tím nic udělat.
Jitka si jednou ráno náhodou vzpomněla, že maminka peče o Vánocích jedno moc dobré cukroví, které ale ona neumí a neví, kde na něj najde recept. "Mami, prosím tě, jak děláš ty dvojbarevné preclíčky tety Máni? Máš je někde napsané?" zeptala se dcera matky v květnu. Jiný by se asi podivil, co to má za nápady před létem, ale maminka hned pochopila. "Nemám to napsané, ale umím to, napiš si recept." Jitka si vzala tužku a v kuchyni zalité odpoledním sluncem psala podle maminčina detailního diktátu recept na tajuplné vánoční cukroví. Neřekly si nic víc, ale obě věděly, proč si recept píší, věděly, že cukroví tu zůstane i tehdy, když maminka péct už nebude.
Víc se nestalo, ale stalo se vlastně hodně. Jitka zavřela svůj sešit s receptem a obě se usmály: obě si totiž s velkou úlevou všimly, že si tím receptem řekly právě to, co potřebovaly.

2 19.04.2020

Inspirativní rozhovory s 20 inspirativními českými muži. Velice zajímavý výběr osobností. Adam Folta klade otázky z pozice nezkušeného mladíka, ale vede rozhovory velice zajímavě, někdy i konfrontuje jednu osobnost s názory některé z ostatních. Jeden z dobrých počinů k výročí 30 let svobody - stojí za to podívat se na svět kolem nás i z jiných úhlů pohledu a nechat se inspirovat. Těšila jsem se na osobnosti, které sleduju dlouhodobě (Marek Orko Vácha, Tomáš Sedláček), ale příjemně mě překvapili i někteří, s kterými jsem dosud moc neměla tu čest (Václav Marek, Michael Žantovský, Urza).

Za všechny ukázka z rozhovoru s Michaelem Žantovským:
Jakou má podle vás Česká republika v současném světě prestiž?
Upřímně, pověst současné České republiky se zdaleka neblíží zvuku, jaký měla v devadesátých letech. Není to z důvodu, že by nám chtěl někdo škodit, ale spíš naší vlastní vinou. Nepůsobíme totiž jako země, která by se výrazným způsobem podílela na utváření mezinárodního prostředí, která by vlastním přínosem významně přispívala k sociální harmonii, kulturnímu obohacení, myšlenkovým inovacím a spoustě dalších věcí. Podle mého názoru lze náš vývoj nejlépe poznat, podíváme-li se, jaká hysterie nastane, když – a já jí to strašně přeju – dvaadvacetiletá lyžařka jednou vyhraje na olympijských hrách v obřím slalomu a podruhé v paralelním slalomu na snowboardu. Najednou má celý národ pocit, že jsme jako kolektiv něco dokázali. V první řadě to dokázala ona jako jednotlivec, a dokonce v daném případě bez velké pomoci sportovních orgánů. Zadruhé jde o hezký sportovní úspěch a zaslouží si kytku a blahopřání a všechno, ale není to – při vší úctě – věc, kterou se Česká republika trvale zapíše do dějin.
Důležitost, kterou podobným záležitostem přikládáme, je v nepřímé úměře k tomu, jak jsme poztráceli schopnost tahu na branku v jiných oblastech. Kdy jsme ji, částečně díky Havlovi, ale nejen díky němu, skutečně měli, a proto se o nás psalo a mluvilo s respektem. Ale když nic nevymyslíte, nic neuděláte, nic do mezinárodního prostoru nepřidáte, tak jste jen jedna ze sto třiadevadesáti členských zemí Organizace spojených národů. Proč by nás měli brát nějak zvlášť v úvahu?

7 18.04.2020

Žánr sci-fi celkově moc nečtu, takže moje hodnocení není příliš fundované.
Líbila se mi hlavní myšlenka, že se lidé po celosvětové katastrofě zachrání v tunelech moskevského metra. Prostředí knihy je velice lákavé. V tomto ohledu je zajímavé knihu číst a představovat si moskevské metro, kde jsem nikdy nebyla...
Hodně zajímavá je taky skutečnost, že autor zveřejnil text na internetu a s pomocí veřejnosti dolaďoval reálie, kterým sám dostatečně nerozuměl (typy zbraní, vojenské zvyklosti,...).
Co mi ale dost vadilo - a nevím, jestli je to chyba původního textu, nebo spíš překladu - tak, že je v knize spousta drobných překlepů a chyb (chybějící uvozovky tam, kde mají být, čárky ve větách, často interpunkce ve slovech) a drobných nelogičností v textu. To mi dost stěžovalo soustředění na děj a dalo by se to snadno odstranit.
Líbily se mi některé spíše filosofické pasáže, ale přišly mi místy dost odtržené od děje.
Za mě dobrý nápad, ale nepříliš dobře literárně zpracovaný. Kdyby mi knihu nepůjčil můj žák, nejsem si jistá, jestli bych ji dočetla.

5 24.03.2020

Nejdřív jsem viděla film "V síti". Byla jsem tohoto tématu tak plná, že jsem sebrala odvahu a přečetla si i knihu. Nelituju, ale je to pro silné nátury. Síla knihy je v tom, že otevřeně z pohledu různých lidí mluví o tématu, které je dost drsné, ale důležité. Zneužívání dětí na internetu se děje a měli bychom to reflektovat, udělat si na to názor. Rozhovory s různými lidmi na "různých stranách barikády" jsou dobrým vykopnutím k přemýšlení i k diskusi. A snad i k činu, můžeme-li někomu včas podat pomocnou ruku. I k tomu, abychom si uvědomili, že hranice mezi dobrem a zlem je dost tenká a - i když je to dost odvážná představa -, každý z nás by se mohl ocitnout jak v roli oběti, tak i predátora - za určitých podmínek a životních okolností.

3 20.03.2020

Kniha, ve které převažují ilustrace a... otázky. Vše další už je na vás. Takže, jestli máte chuť být při prohlížení a čtení knihy aktivní, přemýšlet a promýšlet, pak je tato kniha určena právě pro vás.
"Tajemství je opravdu tajemství. Je tu s námi. Vidíme tmu i světlo zároveň. Slyšíme ticho. Svět je barvenější. Často si ale nevšimneme, že u nás tajemství bydlí. Až když uletí, pak teprve poznáme, že tu bylo."

15.03.2020

Zajímavé životní osudy kněze a opata tepelského kláštera, který prošel nacistickým koncentrákem i komunistickými věznicemi (přičemž ty druhé vnímal jako horší). Jeho styl víry i jazyka odpovídá době, ale jeho životní myšlenky i postoje jsou inspirativní i dnes.
Spíše zbytečná mi přišla poznámka zřejmě jeho spolubratří, kteří knihu připravovali k vydání:
"Vyprávění je zcela pravdivé, ovšm je třeba říci, že autor je psla v sedmdesátých letech a později svou práci neopravoval. Psal tedy na základě poznání, které tehdy měl. Někdy zaráží jeho pozitivní přístup ke spoluvězňům, kteří se později stali komunistickými prominenty."
Právě v tom, že kniha není nijak jednoznačně černo-bílá, mi přišla zajímavá.

1 04.03.2020

Výborné rozjímání o konstituci papeže Františka Evangelii gaudium v situaci naší církve a naší vlasti. Josef Prokeš dává dost podnětů na zamyšlení se nad tímto textem v naší situaci a v našich podmínkách.
Mrzelo mě jen, že kniha není příliš stylisticky propracovaná. U začínajícího autora to lze pochopit, na druhou stranu tady mohl hodně pomoct dobrý redaktor. A to už ani nemluvím o překlepech a dalších chybách, kterých určitě taky mohlo být v knize méně. Za redakční práci tentokrát nemůžu nakladatelství Portál úplně pochválit.
Nejvíce na mě zapůsobila otázka autorovy profesorky:
"Vezmi si vaši Českou republiku. Máte tam tak zajímavý začátek křesťanství. Tolik světců. Také reformace u vás probíhala nevšedním způsobem. A když si vezmeme éru komunismu. Tolik věřících laiků, kněží a řeholnic, kteří opravdu obstáli. Dokázali být věrní Kristu i během pronásledování. Po revoluci máte zase velmi zajímavou zkušenost se sekularizací. Proč o vás v dnešní Evropě není více slyšet? Co vlastně teď jako církev v České republice řešíte? Čím se zabýváte? Vždyť s historií, poklady a zkušenostmi, které nesete, byste mohli být lídři hledání nových cest křesťanství v Evropě. A zdá se mi, že Evropa vás teď hodně potřebuje. Je přece jasné, že je nutné hledat, jak dál žít křesťanství v postmoderní době. A protože si myslím, že jste vybaveni tolika věcmi, které by mohly pomoci celé Evropě, trochu se divím, jak to, že o vás není víc slyšet."

4 29.02.2020

Velice zajímavý osobní příběh, cesta ke kněžství i působení - kněžské i na poli česko-německého smíření. Velice příjemné je česko-německé vydání, které umožní číst stejnou knihu Čechům i Němcům. Antona Otteho jsem před četbou knihy vůbec neznala ani nepotkala, ale po přečtení jsem ráda za lidské setkání s ním - je to člověk, kterým má smysl se inspirovat. Díky Bohu za něj i za jeho svědectví.

2 16.02.2020

Od Marka Váchy už jsem četla hodně knih, takže už jsem věděla, „s kým mám tu čest“. Přesto o jeho dětství, mládí a celkově o jeho soukromí jsem toho moc nevěděla. Zaujalo mě několik věcí: Jednak, že jsou události, o kterých dokáže taktně pomlčet (aniž by zakrýval, že se staly). Jednak mě zaujaly tábory, které už tolik let organizuje. To je taky zvláštní fenomén. Tentokrát to víc než o jeho názorech na různé otázky a problémy (i když ty jsou taky zajímavé) bylo o Marku Váchovi jako o člověku – a bylo to pro mě příjemné setkání. Kéž bychom takových kněží, které je radost následovat, měli více...

4 14.02.2020

Jsem ráda, že se mi podařilo tuto v mnoha ohledech náročnou knihu přečíst. Jednak je dlouhá rozsahem, jednak má autorka svůj styl – jazyka, stylizování vět, psaní velkých písmen v názvech postav a měst. Ale jakmile si na její styl člověk zvykne, začne chápat, k čemu slouží. Výborně pracuje s citacemi – od staré čínské poezie, přes Václava Havla až k jednoduchým dětským říkankám. Ale hlavně tu je tolik témat a úvah, že kniha nenechá čtenáře ani na chvíli oddechnout. Jsem přesvědčená, že kdybych ji četla znova, objevila bych v ní zase něco nového, čeho jsem si při prvním čtení vůbec nevšimla.
Je tu mnoho příběhů a mnoho postav, ale nejde jen o postavy a jejich příběhy, autorka za nimi hledá „smysl toho, co se děje“, či jak to nazvat.
Zaujalo mě např. téma pokrytectví – pokrytectví čínského režimu by mělo být Evropanovi na první pohled zřejmé. Přesto mnozí Češi žijí v Číně uprostřed tohoto pokrytectví dobrovolně. Proč si dobrovolně zvolit Čínu za místo k životu? Na druhou stranu ani nám, Evropanům, se pokrytectví nevyhýbá, i když není tak pečlivě organizované státním režimem (jak ale autorka naznačovala už v roce 2018, v tomto ohledu se naše česká situace neustále zhoršuje). Můžeme si ho ale svobodně zvolit a naše pokrytectví pak ovlivňuje životy našich bližních, jak je v knize na některých odstrašujících případech barvitě vykresleno. Ti, kteří odmítli pokrytectví, jsou jakýmisi hrdiny knihy – ale všichni jsou bohužel dříve nebo později po zásluze potrestáni. S jejich bolestí autorka hluboce soucítí.
Pochvala patří nakladatelství Host za výbornou redakční práci (na 750 stranách jsem si všimla jen pár překlepů) i za krásnou grafickou stránku knihy. I při velkém rozsahu knihy je kniha přehledná, dobře uspořádaná a vše v ní má své místo, včetně kaligrafických čínských znaků.
Dobrou průpravou pro pochopení čínské historie mi byla kniha
https://www.databazeknih.cz/knihy/divoke-labute-7869 – nevím, jestli bych bez předchozího přečtení této knihy pochopila všechny čínské reálie.

13 13.02.2020