Matematicka komentáře u knih

Jistě už tu bylo hodně napsáno, tak zkusím jen přispět svou malou troškou do mlýna.
Četla jsem diskusi Pavla Janouška s Mojmírem Trávníčkem v časopise Host, kde mj. tuto knihu dost kritizoval, že je povrchní a nezahrnuje všechny pohledy na danou realitu.
Může to být pravda, já jsem taky dějiny Karwiné příliš neznala, ale to podle mě není účelem beletrie. Budete-li se chtít dozvědět, co všechno hrálo svou roli na Karvinsku v nějakém období, sáhnete po odborné literatuře. V beletrii může a má jít o příběhy.
A co se týče příběhů, tak ty mě tady vtáhly od první chvíle a nepustily mě až do posledních stránek knihy. Prožívala jsem všechny osudy hrdinů a o mnohém přemýšlela. A od dočtení jsem se těšila na druhý díl. Trochu nevýhodou je, že tím, že jde o románovou kroniku, tu chybí ten dějový oblouk odněkud někam, ale i s tím si autorka poradila velice dobře - držela mě v napětí po celou četbu. Nechtělo se mi ani věřit, že jde o její debut.
Co je dalším velkým pozitivem knihy, je fakt, že se mnoho lidí dozvědělo o existenci tohoto "zapomenutého koutu" naší vlasti a životě lidí v něm a začali se o něj upřímně zajímat. Krajině i lidem to může určitě pomoct.
Pro mě bylo velice překvapující, že v „různých pohledech na svět kolem sebe“ svých hrdinů dává autorka zaznít i otázkám náboženským, které určitě ve společnosti koncem 19. a počátkem 20. století mocně rezonovaly. Kromě tradičního, místy až zvykového katolictví, se tu už objevují i postavy, které se proti tomuto pohledu na svět bouří. Může nám být líto, že autorka nenabízí žádnou další alternativu, a tak tento spor vypadá (až uměle) černo-bíle, ale i tak stojí za to se nad postoji jednotlivých postav zamyslet:
„Vyčítáš? Co ty si můžeš proboha vyčítat?“
„Že se v duchu zlobím na maminku za to, že je v hospodě. Někdy se dokonce trochu zlobím i na tatínka, že už s námi není. A pak si právě vyčítám, že takové myšlenky jsou hřích. Je to přece hřích, myslet špatně o rodičích, že?“
„Fanynko, těmhle věcem já nerozumím. Zato ale vím, že máš třináct roků a vedeš celou domácnost. Staráš se o dvě malé sestry. Není divu, že to na tebe občas dolehne. Jak by to mohl být hřích?“
„Pan farář o tom mluvil při kázání.“
„Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit?
„Žádný hřích to není. Trápíš se zbytečně,“ vysouká ze sebe po chvíli co možná nejvlídněji, ale sama cítí, že do její promluvy prosakuje zlost, která s ní stále cloumá. Raději tedy slova umocní gestem a něžně pohladí Františku po vlasech.
A pak už obě mlčí, dokud seshora Barbora s Barkou nepřinesou čtyři talíře se svátečním obědem.

Právě v tom, že tematizuje i otázky náboženské, které byly v době, o které pojednává, určitě na pořadu dne, mi přijde autorka mezi současnými českými autorkami a autory dost výjimečná (pominu-li autory, kteří se přímo hlásí ke křesťanství). V současné zahraniční literatuře jsem se s podobnými motivy setkala v knize německé autorky Dörte Hansenové.
Už teď se těším na další dva díly!

20 26.02.2021

Jak tohle mohli obyvatelé Leningradu přežít a prožít? O tom vypráví Inna Rottová ve svých jedenácti povídkách. Nejde o deníkový záznam z této doby (těch bude asi taky dost, i když já jsem dosud žádný nečetla), ale o soubor povídek literárně zpracovaných a propojených postavou Julie. Autorka v nich ale určitě vychází ze zkušeností svých i dalších lidí, se kterými se setkala, či o jejich příbězích slyšela. Sama blokádu prožila jako malá holčička.

Události z blokády Leningradu jsou tak hrůzné, že se čtenář může ptát, jestli vůbec má sílu o nich číst.
Tváří v tvář smrti, přítomné v Leningradu za blokády a přítomné samozřejmě i v této knize, si člověk uvědomuje, co má vlastně v životě cenu a jak i zdánlivě drobná pomoc blízkému člověku mu může zachránit život, nebo taky může stát život toho, kdo už pomáhá z posledních sil. I přesto, že smrt číhala doslova na každém kroku, dokázali si mnozí v Leningradu udržet kulturu a hodnoty, pro které jim stálo za to žít a bojovat o přežití. Na „malých“ příbězích běžných Leningraďanů je vidět, jak moc vlastně mohou „velké dějiny“ zasáhnout do života obyčejného člověka.
Kniha vyšla poprvé pod názvem Šest hodin ve vlaku v roce 1984 a pod tímto názvem se dočkala dalších dvou vydání. V roce 2018 ji pod názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku vydalo nakladatelství Bondy. Škoda jen, že za tu dobu někdo nevěnoval péči jazykové stránce knihy. Rušivé chyby v interpunkci a především v diakritice mohly být odstraněny a kniha by se lépe četla. Povídky (zvláště prvních deset) jsou napsány tak poutavě, že by si takovou péči určitě zasloužily.
Při blokádě byl nedostatek úplně všeho: nejen jídla, ale také tepla a pitné vody. Mnohé věci, které běžně vídáme kolem sebe, nebyly samozřejmostí. Když Julie po blokádě videí téct vodu z fontány „jen tak, pro okrasu“, je to pro ni něco, v co už nikdy nedoufala, že uvidí:

„Tak to je ona,“ ukázal ředitel.
Dívka se na podstavci nakláněla nad rozbitým džbánem. Tekla z něho opravdová čistá voda. Jen tak pro okrasu.
„To víte, není to žádné umělecké veledílo,“ vykládal dál. A znělo to, jako by se omlouval. „Jenže si ji tady v závodě oblíbili.“
Pozorně jsem si ji prohlížela. A tu jsem uviděla to, co jsem hledala.
„Hlavu má předválečnou!“
Celá šťastná jsem ukazovala na skoro neviditelnou rýhu na krásném dlouhém štíhlém krku.
Chtěla jsem se podívat, jestli pořád ještě pláče. Ale nešlo to. Bránily mi v tom růže.
Byly to zvláštní růže. Vypěstovali je v Leningradu po válce. Měly obrovské květy a odolávaly nejprudším mrazům.
Na záhonu větším, než jaký byl tehdy ten náš za blokády, kvetly růže žlutě, bíle a rudě kolem pískovcové dívky se džbánem. Jako pomník Sašovi, který se chtěl stát zahradníkem, ale zahynul, když mu bylo patnáct let.

5 18.02.2021

Tři velice zajímavé životní osudy lidí, kteří z Československa z různých důvodů uprchli, aby tu pak po revoluci nějak pomohli (ač s různými motivacemi), ale nikdo z nich už se sem zcela nevrátil. Každý z těch životních osudů je velice zajímavý. Luboš Kreč je rekonstruuje poctivě a pečlivě - mluví s různými lidmi, vydává se na různá místa. Ale občas už se do různých odboček zamotává. Například když psal o dvou přítelkyních Paula Rausnitze, začala už jsem se ztrácet v tom, o které zrovna mluví. A skutečně se nedozvídáme, jak se "paní Remoska" o české remosce vůbec dozvěděla.
Postavení těchto tří životních osudů vedle sebe do jedné knihy může vést k dalšímu zamyšlení: Jaký vlastně máme vztah k těm, kteří naši vlast kdysi z různých důvodů opustili? Co od nich očekáváme? Čím nás mohou obohatit?
Kniha se mi velice líbila i po grafické stránce. Je velice pěkně zpracovaná.

1 06.02.2021

Ludmila Javorová žije své povolání ke kněžství skrytě, ale vytrvale a autenticky. Rozhovor s ní je cenné svědectví a i vyhlídka toho, jaké by to asi mohlo být, kdyby v katolické církvi mohly být svěceny na kněze i ženy. Díky nakladatelství Portál a Zdeňku Jančaříkovi za odvahu vydat tuto knihu, která se jistě v katolické církvi nedočká jen pozitivního přijetí.

"Zastávám teorii, že člověk svým utrpením hýbe světem. Utrpení je hodnota a nemůže se ztratit. Láska je největší hodnota. Jako člověk nemohu mít lásku tak dokonalou, jako ji měl Kristus, takže všechny hodnoty světa vkládám na paténu lásky k proměnění – protože to může jenom Bůh. V tom je možné setkání člověka a Boha. Až do druhého příchodu. Druhý příchod bude totální proměna a na té by nám mělo záležet. Mnohokrát jsem se pokoušela tlumočit tento pohled na Krista mezi dospělými, ale marně. Když jsem kdysi učila, modlívali jsme se s dětmi o druhý příchod, zvláště před Vánocemi. Říkala jsem dětem, že všechno bude proměněno v krásu, kterou si zatím neumíme představit, protože v Písmu je psáno, že bude nová země a nové nebe. A když Kristus mluví o něčem novém, to znamená, že to tady ještě nikdy nebylo."

8 20.01.2021

Nakladatelství Vyšehrad jistě patří velký dík za odvahu přiblížit dílo výborného německého teologa Thomase Södinga českým čtenářům.
Překlad takového díla je vždy velice náročný. Helena Medková se ho zhostila poměrně dobře. Cca v první třetině knihy mě rušilo, že překládá biblické texty, aniž by uváděla, o jaký jde překlad a ve vysvětlivkách vysvětluje i to, co je čtenářům teologické literatury obecně známé. Dále v textu už tyto "vysvětlivky" naopak zcela mizí a cituje už výhradně z ČEP, příp. z Bible kralické. Tam, kde jde o výrazný rozdíl, překládá některý z německých překladů. Takhle to mohlo být od začátku knihy. Taky mě překvapilo používání pojmů typu "hebrejská Bible" místo u nás obvyklého "Starý zákon", kde jsem musela vždy chvíli přemýšlet, co je tím myšleno. Ale je možné, že to jsou spíš moje neznalosti.
Kniha vůbec není "nudnou teologií", která by se života netýkala - spíše naopak - jak pěkně dokládá např. tento úryvek:

"Oním vyvýšeným je a zůstává Ježíš. Jeho velikonočnímu prohlášení před učedníky předchází malé gesto, z něhož je zřejmá identita zmrtvýchvstalého s tím Ježíšem, o jehož životě a smrti vyprávěl Matouš. Učedníci, kteří ho na hoře v Galileji vidí, pochybují. Ale Ježíš se od nich neodvrací, přistupuje k nim a oslovuje je. Veškerá jeho „plná moc“ je čistá láska. A jeho láska je plná síly. Kdo toto pozná, má účast na velikonočním tajemství; kdo v to uvěří, je Ježíši tak blízko jako jeho učedníci a cítí svoje vlastní poslání."

1 19.01.2021

Příběh Franze je velice inspirativní. Kniha je zpracovaná nebeletristicky, útržkovitě, založená především na citacích Franzových zápisků a dopisů. Je to pravděpodobně jen nějaký "výtah", protože rakouská autorka se osobě Franze Jägerstättera věnuje celý život. Pro pochopení příběhu je určitě lepší vidět i zmíněný film.
"Proč že by měl mladý člověk číst pouze dobré knihy a časopisy? Za prvé proto, že nepotřebuje pouze tělesnou, nýbrž i duchovní potravu. Pokaždé nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. Ano, od mnoha lidí můžeš slyšet, že člověk čtením ještě více zhloupne. Často to může být pravda, protože mnozí mladí sice čtou hodně, ale především milostné romány a krváky, což je často příjemné a napínavé, avšak pro duchovní a náboženské vzdělávání to nemá žádnou cenu. Narazíme-li na jednu špatnou knihu, může napáchat více škody, než kolik užitku může přinést četba deseti dobrých. Proto by se měli mladí lidé ptát hlavně kněží nebo kvalitních učitelů na radu, co by měli číst. I když každý není stejně vášnivý čtenář, za dlouhých zimních večerů by si přece jen mohl tu a tam něco přečíst, protože člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých."

2 31.12.2020

Jde o převyprávění příběhu narození Ježíše Krista. Od proroků, přes Jana Křtitele, početí Marie, cestu z Nazareta do Betléma až po narození, klanění pastýřů a tří králů a útěk do Egypta. Příběhy jsou vyprávěné živě, jsou do nich nenásilně zakomponované reálie tehdejší doby i úvahy a emoce různých postav. Knihu lze určitě doporučit všem, kterým přijdou samotné biblické příběhy „příliš náročné“ – tedy lidem, kteří se s křesťanstvím teprve seznamují, nebo dětem. I pro lidi, kteří Bibli čtou, může být ale tato kniha příjemným zpestřením. Představovali jste si to při čtení příběhů takto, nebo jinak? Napadlo vás přemýšlet nad tím, jak se asi cítili pastýři před tím, než se jim zjevil anděl? V neposlední řadě pak autorka zve ke konkrétní modlitbě vycházející z biblických příběhů a týkající se našeho běžného života, která je také velice cenná…
V naší rodině se tato kniha stane pevnou součástí času adventního i vánočního.

3 31.12.2020

Krátké vánoční příběhy, ve kterých ožívají zvířátka, rostliny... Některé z příběhů mi "nesedly", ať už proto, že byly dost polopaticky podané, příliš kosmické nebo až příliš korektní (poslední příběh Byl Ježíš černý, nebo bílý?). Přesto nelituju, že jsme si knihu v adventní době s celou rodinou přečetli, ale víckrát už bych to nepotřebovala opakovat. Není to kniha, ke které bych se ráda vracela...

1 25.12.2020

S Táňou Fischerovou jsem se prostřednictvím tohoto rozhovoru více seznámila. V mnoha věcech s ní nesouhlasím, ale její poctivost ve slovech a činech a angažovanost pro občanskou společnost je obdivuhodná. Bylo zajímavé podívat se např. na fungování parlamentu pohledem "obyčejného", poctivého člověka, který do něj vstoupí.
Co se týče vedení rozhovoru, v úvodu Daniela Brůhová píše, že Táňa rozhovor "značně proškrtala". To je dobře, to mu velice prospělo, delší už si ho moc představit nedokážu. Působil na mě občas jakýmsi neuspořádaným dojmem. Z rozhovoru s Táňou Fischerovou se asi dalo získat i více...

Obsahově - neboli svědectví života zpovídaných mužů na 100 %. Formální stránka - tedy vedení rozhovorů + jazyková úprava bohužel slabší. Knihu udělali nadšenci-neprofesionálové a tomu odpovídá výsledek. Ale je dobře, že vzpomínky těchto mužů zaznamenali a my se k nim díky tomu můžeme vracet.

1 05.12.2020

Povídky mi přišly na Agathu Christie až dost jednoduché. Je možné, že byly výrazně zjednodušeny pro účely česko-anglického vydání. V knize to bohužel nikde není uvedeno. Pro čtení v angličtině je to pro mě výhoda (nejsem na tom s angličtinou nejlépe), ale "odhalení vraha" v průběhu povídek s Herculem Poirotem mi přišlo nemožné. U "lehčích" povídek A. Christie s jiným tématem mi to tolik nevadilo. Překlad do češtiny mi nepřišel nijak zvlášť kvalitní, ale nejsem odborník, abych to posoudila. Pro základní orientaci v anglickém textu byl dobrý. Nejvíc se mi líbila povídka "The Manhood of Edward Robinson".

1 07.11.2020

Příběh jednoho "obyčejného" Němce, který žil ve 20. století, pečlivě zrekonstruovaný pouze na základě dostupných historických pramenů, bez beletristického domýšlení.

"U Hermanna Diamanského lze jednoznačně zjistit symptomy, které jsou dnes spojovány s posttraumatickými stresovými poruchami. Mohla by na to poukazovat mezerovitost v jeho vzpomínkách a často podivuhodně protikladné výroky. Určitě je třeba konstatovat trvalé narušení. Můžeme předpokládat, že se tu silně projevilo zacházení ze strany gestapa v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti – až po předstírané zastřelení –, stejně jako strašlivé zážitky v koncentračních táborech. Zvláště důležitá musela být zkušenost s „likvidací“ „cikánského tábora“, které musel bezmocně přihlížet. Právě on, který mohl mnoho věcí zařídit a leckomu zachránit život, nebyl tehdy s to nějak pomoci, ztratil kontrolu nad děním a musel bezradně strpět, že bylo zavražděno i dítě jeho milenky. Vývoj po roce 1945 se postaral o to, že trauma přetrvalo: naděje na lepší společnost v NDR byly ostudně zničeny. V intrikách a bojích o moc znamenala někdejší účast ve španělské občanské válce nebo v akcích hnutí odporu v koncentračních táborech stále méně, ba vzbuzovala dokonce nedůvěru. Zbytek završilo nedostatečné zpracování historie nacismu, účast na osvětimském procesu či unavující boje o společenské uznání a „nápravu“ na východě i západě Německa."

1 24.10.2020

„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“
„Vám už přesekla?“
„Ne.“

8 03.10.2020

Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor.
Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“.
Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Dále jsou velice kvalitně napsané úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná.

A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému:
V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte?
Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.

8 08.09.2020

Známe dostatečně národního hrdinu Jana Opletala? Tuto otázku položila ve své práci sedmnáctiletá studentka Gymnázia Jana Opletala v Litovli svým spolužákům ve věku 9. ročníku ZŠ a 2. a 3. ročníku střední školy. Správně na všechny otázky o Janu Opletalovi (otázky byly otevřené, to znamená, že tázaní museli odpověď sami formulovat) odpověděli pouze 3 studenti ze 41 dotázaných.
To může být i odpovědí na otázku, jestli máme číst knihy o Janu Opletalovi. I když studentka Marie Turková připravila o Janu Opletalovi publikaci nevelkou rozsahem, která měla ambice spíše na lokální dosah (vyšla v Olomouci), stojí za to si ji přečíst. Marie Turková v ní shromáždila výpovědi pamětníků z rodiště Jana Opletala Lhoty nad Moravou a jejího okolí (Náklo, Litovel). Dále připojila také obrazovou přílohu, která shromažďuje fotografie a dokumenty, které lze dohledat v místech, kde Jan Opletal žil.
Svědectví pamětníků jsou často velice zajímavá a pomohou nám vytvořit si plastičtější obraz Jana Opletala jako člověka:


Augustin Pajkr, spolužák na gymnáziu uvádí: „Jakpak bych se na Jana Opletala nepamatoval, vždyť jsme mnohokrát seděli v jedné lavici. Jenda byl uzavřenější povahy, málomluvnější, stále nad něčím přemýšlel, ale jinak nezkazil žádnou čertovinu. A co víc – nikdy nemyslel jen na sebe. Když k němu přišel některý spolužák s nevyřešenou úlohou, prostě s nějakým „oříškem“, Jan zapomněl na všechno kolem sebe a nalejval, jak se říká, do kamaráda, co se dalo. Někdy byl až příliš tvrdohlavý v prosazování svých názorů. Mnohdy se dokázal postavit i proti rozhodnutí profesora. To když měl pocit, že kantor jedná vůči některému žáku příliš tvrdě nebo nespravedlivě. „Dneska spichám, mosim pomuct tatovi v lese,“ říkával Jenda. Tohle jsme od něj slyšeli několikrát do týdne. Pak sedl na rozvrzané kolo, nebo se vydal pěšky domů do Lhoty, sedm až osm kilometrů podél řeky – v létě, v zimě. Opletalův domov, to byla došková chalupa, hliněná zem, jedna kravka a sotva dvacet arů pole.“

2 20.07.2020

Martin Petiška vydal už mnoho knih příběhů. Příběhy sbírá od lidí známých i méně známých a v mnoha z nich se zaměřuje na anděly.
Kniha Deník anděla strážného je zaměřena především na anděly strážné: Jak si je představujeme? Jak asi zasahují do našeho života? Nemohli bychom se na svůj život podívat také jinak, kdybychom se na něj podívali z pohledu anděla strážného?
Najdeme tu příběhy obrovských životních náhod spojených s anděly – věděli jste například, že při hledání sošky anděla zapadlého do závěje či při pomoci andělovi jedoucímu z besídky na nádraží můžete poznat svého životního partnera? Mnohé příběhy nám také přibližují bezprostřední pohled na svět, který mají děti – a dospělí se mohou jejich pohledem v mnohém inspirovat, případně se tu dozvíme zajímavé „rodinné zvyky“, které se v některých rodinách předávají z generace na generaci a pomáhají jejich členům přenášet se přes životní těžkosti a problémy ve vztazích.
Obzvlášť se mi líbil příběh o vytrvalosti lásky, kdy se člověku v těžké životní situaci stane „andělem“ někdo z jeho nejbližších s názvem Sport a láska.
Všechny příběhy jsou krátké a velice poetické – někdy na můj vkus až příliš „polopatické“ a „sladké“. Pokud ale máte tu správnou náladu ke čtení této knihy a dávkujete si příběhy po troškách, určitě se vyplatí nad podobnými příběhy zastavit a popřemýšlet. Třeba tu najdete i inspiraci, jak se stát „andělem“ pro druhé.

"Uděláme si vejlet do ráje."
"Do ráje?"
Žasnu.
"Hmmm."
"DO RÁJE?"
Ještě nějakou dobu bych chtěla být tady na zemi, která má do ráje daleko, ale stejně... Kéž by se dalo do ráje jezdit snadno, samozřejmě, jak si to náš chlapeček zřejmě představuje.
"Vždyť víš, že to nejde. Jak bys tam chtěl jet?"
"Budeme dělat, jako že jsme v ráji."
"Jak?"
"Budeme si říkat samé hezké věci. Budeme na sebe... jako v ráji. Usmívat se... a jíst dobroty..."

1 15.07.2020

Životopis kněze, vězněného nacisty i komunisty, asi úplně nenaplnil očekávání, která jsem od něj měla po přečtení podtitulu „vězeň, kněz a převaděč“. Bohuslav Burian totiž od totalitních režimů nacismu a komunismu netrpěl bez svého vlastního přičinění a zcela nezaslouženě (jak to bylo například u faráře Josefa Toufara, který aktivně proti komunismu nic velkého nepodnikl), ale tyto režimy ho trestaly za jeho vlastní aktivitu – vždy velice odvážnou, někdy až zbrklou – a trest pak také dopadl na další lidi, kteří mu v jeho činnosti pomáhali. V tomto pohledu umožňuje osud kněze Bohuslava Buriana různé interpretace a myslím si, že to bude i důvodem, proč asi nikdy nebude oficiálně svatořečen, přestože zemřel v komunistickém vězení.
Kniha Františka Koloucha nejednoznačnosti v životních osudech Bohuslava Buriana nezastírá a snaží se nám představit jeho životní příběh co možná nejpravdivěji.
Jako mladý kněz – kaplan ve Slavonicích zorganizoval eucharistickou pouť k poutnímu místu za městem – ke kostelu Božího Těla, při které mimo jiné řekl:

„Potom si dobře zapamatuj, milý křesťane, že jsi tím pravým vyznavačem, když dovedeš Boha vyznat a k němu se neochvějně hlásit, i když ti to přinese příkoří a posměch. „Jako mne pronásledovali, tak budou pronásledovat i vás. Po tom pozná svět, že jste moji učedníci.“ A to je tvé největší vyznamenání.“

Životopis kněze, který ve svém životě mnoho vytrpěl a mnoho lidí muselo také trpět kvůli němu a jeho činnosti, stojí podle mého názoru za přečtení a promýšlení – právě že nejde o žádný učebnicový příklad „hrdiny bez bázně a hany“.

1 14.07.2020

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

6 01.07.2020

V úvodní kapitole knihy se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
V knize Ester se Mordochaj jako věrný žid dostává do konfliktu s totalitním státem. Statečné vystoupení proti člověku, který zneužívá svěřenou moc, je pro něj i celou jeho rodinu riskantní. V textu této knihy není nikde zmíněn Bůh, a to ani vlastním jménem, ani obecným označením „bůh“.
Podrobný komentář knihy Ester vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad závěrečnou desátou kapitolou knihy Ester:

"Krátká desátá kapitola potvrzuje hlavní charakteristiku celé knihy, a sice těsné propojení Mordechaje se svým národem. Zdá se, jako by se Ester pouze podílela na jeho odpovědnosti za Židy. Jeho mimořádné kvality mu umožnily působit na dvoře perského krále. Hlavní postava se vyznačuje obětavou službou národu, cítí se jeho odpovědným členem.
Mordechajova židovská identita nevylučuje souběžnou identitu perskou. Žid Mordechaj je v postavení perského premiéra symbolem různých napětí, která vyplývala ze dvojí loajality. Je však také symbolem zdařilého udržení rovnováhy. Je živou ilustrací toho, že Židé v diaspoře mohou sloužit Bohu i králi."

1 07.06.2020

Kniha navazuje na autorův komentář k První knize Samuelově a má i stejné uspořádání: V úvodní kapitole se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
V Druhé knize Samuelově je hlavní postavou král David, který si zřídil rezidenci v Jeruzalémě a sjednotil všech dvanáct izraelských kmenů do jednoho státu. Bůh je s Davidem, a David je díky tomu úspěšným králem. Ale jeho působení má i odvrácenou stranu – někdy používá prostředky, které mu nejsou ke cti – např. násilí v různé podobě i míře. Přesto se David stává modelovou mesiášskou postavou.
Podrobný komentář Druhé knihy Samuelovy vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad významem textu o Davidově zločinu s Batšebou v 2Sam 11,1–27:

"Epizoda vzbuzovala vždy na jedné straně rozpaky nad tím, že by se zbožný král David mohl dopustit takových zločinů, na druhé straně také údiv nad otevřeností, s níž tento text nešetří slavného krále, který byl prototypem Mesiáše (je pochopitelné, že v knihách Paralipomenon není po tomto příběhu ani stopy). V této podivuhodné dvojznačnosti se dostala Batšeba i do Matoušova rodokmenu Ježíše Krista jako „žena Uriášova“ (Mt 1,6).
Je výborné, když jsou významné historické osobnosti vzorem, který je možné následovat. Jen proto, aby byli ještě lepším příkladem pro ostatní, však není přípustné zamlčovat jejich prohřešky. Tento text mluví o prohřešcích krále Davida otevřeně a zdůrazňuje, že v Izraeli platí pro krále stejná etická omezení jako pro každého jiného člověka, nemá více práv než ostatní lidé, ani není nad zákonem či mimo zákon. U mnoha mocných lidí v minulosti i v současnosti se můžeme setkat se zcela jiným pojetím moci."

1 07.06.2020