,,Přijmi mé poděkování, píseň lesního lidu ze zapomenutých pralesů Asagornu. Používej tento dar moudře. Odteď budeš znám jako Lesočert."
Nenarodil jsem se jako čert. Oni ale dítě, které našli v tunelech Kabanu, nezavrhli. Může za to snad moje mateřské znamení, které mám s nimi společné a které určuje můj osud? Vyrůstal jsem s nimi. S čerty a trpaslíky, až do toho osudného dne. Dne, kdy mou vinou zemřel můj nejlepší přítel.
Už před více než dvěma roky mě zaujal spisovatelův profil na IG a přála jsem mu, aby se kniha vydala. Takže vítej na světě, Lesočerte.
Rozhodně oceňuji originalitu celého děje. Čerti a trpaslíci žijící na jednom místě a chránící Krystal času. Pecka.
Líbí se mi i názvy vesnic, měst a také postavy ze slovanské mytologie. Z těchto detailů čtenář pozná, že si dal autor vážně záležet.
A ta práce je vidět na každé stránce příběhu. Má totiž dokonale vymyšlenou nejen historii a náboženství, ale i jazyk. Jen mám pocit, že se všechno nevešlo do knihy, takže do světa pouze nakukujeme, což je velká škoda.
Příběh má několik dějových linek, které se postupem času protínají a objasňují celou situaci. Takže i když na začátku se může zdát, že je některá linka zbytečná, vůbec tomu tak není. Vše má svůj význam.
Autor se s nikým nepáře, takže si nemůžete být jistí tím, kdy se vaše oblíbená postava zhroutí k zemi s nožem v krku. Některé scény mohou být pro citlivější čtenáře dost drsné.
Skvěle fungují i vsuvky mezi kapitolami. Různé písně, náboženské spisy nebo úryvky z kronik.
Základ je tedy dobrý. Co jeho provedení?
Tady už mám bohužel dost výhrad.
1. Erotická scéna. Proč? Tahle scéna nebyla vůbec dobře napsána a navíc byla v příběhu úplně zbytečná. Nikam děj neposouvala.
2. Trpaslíci a jejich řeč. Některým čtenářům se může zdát originální. Pro mě je to jen další dílo, ve kterém takto mluví. Bohužel už je to takové klišé, že mě to spíš štve.
3. Postavy jsme neměli možnost moc poznat. Vlastně nevíme nic o jejich minulosti. Co je formovalo?
4. Chaotický děj. Někdy jsem měla pocit, že autor něco přeskočil (Jak se opičák dostal do linky Arlana?)
Věřím, že v dalších dílech bude spousta věcí dovysvětleno, protože konec je hodně otevřený.
Píše se rok 2015 a můj příběh začíná. Jsem Ctirad Záhorský, pro některé z vás, kteří mě znáte z pozdějších let, už jen Strašák. Chtěli jste vědět, jak to všechno začalo. Doslova jste mě o to prosili. A já se tak rozhodl vám to všechno vypovědět. Kdo mě zná, ví, že tohle čtení nebude pro slabé povahy. A kdo mě nezná, ten to neskutečně brzo zjistí. Vlastně hned na prvních stránkách.
,,Měl se dát spíš na práva. K čemu nám bude archeolog?"
,,Nesouhlasím, studium archeologie vůbec není špatný směr."
,,Proč myslíte?"
,,Bude mít praxi v kopání hrobů."
Kdo čtete mé příspěvky pravidelně, víte, že na Jakuba Hozu nedám dopustit. Je jedním z mých nejoblíbenějších autorů v našem českém rybníčku a těším se na každou jeho další knihu. Série Strašáka je za mě ta úplně nejpovedenější. Proto není překvapením, že je tu recenze na nejnovější díl.
Tentokrát se jedná o prequel celého příběhu. Ctirad je teprve studentem a do Strašáka má ještě daleko. Pokud ale plánuje přežít praxi vykopávek u česko-polského pohraničí, bude se jím muset rychle stát.
Opět tu máme skvělý černý, sarkastický humor. Přesně ten, kvůli kterému autorovu tvorbu naprosto zbožňuji. Budete se smát, až se za břicho budete popadat, jen občas zjistíte, že vám z toho břicha trčí i špička nože.
Akční nářez, který ovšem není jen o vyhřezlých vnitřnostech, potocích krve nebo až nechutných erotických praktikách, i když ty tu najdete také. U jedné z těchto scén se mi mimochodem vůbec nedělalo dobře. Kromě toho zde naleznete i mnoho popkulturních hlášek, a to z filmů, seriálů nebo PC her, které byste tu nečekali (Pán prstenů, Zaklínač, HIMYM, Lví král, Hory mají oči a další).
Ač se jedná o prequel, doporučuji knihu číst až po přečtení předchozích dílů. Pak si totiž celý příběh užijete ještě mnohem více. Je to vlastně taková třešnička na dortu pro věrné čtenáře, kterou jsem si neskutečně užila.
Pokud chcete nalákat ještě víc, něco vám prozradím. Autor tvrdí, že kromě prologu je až do příjezdu k vykopávkám tato kniha ze 70% jeho autobiografií.
,,Zběžně jsem jedny z dveří otevřel a nakoukl dovnitř. Poklopko na díru chybělo, takže jsem záchodům mohl udělit pouhé tři hvězdičky."
Můj příběh není o krásných věcech, ale o temnotě, fanatismu, tvrdém řádu, věcech a lidech, které byste nechtěli potkat ani za jasného dne, natož ve dnech, kdy Slunce přestalo vycházet a nad královstvím se usadila Dnesmrt. Pijavice vylézají z hrobů a chtějí zahubit vše živé. Ale já, Gabriel de León, jsem plamenem v temnotě, jsem stříbrem oděný zabiják, který necouvne. Boj se mě a střež své kroky. Jsem tvou noční můrou, jsem tvým vrahem.
K této knize jsem přistupovala od prvopočátku s obavami. Moje kamarádky, se kterými se často ohledně knih shodneme, byly každá na jiné straně barikády a já tak mohla jen hádat, ke které se přidám. Nadšená nebo zklamaná? Jak můj boj s touhle bichličkou nakonec dopadl?
Tohle pro mě není vůbec jednoznačné. Ačkoli na začátku se zdálo, že knihu odložím, a hned vysvětlím proč, ke konci jsem jí pomaličku začala přicházet na chuť.
Teď už ale důvody, proč jsem myslela, že knihu nedočtu:
1. Samotný úvod, který byl až nápadně podobný jiné knize, kterou miluji. Královrah a kronikář, který má jeho příběh zaznamenat. Ihned jsem tedy začala být naštvaná. Nakonec ale zbytečně.
2. Vadilo mi, že příběh nejel chronologicky, ale skákal od jednoho k druhému. V jedné lince byl Gabriel malý chlapec a následně učeň Řádu, v té druhé, již obávaný bojovník. Mně osobně seděla více chronologická část.
3. Spousta věcí bylo předvídatelných, a pokud máte nějaké to fantasy načteno, žádný úplný wow efekt se dlouho neukáže. Nakonec jsem se ale přece jen dočkala.
4. Autor často používá hodně vulgární mluvu. To samo o sobě ničemu nevadí, naopak k celému konceptu se hodí, ale někdy je méně prostě více. Po pár scénkách začnou být některé hlášky ohrané a silná slova ztrácí na významu.
Abych nebyla jen kritická chválím kresby, které celý příběh doprovázejí, trefná přirovnání a skvělou hru s přímou řečí (zaměřte se na úvozovky). Také se mi líbila hierarchie upírů a jejich popisy.
Hlavní hrdina mi k srdci vzhledem k závislostem a charakteru, nepřirostl. Zato vedlejší postavy, to bylo trochu jiné kafe (Šedoruký, Astrid nebo Aaron). Když se pak čtenář dozvěděl celou pravdu, vlastně i Gabriela začal chápat.
,,Nechtěla zabíjet. Nenáviděla válku a vše, co jí brala. V žilách jí ale kolovala krev Berberů a Andragonek, dvou národů naprosto nesmiřitelných bojovníků. Teď někdo útočil na její nový domov. A hlavně ohrožoval Lili."
Po vítězném boji panuje v Kefetu povznesená nálada. Chystá se i svatba členky královské rodiny. Nikoho tak nenapadne, že by se pod posvátnou horou mohlo doposud skrývat zlo, které opět začíná vystrkovat drápky. Bojovnice Aronel zmizela a není nikde k nalezení, ale v Zahradě dryád ve městě Morlon si svá zranění léčí znovu nalezená princezna Elena. Je jasné, že boj s temnou magií ještě zdaleka nekončí.
Tento svazek se tváří jako nová série. Ať již svým názvem nebo obálkou, na které je doslova napsáno pokračování série Dračí oči. Já osobně bych knihu nedoporučovala číst samostatně, bez předchozích příběhů. Za mě to není jen volné pokračování, které se smí číst odděleně, ale regulérně další díl. Věřím, že bez těch předchozích budete naprosto zmateni. Takže ne, nedělejte to.
Na začátku oceňuji drobné shrnutí předchozího děje. Pomohlo mi to zorientovat se. Stejně si ale dál stojím za tím, že pro čtení této knihy bez předchozích dílů je nedostatečné.
Opět tu máme strhující dobrodružství plné intrik, bitev a objevování sebe samých. Líbí se mi, jak s každým svazkem hlavní hrdinové rostou. A také objevují další členy svých rodin.
Nerostou ale pouze hrdinové, spolu s nimi neskutečně vyrostla i sama autorka. A mně nezbývá než říct, že tento díl byl po stylistické stránce napsaný nejlépe. Nebo aspoň mně nejvíce sedl. Text plyne bez menšího škobrtnutí a vy si dokážete dokonale představit krajinu, dryády a magické prvky. I dialogy jsou naprosto přirozené.
Takže po jazykové stránce za mě super. I úvod z města Kefet se mi moc líbil, ale děj z lesa dryád mě bohužel oslovil méně než předchozí části.
Stále jsem čekala, kdy se vrátíme do Kefetu, ale to se bohužel nestalo. Mrzí mě, že autorka nechala jednu linku tolik otevřenou a nepracovala s ní i v tomto díle ještě malinko víc.
Každopádně se moc těším na pokračování. Musím zkrátka vědět, co bude dál. Další díl si už teď můžete objednat přímo u autorky.
„Kdyby tě někdy náhodou napadlo strčit hlavu do chomoutu, pamatuj na to, že před svatbou musí mít člověk oči otevřené a po svatbě přivřené.“
V tomto postapokalyptickém světě státy i jejich struktury zanikly. Doposud nezničená města a jejich komunity jsou jen majáky v jinak zdevastované zemi, ve které přebraly nadvládu korporace. Jelikož si každá z nich chce ze zničeného světa urvat co největší kus, musí mít samozřejmě svého vyjednavače. Náš hlavní hrdina Viks je právě tím, kdo uzavírá smlouvy s lokálními vůdci a zajišťuje tak SKODABONDu větší moc.
Našeho drsného hrdinu a jeho malou partičku potkáváme v Moravské Třebové. Jejich ambicí je dostat se až do Ostravy. Začínáme tedy až v půlce příběhu. Na začátku nevíme nic o tom, proč je svět v chaosu a lidé se chovají tak obezřetně a zároveň agresivně. To po malých střípcích odhalujeme až v průběhu čtení.
Autor nám hned na prvních stránkách dávkuje akční přestřelky, kterými si mě zaháčkoval. Když k tomu ještě přidám fakt, že Moravskou Třebovou trochu znám, bylo rozhodnuto.
V průběhu čtení přijdete na to, že kniha není jen dalším postapokalyptickým románem z českého prostředí. Kdepak. V tomto díle totiž hraje velkou roli i politika. Autor zde vytvořil až politickou satiru na dnešní uspořádání vlády. No, jeho povolání se zkrátka nezapře.
Moc se mi líbila i zničující, deprimující atmosféra, která byla cítit z každé stránky. A také fakt, že tohle je jedna z možností, jak by to za pár let mohlo na Zemi reálně vypadat. Bohužel.
Nápad byl tedy skvělý. Ale co jeho provedení?
Přiznám se, že to se mi nakonec úplně nelíbí.
Viks v příběhu navštíví asi osm měst a ve všech se opakuje téměř stejný scénář. Takže už jen čekáte, co za překážky na něj čeká tentokrát a jak místní honoraci přesvědčí ke spolupráci.
Ani postavy mi nějak extra nepřirostly k srdci. Chovaly se až příliš mechanicky a šly za svým cílem i přes mrtvoly. Největší emoce a lidskost vykazoval Kantor, který byl vlastně civilistou a Viksovým náhodným spolucestujícím.
Autor často zbytečně pospíchal k další akci a zapomněl na to, že hrdinové se do srdcí čtenářů zapisují právě svými pocity, psychologií a tím, co dělají i mimo bitvy.
„Služba je čest,“ říkal můj otec. „A čest je všechno.“
Já bych jeho rčení upravil. Zjistil jsem, že musíme sloužit především pravdě, protože bez pravdy je čest sama o sobě prázdná.
Jsem Pamon Kes a beru na sebe úkol vyprávět vám příběh svého pána Hakatriho, nebo aspoň ty jeho části, jichž jsem byl osobně svědkem. Všechno to začalo velice nevinně. Do našeho království přijeli lidé. Vyprávěli, že na svém území spatřili děsivou bestii – černého draka – a žádali můj lid o pomoc. Horkokrevný Ineluki (bratr mého pána) se nakonec zaváže přísahou, že bestii zabije stůj co stůj. A můj pán v tom bratra přece nemůže nechat samotného.
Ocitáme se celé tisíciletí před událostmi, které známe z knihy Trůn z dračích kostí. Hayholt ještě nestojí. Místo něj tu máme město Asu'a a máme možnost podívat se mezi Sithy.
Tento prequel doporučuji číst, pokud máte přečtený aspoň jeden díl ze série Jasný osten, Žal a Trn. Pomůže vám to dát si do souvislosti spoustu věcí a ani ten svět vám nebude úplně cizí, přestože za ta staletí je trochu jiný.
Sithy jsem si oblíbila již v knize Trůn z dračích kostí, takže jsem velmi ocenila nahlédnutí mezi ně a zjištění, co se Inelukimu stalo předtím, než se stal Králem bouří.
Zamilovala jsem si oba bratry, kteří byli jako oheň a voda. Tak neuvěřitelně rozdílní. Ineluki proměnlivý, náladový a divoký, kdežto Hakatri rozvážný, laskavý a čestný. Sledovat tyto naprosto rozdílné osobnosti, které se zároveň neskutečně milují a nechtějí, aby se tomu druhému něco stalo, to byla pecka. I věrný panoš Kes, který příběh vypráví, mi přirostl k srdci.
Přiznám se, že jsem některé pasáže probrečela. Je to opravdu silný příběh.
„Pokud ti tvrdohlavost a neuvážená přísaha brání vrátit se domů – a mně brání můj smysl pro povinnost tě opustit – nemáme jinou možnost než najít způsob, jak Černého červa zničit.“
Autor píše velmi čtivě, i když je jeho styl malinko archaický. Jak se do toho dostanete, budete to milovat. Jeho nádherné barvité popisy plynou jako voda. Má obrovský cit pro vyjádření emocí hrdinů.
Oceňuji i krásné mapy.
Jediné, co bych vytkla, jsou občas se opakující skutečnosti, a osobně bych uvítala ještě více prostoru pro Inelukiho.
„Popravčí meč v domě, to je jasná oprátka na krku.“
Když jste dcerou kata a vyrůstáte jen s ním, některé věci začnete brát jako samozřejmost. Krev, zlomené kosti, useknuté části těla, ale také pohledy ostatních, když kráčíte ulicí nebo se jich nedej bože chcete dotknout. Na tento životní styl jsem byla zvyklá. Měla jsem své jistoty, které se ale měly brzy vypařit jako pára nad hrncem. Když jednoho dne mého otce zavraždili a ukradli jeho popravčí meč, přísahala jsem, že viníky najdu a pomstím se jim.
Tohle historické krimi čtenáře zavede do středověkých českých zemí. A já musím říct, že se mi moc líbilo, jak autorka popsala prostředí tehdejšího města i vesnice, pověrčivost lidí i jejich každodenní starosti včetně náboženství.
V knize se neustále něco dělo. Dobrodružství, které Anika zažívala, mě rychle vtáhlo do děje a byla jsem neskutečně zvědavá na samotné rozuzlení. Kdo bude vrah? Proč zabili právě kata, kterému navíc vzali i zbraň?
Takže začátek byl úplně peckovní. Pak se ale do příběhu přimotal tajuplný Darko, a tím se to tak nějak celé trochu zvrtlo.
Najednou tu máme klasický otřepaný scénář. Hlavní hrdinka se začne chovat nelogicky a dělá přesně to, co se jí řekne, aby nedělala. Co nadělat, Anice se zkrátka splaší hormony a braňte sedmnáctileté holce v zamilování. Navíc do takového fešáka s temnou minulostí.
V románu se objevuje i mučení, které je líčeno skutečně barvitě a také milostné scény. Některé z nich na mě byly krapet moc (SPOILER: Kdo by měl chuť ztratit panenství bezprostředně po tortuře vězně?).
Kromě Aniky se mi postavy moc líbily. Každá měla své osobní problémy, starosti i minulost, která z nich zformovala jedinečné osobnosti. Takže působily naprosto uvěřitelně. Oblíbila jsem si jak Daniela, tak Darka, ale třeba i děti Rozinku a Olina nebo psa Orta.
Celý ten nápad s katovou dcerou na stezce pomsty mi přišel skvělý a neotřelý. Jako dobrodružný historický román to funguje dobře, ale u krimi žánru bych čekala víc vyšetřování a také uzavřenější konec. Závěr byl zkrátka až moc otevřený – doufala jsem, že se případ aspoň zčásti vyřeší.
Za mne je to kniha, která se četla fakt skvěle, ale své mouchy zkrátka má.
„Život není fér. Je jenom férovější než smrt, to je vše.“
Tohle není jen další obyčejný příběh o princezně, která čeká na záchranu. Není to fantasy ani klasická pohádka. Každá stránka si pohrává se satirou a parodií na zažité žánrové šablony, a to vždy zábavnou a rozhodně neotřelou formou.
Celý koncept Princezny nevěsty je pojat téměř po cimrmanovsku. Takže pokud máte rádi humor téhle inteligentní partičky, zamilujete si jistě i toto dílo. Líbí se mi, jak nás autor tahá za nos a dokáže si dělat srandu i ze své vlastní osoby. Kniha totiž nestojí jen na samotném příběhu, ale i na vstupech spisovatele, který v nich popisuje své dětství, to, jak se k textu dostal, jak se o práva musel soudit s dědici skutečného autora nebo setkání se Stephenem Kingem, který měl napsat pokračování tohoto románu.
Věřím, že tyto autorské vsuvky mohou spoustu čtenářů odradit. Když ale přistoupíte na autorovu hru, budete se dokonale bavit.
Princezna nevěsta je vyprávění o pravé lásce a vzrušujících dobrodružstvích. Krásná, leč chudá Beruška je bezhlavě zamilovaná do chudého čeledína Westleyho. Ten se rozhodne vydat do světa, jenže po cestě za vysněným cílem zahyne. A tak na scénu vstupuje padouch – slizký a krutý princ Humperdinck, který si chce Berušku vzít. Než však ke svatbě dojde, je nevěsta unesena trojicí roztodivných psanců.
Ačkoli čtenář tuší, jak to celé dopadne, přesto si užívá každou stránku. Goldman, nebo chcete-li Morgenstern, vytvořil vskutku neotřelé dílo. Budete se smát, milovat jeho humor, budete napnutí, jak souboje dopadnou, a budete doufat, že pravá láska skutečně zvítězí a překoná všechny nastražené překážky.
Rozhodně si zamilujete téměř všechny postavy. Já si nejvíce oblíbila něžného obra Fezzika a jeho parťáka, pomstychtivého šermíře Iniga.
„Dobrý den, já jsem Inigo Montoya; zabil jste mého otce; připravte se zemřít.“
Také skvělé scény s bláznivým Maxem a jeho ženou Valerií, boj v Zoo smrti nebo HNV (hlodavci neobvyklých velikostí) stojí za zmínku.
Moje první setkání s touto klasikou. A já už vím, že si musím co nejdříve pustit i film. Jediná výtka, já bych nemusela mít tu poslední kapitolu
Na začátku byl chaos. A taky vejce, ve kterém jsme se my – Chrastíci – díky Chřástalovi a Gazele narodili. Ó dobrotivá Gazelo, ó dobrý a laskavý Chřástale.
Poraďte, jak někomu vysvětlit, že ten, koho má za Boha a stvořitele, jím ve skutečnosti není? Jak někomu vysvětlit, že Chřástal nebyl dobrotivý Bůh, ale člověk z masa a kostí a navíc pěknej zmrd? Ten, který může za vyhynutí většiny lidské populace.
Má ale někdo právo brát druhému iluze?
Závěrečný díl trilogie se neskutečně povedl. Dvě rozdílné dějové linky, které jsme sledovali v předchozích dílech, se konečně propojily a já tak měla všechny své oblíbené postavy pěkně pohromadě.
Je až znepokojivé, jak moc věrohodně dokázala autorka zachytit postapokalyptickou společnost, včetně detailů. Žádné nesmyslné technologie ani velké válečné stroje. Zkrátka jen to, co už lidstvo zná, a pár „magorů“, kteří se je snaží využít ve svůj prospěch.
Ačkoli čteme o vážném tématu, je psáno lehkým, humorným pohledem místy až hraničícím s ironií. Příběh se tedy čte lehce, až do doby, než se nad tím vším člověk pořádně zamyslí. Pak to rozhodně žádné jednoduché čtení není a doslova vám po zádech může běhat i mráz.
Miluji, jak Toby vypravuje Chrastíkům historii lidstva, příběh Zeba nebo jejich vznik. A vlastně miluji i celé Chrastíky – uměle vytvořené bytosti podobné lidem. Jejich až dětská naivita a neposkvrněnost je to, co celou bezútěšnou situaci odlehčuje. A čtenář se mnohdy i zasměje. Znáte už Dopiče? Že ne? Chyba.
Konec není úplně uzavřený. Na některé věci dostaneme odpověď, na některé ne, ale tak to zkrátka je. Život pokračuje dál i bez nás čtenářů.
Co byste měli před čtením vědět?
Není to příběh o příběhu, je to příběh o pocitech, činech a o tom, jak se vyrovnat s tím, co se stalo. Za co člověk může a co zavinil.
Je to příběh o novém životě na kostrách toho starého. Je to příběh o naději, bolesti a těžkých zkouškách. Je to příběh o čistotě, naivitě a srdci na dlani.
Je to kniha, která ve vás rozhodně zanechá pořádné emoce. Rozhodně ji nezavřete s tím: „Super příběh a jdu číst něco dalšího“. Ne, o téhle knize budete ještě dlouho přemýšlet. A ještě déle na ni vzpomínat.
,,Kdo jsem? Ne že by ti to nějak pomohlo, ale když je to tvé poslední přání... Jsem Darnsworn, Nathaniel Darnsworn.“
Milé dámy, vážení pánové, vítejte v našem divadle.
Pořádně si nasaďte masky, aby vás ani soused nepoznal, protože s tímto představením rozhodně nebudete chtít být spojováni. Uvidíte znásilňování, mučení a jiná zvěrstva, o jakých se vám nesnilo ani v těch nejtemnějších snech. Ano, přímo tady na jevišti. Bude to jedinečný a neopakovatelný zážitek. Skutečně už nikdy neuvidíte stejný kus. Pohodlně se usaďte, Théâtre Macabre právě začíná.
Máte rádi žánry jako romantasy, monster romance nebo detektivky? Tady je tak trochu dostanete, jen v mnohem drsnější a krvavější verzi.
Od první stránky víte, že čtete „hozovinu“. Sarkasmus a černý humor si zde neberou žádné servítky. Zároveň vás baví trefná přirovnání, která sedí jako hrnec na prdel. A tohle já prostě miluji.
Dostala jsem přesně to, co jsem čekala. Vnitřnosti a krev stříkají všude, kam se podíváš, bizarní scény jsou ještě nechutnější, než bys doufal, a Nathaniel se svým nepřátelům jízlivě směje do obličeje. On jediný totiž ví, jakou smrt pro ně chystá.
V tomto díle do děje vstupuje i láska. Ano, i obávaný lovec lidí se může zamilovat. A nepřejte si vědět, co se stane, když jde jeho drahé o život.
V knize se objevuje spousta skvělých vedlejších postav. Některé s námi vydrží pouze pár stránek, jiné přežijí až do konce. U Jakuba si nemůžete být jisti ničím – často hrdinům nedopřeje ani hrdinskou smrt. Prostě jen lup a je po nich. Takže jen koukáte a říkáte si: „Co se to právě stalo?“
Autor skvěle pracuje s minulostí ústředních postav, takže se dozvídáme více o Nathanielově mládí a dospívání.
Děj od začátku až do konce graduje. Rychlé střídání úhlů pohledu a množství šermířských soubojů dodávají knize neskutečný šmrnc. Navíc je sám autor šermíř, takže nejde o prázdné popisy – řemeslu opravdu rozumí.
Postavy jsou lidské až do takových detailů, že si občas odskočí vykonat i jisté tělesné potřeby.
Jediné, co bych vytkla, je moc rychlá romantická linka, která nebyla úplně uvěřitelná, a existence portálů, se kterými mám poslední dobou problém.
,,Jeden výstřel. Jeden podpis. Jediná kapka krve... I ty nejmenší věci nás mohou změnit nadobro.“
Selena má za sebou pořádně hektickou životní zkušenost, která ale bohužel ještě zdaleka nekončí. Už zjistila, že svět rozhodně není jen černobílý. Po setkání s gangy temného podsvětí a upíry musí nyní učinit další životně důležité rozhodnutí. Malý poloupír Andrej je unesen Pijavicemi, Michael leží ve vážném stavu v nemocnici a Kay neví, koho zachránit dříve.
Navazujeme přesně tam, kde jsme v příběhu skončili, takže do děje skočíme rovnou po hlavě. Ještě že jsem první díl četla nedávno a všechno jsem si pamatovala.
Úvodní svazek této trilogie jsem chválila do nebes a byla z něj vážně nadšená – skvělý, akční, poutavý a originální příběh. S druhým však přichází pár věcí, které musím vytknout.
Stále miluji to, že se autorka s hlavními postavami vůbec nepáře. Nikdy si tak nemůžete být jisti tím, kdo nebezpečné situace přežije a kdo nikoliv. Hlavním hrdinům jde totiž o kejhák vážně často.
Akce se skvěle střídá s popisnými částmi, které se zaměřují především na pocity protagonistů, budování vztahů mezi nimi a také vykreslení atmosféry téměř postapokalyptického světa.
V tomto díle jsme měli možnost nahlédnout i do minulosti Michaela a Andreje, za což autorce moc děkuji. Opět jsme dostali ucelenější a komplexnější představu o formování jejich osobnosti a vzájemných pout.
Oceňuji i reálné chování všech postav včetně utápění žalu v různých závislostech. Přesně takhle by totiž problémy řešilo dost lidí.
Během příběhu jsem i několikrát plakala, ať už dojetím, nebo smutkem. Nabudit emoce umí autorka perfektně.
Teď k několika věcem, které mi úplně nesedly:
1. V prvním díle jsem měla pocit, že svět, ve kterém se ocitáme, je více zničený a temný, než jak na mě působil tady (např. normálně fungují letiště atd.).
2. Mrzí mě až moc ohraných klišé, která za mě nebyla vůbec potřeba.
3. Jen málo prostoru pro Selenu. Tuhle netypickou, sebevědomou hlavní hrdinku nešlo v prvním díle nemilovat.
Opět dostáváme závěr s otevřeným koncem. Ale nebojte, závěrečný díl před pár dny spatřil světlo světa, takže nemusíte na nic čekat a můžete se do něj směle pustit.
„Jak daleko jste ochotni zajít pro poslední kapku vody?“
Je sobota 4. června. Den jako každý jiný. Alespoň do 13:32. I když sucho už nějakou dobu trvá a život se proměnil v nekonečný seznam zákazů jako: nezalévejte zahrady, nenapouštějte bazény, nebuďte moc dlouho ve sprše a nepodléhejte panice, právě teď ve 13:32 se stalo to, že kohoutky vyschly úplně. A poklidné předměstí, kde naše hlavní hrdinka Alyssa bydlí, se najednou mění ve válečnou zónu plnou zoufalství a násilí. Kapka vody je rázem cennější než všechno zlato světa. A každý člověk bude muset učinit velká a často těžká rozhodnutí, která mu zajistí přežití.
Číst tohle dílo v létě, kdy padají teplotní rekordy a na déšť čekáme všichni jako na smilování, bylo vážně hodně působivé. Celou dobu jsem si říkala: neměli bychom se na tuhle variantu, že jednou voda nebude takovou samozřejmostí, začít připravovat?
Hlavní hrdinové jsou děti a teenageři. Jedná se o YA dystopii, ale nenechte se zmást. Na své si tu přijdou i dospělí čtenáři.
Byla jsem nadšená především tím, jak autoři skvěle vykreslili chování lidí během krizové situace.
Fascinovala mě proměna myšlení jednotlivých hrdinů. Během dvou týdnů apokalypsy si všechny postavy prošly obrovským a velmi reálným osobnostním vývojem.
Od začátku až do konce jsem byla napnutá, jak to celé vlastně dopadne.
Zjistila jsem, že se román plánuje i zfilmovat. A už teď vím, že na film se rozhodně chci podívat.
Kromě střídání úhlů pohledu pěti mladých hlavních postav se v textu objevují i vstupy jiných aktérů, se kterými se během děje také potkáme. Všechny tyto prvky neskutečně podporují dynamiku vyprávění i jeho spád. Příběh se čte lehce, přestože téma jednoduché rozhodně není.
Jediné, co bych vytkla, je příliš mnoho optimismu a až nereálnost některých událostí. Chápu, že jde o literaturu pro mládež, ale myslím, že ve skutečnosti by to byl ještě mnohem větší masakr.
Tento silný příběh ve vás rozhodně zanechá moře emocí.
„Lidé možná dělají všechno možné, aby přežili, ale když si takové starosti nemusejí dělat, jsou jiní.“
„Někdy. A někdy ne. Někteří lidé jsou takoví pořád a jenom slušnost předstírají.“
„Říká se, že nejhorší nepřítel je zhrzená žena. Těch byl Kefet najednou plný. Možná na ně zapomněl, ale ony nezapomněly na něj. Ať si muži říkají, co chtějí, byly to ony, kdo tu vládl, byly to ony, kdo udržoval město v chodu, zatímco si muži hráli na válku.“
Příspěvek obsahuje spoilery z předchozích částí série.
Bašta padla a vojska Aliance se vrací vítězně domů. Všude se slaví, i když největší hrdinka, princezna Elena, je pravděpodobně mrtvá. Jenže bitvy s temnotou ještě nekončí, jak zjišťují nejen obyvatelé města Kefet. Prameny moci jsou narušeny a křehká rovnováha sil dobra a zla se začíná hroutit.
Musím říct, že v tomto svazku mě autorka dostala hned první kapitolou. Skvělá, akční a plná zvratů, o kterých nemáte odvahu ani uvažovat. Takže jsem od první chvíle čekala opět strhující jízdu. Ale ono to tak úplně nebylo.
Po napínavém začátku se příběh dál vyvíjí spíše pozvolna. Setkáváme se nejen se starými známými tvářemi, ale i s těmi novými. Více poznáváme čarodějku Fobeiu a tajemného chlapce, který byl vychováván v Baště.
Obdivuji svět, který autorka vytvořila. A to především fungování magie, různé rasy, které ho obývají, a v neposlední řadě i krásnou mapu.
Nově jsme se seznámili i s horskými elfy, u kterých jsme měli možnost pobýt při oslavě slunovratu. Atmosféru vystihla autorka dokonale. Celý tento obřad byl neskutečně magický a já jen tajila dech.
Oproti Černému jezdci se ale v této knize točíme stále dokola kolem jednoho problému. A to od začátku až do konce, což na mne působilo lehce výplňkově.
I výtek mám k této části více:
1. Ocenila bych větší záhadnost okolo toho, co se stalo s Elenou. Myslím, že delší natahování a tajemno by celému ději jen prospělo.
2. Vím, že knihy jsou určeny mladším generacím, ale osobně mi vadila moderní slova jako „nezevluj“ či „týpek“.
3. Emoční scény by mohly být popsány více do hloubky. Přiznám se, že i když jsem plačka, tady to se mnou ani nehnulo. I když příležitosti k pláči by byly
4. Zbytečné opakování již zjevného. Např. když jedna postava nechce, aby jí ostatní nějak říkali, ale sdělí jim šestkrát, že si to nepřeje.
Závěr se povedl skvěle. Musím říct, že akční části autorce zkrátka jdou.
Svět, kde se promíchala historie s budoucností. Kdo je tady vlastně záporák?
Kontinuita časoprostoru byla narušena a znova poskládána. Jenže časová období se promíchala a my se ocitáme úplně v novém světě. Ve světě, kde za rohem vaší rodné vesnice můžete potkat mamuty, středověké nájezdníky, římskou legii, roboty z daleké budoucnosti a někdy i všechny najednou. Toňa, naše hlavní hrdinka, musí čelit dalším hrozbám.
„Klíčem k pokroku je přátelství a výměna informací. Nikoli posouvání hranic impérií.“
Kéž by to ale bylo tak jednoduché. Téměř každý totiž myslí jen na sebe. Každý touží využít situace a urvat si co největší kus z tohoto nového území. Britové, Francouzi i Řím. Jenže z východu se blíží něco mnohem horšího. Dokáží se evropské velmoce semknout proti společnému nepříteli?
Jak už jsem říkala u prvního i druhého dílu, já tuhle sci-fi sérii zkrátka naprosto miluji a propadla jsem jí přesně tak, jako se Toňa ocitla v Propasti času. Bez předchozího varování. Jediné, co mě mrzí, je, že tohle je poslední část. A tak prosím autora, aby v budoucnu ještě zvážil návrat do tohoto světa.
Na téhle knize miluji především její koncept.
Mapa, která je odkrytá jen částečně, aby neprozradila, co se ukrývá za hranicemi dosud známého světa dříve, než se tam dostaneme i s příběhem. To je něco naprosto jedinečného. Měla jsem pocit, jako bych s hrdiny byla na dobrodružné výpravě a odkrývala mapu spolu s nimi.
Obdivuji, jak má spisovatel vše do detailu promyšlené včetně budoucích civilizací. Navíc vše nasvědčuje tomu, že přesně takhle by se mohl život v budoucnu vyvíjet. Bohužel.
Historické informace, chování jednotlivých národů i jejich vůdců jsou uvěřitelné a chtělo to safra hodně rešeršní práce. Smekám.
Kniha má obrovský přesah. Často mě donutila hodně přemýšlet.
Celý příběh se čte na výbornou. Mohou za to krátké kapitoly a střídání úhlů pohledů jednotlivých hrdinů i padouchů. Ano, autor nám servíruje děj i očima záporáků. A ještě jeden bonus: pro každého může být záporák někdo jiný. Jak jsme zjistili s @mkkoudy při společném čtení.
Konec byl za mě uspokojivý. Vše důležité se vyřešilo. Zároveň je tu i prostor pro další díl.
Jedna z nejlepších sérií, které jsem četla, a rozhodně ne poslední kniha od autora.
Můj otec zemřel. Někdo ho zavraždil. Vzkaz, který napsal těsně před smrtí svou vlastní krví, zněl: „LUKAN SAFRONA ZANDRUSA“. A já, Lukan, jeho jediný syn, teď skládám krvavý slib stvrzený stříbrem – splním otcovo poslední přání. Půjdu do Safrony. Najdu jeho vraha a poženu ho před spravedlnost. Co nebo kdo je Zandrusa, musím teprve zjistit.
Jak se říká, všechny dobré příběhy začínají v hospodě. A jelikož se z tohoto úsloví stala už taková mantra, nikoho jistě nepřekvapí, že ani Stvrzeno stříbrem není výjimka. Lukan je v hospodě nebo aspoň s lahví parvanského červeného častěji, než by bylo zdrávo.
Dostáváme tak fantasy příběh s detektivní zápletkou. Hlavní hrdina se chová jako typický vyšetřovatel v severském krimi. Kromě alkoholu a karbanu hojně holduje i ženám, ve kterých často vidí jen objekt svého zájmu. Samozřejmě má i svou tajemnou temnou minulost, která tento stav ovlivnila. Utápí se ve své sebelítosti a žalu.
Pokud máte pocit, že mi Lukan k srdci moc nepřirostl, máte pravdu. Celý děj tak za mě táhly spíše vedlejší postavy. Malá zlodějka Bleška a její jízlivý jazyk i humor nebo nejlepší lupička města Paní Půlnoc. Bez vedlejších postav by se Lukan ani nijak daleko nedostal. Jeho naivita a zbrklé chování by ho zabily hned na prvních pár stránkách. Většinou tohle píšu o hrdinkách, ale poprvé jsem se setkala s tím, že byl takto vykreslen muž.
Co se mi ale moc líbilo, je svět, který nám autor nastínil (zatím nebyl úplně podrobně popsán), ale to, co bylo odtajněno, se mi velmi zamlouvá. Magie, čarodějci, zaniklá faeronská civilizace i Beztvářní – to vše je originální a já doufám, že v příštím díle se těmto věcem bude autor věnovat ještě více, protože v tom vidím velký potenciál.
Bavilo mě i podsvětí, do kterého jsme v Safroně měli možnost nahlédnout. Pašeráci, zloději, vrazi a na vrcholu této pyramidy dvakrát korunovaný král. Také politika a intriky, kde největší roli hrají peníze a moc, byly nápadité.
Co knize nelze upřít, je velká čtivost. I když většina z vás některé věci odhalí dopředu, budete chtít číst dál.
Chyběla mi mapa světa nebo aspoň města Safrony. A také mi vadí, že se text na obálce knihy bohužel sedřel.
Dlouho jsem na svém profilu neměla žádný bizár, tak teď s jedním, jak už název napovídá, přicházím.
Od Mellicka je to již pátá kniha, kterou jsem četla. A musím říct, že mě ten chlap nepřestává udivovat. Geniální umělec, který bere naprosto bizarní témata a dokáže je přeměnit ve vyprávění, ve kterém můžete najít nějaké to moudro, varování nebo poučení? Nebo jen vyšinutý jedinec, kterému by se měl člověk obloukem vyhnout? Tuhle otázku si kladu vždy, když dočtu další jeho dílo. Ale víte co? Něco mě na jeho tvorbě přesto láká.
Když jsem se přihlásila do štafety u @knihaopate, vůbec jsem netušila, že půjde o povídky. Takže jsem byla hodně překvapená, když jsem nedostala jen jeden ucelený děj, ale hned tři.
Musím říct, že nejvíce se mi líbil poslední kousek s názvem Fantastické orgie. Ten byl prostě dokonalý. Dokážete si představit svět, ve kterém si lidé na swingers párty předávají SPM – pohlavně přenosné modifikace? Hlavní hrdina tu chce sehnat jednu speciální modifikaci jménem vibrátor, a to hlavně kvůli tomu, aby ho neopustila přítelkyně Lisa. Podaří se mu to, nebo se ve swingers klubu všechno vyvine úplně jinak? Co myslíte?
Druhá povídka Porno v srpnu je o podivné sebrance herců z filmů pro dospělé, kteří uváznou na širém moři. Ta se mi světe div se nelíbila vůbec. Nepochopila jsem, co tím chtěl autor říct, a dle samotného dovětku to nevěděl ani on sám. Zvláštní, naprosto absurdní úlet, který aspoň za mě neměl hlavu ani patu.
První povídka, která dala název samotné sbírce, byla o dívce, která má uvnitř vagíny bránu do jiného světa. Přinutí svého partnera, aby tam vlezl a zjistil, co všechno se v ní ukrývá. Erotický humorný bizár, který je takovým Mellickovým průměrem. Neurazil, ale také nenadchl.
Autor píše jako vždy čtivě. I když si celou dobu říkáte: „Bože, to je zase kravina,“ čtete stále dál a upřímně vás zajímá, jak to celé skončí.
V této knize dostanete spoustu erotiky, podivností a jaký by to byl Mellick, kdyby se kromě toho nedostavil i humor a brutálně krvavé scény. Ano, i ty zde samozřejmě najdete.
Rozhodně to není čtení pro každého. Ani já bych jeho knihy nemohla číst pořád. Ale jednou za půl roku je to super oddechové počtení.
,,Doslechla jsem se o proroctví, které říká, že se národy Západu spojí proti společnému nepříteli. Vypráví se, že centrum odporu bude právě v Dakaru, že o vítězství rozhodne jedna jediná dívka. Věřím, že tou dívkou je tvoje sestra.“
Princezna Elena se po osmi letech, které strávila výukou u elfů, vrací domů. Dnes má svou vlastní družinu a za přítele dokonce i mocného draka Charlika. Ačkoli na začátku vše vypadá idylicky, krátké období klidu se blíží ke konci. Hranice totiž začnou napadat armády skřetů, trollů, vrků a také Černých – krvežíznivých létajících ještěrů. Válka je na spadnutí a Elena jako vždy nehodlá jen sedět v bezpečí na hradě. Kolotoč nebezpečí, intrik, zrad, pradávných tajemství i hledání nových spojenectví právě začíná.
Druhý díl série Dračí oči přináší akční jízdu plnou velkých zvratů. Příběh se již netočí jen kolem výuky magie a představování světa. Zaměřuje se hlavně na intriky, bitvy, politiku a také první lásky.
Eleně je již patnáct let a přesně na tento věk se chová. Vzpomínám si, že v prvním díle jsem autorce vyčítala Elenino chování, ve kterém jsem neviděla tu malou osmiletou holčičku. Jako teenager je ale hlavní hrdinka popsána na výbornou.
Oceňuji, že se autorka nebojí velkých zvratů. Některé čekáte, ale jiné pro vás budou překvapivé a zasáhnou i vaše srdce.
Líbí se mi i skvěle popsaná magie, magické bitvy i občasné drsnější scény. Také vzájemná interakce a chemie mezi Elenou a její gardou je popsána dokonale. Nad jejich dialogy mi hrál na tváři úsměv od ucha k uchu.
Co bych vytkla, je příliš zdlouhavý začátek, který ve srovnání s dalším vývojem působí až pohádkově. Navíc jsem se mnohdy obtížně orientovala v ději a postavách.
Jelikož jsem první díl četla v květnu, uvítala bych na začátku či konci knihy drobné shrnutí předchozího děje nebo aspoň seznam postav pro připomenutí.
Některé kapitoly jsou navíc vyprávěny z různých úhlů pohledu a za mě se tak na jednu věc zbytečně díváme více očima. Tím se plynutí děje brzdí.
Rozhodně tu je od prvního dílu vidět neskutečný pokrok. Autorka se vyvíjí každou stránkou, kterou napíše, a mě baví tento posun sledovat. Věřím, že si ze třetího dílu sednu na prdel.
,,Nesmrtelnost je nesnesitelná, pokud nenacházíš se ve společnosti samých nesmrtelných."
Brány kdysi dávno zaniklé civilizace spojují stovky světů. A ona má jediný úkol. Zničit je dřív, než způsobí zánik samotného času i prostoru.
Morgaine v zemi Andur-Kurš již jednou byla. Tehdy se jí ani jejím společníkům bránu v Ivrelu uzavřít nepodařilo. A tak se po sto letech vrací chybu napravit. Na cestě potká Vánjeho - čestného muže, kterého si zaváže coby svého ilina - válečníka plnícího přísahu absolutní poslušnosti. Jenže Vánje není jen oddaný bojovník. Je i bratrovrah a dědic jedné význačné rodiny.
Když jsem četla prolog o branách do jiných dimenzí, vybavil se mi seriál Hvězdná brána. Naladila jsem se tedy na to, že nepůjde o fantasy, jak jsem si myslela, ale o sci-fi. Jenže ani to nebyla úplná pravda. Autorka totiž bravurně kombinuje oba žánry a já si jako jejich milovnice rozhodně přišla na své.
Nečekejte žádné oddechové čtení. Autorka vás rovnou hodí do děje, ve kterém se musíte začít rychle orientovat. Nic vám není servírováno polopatě. Většina je řečena jen tak mezi řádky. Doporučuji dávat pozor na detaily.
Celý svět je velmi propracovaný, jen není vysvětlen do hloubky. Navíc na začátku se v příběhu objevuje i spousta krkolomných jmen, názvů klanů a měst, které orientaci ještě znesnadňují.
Když se ale vším tím prokoušete, objevíte skvost.
Postavy jsou naprosto uvěřitelné. Já si zamilovala oba hlavní protagonisty. Jak chladnou a nekompromisní Morgaine, která si jde tvrdě za svým, ale uvnitř bojuje s osamělostí, tak i věrného Vánjeho, který není jen bezduchou loutkou. Naopak i on uvnitř sebe prožívá nejednu bitvu mezi poslušností a morálkou. Jejich zpočátku nedůvěřivý vztah se prohlubuje v pevné přátelské pouto, na kterém stojí dynamika celého příběhu.
Autorka klade velký důraz na kulturní rozdíly a snahu o porozumění napříč civilizacemi.
Temný, drsný a nelítostný svět plný krevní msty, válek mezi klany i spletitých rodinných intrik sází na skličující melancholickou atmosféru. Ponurost, chlad a strach prostupující každou stránku.
Jediné, co mě mrzí, je malinko uspěchaný závěr.
Už teď se těším na další díl.
,,Řád byl založen tři roky poté, co naši otcové odešli do války. Vzhledem k tomu, že jsme poslední dívky, které se před jejich odchodem narodily, na dlouhou dobu už žádné nové učednice nebudou... Pro Řád to nejsou dobré vyhlídky, proto já, Molly, udělám všechno pro to, abych se stala odvážnou pastýřkou hodnou toho jména.“
Desetiletá Molly vyrůstá ve vesnici, která je téměř bez mužů. Její vedení i ochrana tak zůstávají na ženách, dívkách a kozlech, na kterých jezdí. Zatímco ženy svůj úděl v komunitě našly, zbývající muži ho teprve hledají. Jelikož si najednou připadají zbyteční, způsobuje to nejeden problém.
V zahraničí vyšlo zatím 5 dílů Odvážných pastýřek, u nás jsou do jednoho svazku spojeny hned první dva, což je velice fajn.
Zatímco první část je spíše humorná a seznamovací, ve druhé dostane větší prostor boj, výprava, záchrana domova, tajemno, čáry i nebezpečí. Jako rodič, který dává tento komiks číst dítěti, proto říkám: Pozor, druhá polovina knihy může být pro ty mladší až moc temná. Doporučený věk 8+ je za mě adekvátní.
Příběh bude rozhodně zajímavý jak pro děti, tak i pro dospělé, kteří mají rádi keltské prostředí nebo třeba film Jak vycvičit draka či Rebelka.
Molly a její kozel Černovous musí každému hned přirůst k srdci. Oba jsou celkem neřízené střely, takže se s nimi rozhodně nenudíte, ale mají dobré srdce.
Každá postava má v knize svůj osobitý charakter a charisma. Jedna je tvrdohlavá, druhá cholerická, třetí jde všechno samo, aniž by se snažila... Zkrátka každý si tu najde svého oblíbence.
Molly a její kamarádi řeší reálné dětské starosti, rivalitu i vztahy uvnitř vlastních rodin, díky čemuž působí velmi lidsky. Celý děj pak ukazuje, že i když jsme rozdílní, můžeme se navzájem potřebovat a nakonec si i porozumět.
,,V úsilí a bolesti, pro svou ves a její čest."
Jak už to u komiksů bývá, významnou roli hraje také vizuální stránka, která se tady povedla na jedničku, a to včetně krásné mapy. I překlad je velmi vydařený, vše je podáno naprosto srozumitelně.
Jediné, co bych vytkla, je až příliš useknutý konec. Druhý díl končí přesně v tom nejlepším. Jako dospělému čtenáři mi to sice nevadí, ale myslím si, že děti by si zasloužily mít závěr ucelenější.
Nad irským městečkem Ennislough leží kletba, která bere místním ženám snoubence v předvečer svatby. Chytrý marketingový tah, nebo děsivá skutečnost? Sophie se po delší době vrací do rodného města. Je pozvána na svatbu nejlepší kamarádky Grace. Je ale bezpečné zahrávat si s kletbou, která již nějaký ten pátek spí?
U téhle knihy mě vyloženě nalákala anotace. Byla tak zajímavá, že jsem dokonce přehlédla i jednu spicy papričku.
Hned na úvod si pro nás autorka připravila playlist. Já u čtení sice hudbu neposlouchám, ale věřím, že spousta čtenářů bude z výběru nadšena. Jsou tam samé vypalovačky.
Pak přišel dokonalý prolog. Napětí, atmosféra, a dokonce i velký zvrat. No zkrátka dokonale navnadil na další čtení.
Celá první část se táhne v pomalejším tempu, které vystihuje poklidné prostředí Irska. Ta atmosféra na vás úplně dýchá. Hospůdky, kavárny, irské pověsti, tance a zahrádky lemované dřevěnými ploty s překrásně zelenou trávou. Tohle všechno tvoří dokonalý kontrast s kletbou, tajemnem a všudypřítomným strachem z toho, co se v předvečer svatby stane.
Moc se mi líbil i Jinosvět a Fae, kteří představují skutečnou noční můru. Nejsou to žádné roztomilé víly. Autorka vychází z temné irské mytologie, ve které byste je rozhodně potkat nechtěli. Takže za mě příjemná změna.
Jenže i tady se objevily nešvary, které mi u tohoto žánru vadí a kvůli kterým se romantasy vyhýbám.
Jedná se často o nelogické věci. Už jen to, že postavy chtějí pokoušet štěstí a pořádají svatbu přímo v Ennislough. Dále neustálé zlehčování hrozeb, jejich neřešení a následné neponaučení se. Vadilo mi i neustálé opakování některých myšlenek.
Hlavní hrdinka Sophie je opět až příliš naivní a všechno jí vychází jen čistou náhodou. Stále v něco doufá, a ono to nakonec fakt klapne. Na svých 28 let se chová až příliš nedospěle. Někdy jsem měla pocit, že sleduji patnáctiletou puberťačku.
Oceňuji, že spicy scén nebylo moc. I když byl vztah mezi Sophií a Kieranem až moc rychlý, autorka se nesoustředila jen na milostnou linku. Fantasy složka zde pořád hrála prim.
Oproti jiným romantasy jsem příjemně překvapená. Na léto je to, i přes některé mé výhrady, milá oddechovka.
