martin č. komentáře u knih

Jako mladého na gymplu, kdy jsem četl sci-fi, mě to minulo. Četl to tehdy jen jeden spolužák. Pak jsem sci-fi 20 let nečetl. Teď jsem na to narazil v podobě audioknihy (bohužel čtenou ze starého mizerného překladu z r. 1991) a celkem mě to překvapilo, takže poslouchám aktuálně třetí díl.
No ona to není vize budoucnosti a nějaké galaktické říše, ona je to Římská říše na svém konci (kterou naopak čtu posledních 20 let). Ostatně se tím prý Asimov inspiroval a i díky tomu nepůsobí román ani po 70ti letech zastarale.

1) Prolog a Hari Seldon, to může být paralelně někdo, kdo v průběhu 4. století n.l. vykládá řekněme římskému císaři Constantiovi II. (337-361) či Valantiniánovi (364-375), že říše se chýlí k zániku, byť tomu tehdy zevnitř ještě nemuselo vůbec nic nasvědčovat. A zakládá Nadaci, která ponese kulturu a vzdělání. V tom Římě ji pak nesla např. církev, která se s říší také rozešla, ale vzdělání jaksi uchovala.

2) První a druhá krize Nadace a hrozící válka s barbarskými sousedním státy na troskách okrajových římských provincií - to může být nějaká Afrika, Kartágo sv. Augustina cca roku 430 a města, která si musejí před barbarskými Vandaly pomoci samy, i když na severu ještě Římská říše stále existuje, ale už nemá sílu nijak zasahovat. Na Nadaci se s tím vypořádává bravůrně Salvor Hardin. Jeho působení na Anakreónského vládce mi tak trochu připomnělo středověký poj o investituru, resp. tehdejší církev, která byla rovněž státem ve státě.

3) Další z krizí rozpadající se říše (to už je tedy ve 2. dílu Nadace a Říše ale pro tu podobnost s pozdněantickým Římem píšu sem). Poslední silný generál říše Bell Rioso versus poslední silný galaktický císař, kteří se střetávají mezi sebou a nemůžou tudíž ohrozit Seldonovu Nadaci. To zas vypadá velmi podobně jako střet římského císaře Valentiniána III. (425-455), který po vítězství svého vojevůdce Aetia nad Huny tohoto posledního velkého vojevůdce raději vlastnoručně zavraždil. Říkalo se tehdy, že si císař svou levicí uťal vlastní pravici.

Díky těmto paralelám se dalo v Nadaci celkem orientovat a i přes horší překlad se mi líbila.

6 04.10.2019

Bude to dlouhé. Je zajímavé číst fakta, která člověk zná z jiných knížek a uvědomit si, že tohle je vlastně prvotní zdroj. Odtud to všichni přebírali. Např. údaje o obeplutí Afriky Foiničany za faraona Nekona. Případně sice známé příběhy, které tu naopak zapsány nejsou a jsou známy až z pozdější doby (a nejspíš se tak vlastně vůbec nemusely udát - viz níže).

Postřeh (stejný jako v Xenofontově Anabázi) Obrovský důraz Řeků na oběti a předvším věštby (úplně jiné pojetí náboženství než známe dnes).

Další vtipný postřeh- Herodotos v první polovině knihy při popisu Řekům neznámých národů rád zaznamenává, jak který národ souloží :-) Např jedna z mnoha charkteristik:
"Se ženami (Auseové-jeden africký národ) souloží všichni společně; neuzavírají manželství a páří se jako dobytek. Když ženě dítě povyroste, sejdou se ve třetím měsíci muži na jedno místo a komu z mužů se dítě podobá, tomu je přiřčeno"

Dál jsem si napsal jakýsi obsah jednotlivých knih (obsahuje tedy SPOILERY, dá li to tak brát u této literatury)

1. Slušný rozjezd, zajímavé dějiny Lýdů, napůl dějiny a napůl příběhy a pověsti - Gýgés, Kroisos, Kýros Veliký
2. Egypt a jeho dějiny - sice je tu od záhadologů známý popis labyrintu ale současně asi největší surealismus Hérodotových dějin. To nejsou pověsti, ale spíš báchorky. Egypťané asi Herodotovi napovídali kde co. A dnešní záhadologové to berou jako fakta :)
3. Návrat k věrohodnějším příběhům a počákům dějepisu, pokračování dějin Persie a Kambýsovo dobývání Egypta. Opravdový počátek dějepisectví, Polykrates na Samu, jeho sláva i pád.
4. Perské tažení proti Skytům - tématicky možná nejmíň zajímavé (tažení proti jakýmsi barbarským nomádům), historicky ale perfektní popis tažení na sever od Černého (Pohostinného) moře i popis tamních národů. První opravdu kritické dějepisectví. Tady mě opět napadlo, že Ruské země (či Ukrajinu) prostě nejde dobýt. Jsou moc velké a ničím neohraničené. Dareios tu dopadl podobně jako o kus severněji a 2300 let později Napoleon.
5. v páté knize dochází konečně k tomu, oč tu kráčí. Ke střetu Řeků s Peršany. Dovídáme se, že za Ionské povstání může vlastně město Mílet, resp. jeho bývalý vládce Histiaos, toho času nedobrovolný rádce v Susách u Dareia, který se chtěl dostat domů. Kdo četl Waltariho Tajemného Etruska, přečte si i originální příběhy piráta Dyonýsia fokajského a Sparťana Doreia.
6. Ionům v letech 499-494 pomáhaly Athéňané, proto došlo k slavné bitvě u Marathonu. Bitvu pospal Herodotos sice stručně, ale výstižně se vším, co předcházelo i následovalo, za to tu není ani slovo o marathónském běžci, zvěstujícím vítězství do Athén, na jeho počest se těch 42 km dneska běhá. To je prý až příběh z pozdější doby. Jinak jsou pátá i šestá kniha stále plné různých odboček, hlavně o starších dějinách Athén a Sparty. Prostě se Herodot snažil psát v širokých souvislostech.
7. Od sedmé knihy Dějiny vrcholí. Perfektní popis Xerxových příprav a všech národů zapojených do "akce" a proti nim 300 Sparťanů a pár tisíc spojenců. Bitva u Thermopyl.
8. Stále tentýž rok 480 př.n.l. Athéňané na scéně, hořící Athény, Xerxes, Mardonios, Artemisia, Themistokles, Salamina a dřevěná hradba.
9. Bitva u Plataj. Pausaniás, Sparťané proti Peršanům, Athéňané proti Thébanům, deset dní průtahů a polovina vojska stažená kdesi mimo bojiště. A konec. Řecký zázrak. Ta řecká SVOBODA byla jejich největší zbraní a hodnotou, často ale současně i jejich ohromnou slabinou a zkázou. Vlastně mi to celé trochu připomnělo Hru o trůny, kterou sleduji. Zatímco bílí chodci (Peršané) jsou za humny, Argejští se sváří se Sparťany, ti s Athéňany, Athéňané s Aeginou, Tegejští nechtějí přepustit levé křídlo Athénám, Dionýsios Syraůský pomůže, jen, když bude mít hlavní velení. Politika je už taková. A když se alespoň někteří z nich spojí jsou nepřemožitelní Řekové, nikoli Peršané.
Krásná kniha. Nejstarší dějepisná. Řekové těch "nej" měli mnoho.

6 25.04.2019

Po přečtení antických dějin Cornelia Tacita jsem se pustil do tohoto slavného románu, který zpracovává stejnou epochu, tedy rané římské císařství - 1. polovinu prvního století n.l.
Nabízí se srovnání se ságou C. McCullough (popisující století předchozí) a literárně je aspoň pro mne Claudius kvalitnější. Historicky je Graves také bezchybný, takže sám jsem s ním vlastně problém neměl.
Na druhou stranu mi ale přijde, že je tu na malé ploše tolik postav (které se často jen mihnou a zmizí), že se Římem nepolíbený čtenář musí dost ztrácet. Za všechny např. Marcelus či ve své době velmi protěžovaní Augustovi vnuci (adopcí synové) Gaius a Lucius. Pro zajímvost jsou zobrazení na vůbec nejběžnější Augustově denáru:
http://www.wildwinds.com/coins/ric/augustus/RIC_0210.jpg
Také Livia Drusilla je asi démonizovaná až zbytečně, byť motivy (k vraždám autorem jí připisovaným) tu byly a zmiňují je i antičtí autoři. Za tyto jinak drobnosti snižuji o jednu hvězdu.
EDIT: Kdo by měl zájem, pošlu mu vlastnoručně zpracovaný rodokmen julio-claudivské dynastie, aby se v postavách a vztazích tolik neztrácel. Stačí se ozvat :-)

6 28.08.2018

Píšu komentář s velikým časovým odstupem po přečtení (více než rok a půl), to protože Lewis je pro mne tak výstižný autor, jehož myšlenky mi se mi tolik líbí, že cokoliv o nich chci svými slovy vždy napsat, působí polovičatě, musel bych totiž opsat celou knížku.

Teď jsem viděl na facebooku jakousi tabulku věcí, vášní, činností, které jsou označeny jako démonické dveře vedoucí někam do pekel. Jsou tam rozličné věci (věštění, voodoo, heavy metal, ale i jóga, vegetariánství a mraky dalších)

A právě v souvislostí s tím jsem si vzpomněl na tuhle knížku a její myšlenku, která mě velmi zaujala a jíž věřím. Vlastně není ani přímo Lewisova, on ji jen vysvětluje a krouží po celou dobu kolem ní.
„V OKAMŽIKU, KDY SE LÁSKA STÁVÁ BOHEM, STÁVÁ SE DÉMONEM“
Tzn. když něčemu podlehneme příliš, takže vytěsníme vše ostatní okolo, začíná cesta do pekel. Láska k vlasti může přerůst k bezbřehému nacionalismu, stejně tak láska k čemukoliv nebo ke komukoliv jinému. Jediné co to vše zastřešuje a mělo by být nad tím, je láska křesťanská k Bohu a bližnímu svému. Pak je vše ok. Pokud si ale na místo ní dosadíme nějakého svého boha (a může to být třeba jinak neškodné či příznivé vegetariánství), stává se z toho posedlost a to je špatně. Tak tomu rozumím.

Jinak Lewis kromě tohoto překrásně rozebírá své 4 druhy lásek.
NÁKLONNOST (ke komukoliv, s kým se vídáme trvale, byť s ním vlastně nemáme nic moc společného – vrátný, kterého každý den potkáváme, sousedovic starý pes).
PŘÁTELSTVÍ (které spojuje dva lidi stejného zájmu („vy také? Já myslel že jsem v tom sám“), kráčí ne jako ostatní proti sobě, ale vedle sebe, může však vyčleňovat všechny, kteří do našeho kroužku nespadají)
ÉROS (asi nejbližší té poslední a nejdůležitější, protože jsme v ní schopni potlačit sami sebe, své ego)
A na závěr KŘESŤANSKÁ LÁSKA, která když je nad všemi uvedenými, umí je všechny spojit tak, aby se nestaly těmi démony.

A díky Hance Bohmové ze ten výborný citát o Augustinovi. Také mi utkvěl. Lewis ho pojmenoval (spíše než Augustinovým křesťanstvím) jeho kocovinou z pyšných antických filosofií. Vše antické obdivuji (jako druhý pilíř naší civilizace právě vedle křesťanství), ale čtu spíše historiky než filosofy, k těm mám totiž místy podobné výhrady.

6 22.07.2016

Přečetl jsem to trochu se sebezapřením. Neseděla mi forma. Smajlíky (jak píše Rabor), neustálé opakování a žoviální věty typu „vážně, zkuste to, uvidíte, že to funguje“; případně „A teď (na konci kapitoly) se běžte projít třeba do lesa“ A já si u toho říkal – Jasně, ty blbče, jenže já svůj volný čas věnoval právě čtení tvé knížky a na les už teď nezbývá prostor, jinak doma shnijeme mezi neumytým nádobím a nevypranýma věcma“ Tolik k negativům.
Když se ale oprostím od této (mně) nesympatické formy, s obsahem jsem v cca 70% souhlasil. Věřím, že výchova a působení především na malé dítě do 6ti let je to, co osobnost zformuje úplně nejvíc. Čili zejména matkám docela doporučuju a knížku s výše uvedenými rezervami hodnotím jako dobrou.

6 21.06.2016

Hovory k sobě jsem začal číst při návštěvě Carnunta http://martincermak.rajce.idnes.cz/2015_CARNUNTUM/ , kde je císař-filozof psal, pak jsem je na nějaké 2-3 týdny odložil a dočetl je po té, co mi do mé sbírky mincí přistál pěkný denár právě Marca Aurelia.
Mám se starověkými pohanskými filosofiemi trochu problém (podobně jsem to měl u Seneky, a proto raději čtu historiky), protože pro mne je tou pravou bombou Nový zákon, evangelia diktovaná samotným Duchem svatým, Ježíšova nádherná a dokonalá podobenství. Ve srovnání s tím prostě pohanské filosofie diktující obecné dobro bez konkrétnější příkladů pokulhávají.
Nicméně je pravdou, že svým pojetím stoicismu se Markus Aurelius křesťanství do značné míry přiblížil. Nehněvej se na druhé, jednej v souladu s přírodou, konej dobrodiní pro dobrodiní samo a ne pro odměnu, nepodléhej vášním (hněvu, strachu, rozkoši), buď dobrý už dnes ne až zítra, je jedno, jak dlouho žiješ, zlé a špatné jednaní škodí především svému původci, nikoliv tobě – to vše je evangeliím velmi podobné a je bez debaty, že Marcus Aurelius byl velice moudrý muž a úžasný panovník. Jeho Hovory tak patří navždy světovému dědictví a i dnes je cenné, mít je ve své knihovničce.

6 24.09.2015

V Zemi Mahdího je vynikající trilogie!
První díl Lovci lidí profiluje postavy, všechny padouchy se kterými se bude Kara ben Nemsí potýkat, i jeho družinu – komického chvástala Selima tropícího víc škody než užitku, mladého neohroženého Ibn Níla i přísného Raise Efendina, jehož heslo zní „kdo zlé strojí, nechť se zlého bojí“. Jsme na Nilu a Kara se dostané i do staroegyptských hrobek a dokonce si odnáší i kousek mumie. Skoro mu závidím.
Druhý a třetí díl (Mahdí a V Sudánu) měly být viditelně původně jedinou knihou navazující na Lovce lidí. Ale protože se nevlezly do jednoho svazku, přidal Karel May do třetího dílu po porážce hlavního lotra, otrokáře Ibn Asla u pramenů Nilu ještě retrospektivu do Kurdistánu a na ještě jedno protiotrokářské dobrodružství na zpáteční cestě po Nilu a setkání s jednou z postav výše uvedené kurdistánské retrospektivy. V ní pobaví nejvíc asi opilý hospodský, \"otec všech prasat a miláček hnoje\" :-)
Vůbec jsou všechny tři knihy plné jak vtipných situací, tak i mravního křesťanského ponaučení. To zdůrazňované křesťanství Old Shatterhanda jsem jako dítě nevnímal a velmi mne dnes po 25 letech, kdy jsem po mayovkách s chutí znovu šáhl, překvapilo a potěšilo. Kara ben Nemsí / Old Shatterhand nepřátelům odpouští, předává zloduchy k potrestání, ale zásadně odmítá mstu a všechny strhává svým příkladem. Nečetl jsem nikdy Foglara a jeho Mirka Dušína, ale četl jsem Old Shatterhanda. Nelže, sám nikdy, není-li donucen, neprolévá lidskou krev a lidský život považuje za dar a nejvyšší hodnotu. Také (ve všech knihách) nerozlišuje mezi černochy, bělochy či indiány. Řádná porce (křesťanské) etiky. Chtěl bych, aby ho mé děti jednou četli.
Mayovy hrdiny si měli Němci brát za vzor místo Rakušáka s knírkem.

jedna z moudrých vět:
" Neměli bychom lidi posuzovat podle toho, jací jsou, ale podle toho, co je k tomu dohnalo"

Z vtipných charakteristik a oslovení:
"nebyl tu tupý, lenivý syn Orientu, který své "nic" pokládá za vše a nepřipouští, že jinde, někde tam za horami, žijí taky lidé."
nosič břemen, čistič dýmek

6 12.03.2015

Půjčil jsem si Tutanhamouna v knihovně spíš na prolistování (je to vizuálně krásná kniha), ale překvapil mě i obsahově. Egypt jsme hltal a starověkem se bavil před 20ti -30ti lety a nenapadlo by mne, že na takto profláklé téma (2x jsme byl i na fantastické výstavě replik na brněnském výstavišti) mne ještě něco překvapí. Ale překvapilo. I když, jak je tu pode mnou sem tam zmíněno, prof. Bárta nepíše snad úplně poutavě a občas je to rozhárané, podané informace vážně stojí za to. Jak k okolnostem Carterova objevovaní, tak k historii 18. dynastie i k samotným hrobkám té doby. A to (SPOILER), že se dnes vážně uvažuje, že jsou v Tutanchamonově hrobce ještě další místnosti mne fakt zaujalo.

5 04.01.2024

Gravesovy romány (aspoň tento i známější knihy o císaři Claudiovi) jsou podle mého soudu docela jiné oproti dnešní historické próze, které jsou plná knihkupectví. Graves si moc nevymýšlí žádné romantické či dobrodružné linky, kterými by svou beletrii zaplnil. Když to přeženu, on téměř jen převypravuje přístupnějším jazykem obsáhlá díla starověkých autorů. U románů "Já, Claudius" Tacita a v tomto případě Procopia Z Kaisareie a jeho díla Válku s Peršany a Vandaly, Válku s Góty a Tajnou historii (která česky bohužel nevyšla). A protože Procopiova díla jsou velmi podrobná, měl Robert Graves z čeho čerpat. Byť asi Justiniánovi nasadil až zbytečně psí hlavu a Belisaria naopak snad až přespříliš vylíčil jako nejspravedlivějšího mezi spravedlivými. Faktem je, že tento Justiniánův vojevůdce byl asi jedním z největších vojenských stratégů historie. Hlavně proto, že dokázal z naprostého minima možného vytěžit absolutní maximum.

5 13.01.2022

Vynikající přehled husitského období, který se opravdu dobře čte. Kapitoly jsou stručné až úderné, je znát, že vycházely postupně formou článků. Velikým plus je i krásné grafické zpracování a velké množství obrazových příloh.

5 25.06.2021

Kniha, která mne po dlouhé době dostala svou atmosférou. Něčím za těmi písmenky, co ve mne dlouhou dobu zůstane. Tyhle knihy si pak dávám do doporučených.

5 17.05.2020

Četl jsem pár dílů dceři ve Čtyřlístku a po několikátém z nich jsem přišel na to, že je to daleko nejlepší komiks poslední doby, co mi přišel pod ruku (mnohem lepší než současný Čtyřlístek - a to jsem fanda těch starých z osmdesátek). Když jsem v časopise uviděl reklamu na tuhle knížku, musel jsem ji pod vánoční stromeček pořídit. Neuvěřitelně chytré a vtipné, nádherně kreslené a ještě s přídavkem drobných poučení pro děti. Moc se těším se na druhý díl a doufám, že vyjdou i další.
mmch všimli jste si v jednom obrázku té party ze Hra o trůny? Johna Snowa, Tyriona, Hodora a dalších :D ?

5 14.01.2020

Perfektní, četl jsem kdysi dávno na gymplu a teď po letech poslouchal jako audioknihu (je na youtube). Nechce se věřit, že je to 70-80 let staré. Na rozdíl od druhého Asimovova trháku Nadace to není jen chytré, ale místy i dost vtipné. Snad napomohl překlad či načtení, nejvíc mě bavili technici Powell a Donovan. Za kombinaci myšlenek a vtipu jednoznačných 5.

Odposlouchal jsem to nedávno na pokračování na Českém rozhlasu na doporučení kamaráda. A dost se mi to líbilo. Hlavně mě vtáhla do děje perfektní dramatizace knihy ze začátku, kdy jsem poslouchali víc dílů naráz třeba dvě hodiny v kuse. Ke konci už jsem si uvědomil možná trochu jednostranný pohled, resp. to, že nejde o dokument a literaturu faktu, ale "pouze" o román. (Nepodařilo se mi např. dodatečně najít nicmoc o Hynském, jako agent Rak je uváděn někdo jiný, atd...ale to je nepodstatné) Hodnotím téma i zpracování maximálně pozitivně.
V souvislosti s Františkem Kriegelem mě napadlo, že měl tak bohatý život (Žid z Haliče, občanská Válka ve Španělsku, válka Japonců s Číňany, 1948,...prostě mohl ve svém životě, kdy asi dělal většinu věcí ze svého přesvědčení (byť často třeb špatného), tolikrát přijít o vše včetně života, že začínám rozumět tomu, proč se jako stárnoucí muž dokázal jako jediný z Brežněva neposrat. Opravdu respekt. A velký respekt patří i jeho manželce Rivě.
A díky formě, kterou jsem příběh nepřečetl, ale odposlechl jsem objevil perfektní model "audioknihy" Můžu u něj lepit modely a současně poslouchat knížku :-)

5 04.10.2019

Nemůžu se zbavit dojmu, že pan Vondruška je především dobrý obchodník prezentující sám sebe (v poslední době i v médiích na různá "aktuální" témata jako uprchlíci, dále to neuvěřitelné množství knih, které chrlí na trh - v té kvantitě se musí kvalita logicky ztrácet. Srovnejte, kolik historických románů napsali např. Waltari či Loukotková). Pak je v závěsu teprve slušný popularizátor historie, a co se týká role historika a spisovatele, tam už to kulhá.
Nápad dobrý, graficky pěkné, občas jsem si ale říkal, kde ty věci bere a jiné, že jsou holé fabulace, které bych vyložil úplně opačným způsobem a neměl by se tudíž do nich pouštět. Při četbě pánů Žemličky i mladého Kalhouse (abych zmínil autory píšící o téže době) jsem tento dojem neměl.

5 08.05.2018

Ve stejnou dobu, kdy jsem četl v románu o smrti císaře Barbarossy, zemřel v naší realitě i mistr Umberto Eco, budiž mu země lehká.
První knížka, kde jsem s autorem držel zcela krok, pokud jde o fakta, nicméně pro mne knížka asi poslední, kterou jsem od něj přečetl.
Faktů je zde asi míň než v Ecových předchozích románech a v reáliích zejména Byzantské říše se orientuji od loňského roku celkem slušně, proto kvituji zasazení příběhu do druhé poloviny 12. století.
Bohužel nějak nevím, co napsat víc. Jaksi jsem si nedokázal úplně oblíbit hlavního „hrdinu“ ani jeho kumpány. Ostatně jako v jiných Ecových knihách. S jejich nahodilým potácením se bez cíle ve slepých uličkách (opět jako v jiných knihách) se nedokážu nikdy úplně ztotožnit. I přes pár vtipných momentů. Zcela smyšlené fantastické popisy (inspirované jednou norimberskou kronikou z 15 st.)na hranicích bájné říše kněze Jana se mi paradoxně četly nejlépe a „věřil“ jsem jejich příběhu více než tomu, že by slavný kronikář Niketas Choniates během strašného plenění Konstantinopole křižáky r. 1204 jen tak v klidu pojídal delikatesy ve svém domě a poslouchal sáhodlouhá vyprávění italského mluvky.
Raději bych si možná přečetl přímo kroniku samotného Nikety Choniata, jemuž Baudolino svůj příběh vypráví. Tu bohužel nestihli naši byzantologové v 80tých letech vedle jiných kronik přeložit. Tentokrát tedy za 4 hvězdy.

5 06.05.2016

Velice zajímavé čtení o římském (byzantském) císaři Alexiovi Komnenovi vládnoucím před 900 lety (1081-1118) z pera jeho dcery, psané mnoho let po císařově smrti.

Alexios byl zřejmě mimořádný vladař a státník. Armádě velel od nějakých dvaceti let a stát nacházející se zcela v troskách převzal za vypjatých okolností někdy ve čtyřiadvaceti. V následujících 37 letech jej dokázal stabilizovat umně vedenou diplomacií a četnými (převážně obranými) válkami na všech frontách, (jichž se sám co vojevůdce účastnil), zabezpečit hranice a znovudobýt četná maloasijská území ztracená v předchozích letech na úkor Turků. (A to již změkčilí Byzatinci sami skoro nebojovali, jen utíkali z bitev a najímali cizí žoldnéře). Bravurně se císař vypořádal i s první křížovou výpravou a zajištěnou znovu kvetoucí říší předal bez problémů rovněž schopnému synovi.

Ze všech pramenů plyne, že Alexios byl mimořádně mírumilovný (i přes vynucené války, kterým se ale nevyhýbal), zbožný člověk. Současně však velmi racionální a nikoli pověrčivý, což na tu dobu musel být dost unikát. Dokládám výňatkem z textu:

„Tehdy došlo i k této události. Uprostřed Konstantinova fora stála na porfyrovém sloupu kovová socha....Konstantinopolští jí, myslím, říkali Anthelios...Jednou se znenadání zvedl prudký vítr z afrických břehů a náhle shodil sochu na zem. ...Všichni zejména ti, kdo císaři nepřáli, v tom viděli špatné znamení. Šeptali si, že událost je předzvěstí císařovi smrti.
Císař na to poznamenal: „Znám jen jednoho pána nad životem a smrtí a vůbec nemohu věřit tomu, že příčinou smrti by mohl být pád sochy. Máme si snad myslet, že kdyby například nějaký Feidias nebo jiný sochař opracoval kámen a udělal sochu, křísil by tím mrtvé nebo vytvářel živé bytosti? A kdyby tomu tak bylo, co zůstane pro Tvůrce všehomíra? Je psáno „Já vydávám na smrt i daruji život“. Nic tu nestojí o pádu té či oné sochy“ Tak císař přenechal všechno nejvyšší Prozřetelnosti boží.“ (kniha 12/IV)

A ještě nesmím zapomenout na naprosto kruťácké tituly vládních (úředních) funkcí. No uznejte: „sebastokrator Izák“, „protosebastos Adrianos“, „panhypersebastos Katakalon“ nebo můj oblíbený „Velký domestikos Západu“ :-)

5 12.11.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

5 23.04.2015

Pokračování prvního dílu a honba za generálem Douglasem, falešným medicinmanem Thibautem a za tajemstvím Old Surehanda. Známé postavy z předchozího dílu – Vinnetou, Old Shatterhand a Apanačka, k nimž přibývá ještě nerozlučná dvojice tlustý Dick Hammerdull a dluhý Pitt Holbers a náčelník siouxských Osedžů Matto-šahko = Sedm Medvědů. Jim všem v patách banda Old Wabbla a dalších nepřátelé. Old Shatterhand se tu posouvá trochu do role detektiva odhalujícího spletitá tajemeství Old Surehanda, Apanačky, generála Douglasse a medicinmana Thibauta. Náhody a odhalení přitažené za vlasy snad až moc, ale pořád za pět hvězdiček, stejně jako v dětství. Kde jinde se setkáte s lovem 4 šedých medvědů v jediném dni?
Na obálce náčelník Osedžů Matto-šahko – Sedm Medvědů.

A opět jedno morální Old Shatterhandovo krédo:
„Je velký rozdíl mezi pomstou a trestem. Pomstychtivý člověk není dobrý člověk, jedná nejenom nešlechetně, ale zavrženíhodně. Ani ten, komu bylo třeba i těžce ublíženo, se nemůže jen z toho důvodu povyšovat na soudce. Pakliže to dělá, dopouští se často velkého bezpráví, neboť kdo z nás je tak bezúhonný, tak mravně čistý, aby mohl a měl právo jen tak beze všeho vynášet soudy nad kýmkoliv ze svých bližních?“

5 16.03.2015

Jak píší mnozí, Zaklínač to není. Kniha se čte mnohem obtížněji (i pro množstvá latinských vsuvek), Reynevan nemá zaklínačovo charisma, jeho příběh čtenáře tolik nezajímá, a kdyby se nedozvěděl, jak to s hlavním hrdinou dopadne, zas tak moc mu to vadit nebude, často bych mu vysloveně nafackoval. Obě vedlejší postavy (Šarlej a Samson) vzbuzují naopak mnohem víc sympatií. Tolik ke "kritice" a proč dávám hvězdičku dolů.
Na druhou stranu pořád je kniha neuvěřitelně zábavná, místy velmi vtipná, poučná, se spoustou zajímavých myšlenek. A je v ní obrovská spousta skutečných historických faktů, událostí, postav. A celé to svádí k návštěvě Slezska a poznávání vedlejších zemí koruny české. Druhý díl pak dává vhled do druhé poloviny husitských válek a slavných a ničivých rejs za hranice Čech. Jinak z mého pohledu platí výše uvedené pro oba dva díly (třetí mne zatím čeká).

4 15.03.2023