Maanna komentáře u knih

Tahle kniha se mi trochu těžko hodnotí. Kdybych nečetla Muže jménem Ove, byla by to s pár výhradami (rozhodování mezi Kentem a Svenem bylo poněkud příliš zdlouhavé a tragických úmrtí bylo trochu moc - nemám ráda ždímání citů) velmi příjemná kniha. Nicméně když jsem Oveho přečetla, cítím trochu pachuť z recyklace. Autor našel vzorec, který na čtenáře funguje a teď jen vyměňuje proměnné, takže opět je tu zpočátku nesnesitelný hrdina, z něhož se vyklube člověk se zlatým srdcem, opět jsou tu návraty do minulosti, které vysvětlují přítomnost, je tu přátelství se zvířetem, které hrdina nejprve nemohl vystát, vyhraná bitva s úřady, chlapec s otcem ve vězení... prostě těch paralel je moc. A teď babo raď, protože mně se Britt-Marie líbila jako celek víc než Ove... Takže nakonec hodnocení není špatné, ale doufám, že autor nevyplácá svůj talent na psaní pořád stejných knih...

24 07.11.2019

Je to syrový příběh z drsné doby a drsného kraje, kde opravdu člověk téměř cítí všudypřítomný chlad a dělá se mu lehce nevolno z nabízených "lahůdek." I vztahy jsou takové na dřeň ohlodané, bez mnoha slov a sentimentu, což se mi na knize líbilo. Je pravda, že Agnesino vyprávění v kontextu všeobecné málomluvnosti působí trochu nevěrohodně, ale celkové zachycení atmosféry u mě tentokrát převážilo. Ocenila jsem také, že ani v závěru autorka nepodlehla sentimentálním výlevům, ale zůstala v naturalističtější rovině.

24 17.10.2019

Napsat knihu o tom, jak se pořád jen jde po silnici, vyžaduje odvahu, protože z toho určitě nevznikne dějem naplněný thriller. Naopak, silou knihy je zachycení často až ubíjející atmosféry pochodu a vývoje postav a jejich vztahů. Od úvodního popichování, přes vytváření přátelství a koalic, šok z toho, že tady jde skutečně o život, první obtíže a postupný úbytek sil, až po pocit naprostého osamění a rezignace. Ono to opravdu občas poněkud nudí a pak si člověk trochu s hrůzou uvědomí, že čte o chladnokrevném vraždění... Otázkou je, jestli tento pochod má nakonec nějakého vítěze...

Kniha, ve které se moc nemluví, ale která je zároveň plná vášně, smutku, radosti, obav, lásky i tragédií. Čas pomalu plyne a zdánlivě se nic neděje, ale jsou i chvíle, kdy si lidé naplno uvědomí, co v životě získali nebo ztratili, a čtenář dýchá, miluje a podléhá slabostem spolu s postavami. I po jazykové stránce je kniha skvostná, pro mě to zatím byla lahůdka tohoto roku.

24 23.09.2018

Užitečná kniha, která by pro mne ale možná stačila jako delší článek - přišlo mi, že se vše stále opakuje. Umím si ale představit, že pro toho, kdo manipulativní rodiče zažil, to může být užitečné, protože je zkrátka obtížné překonat představu, že rodiče mají své děti rádi, a smířit se s tím, že to u těch našich rodičů tak není. Proto je dobře, že podobná kniha existuje a že děti z těchto rodin mohou najít podporu, i když bych s některými autorčinými příklady trochu polemizovala a rozhodně bych považovala za užitečnou větší vyváženost a propojenost mezi popisem situací a návody, jak si s tím poradit.

23 31.12.2022

V Tasmánii se neodehrává tolik knih, takže právě originální prostředí je celkem osvěžující, stejně jako zmínky o místní kultuře a o tom, jak snadno se dá kultura poničit, pokud k ní nepřistupujeme s respektem a porozuměním. Zaujal mě také motiv vlivu sociálních sítí a veřejného mínění na vyšetřování. Ani samotný nápad nebyl vůbec špatný. Jen hlavně v první polovině se trochu vleče a občas zaškobrtne o zdravý rozum (neumím si představit, že by někteří rodiče opravdu věřili, že nález sáčku marihuany v pokoji jejich dospívající dcery znamená, že musel její prodejce být přímo v tom pokoji; trochu moc je tu reálných i domnělých poměrů učitelů s žáky). Ale druhá polovina už odsýpá dobře a rozhodně by mi nevadilo se s tímhle týmem vyšetřovatelů ještě někdy potkat...

23 29.12.2021

Kdyby autor zůstal u motivu, jak může strukturovaný svět Minecraftu s jasnými pravidly pomoci autistickému dítěti zorientovat se v reálném světě a najít cestu k ostatním, bylo by to fajn, ale autor se pustil do mnoha dalších motivů (výčitky svědomí za smrt blízké osoby, chybějící komunikace v rodině, gambling, šikana ve škole...) Bohužel není tak úplně zdatný spisovatel, aby je všechny dokázal dobře propojit. Často pak jde cestou problém - instantní řešení (o kterém se sice mluví jako o složitém procesu, ale prakticky se vše daří řešit na první dobrou), což způsobuje, že je kniha trochu nevěrohodná. Obrazně bych to vyjádřila tak, že autor vymyslel dobrou kostru, ale už se mu ji úplně nepovedlo potáhnout masem a kůží.

23 21.10.2021

Pokud bych se dívala na knihu jen z hlediska čtivosti, asi by úplně dobře nedopadla, protože čtení je to často trochu ubíjející. Motivy se opakují a u druhé i třetí ataky člověk tak trochu (trochu dost) tuší, co bude následovat. Nicméně z téhle knihy jsem se o životě s bipolární poruchou dozvěděla víc než z odborné literatury a i to ubíjející opakování různých stavů k ní bohužel patří. Není to kniha, kterou so budu chtít znovu přečíst, ale díky ní mohu lidem kolem lépe rozumět, takže mohu autorovi jen poděkovat, že mi umožnil nahlédnout do svého osudu. budu mu držet do budoucna palce.

23 01.11.2020

Bohužel jednu hvězdičku knize ubírá opravdu nepovedený překlad - věty jsou klopotné a šroubované a neustále opakovné oslovení "má paní" vůbec nebere v potaz rozdíl v užívání a funkcích přivlastňovacích zájmen v češtině a angličtině (našla jsem si pro srovnání ukázku v originále a ta se četla mnohem lépe.) Jinak to pro mne byla celkem příjemná kniha. Moc se vydařily postavy majordoma a psa, ale ani ty ostatní nebyly bez potenciálu. Mně asi nejvíc vadilo, že chyběl detailnější popis prostředí a vztahů na venkově a celé pozadí vraždy. Hrdinka vyhodnotí první tři osoby, které potká, jako potenciální pachatele a dál už po souvislostech moc nepátrá, jen se snaží jejich vinu prokázat nebo vyvrátit, aniž by třeba jen na chvíli zvážila, že pachatel může být ještě někdo jiný, koho dosud nepotkala... Ale zase to beru tak, že se jedná o první díl série, kde autoři chtěli představit postavy, které pak budou figurovat i v dalších dílech, tak holt pátrání trochu osekali...

22 26.12.2023

Orhan Pamuk píše velmi dobře a dokáže v knize skvěle zachytit tureckou společnost a její proměny. Hlavně první část knihy mě velmi zaujala. Autor chtěl přenést do současnosti příběhy o Oidipovi a Sohrábovi a Rostamovi. To ale vytvořilo natolik nepravděpodobnou zápletku doplněnou mnoha náhodami, že z toho výsledný příběh vyšel jako špatně uvěřitelný. Možná by stačilo, kdyby si vybral z obou legend jen jednu. Je to škoda, protože některé části byly fascinující, takže i když u mě první Pamukova kniha, na kterou jsem narazila, nevyvolala bezbřehé nadšení, určitě se k němu ještě vrátím. Ostatně, Rusovláska není obecně považována za jeho nejlepší dílo...

22 28.08.2022

Kniha mistrovsky ztvárňuje téma závěru života a srovnávání se s minulostí, přičemž hrdina Fredrik rozhodně není vzorem dokonalosti, a totéž platí i pro ostatní postavy. Všichni v životě udělali plno chyb, s nimiž se musí nějak srovnat, a ne vždy se jim to daří. Autor výborně zachycuje drobné detaily všedních situací, které ale mají hluboký význam - popisy pobytu na ostrově, setkávání s přáteli nebo letní slavnost byly opravdu silné a hned tak je z hlavy nedostanu. Bohužel kniha obsahovala i scény, které jsem vnímala jako dost přepálené, a v nich na mě postavy působily nevěrohodně. Pro mě by bez nich kniha byla ještě silnější.

22 28.11.2021

Trochu autorku podezírám, že poslední dobou využívá jména ke snadnému výdělku - knihy jsou superkrátké a zdaleka ne tak propracované jako její starší věci. Řemeslo nezapomněla. Líbí se mi, jak pracuje s atmosférou, která postupně houstne, a motivací postav. Nicméně je to takové celé moc rychlé. Mnohem více mi ale vadí dvě věci: jednak to celkové klišé o bohatých, kteří za pozlátkem báječného života skrývají jen bídu neuspokojivých vztahů, násilí a neporozumění, jednak je to už druhá kniha autorky, která pracuje s představou, že pokud mi někdo ublíží, mám právo ho zabít, což je pro mě celkově neakceptovatelné. V tomhle je mi mnohem bližší stará dobrá Agatha, která sice často měla pro své pachatele pochopení, ale stále razila jasný postoj, že zabíjet se zkrátka nemá. Myslím, že pokud bychom akceptovali vidění světa podle Camilly Läckberg, byl by to dost průšvih. Zde mi navíc opět vždycky nepřišlo zabití viníka jako adekvátní trest...

22 21.10.2021

Velmi silná kniha vycházející z autorových deníkových záznamů. Nehraje si na filozofické úvahy ani na politický komentář, jde opravdu o zachycení zážitků frontového vojáka. Je zajímavé sledovat počáteční nadšení a touhu ukázat se v akci, šok z reality, postupné vystřízlivění i konečnou apatii, kdy je zranění vnímáno jako radostná událost. Zajímavý pro mě byl i popis života v zázemí fronty, včetně kontaktu s civilním obyvatelstvem. I když technicky vím, že vojáci musí mezi akcemi odpočívat, filmy apod. tak nějak vedou k představě, že jsou vojáci pořád v přímém boji. Není to pro mě kniha překvapivá nebo šokující, ale rozhodně dala dějepisným kapitolám jako "bitva u Stalingradu" nebo "ústup německé armády" velmi konkrétní obsah bez filmového lesku.

22 24.03.2021

Přidávám se k těm, kteří mají pocit, že autorka omylem vydala námět na budoucí román. Ten není špatný, ale chtělo by to nějaké odbočky, dramatické zápletky, propracovanější psychologii postav. Tady je všechno strašně přímočaré, v podstatě odhadnutelné a ploché. Navíc jsem v případě Ingrid vnímala její postup jako značně amorální, znemožnění hříšníka by, myslím, stačilo... Takže v tomto případě jsou mé dojmy více než rozpačité.

22 13.12.2020

Kniha se celkem dobře čte, děj odsýpá, i když dialogy nejsou úplně autorovou silnou stránkou. Místy jsou poněkud křečovité a promluvy nejsou dobře propojené - někdy je to ve stylu: Petr řekl: Pavel řekl: Petr řekl:, což mě trochu rušilo. Nicméně základní zápletka mi nepřišla špatně vymyšlená a mytologický rozměr mě bavil.
Větší problém pro mě ale je, že je to na můj vkus trochu přepálené. Hlavní vyšetřovatelka vedle pátrání po odporném vrahovi zažije hned několik otřesů v soukromé sféře, z nichž každý z nich by si říkal minimálně o dovolenou, ne-li o pobyt na psychiatrii. Vrah z minulosti, o kterém se v souvislosti s případem mluví, zavraždil údajně tolik lidí a tak komplikovaným způsobem, že nemohl stíhat spát ani jíst, a nejspíš po něm zůstaly vylidněné oblasti. Způsob provádění vražd také vzbuzuje pochybnosti - ani podle mě by oběti tak dlouho naživu nevydržely. A k tomu jsou tu čas od času editorské chyby, takže například farmář John má na straně 108 čokoládově hnědé oči, ale na straně 247 na Katie hledí chrpově modrýma očima:-) (chyb je mnohem víc, pátrání po nich jsem brala jako doplňkovou hru).

22 27.08.2020

Číst Stefánssona je opravdu jako ponořit se do moře obrazů a nádherných slovních obratů - ještě se ani nic nezačalo dít a už jsem byla nadšená použitým jazykem. Příběh na moři je pak nesmírně strhující, až mi z toho začala být trochu zima. Velmi věrohodně je popsaná i prázdnota a bolest, kterou chlapec prožíval po katastrofě, včetně toho, jak snadno nám do těchto hlubokých prožitků vstupuje biologická realita jako potřeba spánku nebo močení... Kdybych nosila klobouček, právě hluboko smekám.

22 22.07.2020

Příběh vychází z evangelií, takže je děj trochu předvídatelný. Nicméně mě kniha potěšila svým bohatým jazykem a popisy míst. Především mě ale zaujaly postavy - snad až na Myrinu, která byla taková až barvotiskově dokonalá - které i přes setkání s Ježíšem zůstávaly lidské a znovu a znovu se plácaly v malichernostech, vracely se ke svým omylům a podobně, zvláště mě zaujaly Marie z Magdaly a Béretu.

22 01.04.2019

Nádherný román s barvitým popisem prostředí Londýna 19. století, ať už jeho bohatších nebo chudších částí. Výborně napsané postavy, které člověk chvíli lituje, chvíli jim fandí a chvílemi mu lezou na nervy. Příběh hledání štěstí, kterému brání společenské konvence, vlastní předsudky nebo vzájemné nepochopení. Snad to nakonec alespoň Sugar a Sofii vyjde. Bylo to pro mě krásné dobrodružství a i po 900 stranách mi bylo líto, že je konec.

22 14.05.2018

Jeden z mých instantních zlepšovačů nálady.

22 09.09.2016

S knihou jsem se potkala vlastně nadvakrát. nejprve mi ji doporučila má milovaná češtinářka na střední škole, že by se mi to mohlo líbit. Tehdy se mi v ní tu a tam něco líbilo, ale myslím, že jsem se pořád snažila najít příběh, na jaký jsem zvyklá. Tedy příběh, kde každou postavu vnímám individuálně, hledám její motivy, rozhoduji se, je-li mi sympatická nebo nesympatická... A vlastně jsem tím tak trochu s knihou válčila. Podruhé jsem se k ní vrátila po letech a knize jsem se tak nějak vzdala. A najednou nebylo podstatné, kdo je čí matka, otec, bratr, sestra, strýc nebo sestřenice. Zůstala jedna rodina, v níž se vlastně charaktery a výhry i prohry postav stále opakují, i když se realita kolem nich mění, a kde nakonec nezbývá než čelit prázdnotě na konci snažení. Není to úplně optimistický pohled, ale velmi silný. Nebyla to pro mě ani žádná velká deprese, jen ta drsnější strana naší reality. Třetí současný návrat byl hlavně setkáním se starými známými, ale objevilo se i plno zajímavých motivů, kterých jsem si dříve nevšimla, takže myslím, že se do Maconda zase někdy vrátím.

22 24.08.2016