Ty jsi kněz navěky
Zdeněk Jančařík
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/456179/bmid_ty-jsi-knez-naveky-oP6-456179.png
4
38
18
Podtitul: Rozhovor s Ludmilou Javorovou Ludmila Javorová (* 1932) byla od roku 1964 pravou rukou tajně vysvěceného katolického biskupa Felixe M. Davídka (1921–1988), který byl vůdčí osobností skryté církve u nás. Ten po návratu z čtrnáctiletého vězení připravil a vysvětil v 60. a 70. letech na kněze řadu mladých mužů, a to celibátních i ženatých. V dramatické situaci nastupující normalizace se rozhodl vysvětit na kněze západního obřadu římskokatolické církve i Ludmilu Javorovou. V rozporu s oficiálním učením církve a přes značný odpor i v řadách biskupů a kněží skryté církve z okruhu Koinótés tak učinil v prosinci 1970. Ludmila Javorová nemohla kněžskou službu nikdy vykonávat zcela veřejně, ale dodnes vnímá kněžství jako své životní poslání. Knižní rozhovor s ní je nejen unikátním svědectvím o životě skryté církve, ale především rozpravou o kněžství, jeho spiritualitě, o postavení žen v církvi a o možném přínosu ženství do všeobecně mužského prostředí katolického kléru...... celý text
Přidat komentář
„K opravdovému církevnímu reformátoru patří charisma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim, stejně jako všem náboženským blouznivcům, opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení.
Život ve službě vnitřní reformy je těžká, odříkavá dřina. Jen hluboká zbožnost, heroické ctnosti a neochvějná víra ve svatost církve dodávala mužům pracujícím na církevní obnově potřebnou sílu, aby vytrvale a se sebeovládáním, uvážlivě a obratným přizpůsobováním léčili a nerozbíjeli, shromažďovali a nerozptylovali. Nebyli ušetřeni trpkých zklamání, neúspěchů a mnohdy i škodlivých pomluv. Tíseň doby je pobízela a tak se stávali velkými nositeli obratu.“
(August Franzen, Malé církevní dějiny)
Přestože záměrem knihy zřejmě bylo ospravedlnit kněžské svěcení paní Javorové, na mě působila místy právě opačně. Vyvolala ve mě pochybnosti o tom, zda by tímto způsobem měly v naší církvi probíhat tak zásadní změny. Ano, vím, že Duch svatý někdy působí skrze prorocká vidění obdarovaných jednotlivců a, ano, také vím, že někdy ve speciální situaci musí prostě jedinec konat i navzdory odporu všech. Přesto věřím v něco, čemu se říká sensus fidei, cit církve pro změny a pohyby v ní (ne církve jako skupiny lidí v ornátech, ale církve jako společenství všech věřících sester a bratří ve víře). Biskup Davídek šel proti této náladě a šel přes mrtvoly. Kdo s ním nesouhlasil byl suspendován, adeptka ženského svěcení dostala v emočně vyhrocené atmosféře na promyšlení nabídky právě jeden den atd. Ne, nevěřím, že takhle je to správně (přesněji: bylo to pochopitelné řešení v situaci skryté církve, protože jediné možné, ale nezdá se mi to správné teď, v regulérní situaci).
Jak přetížené emocemi muselo dění kolem ženského svěcení být je patrné z toho, jak moc to v paní Lídě i po letech stále rezonuje, to nejde přehlédnout. A právě tohle stranické zaujetí, kdy je paní Javorová mnohem víc apologetkou svého světícího biskupa (ve fotopříloze knihy je vidět, že má v obýváku na stěně Davídkův portrét, no neříká se, že jeden obraz vydá za tisíc slov?) než ženou objektivně rekapitulující, mě nutilo být opatrný ohledně přijetí vyřčeného jako daného faktu. Rozpačitý dojem z rozhovoru podtrhovalo i jeho vedení otcem Jančaříkem, který podle mého názoru neodvedl svoji práci na jedničku: jednak tím, že nedokázal udržet vzpomínky sestry Lídy souvisleji u vybraného tématu (nebo redaktorsky nepropojil povídání do tematických celků), ale také svojí neochotou konfrontovat respondentku s některými nepříjemnými fakty nebo kontranázory. Tím jistě nechci říct, že by měl devadesátiletou dámu nějak „grilovat“ a dostávat pod tlak, jen toho okázalého souznění a nadbíhání bylo někdy příliš.
Přesnější obrázek o skryté církvi si rozhodně chci udělat, to téma mě fascinuje – a tak se těším na další články a knížky, které svědectví paní Javorové potvrdí nebo rozšíří.
Přes předchozí kritický pohled chci říct, že paní Javorová je z mého pohledu nesmírně zajímavá, chytrá a inspirující žena, která musela být strašně silná a statečná. Je pro mě hrdinkou, na kterou nahlížím s obdivem stejně tak, jako s obdivem nahlížím na všechny lidi zapojené do činností skryté církve. Její zápal pro službu Pánu je příkladný a strhující a není její chybou, že se narodila do světa, ve kterém své povolání nemohla žít a rozvíjet v plnosti (za to ale víc můžou komunisti a jejich restrikce než církevní hierarchie).
A ke svěcení žen, které je vlastně hlavním tématem? Vím, jak složité téma to je, společensky i věroučně a vím, že je nutné být v diskusi o tom pečlivý a trpělivý. Ale stejně bych si ženská svěcení přál. Přál bych ho povolaným ženám, přál bych ho sobě (přispělo by to k mé radosti ze svátostí) a přál bych ho i církvi, jsem si jist, že by to církvi prospělo. Jsem v tom určitě ovlivněn tím, že jsem měl tu radost a čest se spřátelit s ženou, která kněžské povolání rozpoznala: a tak vím, že se nejedná o feministickou umanutost, touhu po podílu na moci, žensko-mužskou soutěživost nebo pomíjivý rozmar. Vidím dobrého kněze, kterému ale není dáno být dobrým knězem. Ale i bez této osobní zkušenosti se mi zdá potřebné, aby církev vnímala společnost, ve které funguje. A pokud už tedy není hybatelem změn ve společnosti (jak to dokázala ve svých prvotních fázích, kdy odvážně vykročila do otevřenosti světu a mluvila hlasem světu srozumitelným), tak aby alespoň na pohyby ve světě dokázala reagovat a nestala se nerelevantní starožitností.
Vím ale také, že rychlá reforma směrem k ženskému svěcení by přinesla rozkol nejen v ekumenickém procesu (sbližování s východními církvemi bychom mohli nejspíš rovnou odpískat), ale hlavně mnoho bolesti a zřejmě i schisma v katolické církvi. V mé vlastní, milované, katolické církvi. Proto je nutné postupovat opatrně a citlivě, a proto jsem taky začal tento svůj nekonečný komentář citací o ukázněných reformátorech. Rozum velí k ukázněnosti. Ale srdce mám jinde, srdcem bych si přál, aby církev slyšela hlas apoštola Pavla: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1 Sol 5,19-22)
Ne vždy příjemná či přitažlivá, ale v každém ohledu pevná osoba - a velmi, velmi ženská. Svědectví o Koinótés, Felixi Davídkovi a církevním nenápadném kolotání v druhé polovině dvacátého století je nejcennější, pro mne nejinspirativnější posledních pět kapitol (mimo jiné i pro to bezděčné překračování hranic pokory - prostě nikdo není dokonalý)... Na druhé straně, mělo by platit, co Ludmila Javorová sama říká - "nebojme se svobody druhých".
Ke knize mne přivedla jiná kniha - Bílá voda. Doufala jsem, že mi zodpoví mé otázky. Bohužel se tak nestalo. Co mne napadalo při čtení nejčastěji - intriky, ješitnost, nepochopení.... Čekala jsem více otevřenosti, upřímnosti, osobního pohledu…Škoda, že potenciál rozhovoru s tak výjimečnou ženou nebyl využit.
V rozhovoru se sešel a sešla kněz s knězem, občas kolem sebe opatrněji našlapovali, občas se do něčeho pustili odvážně. Ludmila Javorová má nejspíš plné zuby neustálého vysvětlování kdečeho kdekomu, soustavného obhajování se, jako kdyby něco provedla a tak je místy velmi obezřetná. Autorovi se i přes tuto její ostražitost rozhodně povedlo navázat dialog a zprostředkovat nám (mně tedy rozhodně) životní zkušenosti a především svědectví o dlouhém životě a době pozoruhodného člověka.
Kniha je rozhovorem s pamětnicí a členkou skryté církve na Moravě, kterou vedl Felix Maria Davídek. Situace v té době v církvi byla neutěšená v tom směru, že byla sledována státem a byla v nesvobodě. Davídek, kněz, který byl tajně vysvěcen na biskupa, pokládal za nutnost, aby existovala žena, která bude plnit službu kněžskou, pro ty ženy, které se dostaly do vězení, a tímto úkolem zhostil paní Ludmilu Javorovou. Ta se dostala do nelehké situace, a své poslání mohla vykonávat skrytě a vedena podle svého svědomí. Všechnu svou důvěru vkládala do Boha, který ji dával sílu. I toto jsou důsledky let, které církvi nepřály, ale Bůh si lidi, vede i přes obtíže.
"Nakonec, ale vysvětil ženu s vědomím, že ho ten odpor položí nebo ho přežije."
Škoda, že otec Jančařík Ludmilu Javorovou nezlákal k rozhovoru o pár let dříve a lépe se na něj nepřipravil. Tato žena má co říct a navíc má opravdovou snahu žít své kněžství pravdivě. Jenže věk nezastavíš a devadesátka na krku se někde musí promítnout. . . .
Z mého pohledu je rozhovor o lehce promarněné šanci navodit otevřenější dialog na téma svěcení ženatých mužů, případně žen. Výsledný tvar však má s bídou hodnotu historickou.
Katolická tradice je ve svých podstatných základech moudře prozíravá, (a to je v každé době velice vzácné zboží :o) byť často i vinou samotných katolíků nepochopená. Stejně jako máme - jeden každý katolík - velice často výrazné sklony nebýt moudrý a prozíravý, ale sebestředný a lehkomyslný . . .
Chápu, že podmínky všech církví za komunismu byly šílené a improvizace nutná. Ludmila Javorová dělala to nejlepší čeho byla schopná. O tom není pochyb.
Z jejího líčení vystupuje hodně moudře empatického ženského vnímání stejně jako křehkost jednoty (nejen podzemní církve) a respektu k autoritě.
Za mě nejlíp funguje závěr rozhovoru, kde jsem se často dostávala s jejími názory do sporu, ale i do souznění:
str. 195
"...My si to pořád pleteme. Ve feministické duši je tlak."
Revoluce..
"To je jedna věc. A druhá věc: neustálé srovnávání. To je hrůzostrašná zábrana ve vývoji ženy! Pokud máme v sobě jen konkurenční myšlení vůči mužům, ale potažmo i vůči ženám, tak jsme vedle!!"
Nejzásadnější rozdíl mezi mužským přístupem k úřadu i životu samotnému je nadřazení racionality nad emocemi a možná jsem nemoderní zpátečník, ale přijde mi určité (myšleno v biblickém pojetí) podřízení žen mužům v lásce jako zásadní hodnota pro zdravě zralé fungování nejen Církve římskokatolické, ale celé společnosti.
A jak mám osobní zkušenost s kněžími mého i mladšího věku - jsou chlapi, kteří dokážou pastorovat tak, že mohou být spokojeni a plně prožívat vztah ke Kristu muži i ženy. A pak jsou ti druzí . . . ale skutečně je proto potřeba svěcení žen? Skutečně je jediné uplatnění ženy v Církvi úklid a zpěv?? Nemohu své "všeobecné kněžství" uplatnit v dialogu s knězem plodně i bez sporného svěcení?
Chci věřit tomu, že otec Jančařík chtěl před pastorační prací paní Ludmily smeknout, ale za mě si vzal příliš velké sousto. Stejně jako kdysi Felix Maria Davídek, když světil ženu i trochu ze vzdoru a s horkou hlavou, jak jsem z Ludmilina vyprávění pochopila. . .
Trefně to vystihla Jana 283 nahoře:
"Co mne napadalo při čtení nejčastěji - intriky, ješitnost, nepochopení...."
3/4
Ne příliš dobře zvládnutý rozhovor. Tok myšlenek paní Javorové se často ubíral jinými cestami a panu Jančaříkovi se přes veškerou snahu nedařilo získat odpovědi na některé otázky. Obsah čtenáře spolehlivě zbaví iluzí o fungování skryté církve.
Pro mě kniha byla velmi zajímavá - škoda, že nebyl prostor nahlédnout do nitra paní Ludmily ještě více. Čtení pro mě bylo pomněrně náročné, ale to je způsobeno mou neznalostí podzemní církve. Jsem zvědavá, jak na mě bude kniha působit třeba za pár let...
V knize je tolik krásných myšlenek, že bych tady vypsala třetinu knihy. Pokud vás zaujala, tak si ji přečtěte. Je skvělá. Mimo jiné se dozvíte, proč by kněží měli manuálně pracovat. Jak prožívá kněžství žena. Kdy někteří muži v církvi pochopí, že ženy nejsou jen na úklid v kostele a na zpívání na kůru. Je to o přemýšlení o kněžství a skryté církvi, která zůstala skrytá dodnes.
Knihu jsem četla dlouho. Ale nebylo to tím, že by mě nebavila. Právě naopak. Ale má tolik podnětů k zamyšlení, že jsem si dělala přestávky a četla, když jsem měla chuť. Tato kniha je dar nejen svým sdělením, ale i lidskostí a pravdomluvností. V této době je to téměř zázrak. O to více si knihy cením a ráda se k ní budu vracet.
Kniha je unikátním dokumentem o radikálním "davídkovském" křídle skryté církve a jsem opravdu rád, že paní Javorová přistoupila na tento rozhovor. Jak paní Javorová, tak F. M. Davídek prožili neuvěřitelné životy a vykonali obrovskou práci, i když její výsledky dnes možná nejsou vidět. Kniha dává náhlédnout i na temnější stránky: rozkol v církvi, neschopnost hledat konsens či kompromis, ať už mezi oficiální a skrytou církví, nebo mezi proudy uvnitř skryté církve. Dalším objevem pro mě byl vztah paní Javorové ke kněžství: dosud mě nenapadlo, že být kněz neznamená jen projevovat se jako kněz navenek, ale může to být celoživotně hluboce prožíváno uvnitř. Na knize mě poněkud rušilo, že vyprávění občas "skákalo" v čase i prostředí, dalo práci udržet nit. A taky jsem trochu váhal, jestli to má být o paní Ludmile Javorové (což jsem očekával) nebo o F. M. Davídkovi. I tak ale knihu doporučuju k přečtení! A oceňuji rozsáhlý poznámkový aparát v závěru knihy.
Kniha, která má potenciál vyvolat diskusi, přináší nejen vhled do života, myšlení a názorů ženy - kněze, ale je též cenným svědectvím o fungování podzemní církve, resp. její brněnské větve, v době pronásledování jakýchkoliv projevů víry komunistickým režimem. Podrobně se též věnuje osobnosti P. Felixe Davídka, jehož byla paní Javorová pravou rukou.
Rozhovor probíhá v přátelské atmosféře, ale je zároveň hodně emotivní, často se zde odbíhá od tématu nebo se leccos opakuje. Autor knihu sice doplnil vysvětlivkami, ale ani to mi někdy nestačilo a trochu jsem se v té záplavě jmen nebo jen naznačených situací ztrácela. Přesto je jasné, že paní Javorová je obdivuhodná žena a má co říct. Nejvíc mě koneckonců zaujaly části, které nejsou ani tak o podzemní církvi, jako o paní Ludmile samotné, o tom, jak vnímá své kněžství, duchovní život apod. Nepochybuji o tom, že takové ženy by ve funkci kněží byly pro katolickou církev velkým obohacením.
Ludmila Javorová žije své povolání ke kněžství skrytě, ale vytrvale a autenticky. Rozhovor s ní je cenné svědectví a i vyhlídka toho, jaké by to asi mohlo být, kdyby v katolické církvi mohly být svěceny na kněze i ženy. Díky nakladatelství Portál a Zdeňku Jančaříkovi za odvahu vydat tuto knihu, která se jistě v katolické církvi nedočká jen pozitivního přijetí.
"Zastávám teorii, že člověk svým utrpením hýbe světem. Utrpení je hodnota a nemůže se ztratit. Láska je největší hodnota. Jako člověk nemohu mít lásku tak dokonalou, jako ji měl Kristus, takže všechny hodnoty světa vkládám na paténu lásky k proměnění – protože to může jenom Bůh. V tom je možné setkání člověka a Boha. Až do druhého příchodu. Druhý příchod bude totální proměna a na té by nám mělo záležet. Mnohokrát jsem se pokoušela tlumočit tento pohled na Krista mezi dospělými, ale marně. Když jsem kdysi učila, modlívali jsme se s dětmi o druhý příchod, zvláště před Vánocemi. Říkala jsem dětem, že všechno bude proměněno v krásu, kterou si zatím neumíme představit, protože v Písmu je psáno, že bude nová země a nové nebe. A když Kristus mluví o něčem novém, to znamená, že to tady ještě nikdy nebylo."
Jak v Portálu výde ňáká tá duchovní knížka, dycky ju tatovi kúpím. Ale taky si ju přečtu, ať máme po večerách o čem múvit. A to sem vůbec netušíl, že za totáča u nás vysvětili ženskú. Ani nevím, co si mám o tom myslet. Kněz má byt chlap, jako je ten náš Polák Wojta u nás v kostele. Snáď že to bylo za komančů, to bych eště pochopil. Ináč má ale paní Javorová názory zajímavé, to zaséj áno. Třeba jako že by ministranty měly robit aj baby. Súhlasím, bo ti škaredí pazgřivci u nás, nadá sa na to dívat. Mět tam ze pět krásných mladých bab, aj by chodilo v neděle na mše víc ludí. Dyť aj pater Jančařík píše, že v neděle chodí u nás do kostela enem 375 tisíc věřících. No kde sme? Kde tú ti šecí ludé? V ostravskéj Karolíně? A z těch na mši je eště větčina babek od petašedesátky do osmdesátky! Tož ať si aj naši bišopi knížku přečtú a neco s tú situacú dělajú.
Úžasná žena...dokazuje, jaké by byly ženy - kněží pro církev obohacením.
Citace z knihy:
,,Byla jsem připravena jít do kriminálu a posloužit eucharistií ženám."
,,Dar kněžství jde se mnou, patří to ke mně a neodložím to až do smrti. Já jsem prosila, aby mě Bůh sám vedl - a jsem beze strachu a bez starostí. Ženě je vlastní se rozdávat, což je Boží vlastnost a Boží dar. Přijala jsem pověření ve skryté církvi a dodnes si je nesu jako radost a bohatství."
Ludmila Javorová si zaslouží opravdu obdiv a úctu. A rozhovor s ní je jistěže nabitý zajímavými informacemi. Ovšem v dialogu je poněkud zabíhavá, což je pochopitelné, vzhledem k věku. Chce toho jistě říct hodně, nebo možná se chce hodně dozvědět Zdeněk Jančařík. A tak jsem se v rozhovoru ztrácel. Některé (možná mnohé) události jsou popsány velmi mlhavě. Asi jsem měl větší očekávání. Ale tím nepopírám, že si LJ opravdu zaslouží úctu a obdiv.
Vynikající kniha, mohu podepsat předcházející postřeh, že se kniha nesoustředí na Koinotes. Doporučuji!
Jen krátce citace Ludmily Javorové: "Já nemůžu pochopit jednu věc! Co brání mužům, aby žena byla svěcena na kněze. Vždyť oni neproměňují! Kněží proměňují spolu s Kristem. A jedná se o spásu! To nemůžu pochopit! A ženské i mužské kněžství kladu na stejnou rovinu!"
Velmi mě potěšilo, že se kniha nesoustředí na fakta o Koinotes (toho už bylo řečeno dosti), ale na pocity a psychologickou motivaci dvou nejvíce pozoruhodných postav - Ludmily a Felixe. Moc se mi líbilo, jak byl rozhovor veden, zdá se mi, že Jančařík se ptal opravdu citlivě a možná byl i sám některými odpověďmi fascinován (Ludmila má jasno a umí formulovat prožívání svého kněžství tak, že by jí mnohý farář nestačil). Z knihy každopádně působí tak, že bere Ludmilu jako sobě rovnou, s úctou a respektem, což mě opravdu mile překvapilo. Jen je škoda, že v rozhovorech, které pak poskytoval médiím, se snaží být zdrženlivý a opatrný - no aby to nevypadalo, že s ní sympatizuje moc a aby někde "nahoře" nebyl problém... Trochu škoda.
Štítky knihy
rozhovory osudy lidí katolická církev osudy žen totalitní režimy pronásledování církve podzemní církev
Autorovy další knížky
| 2020 |  Ty jsi kněz navěky |
| 2015 | Přeskočit horu |
| 2023 | Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu |
| 2012 | Zuzana Roithová - Vidět srdcem |
| 2018 | Plátno z Turína |
Kniha Ty jsi kněz navěky je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 47x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 9x |
| Chystám se číst | 22x |
| Chci si koupit | 7x |
| dalších seznamech | 1x |
Tato kniha rozhovorů - velmi inspirativní, z níž je cítit vzájemný osobní respekt obou stran! - ve mně stejně zanechala určitý rozpačitý dojem. Celá problematika byla značně spletitá, to jsem věděla už ze dřívější četby, ale rozkrývání neskutečného množství animozit mezi jednotlivými protagonisty skoro fyzicky bolelo a občas silně připomínalo krutě současné zážitky, nemluvě o mezi řádky čtených manipulacích a jiných komunikačních podrazech. Nicméně znovu zdůrazňuju, že si Ludmily Javorové neskutečně vážím, vnesla mi do momentálního myšlení velmi zajímavé podněty... a kdo zhodnotí dějiny jako celek? Jenom Ten, se kterým si o tom v rámci osobní parusie popovídáme...